Zulejka otevírá oči
Guzel Jachina
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/525258/bmid_zulejka-otevira-oci-653d30312cfea.jpg
4
622
622
Debut mladé tatarské spisovatelky je napsán ve stylu klasických ruských románů, ve kterých se podrobně zkoumá úděl člověka na pozadí velkých dějinných událostí. Děj se odehrává v Sovětském svazu v období let 1930–1946 a začíná v zimě roku 1930 v zapadlé tatarské vesničce, ve které žije obyčejným životem třicetiletá tatarská žena Zulejka. Její svět tvoří její hrubiánský muž a starost o hospodářství, jiný život nezná, a tak ho považuje za dobrý, zvykla si na něj. Proto když dochází k rozkulačení a její muž Murtaza je při potyčce s rudým komisařem zastřelen a ona s dalšími kulaky poslána na Sibiř, stýská se jí po minulém těžkém, ale srozumitelném životě. Román se stal literární událostí v Rusku i v zahraničí a v současné době se překládá do dvaceti čtyř jazyků.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2023 , ProstorOriginální název:
Зулейха открывает глаза, 2015
více info...
Přidat komentář
Povedená kniha moderní ruské literatury. Se starými ruskými klasiky, kteří dokázali ve svých románech zachytit ruskou duši, je to sice nesrovnatelné, ale soudobá autorka takové ambice zřejmě ani nemá.
Kniha působivě vypráví o osudech obyčejných lidí v těžké době. Z jejich krutého života běhá mráz po zádech. Člověk musí obdivovat statečnost a nezlomnost těchto lidí, jejich vůli žít a přežít extrémně obtížné podmínky, ve kterých se ocitli zcela bez svého zavinění. Ten protiklad s komfortním životem v naší současné společnosti je neskutečný.
PS: Popis doktora a jeho "vejce" mě naprosto dostal, chvílemi jsem se do doktora opravdu vžila a sdílela jsem to jeho psycho s ním.
Neuvěřitelně silný a krásný román. Na Zulejku, Jusufa, Ivana, Leibeho, Ikonnikova, manžele Sumlinské a mnoho dalších výjimečných postav nikdy nezapomenu. Nezapomenu ani na silnou, omamnou vůni tajgy a na ledovou vodu Angary. Pro mě je osada Semruk skutečná. A i když mě její příběh a životy jejích obyvatel rozbily na malé kousky, jakmile se dám zase dohromady, budu se do tohoto světa chtít vrátit. A pak zase. A pak znovu. A ještě jednou. A ještě... A ještě...
Neotřelé vyprávění je zároveň netradiční pohled na kruté období let 1930-1946 v Sovětském svazu. Autorce se daří čtenáře zaujmout prakticky od začátku až do konce knihy. Vydavatelství Prostor připravilo velmi dobré české vydání, i když jen brožované, ale prakticky bezchybné. 80%, 16. 11. 2021.
Zulejka mi otevřela oči k pohledu do ztrápené, ale velmi statečné a hlavně nadějeplné lidské duše, která navzdory totálnímu vykořenění, přesekání všech pout a vazeb s lidmi i věcmi známými, zaběhnutými a "normálními", navzdory totální ztrátě domova, svobody a lidské důstojnosti, přesto vše zlé co jí a její souputníky v gulagu na sibiři potkalo, zůstává laskavá, statečná, milující, sbližující a doufající. Neuvěřitelně silný a čtivý příběh, který mi doslova zmrazil dech tou drtivou a surovou reálností všech těch šílených národnostních a politických čistek, které se v SSSR dělaly. Byla to extrémní doba a spáchaly se opravdu něuvěřitelně kruté zločiny na většinou absolutně nevinných lidech, se kterými bylo zacházeno hůře než se zvířaty. Vzali jim prakticky všechno a přesto tito anonymní hrdinové dokázali bojovat o přežití, o naději dalšího nového dne, dokázali se adaptovat na novu neskutečnou a nepředstavitelnou realitu jejich životů a čelit jí statečně a se ctí.
Přečíst si tuhle knížku je skoro povinnost! Díky za ni.
Зулейха, Zulejka - oběť vlastní rodiny i nové sovětské společnosti. Příběh její poroby i jejího zrání. S každým novým prozřením nabývá větší víru ve své schopnosti, vidí dál a hlouběji a stává se hrdou a silnou ženou. Příběh mnoha dalších. Hluboce se mě dotkl. Myslím, že každému čtenáři také otvírá oči.
velmi podařené a originální, na prvotinu nečekaně vyzrálé vyprávění, oceňuju úspornost, a přesto plnotučnost popisů a bod navíc za brzdění emocí; román se čte jedním vrzem, jen mne mrzí ten efektní, "literární - filmový" závěr (nicméně někde /v anotaci?/ se píše, že původní text měl formu scénáře, tak je to snad i omluvitelné), chystám se na druhý Jachinin román a doufám, že budu stejně, ne-li více okouzlen
Mně se to líbilo moc. Dokonce jsem si během čtení několikrát řekla, že to snad nemohla napsat „nějaká fešná žába“ a ne „starý plnovousý klasik“ :-). Je tu zajímavě popsán střet dvou světů (bolševici vs. muslimové), putování přesídlenců napříč Ruskem a útrapy osidlování odlehlých končin uprostřed ničeho. Do mysli se mi obzvlášť zavrtal pojem „bývalí lidé“ a skoro poeticky popsané zešílení Volfa Karloviče :-) Je to knížka napsaná s citem a porozuměním, má šmrnc a lehkost a přitom jde hodně do hloubky.
Jen je škoda, že překladatel nepochopil funkci ruské pomlčky nahrazující sloveso - věty nechal beze slovesa i v češtině a zní to divně.
---
„Pozorně mě poslouchejte!“ osloví je nakonec. „Jsem váš velitel...“
Zulejka neví, co je to velitel. Řekl: váš? To znamená, že budou spolu dlouho?
„...A povezu vás, občané kozkulačení, i vás, občané, bývalí lidé, za novým životem...“
---
„Žena, to je oranice, na které muž seje zrna potomstva,“ učívala ji matka, než ji vypravila do Murtazova domu. „Oráč přichází orat, kdy se mu zachce, a orá, dokud má síly. Nepatří se, aby se oraniště svému oráči protivilo.“ Zulejka neodporovala: zatínala zuby, zatajovala dech, trpěla; kolik let žila a nevěděla, že to může být jiné! Teď to ví.
---
„Na pahorku pokrytém keři a trávou sahající až do pasu stojí několik vysokých rozložitých smrků, jako kdyby vyběhly z lesa k řece a tady znehybněly.“
Kdyby to šlo tak dám 10 hvězdiček. Tento příběh je neuvěřitelně silný a knihu jsem četl jedním dechem.
Čekala jsem trošku více emocí, a neuškodilo by trochu méně popisů. Konec knihy je zvláštně neurčitý, zasloužil by si rozpracování.
Každopádně pokud bereme v potaz, že je to autorčina prvotina, všechna čest.
První část byla strhující. Další části zvolnily a nepochopitelně obrátily dojem naruby. Až teprve ke konci jsem obrat začal chápat, ale krk jsem si mohl ukroutit. Zprvu jsem totiž očekával starší dataci, a pak se to nepochopitelně ladilo do pozitivních tónů. Doslov mi pak ozřejmil najisto, proč... to bylo takové nepochopitelné. Závěr je přesto trochu otevřený, takže možná se dá očekávat ještě další díl. Knihu jsem přečetl jedním dechem za dva dny, teprve ke konci jsem některé odstavce "krátil". Celkově velmi dobrá knížka, doporučuji k přečtení.
Asi jsem se nechal zlákat komentáři k této knize, nevím, ale čekal jsem víc. Ke klasickým ruským románům má Zulejka přeci jen trochu daleko. Na přebal knížky lze napsat ledacos, občas mám pocit, že mi přebal prohodili s jinou knížkou.
První dvě části se četly celkem dobře. V okamžiku, kdy Zulejka a spol dorazila do vyhnanství, jakoby autorce došla šťáva a nápady. Zbytek díla mohl být klidně o polovinu kratší a nic by se nestalo. Marně jsem při čtení hledal paralelu s názvem knihy. Přeměna uťáplé kulacké ženušky v lovkyni medvědů je sice proměna, ale čekal bych něco víc. Navíc Zulejka není ani hlavní postavou. Postavy v románu jsou poněkud ploché, buď jsou hodní nebo zlí. To mi přijde trochu naivní, v životě je to trochu jinak.
Po přečtení jsem měl podobný dojem jako u Tatéra z Osvětimi- ono to tam nebylo zase tak zlé. Jenže bylo.
Autorka sice pochází z Tatarstánu, nicméně dobu a peklo gulagů osobně nezažila. Chybí mi tu ryzost, opravdovost a syrovost těch opravdu velkých děl z této doby, na toto téma. Číst se to dá, ale velký román? Ani náhodou.
Krásná kniha. A já konečně pochopil, jak vypadá extrémní verze "perliček na dně" pana Hrabala. Nějak takto.
Hluboce lidský příběh na pozadí extrémně kruté doby stalinské hrůzovlády.
Těším se na "Děti Volhy" a Zulejku řadím po bok stejně silné knihy "Na hrudi obra obláček zlatý" pana Pristavkina.
https://www.databazeknih.cz/knihy/na-hrudi-obra-oblacek-zlaty-39247
Nádherné. Nechápu, jak je možné napsat tak krásnou, poetickou knihu na takové téma. Tohle se prostě povedlo. Zulejka otevírá oči je tak zvláštně jiná, osobitá. Oceňuji jak jazyk, tak děj i vykreslení postav. Budete mít pocit, že jste jeden z přesídlenců. Tak moc je kniha přesvědčivá. Kéž by bylo pokračování, kéž by byla ještě delší.
Naprosto dechberoucí kniha, od začátku až do samotného konce. O gulazích mám trochu načteno, nicméně o přesídlencích jsem nic nevěděla. Je neuvěřitelné, co všechno člověk může přežít. Ta síla neobyčejných lidí, kteří si zachovají lidskost, ryzí přátelství, odvahu a naději. Fascinující, výjimečná kniha!
NEČÍST ANOTACI!!
Tak toto byla snad jedna z největších knižních pecek, co jsem letos četla!
Román začíná popisem běžného Zulejčina dne v zapadlé tatarské vesnici v roce 1930. Větší prostor věnuje Guzel Jachina době Zulejčina přežívání ve vyhnanství, kde čelí zase jinak krutému světu. Kniha obsahuje řadu velmi silných scén, které mě dojaly, rozplakaly či hluboce zasáhly.
Tato knižní libůstka je výjimečná v občasných tatarských slovech, které jsou vysvětlené na konci knihy ve speciálním "slovníku". Každopádně 400 stran mi dalo zabrat a byly chvíle, kdy jsem se trošku nudila (ale velmi zřídka).
Knihu budu doporučovat na potkání každému.
Štítky knihy
gulagy stalinismus Rusko ruská literatura Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory muslimské ženy boj o život historické rományAutorovy další knížky
| 2017 |  Zulejka otevírá oči |
| 2020 | Děti Volhy |
| 2022 | Vlak do Samarkandu |
To se jednou ráno probudíte do běžného dne na odlehlém statku v Tatarstánu, který sdílíte společně se svým hrubiánským manželem a jeho přísnou invalidní matkou. Je rok 1930 a vůbec netušíte, že za pár hodin do vašeho života vstoupí velké sovětské dějiny, po jejichž návštěvě nebude už nikdy nic jako dřív. Zulejka je mladá obyčejná žena, která snáší nekonečný řetězec útrap (krutý život před deportací, cesta na Sibiř, gulag, problémy s mateřstvím…), přesto vždycky najde sílu otevřít oči do nového dne. Inspirace ruskými klasiky je zjevná v námětu, epické stránce a v postupech psychologického vykreslení postav. Je to ruská klasika přiblížená současným trendům, bez dlouhých popisů přírody, společenských nálad a dalších lyrických linek. Děj v románu tepe od začátku do konce. Nečekejte ani ponurou „gulagovou“ literaturu. I když v knize umírají a strádají lidé, člověk se nemůže zbavit optimistického tónu. Ten tón udává Zulejka, její schopnost přijmout stávající podmínky. Jeho použitím udělala autorka román výjimečným.