Zulejka otevírá oči
Guzel Jachina
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533968/bmid_zulejka-otevira-oci-65ec2f2f7cfb5.jpg
4
620
620
Debut mladé tatarské spisovatelky je napsán ve stylu klasických ruských románů, ve kterých se podrobně zkoumá úděl člověka na pozadí velkých dějinných událostí. Děj se odehrává v Sovětském svazu v období let 1930–1946 a začíná v zimě roku 1930 v zapadlé tatarské vesničce, ve které žije obyčejným životem třicetiletá tatarská žena Zulejka. Její svět tvoří její hrubiánský muž a starost o hospodářství, jiný život nezná, a tak ho považuje za dobrý, zvykla si na něj. Proto když dochází k rozkulačení a její muž Murtaza je při potyčce s rudým komisařem zastřelen a ona s dalšími kulaky poslána na Sibiř, stýská se jí po minulém těžkém, ale srozumitelném životě.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , ProstorOriginální název:
Зулейха открывает глаза, 2015
více info...
Přidat komentář
Čtivý román, hlavní hrdinka se vyznačuje neskutečnou životní energií. Vsechny postavy v románu jsou velmi dobře vykreslené. Rozhodně doporučuji.
Od autorky se mi moc líbily Děti Volhy, tak jsem se pustila i do Zulejky. Je jiná, méně magická či poetická, přišla mi i méně čtenářsky náročná a tudíž asi pro někoho i stravitelnější. Rozhodně stojí za přečtení, takhle si představuji kvalitní současnou literaturu. Autorku budu rozhodně sledovat a doufat, že bude v psaní pokračovat a vydá další skvělý román.
Jako srdce na dlani.
Zulejka je jemnou průkopníci emancipace. Tady je velmi vidět ze to nejde dělat bez protipólu.
Kniha je úžasně napsána.
Nádherný příběh “oslavující lásku a něhu v pekle” psaný ve stylu klasických ruských románů, kdy hlavní hrdinka Zulejka, násilně deportovaná na Sibiř jako “ kulacký živel” začíná nový život a nalézá v nesvobodě sebe samu. Perfektně propracované postavy, pro mne nejsympatičtější Ignatov, a popis prostředí dávají ději spád a dramatičnost.
Román oslavuje mateřskou lásku-pro mne nejsilnější poselství knihy, závěrečná scéna skutečně vystihuje název knihy, kdy Zulejka opravdu otevřela oči...moc pěkné přirovnání.
Od knihy jsem se nemohla odtrhnout a rozhodně doporučuji k přečtení.
Knihu všem kdo mají rádi ruskou literaturu velice doporučuji, i když v beznaději a srdceryvnosti již máloco překoná knihu Doktor Živago. Nedoporučuji číst anotaci, která je velmi nevhodně napsána a odkrývá příliš mnoho. Mrzí mě, že jsem se "nenechala překvapit". Každopádně je to silná a krásná kniha, Zulejčin příběh ve Vás již zůstane.
Autorka má dar vyjadřování – skvěle vládne jazykem, a přestože se drží faktů, tak do textu vnesla i prvky imaginace a to je to, co mě nadchlo. Zulejka má právem tak vysoké hodnocení.
„Smrt je tady všudypřítomná, je to však smrt prostá, srozumitelná, svým způsobem moudrá, dokonce spravedlivá: listí a jehličí opadává ze stromů a rozkládá se v zemi, pod těžkou medvědí tlapou praskají a usychají keře, tráva je kořistí jelena a ten zase vlčí smečky. Smrt je pevně, nerozlučně spojena s životem – a proto není děsivá. A navíc v urmanu vždy zvítězí život. … Zulejka ví, že přijde jaro, stromy se zazelenají svěží zeleníhedvábná tráva zaplaví kdysi dočerna vypálenou zem a zvěři se narodí veselé a hojné potomstvo. Proto neměla pocit, že je krutá, když zabíjí. Naopak cítila, že je součástí tohohle velkého a silného světa, kapkou v zeleném jehličnatém moři.“
Zulejka to byl zážitek. Skvělý zážitek. Nádhernou obálkou počínaje, neskutečně silným příběhem konče. Příběh o tom, jak Zulejka sama sebe našla, a to i přes šílené podmínky, které v sibiřském vyhnanství panovaly, mě opravdu zaujal. Zulejka měla chudinečka z domova takovou "školu poslušnosti", že pro ni pracovní tábor nebyl po stránce nesvobody moc velkou překážkou. Doma byla zvyklá slýchat, že je líná, neschopná, pomalá, hloupá, v lágru ocenili její mírnost, ochotu, osmělila se, objevila sama sebe. Moc se mi líbí, jak autorka vkusně a vhodně do textu dokáže vložit poetický popis okolní krajiny,přírody, atmosféry.... krása. A doporučení pro dnešní mladé dámy, které žehrají na své tchýně, protože jim třeba radí ohledně péče o dítě ....pomyslete na tchýňku Zulejčinu a z té vaší bude rázem učiněná kamarádka.....kniha mně přivedla i k průzkumu geografie Ruska a ta rozlehlost je teda vážně neskutečná síla. Představa, že člověka vysadí na břehu řeky na Sibiři...a ty si člověče nějak dej rady je opravdu strašidelná.
Do knihy jsem se pořádně začetla asi po 150 stránkách, úplně mi nesedl autorky styl. Chvílemi mě bavila hodně, chvílemi jsem stránky ani pořádně nevnímala. Pro mě mohla být o 100 stránek tenčí a ničemu by to neuškodilo. Po přečtení jsem z knihy měla dojem, že se vlastně v těch lágrech neměli tak špatně - což ve skutečnosti bylo úplně jinak.
Rozhodně zajímavá a čtivá kniha. Doporučuji nečíst si anotaci, poněvadž vyzrazuje úplně celý děj knihy.
Jedná se o nádherný příběh o síle lidí. Popisné pasáže charakterů i přírody jsou až téměř básnické, ale nejsou zbytečně dlouhé, takže v knize působí okouzlujícím a patřičným dojmem, nepůsobily na mě jako ubíjející a nudné.
Ze začátku mě poměrně potěšilo, že u postav, které se do děje neměly vrátit, autorka nastínila jejich zbytek života, na konci mi bylo líto, že podobnou pozornost nevěnovala i jiným vedlejším postavám, například by mě potěšilo pár slov o Leibem, Ikonnikovi, případně i o Čarodějnici. Chápu, že v některých případech to mohl být záměr (i v životě se stává, že se nám nějaký člověk ztratí a už o něm nikdy neslyšíme), ale i přesto mám z knihy takový nepříjemný neuzavřený pocit. Tak to jediné bych za sebe asi vytkla (spolu s mírně zhoršenou orientací v náročných jménech, ale tento problém zpravidla mám u všech ruských autorů).
Myslím si, že čtenář, a já jsem toho dokladem, čeká od knihy něco jiného, než se mu nakonec dostane. Ale přesto není zklamán. Jen překvapen.
Tak to byl opravdu zážitek. Ani se nedivím, že spisovatelka těžko hledala ve své zemi vydavatele. Člověk je asi schopen přežít i nepřežitelné. Vřele doporučuji.
Ó, Zulejko, osudem týraná, pokorná i statečná snášet nespravedlnost světa. Čtenář s tebou trpí, třese se strachem a zimou, pláče s tebou, raduje se s tebou i oči s tebou otevírá, aby také prozřel.
Kniha Zulejka otevírá oči je luxusní četba o lidských osudech.
Poutavou formou přiblížená blízká ruská minulost, ze které jde občas mráz po zádech. Ale díky Zulejce člověk vnímá i naději a pozitivitu.
Vlastně by člověk nemusel vůbec nic psát. Všechny superlativy psané na zadní části knihy jsou pravdivé a věrohodné, takže pokud cítíte jakési pnutí k této autorce a nevite zda ano či ne, tak z největší pravděpodobností ano. Jako už ten překlad, ten je výborný. Ta kniha je napsána nezvykle krásným jazykem, kde slova mají až magickou moc a přitom je to příběh plný emocí, surový a lidský. Bolestný a jímavý. Je to jako by jste drželi v dlani lidské srdce. Obsah se vám vsákne do kůže a pod ní a forma vás zahřeje jako teplá deka... Zvláštní kombinace. Krásná a opravdová kniha.
Smekám před překladatelem.
Kniha popisuje osud jedné tatarské ženy, která je donucená okolnostmi přehodnotit svůj postoj k životu. Pomalu "otevírá oči" a zjistí, že umí vzít za práci a přežít v nelidských podmínkách. Kniha se mně četla snadno, byla jsem zvědavá co osud hlavní postavě zase přinese a celkově mi to přišlo popsané až moc hezky na to jaké podmínky v té době a na tom místě panovaly. Líbilo by se mi dát příběh víc do historických a společenských souvislostí. Příběh je, ale víc o lásce, což vlastně není na škodu.
Knížka se mi četla od začátku snadno, byla poutavá a rozhodně silně působila na emoce.
Zulejku mi doporučil Palo a jsem za to moc ráda. Zulejka je totiž jedna z nejlepších knížek, které jsem letos četla. Osud mladé tatarské ženy, rozkulačené a odtažené na Sibiř, se četl jinak než například Kolymské povídky. Nejspíš to bylo kvůli tomu, že byl příběh smyšlený. Ale hlavně to bylo proto, že knížka demonstrovala něco, v co sama pevně věřím - a to že i ty nejhorší situace, mohou přinášet nějaká pozitiva. Pro Zulejku to byla svoboda, kterou mohla díky pobytu v Semruku poznat - ať už při svých loveckých poutích v tundře či v náručí Ignatovova. Ostatně i vývoj postavy zapřísáhlého revolucionáře hrál v knize velkou roli. A můžu opomenout i zajímavé prozření zmateného doktora Leibeho, který díky přesídení získal zpět zdravý rozum ? Oceňuji jazyk, kterým autorka píše ( např. tatarské výrazy apod.) a také způsob jakým příběh vypráví. Knihu doporučuji, kudy chodím.
Debut tatarské autorky ověnčený mnoha cenami jsem si nemohla nechat ujít. Moc se mi na knížce líbilo jak hlavní hrdinka příběhu Zulejka opravdu tzv. "otevírá oči", jak se z podřízené a ušlápnuté manželky stává (vlivem prostředí a situace) silnou, více sebevědomou a soběstačnou ženou. Také se mi líbila autentičnost, která z příběhu vyzařuje díky ponechání některých slov v originále (na konci knížky je k nim slovníček), co mě naopak nebavilo byly některé zdlouhavé pasáže, popisné, jak je pro ruské autory často typické. Jsem ráda, že jsem si knížku přečetla, je to silný příběh, ale zároveň musím říct, že jsem četla i lepší v rámci stejného tématu.
Působivá kniha,přečteno jedním dechem,naprosto souhlasím s komentářem Ulické na obálce knihy. Dle mého názoru inspirována Solženicinem.
Štítky knihy
gulagy stalinismus Rusko ruská literatura Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory muslimské ženy boj o život historické romány
Autorovy další knížky
| 2017 |  Zulejka otevírá oči |
| 2020 | Děti Volhy |
| 2022 | Vlak do Samarkandu |
Mimo Děnisoviče a Krvavých jahod jsem neměla čtenářskou zkušenost s prostředím gulagů, nedokážu proto některé věci posoudit, nicméně i tak nemůžu souhlasit s některými názory zde, že by tohle prostředí bylo popisováno jako nějaká selanka.
Já, zhýčkaná městským životem, bych nepřežila zcela určitě.
Děj byl zajímavý, živý tak, že chvílemi připomínal spíš scénář, ale moc se mi nelíbily pasáže, kde docházelo k velkým zvratům. Tam byl popis tak překotný, že o sebe slova málem zakopávala.
Určité věci mi taky přišly nedomyšlené, vyvolávaly otázky "jak se to mohlo stát tímto způsobem, když přece..."
Ale je potřeba dílo brát "jen" jako román, celkově navíc drží pohromadě a dobře se čte.
Překvapivě se zdaleka nezabývá jen Zulejčinou emancipací (v divočině se není čemu divit, ani látky tam moc nebude) a tak mě nakonec víc než nemastná-neslaná Zulejka zaujaly vedlejsi dějové linie. Třeba popis doktorova trápení s vejce byl vyloženě hezký.
Není to na plný počet hvězd, ale za přečtení stojí.