Zulejka otevírá oči
Guzel Jachina
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533969/bmid_zulejka-otevira-oci-65ec30bba6145.jpg
4
620
620
Debut mladé tatarské spisovatelky je napsán ve stylu klasických ruských románů, ve kterých se podrobně zkoumá úděl člověka na pozadí velkých dějinných událostí. Děj se odehrává v Sovětském svazu v období let 1930–1946 a začíná v zimě roku 1930 v zapadlé tatarské vesničce, ve které žije obyčejným životem třicetiletá tatarská žena Zulejka. Její svět tvoří její hrubiánský muž a starost o hospodářství, jiný život nezná, a tak ho považuje za dobrý, zvykla si na něj. Proto když dochází k rozkulačení a její muž Murtaza je při potyčce s rudým komisařem zastřelen a ona s dalšími kulaky poslána na Sibiř, stýská se jí po minulém těžkém, ale srozumitelném životě.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2020 , ProstorOriginální název:
Зулейха открывает глаза, 2015
více info...
Přidat komentář
Guzel Jachina píše jednoduše a nenápadně, v knize ale mistrně naskládala několik vrstev, z nichž každá ve mně zanechala trvalé stopy. Smutné čtení, které dlouho rezonuje. Vývoj postavy Ignatova naplňuje stereotyp klasické ruské románové postavy. Nebyla bych proti zařazení do doporučené školní četby.
Kniha se mi moc líbila, hlavně jsem se seznámila s novým státem Tatarstánem a jeho hlavním městem Kazaní. Překvapilo mě, jak je to krásné město a kolik zajímavostí v sobě skrývá. Přečetla jsem si o této zemi vše, na co jsem přišla.
Obsah knihy je sice skoro tragédie, ale takto komunisti jednali ve jménu své ideologie. a bohužel, mnohde v tom pokračují. Tady si člověk uvědomí, když není s něčím spokojen, že se má pořád krásně. Lidka
Zajímavé a neotřelé téma, které není až tak běžné.Kniha má velmi silný emocionální náboj,hlavně v první polovině je vypjatých situací opravdu hodně.V druhé polovině autorka trochu zrychlí dějové tempo a trochu víc klouže po povrchu věcí,ale i tak kniha přináší silný zážitek.
Hezké, zajímavé a i poučné čtení o době, která určitě nebyla lehká. Stojí za přečtení.
Skvělé čtení! Už dlouho jsem se tak nebála u knihy, která je v podstatě věcná, jakoby vyprávěná člověkem, který celý život dře a nemá sílu zabývat se hloupostmi typu chce mě ten, koho chci já?, jsem šťastná? a co si myslí můj syn?, případně který ze sousedů zemřel hladem, koho zastřelili na útěku, komu zničili život... Slovo "gulag" se objeví pouze jednou, o to je to ošklivější. Přitom jako by se dramata neodehrávala, alespoň ne v přítomnosti a v táboře Semruk, velké dějiny Ruska mezi třicátým a třiačtyřicátým rokem jsou jaksi monumentálnější a důležitější... Člověk neznamená nic, lidskost vše - jinak nelze přežít... A velké osobní proměny se nekonají, protože na ně není čas. Osud prostě nastane, život se žije...
Výborná kniha, ponuré téma a doba, neobyčejně zpracovaná ve velmi působivém románu. Rozhodně stojí za přečtení.
Hodnotím mimořádně přísně, protože jsem od knihy čekala opravdu hodně a dostalo se mi zklamání. Zulejka jako taková je pro mě prototypem naprosto pasivní hrdinky, která svůj život dá se říct ani nežije, je žit za ni, mimoděk, okolnostmi, rozhodnutími druhých. Nějaký přerod v pracovním táboře, náznak aktivity, náznak ČEHOKOLI, co by značilo žití života, jsem prostě nenašla. V románu byly mnohem zajímavější, životnější, reálnější postavy než "hadrový panák" Zulejka. Škoda, protože řemeslně je kniha zvládnuta velmi dobře.
Asi to zní divně, ale život v sibiřském pracovním táboře je pro Zulejku cestou ke svobodě. Patnáct let manželství v tatarské vesničce bylo krutějších. Nejvíc na mne zapůsobily okamžiky, kdy se Zulejka probouzí, konfrontuje jistotu pravidel, morálky a předsudků, ve kterých byla vychována, s novou zkušeností. Ocenila bych, kdyby autorka těmto momentům věnovala více prostoru.
Bohužel obrovské zklamání, nuda, nuda a nic než nuda. Vůbec mě to nechytlo, posledních 100 stran jsem vyloženě proletěla a dočetla pak jen konec. Nic převratného jsem v knize neobjevila.
Ten příběh - to je teda síla.
Můj žánr jsou detektivky severského střihu, ale čas od času mám potřebu proložit je něčím, co mi trochu víc otevře obzory jak co do stylu/žánru literatury, tak co do rozšíření si obzorů, reálií, historie... Na rovinu, před touto knihou jsem akorát tak mlhavě tušila, že existuje nějaký Tatarstán, ale co vše tam lidé prožili, o jejich způsobu života, mentalitě, zvycích... to ani co by se za nehet vešlo.
Na půdorysu neobyčejného příběhu Zulejky jsem se prošla dějinami Tatarstánu, zjistila, že komunisti/fašisti/další podobná cháska jsou stejné svině po celém světě. A že vůle žít je někdy nekonečná. Že člověk se přizpůsobí prakticky čemukoli a zažije to, co by jej do 30 let ani nenapadlo.
A ten krásný jazyk! Klobouk dolů je třeba dát i před překladatelem; i díky němu jsem se chvílemi v knize doslova vyžívala. Doporučuji velmi - sama jsem měla strach, zda mě to bude bavit, a nakonec jsem jen četla a četla. Nádhera.
Zulejka - jak poetické jméno! Její příběh drsný, smutný - ano, ale pro mě byla daleko zajímavější vedlejší linie s Ignatovem (a dokonce i daleko silnější). Spíše než "Zulejka" si dovedu představit knihu "Ignatov otevírá oči" (prozření ohledně lidí, režimu, hodnot, života, citů...). Pro mě, ať už byl jakýkoli, byl hlavním hrdinou právě on. Nejlepší jsou závěrečné 2-3 strany a poslední odstavec, perfektní.
Jinak jsem spíše zklamaná, Zulejka si mě prostě nezískala. A to bohužel ani po formální stránce - měla jsem pocit, že jen ČTU, nic neprožívám, nijak to ke mně nedoléhá... Možná se Jachina snažila přiblížit stylu velkých ruských románů, ale popisovat dnes křupající sníh pod koňskými kopyty hned 3 dlouhými větami? Pro mě osobně z ženských, gulago-sibiřských příběhů stále bezkonkurenčně vedou Krvavé jahody, ty si zkrátka na nic nehrajou. Po nich pak V šedých tónech a Rankovovy Matky. 2,5*
Kdo má rád knihu Petry Hůlové "Paměť mojí babičce", tak si přečtěte "Zulejku".
Klobouk dolů před dílem této mladé autorky.
Nádherná kniha, drsná a poetická, tvrdá a líbezná, kniha, v níž je něco ryzího...charakery odhalené na dřeň...líbila se mi podobnost osudů Leibeho a Zulejky - oba se v extrémních podmínkách tak nějak probudili ze sna - Zulejka procitla z tradiční výchovy a schémat, dr. Leibe - na poslední chvíli unikl svému bláznovství - uzavření před životem. Zajímavá je i postava Ignatova, také popis té nejhlubší mateřské lásky. To vše je podáno s takovou silou, že vás mrazí a jen těžko se s postavami v závěru loučíte. Svělé čtení, které doporučuji všem....
Dobře udělaný román. Začátek jsem hltala, pozdější život v tajze mě nějak uklimbal. Vždycky mě baví vidět věci pro mě již známé ( bolševický teror, gulagy ), z jiné strany, tentokrát očima mladé utýrané Tatarky. Za mě nejsilnější moment je Zulejčin pláč v náručí nenáviděné Čarodějky. Některé věci člověk nepochopí nikdy, jindy společná bolest rozpustí nenávist a otevře dveře soucitné lásce.
Jen málo knih mám chuť číst opakovaně, Zulejka je jednou z nich. Klobouk dolů před autorkou, skvělá prvotina.
Napsaná je opravdu skvěle - strhující a velice emotivní příběh, ale pro mě tak velice depresivní, že jsem knihu nedočetla. Třeba se k ní vrátím?
Naprosto skvělá kniha - úžasný příběh, skvostný jazyk, emoce, které jsou skutečné a pravdivé.
Štítky knihy
gulagy stalinismus Rusko ruská literatura Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory muslimské ženy boj o život historické romány
Autorovy další knížky
| 2017 |  Zulejka otevírá oči |
| 2020 | Děti Volhy |
| 2022 | Vlak do Samarkandu |
Velmi dobře napsáno, velmi vydařený debut. Sice jsem měla od knížky trochu jiná očekávání (myslela jsem, že se děj vydá trochu jiným směrem), ale i tak se jednalo o velmi čtivý a poutavý příběh, dobře vykreslené postavy, velmi plasticky popsané prostředí.