Zvonokosy
Gabriel Chevallier
Román Zvonokosy je dnes považován za klasiku satirické prózy – dočkal se mnoha vydání, řady divadelních i filmových adaptací. Děj skandální kroniky malého městečka v jihofrancouzském Beaujolais se točí kolem zdánlivě okrajové záležitosti – vybudování obecního pisoáru.
Přidat komentář
"Jenže pozemšťané jsou tvorové podivní, když mají všechno, čeho je třeba ke štěstí-slunce, dobré víno, hezké ženy, tolik, že by mohli i rozdávat, a habaděj času na potěchu s tím vším-nedovedou se ubránit a všechno si to zkazí svými lidskými pitomostmi!"
Veselá groteska o postavičkách tvořících duši jihofrancouzského městečka v oblasti Beaujolais. Škoda jen, že díky překladu z Chevallierova románu zcela zmizela Francie, a to i díky zčeštěným jménům i geografickým názvům nahrazeným pomyslnými českými. Co naopak čtení výrazně osvěžuje je košilatost, nevázaná zábava zvonokosských obyvatel a mistrně a vtipně popsané hrátky místních mužů a žen.
"Kdyby Jarmila Macarátová nebyla bývala tak smyslná, Cadrnoha tak podnikavý, Bohdan tak nedůtklivý, Pořízek tak přelétavý a Čubíčka tak nenávistná, možná, že svět by dnes vypadal jinak..."
Příběh o banální historii okresního formátu - boji o veřejný pisoár před kostelem na francouzském venkově s konsekvencemi na celostátní politické scéně Třetí francouzské republiky obsahuje vzhledem k tématu překvapivě propracovanou charakterisitku desítek postav, jejich dobře vykreslenou motivaci a podrobný popis prostředí. Humor je dávkován poskrovnu, ale zase ve své jednodušší lascivní formě. Lýtka se zapalují, ňadra dmou a klíny vlhnou. Takové šovinistické až mysogynní narážky už dnes v literatuře člověk nenajde a ať si jsou, ale nechybí mi. Kladné postavy neexistují, každý je buď opilec, slaboch, hňup, pokrytec nebo nevěrnice, počestnost je pouze znouzectností kdysi hýřivých stařen, nebo škaredých nežádaných panen.
V kontextu voleb zaujala postava generála Flanela, naprostého blba, jehož prapředek utíral Ludvíku XIV. řiť se slovy, že Flanel je vždy hebký. Zajímavé, že jsem odkaz na Zvonokosy před volbami neslyšel, ale to je asi dobře.
Všechny tři díly Znonokos mi donesl kamarád s tím, že má pro mne povinnou literaturu, tak jsem je tedy přečetla. Celkově to nebylo špatné, vtipné, na tehdejší dobu docela lechtivý humor, některé části se četly skvěle, některé byly docela nudné.
Vtipná, milá a nadčasová kniha z prostředí maloměsta před sto lety. Myslím, že se společnost za tu dobu zase tak moc nezměnila. Pobavila jsem se.
"Sláva vám, vlasti naší věrní synové,
sláva vám, ať jsou velcí vaši činové!"
Takhle veršuje Nepomuk Kulíšek u příležitosti otevření veřejných záchodků ve Zvonokosech.
Nepřipomíná vám to někde něco???
A co třeba tohle:
"Ó vy, slavný občane náš, rodem velmi prostý,
velkou jste si uměl získat moc a pocty
jenom vlastní pílí, spolu s krušnou prací,
a dnes vaše sláva domů nám se vrací.
Ó vy, jehož jméno v dějinách je psáno,
celé město volá v toto slunné ráno:
Pavle Alexandře Jene Duplikáte,
buďte vítán, sláva, zde nás věrné máte…"
Dosaďte si místo jména politika Duplikáta libovolně nějaké jiné jméno dle svého vkusu a jsme zase ze Zvonokos doma.
A co takhle "volební strategie" již zmíněného (bývalého) ministra orby Duplikáta: "Nejsem přece o nic pitomější než ti druzí, sakra!"
Gabriel Chevallier do nás prostě buší svými satirickými postřehy, které jsou tak nadčasové, až z toho jde hlava kolem. Spor, který začal z tak malicherných příčin, jako je fakt, že chlapi z hospody naproti obecním záchodkům chodí čúrat poblíž oken (a očí) jedné staré scvrklé panny Eulalie Čubíkové, skončil povoláním vojska, bitkou, nechtěným těhotenstvím a dalšími zásadními událostmi z kroniky města Zvonokos.
Zvonokosy jsou knížkou vtipnou, chytrou a nadčasovou, která má každé nové generaci co říct.
A co tedy dala kniha třeba mně? Třeba tento skvostný dialog:
„Lžete, paní!“
„Vy lžete!“
„Nedám si nadávat lhářek od takové cundry, která je hanbou…“
„Slyšíte ji, tu závistivou megeru, pane Zejozobe…“
„Vy drndo prohnilá!“
„A vy zas očmucháváte kleriky!“
„Padavko!“
„A vy tam strkáte jenom prsty!“
„Věčně muchlaná!“
„A vy jste nemocná z toho, že vás nikdo nemuchlá!“
„Na vás není nic než zadek!“
„A vy zas ho máte jak dva kmíny!“
„Taková vleznamne!“
„Taková šereda, že nenašla zájemce!“
„Ale teď toho mám už dost!“
„Vás se nezaleknu, vy scvrklá mišpule!“
...no není to paráda?
Vinařské městečko Zvonokosy rozdělí spor o veřejné záchodky, postavené v těsné blízkosti kostela. To, co se na začátku zdá jen jako směšná místní lapálie, se brzy rozroste do skandálu, v němž jde nejen o prestiž, ale i o lidské životy. Opus magnum Gabriela Chavelliera je frivolní humoristický román, který se věnuje jak potřebám těla, tak i ducha. Politika, náboženství, sex jsou základními stavebními kameny tohoto díla. Je to veselé, zábavné a nevázané vyprávění (které možná mohlo být v roce vydání charakterizováno i přídomkem odvážné), nicméně celé vyprávění je jen o jednom a tom samém. Stále znovu a dokola. Pokud bychom vynechali všechny ty lechtivé scény a náznaky hříšných potěšení, najednou nám zbude málo nebo nic. Gabriel Chavallier se nás v úvodu snaží přesvědčit, že Zvonokosy budou velká legrace od začátku do konce, jenže jak jde čas, celý ten humoristický spektákl stále více hořkne a opakuje se. To, co se na prvních stránkách zdálo jako zřídlo neohraničené zábavy, ke konci se mění v bažinu trapných scének bez významu. A vojenská intervence ve Zvonokosech tomu nasadila korunu. Bavil jsem se a současně nevýslovně trpěl. Závěrečná rekapitulace se svým seriózním tónem stala znovuvzkříšením všech zmařených očekávání.
Knihu jsem četl těsně před komunálními volbami a jako obyvatel malého města musím říct, že je to téměř stejně přesné i po sto letech.
Tato knížka by rozhodně neměla nikoho minout. Je zábavná, vtipná a na svou dobu lehce prostopášná.
Tato kniha nemá chybu. Je to pohodové, úsměvné, zábavné počteníčko. Tuto knihu jsem četla vícekrát a vždy mě pobavila. Za mě ihned pět hvězdiček a knížku doporučuji.
Dnes mnohým čtenářům může tato rozkošná - prostopášná beletrie, vyvolat nechápající úsměv, či škleb ve tváři s pomyšlením si, že se v příběhu jedná o ,,mnoho povyku pro nic..."
Asi ano. Jedná... ; ) Každopádně já mám úsměvné, až ztřeštěné příběhy ráda. Navíc, když se o tak dokonalý překlad knihy postaral Jaroslav Zaorálek. To je mistrovský koncert sám o sobě.
Příběh, jakožto takový..., vybízí k tomu, aby si jeden u toho otevřel lahvinku dobrého vína a v klidu se začetl do dob, již tak vzdálených...
Gabriel Chevallier, své ,,hrdiny" v knize nikterak nešetřil a díky tomu vznikla různorodá směsice někdy až absurdních situací, které za připomenutí si, rozhodně stojí.
Hodnocení možná trochu nespravedlivé vzhledem k době, kdy kniha vyšla - tenkrát taková neohrožená společensko-politická satira možná nebyla tak běžná. Vtípky zestárly, erotické narážky už asi taky nikoho neohromí. Brilantní jazyk a skvělý Zaorálkův překlad je nutné zmínit. Pobavilo, ale nenadchlo.
Ja som sa naozaj veľmi snažila, ale nie... tento príbeh fakt nebol napísaný pre moje oči.
Byla jsem připravena na zábavné čtení, ale ...Kniha mě nijak nenadchla. O slzách od smíchu nemůže být ani řeč. Možná sáhnu po audioknize nebo mrknu na film.
Nutil jsem se do čtení a od poloviny jsem jen přeskakoval. Ve své době jistě bulvární a vtipné čtení, dnes jen nuda.
Pár hezkých popisů lidí a situací.
Bravurní. Už dlouho jsem se takhle u žádné knihy nenasmál. Vtipné charaktery, originální zápletka a parádní dialogy mě minimálně okouzlily. Pět hvězdiček za zábavnost.
Kniha mě bavila jen tak napůl. Příběh to nebyl úplně špatný ,ale ty odbočky k neustálým popisům postav mě absolutně rušili ,a ten úsměv na tváři ,se ne ,a ne dostavit. Nakonec jsem se párkrát mírně pousmál,až na konci příběhu, tak alespoň něco :-)
''Kdyby lidi dělali doopravdy všecko ,co dělají v myšlenkách, to by byl na světě setsakramentský čubřinec, no ne ? ,,
Zvonokosy jsem četla už hodně dávno a patří k těm knihám, které ve mně zanechaly velmi dobrý dojem. Pamatuji si, že jsem se u ní báječně pobavila a mnohokrát se zasmála. Vidím, že tu však nijak vysoké hodnocení nemá, což mě docela zarazilo. Že bych si ji měla přečíst znovu???
Srdce na dveřích inkriminovaného objektu bylo poutačem splnit jednu z podmínek letošní Výzvy.
Jako muzikál v excelentním obsazení to bylo potěšením.
Kniha je ale v poťouchlostech pikantnější.
Autor si nemohl vybrat nic lepšího než předvolební agitku pro dobro bližních v širokém spektru rozsahu s obecním významem pro hygienu, stavbu pisoáru.
Spletité souhlasy a nesouhlasy jejich chvályhodnost i zatracení jsou zdrojem ostrých střetů mezi pestrou škálou na společenském žebříčku.
Citace :" ..pane starosto, kampak jej postavíme, ten svůj domeček?
"Pojďme se na to podívat, Kulíšku!"
Významná slova. Slova člověka, který se rozhodl již předem. Slova, která je možné postavit na roveň se slovy, jež vyřkl Napoleon, když kráčel po slavkovských polích : "Zde svedu bitvu!"
Před kostelem se nenápadně zastavil. "Tam se to postaví." řekl.
Tam?" povidivil se učitel. (mnišská ulička)
"Snad nemáte teď najednou strach z faráře?"
"Ach, strach, pane starosto....hohoho...zrušili jsme šibenice a obrousil drápy těm pánům černokabátníkům! Řekl jsem to prostě jako věcnou poznámku, protože před těmi lidmi je radno mít se na pozoru. Ti jsou stále připraveni podrazit nohy každému pokroku..."
"Lepší místo nenajdete. Copak nemá všeobecný prospěch mít přednost před farářskými zàjmy? Rozhodněte se sám, jste spravedlivý a vzdělaný."
Věhlasný francouzským šmrncem oplývající příběh památeční stavby.
Fajnůstka.
Poslouchala jsem jako audioknihu - rozhlasovou nahrávku z roku 1966 a musím vám říct, je to zážitek nad zážitky. Dokonalost .... Už jen jak krásně, jen vzdechy a zvoláním, pánové popisují to co mají dámy, jdoucí do kostela, na sobě. Je to odzbrojující.
Mé hodnocení celé knihy je z velké části ovlivněno touto úžasnou nahrávkou.
Štítky knihy
satira humor Francie francouzská literatura humoristické romány
Autorovy další knížky
| 1981 |  Zvonokosy |
| 1969 | Zvonokosy II. - Babylón |
| 1969 | Zvonokosy III. - Lázně |
| 1988 | Mlhobřehy |
| 1992 | Zvonokosy / Babylón / Lázně |
kongeniálny preklad do slovenčiny, za ktorým ten český stále iba pokrivkáva. za všetko stačí spomenúť starú dievku Kunikundu Fiťfiriťovú. prostě Eulálie Čubíková nemá tu šťávu.
a že sme to čítali ako pamflet na dobu, v ktorej nás nútili žiť – aspoň sme prežili a väčšina bez ujmy na zdraví:)