Aknel26 diskuze u autorů

Alena Jakoubková ve svých knihách balancuje na tenké hranici mezi příjemným románem pro ženy a slátaninou. Někdy se vychýlí na jednu stranu, jindy bohužel na druhou. Ale možná že jsem jen moc kritická a cynická, mojí mamince se zatím líbily všechny.
Její romány mají obvykle dost shodných prvků - těmi, které čtenářku praští do oka jako první, jsou vtipný název a exotické jméno hlavní hrdinky. V knihách se tak setkáme s Chiarou, Patricií, Corou či Athenou.
Hlavní hrdinka bývá mladičká a naivní, takže poté, co muži podlehnou jejímu kouzlu, dost s ní ořou. Naštěstí je vždy po ruce kupa přátel, kteří ochotně pomohou svízelné situace vyřešit. Ano, někdy je to i zralá žena, ta se ale ve svém vyprávění do mládí vrací. Co se týká rodinného zázemí, jsou jen dvě varianty - buď jsou vztahy s rodiči naprosto dokonalé, nebo na bodu mrazu, protože vypravěčku nepodporují v jejích vrtoších.
Autorka vždy zabíhá do detailů, co se týká přípravy a konzumace jídla - nikdy nechybí přesný popis pokrmů, žádné že by si dali prostě kuře nebo rybu. Při líčení těch pochoutek se mi úplně sbíhají sliny. S vařením souvisí i obliba paní Jakoubkové v destinacích vyhlášených skvělou kuchyní, totiž Francii a Itálii. Hlavní hrdinka tam potkává samé skvělé a přátelské lidi a navštěvuje krásná místa.
Jejda, koukám, že výčet prvků, které se v knihách paní Jakoubkové opakují, nevyznívá moc doporučujícím dojmem, tak to honem napravím – někdy tyto šablony mají i blahodárný účinek. Pokud vás trápí nějaký světabol, šrámy na duši nebo máte čtecí krizi, pak si u těchto knížek skvěle odpočinete (a u některých zdravě zanadávate).

Série této autorky o jednom městěčku v průběhu celého roku je naprosto nepřekonatelná! Jsou to výborné knížky na rozmluvení dětí. Dá se tu mluvit úplně o všem - o lidech, zvířatech, přírodě, předmětech, činnostech, domech, autech, obchodech, počasí, vztazích i místech. Je tu snad vše, nač si vzpomenete. Můžete vymýšlet příběhy, sledovat osudy některých "hlavních hrdinů" - a to nejen v rámci jedné knihy, ale všech pěti (třeba pán-běžec a paní s jezevčíkem). Podle toho, jak se staví školka, jdou knihy v pořadí Zima, Jaro, Léto, Podzim. A Noc se nejspíš odehrává rok nato. Prohlížíme je se synem od jeho roka a půl a vždycky najdeme něco nového, o čem se dá mluvit. Kdybych mohla, dám hvězdiček deset.

Na začátku mateřské jsem si dala takový úkol – napsat komentáře ke všem knížkám Lenky Lanczové. Jsem totiž její věrná čtenářka, všechny knížky jsem četla nejmíň dvakrát, ty oblíbené snad dvacetkrát. Nějakou lanczovku (s malým el, podle vzoru mayovka) mám pořád v koupelně, abych ji mohla namátkou otevřít a přečíst aspoň pár stránek třeba ve vaně. A když nemůžu večer usnout, občas namísto počítání oveček vzpomínám na jména hlavních hrdinek podle abecedy nebo třeba na to, kolik jich mělo jednoho sourozence, psa, rozvedené rodiče, bydlelo v Nížanech... Ale konce se nedohrabu, protože usnu. No prostě úchylka – navzdory které mám fungující rodinu, nežiju životy těch vymyšlených holek. Mateřská je u konce –a já jdu s kůží na trh. Snažila jsem se hodnotit objektivně, zmínit klady i zápory a moc ráda bych byla i konkrétnější, ale chtěla jsem se vyhýbat spoilerům (třeba u Království za botu nebo trilogie o Radce bych se rozepsala, jéje!). Spousta mých známých říká – a jé, Lanczová, zkusila jsem ji v jedenácti a byla to blbost. Já si ale myslím, že spousta těch, které je odsoudily, prostě po lanczovkách sáhla v nesprávném věku. Většina hrdinek řeší problémy, jaké my holky známe a jaké jsme prožívaly taky, a je vždycky sympatické zjistit, že někdo je na tom podobně, má podobné starosti a mindráky... Třeba to i pomůže v životě – řada z nich nabízí i poučení nebo varování, a to formou snadno přístupnou, jak by řekl Jára Cimrman. Navíc knížky paní Lanczové leckoho mohly přivést k četbě – nejen románků, ale i jiných knížek, které bývají zmíněny; stejně jako filmy nebo různé zážitky. V lanczovkách se ovšem autorka nevyhla ani některým nešvarům – především to je jistá šablonovitost postav, ať už jde o dívky-vypravěčky, nebo jejich protějšky (ach ty úzké kožené kravaty!). A také bych měla výhrady ke stylu, jímž jsou psány hlavně pozdější románky – některé výrazy se opakují tak často, až má čtenář pocit, že za jejich užití dostávala paní Lanczová prémie (za každé úsměvné situace použité „bavím se“ nebo časté „krátkozraké švidrání“). No, zamáčknu slzu v oku, přidám sem nějakých šedesát komentářů a napustím si vanu...

Její série knížek Objevujeme svět je úžasná, syn si je prohlíží od roka a půl, různým otáčením, vytahováním a posunováním si tříbí motoriku a poznává nová slova i nové věci. Všude je vozíme, a protože jsou udělané vtipně a nápaditě, pobaví i dospělé.

Líbí se mi styl, jakým paní Kubátová píše. Postavy a vlastně i zápletky mi ale přijdou trochu moc šablonovité - žena kolem třicítky, která má nějakou špatnou zkušenost s muži anebo se jí obává, takže se brání vztahům s nimi, je ale velmi inteligentní, pěkná a pro své bližní by se rozkrájela. A potom muž - fešák, už samozřejmě zkušenější, nicméně zaujat hlavní hrdinkou na ni tak dlouho útočí, až ona podlehne jeho šarmu. Většinou je mezi nimi nějaký konflikt, často ale plynoucí z nedorozumění, který když se vysvětlí, tak oba podlehnou svému citu a happy end propuká naplno.
Nerada bych ale, aby moje hodnocení vyznělo příliš kriticky! Ačkoli hlavní zápletka je většinou dost průhledná, knížky se odehrávají v různém prostředí, děj je nápaditý a postavy se dostávají do zajímavých, často vtipných situací. Pouze doporučuji nečíst jednu za druhou, abychom se vyhnuli dojmu, že jsou "všechny na jedno brdo".
Závěrem bych ráda podotkla, že jsem se nikde nedočetla, zda je autorka nějak spjata s Marií Kubátovou, a tedy i mou oblíbenou spisovatelkou Amálií Kutinovou, která napsala Gabru a Málinku. Tak asi není.