3497299 komentáře u knih

V Zábranského novém románu je představena vize Evropy, která sní svůj sen, přičemž jaksi nedopatřením dostává nervové signály do svých končetin a pohybuje se jako somnambul. Jde o celkem pozoruhodný text, který ovšem na konci zklamává, neboť není schopen linii svých postav dotlačit do jejích krajních mezí. Díky tomu se celková výpověď nese v nijak zvlášť originálním duchu, přičemž tím nejzajímavějším zůstávají dílčí postřehy (Zábranský ve svých rozhovorech působí v něčem podobně – jako celek jeho světonázor moc nefunguje, neboť obsahuje mnoho nekonzistencí; dojem z románu je ovšem výrazně lepší). Cítím zde jistou snahu napsat "velký společenský román", jak po něm velice touží kupříkladu Eva "Zase-to-není-ono" Klíčová, na čemž tedy jistě není nic špatného - naopak. Český Houellebecq ovšem Zábranský medle tedy není.

Hodnotové spektrum díla (menší analýza románových postav v podobě rozvržení toho, co reprezentují):

Brutální arivisté:
1. Mathias – současný úspěšný západní člověk: psychopatické rysy osobnosti; sebestředný a arogantní ignorant; strach ze smrti a fetišizace mládí; pohrdání ostatními + skrývaný komplex méněcennosti; předstírání hlubších citů a falešná snaha o větší autenticitu v případě, kdy se cítí ohrožen
2. Clemens – úspěšný západní člověk druhé poloviny 20. století: ignorant, machistický hedonik a sadista; jednodušší člověk, nic nepředstírá, jako kormidlo používá svůj penis; myslí si, že je na vrcholu, ale záhy objevuje, že je na dosah konce; tragikomická postava
3. Adam – úspěšný imigrant ze socialistického Východu: nízká inteligence; malost, podlost a vychcanost; přizpůsobivost; člověk tvořící struktury podsvětních aktivit

Naivisté:
1. Jan – neúspěšný imigrant ze socialistického východu: pokrytec a slaboch; je sebestředný a není brutálním arivistou jen proto, že na to nemá schopnosti; snaží se napojit na disidentské struktury, protože není schopen se prosadit jinde – čili kritizuje ty, kterými by se rád stal, ale neumí to; hysterické reakce; když se mu nedaří, útočí na ostatní, aby se cítil morálně nadřazený, když se mu daří, je blahosklonný, aby se cítil morálně nadřazený
2. Frauke – současný neúspěšný západní člověk: slabost, nedostatek vůle, nerozhodnost, submisivita, nedostatek bystrosti, nízké sebevědomí; studium jakýchsi nejasných a nepotřebných humanitních oborů; svůj komplex méněcennosti a potřebu seberealizace vkládá do křečovité a fanatické snahy pomáhat ostatním, kupříkladu imigrantům
3. Maria – úspěšný západní člověk, který nemá pocit méněcennosti a není arivista: krásná a vzdělaná; je křehčí a přístupnější, než si o sobě myslí; snobství (poslouchá vážnou hudbu bez většího vhledu a zájmu – automatické přebírání hodnot od rodičů – zástupců vyšší třídy); falešné představy o sobě a o ostatních; naivita a ignorantství – předstírá zájem o cizí země a kultury, protože to odpovídá tomu, co od sebe sama očekává; od Frauke a Jana ji odlišuje de facto jen její vzdělání, krása a bohatství, díky kterým její aktivity nepůsobí křečovitě a hloupě

Nietzscheáni (jediná kategorie hrdinů, jež by bylo možné brát jako kladné):
1. Katharina – intelektuál bez růžových brýlí: uštěpačná kritická spisovatelka tepající postmileniální vývoj západní společnosti – nedostatek kritičnosti, vzdělání a inteligence mileniálů; milovnice síly a vůle – sadomasochistické sklony – ráda se poddává přímočarým a silným mužům, ale vůči slabším stejně ráda uplatňuje vlastní sílu; individualistka, svoji hodnotu objevuje a postupně se emancipuje; nesnáší pokrytce a všechny slabé a nízké, kteří očekávají výdobytky od ostatních bez dostatečné vlastní snahy; tendence nadhodnocovat dobu svého mládí a vynášet zjednodušené a ne příliš diferencované odsudky vůči současnosti, s níž se míjí
2. Piotr – brutální arivista s inteligencí a se srdcem ze zlata: skrze nevybíravé podnikatelské aktivity (obchod s bílým masem) a zkušenosti člověka z východu se dostane až k pravé lásce – díky tomu pozná empatii a překoná sebestřednost; silná a cílevědomá osobnost; naplnění Nietzscheova výroku: „Co mě nezabije, to mě posílí.“

Oběti (děvky):
1. a 2. Ilinca a Sylviane: rumunská a čadská dívka, které můžou arivisté z Východu i ze Západu zmermomocnit, kdy se jim zachce; metonymie zemí třetího světa a ještě „východnějšího“ Východu

Ostatní, ne zcela prokreslené postavy:
1. Rodiče Marie: Konzervativní kulturní snobové, co si připadají, že snobové nejsou; vystrašení ignoranti, kteří současnému světu nerozumí, což vydávají za vyzrálost věku
2. Hana: snob s vyšší třídy pohrdající vším, co nedosahuje jejich domnělých kulturních či rodových kvalit; strach a vnitřní frustrace
3. Katharinina polská kamarádka: neúspěšná snaha vzdorovat stárnutí; závist a samota
4. Mathiasova známost přes Tinder v Bio Oku: záhada sama; klame vším; neplní očekávání; jde neznámo kam a neznámo odkud, ovšem má ráda kulturu venkova a nemá ráda globalizovanou kulturu Západu

Ve vší té malosti, arivismu, závisti a frustracích jsou v Zábranského románu světlou skvrnou jen nietzscheáni, ovšem v jejich případech se jedná buď o zapšklé samodasochistické škarohlídy, kteří současné společnosti moc nerozumí, nebo o individualisty, jejichž „dobro“ je omezeno mírou osobní empatie, kterou krátkodobě nabydou skrze nějakou lepší zkušenost. Obraz je to vskutku neradostný a není z něj cesty ven – naprostý negativismus. Zbývá ovšem otázka, nakolik je vyčerpávající ve vztahu ke skutečnosti, zda je charakter západní a východní Evropy opravdu takto prohnilý.

Podotýkám, že román během čtení takto schematicky nepůsobí a tenhle rozbor tudíž není obviněním ze schematismu.

3 20.12.2017

Tohle chce nějaký polyvalentní blurb: Umberto Eco is back!

Nejhůře z toho vychází Althusser - chudák - jako vždycky (ale může si za to sám).

Literární událost roku. Samozřejmě jen pro toho, kdo je initié. A co na to Gary Shteyngart?

3 04.07.2017

Ostrovy génia jsou informačně bohatý a pro kohokoli se zájmem o fenomén savantismu nebo Aspergerova syndromu důležitý pramen. Kniha bohužel naráží na své limity. Ty jsou v zásadě trojí:

1. limit překladu: některé věty působí, jako by je z angličtiny převedl automatický translátor; překladatel by si také alespoň mohl ověřit takové základní věci, jako je podoba českých názvů uvedených knih - kupříkladu Sacksova kniha vyšla jako Antropoložka na Marsu, nikoli Antropolog na Marsu, jak je zde sveřepě opakovaně uváděno.

2. limit stylu: esejistika na americký způsob je, jako by byla psaná pro blbce - všechno se neustále opakuje, vysvětluje a zjednodušuje, duch je čistý a pozitivně naladěný jako dětská plena.

3. limit autora: ten všudypřítomný přehnaný apel na lidskost a patos by se ještě dal překousnout (i když třeba Oliver Sacks to umí méně kýčovitě). Treffert je ve svém oboru kapacita, jinak se na něm ovšem projevuje poněkud zkostnatělé myšlení a občas ne příliš hluboký vhled do věcí, které s jeho expertním zájmem přímo nesouvisí. Ve směru představivosti ohledně technických možností v mapování mozku nejspíše podceňuje exponenciální vývoj výpočetního výkonu, když říká, že zřejmě nikdy nebudeme moci složité funkce mozku přesně zmapovat - pro srovnání, takový Ray Kurzweil ve své knize The Singularity Is Near tvrdí, že cca do roku 2045 nejenom přesně zmapujeme lidský mozek, ale budeme jej technologicky schopni i co do složitosti mnohonásobně překonat. Ohledně doplňků a stimulantů pro zvýšení výkonnosti kognitivních procesů a myšlení (kupříkladu látky na bázi methylfenidátu) je Treffert konzervativně zdrženlivý, když nabádá k opatrnosti, protože se prý obvykle nějaká ta nepříjemná vlastnost té které látky časem projeví. To je sice pravda, prokládá to ovšem poznámkou, že nebezpečí zakázaných látek, jako je marihuana, LSD a jiných lehkých drog, které mají také jisté pozoruhodné projevy na lidskou kognici, je již dobře známé - kontruji poznámkou, že "dobře známé" v tomto ohledu není nic, neboť je celá problematika v hrsti předsudků a institucionalizovaných snah o udržení kontroly. A na závěr je třeba podotknout, že Treffert moc nechápe vizuální umění - respektive chápe jej zejména v jeho mimetickém rámci, což je poněkud omezený pohled na někoho, kdo se specializuje na savanty s uměleckými sklony. Jinak by si totiž lépe uvědomil, že výtvarné umění je z velké míry konceptuální, a problematické přijetí umělců art brut souvisí právě s jejich převažujícím mimetickým zaměřením, místo aby jen hloupě kroutil hlavou nad tím, že nerozumí tomu elitářství odborníků a galeristů, kteří je odmítají a přitom vystavují "normální" umělce, jejichž díla mu přitom připadají od všedního života a lidí mnohem izolovanější a méně srozumitelná. Inu, smyslem umění není široká srozumitelnost a co nejvěrnější napodobení, jak si snad autor myslí (a to tvrdím jako někdo, komu umělecké výtvory autistů či savantů připadají nadmíru zajímavé a kdo se v jejich pozitivním hodnocení s autorem jinak víceméně shodne). Podobně to má ostatně zřejmě i s filmem, když píše, že na stupnici od jedné do deseti má u něj Rain Man deset, jelikož je v něm všechno zobrazené věrně tomu, jak to zná ze své odborné praxe. Za sebe bych k tomu dodal, že věrné zobrazení skutečnosti ve filmu není nikterak spolehlivým kritériem pro posouzení jeho kvality.

3 06.10.2015

To byla ale kravina. Zdá se, že Palahniuk román od románu ztrácí kvalitu i originalitu, ovšem až do tohoto Madison Spencer (doufám, že jen) diptychu byly múzy stále ještě na autorově misce vah. Tímhle se ovšem zcela odepsal do literárního Tartaru, kde věčně zní čtenářský pláč a skřípání neumětelských per. To už raději stokrát lepší Kopřivův Asfalt. Jak smutné sledovat kdysi podnětně provokativního a talentovaného autora až na úplné tvůrčí dno. Never more.

3 28.01.2015

Richardsova kniha je bohužel kvalitativně naprosto nevyrovnaná. Na rozdíl od mnohých jiných „technothrillerů“ zde vědecké téma není jen MacGuffin, tedy něco, kolem čeho se příběh sice náruživě točí, ale de facto o to vůbec nejde, děj se tím nijak nikam neposunuje a až na jakési základní naznačení se o tom ani nic zajímavého nedozvíme. Douglas E. Richards má zkušenosti coby vědec zabývající se molekulární biologií a nelze mu upřít několik zajímavých a vcelku originálních nápadů. Co mu ovšem chybí absolutně, je schopnost psát — čím to, že kniha, v níž se pohybují samí nad míru vzdělaní a sčetlí géniové a kterou napsal vědec, jehož snem bylo údajně psát knihy, působí, jako nejtriviálněji napsaný dobrodružný brak? Zápletka se sice svižně ubírá kupředu a to mnohdy dosti neočekávaným směrem, některé souvislosti jsou překvapivě promyšlené, ovšem na druhou stranu autor vrší jedno klišé za druhým a dopouští se i řady věcných hloupostí (co má kupříkladu znamenat, když se islámskými teroristy „nakažené“ vepřové maso bohužel pro ně zcela vyhne jejich největším nepřátelům – „pobožným“? Snad je to vina překladu...). Výsledek je místy zábavný, ale značně nepřesvědčivý. pokud chtěl autor napsat solidní vědecké hard-core sci-fi, pak tedy poněkud selhal (možná si měl na samotné psaní najmout nějakého alespoň průměrně zdatného ghost writera). V tomto smyslu autorům, jako je Greg Bear, Isaac Asimov, či nověji Greg Egan nesahá ani po kotníky.

Jinak tedy co se týče samotného konceptu o zvyšování inteligence a nesmrtelnosti — řada nápadů či myšlenek je převzatá: dosažení nesmrtelnosti ve třech stupních nápadně připomíná teorii Raye Kurzweila (viz kupříkladu jeho knihu The Singularity is Near), závěr je pak zase jakousi vyBRAKovanou verzí filozofického konceptu jezuitského myslitele Pierra Teilharda de Chardin (viz jeho knihu Vesmír a lidstvo). Takže jak jsem naznačil výše – koho podobná témata v beletrii zaujala a chce si přečíst něco pořádného, doporučuji propátrat tvorbu uznávaných HC SF autorů — rozdíl v míře čtenářského zážitku bude závratný.

A na závěr si nemůžu odpustit ještě jednu poznámku — je fascinující, že superinteligentní a nebývale vzdělaná vědkyně a rovněž velmi inteligentní, nesmírně sečtělý (sic) bývalý voják, který má rád poezii a studoval filozofii, si libují v opakovaných popkulturně-kontextuálních narážkách, jejichž hranice neopouští svět Sherlocka Holmese, Hvězdných válek a Pána prstenů (Růži pro Algernon nepočítám, jelikož ta se jim vzhledem k tématu jaksi vnucuje sama). I když, pravda, je zde ještě ten Nietzsche a jedna báseň od Roberta Frosta...

3 01.12.2014

"Je to ovšem také román o lásce, o nenaplněné touze po troše domova a štěstí, po lidsky hřejivém slově a pohlazení, román o bolesti v lidském nitru." (Ivan Dorovský - překladatel a autor doslovu)

Slova Ivana Dorovského Freudovu sestru celkem vystihují - především svou rozbředlostí a patosem válejícím se v kaluži melancholie (ne v hlubině, jak by snad autor chtěl, ale v kaluži). Smilevski smutek a tragédii nevystihuje, pouze se zjednodušeně a pokud možno všeobecně pochopitelným způsobem odkazuje k tomu, že tragédie a absurdita života jest. Tam, kde kupříkladu Stefan Chwin v Hanemannovi, či Jon Fosse v Melancholii skrze text utváří "tělo nepojmenovatelného smutku", Smilevski jen smáčí pero v písmenkové polívce. Dorovský v doslovu dále uvádí, že autor postupuje v souladu s postupy postmoderního románu a že za Freudovu sestru, jež již stačila vyjít v mnoha jazykových mutacích, dostal cenu za literaturu Evropské unie. Skutečně se zdá, jako by autor psal dílo dle unijních směrnic (snad má EU pro psaní postmoderní beletrie vlastní direktivy), a ocenění plyne především z jejich naplnění. V povrchnosti je síla, neb nevznikají průtahy během překládání a rozředěné filosofické myšlenky se mohou rychle a bezbolestně dostavit ke všem členům evropského společenství, které teď víc než kdy jindy hledá svůj duchovní smysl, odrážejíce se od obav z globalizace a ztrát regionálních kulturních specifik. Freudova sestra je spíš než textem těžícím z kultury a historie nevelkého balkánského národa rozředěným evropským myšlenkovým eintopfem: chudák Makedonie...

3 01.04.2013

Jde o poměrně podrobný výklad postupu známého Gödelova důkazu. Text neobsahuje původní Gödelův článek, ale krok za krokem jej vykládá pokud možno s maximální srozumitelností. Jde tedy ve své podstatě o popularizační knihu (Nagel a Newman nejdou do hloubky všech detailů, ale rozhodně nezůstávají na povrchu) určenou spíše odborné veřejnosti (např. filosofům). Na rozdíl od knihy Neúplnost R. Goldsteinové je zde důraz na samotnou podstatu důkazu, mnohem méně na jeho řekněme filosofický přesah, i když i ten je v poslední kratičké kapitole autory pojímán. Pokud se chcete dozvědět něco o Gödelovi, historickém pozadí a širších souvislostech jeho vět o neúplnosti na vědecký (především matematický či matematicko-logický) diskurs, doporučuji text R. Goldsteinové. Alespoň z toho, co vyšlo česky. Pokud vás zajímá samotná podstata, pak doporučuji tuhle knihu, či mnohem rozsáhlejší a mnohovrstevnatější Gödel, Escher, Bach Douglase Hofstadtera. Kromě toho v českém kontextu existují ještě asi dvě vydané Gödelovy monografie (jedna z nich obsahuje celý Gödelův původní článek z roku 1931) a Filosofické eseje samotného Gödela vydané nakl. OIKOYMENH.

S jmenovanou Hofstadterovou knihou tento text úzce souvisí: jde v podstatě o iniciační knihu, která autora k sepsání mega-díla Gödel, Escher, Bach zásadně podnítila již za jeho studentských let. Díky čemuž později drobně revidoval další vydání, které opatřil i předmluvou. České vydání čerpá z této revize a jak lze zjistit již z obálky, Hofstadterovu předmluvu rovněž obsahuje. Navíc je zde v příloze uvedena i původní klíčová Hofstadterem neupravená kapitola věnující se samotnému jádru důkazu. Vydavatelství VUTIUM (Vysokého technického učení v Brně) lze však vytknout nepozornou redakční práci. Za všechno lze uvést větu ze strany 39: " Konečně axiomy kalkulu (v podstatě ty z Principia) jsou následující čtyři formule:...", která ovšem stojí až za těmito formulemi, které má uvozovat, a za níž následuje místo toho další výkladový text.

3 22.10.2012

Nehodnotím samozřejmě překlad, který je zcela nedostačující originálu, ale knihu jako takovou (tj. její koncept, fikční svět, narativní strukturu). Vzhledem k předchozí tvorbě autora, který zřejmě tenduje k pojetí moderního polyhistorismu, a především vzhledem k celkovému kontextu "historické" beletrie, je Rtuť, potažmo celý Barokní cyklus, velmi neotřelý a zajímavý projekt. Doufám, že si vydavatel dá říct a náročnou překladatelskou práci zaštítí někdo protřelejší, než Sichinger duo, protože odfláknuté vydání Stephensona je převeliká škoda. Kromě toho jsem přesvědčen, že kdyby se vydání Stephensona ujalo nějaké prestižnější vydavatelství - např. Argo - byl by z něho rázem intelektuální objev roku.

3 01.12.2011

Vasiljevova hlídka je výrazně slabší. Nejen, že do fikčního světa Lukjaněnkova cyklu nepřináší nic nového, ale ještě jej dost trivializuje a deformuje jeho pravidla – v Temné hlídce se jednání postav zdá často poněkud nekonzistentní, charaktery (i velkých a „vážených“ mágů) jsou trochu přiblblé a podivně naivní, hrubé, nebo zvláštně dětsky uvažující. Vasiljev využívá prvků a vyprávěcích postupů Lukjaněnkových hlídek, ale jeho snaha připomíná spíše fanouškovskou prózu, snažící se neumětelsky napodobit styl svého literárního vzoru. Poměrně jednoduchý příběh s ne příliš nápaditou zápletkou je vyplněn řadou vatového textu, který slouží asi jenom k nastavení délky knihy a infantilní jaksi zenové úvahy v závěru vzbuzují spíše úsměv na rtech. Suma: sérii hlídek by prospělo, kdyby byly pouze čtyři, bez druhořadých příměsků.

3 01.12.2011

Rozsahem sice menší, ale přesto jedna z nejlepších knih Jana Křesadla. Popis dvaceti snů obsahuje nejrůznější bizarní témata, ať už se jedná o lehčí záležitosti na způsob Jana Weisse nebo téměř mrazivé sny s metafyzickou pointou a všechno mezi tím - větší sny, zvířecí inkarnace, bizarní teologické zápletky, gangsterské únosy spojené s vandalismem muzejních exponátů, transcendence, marxismus - věrno křesadlovu popisu vlastního psaní: obsahuje vše (stejně jako svět sám o sobě), čili "od Boha až po hnůj" (tzv. integrální realismus). Jedinečná možnost nahlédnout hlouběji do auktorova podvědomí ;-). Navíc psané nádherným hravě-poetickým stylem, který je ovšem pro Křesadla typický.

3 01.12.2011

Autor je marxista a v současnosti jedna z největších akademických hvězd, nejde tedy o prostý teoretický přehled. I když v závěru poněkud zabředává do příliš angažované směsi marxismu, feminismu a politické kritiky (kniha poprvé vyšla začátkem osmdesátých let), literárně-teoretickou historii poměrně briskně analyzuje, odhaluje u jednotlivých diskurzů jejich hranice, slabiny a naopak přednosti a tvoří tak svéráznou a sofistikovaně vtipnou autorskou esejistiku. Přesto, že kniha odpovídá i svým didaktickým nárokům, rozhodně nejde o nějakou průměrnou univerzitní učebnici.

3 01.12.2011

Spoustě lidem to bude nejspíš připadat málo akční, ukecané a nudné, nicméně, četl jsem i autorčin debut - V lesích - a můžu směle prohlásit, že je to to nejlepší, co jsem z detektivní literatury četl. Zapomeňte na Fred Vargas a spol., Tana Frenchová je nejlepší! Už teď se těším na Faithful Place.

3 01.12.2011

Strašlivá závrať má pozoruhodnou melancholicko tematickou spojitost se dvěma knihami – s nedávno vydanou Stellou Maris C. McCarthyho a se Saturnovými prstenci W. G. Sebalda. Tahle spojitost se projevuje tedy i poměrně přímočaře: u Stelly je to zejména postava Alexandra Grothendiecka a Saturnovy prstence Labatut explicitně uvádí jako jeden z lit. zdrojů. Zvláštní (a netriviální) je ovšem názor, že za maniakálně vášnivou racionalitu číhá temný objev nicoty jako základního principu bytí a že rozumově poznatelný svět spočívá v její náruči. Jde nezpochyby o názor šířeji sdílený (sám jsem o jeho pravdivosti přesvědčen), který se blýská i v komplexněji utvářených filozofiích (třeba u Nietzscheho nebo Deleuze). Nicméně u výše zmíněných prozaiků je fascinující shoda v tematizaci skrze postavy, které jsou schopny matematického chápání skutečnosti na hraničně abstraktní úrovni (myslím, že v tomhle směru lépe uspěl Labatut než McCarthy), a dále v jakémsi ohledávání a rešeršování melancholických struktur nebo spíš sedimentů historie (zde je Sebald jen obtížně dostižným vzorem).

2 28.06.2024

Nevím no, Zuzana Boehmová v nedávném sloupku v Respektu psala, že největší hrozbou pro chodce v NY jsou poslíčci na elektrokolech - rodinám s dětmi prý dělají ze života každodenní peklo a už byli i nějací mrtví. Možná by o tom taky měla napsat beletrizovaný pamflet. Vždyť strčit klacek do špic jedoucího cyklisty, aby si hubou trochu poryl v zemi, to je přece touha každého spořádaného chodce... Takže: fuck all bikers and let's burn them in hell!

2 09.02.2024

V poslední části asi nejlepší kritika utilitarismu, s jakou jsem se doposud setkal.
Celkově skvělá kniha - úvod do etiky přesně v tom smyslu, že chytře rozebírá základní vymezení, principy a rozpory na takové rovině, že po jejím vstřebání může každý o etice relevantně přemýšlet a diskutovat.

2 01.04.2023

Podobně jako se někdy říká, že historii filozofie tvoří komentáře k Platónovi (a období před Platónem zabírají presokratikové), bylo by možné analogicky tvrdit, že veškeré moderní hard SF je komentářem k Lemovi (a předtím máme v tomto směru co do činění s jakýmisi "prelemovci"). Dokonalá prázdnota se pak autorovu oblíbenému žánru většiny zahrnutých textů zcela vymyká - za tuhle knihu by si Lem jistě zasloužil čestné členství ve skupině OULIPO.

2 12.03.2023

Má to v sobě takové kahudovské outsiderství, které si kolem sebe buduje sebestřednou jazykovou autonomii. Také cosi jako pro Kahudu typický aspekt multiverzní nadreality, která je zde ovšem ve skryté a pro samotného hrdinu-pozorovatele obtížně nahlédnutelné formě, jež je v textu vyjadřovaná spíše apofaticky. V záměrném lpění na povrchu věcí ad nauseam spolu s radikalitou nenarativního přístupu ve zpřístupnění subjektivní zkušenosti to pak má něco z Clauda Simona. Zároveň je to docela specifická a ve své (místy pravda trochu vyčerpávající) zanícenosti velmi svébytná literatura.

2 26.09.2021

Stockholmský syndrom v kulisách mírného odporu.

2 26.09.2021

Papoušek Žako představuje tvora, který disponuje hlubším chápáním vztahů – člověk jej díky řeči a rozumu, tedy kategorizaci a strukturovanému myšlení ztratil (prý k němu má možná ještě přístup dítě, než si jej řeč podmaní). Jak se tahle vlastnost u papouška projevuje reálně? Vůbec nijak – Žako má plný zobák lidské řeči, je nadmíru chytrý (protože jej autor takového chtěl mít), ale zcela v lidských mezích – jeho vnímání je prakticky nerozeznatelné od člověka. Dokonce, navzdory jeho proklamované zvířecí jinakosti, jej nic jiného než lidský svět ani nezajímá. Je to podivné, ale takhle v Peheho románu funguje prakticky vše – bezpečné a omezující kategorie bez fantazie pohlcují vše. Včetně toho, čemu má být vlastní neuchopitelnost a překračování (kéž by...). V knize se tak prakticky nic neděje – až na několik málo poutavějších scén vše plyne nudně, nepřekvapivě a těžkopádně, a to přes několik stupňů fikčních rovin (tradiční schéma vyprávění ve vyprávění). Problém ovšem rozhodně není v námětu. Autor má vůbec podivuhodnou schopnost převzít množství zajímavých témat, myšlenek a postupů a banalizovat je, vyprázdnit, zbavit potence. Místo toho text napustil myšlenkovými floskulemi, otřepanými variacemi tradičních střetů a boomrovským patosem.

2 31.05.2021

Zápletka je sice do značné míry sofistikovaná, ale působí příliš vykonstruovaně. Greene své postavy používá spíše jako proměnné ve svých teologicko-filosofických funkcích než živé bytosti. V horším případě jsou to jen chodící klišé (literární kritik). Autor vrší paradoxy, aby dokázal relevanci víry. Během čtení mě přitom čím dál tím silněji přepadal pocit, že se všechno točí kolem nějakého viru. Na scéně máme různé hrdiny, kteří se víře více či méně brání – někteří dokonce velmi urputně, jako třeba kazatel ateismu, který přesvědčuje kohokoli, kdo naslouchá jeho pravidelným přednáškám v parku. Jakoby se mezi nimi nicméně šířila epidemie, jelikož čím více vzdorují, tím účinněji je postupně jednoho po druhém víra přepadá, včetně ateistického kazatele. Na konci prakticky žádný ateista nezbude (i sucharský úředník Henry se mi zdál nalomený). Zajímavé je, že tento pocit musel mít ze svého románu i autor, neboť hlavní hrdina ke konci věc komentuje ve stejném smyslu: je to jako nějaká nákaza. Jeho komentář se týká faktu, že ústřední femme fatale byla coby malé děvče pokřtěná a přesto, že si na to nepamatovala, naprosto propadla tenatům křesťanské víry, až si z rozporu mezi touhou po nemanželském sexu a slibem Bohu uhnala smrt. Konec dobrodružství tak lze číst jako svého druhu epidemic thriller zobrazující středně pokročilé stádium šíření. V hypotetickém dalším díle by na autora navazující epigon mohl popsat, kterak víra zachvátila celý západní svět, v podobném duchu jako dnes tolik populární horory s námětem zombie apokalypsy. Dle názoru některých molekulárních biologů či neurologů má navíc víra co dělat s určitou genetickou výbavou. Pokud tedy platí, že exprese specifických genů značně přispívá k pravděpodobnosti, že bude dotyčný navštěvovat kostel, pak by Konec dobrodružství bylo možné číst také jako svéráznou kritiku anglické třídní společnosti, v níž pozorujeme jasně viditelné následky důsledné třídní endogamie.

2 05.06.2018