3497299 komentáře u knih

Soubor esejí slavného psychiatra a gurua alternativní kultury Timothyho Learyho na jeho oblíbené témata: psychedelie, kyberpunk, moderní technologie, sex, politika atd. Vše prostoupeno lehce úsměvným rebelstvím, pozitivním přístupem ke světu a krédem "každý je sám sobě kormidelníkem", aneb zapni se, nalaď se a leť. Leary je podivuhodně sofistikovaný vizionář, který se mnohdy trefil do černého, ale přesto jej nelze brát moc vážně (ostatně on sám se vážnému nazírání vlastních názorů brání). Learyho vize směřují od duševní extáze a dokonalého orgasmu přes anti-militarismus k vizím nesmrtelné digitální osobnosti a jako referenční rámce mu slouží Tibetská kniha mrtvých, Joyceovy Finnegans Wake i texty Williama Gibsona. Kniha bohužel trpí nedostatečnou koncepčností - eseje či články na jednotlivá témata jsou tématicky řazeny poněkud povrchně a celku chybí hlubší sjednocující koncept (i když je pravda, že vzhledem k nosnému pojetí kyberkulturního světa jako chaosu, toho snad ani není třeba). V knize není úplně rozlišena hranice mezi fikcí, faktografií a publicistikou a na jedno téma tak vedle sebe čtenář nalezne rozhovor, úryvek z povídky a populární esejistiku. Některé texty z Chaosu a kyberkultury u nás vyšli i v jiných publikacích (Největší hity Timotiho Learyho 1., Politika extáze), což nemálo přispívá tomu, že obsah knihy nebude pro znalé díla Timothyho Learyho nicím příliš novým. České vydání navíc trpí nedostatečně kvalitním překladem, díky kterému se text místy kostrbatě zadrhává, a dosti zhůvěřilou grafickou úpravou, ze které čiší přílišný spěch a těžkopádný vydavatelský kalkul.

2 01.12.2011

Stopy paměti lze brát jako rozsáhlou „případovou studii“ nebo jako moderní americký román o „společenských nemocech“. Postava „slavného neurologa“ dr. Webera je dle mého skromného názoru inspirována skutečnou postavou známého a populárního neurologa a spisovatele dr. Olivera Sackse (viz knihy Na čem si stojím; Muž, který si pletl manželku s kloboukem; Antropoložka na Marsu), k čemuž navádí i úvodní citát A. R. Luriji, ke kterému se „skutečný“ Sacks často odkazuje. Případ hlavního hrdiny je poměrně zajímavý, ale pro sčetlé znalce Sacksova popř. Lurijova díla (nebo jiných případových studií ostatních známých neurologů) nemá po „patologické“ stránce čím překvapit a jeho rozvláčnost může být příliš rozptylující. Přesto se domnívám, že Richard Powers patří mezi nejzajímavější současné americké autory a jako takového jej hodlám i nadále sledovat.

2 01.12.2011

Ulf Palmenfelt sebral hororové a často dosti morbidní příběhy vyprávěné dětmi. Je zajímavé, že dětská fantasie často připomíná syžety povídek E. A. Poea. Kniha je ilustrovaná a doporučená pro děti od 10. let...

2 01.12.2011

Měrkovy krátké texty jsou mnohdy vtipné a nápadité, má smysl pro jistou absurdní poetiku, pro nečekané zvraty, úhyby atp., ale bohužel se nikam dál nevyvíjejí a u této (často poněkud pubertální) poetiky sebestředně vytrvávají bez jakékoliv hlubší vrstvy. Petr Měrka chrlí obrovské množství krátkých povídek - všechny jsou víceméně stejné - nevnímám v nich žádný vývoj. Stal se z něj ve své originalitě sebestředný a ustrnulý řemeslně zručný slovní konstruktér, který má šanci stát se u mladšího publika "undergroundovým" autorem, jenž se dobře čte po hospodách. Ke geniálním a vrstevnatějším literárním hrám Daniila Charmse mu chybí hodně a s Bukowským má společnou maximálně jistou tendenci k estetice hnusu, která je ovšem u podobných autorů standardem.

2 01.12.2011

Mám za to, že společenské problémy, které Sandel pojmenovává, mají co dočinění s absencí nějakého věrohodného společenského programu, který by přinášel sjednocující vizi, kam nebo za jakým účelem by měla společnost kooperativně směřovat. Takovou vizi v minulosti tradičně přinášelo náboženství (např. vize spásy v křesťanství) a je pravděpodobné, že jakýkoli společensky sjednocující program s tímto potenciálem musí mít náboženský charakter (přesvědčivost hodnotového programu odvisí od jeho cíle: pokud se nezaobírá transcendencí, pak vyznívá přinejmenším provizorně). Pokud se takový společensko-kulturní rámec rozpadne – přestane být pro většinu lidí věrohodný – a nic podobně silného jej nenahradí, pak se primární motivace snadno přesune na úroveň prosperity jedince (individualismus) nebo nějaké nadpersonální identity (nacionalismus). Spolupráci v utváření "přesahujícího božího díla" nahrazuje soutěž (individualistický liberalismus). Humanismus coby aktuální obecný ideový rámec zřejmě není natolik přesvědčivý, aby si individualistické touhy a přání dostatečně podmanil. Vzniká tedy Sandelem kritizovaná meritokratická arogance a spolu s ní frustrace, stres atd. (Sandel ovšem ve své knize popisuje specifické, kulturně společenské podmínky v USA, kde je situace možná vyhrocenější než jinde, jak několikrát sám tvrdí.)

Sandelova argumentace mi však připadá pochybná, jelikož autor na místo liberalismu nepřináší žádnou lepší, tj. přesvědčivější ideovou náplň, která by absenci účinnější sjednocující společenské "ideologie" kompenzovala. Kritizuje individualistický liberalismus (a meritokracii jako jeho ústřední nástroj), ale hodlá jej nahradit čím? Relativizací individuálních výkonů a důslednějším zhodnocováním příspěvků k obecnému dobru…

Existují protikladné interpretace, jakou autonomii má morální činitel. Jedna důvěřuje tomu, že člověk je plně autonomní a svobodná bytost, a tudíž si může za své úspěchy i neúspěchy sám. Druhá naopak tvrdí, že autonomie a de facto i svobodná vůle jsou pouhou iluzí, každý je tedy determinován svým okolím. V prvním případě vyvstává meritokratická zpupnost u těch, kteří v rámci pravidel společenské soutěže vyhráli (přestože jsou jejich zásluhy na vítězství nejspíš mnohem menší, než si sami myslí), a naopak frustrace u těch, co v soutěži neuspěli, přičemž jim společenská víra v individuální autonomii naznačuje, že si za selhání mohou vlastně sami. Sandel tuhle nezdravou meritokratickou soutěž navrhuje nahradit opakem: interpretací, že úspěch je věcí náhody a obtížně ovlivnitelných vnějších skutečností.

Sandel si tedy myslí, že lidé budou šťastnější tehdy, když soutěž a víru sama v sebe, která však často přináší stres a frustraci, nahradí fatalismus a všeobecná rezignace na individuální úsilí. Možná by to fungovalo, kdyby snad právě existoval nějaký věrohodný sjednocující kulturně-společenský program, který by lidem přinesl sdílené uspokojení v něčem přesahujícím – nic takového ovšem neexistuje, respektive pokud ano, ani zdaleka nezastiňuje hodnotu individualistického liberalismu. Domnívám se, že za takových okolností lidé chtějí soutěžit a chtějí věřit ve vlastní úspěch, i s negativy, které se s tím pojí. Společnost plná individuí, která přestala věřit ve vlastní úsilí, by podle mého názoru byla ještě frustrovanější než ta stávající.

Sandel kritizuje Rawlsovu teorii spravedlnosti proto, že Rawls v ní sice nespojuje legitimní nároky a morální zásluhy, ale prakticky k tomuto spojení ve společnosti stejně dochází (lidé mají dle Sandela nesprávný pocit, že kdo něco legitimně získal, ten si to morálně zasloužil). Rawls se snaží předejít tomu, aby byl určitý životní styl společensky apriorně preferovaný – Sandelovo "obecné dobro" je dle Rawlse teprve výsledkem společenské interakce. Dle Sandela je to špatně, neboť se v tomto rádoby neutrálním liberálním systému spojuje dobro právě s legitimním úspěchem (tj. například s úspěchem dle pravidel trhu), který ovšem není skutečnou zásluhou úspěšného jedince. Tento všeobecně rozšířený omyl pak vede k meritokratické aroganci na jedné a frustraci z vlastního selhání na druhé straně společenského spektra. Sandel ovšem na rozdíl od Rawlse předpokládá, že obecné dobro apriorně poznatelné je a že máme činy hodnotit dle toho, kterak právě k obecnému dobru přispívají. I Sandel si však uvědomuje, že přesně stanovit obecné dobro ve všech ohledech je velmi obtížné – tvrdí tedy, že je třeba vést diskuzi, jaké činy k dobru přispívají a jaké už méně atd. Což je taková drobná podlost v jeho argumentaci: předpokládá, že obecné dobro už nějak známe (už teď dokážeme podle kritérií obecného dobra lidské činy posuzovat), ale protože jej zároveň neznáme dost dobře, musíme se jej snažit průběžně poznávat. Je to vlastně situace, kterou lze lehce zneužít a prosadit právě takové pojetí obecného dobra, které nese dílčí hodnoty samozvaných morálních autorit – tedy přesně to, čemu se ve své teorii Rawls brání.

Shrnuto a podtrženo, i když má v mnoha věcech pravdu, přijde mi, že je Sandel demagog, který prosazuje svoji konzervativní, dokonce bych řekl kvazi-náboženskou agendu (prosazuje "milost", které se nám odkudsi dostává, proti "zásluhám") a tváří se při tom dobromyslně a svobodomyslně.

1 14.10.2024

(SPOILER) Druhá polovina Fosilie je slabší, protože se postupně smrskává na dialogické rozvíjení vztahů, přičemž stylistická vynalézavost a překvapivá intelektuální kontextualizace je tatam.

Závěr je sice zajímavý v tom smyslu, že se Kašpárek snaží ukázat čtenářům s pomocí nadsázky nepředstavitelné jako reálnou možnost (podobně jako fantastický závěr Zábranského knihy Logoz, který je ale protikladně cynický a společensky zcela nepříkladný), ale právě tím se z Fosilie stává spíš agitační text - všechno se na konci přetváří a omezuje na didaktickou hru, což je škoda. Místo aby Kašpárek nechával prostor pro vlastní myšlení, vnucuje interpretaci ideálního/nezbytného přístupu ke světu, kterým je pro něj odmítání individualismu v rámci pravidel kolektivně civilizačního či mezidruhového dialogu.

S blížícím se závěrem jsem měl ostatně čím dál silnější dojem, že autor dělá stejnou chybu jako jeho hrdina Vladimír – předpokládá nějakou apriorně platnou etiku a politickou filozofii, k níž musejí dobří a chytří lidé dojít, tudíž se jeho představy pravidel nutného světa rýsují podle plánů téhle implicitní konstrukce (v případě Vladimíra je to neoliberalismus).

SPOILER:
O nějakou přísnou realističnost tady samozřejmě nejde, ovšem z řady námitek, co autor ve svém konceptu trestuhodně opomenul, je třeba jmenovat alespoň vliv GAI, která jako by v jeho budoucím světě neexistovala – patrně proto, že se vlivem války, epidemie a globálního oteplování její vývoj zastaví (haha). To, že lze svět s tímto zápočtem jen obtížně predikovat, rozhodně není omluva, jelikož svět lze obtížně predikovat tak jako tak, a když už se o to autor zodpovědně pokouší, měl by být důslednější.

Závěrečná futuristická variace na pohádku o Červené Karkulce je místy poměrně zábavná polemika mezi deontologickou a konsekvencialistickou etikou. Bohužel však autor – možná v rámci svého didaktického skluzu – zůstává příliš na povrchu a z diskuze vylučuje jakékoli obtížnější a tím pádem zajímavější nuance, k nimž přitom předváděný dialog sám vybízí. Kupříkladu je zvláštní, když ve světě, kde je běžné pohřbívat lidské ostatky na buddhistický způsob a vracet tedy maso koloběhu přírody (jako potravu dravcům), se holčička pozastavuje nad tím, že její babička dělá nemístné rozdíly mezi člověkem a zvířetem (pro moderní holčičku je tahle pseudodarwinistická hierarchie pasé). Zároveň však holčičku pohoršuje jakákoli historická zmínka, že lidé byli někdy masožravci – tedy že obětovali zvířata pro vlastní potravu. Buďto by ji to ovšem pohoršovat nemohlo, jelikož zvíře-dravec je obvykle carnivora a v parku se válí ohlodané lidské ostatky (obětované) a mezi člověkem a zvířetem přece není morálně nadřazený vztah, nebo by ji to pohoršovat mohlo, ale pak není jasné, jak by se právě vyrovnávala s tímto neúprosným faktem ze zvířecí říše a zároveň si držela mezidruhový egalitářský postoj. Lze samozřejmě namítnout, že holčička je ještě malá (11 let) a tudíž ji nekonzistence nedochází – jenže autor už zase tak malý není a dialog vnučky a babičky používá ve zmiňovaném didaktickém poučování čtenáře, co a jak je možné myslet.

Autor si s tím ovšem poradil šalamounsky: zvířátka v závěrečné kapitole papkají zřejmě pouze maso právě z lidských pohřebišť, ovšem o tom, zda se pak namlsané šelmy pustí i do svého fyzicky slabšího přírodního kolegy, raději taktně pomlčí (nebo snad nějaká paternalistická umělá modifikace přírodních instinktů ?!).

Zdá se mi to jako logická chyba v konceptu a takových tam prostě pár je – což je problém proto, že jde o příběh především konceptuální.

Snad dá tedy autorovi budoucnost za pravdu a nebude jeho text působit spíše jako kuriozita – zábavný doklad toho, jak si v dvacátých letech 21. stol. někteří naivní intelektuálové představovali ne/funkční společenské vztahy a jejich možná řešení.

1 11.09.2024

Část povídek působí, jako by je napsal předvádivý gymnazista. Zbytek působí tak, jako by tentýž gymnazista udělal kariéru středoškolského učitele a v důchodu, na stará kolena si řekl, že si udělá radost a napíše si několik pěkných, eroticky zasněných literárních vzpomínek na svoje mládí.

1 12.06.2024

To, že existují takové knihy a že je můžu číst, zvyšuje kvalitu mého života o jeden celý level.
Na základní rovině děj chápu tak, že jde vlastně o svéráznou variaci na Ellisonovu povídku Nemám ústa a musím křičet – rozvedenou na stovky stran, prodchnutou autorovou poťouchlostní a samozřejmě: místo všemocné ďábelské AI je tady Kaufman sám.
Mravenci se svojí koncepcí řadí do specifické postmoderní prozaické linie (hystericko-realistické, dalo by se říct), jejíž styčné body jsou Nabokov-Pynchon-DeLillo-Wallace. Svým propojením ad nauseam dovedených überintelektuálních pasáží, četných narážek, perzifláží a montypythonovských cirkusiád ve mě kniha dosáhla euforického efektu. Tím mi Kaufman také silně připomínal Pynchona, i když jsou nakonec oba autoři stylisticky docela jinde.
Některé zahr. recenze pochvalně zmiňují surreálnost textu. Přijde mi, že Kaufman volí vlastně docela odpovídající způsob, jak zrcadlit svět – přinejmenším ten současný.
Samozřejmě je otázka, zda je stávající rozsah knihy tomu všemu uměřený – ovšem právě uměřenost je něco, co kniha po všech stránkách záměrně popírá. A je to jedna z těch knih, které čtenáře buď nudí, takže se nezačte, nebo jej naopak zcela pohltí, takže ji může číst nekonečně dlouho (jako Wallaceho Nekonečný vtip).
A ano: přes veškerou vtipnost je to smutná kniha.

1 15.12.2023

Braunstein je šašek. Čím je jeho argumentace slabší, tím častěji se pouští do svých nepřátel urážkami ad hominem. Abych mu tedy v tomto ohledu složil plnohodnotnou poctu, která jeho hystericky zacyklený rétorický styl věrně odráží, nemůžu, než to ještě jednou zopakovat: Braunstein je šašek.

Málokdy čl. narazí na tak chytrou a podnětnou prózu. Mezi Ballovy přednosti patří propojování – na hraně bezbřehé manýry (nevázanost), ovšem vždycky sleduje další interpretační plán (inteligence). Některé z povídek jsou docela fascinující.

1 17.03.2022

Kniha, která nemá žádnou slabou stránku. V podstatě geniální dílo. Vážně.

1 18.01.2022

Nářky smutných/zuřivých štěňátek nemá smysl poslouchat. Nejsem si úplně jist českým překladem, ale sama o sobě je Ve službách spravedlnosti značně zajímavá a originální kniha. Víc žen do SF!

1 23.11.2021

Queer variace na Pninovské téma.

1 24.01.2019

Podnětná a zejména v českém kontextu dosti originální studie vycházející ze spinozovsko-deleuzovské teorie afektu, s níž přes současnější teoretické přístupy (např. Brian Massumi) zkoumá afekt v audiovizuálním umění – v avantgardě, mainstreamových melodramatech i žánrových dílech. Především tedy ve filmu a se speciálním zaměřením na díla Wernera Schroetera, jež jsou prodchnuty Schroeterovou celoživotní fascinací operou.

1 29.05.2018

Podobně jako u práce Ninfa moderna, i tady se Didi-Huberman zabývá zejména svými oblíbenci – Walterem Benjaminem, Aby Warburgem a k tomu Carlem Einsteinem. Klíčový bod, kolem kterého se práce točí, je anachronismus v rámci dějin umění. Benjaminem, Einsteinem a Warburgem se autor zabývá právě proto, že jde o myslitele v tomto poli spíše opomíjené, přičemž důvod opomíjení je zřejmě mimo jiné právě v jejich odmítání tradičních historických přístupů, které si lžou do kapsy, když si hrají na objektivnost a čistotu interpretace děl a jejich kontextů jednoduše cestou proti proudu času - jakoby šlo o jeden spojitý a plynulý dějinný proud. Benjamin a Einstein naopak s anachronismem jako zásadním prvkem v různých formách konstruktivně pracují. Jejich přístup vede pak mimo jiné také k odmítání přístupu k umění z hlediska jeho reprezentativní, figurativní funkce. Didi-Huberman jde coby teoretik a historik umění v jejich „alternativních“ stopách, přičemž jeho práce zřejmě patří k tomu nejzajímavějšímu z téhle oblasti.

1 16.05.2018

V zásadě především taková roztomile provokativní variace na Kafkovu Proměnu a (dle explicitního poukazu) na Gogolův Nos. Docent Kepesh se prostě najednou, z ničeho nic začne proměňovat – proměna začne jeho hlavním údem, jenž nejprve mění citlivost, poté i zabarvení a tvar. Obává se rakoviny, ale vysvětlení je mnohem fantastičtější. Zábavné pak je, nakolik je – podobně jako u Kafky – fantastická metamorfóza okolím brána jako sice podivuhodná, ale přesto jaksi uvěřitelná a nakonec i celkem všední záležitost. Hrdinové Philipa K. Dicka nebo Raye Bradburryho svým vnímáním reality připomínají paranoidní schizofreniky, ovšem nakonec se vždy ukáže, že mají pravdu. David Kepesh se nechce s neuvěřitelným faktem smířit a snaží se na věc dívat tak, že je paranoidní schizofrenik – nakonec se ukáže, že nejspíše pravdu nemá (i když jde o nespolehlivého vypravěče, takže kdo ví). Tak jako tak, všechny problémy se stejně nakonec omezí na otázku prožívání sexuální slasti. Roth je zajímavý autor i ve svých minoritnějších textech.

1 16.05.2018

První díl kyberpunkové trilogie, kterou Netflix naprosto zprznil v první řadě seriálu (kniha se v originále jmenuje Altered Carbon, stejně jako seriál – viz poznámku níže). V souladu s žánrovým stereotypem je příběh vyprávěn ve stylu detektivek drsné školy a jeho hrdina Takeshi Kovacs je obdobou „drsného detektiva“. Není to sice kdovíjak originální, ale má to něco do sebe. Fikční svět je postaven na hlavním prvku, kterým je možnost záznamu a kopírování lidského vědomí pomocí báze – jakéhosi čipu, jenž se lidem po narození implantuje mezi mozek a míchu. Nastavení podmínek samozřejmě nabízí řadu zajímavých situací, jako je relativní nesmrtelnost, možnost vytváření dvojníků, zálohování vědomí, střídání těl (vč. syntetických, či alespoň různě upravených), z toho plynoucí náboženské konflikty a třídní rozdíly. Co se týče těchto témat, tak většinu z nich již zpracoval v rámci sci-fi literatury více do hloubky i do šíře někdo jiný (kupříkladu v jistých ohledech zřejmě nedostižný Greg Egan). Ale příběh, jenž pracuje se zápletkou obsahující zvrhlé sexuální praktiky a s nimi spojené zločiny, funguje docela dobře. Morganův svět má tedy několik technických nedostatků (oproti zmiňovanému seriálu je ale v zásadě velmi konzistentní a logický) – tím hlavním je pro mě asi to, že se nikde neřeší, jakým způsobem s bází interaguje mozek. U syntetických těl bych to chápal, ale většina lidstva střídá skutečná biologická těla vzniklá pohlavním rozmnožováním, přičemž tato těla zřejmě obsahují i mozek. Právě jeho neuronová struktura je přitom tím, co tvoří osobnost člověka, která se nahrává do báze, přičemž je dost těžko představitelné, že by se po vyměnění báze tahle síť nějak přetransformovala pro novou osobnost (výměna těla je rychlá záležitost). Mozek v tělech musí fungovat, protože veškeré smysly jím zřejmě prochází a jsou jím zpracovávány, přičemž báze je jen jakási vnitřní záloha dynamicky zrcadlící neuronovou strukturu. Z tohoto hlediska by pak celý proces a tím pádem i celý fikční svět moc nedával smysl a Morgan to v knize vůbec nikde neřeší. Tudíž je třeba trochu přimhouřit oči. Takový Egan by se takové chyby nikdy nedopustil (nedopustil by se ani mnohem menších chyb), proto když budu měřit úroveň hard SF literatury čistě z hlediska její nápaditosti a konzistence, pak Morgan bohužel první ligu nepředstavuje.

1 17.04.2018

Fedor Gál je bezpochyby dosti sečtělým a nikoli hloupým komentátorem/intelektuálem. Problém REFLEXÍ ovšem je, že jsou většinou celkem banální a v jejich stávající formě moc nechápu, proč je někdo nechal knižně publikovat. Jedná se o krátké zápisky z knih, které autor četl – takový čtenářský deník s poznámkami. Krátké texty zahrnují uvedení do kontextu přečtené knihy, která Fedora nějak zaujala (většinou se jedná o politologickou, populárně-vědeckou, historickou či duchovní literaturu), dále shrnutí jejího obsahu a pak nějaké krátké zamyšlení. Coby esejistika je to dosti slabé - autor svoje myšlenky většinou nerozvádí za rámec samotné reflektované knihy, nebo je nechává na úrovni naprosté obecnosti liberálně-konzervativního světonázoru, jaký sám zastává. Pokaždé jsem očekával, že se v určitém okamžiku snad konečně k něčemu zásadnějšímu dobere, ale reflexe vždy záhy skončí a započne se další. Úvahy jsou přitom tak asi na úrovni toho, co člověku proběhne hlavou, když se nad něčím zamyslí během krátké chvilky v kuchyňce nad kávou. Fedor Gál je ve směru kulturní či civilizační rovnosti a společenské otevřenosti liberálem. Je ovšem na druhou stranu konzervativní např. v pojetí tradičního významu rodiny, vlastnického práva, politického řešení mezinárodních konfliktů a k jakékoli postmoderní relativizaci se staví kriticky. Co se týče víry, je poněkud bezbřehý – oslovuje jej kde co: od křesťanství, přes Krišnamúrtiho, zen buddhismus až po teorie Ervina Lászlóa. Ve všem si najde nějakou tu životní pravdu či poučení. Takový přístup je samozřejmě adekvátní, ovšem text, který se nijak nevymezuje, který postrádá názorovou vyhrocenost či ostřejší myšlenkový průnik, poněkud ztrácí na relevanci. Neříká totiž o ničem nic zásadního – nanejvýš truismy, že každé tradiční učení v sobě nese nějakou moudrost. Ano, nese, ale co z toho. O daných tématech se tak člověk v REFLLEXÍCH nedozví kromě různých samozřejmostí téměř nic. Kniha je tudíž o jediném: Fedoru Gálovi. Ten sice coby osobnost není bez zajímavosti, ale jeho REFLEXE v knižní podobě působí mělce. Soudím, že je měl nechat v původní podobě blogerských příspěvků, neboť čtenář je v prostředí bezbřehého internetového oceánu přece jen o něco shovívavější.

1 31.03.2018

Rumunský sociálně kritický román s rámcem detektivního pátrání po pachateli dvojnásobné vraždy, jež zburcuje jinak poněkud unylou atmosféru rumunského maloměsta. Rebreanu je jeden ze stěžejních pilířů rumunské meziválečné prózy. Přestože je třebas oproti takovému Michailu Saltykovu-Ščedrinovi na své postavy v podstatě velmi vlídný, jeho próza nepostrádá nádech jedovatosti – příliš kladně z ní nevychází panstvo, služebnictvo, ani zastupitelé vyšetřovacích orgánů. Autor především správně pochopil, že nestačí, když se na detektivní žánrový mustr napasuje nějaký ten společensko-kritický background, ale že objasnění okolností vraždy a odhalení vraha by mělo samo o sobě přinést zásadní změnu ve vnímání předkládaného obrazu světa. Alespoň tedy v případě těch kriminálních románů, jejichž ambice jsou vyšší, než jen zdárně technicky variovat proces zločin-rekonstrukce-řešení.

1 31.03.2018

Na Freudovu práci se dívám spíše se značným podezřením, jelikož si myslím, že je poplatná příliš schematické a do značné míry kulturně podmíněné mysli svého tvůrce. Přesto nelze Freudovi nepřiznat mnoho originálních náhledů a velmi důmyslné a zevrubné zpracování daných témat. Zvláště když se vezme v potaz, že šlo ve své době o dosti průlomové náhledy. VTIP je na prvních cca 100 stranách podrobnou typologií a kategorizací vtipů, přičemž Freud celkem důmyslně rozlišuje mezi vtipem jako takovým a komičnem, naivnem či humornem (i když to není zcela relevantní poznámka, je třeba dodat, že některé vtipy - asi tak tři nebo čtyři - mi přišly celkem dobré a při jednom jsem se dokonce uchechtl nahlas - kupříkladu: Ta dívka mu připomíná Dreyfuse - armáda nevěří na její nevinnost. Nebo: Pročítal Homéra s takovým nasazením, že četl Agamemnón všude, kde stálo angenommen). Freud nejprve sveřepě vysvětluje každý uvedený vtip (což je samo o sobě docela zábavné), rozebírá jeho podstatu a odvozuje tak příslušné zařazení pod utvořené kategorie, přičemž trvá na tom, že je třeba vycházet ze stavby vtipu samotného, nikoli jeho účinku. Oddaluje přitom to, co je celkem jasné od začátku - že pokud se na vtip díváme fenomenologicky, lze dojít k společnému základu. Tím je dle mého názoru to, že mysl sleduje jednu cestu, přičemž se mu nečekaně ukáže jiná, která vede k odlišnému významu skrze překvapivé postupy a spojení, přičemž skok mezi nimi je vtipný dle jeho velikosti, dle míry redukce původní závažnosti a dle dalších okolností (rozpoložení, kontext). V tomto ohledu mě napadlo, že samotný Freudův spis by bylo lze brát coby svého druhu vtip: čtenář si myslí, že čte knihu o vtipu, ovšem nakonec zjišťuje, že je to o podvědomí - bohužel to tak úplně nefunguje, protože Freud „překvapivou“ pointu prozradil již v předmluvě... K něčemu podobnému, tedy co se týče struktury účinků vtipu na člověka, nakonec dochází i autor, přičemž je tedy třeba přiznat, že jeho rozbor je i v tomto ohledu nakonec poměrně chytrý, vnitřně celkem konzistentní a vede k některým překvapivým poznatkům. Čili ať je člověk freudovec nebo ne, VTIP stojí za pozornost. Už jenom proto, že Freud svým myšlením samozřejmě ovlivnil prakticky celou západní kulturu, přičemž jeho teorie mohou být mylné, ale nejsou hloupé.

1 29.01.2018