AbigailBC komentáře u knih

Moje srdcovka. Poprvé jsem ji četla někdy na základce, s dychtivostí jsem se na ni těšila, protože mi knihovnice řekla, ať si ji nepůjčuju, že je příliš smutná, má špatný konec a čtení pro děti to zrovna není (i když byla v dětském oddělení). O to víc jsem ji chtěla. Pamatuju si, že jsem z ní byla šokovaná; příjemně, protože to byla nejspíš moje první kniha, která vypadla ze stereotypu šťastných konců. Mimo jiné jsem se hodně (opravdu hodně!) viděla v roli Ráchel, jelikož jsem dělala velmi podobné věci, jako ona. Hrozně dlouho jsem ji potom nemohla sehnat a díky bazaru tady na databázi se ke mně konečně zase dostala zpátky - a nikdy se jí už nevzdám! Zbožňuju autorčin styl psaní, její postavy i dějové zvraty. Myslela jsem, že se mi tolik líbit nebude, když jsem ji četla jako malá, ale přišla mi snad ještě lepší. Velmi doporučuji, protože nechává nahlížet do zákulisí útulků a jak většina psů zde končí, protože jich je prostě strašně moc a každý přece bude chtít štěně po mém psovi, protože je ten nejlepší... ale takhle to nechodí a kniha jen ukazuje realitu s krátkým, smutným, ale zároveň moc krásným příběhem.

2 06.05.2016

Průběžně jsem si zapisovala názory na každou z povídek a teď mám opravdu problém vyhodnotit knihu jako celek. Nejvíce příběhů (téměř polovina) bylo napsáno M. Horblandem, a to mě hrozně mrzelo, protože jeho pointy jsem měla problém pochopit, jeho postavy mi přišly nerealistické a ve skutečnosti moc ani o psech nepsal. Osobně mi jeho styl prostě vůbec nesedl. Na druhou stranu, pár lepších kousků se tam našlo, konkrétněji mi přirostl k srdci Šaryk a Speedy Dark Boy, a jen kvůli nim bych i dala o tu hvězdu navíc... ne, nemůžu. Knih s takovouto tématikou je třeba a možná je to právě díky panu Hobrlandovi, že kvůli jeho množství příspěvků kniha vyšla... ale přece to nejde za každou cenu, která je podle mě v tomto případě snaha o kvantitu namísto kvality. Ale jde jen o můj názor a možná autoři, kteří mně nesedli, se jiným budou líbit více. Prý plánují druhý díl, který již nemá být tak smutný (za mě škoda, právě tragická tématika je dle mého to, co tuto knihu dělalo speciálním), aby se lépe prodával. Tak uvidíme.
Mimo jiné mi v knize chyběl nějaký obsah, nebo alespoň výpis kapitol a jejich autorů, protože jejich počet a jména jsem mohla zjistit jedině prolistováním celého díla. Nevěděla jsem, že alespoň stručný obsah v každé knize není povinností...
Chtěla jsem původně v komentáři přidat mé názory na všechny povídky, ale kdo by až tak dlouhé komentáře četl, tak zmíním jen ty dvě nejlepší, které mě opravdu chytly za srdce.

7. Zuzana Horká, "O Šarykovi, co byl cepovaný a cepovaný a cepovaný" - tak v něco takového jsem "doufala" v celé knížce. Zatím ten nejvýstižnější a pro běžné lidi nejpoučnější příběh. Pro ty, co tvrdí, že "pes patří jen na zahradu a v bytě trpí", pro ty, co trestají, protože "on ví za co to je," nebo "on se tváří provinile, takže je jasné, že zas něco provedl!" nebo protože si chtějí prostě vylít vztek a on se nějaký ten důvod vždycky najde. Sice to nářečí mi nejdřív trochu vadilo, ale jak si zvyknete, jen to podtrhuje tu povahu těch lidí. Tohle není příběh psa jednoho z tisíce, tohle je bohužel příběh velké skupiny (v dnešní moderní době už naštěstí ne většiny) nejen zahradových psů a především lidí, kteří si je pořizují. Výborně popsány myšlenkové pochody, jaké se těmto "cvičitelům" odvíjejí v hlavě. Je mi líto všech těchto vystresovaných a vyděšených Šaryků a v jejich okolí žijících lidí a pejskařů, kteří to často odnášejí. Díky Bohu, že už je takový rozmach pozitivky. Že je tady něco špatně by přece po přečtení muselo dojít i těm, kteří tyto metody užívají... nebo snad ne?

9. Lucia Eggenhoffer, "O chrtovi, který neuměl nic jiného, než běžet za svým štěstím" - krásný příběh. Smutný a krásný, a pak zase smutný. Už během prvních pár řádků jsem si Speedy Dark Boye zamilovala. Vystihla přesně důvod, proč jsem zvažovala adoptování vysloužilého dostihového psa, a v závěru i pravděpodobné komplikace, které mě od toho odrazovaly. Hodně se mi líbila kompozice i styl psaní autorky. Moc povedený kousek. Zatím jediný z této sbírky, u kterého mi zvlhly oči. Často se mi to nestává, ale doufám že jde opravdu o tak dobrý výkon a nejsem teď jen naměkko z toho zbytku, kterým jsem se musela přelouskat. Jo, jsem naměkko... ale že bych adoptovala chrta?

1 28.04.2016

Kniha především pro agiliťáky nebo lidi, které to ke sportům se zvířaty táhne, ale také skvělé čtení i pro ty, kteří mají své čtyřnohé miláčky jen jako společníky. Pořídila jsem si ji během absolvování kurzu "Přivolávačských her podle Susan Garrett" v Koiře pod vedením Lenky Blachové (úžasný člověk a kurzy u ní bych doporučila komukoliv). Do té doby jsem nevěděla, kdo Susan je a o kolik přicházím. Chtěla jsem hlavně znát další hry které Susan vymyslela a kdo ona vlastně je. Ze začátku jsem z knihy byla trochu zklamaná, protože Susan styl psaní mi moc nesedl, ale když jsem si na něj zvykla a poznala Buzze (v tolika ohledech podobného mému ztřeštěnci), během pár dní jsem byla na posledních stránkách. Nejde tady ani tak o rady a návody, jak a co máte dělat, jako v jiných "příručkách" o pozitivce (i když obojího je tam spousta), ale Susan spíš převypravuje svou cestu k agility s neúnavně nadšeným psem, věci, které udělala správně, ale také věci, které by změnila, kdyby se mohla vrátit v čase. Tolik lidí Susan říkalo, že by to s Buzzem měla vzdát a že nikdy nebudou úspěšným týmem, a o to více se snažila a bojovala. Pro mě všechno to její odhodlání nevzdát se, vytrvalost a láska k jejímu "zvláštnímu chlapcí" bylo neuvěřitelně motivující, protože mi v agility i v běžném soužití začínal uhasínat plamínek naděje, že se někdy něco zlepší. Ne, není to o psovi, vždycky je to o nás a to my rozhodneme, zda budeme úspěšní, nebo ne, protože ať se rozhodneme jakkoliv, vždycky máme pravdu (jeden z mnoha motivačních citátů, kterými začíná každá kapitola). Jsem vděčná, že se mi kniha dostala do rukou, protože jsem se dozvěděla tolik věcí od výcviku přivolání štěněte, přes tahání na vodítku a učení agilitních překážek, až po zvládání silných posedlostí. Ale největší poznatek, jaký jsem si po přečtení knihy odnesla, byl, že ačkoliv je Buzz skvělý pes, to JÁ mám doma nejlepšího psa na světě, který pro mě dělá vše co mi na očích vidí, jen jsem si toho doteď nedokázala všimnout. A já doufám, že takhle se po přečtení bude cítit každý majitel těchto úžasných tvorů.

08.04.2016

Bible ve vztahu člověk-zvíře. Možná jsem trochu zaujatá, protože to byla první kniha s "pozitivkou", jaká se ke mně dostala, a protože jsem byla i na Šustově semináři a jako autora i trenéra ho hodně obdivuji. Šusta sice prakticky přepsal rady K. Pryor (vlastně na ni i odkazuje), ale jeho kniha je podle mě mnohem živější a čtivější, popisuje více příkladů a podrobnější vlastní zkušenosti. Více než jiné tituly bych doporučila právě Šustu k přečtení před pořízením zvířete... nebo dítěte? Myslím si, že pochopení fungování zvířecího chování je důležité, pokud nechcete patřit mezi ty majitele psů, kteří říkají "můj pes je hloupý," nebo dokonce "můj pes je dominantní a musí poznat, kdo je tady pánem," a přitom vůbec nerozumí tomu, co jim pes sděluje. Bude to znít kýčově, ale tahle kniha by neměla chybět v knihovně nikoho, kdo se stará/chystá starat o zvíře či malé dítě. Protože tolik lidí používá tolik zbytečných trestů...

2 28.02.2016

Trochu jsem se bála si ji pořídit, protože na trhu je stále ještě dost knih, ve kterých jsou popisovány metody, jichž nejsem zrovna fanouškem. Díky Bohu, že jsem se bála zbytečně. Kniha je stručná, přehledná a nabízí podle mě velmi efektivní a nenásilné metody, jak přežít se psem na vodítku.

1 28.02.2016