Abulafia komentáře u knih
Kvítek karmínový a bílý je nadprůměrná kniha, které ubližuje přehnaně pozitivní "hodnocení" distribucí. Dobře se čte, není kýčovitá, neklesá příliš ke klišé, má opravdu zajímavé pasáže.. ale "Viktoriánský románový opus hodný Nobelovy ceny" (jak zmiňuje Neoluxor) to není. Ne, opravdu - není to Steinbeckovo "Na východ od ráje", Styronova "Sofiina volba" ani Faulknerovo "Absolone, Absolone!" Strhne to čtenáře, je to zajímavé, ale po dočtení to nezanechá ten pocit husí kůže a doteku něco věčného a výjimečného.
Zaujaly mě originální pasáže, např. úvod, kdy kniha "vede" čtenáře Londýnem. Líbí se mi, že autor nesklouzává k černobílému vidění, že jsou jeho postavy promyšlené a fungují podle vlastních, logických pravidel. Ženská otázka rezonuje v celém díle silně, přesto však zůstává nenuceně skrytá pod povrchem a nikdy není položena nahlas. Z některých částí doslova mrazí. Autor však nemoralizuje přímo, nechává na čtenáři, aby pochopil hrůzu a zrůdnost moci, kterou měli muži nad ženami, lékaři nad pacienty, matky (a otcové) nad dětmi, bohatí na chudými..atd
Nevím, jestli je to moderním jazykem nebo intelektuální výšinou hlavní hrdinky, ale co se myšlení týče, občas z toho na mě dýchne 21. století (nikoliv viktoriánská Anglie). Hlavní hrdinka si ví až příliš dobře rady, její literární ambice na mě působí rušivě.
Druhý díl si ráda přečtu, jako oddechová literatura to není špatné.
Velmi dobře napsané. Ačkoliv je kniha odborná, pochopí ji i laik. Některé myšlenky mě zaujaly, např. větší využít empatie při řešení mezinárodních konfliktů. Neztotožnila jsem se však se základní myšlenkou autora, že "zlo" vzniká převážně z nedostatku empatie. Mnohem víc se přikláním k názoru Hannah Arendtové, že zlo vzniká z nezájmu a lhostejnosti (i když samozřejmě nedostatek empatie můžeme interpretovat také jako nezájem o pocity druhých). Největší výtku bych měla k tomu, že nám S. B. Cohen předkládá hypotézu, která je konstruovaná logicky tak, aby byla nevyvratitelná, což je z vědeckého hlediska problém: Osoba, která páchá zlo, tak činí proto, že nemá z povahy dost empatie. Pokud se daná osoba projevu empaticky v jiných situacích, a tudíž z povahy dost empatie má, tak činí zlo proto, že u ní v dané chvíli došlo k "výpadku" empatie.
Velmi dobře napsaná detektivka, která udrží čtenáře v napětí do poslední chvíle. Kniha má komplikovaný děj, nicméně nakonec do sebe všechno zapadne. Je vidět, že si s tím dal autor práci a dobře si to promyslel. Jako plus hodnotím pasáže, které se netýkaly přímo vyšetřování, např. rozhovory Marcuse s Henrym. Žánr není čistě detektivní, spíš bych řekla detektivka s bonusem.
A teď ke kritice: Na můj vkus tam bylo zvratů až moc. Vyšetřovatelé jako by neuvažovali nad důsledkem toho, když obviní někoho z vraždy. Je to přece jenom morální stigma, které na člověku zůstane často i poté, co je zproštěn viny. Autor navíc u některých charakterů sklouzává ke klišé (např. Markusova matka; sice pobavila, nicméně občas toho bylo opravdu moc).
Knihu jsem četla v originále. Autor používá velice pěknou a srozumitelnou francouzštinu, se kterou by si měl středně pokročilý poradit. Má to sice skoro 900 stran, čte se to ale samo.
Něžná, lidská a citlivá.
V originále je psaná moderní a jednoduchou francouzštinou, takže by s ní neměl mít problém ani začátečník.
Pěkná kniha, dojemná, krásně napsaná.
Trochu mi u ní vadila nereálnost děje. Vzhledem k ideologické výchově mládeže v nacistickém Německu není možné, aby devítiletý chlapec nevěděl, kdo jsou Židi a proč jsou "špatní". Aby mu pojem "Židi" nic neříkal. Není taky možné, aby jeho dvanáctiletá sestra nebyla schopná popsat rozdíl mezi "Árijci" a "Židy". Do Jungvolk ("Hitlerjugend pro mladší") se vstupovalo sice až v 10 letech, ale i kdyby se o těchto věcech v rodině mlčelo, určitě by se to dozvěděl ve škole.
Dalším problematickým bodem je skutečnost, že dráty v koncentračním táboře byly pod proudem a hlídané. Šmuel by se tam asi těžko mohl pohybovat natolik volně, aby se mu dařilo celý rok stýkat s Brunem.
Číst Faulknera je jako hrát Čajkovského klavírní koncert B-moll. Je složitý, hutný a vyžaduje naprosté soustředění. Budete si stokrát nadávat, že jste si nevybrali něco snažšího, ale nepřestanete s tím, protože je z každé stránky cítit, že Faulkner vypráví víc než jen příběh. Jeho tvorba není jenom "četba", jenom dobře odvedené řemeslo - je to umění.
Honzeecheckův komentář pode mnou mě pobavil. Má úplnou pravdu v tom, že "Dát tohle jako povinnou školní četbu může jenom naprosto vylí....j k...n, kterej chce v dětech vyvolat nenávist ke čtení."
Dokonce si myslím že ji ze středoškoláků neocení skoro nikdo. Je do ní potřeba dorůst, mít něco načteno, něco zažito a být schopen dát té knize čas a péči.
Čtenářsky velmi náročné, ale stojí to za to.
Knížku jsem si vypůjčila v angličtině a první kapitoly jsem četla většinou tak dvakrát až třikrát. Přečetla jsem cca 1/3 a stále jsem se nemohla zbavit dojmu, že tomu, co se tam děje, rozumím jenom zčásti a jaksi zastřeně. Ze strachu, že mi utekla nějaká podstatná informace, jsem si Absolone, Absolone! vypůjčila i česky. Bylo to pro mě velké ponížení, neboť se mi ještě nestalo, abych se musela vzdát a hledat k anglické knížce český překlad. Pochyb o nedostatečné úrovni mé angličtiny mě zbavil první pohled na český text... ano, i ten jsem v některých částech četla dvakrát.
Teď si asi řeknete, že to muselo být něco příšerného a proč dávám pět hvězdiček knize, která se prakticky nedá číst. Ale už sama skutečnost, že jsem Absolone, Absolone! přes všechny překážky neodhodila v dál, o něčem svědčí. Zaujala mě od první stránky, má výborně vypracované postavy a rozměr antického dramatu.
Obtížný jazyk knihy není způsobený tím, že by Faulkner neuměl psát. Takhle knížka se nečte dobře proto, že se číst dobře nemá... Jde o temnou, krvavou historii amerického Jihu, demonstrovanou na neméně temné a krvavé historii jedné rodiny... a k rodinným tajemství se prostě zadarmo nedostanete.
Bezútěšné, zoufalé a neskutečně lidské. Takové jsou Hrozny hněvu.
Rodiny vyhnané z půdy, kde žily po staletí, vytržené ze svých kořenů na cestě za novým životem, o kterém jim někdo slíbil, že bude lepší.
Čtenářsky to není jednoduchá kniha, nicméně trpělivost se u ní vyplácí. Velice se mi líbila její struktura, kdy každá první kapitola je obecným popisem situace/přírody a každá druhá kapitola vypráví příběh. Je to velmi originální a v případě Steinbecka to dává knize celou další dimenzi. Čtenář najednou nevidí situaci pouze z pohledu hlavních osob, ale globálně.
Četla jsem ji v anglickém originále a musím přiznat, že to vyžaduje dobrou angličtinu a hromadu trpělivosti, protože autor často používá nespisovaný jazyk nebo dialekt, jakým se tehdy mluvilo, takže zápis dialogů mnohdy odporuje dnešním gramatickým pravidlům.