Adam84 komentáře u knih
Upocený a poklidnější - vyjma již tradičního finále, do kterého se ovšem vyplatí dočíst - díl série.
I přes výrazné zklidnění tento díl nenudí, stránky ubývají svižným tempem a volný konec opět dává chuť přečíst díl další.
Vadou na kráse budiž jen bohužel již tradiční a neustálý Randův doprovod aielských strážkyň a také trochu očekávaný návrat Perrina, který po svatbě zatím nedostal dostatek příběhového prostoru.
Pouhá katalogizace historických milníků ve vývoji medicíny s pěknými obrázky... nic víc.
A přitom lze i tak zdánlivě čistě informativní téma, jakým je historie lékařství, zpracovat jako poutavé vyprávění. Důkazem budiž úžasná kniha: Dějiny medicíny - Od starověku po současnost od Roy Porter. Kterou bych rád doporučil všem, kteří chtějí i od knihy organizující milníky historie víc, než jen chronologicky poskládaná hesla.
Ze všech autorů knih o kvantové mechanice, které jsem měl tu možnost číst, má jen Carlo Rovelli talent proměnit svou kvantovou teorii v kouzelný svět, který je pro mne snadno uchopitelný a ve kterém dokonce i Schrödingerova kočka v superpozici nezemře, a to vše za použití opravdu nevelkého počtu stránek.
Ale musím se přiznat, že jsem ten filozofický přesah v druhé půlce knihy vůbec nečekal, nějak mi v tom anotace nenapověděla či co a já si byl tedy jist, že se autor bude pohybovat, z vědeckého pohledu, výhradně na poli fyziky. Takže, když padly jména Bogdanov či Nágárdžuna, trochu mne to rozhodilo, ale nakonec se vše ukázalo, z čtenářova pohledu, jako nezbytné pro pochopení toho, co vše lze, v tomhle magickém, světlem prozářeném kaleidoskopu, který nazýváme svět, relační interpretací uchopit.
Nu dobrá, nezbyde než odsunout filozofii hledající pevné výchozí body stranou a přestat přizpůsobovat naši vědu naší filozofii, ale přizpůsobit naši filozofii naší vědě.
Nedá se než s autorem souhlasit, cizím lidem není snadné porozumět a je jen malá šance to nějakým radikálním způsobem zlepšit. Jde tedy o společenskou daň, kterou musíme platit.
Složité společenské téma, které je zde jednoduše, na konkrétních příkladech podané. Autor problém komunikace s cizími lidmi nijak neřeší, jeho snahou je spíše na problém poutavým způsobem upozornit a to se mu svým vypravěčským uměním daří, četba je místy opravdu strhující.
Namísto řešení přidává ke konci knihy jen krátkou prosbu, k níž se dá připojit:
"Nedělejme ukvapené závěry, když se díváme na cizího člověka a podívejme se raději na jeho svět."
I v poslední své próze neopouští Calvino pole originálního experimentu a tvoří tuhle zajímavou, hybridní žánrovou formu, ve které ukazuje, jak je pro něj důležitý nejen pozorovatel světa a věci v něm pozorované, ale i následné porozumění pozorovaného.
A z toho co pan Palomar předkládá pro mne plyne, že právě jazyk a psané slovo, je to k čemu ono porozumění směřuje.
Jako už dříve, tak i teď se mi potvrdilo, že čas strávený v experimentech Itala Calvina, znamená čas investovat opravdu kvalitně.
Takže po pátém díle, mám stále chuť se k sérii kola času vracet a to i dvěma drobným výtkám navzdory.
První je opravdu drobná a týká se Odřivouse (zbraně kterou si Rand tolik oblíbil). Mám totiž trochu problém s čímkoliv, co maže lidi z historie. Jsem si vědom toho, že Kolo tká, jak si Kolo přeje a tedy, že v Jordanově světě nutně nemusí fungovat zákony kauzality tak, jak je znám z toho svého, ale přesto se dle mého, těžko príjímají drobné změny historie, které vlastně nikdy nemůžou být drobné, pokud jde o změny historie.
A druhá není nic menšího, než neustálé mudrovaní a povzdechy ženských postav nad tím, jací ti muži vlastně jsou, což prostoupilo celý díl a bylo to už trochu otravné.
Naproti tomu se ke konci knihy dějí věci opravdu nečekané, čemuž jsem rád, protože to dává chuť pustit se do dalšího dílu.
Přesto, že jde o knihu již staršího data, vhodné podněty k úvahám o současném stavu přistehovalectví, jsem si v ní přeci jen našel.
Když jen vypíchnu, zajímavý je dle mého autorův princip otevřených hranic, který vychází z přijaté metodologie, jež neklade důkazní břemeno na přistěhovalce, který chce do země vstoupit, ale na stát, který ho chce odmítnout.
Z autorova textu, je patrný jeho celoživotní boj proti rasismu, který i po víc jak dvaceti letech od vydání knihy, neztrácí (v otázce přistěhovalectví) na potřebnosti.
Půdorys labyrintu současného světa, jako komplex vztahů mezi městem a lidmi a také mezi městem a přírodou. Motivy jsou dané, ale představa je na každém čtenáři.
A právě imaginace jednotlivých měst, které nejsou na žádné mapě světa, je na této knize tím nejzábavnějším. Autor ji předkládá a čtenář dotváří. Co čtenář, to vždy jiná představa města, toliko každému povědomého.
Tahle Calvinova kniha byla pro mne tedy velice příjemnou, relaxační abstrakcí neviditelných měst současného světa.
Po předešlých dílech, kdy jsem si víceméně udělal pořádek, jak v nepřeberných charakterech, tak na mapě, se celý Jordanův svět nezadržitelně začíná dostávat do varu. Nevadilo mi tedy proplétat se více příběhovými liniemi, na čím dál vzdálenějších místech světa a sérii to v tomto díle jen prospělo.
Co nejvíce prospělo mě, je transformace Séléne v Lanfear, kdy se z opravdu protivné postavy, stává zatím moje nejoblíbenější (nejméně předvídatelná, takže pro možné dějové zvraty ta nejnadějnější)
Celé sérii zatím tudíž chybí, snad jen nějaké to větší neočekávané překvápko (příběhový zvrat), v které nezbyde než doufat v dalších dílech.
Kniha s opravdu velkým množstvím příkladů z výzkumu bihaviorální psychologie, kterou lze vlastně považovat za historii obchodních taktik, jež jsou na nás (bohužel ne vždy s bohulibým záměrem) úspěšně uplatňovány dodnes.
Samozřejmě autorovi věřím jeho snahu naučit nás manipulace rozeznat včas, ale nasnadě je i otázka, jestli by stejně tak kniha nemohla kdekoho naučit lépe manipulovat? Možná by nebylo od věci, podrobit výzkumu i to, jestli knihu čtou spíše obyčejní spotřebitelé, nebo šmejdi.
Já spadám do kategorie obyčejných spotřebitelů a po přečtení poučen, můžu knihu bez manipulace ke koupi doporučit. Takže slovy autora: klik a jedem
Z hodnocení knihy jsem pravda trochu v rozpacích, nejvíc mě bavily autorovy prvky zábavné mystifikace, které jsou pro Calvina typické, ale méně už složitá rámcová konstrukce, do které jsou postupně všechny postavy z knihy začleněny (nebýt skvělého doslovu Jiřího Pelána asi bych hodnotil hůř).
Ve vztahu čtenáře a autora jsem tedy na straně čtenářky Ludmily a mám také trochu pocit, jako bych po přečtení, překročil pomyslnou hranici mezi čtenářem a autorem, která by se neměla překračovat.
Věnovat se a rozvinout více charaktery vedlejších postav v tomto díle, je za mě vítaná a logická změna (bavil mě Perrinův kovářsko-vlčí přerod, Matovo nebývalé štěstí i příběh třech novopečených přijatých novicek Aes Sedai).
Dále jsem nejvíce zvědavý na Randa alThora, jehož charakter již teď působí monumentálně a na to, jestli bude i v dalších dílech jeho epičnost ještě více gradovat, či jestli ho autor přitáhne nohama trochu blíže k zemi.
Jinak třetí díl, byla pro mě další slušná dávka devadesátkového fantasy.
Vzácný talent vysvětlovat problémy kvantové mechaniky, se Rovellimu upřít nedá. Talentovaně si vystačí i s nevelkým počtem stránek. A dokonce má talent vysvětlit smyčkovou kvantovou gravitaci tak, abych i uvěřil v její správnost.
Tedy "nejsem si jist" její správností, abych se vyjádřil přesněji, protože jak autor sám píše: Věrohodnost vědy, poskytuje vědomí vlastní nevědomosti.
Jenže stát se fanouškem Rovelliho cesty ke kvantové gravitaci, je po přečtení této knihy snadné. Tedy je i dobré mít na paměti, že povaha vědeckého myšlení je kinetická a rebelská (u kvantové mechaniky to platí dvojnásob), takže kdo ví co s tím fanouškovstvím bude zítra, ale i to je na čtení těchto populárně naučných knih tak lákavé.
Kdekoliv existuje úsudek, tam je i šum. To by ještě nebyla tak překvapující informace, ale to, že je ho takové množství, už ano.
Téma autoři podávají vyčerpávajícím způsobem, člověk si z knihy může odnést mnoho užitečného, ale vše má své meze a se zaváděním opatření proti šumu, bych zacházel opatrně, obzvláště s krajním případem zavádění pravidel a algoritmů (ze zkušenosti vím, že lidská důstojnost v tomhle případě často trpí nejvíce a následná nevole při dodržování pravidel, bývá někdy snad i namístě).
Takže stále existuje celá řada případů, kdy není nad profesionální úsudek a nejlepší použití pravidel a algoritmů, je jejich nepoužití (v souvislosti s tímto tvrzením bych chtěl odkázat na knihu Tyranie metrik, která se problému věnuje podrobněji).
Doporučing: přečíst (pokud možno paralelně s touto knihou) knihu Superprognózy / Umění a věda předpovídání budoucnosti, z které - v kontextu s Kahnemanovým výzkumem - pro mě vyplynuli až teď nové závěry.
V T nula nejen že Calvino své experimentální tvorbě zůstává věrný, ale ještě víc ji prohlubuje a to ve třech rovinách.
V první části pokračuje tam kde doputoval v kosmických groteskách, v druhé jde o odkazy na předlidské časy na buněčné úrovni a v třetí části se Calvino zabývá vztahem prostoru a času.
Jsem tedy rád, že i zde v autorovi přetrvává fascinace vědeckými poznatky, stále se zabývá dialogem vědy a literatury a vytváří tak opět něco nového.
Kolo času se v mém případě opět pootočilo a musím říct, že nebylo špatné být zase poblíž ta'veren.
Perspektivou oka devadesátkových fantasy, drobné vady opět odpuštěny. Největší obavy byly z přibývajícího množství postav, ale Jordan - až na jednu výjimku (Seléné, která mi přišla prostě protivná) - dokázal všechny postavy do příběhu umně zapracovat.
Zvědavý jsem na případný vývoj konceptu světa snů (prchavé reality, který slouží převážně k získávání informací, či předvídání možného vývoje událostí), který se v tomto díle objevil.
Takže je na co se těšit a brzy s dalším dílem kolo času opět roztočit.
Domnívám se, že se autorův pojem vlastního Boha, nejvíce hodí právě na českého člověka, který na otázku víry nejčastěji odpovídá: "nepotřebuji církev ani kostely, ale v něco věřím, něco, co mě přesahuje" a "kutilsky" si tak tvoří - ač možná často nevědomě - onoho vlastního Boha.
Ulrich Beck v tomhle mění zorný úhel pohledu na náboženství, sekularizace náboženství nezničila, ale transformovala (individualizovala).
Je to už třetí kniha kterou jsem od něj přečetl a tak jako u těch předchozích (Co je to globalizace a Riziková společnost), jsem měl pocit, že čtu kus poctivé sociologie.
Na mě asi moc, mnohdy zcela neslučitelných názorů na to, jak chápat vesmír.
Nejspíš nebyl leitmotiv knihy najít vědecký, filosofický, náboženský, spirituální, parapsychologický, psychedelický, aj. konsensus v otázce vesmíru, ale trochu mne zklamalo zjištění, že jediná shoda, která se dá z rozhovorů vyčíst, je názor, že vesmír je vše a všude... to mi přijde málo.
Možná mi i nesedí forma rozhovorů, kterou je kniha napsaná. Z každého rozhovoru jsem měl pocit, že jsem se mnoho nedozvěděl.
Kniha je prostě jen plná zajímavých názorů na to co je vesmír, nic víc.
Přijde mi, že když čtu Vesmírné grotesky, obrátí se poměr vědy a fantazie, oproti tomu, na co jsem zvyklí třeba při čtení vědecko-populárních knih.
Když nějaký vědec (popularizátor vědy) napíše knihu, pracuje často s velkým množstvím vědeckých poznatků a snaží se použít alespoň malé množství fantastické invence, tak aby se těžko uchopitelné vědecké myšlenky, dostali do obvyklé imaginace většího počtu lidí. A Calvino tento poměr úplně otočí, použije malého množství vědeckých poznatků jako základ (hnací motor) pro vytvoření opravdu velkého množství fantazie.
Pouští se tak ve své tvorbě do odvážného experimentu, pojí kosmické s komickým (z originálu Cosmicomich) a čte se to výborně.
Kola času je pro mě jistý druh čtenářské výzvy, v které chci více proniknout do světa epických fantasy, světa na kterém jsem vyrůstal (především v počítačových hrách) a který bych si teď rád literárně připomněl.
A ač je Oko světa trochu víc ukecané a klišovité, autor v něm jazykově i vypravěčsky nijak nevyniká, většina zvratů se dá čekat a na konci děj nezvykle zrychluje, přesto všechno to na mě zvláštním způsobem funguje.
Je totiž také plynule čtivé a téměř až závislácky jsem se ke čtení vracel. Nejspíš je to dáno i tím, že po všech těch knihách obsahující filozofické, psychologické a jiné přesahy, či velké myšlenky a sdělení, které jsem měl poslední dobou v oblibě, mi teď tohle klasické high fantasy přijde jako nebývale relaxační a první díl jako úvod mi tedy opravdu sedl a nezbývá než pokračovat.