Adapa komentáře u knih

(SPOILER) Uplynulo asi dvacet pět let od té doby, co jsem četl román Ben Hur naposledy a nyní jsem se k němu vrátil. A přijde mi, že za ty roky jsem zestárl já i ten román. Ben Hur je krásná kniha, rozhodně si zaslouží plný počet hvězd, ale je tak krásně naivní, že je poznat, že to bylo napsáno v 19. století.
Touhy, sny, plány a ambice mladého knížete jsou zmařeny jednou nešťastnou náhodou, kdy spadne cihla na projíždějícího prefekta Valeria Gratuse a tím dojde k životnímu zlomu. Zabavení majetku, odsouzení na galeje a touha po pomstě. Pomsta začíná bohatstvím, závody čtyřspřeží a končí odpuštěním a křesťanskou láskou.
Do románu zasahují tři králové – Kašpar, Melichar a hlavně Baltazar, ale také sledujeme narození i smrt Ježíše Nazaretského.
Rozhodně všem doporučuji k přečtení.

9 19.11.2022

Desetiletí jsem měl knížku v poličce knihovny, ale až nyní jsem se k ní dostal. Je škoda, že jsem ji nečetl jako kluk, když jsem prožíval Verneovky. Mělo by to tehdy větší kouzlo. Dneska mi ta knížka pro současné kluky přijde jako mimo, neumím si představit, že by ji četli a prožívali osudy s trosečníky.
O osudu trosečníků jsem něco věděl, hlavně v souvislosti s Běhounkem, ledoborcem Krasinem a Amundsenovou smrtí. Ale až tady na stránkách Běhounkova románu jsem pochopil, jak to ztroskotání bylo náročné.
Ze začátku mi přišlo zvláštní, že autor o sobě píše ve třetí osobě, ale pak jsem si řekl, že je to tak lepší, protože tak lépe může popsat, co se děje na ledoborci, na Špicberkách apod.
Děj knihy je zajímavý, ale jak níže píše mgeisselreiter, je to takové suché líčení, bez čtivosti. Zvláštní byla také ta pasivita trosečníků.
Asi navždy mi bude vrtat hlavou, co se stalo s Finnem Malmgrenem…

9 16.10.2022

Skvěle napsané úvahy velkého ruského velikána. Solženicyna si vážím jako někoho, kdo se postavil sovětské moci, kdo proslavil celosvětově slovo gulag. Neznal jsem jeho názory po rozpadu SSSR, proto jsem rád sáhl po této nevelké knížce, která mi umožnila nahlédnout do ruské duše.
Knížka je napsaná v roce 1998, dost tedy zastarala. Ale je zde vidět, že Solženicyn dokázal předvídat současnou rusko-ukrajinskou válku. Byl vlastenec a rozpad SSSR sice přivítal, ale ne v takové chaotické podobě, jak to proběhlo. Ve svých úvahách si představuje, že Ukrajina, Bělorusko, Rusko a Kazachstán by měli existovat v jedné formě federace. Ukrajince, Bělorusy a Rusy považuje za jeden národ Západem rozdělený. Neupírá ve svých úvahách právo na nezávislost státům Pobaltí, Ázerbájdžánu nebo třeba Tádžikistánu. Dokonce jde tak daleko, že je pro nezávislost Čečenska v době, kdy probíhala rusko-čečenská válka. Ale nemůže se smířit s tím, že Rusko dovedlo při rozpadu SSSR nechat v zahraničí 24 milionů Rusů, kteří se jednoho rána probudili a žili v jiném státě.
Solženicyn nechápe, že Rusko nechce vrátit jižní Kurily Japonsku, když podle něho ruské nikdy nebyli. Ale stejně tak nechápe, že Donbas, Krym, Oděsa a nebo severní části Kazachstánu by měly být v jiném státě než v Rusku. Zmiňuje nezávislost Alžírska, kdy se Francie postarala o milion svých Francouzů, kteří se museli přestěhovat z Alžírska zpět. Zmiňuje vysídlené Němce ze Sudet, Pomořan, Slezska, Východního Pruska a dalších, diví se, že poválečné Německo své Němce z jiných zemí dokázalo své lidi a vstřebat je. Něco takového nedokázalo postsovětské Rusko.
Dnešní Rusko se snaží o těsné spojenectví s Čínou. Právě před spojenectvím s Čínou Solženicyn v roce 1998 varoval. Srovnává 8 milionů Rusů na Sibiři s 330 miliony Číňanů žijících na hranici s Ruskem. Vidí v Číně tisíciletou říši, která se probouzí a Rusko s ní bude mít jen problémy.
Solženicyn také kritizuje divokou privatizaci v Rusku, která zrodila přes noc milionáře.
Neseděl mi doslov ke knížce, který vlastně zkritizoval vše, co si Solženicyn myslí.
Rozhodně doporučuji k přečtení.

9 21.08.2022

Poprvé jsem to četl asi před dvaceti lety. Moc jsem si z toho nepamatoval, všechny další díly po tom prvním se mi v paměti spojily do jednoho.
Tento druhý díl je katastrofa. Až se mi zdá, že nejslabší Clarkův román, co jsem kdy četl. Uvědomil jsem si, že Clarke nikdy neuměl pořádně vykreslit své postavy. Tady se k tomu přidala spolupráce s druhým autorem a zdá se mi, že se zrodila katastrofa. Postavy jsou divné, neustále se vrací někam ve flashbacku, neustále přemýšlí a intrikují – a je to nuda.
Děj románu se odehrává v roce 2200. Oproti prvnímu dílu obrovský rozdíl v lidské civilizaci. Lidé žijí zase jen na Zemi – stáhli se z Merkuru, Marsu a měsíců ve sluneční soustavě. Jednotlivé národy zase proti sobě intrikují – to v minulém díle chybělo. Nevypadá to ani jako pořádné sci-fi, ale jako pokus o psychologický román. Kosmonauti letící k Rámovi jsou bandou neschopných frustrovaných naivních lidí, kteří proti sobě intrikují. Prvních snad sto stran se neděje vůbec nic. Pak se to začne trochu podobat sci-fi románu, aby se to najednou zvrtlo pomalu v červenou knihovnu.
Nechtělo se mi to ani číst. Divil jsem se, že jsem to kdysi dočetl celkem rychle. Číst tuto knížku jako první od Clarka, asi nikdy po žádné jeho knize nesáhnu.

9 15.02.2022

Poprvé jsem knížku četl někdy před cca třiceti lety jako malý kluk, poprvé jsem se tehdy setkal hlavně s Jamesem Cookem, který mě nadchl, snad protože jím knížka začínala. Postupem let jsem ostatní tři kapitány zapomněl. Po mnoha letech jsem na knížku narazil v antikvariátu a z nostalgie jsem si ji koupil a znovu přečetl.
Nyní s odstupem mnoha let už klukovské nadšení pominulo, všechny čtyři kapitány dobře znám hlavně díky wikipedii, ale i díky jiným knihám. Dobře se to četlo, během pár hodin jsem se přenesl do 18. a 19. století do Tichomoří.
Kéž by i dnešní kluci mohli prožívat tu vůni dálek, kterou jsem tam kdysi měl já.
Rozhodně doporučuji.

9 30.08.2021

Knížku jsem si koupil krátce poté, co vyšla. Několik let ale jen tak byla v poličce a pořád jsem neměl čas se k ní dostat a teď po dočtení si říkám, že jsem o nic pořádně nepřišel. Lákavý název, ale obsah je zklamáním.
Ze začátku je napsaný zajímavě úvod, zhodnocení socialistické ekonomiky Československa. V jednu chvíli se zdá, že je to skoro až volání po starých časech, ale hned přijde studená sprcha, jak kde co bylo špatně, jak kde co nefungovalo, jak jsme zaostávali apod. Takže celkem vyvážený pohled. Ale pak přichází privatizace a v podstatě je to jen výčet toho, co Klaus udělal špatně. Po 25 letech víme, všichni co bylo špatně, jak to šlo udělat lépe. Ale v podstatě jediný, kdo to chtěl udělat lépe, na kom za celou knížku není nic špatného je ČSSD a Miloš Zeman.
Od druhé poloviny knížky je už viditelně vidět levicový pohled, kdy za všechny neúspěchy mohou pravicové vlády. Objevuje se zde varování před oligarchou Babišem – zde se autorka v roce 2014 dost trefila.
Paní Švihlíková upírá své naděje k Číně. Čína výborně transformuje socialistickou ekonomiku na státní kapitalismus. I v závěru doporučuje si vzít z Číny nejen příklad, ale také s Čínou výrazně více obchodovat, investovat do ní.
Správně paní Švíhlíková kritizuje ztrátu potravinové soběstačnosti, krachy českých průmyslových firem. Ale nevěřím tomu, že kdyby vládla levice včele s ČSSD bylo by to lepší. Asi jsme všichni v roce 1989 čekali něco lepšího, mysleli jsme si, že za pár let budeme jak Rakousko. Ale nemyslím si, že jsme se stali kolonií. Mimochodem, nikde není zmíněno, proč tou kolonií vlastně jsme, co definuje stát jako kolonii apod.
Závěrem jen mohu říci, že jsem rád, že jsem si knížku přečetl, ale velký dojem na mě neudělala. Naprosto nevyužila svého potenciálu.

9 22.08.2021

Opět super knížka od Fredericka Forsytha. Příjemný návrat Mike Martina, hlavní postavy z Boží pěsti v Iráku. Knížka má skvělý úvod, skvěle popsané postavy, podrobně popsané na více jak 50 stranách, co zažil Mike Martin a Afghánec za posledních několik desetiletí. Pak se přejde do akce, první stránky akce super. Pak tomu nějak začne docházet šťáva. Mike ustoupí do pozadí, aby na posledních stránkách zakročil. Jak už tady někdo níže zmiňoval, vypadá to, jak kdyby pan Forsyth byl tlačen na rychlé dopsání knížky, že ho tlačí termín a tak to dopsal za jedno odpoledne a poslal do tisku.
Pořád je to ale výborná knížka, tak si pět hvězd zaslouží.

9 01.02.2020

Jedna z nejlepších knih od Forsytha, autor je zde ve vrcholné formě a řadím to k takovým jeho špičkám jako jsou Žoldáci, Spis Odessa nebo Šakal. Vše detailně nastudováno, místy přidána fiktivní země, která se tváří jako skutečná. Knihu jsem za posledních cca 20 let četl už asi po páté, pokaždé mě dostává. Několikrát jsem v televizi viděl i filmovou variantu, ale to jsem se ani nedodíval – tam je to příliš béčkové. Knihu všem doporučuji.

9 30.01.2020

(SPOILER) Tak nějak nevím, co si o této knize myslet. Často jsem četl, že je to nejlepší dílo bratří Strugackých. Mně se kniha líbila i nelíbila. Jsme vhozeni do děje, ve čtyřech kapitolách sledujeme střípky událostí a pak náhle přijde konec. Vše je v náznacích, nic nejde do hloubky a nic není vysvětleno. Jako kdyby si autoři nachystali základ pro román, načrtli to nejdůležitější, co tam má být, a pak to vydali s předstihem, aniž by se k tomu kdy vrátili.

Novela byla poprvé vydána v roce 1972 a odehrává se pravděpodobně v 80. nebo 90. letech 20. století ve městě Harmond, které se zdá být někde v Kanadě. Ve světě existují tzv. Pásma, která jsou obehnána zdí a nikdo neví, co vlastně jsou zač. Nacházejí se tam mimozemské artefakty, a neplatí tam některé fyzikální zákony. Tajně tam pronikají tzv. Stalkeři (slídiči), kteří sbírají artefakty a prodávají je. Jedním z nich je Zrzek Rod, hlavní postava knihy. Který je hnán touhou po zisku. Setkává se s dalšimí stalkery, narodí se mu zmutovaná dcera, pár let si posedí ve vězení, ale stále se musí vracet do Pásma.

Vrcholem knihy je diskuze profesora Pillmana s kapitánem Noonanem. Výborná teorie o návštěvě mimozemšťanů: přiletěli k nám, chvilku tu pobyli, zmizeli a odletěli, aniž by nás vůbec zaznamenali. Udělali si tady takový piknik, jako lidé na louce, a hmyz se pak diví odpadkům, pomačkané trávě, obalům od bonbónů, rozlitému benzínu…

Jinak, škoda, že se v knize nepíše žádná značka cigaret. Bratři Strugačtí mohli brát peníze za reklamu – každou chvilku si tam někdo připaluje další a další cigaretu. Bez ní se tam skoro nic neděje.

Závěr je takový nezávěr. Asi se ke knize už nevrátím, ale pokusím se shlédnout film z roku 1979, i když ten má být dost jiný.

8 24.08.2024

Pan Josef Opatrný opět ukázal, že je skutečný historik a znalec. Knížka je skvělá, dokonale podrobná, plná podrobností a faktů. Skvěle se čte a donutí neustále něco dalšího googlovat a dívat se na mapu. Je až neuvěřitelné, že takové podrobnosti, co jsou v knize obsažené, dovedl pan Opatrný sepsat v době, kdy internet byl ještě v plenkách.

Sedmiletou válku v Americe mám tak nějak nejradši ze všeho dějepisného období. O tom, že je to u nás v Česku méně známé téma svědčí i to, že o většina bitev, pevnostech a vojácích z té doby neexistují na české wikipedii ještě ani žádná hesla.

Jedinou slabinou té knihy jsou příliš dlouhé odstavce a hutné texty. Výhodou je množství mapek a poznámek.

Dobytí Quebecu v roce 1759 mě fascinuje už několik desetiletí. Je to pro mě taková americká obdobou pádu Cařihradu. Opatrný podrobně popisuje co vše tomu pádu předcházelo. Vše předtím se zdají být jen takové drobné koloniální boje – tvrz Carillon, Oswego apod. Zvláštně působí dvojí dobytí Louisbourgu. A pak bitva o Quebec je jak bitva z Evropy. Francouzský generál Montecalm mi byl vždy sympatičtější než anglický generál Wolfe.

Měl jsem zažité, že v britské expedici byl i James Cook, který provedl Angličany přes řeku svatého Vavřince. Tady se o něm Opatrný ani jednou nezmínil.
Po pádu Quebecu přichází pád Montreálu a přenesení války do Karibiku. A pak pro Francii potupný mír. A pro vítěznou Anglii se to za pár let obrátí v americkou válku za nezávislost.

Skvělá knížka. Rozhodně se k ní ještě vrátím a budu v ní často listovat jako v ostatních knihách od Opatrného.

8 24.04.2024

Je rok 1928 a do kultbáze (dnešní osada Lavrentija) připlouvá malá skupinka ruských učitelů, aby šířila na Čukotce vzdělání a sovětský styl života. Pryč je carské Rusko, kdy zlí Rusové a ještě zlejší Amerikánci Čukči jen vykořisťovali, opíjeli a obírali o kožešiny. Nyní přichází svoboda, rovnoprávnost, touha je vše naučit a všude pověsit fotografie moudrého Lenina a ještě moudřejšího Stalina.

Na Sjomuškinovi je vidět, že na Čukotce skutečně žil, že si zamiloval tamní přírodu i samotné Čukče. Román byl poprvé vydán v roce 1945, tak ta dávka sovětské propagandy je zde dost poznat a je potřeba se nad ní přenést.

Sledujeme, jak ruští učitelé vybírají první skupinku dětí, které učí psát, počítat, mluvit rusky. Setkáváme se s pro nás nepředstavitelnými zvyky Čukčů – dobrovolná smrt uškrcením, neochota se umývat apod. Čas běží a mezi přibližně desetiletými žáky si získáváme své oblíbence, především Tagraje, který se nejprve nechce nechat ani ostříhat, ale postupně se stává „nejsvětštějším“ ze všech Čukčů.

Zlí šamané brojí proti sovětizaci tundry, ale postupně jsou zesměšňováni a ustupují do pozadí před moderním školstvím, medicínou a vědeckým přístupem. Všichni jsou nadšení a budují lepší svět.

Uplyne přibližně deset let a kniha pokračuje svou druhou částí. Žáci dospěli, na Čukotce je více Rusů a je potřeba šamanismus vymítit i v nejodlehlejších částech Čukotky mezi pastevci sobů, kam se postupně vydávají sovětsky uvědomělí Čukčové. Tagraj se stává prvním letcem mezi Čukči.

V závěru žáci skládají závěrečné zkoušky, setkávají se s poslancem, který je Čukča a v Moskvě dokonce mluvil se samotným Stalinem. Nejlepší žáci se vydávají do Moskvy studovat vysoké školy a budovat lepší sovětský svět.

8 25.02.2024

Tak toto mi absolutně nesedlo a už teď vím, že nikdy nic dalšího od Sorokina nebudu zkoušet číst. Anotace knihy mě nalákala, těšil jsem se na to. Ale je to katastrofa.

Sorokin se asi zkouřil marihuanou a v drogovém rauši napsal tento paskvil. Svým způsobem to má být asi inspirace Jedním dnem Ivana Denisoviče od Solženicyna. Jen obráceně, tedy že sledujeme jeden obyčejný den opričníka, který o všem rozhoduje, vraždí, znásilňuje a to vše dělá pro gosudara.

Děj knížky se odehrává v blízké budoucnosti, v roce 2027. Ale vše je napsáno tak nesmyslně archaicky, takže přídavná jména se píší za podstatné jméno, slovesa se dávají na konec věty. Takže hlavní postava Andrej Danilovič o sobě mluví například jako „Tvář svou omývám“ a když znásilňuje vdovu, tak to popisuje „a do jejího lůna vpouštím lysého tchoříka svého.“

V roce 2027 vládne car, lidé používají kynžály, kyje, létají letadly a letenky kupují za mince. Kolem Ruska je velká cihlová zeď, Číňani ekonomicky pomalu ovládají Rusko. A všichni mezi sebou mluví asi tak, jak když si představíte zastaralé české překlady Shakespearových divadelních her - a stejně tak nesmyslně zastarale i uvažují.

Vyhnout se této knížce je nejlepší řešení.

Koncem devadesátých let jsem tuto knížku četl poprvé a pamatuji si, že jsem ji přečetl skoro za noc, že mě tak chytla, že jsem ji nechtěl odložit, dokud jsem ji nedočetl. Teď po letech jsem se k ní vrátil a stále na mě má velký dopad, své kouzlo a určitě se k ní znovu vrátím a znovu přečtu.

Je to taková lehčí varianta Solženicynova Gulagu. Jedná se o svým způsobem idealizované vzpomínky kozáckého důstojníka z roku Krasnovů. Je vidět, že autor není spisovatel. Píše stručně, jednoduše, v krátkých větách. O to více to vše je autentičtější.

Kniha začíná zradou kozáků v Rakousku v roce 1945. Tito kozáci utekli před bolševiky do emigrace a uvítali tažení Hitlera na SSSR, přidali se na jeho stranu. O vojenské službě ve wehrmachtu se Krasnov prakticky nezmiňuje. Tváří se jako profesionální voják, neomlouvá se za svou službu, prostě o tom mlčí. Kozáci se báli SSSR, uvítali, že se vzdali Angličanům, kteří jim slíbili, že je nevydají SSSR. Ale hned při první příležitosti je vydají SSSR i když ví, že to znamená odsouzení. Pocit zrady od Spojenců se táhne celou knihou. Stalin, Churchill nebo třeba Roosevelt jsou pro Krasnova téměř na stejné úrovni.

Kozáci byli odsouzení na deset let do Gulagu za protisovětskou činnost, terorismus apod. Sám velký generál Krasnov (vzdálený příbuzný autora, kterého nazývá dědečkem) byl oběšen. Autorův otec i strýc umírají v gulagu. Autor popisuje Lubljanku, Lefortovo. Výslechy, mlácení, odsouzení. Rvačky s kriminálníky. Přijde mi, že si idealizuje Vlasovce. Téměř každý dobrý člověk v lágru je Vlasovec. Vlasovci a kozáci jsou elita gulagů, gentlemani, kteří drží při sobě.

Po deseti letech je Krasnov propuštěn na svobodu a s pomocí mezinárodního Červeného kříže odchází do Švédska za svou ženou, kterou déle jak deset let neviděl a chystá se sepsat své vzpomínky. Je rok 1956. U autora je v závěru vidět ruský patriotismus, naděje, že SSSR brzy skončí a objeví se nové Rusko. Ty konečné myšlenky mi tak přijdou podobné dnešní době, kdy Rusko je izolované, pod sankcemi a má pocit, že celý svět je proti němu a přitom je samo agresorem. Ty závěrečné myšlenky by se tak hodily na dnešní dobu.

V knize často Krasnov porovnává Rusy, kteří před bolševismem odešli do emigrace (on sám z Ruska odešel s rodiči, když mu byli 4 měsíce a vrátil se tam jako zajatý kozácký důstojník ve svých 27 letech), a s Rusy, kteří v SSSR zůstali a skončili v gulagu.

V knize je dost nepřesností. Hned na přebalu je rodokmen rodu Krasnovových, který logicky nedává smysl, například otec autora by byl starší než jeho „děd“. Krasnov také popisuje povstání v jednom z kazachstánských gulagů, které dle jeho slov uspělo, vůdci nebyli odsouzeni a získali úlevy. Podle wikipedie byli vůdci popraveni a zemřelo při povstání trestanců až 700 odsouzenců. Snad v tom roce 1956 neznal autor pravdu, snad si idealizoval úspěchy povstalců. V knize je také uvedeno, že v současnosti nejsou známí žádní potomci rodiny Krasnovových, všichni byli vyhlezeni a nebo zemřeli. Podle wikipedie Miguel Krasnoff žije v Chile, má syny i vnuky a byl Pinochetovým generálem.

Škoda, že není v knize vysvětlena více autorova smrt. Je naznačeno, že zemřel v roce 1959 za záhadných okolností v roce 1959 v Buenos Aires. Jak se tam dostal, když odešel do Švédska? Jaké to byly záhadné okolnosti? Tak krásně by se to hodilo do doslovu ke knize.

Rozhodně všem doporučuji k přečtení pro pochopení ruské mentality.

8 07.01.2024

(SPOILER) Mé první setkání s detektivní tvorbou od Dicka Francise a hned jedno velké nadšení. Rozhodně si přečtu i další romány od tohoto autora.

Není to ani tak typická detektivka, jak jsem čekal, ale je to příběh o podvodu a chystání dokonalé pomsty. Tak mě to vtáhlo do děje, že jsem knížku přečetl na jeden zátah.

Hned na počátku jsme vtaženi do hádky, kdy hlavní hrdina Steven Scott dává výpověď svému trenérovi, který se skvěle staral o jeho koně. Steven Scott poznal, že ho trenér Jody podvádí, ale až postupně zjišťuje, jak velké ty podvody byly. A nemá důkazy, všichni se obrací proti němu. Není to žádný superhrdina, „jen“ bohatý gentleman s chytrým mozkem.

A s každou další stránkou se postupně dostáváme k plánované pomstě, mezitím se samozřejmě hlavní hrdina, který dosud žil staromládenecky, musí zamilovat do krásné Američanky.

Doporučuji k přečtení.

8 07.11.2023

Jeden z prvních Crichtonových románů a je poznat, že autor není ještě tak vypsaný. Být to moje první knížka od Crichtona, po jeho dalších dílech bych asi nesáhl.

Sledujeme pacienta v nemocnici, který díky epilepsii trpí výpadky paměti a záchvaty zuřivosti, kdy napadá lidi. Má mu být voperován malý počítač s elektrodami do mozku, spolu s atomovým generátorem. Operace se podaří, pacient uprchne a začíná napadat lidi ještě víc než před operací.

Je tam spíše vidět filozofický přesah, jak počítače ovlivňují člověka, než zajímavý děj. Je to napsáno začátkem 70. let, takže vše krásně zastaralo.

Ve chvíli kdy doktoři z nemocnice spolu s detektivem z LA hledají svého uprchlého pacienta, čekal jsem nějaký zlom, něco napívaného, něco crichtonovského a dočkal jsem se klasického konce většiny béčkových amerických filmů.

Dalo se to přečíst, ale asi to nikdy číst znovu už nebudu.

8 13.07.2023

Krásně zastaralé hard sci-fi z konce 50. let. Četl jsem to za posledních asi 35 let možná podesáté, rád se k té knize vracím a rád bych ji doporučil všem fanouškům sci-fi, hlavně Arthura C. Clarka. Svým způsobem jeho první romány jsou něčím podobné této prvotině od Strugackých.
Pomalu končí 20. století a na Venuši je objevena Uranová Golkonda a Sověti se rozhodnou pokořit vzdorující Venuši. Kniha je rozdělena do tří částí. V první sledujeme specialistu na pouště Alexeje Petroviče Bykova, který se přidává ke zkušeným kosmonautům a přijímá výzvu letět na Venuši. Další posádku planetoletu na fotonové palivo Chius tvoří lotyšský geolog Dauge, geolog Jurkovskij, pilot Spicyn, navigátor Krutikov a velitel expedice Jermakov.
Po rychlém výcviku posádky se dostáváme do druhé části, kdy planetolet Chius letí k Venuši. Po cestě se setkává s meteoritem, ale hlavně prolétá sluneční bouří, která málem celou loď zničí.
Ve třetí části sledujeme tvrdé přistání a snahu prozkoumat Uranovou Golkondu, vybudovat tam majáky a přistávací plochu pro další expedice.
Je to psáno v padesátých letech minulého století, takže k tomu patří trocha komunistické agitace, ale nijak to nenarušovalo děj. SSSR už není socialistický, ale je to SSKR – Svaz sovětských komunistických republik. My Češi máme v tu dobu orbitální základnu nad Venuší a několik Čechů se v románu také mihne. Jeden z kosmonautů neustále kouří lulku, i ve vesmíru. Dopisy se píší na list vytržený ze sešitu a nebo si kosmonauti posílají dopisy psané na psacím stroji. Natočené kamerové záznamy se počítají na metry filmu. Pokud si chce někdo z expedice zjistit nějaké zprávy, sahá po tištěných novinách. Je to krásné, jak v tu dobu už mělo lidstvo být daleko a jak některé věci dávno zastaraly.

8 13.02.2023

(SPOILER) Jeden z TOP Forsythových románů. Svým stylem mi to připomínalo jeho první špionážní romány. Zasazení do nedávné doby bylo skvělé.
Skvěle se to četlo, chvílemi mi to připomínalo silnou Británii v 60. a 70. letech. Putin jako Vožď a Trump jako POTUS - dobrý nápad.
Od Ruska přes Írán po Severní Koreu spolu s geniálním hackerem vedeným vysloužilým špionem.
Jen ten závěr to zkazil. Aspergův syndrom vyléčen a k tomu pád severokorejského režimu. Myslím, že Forsyth by zvládl konec mnohem lépe s takovým “wau efektem”, jak třeba v Žoldácích.
Do poslední stránky jsem to ale hltal, tak odpouštím i hollywoodský happy end a hodnotím plným počtem hvězd.

8 22.01.2022

Perfektní jednohubka, kterou jsem za posledních dvacet let četl snad dvacetkrát. I když už u každého dalšího přečtení není ten „wau efekt“ jak poprvé, mám tuto knížku velmi rád. Angličtí válečníci místo Jeruzaléma „omylem“ dobývají jednu planetu za druhou. To vše popisované jazykem středověkého mnicha, který tomu dodává nános historie. Prostě skvělý nápad, skvěle napsané… Jen škoda, že se to nerozvinulo ve větší román a nebo dokonce sérii románů z dalekého křižáckého vesmíru.
Rozhodně doporučuji.

8 16.12.2021

Dmitrije Gluchovského mám rád, nepochopil jsem nikdy, proč se používá v češtině jeho poangličtěné jméno a ne klasický přepis z ruštiny.
Tato knížka se Gluchovskému nepovedla a nebo nejsem ta správní cílová skupina. Když jsem měl za sebou cca 150 stran, měl jsem za sebou snad deset pokusů knížku odložit, protože mě to vůbec nebavilo. Současnost, vzpomínky na minulost, halucinoidní sny – to vše se míchalo dohromady. Nuda, popisy sexu, vidin, snů. Nic se pořádně nedělo. Pak se začal objevovat trošku příběh. Ve chvíli, kdy Jan odcestoval do Barcelony a přišel popis slumů, jednotlivých skupin lidí, kteří tam žijí, připadal jsem si, že čtu Metro 2033 a navštívil jsem některou ze stanic.
Čím více se knížka blížila ke konci, začalo to mít logický děj, který byl ale předvídatelný. Jan na posledních několika stránkách najednou zjišťuje, kdo je jeho matka, kdo jeho otec. Je to podáno jak bombastické odhalení, hlavní hrdina to nemůže pochopit, ale dalo se to předvídat o dobrých 200 stran zpátky. A závěr je vyloženě v hollywoodském stylu, kdy všichni musí dostat naději.
Námět knížky je dobře zvolený, ale hodilo by se to zestručnit na cca 250 stran, kdy by to dostatečně stačilo. Tady Gluchovský uměle natahuje román na cca 640 stran a ta hluchá místa tomu neprospívají.
Být toto první knížka od Gluchovského, kterou jsem četl, po další už nesáhnu.

8 26.09.2021

Druhý díl je ještě lepší jak první. Objevují se nové postavy, nové faktory a mladá krev. Objevuje se zde Kazik, ještě divočejší než Dick z prvního dílu, který i zde je jednou z hlavních postav. Kazik je znalec lesa, divoch, ale touží po Zemi, sní o Indii, Everestu.
Uběhl jeden rok, čtyři roky pozemské. Opět přichází jaro a trosečníci se chtějí znovu dostat ke korábu. Inteligentní Oleg se celý planetární rok připravoval na novou výpravu, pod dohledem stařešiny studoval příručky z korábu. Přichází s nápadem postavit balón a tak cestovat ke korábu. Při jednom ze zkušebních letů posádka balónu spatří pozemskou sondu a pochopí, že na planetě se nachází pozemská vědecká expedice. Místo výpravě ke korábu se trosečníci rozhodnou najít pozemskou expedici a dostat se tak z planety.
Čekal jsem od románu minimálně to, co od prvního dílu. A nejen že jsem se toho dočkal, ale toto pokračování první díl překonalo. Setkání trosečníků a vědecké expedice je jak setkání dvou rozdílných vesmírných civilizací. Vše skvěle popsané. Ani se nechce věřit, že toto sci-fi vzniklo v 80. letech v SSSR.
Skvělá četba. Všem rozhodně doporučuji.

8 09.04.2021