alef komentáře u knih
Povídky, jako obraz – mozaika složená z ženských životů a jejich problémů, nejen s láskou, i když tu hraje podstatnou roli, a to v mnoha podobách - od neposkvrněného citu, přes stereotypy až k chvilkovému povyražení bez hlubšího smyslu a významu.
Ženy v těchto povídkách si většinou neví rady, jak naložit se svým životem – s tím dosavadním nejsou spokojené a neví, jak hledat ten správný směr, a tak podnikají různé nouzové kroky, takže na horor je pak zaděláno!
Příběhy vesměs míří do ženského nitra – kde se řeší a probírají nečekané situace a životní prohry – jsme pak svědky vnitřních zápasů se ztrátou smyslu života, se ztrátou identity, s frustracemi a pocity nepochopení.
Pan Klíma povídky pojal hororově, nečekejte ale přímo hororové příběhy s nadpřirozenem a tak, ani psycho, ale spíš přehlídku absurdních až groteskních situací, kde výsledkem je zhroucení dané situace při které se konfrontují chyby a slabostí v krajní mezi. Takže – sny se nenaplňují, cíle se nedosahují – zůstává jen hořkost, pachuť a pocit existenciálního zmaru (z pohybu v kruhu nerealizovaných ambicí).
Povídky, jako žánr, mám ráda, vyhovuje mi jejich krátká forma a když k tomu ještě můžu přidat dobře zvládnutou pointu, pak jsem naprosto spokojená. V téhle sbírce povídek se zadařilo, bavila jsem se, a ještě se věřím bavit budu, protože jsem zatím úplně všechny nepřečetla, a tak budu přidávat k jednotlivým povídkám hodnocení postupně. Ke sbírce jsem se dostala vlastně náhodou, shlédnutím čtv2 inscenace Žaneta (jednoho z příběhů knížky), zaujal natolik, že jsem se pustila do dalších. Ne najednou, dávkuju si je, obden, obtýden, jak je nálada a čas, což je za mě velká výhoda právě povídek.
Navíc, tyhle jsou příjemně různorodé, ženy - hrdinky jsou různé věkem, sociálním postavením a hlavně životními zkušenostmi, různé tím, jak působí – sebejistě či nejistě (to, že budou řešit nějaké osobní či vztahové problémy je tu jasné, ať už jsou na tom se svou sebejistotou jakkoli). A ještě navíc ty hororové nádechy! Věřím, že si každý vybere příběh podle svého gusta, výběr témat je pestrý – strach, životní hrozby (Miláčkové, chřestýši), nevěra a její dopady (Nevěra, Zbabělec), manipulace (Podvodník), vztahy matka-dcera, ztráta důvěry (Dárek) …
Ovšem to nejhlavnější, co díky těmto povídkám zjistíte je, že ty největší bitvy se odehrávají uvnitř – v našich myslích …
„Jsou jako šachové figury …“
Tušíš tajemství … od prvních řádků,
cítíš všudypřítomné napětí … už od prvních řádků,
vlastně to víš, že za těmi zdánlivě obyčejnými věcmi, za těmi všedními událostmi běžného dne … se skrývá, drama?
Smysl dění se dá interpretovat různě …
Knížka pana Ludvy je pro mě dalším letošním překvapením … tohle mě totiž fakticky dostalo!
Příběh se zasekl do mysli – svým od prvopočátku udržovaným napětím, tušením něčeho, co se skrývá za řádky! … hlubší, temnější pravda?
Chceš vědět!
O lidských emocích, které se tu odkrývají až na ohlodanou kost!
Motivace je rozebraná až do nejposlednějšího závitu mysli - je totiž naprosto klíčová – je středobodem příběhu, který nekompromisně odkrývá, co koho pohání k jednání, co koho nutí k tomu jak, se chová … tak, co je to? … touha po moci, lásce, uznání, pomstě?
Všechno, úplně všechno se nakonec ukáže! Příběh totiž odhaluje dost o lidském charakteru a o tom, jak zásadní vliv má na mezilidské vztahy.
Co tě vede tomu, jak se chováš? Co tě vede k tomu, co děláš? Co tě vede k tomu, jak o tom uvažuješ?
Na to se budeš při čtení ptát!
Všichni hrdinové příběhu spolu interagují, nějakým způsobem se k sobě chovají, je to sofistikovaně zamotaný propletenec vazeb - vždycky za tím něco hledej – najdeš! Najdeš skryté - snahu chránit tajemství, snahu odhalit pravdu … motivace se totiž často střetávají, s tím bys měl počítat – někdo touží po bohatství, druhý zase po spravedlnosti, třetí po klidu, každý chce něco jiného, každý je konfrontován s motivacemi těch druhých. Z jejich střetů pak vychází nová odhalení a nové zvraty …
To je důvod, proč si mě příběh k sobě přitáhl, chtěla jsem vědět … koho pohání vášeň, koho touha, kdo intrikuje, kdo využívá, kdo manipuluje, kdo balancuje na hraně …
„Ten příběh by měl být pozvedanej prostředím, barevností různorodých – často i protipólných – kulis.“
…
„napřed se mi zdálo, že tu všechno je záměrně nechávaný, aby si to rostlo po svým. A že je do toho zasahovaný jenom opatrně, jen aby všechno tady mělo jakousi rámcovou fazónu. Ale pak jsem pochopil, že to tak vůbec není, že ta omšelost, místy až jakási zamřelost a melancholie tady nevznikly samy od sebe …
ten ´klidnej smutek´ je vycizelovanej, jenom se leskne…“
Rozhodně zkusím další z autorových příběhů … „ostatně scénář se mi líbí od samého počátku“.
Příběh životních ztrát … a taky o síle ambicí a skryté zranitelnosti …
Mám ráda, když mě první věta (první věty) vtáhne – vyvolá zájem (na to je mistr třeba S. King, ale to je opravdu o jiném žánru). Tady se to nestalo, neoslovila mě první ani druhá věta, ani stránka, a ani ty další, ale vydržela jsem, přečíst celý příběh Evelyn a jejího skandálního života plného lásky v různých podobách a nepřeberného množství ambicí, kterým musela přinést na cestě ke slávě nemalé oběti – a teď už se tím netají, svými chybami při cestě na vrchol.
Tři blýskavé hvězdy si fiktivní romantický příběh (v rámci svého žánru) ode mě přeci jen získal …
1* … za zachycení atmosféry zlaté éry Hollywoodu – světa plného lesku a glamuru, ale taky intrik a skandálů,
2* … za pohled do zákulisí filmového průmyslu, kde vidíš hlavně osobní oběti hvězd filmového plátna, bez kterých by nebyly tam, kde jsou,
3 trochu váhavá * … za Evelyn – kontroverzní hollywoodskou divu, která by bez spousty kompromisů nedosáhla na svůj sen, stát se slavnou …
… a že obětovala fakt hodně – manželství ji posloužila „jen“ jako prostředek k dosažení svých cílů, své city skryla, a prostě se přizpůsobila očekáváním společnosti, tlaku veřejnosti, a tak se její životní cesta stala cestou dobrovolných ztrát – to ona si ji vybrala a s odhodláním za ní šla … je rozporuplná – ambiciózní, odhodlaná dělat i morálně sporná rozhodnutí, chladná, vypočítavá, ale, na druhou stranu, nelze ji upřít, že je taky citlivá a zranitelná, toužící po přijetí a pochopení … je dost složitá, a tím vlastně zajímavá /ne oblíbená, ne pochopitelná, ne fascinující, zato dost kontroverzní/ …
a tak žila „dokonalý život“ v luxusu, aby za zavřenými dveřmi čelila soukromým utrpením, manipulaci i násilí … nikdy nebyla úplně obyčejně, otevřeně šťastná, její skutečná láska totiž neodpovídala tehdejším společenským normám a očekáváním Hollywoodu, a tak se bolest stala středobodem jejího života, umně skrytá za lesklým pozlátkem!
A tak je to, jak jinak než právě bolestné tajemství, které uzavře cestu za pochopením … jejího života a jejích vztahů …
„Jak jsi mohla?“
„… to nebylo tak jednoduché. Udělala jsem to pro nás, pro naši budoucnost. Potřebovala jsem tu roli.“
„Ale za jakou cenu Evelyn?“
„Svět, ve kterém žijeme, nám nedává moc možností. Musela jsem udělat těžká rozhodnutí.“
„Těžká rozhodnutí? To je slabá omluva. Nemůžu žít ve stínu tvých kompromisů.“
Pokud toužíte po trochu dobrodružně turistické cestě nemusíte jezdit nikam daleko – Bosna a Hercegovina jsou za rohem a nabízí spoustu zajímavostí – na horách i v údolích je dost přírodních oblastí, které stojí za to navštívit – alespoň my jsme se při naší cestě soustředili na přírodní zajímavosti, ty architektonické si necháme na jindy (až nebude takové horko, jako letošní léto), každopádně tohoto průvodce, už vím, využiji opakovaně, do této země se určitě znovu vrátím, protože její průzračně tyrkysové řeky a přírodní vodopády, mi učarovaly.
S tím, co vidět a navštívit v Bosně (příroda je tu opravdu malebná a země má svůj jedinečný, trochu orientální nádech), vám tento průvodce určitě pomůže, minimálně vás bude inspirovat. Doporučuji i místní vyhlášené restaurace – věřím, že i pro vás to bude kulinářský zážitek.
Co se týče obyvatel této země, i jejich složení je hodně zajímavé (jen odhadem, asi 40% Bosenští Muslimové, 30% katoličtí Bosenští Chorvati a 20% pravoslavní Bosenští Srbové) … to vše tam v zajímavém mixu uvidíte.
Tak šťastnou cestu a dobro došli!
Další z něžných příběhů malého oříškově hnědého zajíčka.
Příběh je to tentokrát skoro dobrodružný, protože zajíček podnikne úplně sám cestu – vydá se hledat kamaráda.
Ovšem jen za humna, zajíčku, ať se neztratíš!
Najít si kamaráda totiž není úplně lehký úkol, naštěstí nedaleko bydlí jeden bílý zajíček, co zrovna taky nějakého kamaráda hledá, a tak je na téhle cestě nové přátelství!
Náš zajíček se tak může (trochu nesměle) zeptat: „Budeš můj kamarád? A budeš mě mít rád?“
A když ti ten druhý odpoví, že opravdu moc rád!
Tak víte co, i ta Mračná hora, tam v dálce, pak vypadá daleko veseleji ...
... a to se pak, při pohledu na ní, když sluníčko zapadá za obzor, usíná s krásně hřejivým pocitem … u srdíčka.
„… přemýšlíš, jestli to takhle mělo být ...“
Když se ohlédnu zpět k anotaci, řekla bych, že ze všeho nejvíc je knížka sbírkou básní – zamyšlení „o věcech, které jsou nám denně na očích, a kterých si přesto nikdo nevšímá“, o věcech, které jednou budou nejspíš příčinou nepříliš vzdálené nové divočiny, do které lidstvo podle Zbořila dost rychle směřuje, protože, navzdory tomu, že je to svět budoucnosti, je to svět nám poměrně důvěrně známý – denně totiž máme indicie na očích a přesto je nevidíme!
„poslední semena macešky se ztratila u Malešic, je to tragédie“
…
„najíždíme tak na nejdelší skluzavku ve střední Evropě …“
…
„když procházíš regály, doufáš, že nevstupuješ za ohyb horizontu …“
(Na okraji zájmu)
„…. proč se tento les neuklízí?
… a čínská sonda gruntuje vesmír…“
Takže díky za tohle lehké, lyrické popíchnutí, a připomenutí každodennosti, kterou nevnímáme – doma, na ulici, ve světě, všude kolem!
„světlo z kuchyně
družice nad ulicí
mi svítilo na cestu …“
…
„krajina je spodní strana ulice
kolem není příroda
keře, houštiny …
věci za postelí lidstva …“
Ještě nikdy se mi asi nedostalo tak lyrického apelu na to, abychom byli k sobě navzájem, k světu kolem sebe, i k vesmíru za našimi pozemskými hranicemi, víc všímaví!
„potřebujeme nový kalendář
změnil jsem počítání“
Začíná to parádně … „smaragdová voda naráží na tmavé sopečné útesy … na obou oceánech se na chvilku rozhostí klid, jako kdyby se svět pod obří nebeskou bání zastavil … ohromný žlutý měsíc … přehlíží své panství … a zalévá smaragdové oceány záhadným odraženým světlem.“ … v poeticky krásném úvodu A. C. Clarke začíná vyprávět příběh evoluce … a já se začínám těšit, mám totiž v rukou další knížku od notoricky známého autora sci-fi s darem snění a bohaté fantazie, který ale zároveň ve svých knihách mnohokrát potvrdil dobré znalosti fyziky.
Tak pěkně to začalo, a pak přišla první kapitola, v první chvíli jsem si skoro začala myslet, že mi do knížky někdo vlepil omylem jiný příběh :-), to, co jsem totiž najednou četla, byl příběh o americkém snu, samozřejmě korektně genderově vyrovnaný, skoro bych řekla, předpřipravený pro budoucí natáčení … o mladé, krásné, ambiciozní americké reportérce, která čeká na svou Pullizerovu cenu a samozřejmě na lásku, … o mladém, atraktivním „profesorovi“, kterému ženy zlomily srdce a tak si jeho střípky pěkně sbalil do ruksaku a vydal se na moře hledat svůj zlatý poklad, a zapomenout na ženy, popřípadě zbohatnout a zase si na ně vzpomenout, … a v neposlední řadě o jeho černém, velmi technicky nadaném, asistentovi, který touží po úspěchu, uznání a tučném kontu úplně stejně, jako ti dva, na rozdíl od nich má ale u mě kladné body za smysl pro humor, protože jinak by asi na jižanské Floridě, potýkající se se svou otrokářskou minulostí, neuspěl, a aby toho nebylo málo, tak tu ještě máme jednoho za kariérou se honícího a nesmírně zbrklého důstojníka US army a jeho životem, a životem v armádě, ošlehaného nadřízeného, plukovníka s uměleckými sklony a ambicemi v ochotnickém divadelním souboru, a pokud Vám ani tohle nestačí, přidejte si ještě jeho manželku – Stetpfordskou paničku, a třeba ještě jednu německou svalnatou „špionku“ Grétu … a teď už opravdu můžete začít točit seriál :-). Musím přiznat, že jsem chvíli vážně nevěřila vlastním očím :-), až do chvíle, než jsem zjistila, že tahle knížka má spoluautora (Gentry Lee, který není uveden na přebalu knihy, ale až uvnitř, a protože jsem si knížku půjčovala ve spěchu před dovolenou v knihovně, tak jsem si toho nevšimla, to se stalo až díky komentáři níže od woodward, takže mu děkuji za objasnění záhady dvojího, za mě skoro neslučitelného, textu v jedné knize).
Naštěstí jsem se v další kapitole vrátila zase zpět do mnohovesmíru, a tedy k výborné sci-fi (pan Clarke zřejmě znovu dostal pero do ruky). Přišel další poetický vstup … „proti hlubokému černému pozadí roztroušených hvězd se vlákna galaxie Mléčné dráhy zdají jako tenké chomáče světla“ … následovaný seznámením s Cyklem 447 a s několika technickými vymoženostmi, jako je „automatizovaný mnohoúčelový konstrukční systém“, a ústřední myšlenka (z clarkovské mysli) – a já začala konečně zase doufat a číst výborný příběh … o průkopnictví, o „prvních hybatelích“ a o ospravedlnění pro jejich činnosti, včetně námitek a analýzy nepředvídatelných důsledků …
… jenže pak už se cyklus jen opakoval a opakoval … americký seriál – sci-fi … atd … atd … jen té dobré sci-fi bylo čím dál míň …
Původně jsem chtěla dát 4* (přeci jen kvůli Clarkovi), ale prostě nemůžu … americký příběh mě opravdu moc nebavil (a to i přesto, že jsem to četla o dovolené u vody, tedy nehledajíc žádnou „těžkou“ literaturu). Nakonec dávám *3, protože těch chvilek, kdy se mi to opravdu líbilo bylo bohužel moc málo, a kdy mě to opravdu zajímalo, ještě míň.
Životní elán (v angličtině“animal spirits“) … něco, co se týká základní vnitřní energie a životní síly, výraz, který ovšem v moderní ekonomii, ač má stále stejný význam, nabyl poněkud jiný smysl. Pokud se pustíte do této knihy, představte si pod tímto výrazem „nestálé a proměnlivé prvky v ekonomice“, tedy „vše, co se dotýká zvláštního vztahu mezi námi na straně jedné a nejednoznačností či nejistotou na straně druhé“. Tudíž v ekonomice aspekt, který nám může způsobit celkem velké potíže, doslova může ochromit, ovšem na druhou stranu může i posílit, dodat energii, usnadnit překonání nejistot a obav.
Jako první asi tento termín (takovým způsobem) začal ve svých ekonomických knihách používat John Maynard Keynes, a to k popisu lidských emocí, které pohání důvěru spotřebitelů :-) … „lidé totiž mají nejenom rozum, ale i emoce“ … věta, která mě donutila si tuto knížku přečíst, emoce jsou totiž to, co mě zajímá. Nejsem ekonom, tudíž ani cílovou skupinou čtenářů, minimálně ne fundovanou se k takovým tvrzením jakkoli odborně vyjadřovat, ovšem tato kniha zasahuje svým obsahem i do dalších oborů, jako je psychologie a filozofie, kde nabírám už trochu pevné půdy pod nohama :-).
Není to kniha z nejnovějších (co se týče ekonomických teorií), jak jsem zjistila, ale pro můj účel, zjistit, jak to ekonomové mají s životní sílou, s vysvětlením emocí a tudíž iracionálního chování (to je to, o co mi nejvíc šlo), byla postačující.
Seznámila jsem se tak s Keynesovou teorií, a také s (řekněme opoziční) teorií Friedricha Augusta von Hayeka, a v neposlední řadě pak samozřejmě s názory G. A. Akerlofa, představitele nové keynesiánské ekonomie, mj. také držitele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2001, který, dá se říct, se ve velké míře ztotožňuje s názory Keynesovými a snaží se je rozvíjet. Na to, rozepsat se tu o nich by ovšem prostor komentáře nestačil, seznámit se tedy s nimi a udělat si názor, v případě vašeho zájmu, budete muset sami, takže spíš jen tak v letu, co jsem zjistila já :-):
… že k existenci životního elánu se mezi světovými ekonomy vede po desetiletí diskuze,
… a že se k této problematice v současnosti vyjadřuje mnoho předních ekonomů, jako např. Eugene F. Fama (prosazuje hypotézu efektivních trhů), Robert J. Shiller (spoluautor této knihy, který s tímto názorem naopak nesouhlasí a poukazuje velký vliv živočišných pudů), George A. Akerlof (s ním samozřejmě souhlasí, navíc klade důraz na státní intervence a regulace, které ovšem zase odmítají např. Peter Boettke, či Peter Schiffe, ale prosazují úspory jako nástroj k řešení krize, Boettke navíc věří v samoregulaci ekonomiky).
Tak a teď si vyberte :-) … já, jako neekonom v tom mám samozřejmě trochu (spíš víc) guláš :-). Mě z této „diskuze“ vyplynulo jen to, že spor mezi Hayekem a Keynesem se vede dodnes, a že stále není zcela jasné, který z těchto názorů a teorií je vhodnější.
Pak jsem se taky třeba dozvěděla, že ekonomická krize z roku 2008 byla řešena pomocí Keynesových teorií, ale že je velmi těžké říct, která by byla ta správná. Obě mají na fungování ekonomiky odlišný názor, v některých aspektech má pravdu Keynes a v jiných Hayek.
Ale co jsem se především dozvěděla! … bylo, že lidské chování sehrává v ekonomice významnou úlohu (informace, kterou jsem hledala), protože (to si prostě musíme připustit) člověk se totiž většinou nechová racionálně (ani při ekonomickém rozhodování). Proto bychom na výskyt takových živočišných pudů, jako je například důvěra, spravedlnost, peněžní iluze atp. neměli rozhodně zapomínat. Zejména proto, že ekonomické teorie, které by přehlížely psychologii, ale i další společenské vědy, se tím připravují o minimálně důležité, já bych /za sebe/ řekla skoro rozhodující, příčiny ekonomického jednání.
"Byla to zima překrásná!
Kolkolem všude božský klid,
ta příroda, v kámen spoutaná ..."
Na první stránce to začalo příjemným zimním zastavením (v krátké době u další ze sbírek obrazů čtvera ročních období) u obrazů prostých pravd o lidském životě, vyjádřených jednoduchými veršíky, skromnými a pokornými ...
"Co vše mi vypráví ten les,
co hovorných tu stromů,
co vše sem lidé napsali
a nevěděli komu!"
... s náladou střídavě jarně svěží či podzimně melancholickou ...
"Podzim je zde a krátký den,
svět jak by k spaní byl odstrojen ..."
Pan Neruda svými veršíky na jednu stranu oslavil život, a na tu druhou vzpomínal a smiřoval se se životem, a tak v nich najdete všechno (život ve všech jeho etapách), a o všech je vyprávěno tak mile ... lyricky sladkobolně :-).
„Na smrtelné posteli určitě nebudete litovat toho, že jste nestrávili víc času v práci.“
V každé knize se vždy snažím najít, motiv, myšlenku, větu … cokoliv, co mě osloví, a dá mi důvod knihu dočíst, nakonec se podařilo i v téhle, s uvedeným citátem mohu jen souhlasit :-).
„Nikdy nepodceňuj sílu jednoduchosti.“
I s tímto tvrzením souhlasím, dokonce jsem přesvědčená, že je to velmi dobrá myšlenka, správně uchopená, pak pro život velmi užitečná.
Nechci být moc přísná, v téhle knize se to ale autorovi spíš nepovedlo. Možná, že to s tou „jednoduchostí“ trochu přestřelil, až banálně jednoduché hlavní myšlenky nejsou nic nového, navíc podány, spíš bych řekla, obaleny, příběhem velmi, promiňte mi, primitivním. Opravdu si nedokážu představit, že by se rozhovor dvou špičkových právníků vystudovaných na Harvardské univerzitě vedl v tak primitivním duchu … a teď nehovořím ani tak o obsahu sdělení, ale spíš o jeho formě… stále dokola se opakující, velmi jednoduché a velmi často až úsměvně prosté fráze je třeba, pokud chcete knihu přečíst, brát opravdu s notnou dávkou nadhledu.
Mé hodnocení je čistě subjektivní, samozřejmě, ne každá kniha je pro každého, a každý čtenář k ní přistupuje s jiným očekáváním, ostatně autor je motivační řečník (pořádající semináře osobního rozvoje) … takže předpokládám, že kniha je asi nejvíc určená pro respondenty takových setkání. Přemýšlela jsem, za jakých okolností bych tuto knížku doporučila?
Tak za 1. … berte knihu s nadhledem :-), protože, jestli se chcete něco dozvědět, o psychologii vítěze, o holistickém přístupu k osobnímu růstu, o nevyužitém potenciálu v každém z nás, atp. … v téhle knize to nenajdete.
Za 2. … berte knihu s humorem :-), protože, a teď použiji citát z knihy: „Smích je lékem duše.“.
Za 3. … berte knihu i trochu vážně, protože, přeci jen, možná se z ní i něco málo, velmi light formou, dozvíte, o tom, jak naše mysl „žije“ v příbězích a že si tímto způsobem interpretujeme svět.
Za 4. … vezměte knihu na milost i z, řekněme, estetického (asi je to nepřesné vyjádření) hlediska, protože vám poskytne několik příjemně se čtoucích, popisných řádků, o síle okamžiku, projeveném např. v kráse přírody.
A na druhou stranu, knížku nečtěte! … a to zdůrazňuji, pokud jste náchylní nechat si podsunout myšlenky, že to bude „celý vesmír, který se spojí, aby vám pomohl využít váš vlastní potenciál, který v každém dřímá“, a že pak budete „znovu mladí, krásní a kypící zdravím“, protože změna … se musí uskutečnit vždy! ve vás :-).
Nechci tu rozvádět plno dalších více či méně rozporných, či diskutabilních, tvrzení … je to na každém čtenáři, ať posoudí věrohodnost Juliánových tvrzení … ohledně tajného společenství a toho, jak je jediný a na první pokus objevil, i když se o to už spousty let pokoušelo mnoho jiných, ale hlavně o trochu zvláštním mixu „metod“ k získání všeho co chceme :-).
Naopak, pokusím se ukončit svůj komentář optimisticky, základní pravdou, s kterou, opět, stejně jako s těmi na začátku, mohu jen souhlasit:
„Většina lidí žije … ve velmi omezeném kruhu svého potenciálního bytí. Všichni máme velké zásobárny … ze kterých můžeme čerpat.“
Takže, milí přátelé, do toho! … cílem je smysluplný život!
„Dobří lidé sami na sobě neustále pracují.“
/Confucius/
„Seděl jsem v své knihovně a čekal … na ohlášenou návštěvu dvou inženýrů z Ameriky a jednoho redaktora, říšského Němce … přijeli do Evropy, slyšeli o mé továrně na med, kde pracuje přes deset milionů dělnic a to je nadchlo … stačí prý s trochou fantasie zaměniti v světě představ tyto miliony včel za lidi a tuto továrnu na med za továrnu na některý jiný artikel lidské nezbytnosti a vstoupíme do závratných oblastí lidské vůle a touhy.“
K téhle útlé knížečce z hlubin antikvariátu jsem se dostala skrze Jaroslava Duška a jeho divadelní představení, motivované právě touto knihou, to on ji někde v antikvariátu objevil, a protože ho nebývale ostrá kritika technického pokroku (z r. 1929!) oslovila, představení bylo na světě. Takže, když jsem brouzdala tady na DK po nabídce e-knih a uviděla tam titul Sláva strojů a měst a posléze zjistila, že nemá žádné hodnocení, hned jsem věděla, co ten den večer budu číst :-).
A bylo to hodně zajímavé, mimo jiné, si např. přečtete zamyšlení … znovu podotýkám, z r. 1929! – zda je možné řídit svět, jako firmu? Autor je včelař, čímž je jeho vztah k přírodě (světu) asi jasný a určitě uhodnete i jaká by byla jeho odpověď na výše uvedenou otázku .
Doporučuji, je to pár stránek, na nichž zjistíte, co je „sláva“ všech těch našich technických zázraků proti … „obyčejným“ včelám!, … a taky, že jen mateme sami sebe (nebo, že si jen mažeme „med kolem huby“ :-)), když si myslíme, že to tak není … tolik let už to je, co trvá náš technický rozkvět, a stále jsme nějak nepochopili, že dívat se na svět pragmaticky, čistě z praktického hlediska, … prostě neobstojí ...
Tehdy to začalo a, tak nějak, … je to stále stejné … jen dnes si to tak už asi tolik nebereme … k naší vlastní škodě ...
„Počkejte, pánové,“ řekl jsem. „Mluvíte příliš učeně. Nerozumím vašim výrazům. Co jsou to molekuly práce?“ Inženýři se shovívavě usmáli a ochotně vykládali. „Účelem práce je dílo, ale zhotoviti dobré dílo je těžké, neboť dobré dílo jest uměním, ale ne každý člověk je umělcem. Seženete-li na příklad deset tisíc lidí a řeknete jim, aby všichni dělali boty, budou je dělat, ale každý jinak a špatně, boty budou drahé a bude jich málo. Když však je podrobíte naší disciplíně, budou všichni dělat boty dobré, neboť nikdo z nich nebude dělati boty. Zní to paradoxně, ale je to pravda.“ Inženýr se usmál a podíval se na mne pohrdlivě, neboť začal ve mně tušiti nepřítele moderních výrobních metod. „A co tedy dělají ti lidé, když nedělají boty?“ tázal jsem se. „Jeden dělá dírku, druhý zářez, třetí klepne kladívkem, čtvrtý strčí kůži pod stroj, pátý ji vyndá a tak to jde od jednoho k druhému, až je z toho bota,“ ochotně vysvětloval inženýr. „A s automobily je to zrovna tak…“
„A to ti lidé, kteří takto pracují?“ otázal jsem se. „Dostává se jim uspokojení z vykonané práce? Naplňuje se jejich duch radostným sebevědomím? … Inženýři se na mne dívali udiveně, jako by nevěděli, o čem mluvím. Pak vyhrkli oba současně: „Nenajímáme dělníky, aby se u nás obšťastňovali prací, ale aby pracovali, a staráme se, aby byli zdraví a silní.“ „Mýlíte se, pánové“, řekl jsem vážně. „Práce má činiti člověka šťastným, neboť jedině ona to dovede. Člověk má pak v sobě jiskru tvůrčí síly … protože chce tvořit … raduje se ze svého díla … a se zadostiučiněním pohlíží na svůj výrobek.“
„Teplý vánek přinášel otevřenými okny do knihovny vůni kvetoucích lip a směšoval ji s vůní růží, které do vázy z míšeňského porcelánu postavila pečlivá ruka mé ženy. Bylo tak krásně jako pět minut po stvoření světa. Vše bylo tak samozřejmé a spontánní. Včely nosily med, slepice vodila hejno kuřat a na poli zrálo obilí. Kdyby se ze stěn knihovny, z množství svazků nedívala na mne tisíciletá moudrost člověka, nebyl bych v tu chvíli ani věřil, že je na světě ještě nějaká moudrost kromě moudrosti boží.“
Rozhodně se jedná o čtení k zamyšlení.
„Počíná se kniha nazvaná Dekameron, přezděná Arcikuplířka ...“
Evropou se přehnala morová smršť, která radikálně zredukovala počty lidí v středověkém světě, ... a to všech, bohatých, chudých... smrt si nevybírala, nepomohly ani modlitby a nabádání k asketickému životu, jak to po dlouhou dobu temného středověku praktikovala, nebo spíš přímo diktovala, církev, a tak bylo načase otočit se zpět k člověku ... proto se Boccaccio rozhodl ve svém Dekameronu beze studu ukázat, jaký život opravdu je, cíl měl jediný ... pobavit a nemoralizovat :-).
V příbězích tak máte jedinečnou možnost seznámit se skutečnými lidmi, kteří už sami sebe nechápou jen jako „nepatrnou část božího plánu“, ale naopak ukazují čeho všeho je člověk schopný ... ukazují cestu od lidského zla k lidské dobrotě. A mají na té cestě dobré průvodce ... Štěstí, Lásku a Intelekt :-).
Máte tedy v rukou sto příběhů „krve a rozkoše“ ... je v nich erotika, je v nich vtip, je v nich oslava života ... navzdory tomu, že se „zrodily“ ve 14. století v bezprostřední blízkosti morové smrti, a nebo možná právě proto, a možná taky právě proto jsou psané pro potěšení všem (ne jen vybrané společnosti) ... ale především ženám, jak říká Boccaccio, protože ... „Copak může někdo popřít, že útěchu, ať už je jakákoli, je třeba uštědřovat daleko častěji půvabným paním než mužům? ... Jelikož jsou bojácné a stydlivé, a tají své milostné plameny, leč city skryté mají větší sílu než city zjevné, což dobře vědí ti, kteří to zakusili ...“
„V těchto vyprávěních je možno nalézt radostné i žalné milostné příběhy, jakož i četná dobrodružství, jež se zběhla v těchto dobách, ... přijde velmi brzo příjemnost a zábava, kterou jsem vám předtím slíbil ...“
A mě se to, vážení, líbilo, ... Boccaccio splnil, přesně to, co slíbil, neměl v úmyslu umravňovat ani napravovat předsudky, ale oslavovat lidskou přirozenost a pak taky vysmát se lidskému pokrytectví. A navíc, jazyk, jakým Boccaccio píše, to je prostě výborné, vezměte si dobu, ve které se takhle vyjadřuje, je to naprosto něco nového, až převratného ... je to živé, realistické a kultivované vyprávění ... je to „přehlídka“ nejrůznějších podob lidských charakterů podaných v rozmanitých, tematických milostných příbězích ... „hovoří se o rozmarech Štěstěny, o vyplněných milostných tužbách, o lstivých kouscích mazaných žen, o žertech a podvodech, na něž doplácejí hlupáci a paroháči, o tragických událostech a konečně o velkých a ušlechtilých skutcích“ ... jak vidíte, každý si vybere :-) ... ale především, největší část je věnovaná rozmanitým podobám lásky v jejím pozemském ! pojetí ... se vší smyslností a tělesností ... protože Boccaccio ji nepokládá za hřích, ale za přirozenou součást člověka, za přírodní zákon, kterému všichni podléhají :-).
Přání se někdy plní!
Musíš ovšem jít svému cíli naproti!
Takže, milé děti, nestačí jen sednout si a čekat!
Cesta za splněným přáním může být někdy i pořádně dobrodružná – a o tom vám bude Krteček vyprávět – o své cestě, za vysněnými kalhotkami (s velikými kapsami).
Určitě se vám bude líbit, potká totiž spoustu zajímavých zvířátek, navíc zjistíte, že cesta za štěstím je většinou lemovaná trpělivostí.
Krteček si s vámi bude povídat o tom, co je to spolupráce, a jak vám může pomoci, totiž, posunout vás k cíli možná dřív, než se nadějete.
Abych nezapomněla, na takové cestě, za splněným přáním, budete ještě potřebovat trochou odvahy a kupu odhodlání, a pak už to půjde – přeměnit svět k obrazu svému – aby byl třeba tak krásně barevný a plný radosti, jako ten Krtečkův …
S přáteli, co cestou potkáš,
svůj cíl, nit po niti spřádáš!
Nostalgicky okouzlujících, hravě roztomilých a vesele zářících 5* ...
A je to tu zas … známá jména … očekávaný děj … ta samá beznaděj!
Může se to totiž stát kdekoli!
I v té nejospalejší, nejnudnější ulici – jako je Topolová … „Cosi se tu dělo. Snažil se nepropadat tomu paranoidnímu pocitu, ale určitě se něco dělo.“
Poklidný život se v mžiku mění v noční můru plnou násilí a taky nadpřirozena, ve chvíli, kdy samozvaní Strážci zákona dorazí do Topolové …
Pokud jste pravidelní čtenáři SK a jeho alter ega RB, víte, do čeho jdete, čeká vás temnější, syrovější, a taky depresivnější příběh, takže děsivé události nabírají velmi rychle na obrátkách, zároveň vás ale taky čeká příběh úspornější, minimálně co se týče počtu stran, tady se totiž jde rychleji na věc – chaos přichází hned záhy, nečekané zvraty jsou hned za rohem a hrdinové příběhu jsou na tom zpočátku stejně, jako my, čtenáři, snaží se zorientovat v situaci. Zajímavé je, že nic z toho není na úkor popisu situace, je stejně precizní, jako u všech příběhů SK, jakoby navzdory tomu, že prostoru je daleko míň –takže se ti před očima objeví plastický obraz, který je sice bez zbytečných detailů, protože na ně není v příběhu čas, přesto je dokonale ostrý – vidíš, slyšíš, cítíš – zaplavují tě vjemy a mozek se snaží zpracovat všechny ty šílené události, přičemž většinu z nich teprve tušíš, mrazí tě v zádech už dopředu … „mozek vytrvale zařazuje každou šílenou novinku, jako by se tu dělo něco souvislého, něco, co se dá vyprávět jako příběh“ … dobra a zla a toho, jakou měrou se podílí na lidské povaze, příběh boje o přežití a síle pudu sebezáchovy, a v neposlední řadě příběh o pospolitosti a síle takových společenských vazeb.
Přijde mi, že v knížkách podepsaných RB /na rozdíl od těch na jejichž přebalu najdeš SK/ se těžko hledá naděje, že se v nich v daleko větší míře potkáš s brutalitou, a že se většinou pohybuješ spíš jen v úzkém spektru emocí – jako by si s nimi hrdinové příběhu moc nelámali hlavu (na rozdíl od těch od SK, kde je to naopak, jdeš pořádně hluboko do jejich mysli) ale prostě se řídili „jednoduchými“ emočními vzorci a tak i jednoduchými motivacemi k činům, často až perverzním, že nad nimi rozum zůstává stát – přímých konfrontací s nimi se ti v příběhu dostane poměrně dost, až doufáš … „že už je to pryč, ať to bylo, co chtělo.“
V podstatě hned od začátku se v příběhu navíc začnou objevovat strohé zprávy z tisku, co vypadají jako „zpestření“, ale brzo zjistíš, že ses šeredně spletl, jsou totiž spíš jako výstřel! Je to vteřina, ve které se ale paradoxně plynutí času na chvíli zpomalí, protože v tu chvíli zjistíš, že lidé tu umírají, jako kdyby kulky protínaly vodu – na milisekundu se rychlost zpomalí, právě ve chvilkách náhlého pochopení. Něco, do sebe zapadne, některé otázky, jsou zodpovězeny, ovšem předzvěst něčeho zlého se ti stejně trvale usadí v hrudníku – s tím prostě musíš počítat.
Dvojpříběh Beznadějě je rozhodně originální (ostatně ani jsem to jinak nečekala), ale je taky natolik explicitně přímý v popisech brutality a násilí, že si musím dát od mistra thrilerů, hororů a nekontrolovaného napětí na chvíli pauzu, vrhnout se na chvíli zase na jiný žánr, aby po čase zase zvítězila, řekla bych zvědavost, protože komplexnost díla SK mě asi nikdy nepřestane udivovat, různorodost, uvěřitelnost a způsoby propojení skrze všechny jeho příběhy mě asi nikdy nepřestanou lákat, občas navzdory míře a síle obsahu …
Koketa a intrikánka, rozmařilá a veselá, pyšná a chytrá, pragmatická a velice zběhlá v manipulativních technikách – všude, kam se hne způsobí rozruch – flirtuje s urozenými muži kde se dá, svede ženatého – chladná ve svých citech nejen k mužům, ale především k vlastní dceři – okouzlující a patologicky zákeřná ...
... všechno se na ní dozvíte ze soukromé korespondence – bylo to jako nahlédnout do její tajné schránky a probírat se jejím intimním obsahem – tady nic nepředstírá, ukazuje se taková, jaká skutečně je – a tak budete rozkrývat narcismus v její povaze, prohlédnete až na dno její duše, kde není ani kousíček místa pro empatii ...
... její hra s láskou, je hrou ďábelsky lstivou ...
„mám v úmyslu získat srdce své švagrové skrze její děti“ pro Susan totiž mají její neteře a synovci, její dcera, její milenci minulí i budoucí svou jednoznačnou roli – jsou jako šachové figurky – někteří jsou jen pěšáky, ti co mohou být zdrojem potencionálního bohatství pak hrají významnější roli ---
... a pokud někdo svou roli nepřijme? ... musí být bez milosti odstraněn z hrací plochy ...
"Je nepochybně lepší ho úplně oklamat, a protože bude tvrdohlavý, je třeba ho obelstít."
Poměrně krátké a rychlé, ale hlavně poučné nahlédnutí do duše pletichářky, jež dosáhne téměř všeho, co si usmyslí ...
„okouzlení je pryč – a teď Vás konečně vidím takovou, jaká ve skutečnosti jste“
Jane Austenová vás v této krátké novele seznámí lehkou a příjemně čtivou formou s 18. stoletím – vítejte ve věku ctnostných matek a manželek, které měly dle tehdejšího mínění prostě být doma a poslouchat – i výchova mladých žen k tomu směřovala – sloužila k tomu účelu, aby se dívkám v jejich krásných hlavinkách nerodily myšlenky na vzpouru, či jakoukoliv jinou jinakost – no a lady Susan jiná rozhodně byla – rozhodnutá nevynechat jedinou příležitost a využít ji po svém :-).
Našla jsem zastrčenou doma v knihovně, připomněla mi jedno ne moc příjemné pracovní období už hodně let zpátky v bývalém zaměstnání – byla to zkušenost, zjistila jsem v té době o sobě, že dokážu zvládnout nejen vysokou stresovou zátěž, ale i že se jí dokážu aktivně vzepřít a postavit se proti – poznala jsem, že si dokážu říct „tohle už mi za to nestojí, nejsem tam ráda“ – a jít dál (bylo to jedno z mých šťastných rozhodnutí). Nicméně tuto knížku jsem tehdy zakoupila a přečetla. Není to žádná hluboká psychologická studie, je krátká a stručná, s jednoznačným poselstvím ...
- neberte se příliš vážně!
- a zkuste životem procházet s větší mírou empatie a humorem!
Tahle knížka mi prostě jen připomněla to, co praktikuji celý svůj život (a na co jsem na malinkou chvíli v té době zapomněla – smysl pro humor mi v tu dobu trochu docházel, ale jen na chvíli) – být na té pozitivní vlně – vidět sklenici z poloviny plnou – co změnit můžeš změň!
A to jsem udělala a bylo to správné rozhodnutí.
Mimochodem, občas neuškodí se na problém (potenciální stresovou situaci) podívat očima někoho jiného (změna perspektivy možná změní i tu vaši vlastní – dá vám větší rozhled a taky nové možnosti, jak problém vyřešit) – rozhodně to stojí za zvážení, i tuto ve své podstatě jednoduchou radu si v této knížce připomenete, nebo, že přílišný perfekcionismus může nadělat víc škody než užitku.
Tahle knížka není návod, jak žít spokojený život bez stresu, spíš jen pár takových užitečných postřehů – připomenutí, na která právě ve stresové situaci občas zapomínáme a která by nám rozhodně z takové situace mohla dopomoci, nebo alespoň pomohla situaci zklidnit.
Abych to shrnula, nejspíš se nedozvíte nic nového, ale možná si připomenete něco z toho co sami moc dobře víte a na co jste třeba na chviličku zapomněli, a takové připomenutí, navíc psané lehkým vtipným perem, se může hodit.
Takže, vážení, dávejte si realistické cíle, počítejte s tím, že se může stát něco neočekávaného a některé věci prostě berte takové, jaké jsou :-).
„Co mě na vás přitahuje? Je to vaše hudebnost, schopnost snít, povznést se nad všední, přízemní život, někam výš! Jsou to věci, které dávají životu jiný rozměr.“
Ano, to Bedřich Smetana uměl, povznést se k výšinám, což ovšem s sebou, ruku v ruce neslo, být tak trochu sebestředným egoistou … ale ještě jeden výrazný talent v umělci dřímal (jak se to vezme, někdo by možná řekl, slabost) … pro krásné ženy:
„Ovšem, pan umělec zabrnká na piáno a všem ženám se podlamují kolena.“
A když se tyto dva talenty spojily, pak už není divu, že hudba tohoto našeho hudebního velikána, je plná vřelosti a naléhavosti :-).
Severská rapsodie vás nechá vstoupit právě na jeho životní cestu (původním významem rapsodie – je skladba tvořená úryvky homérských eposů). V téhle knize vás tedy také čeká cesta; sám velký umělec, Bedřich Smetana, vám bude vyprávět svůj životní příběh. Před očima Vám bude proudit sled událostí, neřazených ovšem chronologicky, ale spíš formou dějových útržků, kdy vypravěč, sám Bedřich, tápe ve své paměti a pokouší se vypovědět (ve smyslu vypovídat) ze všech životních (velmi často dost dramatických) zvratů. Ve vyprávění se tak v rychlém sledu střídají mladické nadšení, radost, láska, vášeň a eufórie, s pozdějšími stavy nedůvěry v sebe, depresí a smutku, ale taky třeba zášti. Vyprávěný příběh vás tak provede, životem, ale ještě spíš vnitřním bojem emočně nevyrovnaného umělce, asi nikdo nebude mít problém říct, hudebního génia – a životní cesty géniů už takové jsou. Přidanou hodnotou pak jsou další velmi zvučná jména, která se v příběhu objeví, a která znamenají setkání s tehdejší uměleckou a intelektuální elitou, namátkově Karel Sabina, Josef Čapek, Karel Havlíček Borovský, nebo pan Škroup, a z těch zahraničních, pak samozřejmě s obdivovaný Ferenc Liszt.
S hodnocením jsem dlouho váhala mezi 3 a 4*, protože se mi příběh rozverného, rozervaného a rozmarného umělce líbil, líbil se mi i zvolený způsob vyprávění – poměrně souvislé, přitom jakoby útržkovité vzpomínky, opakované vracení se do různých období v životě, no přesně, jako když vzpomínáte a honí se vám všechny ty myšlenky v hlavě a vy se je snažíte nějak utřídit, dát jim řád a objevit v nich smysl, teď, když tohle píšu, dala bych 4*, jenže musím souhlasit s komentářem níže – hermína14 - „bez těch zvučných jmen, zbyla by jen červená knihovna“, romantický příběh, který se krásně čte, když do něj ovšem zasadíte uměleckou elitu, a kus historie, trochu jiný přístup, jak píše opět hermína14 – „větší nadhled“, já bych dodala, větší drive … by si opravdu zasloužil.
„Zazněl opět bouřlivý potlesk. Když jsem sestoupil z pódia, všichni se nahrnuli kolem mne, každý mi chtěl stisknout ruku, ať už to byli mí známí či neznámí lidé. … Chyběla mezi nimi však ta, kterou jsem si přál tak toužebně spatřit.“
„Nikde nemaj takovýhle hrozící město, který z gerů stahuje plstěnou plachtovinu a oblíká je do rozpukanýho betonu. Který se panelama dotýká oblaků a gerama vrůstá do posvátný nekonečný stepi.“
Velké překvapení! Vůbec bych si netipla, že mě jednoduchým, prostým jazykem přiblížené osudy jedné mongolské rodiny tak moc „chytí“. Petra Hůlová se pro mě stala objevem letošního roku :-).
Co jsem očekávala? Každodenní příběhy vyprávěné 5ti ženami z tří generací jedné mongolské rodiny.
Co jsem dostala? Naprosto originálními, neotřelými, nápaditými a nesmírně zajímavými jazykovými prostředky vyprávěný příběh. Je jeden: jedna rodina – jeden příběh, mění se jen perspektivy, úhly pohledu jsou různé, vždy totiž záleží na tom, kdo se dívá, a každá z těch 5ti žen se dívá trochu jinak, a tak i vidí něco, někdy trochu a někdy radikálně, jiného ...
... všechny se vystřídají v roli vypravěčky, všechny popisují ohromující kontrast mezi tradičním polokočovným životem ve stepi, mezi starými rituály a tradicemi, životem v malém místním komunitním centru (nebo centrální, či centralizované, vsi, jak to chcete nazvat) a životem ve Městě, se všemi jeho destruktivními účinky, kde ne každý dokáže obstát, protože realita života v něm je natolik „fantastická“, jako v dost divokých snech, zdá se totiž, že čím víc informací o okolním světě získáte, tím míň jste najednou schopní mu porozumět ... a rozlišit krutou realitu.
Co pak nejvíc vyzdvihuji, je text samotný ... nepřetržitý proud myšlenek ... vypořádávající se s realitou, roztříštěný ve vzpomínkách, ukazující často na skrývanou touhu po svobodě a vlastním názoru.
A úplně nejvíc se mi pak líbí naprostá jazyková přirozenost textu ... je velmi spontání (i díky původním mongolským výrazům, které neruší, naopak, dodávají textu právě na přirozenosti, hledat, co který výraz znamená opravdu nemusíte ... z kontextu většinou záhy, celkem přirozeně, pochopíte).
Vyprávění je to pak na jedné straně empatické, a až naivní, ovšem na té druhé, ... cítíte určitou necitlivost, povrchnost až frivolnost s dost značnou dávkou drzosti, behozhlednosti, vulgárnosti až obscénosti. Jako celek to pak působí, jako velmi rafinovaný text, který jen vypadá, nebo se tváří, trochu naivně, ale vůbec takový není, těch variant, jak se k textu postavit je víc, stejně, jako úhlů pohledu z kterých je vyprávěn (minimálně 5, ale, když budete hledat, je jich tam víc, co postava, to další alternativa :-). Osobní zážitky a názory na proběhlé události se tak všechny různě prostupují, jsou vzájemně porůznu konfrontovány, ale především, všechny spojené dohromady ... relativizují pravdu, a tak, to co je skryto uvnitř a můžete jen tušit ... musí, ovšem leze na povrch dost neochotně, a ví, proč ...
Že tahle útlá knížka je prvotina, mi v podstatě vyrazilo dech ... netradiční kulisy ji pak udělaly výjimečnou, s Petrou Hůlovou jsem se tak určitě nesetkala naposledy :-).
„Ten příběh jsem slyšela mockrát. Mockrát mi ho matka vyprávěla (…) tak jsem si zas lehla, kolenama stiskla deku a dýmovym otvorem pozorovala nebe, který bylo tak modrý a nehybný jako kus nalepený látky. Jako kdyby na vrchol geru někdo připlácnul chatak.“
... „Asi se taky těšila na malýho bátara, na vnuka, a Ojuna bylo obyčejný holčičí mimino jako my všechny před ní.“
"Lidé by se nikdy nemohli stát svatými ... kdyby současně neměli možnost stát se dokonale zlými."
Začalo to velmi impozantně ... jenže, pak se přihodily jisté události, které se přihodily ... měla to být temná a bouřlivá noc, ale nebyla ... jenže to, že nastala krásná a příjemná noc, neznamená, že nebyly temné síly v ulicích :-). "Jsou všude. A ještě k tomu vždycky! V tom je celý ten vtip."
A pak, všude kolem je mnoho úkazů, víceméně nezvratných důkazů, o tom, že "na většině konání člověka se podílí Satan" (jen tak namátkou: války, morové pohromy a nečekané audity).
A z toho pak vychází neuvěřitelné množství zmatku a nerového stresu ... to, že dosud nenastal Armagedon, je pak jen a jen dílem jednoho padlého anděla, který si nesmírně užívá naše 20. století ... a navíc, má rád lidi :-) ... což je u démona velmi podstatná chyba, samozřejmě, že se snaží, aby nám naše krátké životy, co nejvíc znepříjemnil, jenže ať se snaží, jak se snaží, nic z toho "není ani z poloviny tak hnusné, jako ty věci, které na sebe lidé vymýšlejí sami" ... prostě, celé Peklo se všemi jeho démony a ďábelskými léčkami nám nedokáže udělat nic, co bychom si nedokázali udělat sami ... jsme totiž ve své fantazii a představivosti ... vyjímeční ... naštěstí, jsme vyjímeční ještě v něčem ... přestože velmi snadno dojdete k názoru, že my lidé, jsme horší než Peklo samo, najednou, zcela nečekaně a naprosto nepředvídatelně ... se dokážeme zachovat vznešeně a velkoryse ... tak, že se o tom ani Nebi nesní :-).
Je tedy zřejmé, že na průběh událostí, ani andělé, ani padlí andělé, nemají vlastně nijak zvlášť velký vliv :-) ... což ovšem neznamená, že nemůžou sem tam nějaké té náhodě pomoci ... třeba, aby jeden kluk vyrostl v zcela normálního kluka, navzdory tomu, že má schopnosti zničit celý svět :-) ... na druhou stranu, až zas tak důležité to není, protože to může (viz. výše) ... téměř kdokoliv ...
Páni ... spojení mého oblíbeného Terryho Pratchetta a neméně oblíbeného Neila Gaimana zafungovalo na sto procent :-) ... výsledkem bylo svěží čtení plné toho nejlepšího z obou :-) ...bavilo mě to ... bavil mě příběh, bavila mě myšlenka, bavilo mě hledání ... mám totiž od obou autorů už "něco za sebou", a tak mě bavilo hledat v textu ... bavila jsem se mj. i tím, že jsem si pro sebe identifikovala jednotlivé části /tak tohle určitě psal Pratchett a tohle zase Gaiman/. Spojení fantazie a humoru těch dvou byl pro mě vážně skvělý zážitek :-). Děkuji, pánové!
"Ale až zvítězíme, bude život mnohem lepší," zakrákoral anděl.
"Jenže zdaleka nebude tak zajímavý."
„Jako by chtěl celou duší, za ta slova navždy skrýt se.“
Poe byl bezesporu hodně složitou osobností, a jeho Havran (stejně tak jako celá jeho tvorba) ... ta ponurost, vyvolaná hrůza, úzkost, strach ... to vše je zrcadlovým obrazem jeho duše, duše básníka poznamenané životním příběhem. Každé slovo má hlubší smysl, nutí přemýšlet ... nad životem, ... nad sebou samými...
Poe je naprostý mistr fikce ... vypráví příběh a přesvědčuje nás, že to, co bude vyprávět je pravda, předkládá fakta, odvolává se na ně, je až racionální a přesný ve svých popisech, hrdinové jsou buď čistě racionální, nebo naprosto šílení :-) ... a vše je naprosto uvěřitelné ... a přesto před sebou máte čistou fantazii.
Poe měl totiž představu dokonalé poezie ... podle něj báseň směřuje k vytvoření nadpozemské krásy :-) ... tedy k nejčistšímu, nejsilnějšímu a nejvíc duši povznášejícímu prožitku ... to je ovzduší básně ...vnímat skutečnou krásu při čtení je podle Poea vzrušující a povznáší duši, ovšem, ne na dlouho, protože je v povaze vzrušení, že trvá pouze krátce :-) ...
... a tak se Havran nezrodil z náhody, čisté intuice, ale vznikl krok za krokem s přesností a důsledností ... a teď už je na nás, čtenářích, jestli mezi řádky odhalíme tajemství básně :-) ... plné otázek ... o bytí a nebytí ...
Poe používá různé motivy, ... které vedou všechny nějakým způsobem k úzkosti nebo přímo k smrti ... v Havranovi je tím, co přivádí k smrti ... láska ... která umírá ... U Poea je prostě vše trochu jinak než byste čekali :-) ... strach a úzkost vede k životu, vyburcuje aktivitu, zatímco láska ... k smrti, protože láska je harmonie, která vede k zastavení času, pasivitě a nevyhnutelné smrti ... návrat možný není ... „nevermore“ je dost jednoznačné ...
... zůstává jen věčné utrpení v podobě vzpomínek ... touha po návratu milované ženy ... návratu, který možný není ...
„Klid je pryč, já žasnu znova, jak jsou přesná jeho slova.
...
Naděje, že odpluje ten temný smutek z jeho líce
Není _Nikdy – nikdy více.“
„Proroku se strašnou mocí! – Ptáku, ďáble vševědoucí!
Volám Nebe – volám Boha, jehož ctíme bez hranice –
Řekni duši plné bolu, myslící na Leonoru,
Zda v edenu budem spolu, polibím ty krásné líce,
Dívku z ráje, Leonoru, políbím na krásné líce.
Havran řekl: „Nikdy více.“