alef komentáře u knih

„Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.“ ... a muž, který takto mluvil, stál se vzpřímenou hlavou ...“

Za zvuku Krysařovy píšťaly jsem vstoupila do Hameln ... a stejně, jako jeho obyvatelům, i mně nebylo rázem pomoci ... slova, jež plynula, stejně jako Krysařova melodie, se kolem mě obtočila ... okouzlila mě ... a já už se nemohla od tohoto krásného příběhu odtrhnout, dokud jsem nepřečetla poslední „notu“ ... tajemného, mystického příběhu, který láká a plně poutá Vaši pozornost ... rezonuje Vaší myslí ... a Vám nezbyde nic jiného než se zvláštním pocitem očekávat příchod tajemného muže, který "přichází, odchází a nikdo neví kam a odkud" ...

Do Hameln jste přišli právě včas, ještě tu není krysař, zato krys je tu mnoho ... Ptáte se, odkud se berou? ... staří lidé si myslí, že je to proto, že svět je stále horší a horší ... a když se pozorně zaposloucháte do větru, vanoucího od hradeb, venku z polí a lesů, uslyšíte z dálky jemnou melodii ... náš tajemný muž přichází a píská „velmi smutné písně, písně všech krajů, kterými prošel ... a prošel mnoha zeměmi“, jeho píšťala zní tak tiše ... krysy ale slyší ... a jdou ...

A Vy, dejte si pozor ... Krysař varuje hned na začátku „nikdy jsem nepískal plným dechem, byl to vždy tlumený zvuk, kdybych pískal plně, ne pouze krysy šly by za mnou“.

Je to velká událost ... všechny v Hameln, a taky Vás, čtenáře, ... fascinuje jeho píšťala ... nemůžete si pomoct ... posloucháte a podléháte ... tajemnému šepotu ...
„Jsem krásná, mluvila minulost. Budu krásnější, slibovala budoucnost.
Měla jsem vše: úsměvy, slzy, sen i procitnutí, děla minulost.
Budu míti vše: úsměvy, slzy, sen i procitnutí, řekla budoucnost.“

... a stále víc a víc podléháte, tajemné našeptávající melodii ... a samozřejmě Krysaři :-) ... nespoutanému přítomným dnem ... protože on není žádný ošklivý kouzelník směšného či hrůzného zevnějšku, ale je to záhadný cizinec, poutník, muž osamělý a nespoutaný ... příjemné tváře, sebejistý, nebojácný, a taky muž zkušený a světa znalý ... a pak, jeho píšťala má ďábelskou moc ... je hrozbou nejen pro občany Hameln, a taky nás čtenáře, ale i pro něj samotného, protože kouzlo jejího zpěvu brání i jemu ... pohlednout přítomnosti, a tedy skutečnosti, do tváře ...

... proto se, spolu s Krysařem, musíme vydat na vrch Koppel, naposledy pohlédnout na město a pak hned do propasti, která tu „zeje, chladná a hluboká. Nedohlédnete do ní. ... Vrch Koppel má své tajemství ... propast není prý pouze propastí, ale je cestou ...“ ... na které v dálce slyšíte tichou melodii ... vyprávějící příběh o muži ... zraněném životem ...

... a mně nezbývá, než Vám, milí čtenáři, doporučit tento tajemný, mystický, ale taky romantický příběh, který ještě dlouho po dočtení rezonuje Vaší myslí :-).

65 31.10.2017

Další z mých letošních „úlovků“ , mimochodem s opravdu krásnou obálkou :-), prázdninového čtení na pláž, a protože slunce pálilo a bylo opravdu hodně teplo, tak mi ani nevadilo, že jsem se spolu s knihou podívala trochu severněji, do Lamanšského průlivu na ostrov Guernsey. Tenhle výlet byl vážně příjemné osvěžení :-). Moc se mi líbila forma dopisů ... to čekání na další zprávu (v době mailů a mobilů něco téměř neuchopitelného :-)), ... to, že musíte vynaložit určité úsilí, aby sdělení, které chcete dopisu předat, mělo ten správný význam, příjemci sdělilo, to, kvůli čemu byl dopis odeslán, a zároveň potěšilo, a ještě návdavkem mělo lehkou vtipnou tečku na konci ... prostě byla to paráda a já se s knížkou na konci jen nerada loučila ... byl to jen krátký jednodenní výlet ... a já bych tam strávila klidně celý měsíc :-).

65 31.08.2017

Páni! Murakamimu skláním hlubokou poklonu, po dočtení jsem sotva popadala dech.

Murakamiho cesta do hlubin lidské duše byla naprosto dokonalá ...od prvního řádku do posledního slova:

"Obraz studny, kterou jsem na vlastní oči nikdy neviděl, je ... v mé hlavě nesmazatelně vypálen. ... To jediné co o studni bezpečně vím, je, že je strašlivě hluboká. Tolik, že ani není vidět na dno. A tak je ta díra až po okraj plná tmy Husté tmy, která vypadá, jako by ji navařili ze všech temnot, co jich na světě je."

"V krabici se sušenkama je spousta druhů sušenek a ty máš některý z nich rád a některý ne. A když sníš nejdřív ty, co ti chutnají, zbydou ti nakonec jen ty nedobrý. Myslím, že se těm nedobrejm nedá vyhnout, takže když skousneš nejdřív je, zůstanou ti pak už jen ty lepší. A život je něco jako taková veliká krabice sušenek:"

65 22.09.2014

Příběhy se prolínají s fakty.
Popisy dobrodružství se mísí s kulturními postřehy.
Osobní zkušenosti ze setkání s domorodci se doplňují se zajímavostmi o navštívených místech.

Jan Burian lehkou formou přiblížil krásu Baltského pobřeží a přidal k tomu ještě několik tajemství Baltského moře.
Jeho příběhy jsou vtipné, jeho postřehy zábavné a celkově jeho vyprávění příjemně lehké ke čtení.
Tahle knížka, pokud se k chladnému severnímu moři chystáte (doporučuji, pravidelně se k Baltu a jeho dlouhým, dlouhým plážím s bílým pískem vracím), určitě bude pro vás zdrojem informací a inspirací, kam se vydat.
Ovšem to hlavní, kam Burian zve, jsou spíš netradiční místa …
– ostrovy s jejich jedinečnou přírodou, kulturou a historií – každý má totiž své specifické kouzlo a příběhy,
– majáky, jež jsou dost důležitou součástí Baltského pobřeží – každý má totiž svůj historický význam a taky svůj jedinečný vzhled, jako třešinka na dortu pak jsou příběhy těch, co na majících žili a pracovali, prostě byli jejich součástí,
– mosty, životně důležité spojovací články s pobřežím, které každodenně ovlivňují životy místních lidí, jako obchodní stezky, bez kterých by to moc nešlo,
– přístavní města mající svůj specifický životní styl a unikátní tradice, které stojí za to poznat!
Protože k Baltu jezdím pravidelně, tak jsem si tuhle „příručku“ suchozemce užila, získala jsem totiž plno tipů, kam se vydat, co vidět a jak si cestu na sever užít, zdaleka jsem ještě neviděla vše, a míst, která stojí za „objevení“ je spoustu.

Namátkou malé pozvání – k návštěvě Gdaňsku a jeho Dlouhého trhu s jeho jedinečnou atmosférou a ikonickou Neptunovou fontánou, plusem jistě bude i vyprávění o setkání s místními, dozvíte se totiž ledasco o zdejších tradicích, o tom, jak se město v průběhu let změnilo. Zjistíte, kdy se tu koná například Dominikánský jarmark, což je jeden z nejstarších trhů v Evropě, kde můžete mj. vidět ukázky tradičních řemesel a ochutnat místní rybí speciality (rybí polévka). Burian samozřejmě nevynechává ani zdejší bohatou námořní tradici, její slavnosti a přehlídky.
A takhle by se dalo pokračovat dál a dál … pan Burian totiž píše se zaujetím, což je znát, ale taky s respektem – k místům o kterých píše!
Tak proto se mi to tak pěkně četlo :-).

64 01.10.2024

Tři příběhy – tři osudy – tři ženy – vévodkyně z Alby, Božena Němcová a Nina Berberová.
Každá z nich ve své době zazářila ...

Goyova múza svou krásou – tajemná inspirativní maja, ikona, jež žije věčně, skrze malířovo dílo …
„ … byla jako Maja na Goyově plátně. Její přítomnost byla inspirací, která probouzela uměleckou vášeň a zachycovala esenci života v každém tahu štětce.

paní Božena svým duchem – srdcem, jež hořelo pro českou literaturu, tlouklo melodiemi slov, co nikdy neutichají …
“Navzdory všem útrapám a těžkostem, které jí život přinesl, … nikdy neztratila svou víru v sílu slova a ducha. Její odhodlání a láska k literatuře byly jako plamen, který nikdy neuhasl, a její příběhy zůstávají svědectvím …“

a Nina – básnířka svou nezdolnou vůlí - nezlomným duchem ukrytým v její poezii, která svědčí o její odolnosti, oslavuje naději a inspiruje ty, kdo čelí těžkým výzvám …
“Její poezie byla jako maják v temnotě, světlo, které vedlo nejen ji, ale i všechny, kdo se s jejími verši setkali.

Bohatý a obrazný jazyk, kterým Monika Zgustová píše mi je příjemný, navíc má jedinečnou schopnost do svých příběhů vnést čistou poetiku, příběh je pak, jakoby navzdory složitým životním situacím, o kterých píše, takový … elegantní.

Paní Zgustová ve všech svých knížkách (už jsem jich četla několik a žádná mě nezklamala) většinou (vlastně skoro vždy) využívá nějakou historickou událost a z ní jakoby „vytáhne“ příběh – o lidské odolnosti a nezlomnosti, příběh živý, plný emocí, ale zároveň i příběh metaforický, plný symbolů, které vyjadřují, skoro to vypadá, jako autentické, myšlenky hrdinů (v tomto případě hrdinek), které překonávají životní nástrahy a zkoušky.

Opět krásné čtení a veskrze příjemný literární zážitek …

64 10.09.2024

Nedočteno.
Souhlasím s Kerberos níže, taky bych tohle po Věčné Ambře nečekala a nejde o to, že je to kniha plná sexu, ani, že je to spíš pornografická literatura, to mi nevadí (Lady Fuckingham třeba vůbec nebyla špatná), ale o to, že tenhle příběh je prostě špatně napsaný! Není to smyslné, ani erotické, ale je to spíš jako byste četli slohovku, řekněme rozverného puberťáka :-).

„Na některých místech je čas jen nepodstatný a příležitostný jev. Dokud někdo neprohlásí, že čas plyne, nemusí plynout, nebo plyne jen částečně. Události se odbíjejí samy od sebe a vytvářejí spirály a kruhy.“

Po mém pokusu se severským detektivním příběhem, jsem se vrhla hned na další, následovalo totiž severské podivno, které u mě navíc jednoznačně vyhrálo. Musím přiznat, že mě podivně fantaskní povídky Karin Tidbeckové více méně (spíš víc) ohromily, svou zvláštní, až bizarní, a taky melancholickou atmosférou, vyvolávající zvláštní pocity. A tak se při čtení střídaly úžas s pocity nepolapitelnosti, poznání s rezignací, možná bych skoro řekla, že do nich Karin Tidbeck přimíchala něco toxického, … nevím, jak jinak si vysvětlit, když se vám usadí v mysli a tam se převalují a roztahují a jen velmi obtížně je odtamtud pak dostáváte pryč :-).

Jednoduše musím říct, že tahle směs fantasy, surrealismu a magického realismu, ale taky science-fiction, kterou je možné tyhle povídky vymezit, ale které zároveň všechny takové hranice překračují a roztahují se podle svého vlastního uvážení, i do dalších žánrů, předčila všechna má očekávání.
Bylo to čtení děsivě snové, provokativně groteskní, skrytě symbolické, neklidně náznakové, poklidně melancholické, provokativně nereálné, ale i tvrdě realistické … skrze trhlinu v času a prostoru nakukujete do jiných realit a ukazuje se vám tak v ostřejším světle ten náš, skutečný, prostor a čas, který obýváme a v něm pečlivě skryté situace, které se těm bizarním, znepokojivě dost podobají …

„Řekneš mi, co to je?“
„To jsou hodinky.“
„A k čemu jsou hodinky?“
„Měří čas.“ …
„Tady čas neplyne. Neexistuje, …“
„Jen se podívejte … ručičky s pohybují. Teď čas běží.“
„Ví ta věc, jak plyne čas? Měří čas, nebo se jen pohybuje kupředu a říká tomu čas?“ …
„Jak je ale možné, že se ručičky pohybovaly i tady? Slunce tu nevycházelo ani nazapadalo. Cožpak to neznamenalo, že tady se čas zastavil?“ …
„Cos to udělala? Pokusila ses měřit čas v zemi, která čas nechce …“

64 12.11.2019

„V hloubi duše to víme. Je to jako nějaká intuice, instinkt, pocit, který není snadné popsat. V japonštině existuje pro tyto hluboké, těžko popsatelné pocity slovo júgen. Júgen nám zprostředkovává niterné chápání krásy … souvisí s tímto světem, ale zároveň naznačuje, že ho nějak přesahuje.“

… je to třepotání stínů, když svítí slunce a jdete lesem,
… je to rozlévající se zlatá záře nad stromy, když svítá,
… je to les, když ho pohlcuje tma, při západu slunce …

… jsou to pocity, radosti, které cítíme, při dětských hrách na schovávanou mezi lesními velikány,
… jsou to pocity, spokojenosti, které zakoušíme při sbírání těch nejsladších malin,
… jsou to pocity, úžasu, které nás prostoupí, když potichu a nepozorováni tiše sledujeme srnky na palouku,
… jsou to pocity, zklidnění mysli, když jdete lesem a jen sledujete, a taky posloucháte zvuky, které vydává všechen ten život kolem.

O co tu tedy jde?

Vlastně nic nového pod sluncem … o prostý pobyt v přírodě :-) … a samozřejmě, o zapojení všech 5ti smyslů … dívejte se … poslouchejte zvuky lesa … ochutnejte lesní plody … objímejte stromy … a přivoňte si. Vzpomínáte? Tohle všechno jste už dělali … jako děti :-) … tak v tom prostě jen pokračujte … a bude vám fajn :-).

V knížce vám je podrobně vysvětlen současný moderní trend … léčby stresu … ve kterém ovšem nejde o nic jiného než o znovunalezení kouzla lesa … dobré pocity jsou totiž půl zdraví, a možná můžeme rovnou říct, že celé, zklidňují nejen mysl, ale regenerují celé tělo.

Tak už jen zbývá, vyjít si do lesa, nebo kamkoliv jinam, do přírody, kde vám to je milé, blízké, prostě, kde vám je příjemně, získáte tak minimálně dobrou náladu a příliv energie, který pocítíte, za to určitě stojí :-).

PS: … les opravdu léčí :-).

64 01.10.2019

„Dělat opisovatele má co do činění s opisováním něčeho, ne? zeptala se. - Pravděpodobně. - Vida. Ale ne notářské akty nebo čísla, prosím vás. - Pokusím se tomu vyhnout. - Podívejte se, jestli najdete něco jako opisovat lidi. - Ano. - Jací jsou. - Ano. - Půjde vám to dobře.“

Věřím, že se právě tady, na DK, asi shodneme v tom, že příběhy, ale hlavně všechno to kolem nich, tedy jejích vyprávění, představují jednu z důležitých, možná až zásadních součástí lidského života. Pokud je to tvrzení, se kterým můžete souhlasit, tak možná i Vás Alessandro Baricco v příběhu Pana Gwyna zaujme.

Baricco totiž dal příběhům v Panu Gwynovi nově zajímavý rozměr – „příběh už není jen součást lidského života, ale … v příběhu se odráží lidská bytost jako v zrcadle, člověk jako takový je příběhem. Příběhem, který touží být vyprávěn, aby mohl sám sebe pochopit“
.
Pan Gwyn se tak pokusil „přivést lidi zpátky domů“ … právě, skrze psaní portrétů …

A Alessandro Baricco se tak pokusil o trochu jinou, a pro mě zajímavou, perspektivu – na místo rozumu a logiky postavit intuici a cit, a vyprávěl tak příběh neobvyklým způsobem.
Pro mě se stal celkem zajímavým objevem loňského roku, po třetí přečtené knize si ho řadím mezi spisovatele se zajímavým, originálním rukopisem, skoro bych si troufla říct, že má určité rysy, které umožňují jeho texty rozpoznat, jsou hodně poetické, občas se pohybují na hranici mezi realitou a fikcí, mezi bdělým stavem a snem, využívají více různých stylů – žánrů, jako by z nich byly poskládané, ta skladba má ale svůj vnitřní význam a důvod, tím mi připomíná mého oblíbeného Eca, taky si se čtenářem "hraje" – nechá ho bloudit textem a hledat v něm pravidla – a to mě baví :-).

„Jasper Gwyn mě naučil, že nejsme postavy, ale příběhy …“ ... zajímavé, že?

64 24.04.2019

„Pes bez domova se potuluje v ulicích Moskvy a rozhodně nemá lehký život, jelikož s ním každý jen opovrhuje a s chutí si do něho kopne. Jídlo si hledá v odpadcích a po letitých zkušenostech už ví, na co nebo koho si dávat pozor ...“

Novelu Psi srdce jsem měla vyhlédnutou už delší dobu – příběh, který není „jen“ satirou, ale taky výbornou groteskou, a navíc s prvky fantasy, takže pro mě jednoznačně kladné body, jasný výběr a důvod proč se s Bulgakovem občas potkávat.

V ruské společnosti asi neměl Bulgakov problém najít dost a dost témat vhodných ke kritice :-). Takže tradičně zamířil na morální i politické problémy, zesměšňujíc zejména mravní nedostatky společnosti i jednotlivců ... a že do hlavní postavy Baryka, pardon Barykova, se jich vešlo opravdu požehnaně :-). Bulgakov naprosto dokonale taky využívá fantasy prvek (a v tom ho obdivuji) ... nabízí mu totiž spoustu zajímavých možností, jak ukázat na hlavním hrdinovi, Barykovi ... chování naprosto "vychýlené", může se totiž díky tomu pohybovat daleko za hranici toho, co je možné považovat za normální ...
A tak se Barykův vzhled, i jeho chování, vymykají průměrnosti – ve vztahu ke společnosti, ale ještě spíš, ve vztahu k tomu, co lze vůbec definovat slovem „člověk“.
Od Barykova pak můžete čekat ... že je díky všem okolnostem dost svůj ... jako nekulturní, zaostalá „figurka“ plná přílišných ambicí, přílišné drzosti a naprosto zjednodušených představ o světě ... kterému se snaží přizpůsobit? ... nebo snad uvést život do souladu s „civilizovanými“ vztahy mezi lidmi? Ani moc ne, spíš můžete čekat, že uvidíte zbabělce, přeochotně se podřizujícího silnějšímu, nebo taky zbabělce, který dokáže překroutit skutečnost ve svůj prospěch a s ďábelskou obratností využít všeho co mu umožní nějakým způsobem „pohodlný život“, využívajíc všeho, ať už je to způsob jakkoliv podlý ...

Bavilo mě to ... faustovská témata – jako je touha po poznání, věčné mládí, stvoření homunkula, bavila mě karikatura hlouposti a primitivizmu, nekulturnosti a povýšenecké tuposti ... užila jsem si návrat ke grotesce ukazující s krutou ironií na všechny ty absurdity nejen ruské společnosti ... ale přeci jen, té především ...

„Já prosím neříkám nic, jednou je sociální revoluce – topení fungovat
nemusí. Ale ptám se vás: proč začali všichni, sotva to vypuklo, běhat ve
špinavých galoších a válenkách po mramorovém schodišti? Proč dodnes
musíme dávat galoše pod zámek? A ještě k nim postavit policajta, aby je nikdoneukradl? Proč nenechali na schodech koberec? Karel Marx snad koberce
zakazuje?“

Na svět se řítí nová "morová rána" - přelidnění. Stejně jako třetinu lidstva pozabíjel ve své době mor, existuje někdo, kdo chce současný problém vyřešit podobně:

„Dokázali byste teď obětovat polovinu lidstva, pokud byste věděli, že by to lidský druh dokázalo zachránit před úplným zánikem za sto let?“

Brown nás opět posílá po cestě mezinárodních spiknutí, s množstvím hádanek a rozluštěných tajemství, tato cesta vede uličkami krásné Florencie, Benátek, ale také třeba stokami a vodovodními potrubími Istanbulu.

Přestože, po přečtení několika předešlých knih Dana Browna víme, jakým směrem se bude děj přibližně odvíjet, pro mě je to příjemné oddychové čtení při kterém jsem se nenudila. Samozřejmě, že k tomu přispěla i procházka po Dantově Pekle :-).

64 01.10.2014

„Okolo něj vybuchl svět – explodoval ohňostroj barev v naprosté tmě – a bezbranného ho vrhl do prostoru. Snažil nad tím získat kontrolu – vznášel se v univerzu, kolem byly webové stránky – letěl tichým neomezeným a nekonečným internetem.“

Jen silou myšlenky zachytáváš stránky,
a noříš se do dalších úrovní – to je mindsurfing!

Internet budoucnosti, i když kdo ví, jak daleko je v tomto směru výzkum ve skutečnosti – každopádně, my, obyčejní smrtelníci bychom se to asi hned tak nedozvěděli – tohle by podléhalo nejspíš neprostupnému embargu – je to totiž vysoká hra! Ať už jde o sci-fi fikci nebo skutečnost, každému je jasné, že o něco takového by se vedl špinavý souboj, a nejspíš, přesně, jak se domnívá autor, souboj krvavý.
Chtěla jsem nejdřív dát jasně najevo, proč jsem Monu četla (téma ČV – komunikace skrze internet), Mona totiž není sci-fi (které mě baví), ale thriller s prvky sci-fi (a thrillery až tak nemusím), zvlášť když se jedná o thriller z prostředí vysoké politiky! – to je totiž vždycky špinavá záležitost, řekla bych přímo brutálně špinavá – zejména, když se do toho zapojí globální špionážní síly, a globálně působící teroristická uskupení. Pak se rozjede hra, kterou nejde zastavit – Mosad, Hizballáh, džihádisti, teroristi všeho druhu (z Libanonu, Pákistánu, Íránu, …) a samozřejmě špioni, dvojití špioni a nejspíš i trojití špioni a agenti s právem / povinností zabíjet, každého, s kým se potkají, žádné stopy (natož svědci) nesmí po jejich činnosti být objeveny.
Ve chvíli, kdy se z mindsurfingu stane „zbraň“ – výzkum nové metody komunikace mezi počítačem a člověkem se díky Moně vymkl kontrole – se rozjede nezadržitelná mašinerie, kterou navíc pohání dost mohutný zdroj energie – pomsta!

„Pomsta a zadostiučinění mohou přicházet v různých podobách.“

Mona i mindsurf, zdá se, jsou zatím stále záležitosti budoucnosti – jenže možná tu jsou už teď. A tak mafie a teroristi propletení s politickou elitou můžou rozjet svou smrtící hru – o život!

Pro mě příliš málo úvah o technologii budoucnosti (ukázala se spíš jen jako kulisa pro příběh) a příliš mnoho krve, násilí, brutality a špinavých triků - skoro, jako bych četla včerejší noviny :-/.

„Zmizela?“
„Ano. Bez jediného slůvka. Byla pryč. Několik týdnů jsme nevěděli, kde je.“
„My jsme nevěděli, kde je? Mosad nevěděl?“
„Ne. Ale potom, jednoho dne ráno, seděla na kapotě mého auta. O tom, kde byla, nepadlo ani slovo.“
„Zní to tak, že je nebezpečná a nestabilní. Jak je možné, že ji ještě máme?“
„Na to je jednoduchá odpověď: nikdy neselhala. Ani jednou … proto je tak jedinečná … žije život na půjčku, ale to se koneckonců týká většiny z nás.“
…
„Někdo tě sleduje.“

63 29.05.2024

„najednou se přihodilo něco zvláštního … to mi vzalo smělost … třebaže jsem byl dnes v dobrém rozpoložení, dům mě svou chmurnou atmosférou zrovna pohlcoval“
¨
Nejdřív se nezdálo nic divného na tom, že „ten dům mě tak, či onak přitahuje, jenže já měl pocit, že mě tu něco přímo drží … ať jsem se hnul kamkoliv, měl jsem pocit, že mě někdo neustále sleduje, třebaže jsem v oknech nikoho nezahlédl …“

V podzimním příběhu vás čeká lehce a veskrze příjemně čitelná (především z počátku pohádkově) fantasy-duchařská novela, Vyprávění s naprostým minimem přímé řeči mě, stejně jako „Koka“ níže, příjemně překvapilo, totiž, fantastika v italském provedení bylo pro mě něco nového :-).

Celý příběh lze vlastně shrnout do jedné jednoduché informace: jedna bizarní situace … jeden strašidelný dům (který se ale „tváří“ spíš jako strašidelný hrad), jeden (z mého pohledu až neurvalý a dost nepříjemný) zvědavý voják, na konci druhé světové války, hledající úkryt (vypravěč), jeden nepřístupný hostitel (z mého pohledu taky dost nepříjemný) starý pán se psy a jeden velmi znepokojivý obraz ženy s uhrančivým pohledem, a samozřejmě … tajemství (přítomnost skrytého přeludu lze cítit z každé stránky hned od začátku).
Příběh je pojatý takový hravým stylem, základem je zvědavost (hlavního hrdiny), díky které se události semelou tak, jak je udály, svou roli pak má, téměř pohádková hra osudu a náhoda, a v neposlední řadě pak posedlost (opět hlavního hrdiny, ale možná ještě spíš autora), tím, co je tajemné, absurdní, surreálné, někdy až groteskní (pro mě zvláště chování hlavního hrdiny). Výsledkem je pak příběh, v němž se prolíná realita s tajemnem, což vyvolává příjemné napětí a zvědavost (tentokrát nás čtenářů), a abych nezapomněla, těšit se můžete i na milostnou zápletku :-).

63 10.11.2020

„Možná byl vyvržen z hlubin Atlantiku ve chvíli velkého neklidu a usazen zde, jakýsi malý vyzývavý kus země, aby navždy vzdoroval hněvu moře.“

Obdivuji, jak teprve dvacetiletá Daphne dokázala se slovy doslova čarovat.
V téhle knížce pak máte možnost „poslechnout“ si, jak vypráví kratičké příběhy, a mít přitom zároveň pocit, jako když stojíte v galerii a prohlížíte si sérii obrazů, dramatických scén, pod nimiž je napsáno: „způsob provedení – vymalováno slovy“, tak takhle nějak na mě její příběhy, kde se fikce spojuje se skutečností, působí.

Hned na začátku záludný vítr přižene do neobvyklého prostředí úžasných Cornwallských útesů zcela obvyklý problém – nevěru. Neštěstí a tragédii, kterou s sebou přinese, niternost rozhodnutí, pak můžete sledovat (přestože pouze na několika stránkách) do nejmenších detailů vykreslených v působivé scenérii.

A pak už můžete být v rychlém sledu svědky drobných či větších dramat, na společné téma – znepokojivé sexuální touhy, deprivace, odchylky, úchylky, představy, sny, vykreslené opět s dokonalou pečlivostí a pěkně v sérii poodhalené jedna za druhou, včetně až mrazivých detailů. Napjatá, až dusivá atmosféra příběhů zachycujících temná milostná dobrodružství, posedlost, žárlivost, vášeň i chlad v nitru jednotlivých postav plných prapodivných tajemství vás pohltí a už nepustí.

Původně jsem si myslela tak na 3*, ale nemůžu nezvážit mládí autorky (19-20 roků) a tedy i to, že je jedná o její první pokusy s literaturou, a pak taky za ty snové obrazy Cornwallu, prostě musím smeknout klobouk dolů :-).

„Byl to velký utěšitel tíživého svědomí a vykresloval Boha ve velmi laskavém světle … a tak se s úlevou dozvídali, že Bůh hříšníkům odpouští … ba co víc, zdá se, že jim dává přednost před devadesáti devíti spravedlivými. Vikář samozřejmě naznačoval, že jsou jen pouhými zrnky v mohutném díle evoluce a že jednou … poznají dokonalost a pohlédnou na krásu v její nejúžasnější podobě, ale do té doby – prostě do té doby člověk žije a přirozeně hřeší, dostává rozhřešení a hřeší znovu, zkrátka žije …“

63 13.11.2019

„… však sám dobře ví, že dokáže něco kromobyčejného. Říká se, že mísí barvy, jako nikdo, a taky, že dovede do svých obrazů propašovat ty nejpozoruhodnější čerchmanty …“

Vážně to umí :-), myslím Hieronymus Bosh (a vlastně i Melchior Hintham), takže se dívejte pozorně, a v mysli se vám po chvíli začnou míchat a promíchávat všechny ty heretické vize viditelně plné fantaskních démonů a oblud zaplňujících nebe i peklo. A vy budete přemýšlet, o co tu jde? Mám před očima nějaký důmyslný systém znaků, plných nám utajené mystické symboliky, a nebo to, co vidím, je „jen“ spontánní výšleh imaginace?

Mám Boshovy obrazy ráda, ne, to je špatně řečeno, myslím si, že se to slovo k nim vůbec nehodí, ony prostě fascinují, přitahují pohled, po prvním letmém kontaktu si vás přitáhnou blíž, nutí vás prohlédnout si je a … žasnout, divit se, bát se, smát se, lekat se, toužit odvrátit zrak, toužit dívat se a dívat … prostě vás pohltí a nepustí … dokud na nich nevyčerpáte všechny své emoce. Přesně tohle je Hieronymus Bosh - geniální rebel, kacíř, vyvrženec, ale taky nejspíš miláček šlechty, toužící po svobodě, ale taky po spasení, po ryzím a nezprofanovaném umění, a taky po lásce. Malíř, který se nechal unášet vlastní fantazií? … víc než kterýkoli jiný.
C. G. Jung Hieronyma Bosche označil za "mistra nestvůrnosti a objevitele nevědomého". 

V rukou máte ovšem příběh Melchiora, … totiž, o skutečném životě Hieronyma Boshe je toho známo tak málo (myslím historicky ověřených skutečností), že se autor při své interpretaci musel opírat spíš o svou vlastní představivost – o svou vlastní vizi, kdo byl Hieronymus Bosh? … a tahle otázka zůstane bez odpovědi, protože o tom se v téhle knížce nedočtete … to, co máte právě v rukou, je jen jedna z možností, ale ještě spíš jen velmi pěkně vystavěný příběh … skutečnost byla spíš úplně jiná, … jenže to vůbec neva, já si příběh Melchiora užila, řekněme, esteticky, před očima mi vyvstávaly emočně laděné melancholické obrazy plné snových archetypů, ezoterických symbolů, niterné fantazie, i zvrácených představ, a to vše v mnoha plastických podobách … znepokojivých a působivých (jak se píše v komentářích níže).

63 24.09.2019

„Příběhy jsou nejdivočejší ze všech šelem, zaburácel netvor. Příběhy vyslídí svou kořist, doženou ji a nakonec zadáví“

„Příběhy jsou velice důležité, podotkl netvor. Někdy jsou důležitější než cokoli jiného. Bývá to tehdy, sdělují-li pravdu.“

Tohle není knížka s pohádkovou atmosférou, ale sdělené poselství, které může velmi ovlivnit a zasáhnout ... možná způsob, jak hovořit s dětmi, pokud to je třeba! ... o velmi smutných věcech. Netvorovy příběhy totiž nejsou vybrány nahodile ... ukazují, že lidé nejsou vždy takoví, jak se může zdát, a také, že umírají i lidé, kteří si to nezaslouží ... a v neposlední řadě, třeba také, že je v takových situacích někdy potřeba dát průchod i negativním emocím ...
„Skutečnost nám často připadá zcela pomýlená. Království dostanou prince, jakého si zaslouží, dcery sedláků bezdůvodně umírají a čarodějnice se občas dočkají spásy. Vlastně docela často. To by ses divil, jak často.“
Pro tyto účely knížka jistě vhodná a citlivě sepsaná. Proč tedy 3 hvězdičky? Knížka je primárně určená dětem, ale mě o tom tak úplně nepřesvědčila. Slova, umně sestavená vypráví příběh tou správnou formou, sestavenou dětem "na míru", jejich obsah ale pak míří spíš k dospělým? ... kdy se pak "pere" s dětskou formou sdělení ... jak už jsem řekla, dětem, pokud to je třeba, ale tak úplně k běžnému čtení ... o tom nejsem přesvědčená.

„Ještě stále nevíš, proč sis mě zavolal, že? zeptal se netvor. Pořád netušíš, proč jsem za tebou přišel!"¨

PS: otazník je na místě, pochyby přetrvávají ... nejen o počtu přidělených hvězdiček.

63 04.03.2019

„víte, život je zvyk, kterého se člověk velice těžko zbavuje“

Takže, jestlipak víte, co se může stát, když se začne Azrael, jehož myšlenky, kdyby existovaly v reálném vesmíru, daly by se rozměry udávat jen s pomocí rychlosti světla, nudit? A navíc, když zrovna v ten samý čas, exaktně řečeno, kdy se budoucnost přelévá do minulosti zrníčky „teď“ (jsou to přesně ty vteřiny, které v nekonečném běhu mění bude v bylo a najdete je u SMRŤE, ve všech těch hodinách a hodinkách, které tam pro nás všechny obhospodařuje), takže, zrovna v ten samý čask, kdy auditoři, kteří pečlivě dohlížejí na to, aby vesmír byl patřičně oddělen od času, objeví mezi myriádami světů ten plochý a na něm OSOBNOST, která se tam zničehonic objevila a auditorům způsobuje vrásky na čele, pardon, pardon, naši auditoři samozřejmě žádné čelo nemají, oni nemají ani žádnou osobnost, protože moc dobře vědí, jak je to nebezpečné, takže tam, kde byste hledali čelo a za ním myšlenky (nějak to prostě normální lidskou řečí popsat musíte, i když víte, že to vlastně není možné), takže, tam někde se objevila určitá zachycená nepravidelnost, a samozřejmě, je známo, že tam, kde dochází k podobným výkyvům, tak přesně tam se objevuje osobnost ... tedy „on“ ... někdo, kdo o sobě může tvrdit ... „já“ ... a to je vždycky velký problém. Že vy taky používáte zájmeno „já“ nebo „můj“? Nevyvíjíte se takhle náhodou v osobnost, že ne? To byste pak totiž mohli mít s auditory pěkné opletačky, podobné jako je má zrovna teď SMRŤ. Že by to byl nějaký žert? ... na to má SMRŤ jednoduchou odpověď: "MÁM DOJEM, ŽE SMYSLEM PRO HUMOR JSEM SE PRÁVĚ NEPROSLAVIL." Jenže Albert je z toho celý vedle: „ ...vy přece nemůžete umřít, protože jste Smrť, musel byste navštívit sám sebe, vždyť by to bylo jako s tím hadem, který si požírá svůj vlastní ocas.“ "JENŽE UŽ JE TO TAK", milý Alberte, když si Azrael něco „umane“, a Smrť si nedává pozor a začne používat osobní zájmena, začnou se dít v realitě takové nepravidelnosti, že auditoři nad nimi prostě jen tak nemůžou mávnout rukou, takže teď má i SMRŤ vyměřený svůj vlastní čas a proto se rozhodne velmi rychle: "VIDÍŠ? MÁM SVŮJ VLASTNÍ ČAS!"
„A když ho teď máte, co s ním chcete dělat?“ zeptal se Albert.
Smrť vysedl na koně. "UTRATÍM HO!"

Plop ... byl to zvuk, jaký by vydala první kapka deště, která dopadla do stoleté vrstvy prachu... „Mám takový dojem, jsem si skoro jistý ... podívejte, smrt musí pokračovat, ne? Smrt je něco, co je věčné, nemůže se to přestat dít. Kvůli tomu vlastně existuje život, ne?“

Takže, tomu je samozřejmě potřeba urychleně udělat přítrž, a jak jinak, než pro JEHO vlastní dobro, že ... no a co se týče intelektuálních kvalit, tak od toho tu jsou samo sebou mágové, aby se o to pokusili ...

A co z toho všeho plyne? ... tak na to si už musíte přijít sami ... na tuhle dobrodružnou cestu vám přidám jen ještě jeden malý, soukromý, postřeh ... Smrť je mnohem víc lidský, než ta celkem početná skupina lidí, kteří se rozhodli, že ten svůj vyměřený čas ... jen tak promrhají.

A jaké z toho plyne ponaučení? ... hlavně si nezapomeňte napsat do diáře ... „znovu se narodit“ :-).

63 18.01.2019

I pro knížky, které nemají jinou ambici než pobavit, mám 5*, především proto, že autor svou práci odvedl opravdu dobře :-). Příjemná, oddechová četba, která naprosto splnila mé očekávání ... zasmála jsem se a odpočinula si od starostí běžného dne i "vážného" čtení :-) ... bylo to pro mě takové pohlazení po duši, báječné, krásně cvaklé a praštěné počteníčko.

63 19.01.2015

Kouzelný, slunný ostrov, krásná, středomořská příroda, věrný pes Roger a bezvadná Durrellovic rodina, to vše dohromady spolu s autorovým laskavým humorem, který je mým šálkem kávy, dávají dohromady úžasný koktejl, který mě baví. Pro pana Durrella je Korfu už od dětství zdrojem úžasných dobrodružství při výpravách za poznáním přírody, prostě rájem na Zemi. Pro mně pak je pan Durrell nezapomenutelným spisovatelem.

63 05.10.2014

Nebojme se jít za svým snem, sledovat svůj osobní příběh, hledat znamení, která nám jsou posílána, žít podle toho, jak to cítíme, nezavírat oči před šancemi, které se nám nabízí. Život máme ve svých rukou a je jen na nás, jak s ním naložíme.

Takhle nějak je možné shrnout poselství této pohádkově krásné knihy, co ve vás zanechá, záleží jen na vás:

"Život je zajímavý právě pro tu možnost uskutečnit nějaký sen."

63 23.09.2014