alef komentáře u knih

Nadčasové příběhy paní Legátové, která si mě zcela a úplně už dávno získala svým kultivovaným jazykovým projevem, zkoumají a dokonale propírají lidské charaktery.
Autorka si s námi, lidmi, rozhodně nebere servítky, v krátkých dialozích s geniálními pointami zjistíte hodně o člověku – o jeho morálních dilematech /Sestra/, o jeho sobeckosti a snaze ze všeho se vylhat, obelhávaje tak především a nejvíc jen sama sebe /Pro každého nebe/, o jeho neetických pokusech a manipulacích se samotnou podstatou života /Superkočka/, o jeho morálce ve vztahu k nebývalému technickému pokroku /Třetí planeta/, nebo, v neposlední řadě, o jeho směšné snaze, dobýt, podrobit si svět!
Inteligentní a opravdu pořádně, do hloubky provedená, reflexe lidské povahy je spojovacím článkem všech příběhů – ve své podstatě jde o jednoduché zamyšlení, nad tím, co to znamená „být slušným člověkem“!

Zkoumat přirozenost člověka tak můžete, jak v mezní situaci /Sestra, Ta vteřina, Pro každého nebe, Superkočka i Třetí planeta/, tak v utopickém prostředí, plném ideálů a uměle vytvořených ideálních podmínek /Ostrov slušných lidí/ …
Povídek je osm … 8 aspektů lidské povahy, 8 kontextů, 8 extrémních situací … v nichž se člověk sebepoznává, sebeuvědomuje si své slabiny, nedostatky, své morální poklesky, … a konfrontuje ideál s tvrdou realitou!

„Copak jsem v nebi?“
„Ano.“
„Jak to, že zrovna v nebi?“
„Nebe je pro každého. Ovšem – pokud se ho dobrovolně nevzdá.“
„Když se ho vzdám, co pak?“
„Pak budete v pekle.“
… „Člověče … tyhle pojmy jsou sakramentsky staré a překonané.“
„Staré ano. Překonané ne.“

62 20.08.2024

O literární sovu, že si každý vybere!

Soubor povídek, co se týče žánru a formy, je to opravdu pestrý – různobarevný, dá se říct, s mnoha chutěmi a vůněmi.
Spojovacím prvkem je ten každému jistě dobře známý instinkt, který vás nutí, často i proti své vůli, leccos skrýt, a někdy se pak při tom necháme nachytat! … a někdy se povede, že to skryté zůstane, tam, kde to má být – rozhodně ne, na očích, a někdy ani my sami nevíme … co a kde se skrývá … a hlavně … proč!

Příběhy vás provází lotrovští démoni, mimozemšťani, čarodějky, šamani, morbidně obézní lidé, vychytralí podvodníci, i úplně obyčejní, šťastní, nešťastní, smutní i veselí lidé … a každému z nich se něco minimálně zvláštního přihodilo, zažil něco minimálně nevysvětlitelného, kolem něj se třeba jen mihla událost, zdá se bez příčiny a přitom s dalekosáhlými následky … o souvislostech, významech, smyslu přitom nemáš ani šajnu … a přeci tam je!

„Ani na chvíli jsem si nepřipustil, že by tajemství … mohl rozluštit někdo z vás …“

62 08.08.2024

„Kdo jsi, proč jsi tady, co znamenáš?“ … cizí planeta reaguje na vpád!

„Jen oči, neuzpůsobené vidění v této podivné perspektivě, dokázaly vnímat okolí a zaznamenávaly do lidské paměti to, čemu o několik minut později sama nebyla schopna uvěřit a považovala vše za bláznivý sen.“

Lidé kolonizují Perlu, bažinatou planetu se spoustou podivných entit (možná živočišných a rostlinných druhů), kde nejzvláštnější z nich jsou sinusoidy.
Morálka zdejší posádky přitom s délkou pobytu už dávno klesla pod únosnou mez.
A tak vítejte v kosmickém blázinci – na dlouhých meziplanetárních letech a při zkoumání a osidlování cizích planet totiž nemusí vše probíhat zrovna hladce a podle plánu … teď jde ale hlavně o to, jestli už byl překročen Rubikon!
Obyvatelé zdejší základny si totiž začínají dělat, co chtějí, pravidla se začínají porušovat ve velkém – následky na sebe tak nedají dlouho čekat.
A záhadné sinusoidy rozhodně nejsou v terénu téhle cizí planety umístěné jen tak náhodně – navíc, jsou to vážně asi ty nejzáhadnější biologické? organismy, s nimiž se dá v perlanském světě potkat… fakt zvláštní entity…
Nejdřív vás napadne – HAD – možná taky silné LANO – až na to, že tady jde o něco, co je vlastně nekonečné, a přitom tvořící uzavřený kruh, zvlněný podle známého matematického vztahu!
Produkuje TO pohyb přesně podle matematického předpokladu – v přesně stanovených periodách – bez podnětu a navíc, ten pohyb nikdy nekončí! – produkuje TO zvuk – svist – který dokáže pěkně potrápit lidskou psychiku (o vysokém kmitočtu, až se mění v ultrazvuk) – bez drogy se to poslouchat dlouho rozhodně nedá … a tak zdejší lidská základna skutečně připomíná spíš vesmírný blázinec :-).
„Už toho mám dneska dost. Copak se všichni zbláznili? Copak všichni chtějí běhat na téhle zasrané planetě bez skafandrů?“

A tak občas den, který špatně začne, ještě mnohem hůř skončí.

Nesmíš totiž ani na chvilku zapomenout, že žiješ v prostředí vysloveně člověku nepřátelském - tuhle planetu ještě rozhodně neznáš!
Však ona brzy odhalí svou pravou tvář!
„Pryč z téhle zkurvené planety!“ - reakce můžou být různé, od šoku, až po přijetí téhle planety, jako domova, jenže pozor: „Člověk /jako tvor pozemský/ ani jeho technika, tak nikdy nemůžou být zcela dokonalí.“ – a v perlanském světě to pak platí dvojnásob!

Asi jsem objevila nového oblíbeného autora sci-fi … mě tyhle, řekněme „klasické“ příběhy prostě baví! (pan Souček, teď i Pecinovský, z těch světových pak Asimov, Simak, Bradbury, Heinlein, a další a další, jsou mým šálkem kávy – a že mám kávu opravdu ráda!).

Na první pohled jde jen o to takový lehký, dobrodružně laděný příběh o jedné vesmírné výpravě na cizí, pro lidstvo s jistými omezeními obyvatelnou, planetu, jenže zdání klame, příběh, je složitější, než se zdá, dotírá totiž otázkami, které nevyhnutelně přicházejí … jako třeba, jak lidský organismus bude reagovat na cizí entitu, a opačně, co vše se může stát při setkání, a je možná komunikace, je vůbec pravděpodobná nějaká interakce? Jak by se asi lidé zachovali? Kromě autorovy fantazie (představy mimozemského světa) je to právě nejvíc tahle otázka, která příběhem rezonuje. Je totiž vidět, že právě nad tím autor asi nejvíc přemýšlel - jaká by tedy byla skutečná reakce?
Lidi jsou různí a stejné to je i s jejich způsoby vypořádávání se s těžce zátěžovými situacemi (bez ohledu na to, že vesmírní cestovatelé by byli jistě pečlivě vybíraní, aby zátěž zvládli) – na setkání s něčím tak neznámým, jako je mimozemský svět, resp. jeho formy, se prostě připravit tak úplně nemůžeš, zvlášť, když TO něco, ovlivňuje (zdá se nejvíc) právě tvou psychiku, a už vůbec asi nejde připravit se na to, když se s TÍM NĚČÍM (velice těžce definovatelným) fakticky potkáš :-) …

62 24.05.2024

„Kdo chce tygří mládě, musí za ním do tygřího doupěte.“

Sbírka stavěná jako společné rozmlouvání a přemýšlení nad paradoxní povahou zenových kóanových textů. Jejich četba pro mě byla takovým pokusem skrze vybraná moudra a příběhy přiblížit se, nebo spíš jen letmo kontaktovat se s jejich … spiritualitou? Byla to zajímavá zkušenost, sledovat důmyslně sestavenou mozaiku otázek a pochybností, a taky často humorný nadhled odpovědí mistrů …

„Susan uchopil svou hůl a zamával jí před žáky.
´Když to natzvete holí, popřete tomu věčný život.
Nenazvete-li to holí, popřete její stávající skutečnost.
Řekněte mi, co byste navrhli za název?´“

Kóany jsou texty, které nemůžete nějak racionálně pochopit, racionální rozumové zdůvodnění tu je spíš na překážku, jediné co lze použít je … intuice, zenoví mistři se s pomocí těchto textů snaží svým žákům ukázat hranice myšlení, překonat jeho přísnou logiku. Cílem tak není najít řešení, ale zkušenost sama …

„Na krajinu padl soumrak.
V dáli se ozval zvon.
´Slyšíte zvon?´zeptal se jeden z mnichů.
´Ano,´přikyvovali mniši.
´Ne,´řekl mnich.
´Slyšíte jen jeho zvuk.´“

„Starý rybník
žabí skok
zvuk vody.
/Bašó/

62 03.11.2020

Vlk loví své „oběti“ různě … „některé lstí, jiné silou, a další svou hbitostí …“

Vlci jsou tradičně a asi odjakživa vnímáni jako zlá stvoření … krvelačně zabíjející zvířata i lidi. Takové vnímání hodně přispělo k jejich téměř vyhynutí, jako dobrý důvod, proč by měli být považování za škůdce a tudíž loveni. Opravdu si asi jen málo tvorů vysloužilo tak špatnou pověst, jako právě vlci.
A protože se trochu zajímám o vztahy zvířata vs. lidské společenství, neunikla mi ani knížka Nicholase Evanse, je to sice čistá beletrie, ale celým příběhem z Montany, s její krásnou přírodou, s horami a pastvinami, kde žijí tvrdí američtí rančeři, chovatelé skotu, a řekněme, povětšinou odvěcí nepřátelé vlků, mě právě tohle téma trochu provázelo.

Evans napsal pěkný příběh, za mě ale na něm bylo dost znát, že byl původně reportérem a scénáristou (známým asi hlavně díky krásnému filmu Zaříkávač koní a jeho knižní předloze, i to je pěkný příběh se stejným light motivem vztahu člověka a zvířete), příběh Vlků totiž může být bez problému opět dobrou předlohou pro další úspěšný americký film (asi bych se na něj i docela ráda podívala, jako odpočinková záležitost určitě fajn :-).
Moje hodnocení tak ale zůstalo na hranici 3*, být dobrou předlohou (i třeba úspěšnému filmu), mi s tématem, kterému se Evans věnoval, přišlo prostě málo. Přišlo mi, že je škoda, že je velká část knihy s názvem Vlci věnovaná vztahům lidským (a tady bych ještě řekla pojatým, no řekněme, zjednodušeně, odlehčeně, filmově). Vztah člověka a zvířete je totiž velké téma, které člověka provází celou jeho historií (takový stav věcí si člověk ustanovil už dávno na úsvitu naší civilizace, když se zvířata nechala ochočit a „dovolila“ tak člověku „sloužit“ mu, jako zdroj – práce, materiálu a potravy). Takže by mi vůbec nevadilo víc číst o vlcích, resp. věnovat se právě takovým vztahům, jako … divoká zvířata vs. ta domestikovaná vs. člověk, … určitě víc, než třeba debaty o tom, jestli …
… a teď mírný SPOILER: … je větší blbec ten, co si myslí, že bychom se my z té „vyspělejší“ části světa neměli stavět do pozice „zachránců celého světa“ a nechat tak zbytek světa žít po svém, nebo ten, co se domnívá, že skutečně my jsme ti „vyvolení vyspělejší“ a tudíž jim musíme pomoct, ať už chtějí nebo ne … o tom jsem totiž v téhle knížce tak úplně číst nechtěla :-).
Vlci se tak u mě jednoznačně nominovali jako čistě odpočinková, odlehčená četba … ovšem, se zajímavým tématem :-).

62 24.09.2020

Co se týče plánování, prázdniny jsou skoro za dveřmi, a tak je nejvyšší čas začít vyhledávat informace k plánované dovolenkové cestě, kam to bude, je zřejmé. Naše rodinné dovolené se totiž většinou neodehrávají v režii nabídky některé z cestovních agentur, ale plánujeme a realizujeme si cestu sami, a taky to není dovolená pobytová, ale větší její část je spíš cestovního rázu, v posledních letech většinou volíme nějaký okruh po Evropě, no a letos to vyhrála trasa: Azurové pobřeží – Barcelona – Andorra … a domů . Je to kus cesty, takže informací k takové cestě není nikdy dost :-).

Začala jsem tedy pěkně praktickými informacemi a pořídila si několik různých průvodců. Tento mě zaujal už při prvotním prolistování, obsahuje praktické informace, mj. různé kontaktní adresy a telefony, a je v něm i spousta fotografií, a poměrně dost textu, což slibovalo splnit prvotní účel, pěkně v klidu (vleže v posteli) si pročíst, prohlédnout kromě fotek různé mapové výřezy popisovaných lokalit a jejich blízkého okolí a vytipovat si tak zajímavá místa (chystám se navštívit).

Svůj účel průvodce splnil, s jeho pomocí tak vznikl prvotní cestovní plán, do kterého už teď budu doplňovat informace z webu (už bohužel v sedě u počítače :-)). A samozřejmě si ho přibalím na cesty :-).

62 20.02.2020

Je to podruhé, co se tu vyznám ze svého obdivu k Saint-Exupérymu, poprvé to bylo, jak jinak než u Malého prince, a teď je to
... u knihy, k níž materiál a různé poznámky shromažďoval Exupéry po většinu svého života,
... u knihy, která nemá souvislý děj, zápletku ani rozuzlení a překračuje tak žánry jako filozoficko-literárně-básnické dílo odhalující pomocí alegorií smysl, který jen podvědomě tušíme,
... u knihy poetické a příznačně nedokončené ...

„Život není ani prostý ani složitý, ani jasný, ani temný, ani rozporuplný, ani vnitřně jednotný. Život prostě je. Pouze řeč sama ho pořádá nebo komplikuje, osvětluje či zatemňuje, vtiskuje mu rozporuplnost či jednotu.“

Stránky Citadely nám při pozorném čtení odhalí svět – jako příběh, který, je nám povědomý, jako bychom ho už znali, ... najdete v něm totiž to, co se z našich životů vytrácí ... to, co ztrácíme a ani o tom nevíme ...

„Neboť jsem především ten, který bydlí.“
Svět se Vám ukáže jako obydlí – životní prostor, ve kterém se pohybujeme. Od něj se odvíjí veškerá naše činnost, způsob, jak žijeme. A podle Exupéryho je tenhle prostor vyplněný „předivem svazků“, které určují, čím jsme. To, jak „kvalitní“ předivo budeme mít k dispozici, je dost rozhodující, protože právě z něj si vytváříme své jedinečné vzory, které zas dál, znova a znova předáváme z pokolení na pokolení, jako symbolické dědictví - naše kotvící lana :-) ... propojující nás se světem skrze smysl věcí ...

„Nikdy nemohu zušlechtit chrám, budu-li neustále znovu začínat.“
Předem vzdejte pokus odstřihnout se :-) ... člověk totiž potřebuje mít něco stálého, předávaného, co odolá času a poskytne tak pevný základ pro naše další snažení ...

„Nemůžeš milovat dům, který je bez tváře a kde kroky nemají smysl.“
Člověk, který se vzdá téhle „jistoty“ ... určujícího zázemí se stává neúplným, vytrženým ze světa, který pro něj pozbývá zásadního smyslu jakožto obydlí. Když totiž nevíte, kdo jste a kam patříte, je docela těžké zaujmout v obrovském světě své vlastní, neopakovatelné místo :-).

„Mýlíš se totiž, jestliže věříš v hmotné statky pro ně samy.“
Poznáváte? ... jedno z největších nebezpečí ... konzumní orientaci společnosti „vyznavačů každodennosti“ ... vynášející na piedestal užitečnost a popírající hlubší význam věcí i života ...

„Tvá potrava však není jenom pro břicho, nýbrž i pro srdce.“
Příběh tak směřuje k transcendentním záležitostem ... tázajícím se po smyslu lidské existence ...

„Tak lidé promrhají to nejvzácnější, co mají: smysl věcí.“
Ten, kdo pouze užívá, nakonec zcela ztratí pojem o tom, co je důležité ...

„A ty teď nevíš, kam zaměřit své touhy, a hledáš štěstí v majetku a trmácíš se, abys nahromadil kamení, které by jinde mohlo vytvořit baziliky, a vidíš v tom kamení podmínku svého štěstí.
...
Kráčíš od trosek k troskám a kloužeš k marnosti, neboť to, co zbylo, tě nemůže nasytit a jedinou možnou barvou je už jen barva marnosti.“
A tak se lehce může stát, že se jednoho dne rozhlédnete, a věci, které kolem sebe uvidíte, se vám budou zdát „prázdné“ ... ztratily pro vás (pro člověka) totiž to základní ... strukturu, která by je spojovala a dávala jim smysl ...
„Jako kámen, který leží mimo chrám, či holé slovo mimo báseň, nebo kus masa, jež není součástí těla.“

Rozhlédnete se a uvidíte sami sebe (člověka) ve světě, kde všichni jen užívají, aniž by sami něco vytvářeli ...
„Ti, kdo výměnou nic nenabízejí, nemohou se ničím stát.“

„Člověk ... je v první řadě ten, kdo tvoří.“
To činí člověka člověkem ... a je jeho podstatou ...

„Citadelo, vystavíım tě v srdci člověka.“

62 25.07.2018

Kam až nás zavede naše konzumní společnost?
" ... neodkládej na zítřek zábavu, kterou můžeš mít dnes“ - heslo dneška jako vyšité.

Vzdáme se stejně jako oni své svobody, resp. celého smyslu našeho života, pro zábavu a uspokojení našich choutek? Ten, kdo se odváží samostatně uvažovat a opovrhovat masovému "vymývání mozku" ve formě reklam, módního zboží, všelijaké zábavy, adrenalinových sportů, sexu kam se podíváme, apod. je vyřazen z davu:

"Ty bys nechtěla být svobodná, Lenino?“
„Nevím, co myslíš. Já jsem svobodná. Mám naprostou volnost skvěle se bavit. Každý je teď šťastný.“
Zasmál se. „Ano každý je teď šťastný. Začínáme s tím už u pětiletých dětí. Avšak nechtěla bys být svobodná, abys byla šťastná nějak jinak, Lenino? Například podle svého, nikoliv jako jsou ostatní?“

Neměli bychom zapomínat, že jsme to my, kdo určuje přítomnost (a s ní i naši budoucnost). Je na nás, jakým způsobem štěstí dokážeme vnímat.

62 24.09.2014

"vědecky vzato se domnívám, že jsme se pokoušeli chránit sami sebe před strachem z voodoo tím, že si z něj uděláme legraci ... právě jsem přežil útok na svou duši"

Popravdě řečeno, nevím, co si o příběhu, resp. o autorce, mám, myslet, vlastně si nejsem jistá, jestli si ze mě dělá srandu příběh, nebo přímo autorka. Taky nedokážu odhadnout nakolik je to záležitost překladu a nakolik autorkou, ale vzhledem k četnosti výskytu naprostých blábolů, bych se spíš přiklonila k tomu, že takhle zpackat to snad ani překladatel nemohl (i když spousta větných spojení, nelogičností, tomu trochu taky napovídá).

"Baví tě ta knížka?", podivil se Harris celý překvapený ..."
Popravdě? ... Nebaví. Hned u první povídky (Černé sklo), která má asi šedesát stran, ještě pár stránek před koncem jsem očekávala, že konečně objevím nějakou nosnou myšlenku, a stále četla jen řádek po řádku změť školácky poskládaných vět, které se snažily navodit dojem příběhu s pointou ...
"Úřad nemá žádné informace ... týkající se případu gorilí ženy. Její nezákonné ničení ... je v gesci místní policie? Je to jasný?
A neoficiálně? zeptal se Harris.
Neoficiálně si vaši zprávu čtou na záchodě pro pobavení."

Tak asi tak, autorka sama, nám čtenářům, dala návod na použití :-).

"Posíláte mě na sebevražednou misi." - ale to byl Harris stejně ještě pod vlivem bufotoxinu." ... docela jsem s Harrisem soucítila, taky jsem si tak chvílemi připadala :-) ... a nebylo to rituály voodoo, ty na mě fakt nezafungovaly vůbec :-).

PS: k některým povídkám ještě pár slov v sekci povídky, i když se důvody, proč číst, hledaly dost těžko.

61 04.01.2021

V poměrně krátké době jsem se dostala už k druhé "lékařské" knize. Abycho to uvedla na pravou míru, v obou případech se jedná o knihu, nikoliv odbornou, ale o knihu napsanou lékařem. V obou případech se jednalo o můj cílený výběr, ale z velké části spíš o shodu náhod, a v obou případech se jednalo o příjemné překvapení a pohodové čtení :-).
Tou první byl výborný Labyrint pohybu od prof. Koláře, známého fyzioterapeuta (která mi byla doporučena, a tímto ji doporučuji dál :-), můj komentář k ní je u knihy) a tou druhou Historky z mého života a cest od prof. Chrobáka.
Důvod, proč jsem po téhle knize sáhla vlastně téměř nesouvisí s jejím obsahem, ani s osobou prof. Chrobáka, a jde opravdu spíš o zajímavou shodu okolností. Totiž, do splnění čtenářské výzvy mi chyběla poslední kniha, poslední téma: Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě, a já si prostě nějak nemohla vybrat (nic mi nesedělo), až jsem objevila, čistě náhodou tuhle knížku, ve které prof. Chrobák, emeritní profesor Lékařské fakulty Karlovy univerzity, internista a hematolog, vypráví svůj vlastní příběh, vypráví o svém životě, na "historky", vzhledem k jeho životní cestě, opravdu bohatém ... a právě o tom si v téhle knize přečtete.
Je to takové příjemné vzpomínání, pro mě s jednou (viz. výše - důležitou) přidanou hodnotou, pan profesor své dětství strávil na Ostravsku, částečně přímo v Ostravě, tudíž pokládám tímto poslední bod letošní výzvy za splněný. A čtení téhle knížky za, na to, jak obtížně jsem se k ní dopracovávala, nakonec pro mě příjemným způsobem strávený čas s výjimečným a zajímavým člověkem.

"Dědeček s babičkou bydleli v Hrabůvce, dnešní součásti Ostravy, v tzv. Nové Kolonii, kterou Vítkovické železárny postavily pro své zaměstnance. Byla to na svou dobu výstavná kolonie, kteru se železárny chlubily před ... návštěvníky. ... K babičce a dědečkovi jsem se vždy moc těšil, mimo jiné proto, že dědeček mi před spaním vyprávěl pohádky. Jeho osobitý způsob vyprávění provázený barvitými přirovnáními se mi líbil do té míry, že jsem v dětství žádnou jinou pohádku nedočetl, prostě proto, že neodpovídala dědečkovu způsobu vyprávění..."
... věřím, že dědečkův ostravský dialekt udělal své :-).

A taky věřím, že život na Ostravsku byl poměrně složitý, nejen pro svou vlastní rázovitou atmosféru a obyvatele, ale taky pro zajímavé umístění v politicko-hospodářsko-geograficky nestálé oblasti na česko-polsko-slovenském pomezí (jak kdy dle příslušné doby) ...
"Krátce potom, co jsem začal v Paskově chodit do první třídy, ... přišel od strýce, v té době učitele v Oldřichovicích na Těšínsku, dopis. Strýc se obracel na rodiče s prosbou, zda bych nemohl navštěvovat první třidu v Oldřichovicích, aby byl splněn počet šesti dětí, nutný pro otevření prvního oddělení tamní české dvojtřídky. V místě byla rovněž polská škola a zápasilo se o každé dítě. ... Mé dvacetileté tetě Martě pocházející z Liptovského Mikuláše tak přibyla navíc ... péče o prvňáčka. Její krásná slovenština mne natolik ovlivnila, že jsem již ve čtvrté třídě obecné školy přečetl první slovenskou knížku a slovenština mi zůstala blízká po celý život."
...
"Byl to v té době kraj chudý, a tak jsem muse chodit do školy, pokud neuhodila zima, bos s knížkami nikoliv v brašně, ale pod paží, aby se synek "kierownika" (polsky řídícího učitele) v ničem nelišil od ostatních dětí."

Knížka tak splnila mé zadání bohatě, ale dala mi toho mnohem, mnohem víc, "poslouchat" totiž poutavé a lehce plynoucí vyprávění pana profesora bylo hodně víc než jen zajímavé, v mnohém opravdově "poučné", abyste rozuměli, v čistě pozitivním smyslu toho slova ...

"Přínosné byly velké vizity docenta Bobka. Jeho zásadou bylo heslo, podobně jako u slavného lékaře Williama Oslera: "Nesahejte na nemocného dříve, pokud nevytěžíte maximum z vyšetření pohledem." A opravdu není toho málo, co se dá vytěžit z pečlivého vyšetření pohledem."

Kéž by se "poučili" i někteří současní lékaři, často hledící víc do svých laptopů, než na své pacienty :-).

61 23.10.2019

„Univerzum bez vědomí si představíme celkem snadno, jenže když to uděláte, zjistíte, že jste si představili univerzum, které zcela postrádá význam.“ (John R. Searle, filozof)

"S myslí a vědomím je to složité, věda se velmi dlouho tvářila optimisticky, co se týče jejich ambicí – s pomocí vědecké metody zcela porozumět všem zákoutím naší mysli. Zrovna tak se jen pomalu mění přesvědčení, že existuje jediný objektivní a bezrozporný obraz světa – a s ním zjištění, že nelze trvat ani na jediné metodě jeho poznávání." (Anton Markoš, vědec, biolog, etolog, antropolog, filozof)

Lidská mysl je mé oblíbené téma, ale přiznám se, že mám přeci jen asi blíž k těm, řekněme vědečtějším, způsobům poznávání, ale možná bych spíš řekla, že se snažím o poznání bezpředsudečné, a tudíž, navzdory tomu, že publikace víceméně spadající pod štítek esoterika, či „hnutí New Age“, nijak nevyhledávám, přidala jsem tuto na seznam přečtené literatury, ona se totiž do jisté míry také zabývá lidskou myslí, sice trochu jinak, ale to vlastně nevadí, nejsem zavrhovatel těchto myšlenek, spíš bych se označila za jejich kritického čitatele :-), a tak jsem k téhle knize taky přistoupila.

Možná jsem proto k příběhu – pátrání po tajemném rukopisu, přistoupila přeci jen trochu předpojatě (možná k tomu trošku přispěl i, podle mě strašný, přebal knihy odrazující od toho knížku otevřít, a nebýt shody okolností, kdy mi knížku vyloženě „pod nos“ přinesla kolegyně v práci, s tím, ať si ji přečtu … náhoda?, … shoda okolností? – i o nich tahle knížka je, a ony hrají, nejen v téhle knize, ale v našich životech, jak tušíte, a jak se i dozvíte, velkou roli, takže, nestalo by se tak, kdybych knihu prostě viděla na pultě knihkupectví, určitě bych ji minula bez povšimnutí), ale vraťme se k obsahu.
Bohužel první stránky, uvozující příběh, ve mně nevzbudily dobrý pocit, spíš bych řekla, že jsem měla neodbytný pocit manipulace … právě skrze vyprávění, a nepodařilo se mi zbavit se ho vlastně po celou dobu čtení (ostatně to je jeden z důvodů, proč mě takové knížky moc neoslovují, cítím z nich účelovost vyprávění, jehož jediným cílem je dostat čtenáře, tam, kde ho chce autor mít – žasnoucího nad „nově objeveným starým poselstvím“), jenže, jsem přirozeně zvědavá, a tak jsem četla dál, zajímalo mě samozřejmě „co je za oponou“ … co je skryté … co se objeví, když se mlha rozplyne …
Příběh, téměř dobrodružný mi tedy přišel, jak jsem řekla, prvoplánově účelový, navozující správné pocity, vedoucí čtenáře, do konkrétní pozice následného efektu „prozření“ (trochu jsem to čekala), to, co následovalo, ale nebylo zas tak špatné, každopádně hodné zamyšlení, a možná právě o tom, poselství je …

A tak se o něco z toho, co jsem si odnesla, s vámi podělím ...
… dej si pozor, abys neuvízla v exaktním myšlení … není nutné se vždy pokoušet o přesnou racionální definici, protože subjektivní vjemy nejde vždycky zcela uchopit rozumem :-),
… buď připravená využít příležitosti, které se ti ve správném čase a na správném místě naskytují … k tomu není co namítnout, náhody nás totiž často dovádějí k cíli :-),
… a dávej si pozor na předpojatost … i s tím mohu jen souhlasit, nebývá dobré vložit veškerou důvěru do jedněch rukou, ať už jsou to ruce vědy, církve, či jiných institucí, protože tohle přesně nás (svět) dostalo až sem, k technicky vyspělé civilizaci, která systematicky ničí tuhle planetu, a která se spolehla (předpojatě?) nebo prostě jednostranně, dát přednost čistě racionálnímu rozvoji mysli a jejímž největším problémem je, že tak ztrácíme sami sebe, kdy materiální pohodlí nahradilo, řekněme duchovnější složky našich životů, a my tak nevíme, kvůli čemu žijeme :-).

Nakonec si ještě dovolím zabrousit do pro mě té méně známe oblasti, esoteriky, či duchovního rozvoje, a protože se snažím být nepředpojatá, snad i vnímavá, našla jsem i zde myšlenky, které mě oslovily, jako třeba, … že jsou „jevy, které nelze exaktně zkoumat, ale přesto je vnímáme díky KRÁSE … jako krásné cítíme, že existují, cítíme jejich vnitřní krásu …“. V našem světě prostě JSOU …věci, myšlenky, které nám jsou transcendentní, přesahují nás … o tom žádná :-) … a díky tomu pak můžeme svět vnímat trochu jinak, možná tím, že nás posouvají do jiných (vyšších?) mentálních úrovní a v nás tak vzbuzují pozitivní pocity … většině z nich se říká „láska“ … a ta má hodně podob :-).

61 11.10.2019

„Tajemství bolesti! Výkřiky soumraků!
Škubnutí Blížení po vláknech etherných!
Potkání ohnivá mystických oblaků,
Jež svítí pohledům do dálek nádherných!
Stem blesků slyšel jsem váš reflex v duši hrát,
Na křídlech úzkosti let smrti chvěl se v něm,
Zpěv žíti budoucích, zor příštích vonný pád,
Šum lesů tajemství, jenž šeptá vesmírem.“

Víte, jaké to je, když smyslové vjemy, udávají hlavní tón celé skladbě – v hlavním kurzu je západ slunce a soumrak, a tak uvedou mysl do mezního stavu – kdy v hlavním kurzu je tíživý kontrast, světa o kterém člověk sní, vs. světa, ve kterém nucený žít, a přivedou mysl k poznání – skrze náladu a asociace, které vyvolá?
Jestli ne, tak zkuste Březinovy básně, dovedou vás totiž na horizont prostoru, kde se budete moci rozhlédnout po poetické a melancholické krajině, s mystickou, tíživou, a ponurou atmosférou, kde se střídají stmívání a záplavy světla, šedivé těžké mraky a mlhy se slunečním svitem, vánkem a zurčící vodou, kde příroda vystřídá celou škálu svých symbolů na to, abyste pochopili ...
Březinovy básně jsou tak pro mě spíš takovou náladovou krajinomalbou … při čtení plynou hladce, ale spíš než jako básně mi připomínaly prózu s pravidelným rytmem, která se, navzdory tomu, že je těžká (a vlastně i tíživá) překvapivě lehce čte … jako když sníte a ve snu se slova seskupují … a po probuzení si najednou nejste jistí … tím, co jste viděli svým vnitřním zrakem, a cítili svými smysly … jako zapomenutý sen …

„Tys nešla. Hodiny z dálky se smály, má jara v nich jasmíny kvetla,
a dýchala na tvůj neznámý obraz věnčený lilijemi;
čas vadl, růže mé chřadly, vína má hořkla, rudla má světla,
a sny, jež jsem ti naproti vyslal, se vrátily teskny a němy.

Tys nešla. Zaklínal jsem tě magií Vůle, jež prostorem sálá
proudy tajemných spojení a přenáší nejhlubší chvění!
Větrům jsem házel setbu své touhy, aby v duši ti splála
v ohnivé keře a suggescí vůně vedla tvé snění.

S dušemi básníků jsem hovořil o tvé váhavé chůzi;
naděje má s umdleným úsměvem seděla na prahu dveří;
oněmly cesty, bázní se schoulily stromy a v soumraku hrůzy
šlépěje přátelských kroků jak černým sněhem se zaváty šeří.

Tys nešla. Kdo tě potkal a svedl z mých zahrad? …“

61 24.06.2019

„Není možné připojit se očima na kurs jednoho racka.
Ani nevíš, jak a kdy si vyměnil směr s jiným rackem
a ztratil se, nedbaje toho, že už má jméno,
žes ho sledoval,
ztratil se, a teď si představ,
po světě létá racek, má jméno a neví o něm.“
(Chvála rackům)

Ivan Wernisch byl pro mě neznámým básníkem, krátké a trefné básnické postřehy "dětských očí" z jeho prvotiny mě zaujaly hned „na první dobrou“, prostě mě chytly od první stránky :-). Až teprve po dočtení jsem zjistila, že dnes už je laureátem mezinárodní literární Ceny Franze Kafky pro rok 2018.

Wernischovy básničky sice vypadají na první, druhý i třetí pohled jako básničky, ale vnímala jsem je spíš jako krátké texty psané veršem. On sám o nich říká, že to jsou spíš poetické anekdoty, což docela přesně vystihuje prožitek, který si z těchto stránek odnesete, … čtete totiž poetická slova, která do sebe krásně zapadají, lahodí do posledního písmenka, a teprve po závěrečné tečce „vám to dojde“ :-) … dostaví se význam sdělení. Až do poslední chvíle jste totiž vnímali právě jen krásu poetických slov, v případě téhle sbírky, viděnou "nedospělýma očima" (jak je napsáno v komentáři níže od Tyyynab: "prosté okouzlení věcmi"), najednou totiž zjistíte, že vám ta slova taky něco sdělují, že je to vlastně taková básníkova hra se slovy, která svůj význam sdělí teprve na úplném závěru … vnímavému čtenáři.

"Lampa se pouze polorozsvítí,
aby tvář muže za stolem
zůstala utajena.

Přesto však je třeba,
aby muž byl skutečný,
nevoskový, nesádrový,
nedřevěný muž.

Aby se prokázal
nějakým nečekaně silným
a krásným úmyslem.
Tak se chytají můry."
(Tak se chytají můry)

61 21.06.2019

„Čtení: vnímání psané formy jazyka, rozumění psanému textu…“
(Encyklopedický slovník češtiny)

Na téhle definici mě zaujalo slovo „rozumění“ … a přemýšlela jsem, proč tam není „porozumění“? Už od té doby, co jsme se naučili číst, slovům rozumíme, … porozumět textu, to už je ovšem trochu jiný level :-) … tak o tomhle jsem přemýšlela, když jsem psala komentář k panu Proustovi, protože s ním je to nějak podobně :-) … a tay jsem si vzpomněla na mého „oblíbence“ Umberta Eca:

„Nechci tvrdit, že rychlost je hodnota sama o sobě. Čas vyprávění se může zpomalovat, může být cyklický či nehybný ... Tato chvála rychlosti neznamená popření rozkoše z otálení. Pokud by taková rozkoš neexistovala, nemohli bychom vpustit Prousta do Pantheonu literatury.“
(Umberto Eco – Šest procházek literárními lesy) – je to totiž jeho oblíbené téma .

Ale teď už zpátky k Marcelu Proustovi a Swannovým … a co z téhle „předehry“ vyplývá? Pokud se pustíte do Hledání ztraceného času, jako čtenář, který rozumí slovům a zajímá ho především „jak to dopadne“, nebo jinak řečeno, vrhnete se na Prousta kvůli příběhu a tomu „o čem to je“, pravděpodobně brzo zjistíte, že buď musíte přijmout trochu jinou roli čtenáře, takového, který chce především textu pozorumět (tím myslím stále jen ve své osobité interpretaci), nebo přiznáte porážku a knihu nejspíš odložíte. U Prousta je to totiž podobné jako u Eca … žádá od čtenáře mnoho.

Série Hledání ztraceného času se tak pro mě stala nejspíš čtením na spoustu let, protože i přečtení první knihy mi trvalo opravdu hodně dlouho, když totiž čtete s cílem pochopit význam některých vět, uvědomíte si, že vás to nutí hlavně … zpomalit a nespěchat.

Co skutečně chtěl čtenáři Proust říct? … je stále otázkou, a to i pro jiné, daleko erudovanější čtenáře, možná by se divil kolik intrepretací a výkladů už na světě je a ještě jich určitě spousta přibude (už jen věnovat se v Proustově díle tématu „čas“ by vydalo asi na spoustu publikací :-), nejvíc přiblížit své úmysly by nám mohl asi jen Proust sám, jeho komentář bych si určitě přečetla.

Jaký je tedy svět, do kterého vstupujete? … Je to svět plný ohromného množství událostí, některé autor jen naznačí, nebo jen tušíte, nebo si myslíte, že tušíte, anebo netušíte vůbec, každopádně od čtenáře se žádá, aby domyslel, a aby si spoustu mezer zaplnil sám … a taky to je svět, jehož základním kamenem je právě „čas“ (informace, kterou můžete využít při čtení ve svůj prospěch), protože, jak říká Eco: „bojovat s Proustovým časem nejde“ :-) … a pak je to svět, který vyžaduje z vaší strany spoustu entuziasmu – nadšení, chuti a trpělivosti, protože pak vám toho nabídne … hodně :-).

„Člověk, který spí, má v kruhu kol sebe proud hodin, pořad let a světů. Procitaje, táže se jich, veden … pudem, a čte v nich ve vteřině místo země, jež zaujímá, dobu, jež uplynula až do jeho spánku; ale jejich řady se mohou smísiti, prolomiti … Jestliže usne v poloze ještě nevhodnější … například po obědě, sedě v lenošce, tehdy zmatek ve světech, vybočivších z dráhy, bude úplný, kouzelná lenoška s ním závratnou rychlostí bude cestovat časem a prostorem, a ve chvíli, kdy otevře víčka, bude se domnívati, že ulehl před několika měsíci v jiném kraji.“

61 05.06.2019

Byl to stín blížící se války, který se snesl na Prahu: „Červánky mezi Petřínem a Hradčanami, červánky na Vltavě, k níž obracím své oči, ukončují jeden z překrásných letních dní a pohled na vlaštovky, poletující kolem věže někdejšího mlýna, naplňují mě úzkostí. Kdybych otevřel noviny, dočetl bych se na všech řádcích, že hrozí válka … hrozí zničit tyto terasy, ten Petřín, ty hradčanské věže … hrozí zničit TO město, jímž chodím … a snad právě toto nebezpečí působí, … že se ve mně rodí „nový cit“ k Praze … tento „nový cit“ … se zhmotňuje ve vteřinových setkáních s čímkoliv, nerozlišuje krásu podle toho, jak je důležitá či nedůležitá, bloudí pod širým nebem a středem samého života …“, ta číhající hrozba, která „postrčila“ pana Nezvala psát si osobitý deník … a stát se Pražským chodcem.

Byli to impresionisté: „byl to jeden letní večer, zcela zahalený náhlým deštěm, byl to netušený lesk ulic a deštníky, co mně před několika lety po boku kohosi milovaného otevřelo tajemnou branku do podivuhodné říše jmenovaného impresionisty.“, a pak zvláštní surreálně snové cítění, „nový cit“, který inspiroval pana Nezvala, k deníkovým záznamům z kterých vznikla všemi barvami duhy zářící ... básnická próza: „Řekni mi oko, které ses zastavilo nad bílým listem papíru této knihy ve chvíli, kdy jsem ji sotva započal psát, řekni mi, oko, … jež jsi vidělo na prachu pražských dlažeb rýsovati se všecky tyto stopy, čím nám bude Praha, až tyto řádky dospějí ke konci. … Řekni mi to, anebo ne. Raději mlč. Ty víš, co je to mlčenlivě upírat pohled od nějaké tvrdošíjně se vnucující zdi, která si osobuje právo z důvodů, které málokdy chápeme v plném světle (to proto, že se člověk málokdy zastaví…), hypnotizovati nás, jako by se mělo na ní náhle zjeviti písmo, anebo alespoň kresba, ne-li náš celý obraz.“

Byly to také pražské mosty a noční světla odrážející se na hladině řeky: „vidím před sebou jak jen možno nejživěji chvíle svého někdejšího vzrušení, kdy, jsa v Praze dosud cizincem, jenž je víc než často deprimován, jsem se procházel pln rozechvění po mostě Legií a pil tajemství, jež pro mne měla ta neustále se chvějící a podivuhodně kolmá světla obrážející se na hladině Vltavy. Tato světla a jejich tajemství, to byly první uhrančivé pohledy, jen na mě upřela Praha.“, které učarovaly panu Nezvalovi a donutily ho, „stát se hledačem“, toho zvláštního světla, vycházejícího z nočními lampami osvětlené Vltavy, z měsíčním svitem osvícených starých a oprýskaných uliček, či z lesku výkladních skříní. „Kdykoliv se vracím z cizích měst, pro jejichž krásu mám oči otevřené, do Prahy, mezi její mosty a věže, jsem šťasten, že smím žít v tomto městě, že je smím opěvovat, že se mohu pokoušet definovat jeho tajemství.“

A byla to láska: „Tak naše láska k Janu Nerudovi může se státi jednoho dne svědkem, že budeme hledati s trpělivostí člověka, poháněného tušením, ono kluzké místo, kde si tento veliký stařec zlomil nohu. Tak vstoupíme do hospůdky, kde sedával Jakub Arbes, abychom spatřili barvu kouře a okenic, na něž upíral pohled, za kterým se rodila jeho romaneta.“, a okouzlení a pokora, k básníkům a spisovatelům generací předchozích, či předcházejících :-) (protože to oni vyšlapali ty stopy, které pan Nezval tak urputně hledal ... a následoval).

Bylo to hodně osobité, a bylo to tak nějak krásně poeticky křehké ...

PS: Musím se připojit k 1amu a poděkovat milé Marušce za krásný komentář a za inspiraci ... mám to totiž stejně, vím, že se na ni mohu spolehnout :-).

61 25.03.2019

"... povím podobenství o lidech, kteří se domnívají, že dělají věci, jež si Bůh Všemohoucí přeje, aby dělali. Uděláte dobře, když si mezitím, pro poznání pozadí tohoto podobenství, přečtete všechno, nač přijdete, ... o španělské inkvizici.“

Do rukou se Vám dostalo, v podobě sci-fi příběhu, velmi podařené „podobenství o člověku“, vypadá jako diapozitivy laterny magiky morbidních představ, a taky je plné inteligentní satiry a svérázného černého humoru ... tedy - Kurt Vonnegut Jr. ve skvělé formě, takový, jak ho mám ráda (z mé strany je to poměrně dlouhodobá a skoro si troufám říct, že trvalá, záležitost :-).
Ale teď už k tomu, co vás v tomto příběhu čeká ...dostane se vám spousta zajímavých, vtipných až sarkastických a věřím, že i užitečných, informací:

... že není nejmenší důvod, proč by dobro nemohlo triumfovat stejně často jako zlo, protože triumf čehokoli je záležitostí čistě organizace: „Existuje-li něco takového jako andělé, věřím, že jsou organizováni po způsobu mafie.“

... že každý, kdo má chuť, či potřebu nějakým závažným způsobem změnit svět, musí mít „dar komediantství, ochotu s radostí prolévat krev druhých a musí mít po ruce nějaké přitažlivé nové náboženství“, které by mohl zavést v krátkém období kajícnosti a zděšení, jež zpravidla přicházejí po uskutečněném krveprolévání ... a abych nezapomněla: „Každé fiasko pozemského vůdcovství lze vysledovat k nedostatku alespoň jednoho z těchto tří předpokladů na straně vůdce.“

... a taky si pak už dokážete velmi dobře a plasticky představit, jaké to je, být svobodný: „„a pak si snažím představit, jaký to bude, a vidím jenom samý lidi. Postrkují mě semhle, postrkují mě tamhle - a nic jim není vhod a jsou pořád naštvanější a naštvanější, poněvadž nedokážou bejt z ničeho šťastný. A hulákají na mě, protože já je šťastnejma neudělám, a znova se jen strkáme a přetahujeme.“

... a protože už víte, že zlo i dobro mohou triumfovat stejně často, je tu další rada, pokud zrovna budujete, nebo se chystáte zbudovat, svou vlastní finanční (či zprostředkovací, či dokonce špionážní) organizaci, věřte že všechny jsou založené na společném základu: „ na hrubé síle hotových peněz a dokonalém porozumění pro chytré, zlomyslné, nespokojené lidi žijící za lokajskými fasádami.“ ... protože právě takoví lidé „s radostí přijímali (nejen) marťanské peníze a rozkazy. Nekladli žádné otázky. Byli vděčni za příležitost rozhlodávat jako termiti pražce ustáleného řádu.“ ... a ještě, velmi důležité! ... „Pocházeli ze všech společenských vrstev.“

Jestli vás páně Vonnegutovy rady, informace a postřehy zaujaly, věřte, že tahle knížka jich je plná, a určitě vás budou na pozadí skvěle napsaného sci-fi, bavit, pokoušet a poučovat :-).

A na závěr ještě trochu toho pozitivního, samozřejmě od pana Vonneguta (malino přidané hodnoty, z jiné jeho knihy): „To, že někteří z nás umí číst a psát a trochu počítat, ještě neznamená, že si zasloužíme dobýt vesmír.“ (Hokus Pokus, 1990)

A na úplný závěr si dovolím předat výzvu, jak v knize zjistíte, jedné velmi důležité osoby, Winstona Nilese Rumfoorda: „Jestliže nabudete dojmu, že tento dopis vrhá sebeslabší světlo na otázku, k čemu je vlastně život, budu vám velice zavázán, když mi zatelefonujete domů.“

61 08.03.2019

„Lidé ať jsou lidmi, on ať je jejich postrach, jejich varovný prst. Protože pokud jím nebude, stanou se postrachem oni a jejich prsty už nebudou varovat - budou jen trhat a brát, urvi, co urvi.“

Hned na začátku musím podotknout, že románový svět Miloše Urbana mám ráda, je mi příjemné se v něm pohybovat a vracet se do něj, vždycky se těším :-).
Podobně to mám i s jeho spisovatelským pohledem na svět – dívá se originálně, a taky provokativně, na to, co chce vidět a posléze sdělit čtenáři, má svá vlastní kritéria. Takže mě u jeho knížek vůbec nepřekvapují hodnocení od 1-5*, a tedy ani to, že se názory na něj tak různí (od odmítnutí, přes nepochopení, až k úžasu), asi nejvíc ze všeho to ukazuje právě na to, co se nám Urban ve svých knížkách často snaží říct, že není jediná pravda o světě, že je možné dívat se různě, a že vždycky záleží na tom ... kdo se dívá.
Ti z vás, kdo jste Urbana ještě nečetli, nebo četli a na poprvé to nevyšlo, zkuste to ještě, někteří možná knížku po pár stránkách zaklapnete, protože zjistíte, že svět, tak, jak ho vidí pan Urban, vás neoslovuje, někteří možná dočtete, ale stejně nebudete nadšení, protože jen sem tam, občas, se za oknem vlaku, kterým jste právě projeli napříč příběhem, mihla zajímavá krajina, a některé poetický příběh o krajině a živlech, které ji mění, o vášni a lidech, kteří se s ní potýkají, a o všech dávných i nedávných mystériích, která s tím nějak souvisí ... zaujme. Pak budete chtít vědět víc, možná občas i zastavit na některém z nádraží cestou a rozhlédnout se kolem, pokochat se krajinou a zaposlouchat se do vyprávění místních, to protože příběhy, které uslyšíte, vám budou povědomé ...
Já tam možná budu taky, a budu se těšit, že se třeba občas na stránkách Urbanových knížek potkáme :-).

Není jedna pravda o světě a zrovna tak není jeden způsob, jak Hastrmana číst, právě naopak, řekla bych, že jich je docela hodně, takže záleží jen na vás, jestli se budete snažit v příběhu všechny zachytit, pochytat, případně porozumět jim, nebo jestli si zvolíte takovou cestu, která vám bude příjemná a která vás příběhem provede tak, že vás to bude prostě bavit ... já si zvolila ten druhý způsob, našla si cestu svou ... docela přirozeně si mou pozornost první získala hora ...
„Tenkrát jsem byl na hoře poprvé a právě tehdy narazil na to, co skrývala prohlubeň nad severním svahem kousek pod bukovým lesem ...“

... a s ní krajina a tedy „dívání se na svět“, protože třeba právě o něm je totiž hastrmanův příběh docela hodně ... hodně toho je napsáno o původní poetické skoro barokní krajině v severních Čechách, tedy o krajině, představující prapůvodní obraz krajiny – lesy, pole, jezera, který by neměl být měněn „hora ať zůstane horou, jezero jezerem“. Jenže krajina své dominanty ztrácí (vlastně se tam i můžete jet podívat a přesvědčit se) ... „hora kamene, odjakživa zde stojící a vyživující svými prameny celý kraj, je po pár desetiletích lidské hamižnosti rozpáraná a zmrzačená. Prameny vyschlé; viklan, odvěký symbol a místo pohanských obyčejů, vyvrácen“ ... krajina se zploštila „stejně jako duše lidí, kteří v ní – a z ní – žijí.“

... tohle „dívání se na svět“ hastrmanovýma očima trochu bolí ...
„Všichni jste lidské bytosti, z vody se skládáte a bez vody se neobejdete ani den, a přece děláte všechno pro to, abyste o ni navždy přišli.“

... a opět celkem přirozeně pak přišli na řadu lidé, kteří v krajině žili a žijí ... protože příběh, který jsem poslouchala, byl příběhem o paměti krajiny a lidí, o tom, jak se v ní už po staletí mísí staré, pohanské vs. křesťanské chápání světa, a do toho se celkem neúprosně o slovo hlásí osvícenský duch ... a jak tohle všechno drtí technická revoluce (první, druhá, třetí ... a dnes už i čtvrtá), a tak mě zajímalo, jak se s tím místní lidé potýkali, každý dívajíc se tím svým způsobem na svět kolem sebe ...
Jasně, že jsem zjistila, to co jsem tušila ... paměť je paměť, takže je to stále stejné ... přestože se všichni dívají na totéž, ne každý totéž vidí ... možná proto je Hastrmanovým údělem ... stále se vracet ... jako memento ... jako připomínka ... jako paměť, která má, a všichni to víme ... svá omezení :-) ... my, lidé, totiž rádi zapomínáme ...

„Přišel jsem bez šatů, když čas neměl smysl, hleděl jsem vzhůru ze dna řek, přespával v rákosí a v korunách dubů, lovil jsem v tůních, jezerech.“

„Protože to tak musí být ...“

„Snad to tak musí být ...“

61 06.02.2019

„Nebylo před ním a není po něm malíře, který by tak široce, tak prudkým
a hrubým rozmachem popadl svou dobu a nakreslil její líc a rub."
(Karel Čapek: Výlet do Španěl)

„Směšný je, kdo žije v světě, jaký měl by být, ne v tom však, který je!
Přec přizpůsobit musíme se, jinak nelze!“ Rozkřičel se Goya, ale Agustín mu tiše praví: „Vy že tím se řídíte, chm!“ Goya odpoví již mírně: „Mezi těmi dvěma světy přece jistě cesta vede, chci ji najít, já ji najdu! Věř mi jenom Agustíne! Trpělivost měj, můj milý! “

Číst příběh Francisca de Goy byla pro mě čistá radost, dokonce několikanásobná, ale abych to vzala pěkně po pořádku:

Španělsko – to byla láska na první pohled, vlastně na první krok, loni v létě jsem měla možnost navštívit tuto zemi poprvé a okamžitě mě okouzlila a Španělsko Francisca Goyi, Španělsko, tak jak mi ho v tomto příběhu zprostředkoval autor, mi tuhle velkou, na historii, ale i přírodní krásy bohatou, zemi hned připomnělo, a byla to čistá radost znovu cestovat po téhle zemi, navíc v nesmírně zajímavé době přelomu 18.-19. století, těsně po Francouzské revoluci, v době kdy ve Španělsku stále vládla tvrdou rukou inkvizice a přitom už se o slovo hlásilo osvícenské hnutí. Španělsko a Goya mi tak zaplnili kolonku letošní Čtenářské výzvy – kniha o vašem oblíbeném místě, nebo zemi.

Francisco de Goya – obdiv, ovšem až na pohled druhý :-), na jedné straně tu je totiž ambiciózní umělec toužící po uznání a ocenění, kterého se mu nakonec taky dostane téměř ze všech stran, od Akademie výtvarných umění San Fernando počínaje po královskou rodinu konče. Jenže na druhé straně tu je Goya balancující na pomezí dvou zcela odlišných světů – sice touží po uznání a bohatství a krásných ženách a rozmařilém životě, ale zároveň pohrdá šlechtou a pohrdá i španělským absolutistickým zřízením. Na jedné straně tu je tedy Goya a jeho oficiální zakázky – portréty, náboženské náměty, na té druhé pak Goya a jeho soukromá série kreseb – s náměty intimními, a taky satirickými a výrazně kritickými. Goya, který se obrátil od náboženských témat k věcem tohoto světa, Goya, kterého obdivuji, který zachycuje svět ovládaný iracionalitou, pověrami, zpátečnickou vírou v čarodějnice a démonické praktiky, odsuzující inkviziční tribunály, kritický k poměrům, ke šlechtě, ale hlavně ke kléru, který se jen přiživuje na zbytku obyvatelstva (Francouzská revoluce je hned za rohem v plném proudu, a zpátečnické Španělsko má co dohánět), Goya, který ve své sérii Rozmarů (Los Caprichos) dává své umění do služeb osvícenských idejí, protože Rozmary, to je osobité dílo vytvořené ne na objednávku, ale z vlastní vůle a vnitřní potřeby, to proto je tak obdivuhodné. Rozmary ukazují na tradice a kulturu španělského národa, ale taky kritizují lidské chyby a neřesti, výstřednosti a omyly společnosti, jsou rozmanité, mají mnoho podob, které se neustále mění, v ohromné šíři „tónů“ – od lehce erotických, přes karikaturní až po ďábelské výjevy sabatů, Goya, je totiž přesvědčený, že malba může být výmluvnější než poezie nebo hudba.

Lion Feuchtwanger – tak to byla čistá radost, z opětovného setkání s krásným textem, čistá radost z četby příběhu, který vypráví, a tak vysvětluje Goyovu složitou osobnost – skrze precizně zpracovaný milostný příběh padesátiletého Goyi, ztrácejícího sluch, stárnoucího a dost ošklivého a Cayetany, krásné vévodkyně z Alby, druhé nejvýznamnější ženy ve Španělsku, která, říká se, byla předlohou slavné dvojice Goyových obrazů, Nahá maja a Oblečená maja (pravdou ale je, že předlohou nejspíš byla skutečná maja z lidu). Feuchtwanger tak skrze tento příběh interpretuje celé Goyovo dílo, odkrývá malíře v mnoha různých podobách a ukazuje Goyu ne jako hluchého šílence, ale jako vášnivého poživače života, žen zejména :-).

„Fantazie opuštěná rozumem plodí nemožné stvůry. Spojena s ním je však matkou umění a zdrojem jejich zázraků.“
Francisco de Goya

61 08.01.2019

„Na scéně stojí krásná mladá žena, sálá z ní nadšení a nakažlivá chuť do života – Vitka v době svých největších úspěchů. Uličnicky paroduje rozporuplné mínění veřejnosti, vysmívá se chvále i pomluvám ...“

Říkala jsem si, jaké to bude? Vitka je totiž přesně ten typ hrdinky, který se ke Kateřině Tučkové hodí :-), byla to přesně taková žena, o jakých píše, silná hrdinka s dramatickým osudem odehrávajícím se na pozadí neméně dramatických událostí dějinných (dostane se vám možnosti sledovat meziválečné velkoměsto s jedinečným otiskem přechozích epoch, sledujete Uměleckou besedu, posloucháte šlágry Voskovce a Wericha, čtete básníky Devětsilu, na zdech visí obrazy surrealistů), a navíc, Vitka byla Brňanka.
Vše je tentokrát zabaleno v nezvyklé formě – s Vitkou máte možnost se seznámit v knižní verzi dramatické hry (Kateřina Tučková ji napsala pro brněnské Divadlo na provázku), byla to výzva, takže se mi krásně hodila k odstartování té letošní – čtenářské, a navíc příjemné překvapení – ono to totiž fungovalo :-). Příběh se odvíjel naprosto plynule a přirozeně, před očima mi vyvstávaly a měnily se kulisy, odvíjely se jednotlivé scény až najednou byl konec „představení“, spadla opona a já, ještě trochu v transu, měla chuť vstát a zatleskat! Kateřině Tučkové se opět povedlo vytvořit úžasný fiktivní příběh, ovšem stojící velmi pevně a přesně na velkém množství precizně prostudovaných historických pramenů, ale především na konkrétním životním příběhu zajímavé ženy.

Příběh, knižní, a bohužel i ten životní, je to krátký (jsem přesvědčená, že z pera paní Tučkové a množství nastudovaných materiálů, by určitě vydal i na velký román, a já bych si ho určitě ráda přečetla), přesto jsem měla možnost „vidět a slyšet“ mnoho:

... vypráví o Vitčině nutkání objevovat nové podněty ...

„Jenže vy tu nejste (mladá dámo) od toho, abyste tvořila ... vy jste tu od toho, abyste se vzdělávala!“
„Tak to třeba berte jako reformu formy!“
„Cože? Bože! Prostě příliš neukázněné!“
„Inu víte jistě sám, že vaše dcera se – jak abych to řekl – zrovna neznepokojuje úctou k autoritám!“

... celé je to drzé! ... jenže má to nápad a švih! ...

„A nakonec jsem jen žasl, co jí rostlo pod rukama. V té její symfonietě bylo všechno – obavy, tíseň, vzdor, ona tu aktuální mizérii zkrátka dokázala zachytit s takovou přesností, že mně, který už slyšel ledacos, při tom běhal mráz po zádech ...“

... vypráví o Vitce rozpustilé, lehkomyslné, nedělající si hlavu s „mravním přikázáním“ :-), ale taky o Vitce nesmírně talentované a cílevědomé, krásné a vzdělané ženě ...

„Hudebníci se postupně podvolují Vitčinu řízení, jejich pohyby se sehrávají, až jsou jedním velkým, synchronně se pohybujícím organismem ... s každým dalším mávnutím taktovky je výkon orchestru přesvědčivější ... Vitčino nasazení strhlo všechny hudebníky, vstávají, potí se a vydávají ze sebe to nejlepší ... zrcadlí každý její pohyb ...“

„A navíc ... všechen ten cirkus ... mně se tomu prostě nějak nechce věřit. Co když ... co když to vůbec nebylo kvůli mé muzice? Co když se jim jen zrovna šiknu do hry? Stejně jako těm bábám z Ženské národní rady bylo dost, že nosím sukně, hudbě nerozuměla žádná ...“

... a vypráví taky o Vitce obklopené lidmi, kteří tak utvářeli její osobnost ...

„Svatá prostoto, tak ona je láska vážně slepá! Vždyť se choval, jako by mu bylo osmnáct! Starý chlap! Můj přítel! A ženatý! ... Copak sis nevšimla, jak se Martinů může celý pominout z naší Vitky?“

„Život ten příběh vypointoval, jak bych si v obavách z neúnosné míry patosu sama nikdy netroufla.“
(Kateřina Tučková)

61 03.01.2019

Karel Kryl je u nás doma známý především jako písničkář a básník, úmyslně jsem použila slovo písničkář na prvním místě, protože tak je tu nejznámější, je ale především básník, a to velice trefného slova. A to není všechno, Karel Kryl byl také cíleně a velmi přesně mířící komentátor, nejen politického, spíš se hodí říct společenského, dění. Krylovy texty totiž úplně bez problému obstojí i bez hudebního „podkladu“ :-).

V téhle útlé, tematické knížečce, která se věnuje jen krátké etapě Krylova působení právě jako komentátora, žurnalisty působícího víc jak 20 let v rozhlase, přibližně mezi lety 1980-1990, máte možnost seznámit se s jeho trefnými a přesnými komentáři ... a i když Kryl míří velmi kriticky do naší společnosti ... nemůžu si pomoct, i ta jeho kritika je stále tak poeticky znějící :-) ... a co je důležité ... všechny ty verše, jsou nadčasové, možná spíš bohužel, se tak lehce trefují i dnes ...

„Západem cloumá nejistota
a klesá cena oběživa,
Burza – zas jednou – neduživá
A proletáře tlačí bota,

Když mění dolar za dináry.
Číňané mění premiéra,
Francouzům chudne Riviéra,
neb dělník lítá na Kanáry.

Afrika chcípá z podvýživy,
Gorbačov čeká na Godota.
Jen u nás – jásot Karla Gotta ...“
/listopad 1988/

„Čas scelil rány. Jizvy ještě bolí.
Opilý Lautrec kreslí na ubrusy
václavské kopí s pláštěm Jana z Husi
v době, jež ještě věří na symboly...“
/listopad 1988/

„Nad zemí prodanou
větry až přivanou
oblaka, zelená z žíravin,
vlasy tvé havraní
uchopím do dlaní:
z prstenu zaplane vltavín,
snítka nachových plodů
rozčeří vodu –
navzdory – posté
pak na břehu vzroste
rudý trs jeřabin.“
/srpen 1988/

„Táž hudba ve vzduchu
jenž plný exhalací.
Pro chudé na duchu
vždy totéž pro legraci –
a vždy kus za kus. Tíž
hlupáci hloupost chválí.

I země skoro táž,
nad níž se nebe klene.
Snad jednou rozmotáš
to klubko zauzlené
nebo ho upustíš –
někam se zakutálí ...“
/květen 1989/

61 31.10.2018