alef komentáře u knih

Jsem naprosto okouzlená Werichovým naprosto osobitým a nepřehlédnutelným způsobem psaní ... jeho upřímností až "drzostí" s jakou kritizuje a "posmívá se" lidským neduhům, jeho lidskostí a především jeho pozitivní energií, kterou v každé větě předává. Pro Wericha je tou nejvyšší hodnotou, kterou nám může předat - smích - proto jsou jeho příběhy (pohádky) vtipné, zábavné, vlídné, dobře končící ... prostě kouzelné :-).
Fantazie pana Wericha mě naprosto fascinuje a jeho inteligentní humor je mi "kořením života" :-).

61 20.08.2015

Jsou staré, jako stromy v lese, jejichž kořeny sahají hluboko do minulosti a větve se rozprostírají daleko do budoucnosti.

Jsou to zrcadla, co odráží lidskou povahu …

V krátkých příbězích, kde zvířata mluví a jednají, jako lidé, poznáš, co je člověk zač!
Otevřou se ti oči a uvidíš – lidské slabosti, hloupost a neřesti, ovšem i jeho ctnosti – chytrost, odvahu, sílu, statečnost!

Setkáš se tak třeba s mazanou liškou, krutým vlkem nebo dost opatrným ježkem …
V každém z minipříběhů se odehraje určitě drama života – každá postava má svou roli a z ní vyplývající svůj předem daný osud. Naučí tě, že i v těch nejmenších a nejjednodušších věcech často bývá skrytá velká pravda.
Třeba, že vytrvalost a s ní spojené přiměřené úsilí můžou překonat i daleko větší přirozené schopnosti druhého, pokud je dotyčný zanedbá, nebo bere za samozřejmé.
A tak se může stát, když se pře želva se zajícem, kdo z nich je rychlejší, že …

„Želva a zajíc se dohodli na času a místě závodu a dali se do běhu. Zajíc se spoléhal na svou rychlost, na běh tak moc nemyslil, lehl si vedle cesty a zdříml si. Želva si byla moc dobře vědoma své pomalosti, bez ustání běžela, předběhla spícího zajíce a dostala cenu vítěze.“ /Želva a zajíc/

60 27.11.2024

Blízká setkání jiného druhu, asi tak nějak bych zhodnotila borůvkové pamlsky, co mi Bára naservírovala, jako drobné literární pohoštění.
Jejich vzhledu a svěží chuti se v podstatě nedá moc co vytknout, jsou tím, čím jsou - pamlsky, nic víc, nic míň, navíc, voní autenticitou postřehů – o mužích, o ženách a o tom, co je mezi nimi. Ozvláštněné jsou specifickým autorčiným humorem, osobitým pohledem na věc a svérázným životním nadhledem – nad soužitím (dle autorky) dvou zcela odlišných živočišných druhů …

U Báry Nesvadbové jsem zvyklá na to, že je odvážně otevřený člověk ve svých názorech (přestože nejsem pravidelná čtenářka tohoto žánru, řekněme humoristicko-psychologicko-feministické ženské literatury, od Báry už jsem po několika přečtených zvyklá na ledasco) – a to se mi na ní vlastně líbí – je prostě taková, svérázně nezávislá realistka, není podbízivá, nabízí prostě svůj úhel pohledu, své nemalé životní zkušenosti, postřehy, názory, poznámky - ke stavu světa ...
Často se o ní píše, jako o feministce, ale asi bych ji tak, navzdory jejímu výrazně holčičímu světu, kterým se obklopila, nenazvala, spíš je to taková pragmatická hledačka – rovnováhy – mezi osobní svobodou a potřebou důvěrné blízkosti …

100+1 podob mají mezilidské vztahy – ty „borůvkové“ jsou o komunikaci, ať už potřebujete vykomunikovat cokoliv :-).

60 06.11.2024

„Na moment cítím ledový dráp zaseknutý v krku a dívám se na Oleha, jak z kastrůlku rozlévá horkou vodu do našich připravených hrnků. Pravá káva Illy …“

Petra Hůlová nás v osobním příběhu Olgy nechala nahlédnout do světa ukrajinských přistěhovalců cca 12 let zpátky, tehdy čelili v lecčems jistě stále stejným stereotypům (přetrvávajícím dodnes), ale i trochu jiným výzvám (oproti současnosti).
Olga, řekla bych, dost věrně popisuje situaci tehdejších příchozích z východu (tehdy ne uprchlíků, ale těch, co se rozhodli dobrovolně a šli za vidinou vyššího výdělku, získaného ponejvíc bez pracovního povolení), nepochopení pramenící z kulturních a sociálních rozdílů (to platí stále), každodenní problémy, které komplikují život (i to samozřejmě platí stále, jen příčiny problémů se posunuly). Neubráníte se nejspíš přemýšlení o rozdílech v jejich postavení „tehdy“ a „dnes“ – kulturní rozdíly, předsudky a sociální izolace zůstaly, i ekonomické problémy – kdy se snaží ušetřit a posílají peníze na Ukrajinu příbuzným – přetrvaly, to, co je patrné a jiné, je u mnohých z nich příčina, proč jsou tu (osobní volba vs. nutnost), kdy se dnes (pro mnohé, stále ovšem ne pro všechny) stávají Čechy spíš zemí „pro slušný život vhodnou“, což by leccos snad mohlo změnit, nebo alespoň mírně posunout – pokud začneme o těch rozdílech přemýšlet.

Ale zpět k příběhu Olgy … odvíjí se jako volný proud myšlenek – Olžino přemýšlení si o tom, kde jsem a co tu dělám, proč tu jsem … obhajování si své pozice, svých příčin a důvodů, vysvětlování (pro případné čtenáře, ale i pro sebe sama, objasnění si vlastní role v příběhu a skrze ní, i situace ostatních krajanů.
Tenhle způsob vyprávění je pro Petru Hůlovou typický (četla jsem už několik jejich knížek, a je to vlastně to, co mě zaujalo nejvíc) – pečlivě vybrané a čtenářsky lákavé nebo aktuálně zajímavé téma, exotické nebo jinak výstřední prostředí (nejen Tajga, Mongolsko nebo cirkus, ale i svět ukrajinské komunity v Čechách tak lze brát), to jsou její devizy a důvod proč se k jejím příběhům pravidelně vracím.
Vyprávění navíc příjemně plyne, Olga přemýšlí o své situaci dá se říct s nadhledem (někdy je vtipná, někdy trochu vulgární, a někdy vážná), takže ještě spíš se to jeví, že je to taková její nátura, životní pragmatismus, možná životní nutnost … je tak, jak je … „divili byste se, jak dlouho jde jíst jen taveňák (ty Češi umějí a v Lidlu v akci vyjdou i levněji než na Ukrajině) a nic jiného nebo … prát jen v lavóru a sušit to na šňůře mezi dvěma háčky na stropě“.
…
„Oleh by býval mohl dnes chodit po Praze a ukazovat nalevo napravo každému, kde nechal svoje zdraví. Vladan a podobní vykukové, co Ukrajincům slíbili v Čechách zařídit první poslední, ochranu před mafií, dohled nad podmínkami práce, pomocnou ruku v případě nouze atd., by každému z našich mužů jako projev pokání a dobré vůle měli zařídit alespoň … luxusní let nad Prahou, kdy by chlapům z výšky někdo znalý pražské kotliny s tisícerými díky a frázemi vděčnosti, alespoň s těmi, když už nic opravdového, … ukázal všechny ty domy, na kterých dělali, a jsou to baráky jako hrom, a budou Pražanům dobře sloužit ještě desítky let, i když mnozí na ně brblají, protože Češi nevědí, co mají …“

Rozhodně se jedná o zajímavý „vhled“ do nejen Olžiných myšlenek, ale potažmo života ukrajinské menšiny tady i života na Ukrajině, možná by to mohla být doporučená četba pro všechny, kdo se snaží spíš porozumět, než šmahem odsoudit...

60 22.10.2024

„Na světě snad neexistuje místo, které by se dalo srovnat s tropickým lesem s jeho nevyčerpatelnou zásobou překvapení a nekonečným množstvím záhad. V Jižní Americe jsem uviděl, jak se cosi, co jsem považoval za padlý kmen, proměnilo v tapíra a odkráčelo. Něco podobného se mi stalo i v Malajsii, když se ulomený pahýl větve na stromě náhle začal hýbat — byl to hmyz podobný láhvi opatřené nožičkami. Když jsem se poprvé dostal do deštného lesa v západní Africe, pozorně jsem sledoval, jak průvodce ohýbá větvičky a listy, aby vyznačil naši stezku, když jsem to poprvé zkusil sám, během hodiny jsem se beznadějně ztratil. Vkročil jsem v Malajsii na mýtinu a během tří minut jsem byl pokryt nečetnými pijavkami, které jakoby seskakovaly z listů přivábeny к mé osobě jakýmsi tajuplným radarem."

„Nesmírná rozmanitost živých tvorů obývajících tropy je zarážející."

Někdy na gymnáziu (a to už je opravdu strašně dávno) jsem přečetla téměř všechny Durrellovy knížky, v té době jsem hltala ledacos, různě přeskakovala mezi žánry (ostatně to dělám asi doteď, teď už jsem ale vybíravější :-)), to se ale nestalo u knížek pana Durrella, ty mě opravdu chytly a já je přečetla v rychlém sledu, téměř jednu za druhou, mezi nimi i Dvakrát do Kamerunu, kterou mám doma, zůstala pozapomenutá hluboko v knihovně a včera, když jsem hledala jinou knihu, jsem ji objevila a s nostalgií do ní nahlédla. Bylo to moc příjemné setkání, po letech, připomněla jsem si, proč jsem měla (a mám) knížky pana Durrella tak ráda. Jeho životní nadhled, smysl pro humor mi opravdu jsou blízké, a jeho životní cesta je vážně obdivuhodná.

Dnes si často stěžujeme, že děti málo čtou (a asi je to i pravda), a já si tak trochu u čtení přemýšlela (je to na zvážení pro vás, vážení učitelé :-), jak by knížky pana Durrella šly ve škole výborně využít. Vážně si myslím, že se výborně hodí, a nemyslím tím zrovna hodiny Českého jazyka (kde by se samozřejmě daly také velmi dobře využít), ale naprosto nenásilnou formou a asi i celkem jednoduše, by se daly využít pro mnoho jiných účelů.

Co totiž v téhle knížce najdete? Úžasný, vyčerpávající, a přitom vtipný a naprosto přirozeně lehce čitelný a pochopitelný popis zoologické sběratelské expedice do deštného pralesa v západoafrickém Kamerunu, kde pan Durrell sbíral zvířata pro zoologické zahrady. Knížka obsahuje kromě výborného a vtipného líčení cesty a návštěvy bafutského vládce, bezpočet čtivých! popisů různých druhů ptáků, plazů i savců žijících v deštných pralesích, vysvětluje jejich způsob života a potravní zvyky, jejich anatomii, nenásilně ukazuje na systémy evoluce, vývojové vztahy jednotlivých skupin živočichů, zasvěcuje do etologie (seznamuje s vrozeným a získaným chováním), a ukazuje, jaké prostředí je pro které živočichy přirozené.

Jinak řečeno, knížky pana Durrella, to je biologie živočichů a environmentální výchova na dlani :-), navíc s jednou nezanedbatelnou přidanou hodnotou – jsou opravdu nesmírně čtivé!
Když budou děti číst knížky pana Durrella, nejen, že nejspíš zvládnou hodně ze základního učiva základní školy, ale navíc, nebo možná především! ... naučí se toho daleko víc ... totiž, o postavení člověka v přírodním systému, o tom, že není tak výlučné, ale na druhou stranu je výlučné natolik, že s sebou nese odpovědnost! Pan Durrell naprosto nenásilnou, příjemnou a veskrze čtivou formou ukazuje na provázanost prostředí, na ekologické problémy, ... a tak možná přispívá k tomu, vytvořit si na tahle témata svůj vlastní názor.

Já bych se za knížky pana Durrella do škol určitě přimlouvala! Posuďte sami. :-) 
„Ve světě savců se setkáme s nápadným kontrastem mezi něžnými obrovitými vegetariány afrických lesů, gorilami — kteří mohou vážit stejně jako tři dospělí muži a vestoje měřit téměř dva metry - a drobounkými drápkatými opičkami amazonského pralesa, jejichž párek by se pohodlně vešel do čajového šálku. Najdeme tu tabony, ptáky budující kupy z dějícího listí a půdy, které fungují jako líhně pro vajíčka, i zoborožce, ti zazdívají své družky do stromových dutin, jako by se chtěli ujistit, že vejce opravdu vysedí. Jsou tu goliáši, brouci velcí jako mužská pěst. Viděl jsem pohybující se proud mravenců kilometr dlouhý a nepřehledné spousty hmyzu, který před nimi v panickém strachu vylétal nebo vyskakoval ze země. Ačkoli však létající hmyz dokázal uniknout mravencům, nezachránil se před mravenčíky, ptáky sledujícími armádu mravenců nebo letícími před ní — snadno tak přijdou к chutnému soustu. Existuje dokonce pralesní příbuzná žirafy, okapi (objevená až ve 20.století, tak dobře je mezi stromy ukrytá), a drobná antilopka trpasličí, vysoká jen 30 centimetrů a s nožkama tenkýma jako tužka. V tropickém lese se setkáme se spoustou druhů kočkovitých šelem od jihoamerického jaguára, krásně černě skvrnitého na podkladu zlatožlutém jako chryzantéma, po černou formu levharta, který žije v Asii a má srst zbarvenou jako eben."

60 20.02.2019

„Humor je názor.“
„Humor není smáti se, ale lépe věděti."
„Humor, toť vláda nad city, barvami a náladami, je to šíře, v níž vše se vyrovnává, je to vahadlo, jež zvedne každé hoře.“
Vladislav Vančura, eseje Poznámka o humoru, Odeon 1929-30

Tři letní dny ... ospalé maloměsto ... nuda a všednost ... a právě sem dorazí kouzelník a provazochodec Arnoštek a jeho pomocnice Anna, čímž vzbudí náležitý rozruch ... no hlavně Anna, mezi muži :-) ... a pak už se bavíte :-) ...

„Ach, vydechla cítíc, že je na chvíli veta po její občanské jistotě, a setřela si hřbetem ruky slzu. Ach, ach,ach. Jak je krásné kouzliti ohně a po širém světě si pohrávati malými oblými věcmi. Jak je krásné počítati dny do tří a míjeti město po městě!“

... nastupuje Vančurova „jazyková hra“ se čtenáři ... dialogy plné archaizmů Vás vtáhnou do děje a Vy si můžete plně vychutnat výborný a nezapomenutelný ironicko-satirický styl, který Vám ukáže, jak se radovat ze života, samozřejmě za přispění hravého humoru plného poetiky ... protože pak fantazie, smyslové prožitky a obrazotvornost mohou pracovat :-) ... provází Vás příběhem, který plyne tak jako ležérně, fantaskně, hravě, dovádivě, a kde není místo pro pesimismus ...

„Jezme a pijme, řekl Hugo. Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše,co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se používají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem!“

... tahle knížka je prostě jeden ze způsobů jak „ventilovat“ rozmrzelost a starosti,... ono to ani nejde, mít blbou náladu, když se musíte při „filozofování“ hrdinů neustále usmívat :-)

„Majore, nejste přesvědčen, že vše, co vzniká, jest z hravosti a z odvahy těchto lidí těkajících v poli, kteří nerobíce ani knih, ani věcí užitkových mají dosti pokdy, aby blábolili jako bůh a řadili věci v překvapující sled?“

„Slýchal jsem vás, jak drolíte verše, jež nemají žádné ceny naučné a z nichž hrká zpěněná krev a ukrutenství odborníkovo, který za cenu hladu a nepaměti prosazuje novou a nesrozumitelnou krásu. Major a já pravíme o ní, že je nesmyslná a sprostá.“

„Kdyby za námi stál váš ďábel, abbé, pravil Antonín, mohl by kteréhokoliv z nás napíchnouti na vidle, neboť není pochyby, že se nám líbí ženské a že spěcháme ke kouzelnické kratochvíli.“

...Vančura nám prostě ukazuje svět jako nekonečný zdroj okouzlení ... ve kterém třeba „neusínání“ (způsobené zamilováním) není trápením ... ale příjemným zneklidněním :-)
„Některé živé milostné sny se snášejí v úsecích nocí jako rána a dopadnouce působí rušivě až do svítání. Tím se vysvětluje, že spánek lidí zamilovaných bývá přerýván a že není vydatný. Milenci procitají již za kuropění, a byť si mnou oči až k slzám a byť se nutí počítati od jedné do sta a od tisíce do padesáti, přece neusínají.“

60 05.04.2017

Středověká Paříž ... špinavé uličky, bída, mor ... klášterní prostředí ... studentský život na Sorboně ... dvůr Karla Orleánského a Jana Bourbonského ... nakonec francouzský venkov ... to vše propletené ve Villonově příběhu spolu s jeho verši = krásná kniha:

"Já u pramene jsem a žízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání;
mně lékem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán."

60 29.09.2014

„Chceme li zkoumat výhody čistě racionálního rozhodování stroje (zaměřme se na to) … co kdyby si stroj vybral jinou organizaci své společnosti?“

Co tě asi tak může čekat, 110°od Marsu?
Vesmír plný inteligentního života (ne nutně založeného na biologických základech), samozřejmě hovoříme ve vesmírných vzdálenostech, takže za rohem znamená pár světelných let.
Dobrodružství z objevování odlišných světů, technologie přesahující lidské možnosti, poměrně barvitě popisovaná společenství (zcela odlišných entit).

Čekají tě taky (asi se jim nevyhneš) myšlenky o budoucnosti lidstva, o tom, jak je na tom člověk, jaké je jeho místo v kosmu? A jeho budoucnost!
Optikou čistě racionálního rozhodování umělé inteligence budeš zkoumat (stejně jako Pozemšťané), co se stane při střetu člověka s civilizací organizovanou veskrze logicky, takže – všechny zdroje jsou využívány tím nejefektivnějším způsobem, AI přeci analyzuje data a rozhoduje tak na základě nejlepších možných výsledků; plánování a předvídání je prováděno s tou nejvyšší možnou mírou přesnosti, což minimalizuje rizika a zdá se, zajišťuje stabilitu; klíčová rozhodnutí učiněná bez emocí jen čistě na základě logiky vedou k objektivním výsledkům …
„Je mu jasné, stejně jako mně, že zbraně, které si civilizace strojů díky bezmezným výpočtům sestrojí jako nejvýhodnější, budou pro nás k nezaplacení.“
A tak, jak si stojí člověk? … tváří v tvář takové civilizaci? Jaké jsou jeho, lidské, výhody?
V dobrodružně, místy tak verneovsky napínavém, nebo spíš aldisovsky (několikrát jsem si vzpomněla na sci-fi od Aldisse Skleník) či heinleinovsky (vzpomněla jsem si i na Dveře do léta) pojatém příběhu zjistíš, co člověk zmůže, když zapojí svou kreativitu, svou schopnost tvořit a inovovat způsoby, které nejsou vždy předvídatelné, a tak můžou vést k neočekávaným řešením, na která by AI ani v nějakém zoufalém robotickém snu nebyla sto přijít, a taky, když člověk zapojí svou flexibilitu, která mu až zázračně může pomoc přizpůsobit se tak závratně odlišnému prostředí, a v neposlední řadě tu máme ještě lidskou vlajkovou loď evolučních výhod člověka, a to schopnost spolupráce (tím jedinečným lidským způsobem), když to tak vezmete kolem a kolem, když jde do tuhého, člověk prostě nakonec dokáže spojit své síly s druhým člověkem a ve dvou se to (říká se) lépe táhne, že?

Určitý znepokojivý podtón se dere na povrch této krátké a jednoduše (jak píše Marla níže) psané novely, zvlášť při při pohledu do skutečně aktuálních zpráv o AI.
To krátké dobrodružství mě bavilo, navíc taky donutilo zamyslet se …

Tak co myslíte, jak to bude s člověkem a strojem? Vytvoří spolu nakonec něco jako komplexní svět koexistence?

59 27.11.2024

Pokud máte rádi lidové báje, pověsti a staré tradice, jste na správném místě. Doporučuji usadit se s šálkem dobrého čaje (velká část děje se odehrává v Anglii, tak je to příhodné) a zaposlouchat se do příběhu od autora známého hlavně svými třemi muži ve člunu, jenže on umí i jiné příběhy, třeba jako je tento … pohybující se na hranici skutečnosti a fantazie, protkaný nitkami proslulého Jeromova humoru a hravé romantiky!

Takže, věřte, nevěřte … žila, byla jedna trvrdohlavá a umíněná víla Malvína, která měla vedle mnoha vlastností chvalitebných i velice zavrženíhodný sklon k poťouchlosti …
No jen si to představte, třeba takhle jednou … „o půlnoci a na břeh horského jezera, tedy ani v době, ani na místě, jaké by mohly lákat postaršího pána, trpícího revmatismem – proměnila jednou nadmíru důstojného majitele cínových dolů ve slavíka, což nutně vyžadovalo změnu životních návyků“ …

Prostě, Malvína byla dost svéhlavá bílá paní, a tak se jednoho dne stalo, že byla vyloučena z kruhu slavných Bílých paní bretaňských …“Od této noci mizí víla Malvína z knih kronikářů Bílých paní bretaňských, z legend i ze všech lidových pověstí. A znova se objevuje v historii až L. P. 1914“ …

Tak takhle nějak to bylo … a co bylo dál?
Celý sled událostí se s největší pravděpodobností odehrál úplně jinak než si každý jednotlivý člověk, co se s Malvínou potkal, pamatuje, teď už přesně nelze říct co a jak se stalo, ale když bychom to shrnuli … Malvína svou přítomností změnila způsob, jakým ostatní lidé kolem ní vnímali svět.
Slyšíte to taky? … „zaznělo kvílení ztracených duší“ … Malvína nejspíš zase provozuje tu svou magii - mění srdce lidí – jejich způsob vnímání emocí – a tak mění celý jejich svět!
Ovšem pozor, kouzla a magie nejsou všemocná – někdy mají i nečekané důsledky!
Takže si dejte pozor, když si zahráváte s magií, někdy totiž i dobrý úmysl může způsobit smutek nebo dost nečekané komplikace!
Chcete si snad zahrávat se smyslem samotné existence?

Zdá se, že Malvína se snaží jen přinést dobro a útěchu, přesto dál nese břímě svého vlastního prokletí …

Dámy a pánové, já se nečekaně dobře bavila – kombinace Jeromovy situační komiky s jemnou melancholií příběhu a lehkostí snových úniků z reality do světa fantazie, při večerní četbě po náročném pracovním dnu, působila až zázračně relaxačně … doporučuji!

„Chcete říct, že by se paní Marigoldová,“ řekl profesor, „– totiž za předpokladu, že se to vůbec dá zařídit – měla beze zbytku vrátit do svého původního já …?“
„Za to bych byl nesmírně zavázán,“ odvětil Marigold.
… „Udělám, co budu moci,“ pravil profesor. „Nijak s tím ovšem nepočítejte.
Asi je lehčí přimět ženu, aby myslet začala, než aby pak přestala, …“

59 23.10.2024

"chce palčivě vyprávět ... o pocitech z trápení a radostí běžného života"

Říká si Radůza, dětství prožila tady u nás, ve východních Čechách, je velmi osobitá, skoro se mi chce parafrázovat Lewisovu Alenku v říši divů a říct o ní, že je "svoucí", protože, to ona opravdu je, svou "svoucnost" neztratila, a proto mě zaujala, a pak samozřejmě díky její hudbě, náladové hudbě s atmosférou vycházející z folklóru, ale taky třeba z atmosféry obyčejných pavlačových odrhovaček :-).

Povídky - příběhy z Radůzina dětství, byly posledním článkem mé letošní čtenářské výzvy - bylo to hezké zakončení, s příběhy vyprávějícími o hledání pevných bodů v životě, o vyrovnávání se s vlastními chybami a poznání, že většinu "trápení" si v životě způsobujeme sami. Radůza se vydala na cestu "volnosti" - a díky téhle knížce zjistíte ... co všechno tak musela "opustit", nebo prostě, nechat za sebou. Někde níže v komentářích jsem se dočetla, že to pro ní byla vlastně taková iniciační cesta ... a s tím docela souhlasím ... své prožitky, životní eskapády, vkládá do svých písňových textů, svou minulost (dětství), jak píše níže "malpet" vložila bez příkras, se vším dobrým i špatným, co se v životě děje, taky do téhle knížky. Radůza se nijak nesnaží "zavděčit" publiku, ani čtenářům ... ona prostě skládá i píše, protože se potřebuje něčeho zbavit, ale taky si něco připomenout, ... třeba šťastné místo ... bezpečný svět dětství :-).

Líbilo se mi to ... smutnoveselé osobité příběhy byly pěkným závěrem letošní čtenářské výzvy :-).

„Do kostí studí svět …“
(ŽÁROVKA)

… „jednou najdeš svá slova jak terno loterie
a vyhraješ vše.“
(POESIE)

Přestože se o Halasově prvotině píše, že je to sbírka ovlivněná deziluzí a skepsí, kde je taky často skloňováno slovo „smrt“ …

„Bylo to století laskavé a ukrutné jako vlčice
kojící bezpočet Romulů a Remů
události naříkaly v listoví novin.“
(PAŘÍŽI, AŽ TĚ NEBUDE)

… na mě působily Halasovy verše spíš klidně, až meditativně, a všechny ty motivy zmaru jsem vnímala spíš jen … jako trochu hořce znějící intimní vyznání …

… třeba o slovech a osudu básníků …

„Zrána strážce majáku
sbírám své vlaštovky
Sny narazily o hlavu
už nevzletí
Pak mám podezíravé oči
trápím se nepostihlými slovy
prý je to osud básníků
kdo ví kdo ví

Slova přicházejí jak slzy
slova tekou jako med
od slov ke rtům ty vzdálenosti nepřejdeš ..
(SÉPIE)

… nebo o otázkách a pravdě …

Moudrost Pravdy
ty staré jak víno které stáčel Noe
jsou dopity kde najít nové
Gordický uzel vrásek
přesekni jedním sekem bez otázek
smíchem
Nač Proč
Ropucha na prameni žab
a shoď bez truchlení …
(MOUDROST)

… či o deziluzi …

„Je to tak jednoduché
postavit vejce po Kolumbovi
básník to činí posté
se všemi slovy
Zůstává mu prvenství
objevů známých věcí
a smutek cesty polární
co v moři končí.“
(ÚTĚCHA)

… a taky o jediném nástroji, který básník má, slovu, díky kterému se dostane k smyslu věcí ...

„Otevřena je zas hospoda světa
za okny vzpomínka …“
(NEZNÁMÝ VOJÁK)

„Žebrácké hole vzpomínek
smějme se ať nám není zima
netlučme marně na brány let …“
(KLID)

A nakonec to bylo docela příjemné večerní posezení :-) …

„Slečno řekněte mi
jak to děláte
že hodiny neoněmí
když se svlékáte …“
(LYRICKÉ SMETÍ)

58 25.09.2020

„Tancujte. Tancujte až kým hudba neprestane hrať, rozumiete? Tancujte a nerozmýšľajte nad dôvodmi. Keď začnete rozmýšľať, vaše nohy sa zastavia. … Potom vám už v ničom nebudeme môcť nikdy pomôcť. Uviaznete v tomto svete a už sa z neho nedostanete. Držte krok a nezastavujte sa. Snažte sa uvoľniť v miestach, v ktorých ste skostnateli. Dajte do toho všetko. A nebojte sa, lebo sa nemáte čoho báť. … ste unavený a vystrašený.To sa stáva každému, napriek tomu nezastavujte. Okrem tancovania sa o nič nestarajte. Tancujte, ako najlepšie viete."

A tak jsem se nechala opět vtáhnout do kola … „nereálně zvláštních situací a reálně zvláštních pocitů“ … „kdo zná sílu osudu a vyrostl v typicky japonské podřízenosti, ví, že nemá cenu vzdorovat. Stačí se položit do řeky a pokojně odplout“.

V japonské společnosti jsem sice nevyrostla, navíc, řekla bych, znám ji stále jen velmi málo, přesto jsem podlehla a nechala se pokojně unášet … do uzavřeného, osamělého světa hlavního hrdiny, ztraceného, vykořeněného, jehož bezradnost v podivně odlidštěném světě nejspíš vychází právě z příslušnosti k japonské mentalitě. Několik knížek od japonských autorů (vč. pana Murakamiho) už mám na seznamu přečtené literatury, a tak si alespoň malinko troufám říct, že o ní už něco málo vím. Přesto je pro mě stále hodně neuchopitelná, divná, či podivná, ta jejich zvláštní až sebedestruktivní tendence … inteligentní a přitom čím dál víc odlidštěné společnosti, ve které nemají city žádné, nebo jen malé místo, jediné, co je důležité a co dává smysl je hledání … kvalitní práce, kvalitního bydlení, kvalitního jídla, kvalitního vztahu … všichni hledají, a vlastně neví co :-) … hledají kvalitu života , ale co to je? …žít v systému a dobře se do něj začlenit … nebo žít svobodně, podle svých představ a tak trochu mimo systém? … možná to znamená žít právě v té "jiné", paralelní, dimenzi :-) … ha, že bychom byli na stopě? … že bychom jen tak mimochodem, náhodou, narazili na onu zvláštní černou alternativní realitu z 16. poschodí hotelu Delfín? … tady to hledání totiž zdánlivě začíná ...

Pan Murakami totiž své texty vždy staví na postupném odkrývání tajemství … celý text je vždy postaven tak, aby si udržel záhadnost a ve vás udržel napětí a zvědavost. Takže pozor, nenechte se nachytat … tady nejde ani tak o napětí z hledání, jak „z“ a „do“ téhle zvláštní reality, ale daleko víc jde o hledání jiné … o hledání sebe a o hledání smyslu … kam kráčíme? … co tam najdeme? … a najdeme vůbec něco? … nebo naopak něco ještě ztratíme? … Hledat a pátrat už musíte každý sám, uvnitř … ve vlastní mysli :-). Tak vida, přeci jen jsme něco našli, sice jsme neodkryli tajemství, resp. nedošli na konec záhady, ale tak trochu jsme zase poodhalili pana spisovatele, že by jeho spisovatelský záměr? (já spisovatel, milý čtenáři, budu zkoumat hranice vědomí a podvědomí, a vytvořím si pro to tu správnou půdu … dva, tři, či více světů, …dvojí, trojí, či více (dle potřeby) linie vyprávění … a ty, milý čtenáři, ty budeš tancovat, jak já budu pískat … tancovat a tancovat a tancovat … dokud se naše cesty někde neprotnou :-) ...
PS: dosud se tak nestalo, a tak stále tancuju a tancuju … za čas k tomu nejspíš budu potřebovat další z Murakamiho příběhů (to víte, při takovém fyzickém výkonu je třeba se občas občerstvit :-) …snad přidat indicii, či alespoň náznak …

Na cestu za poznáním si vám dovolím přidat ještě jednu malou ochutnávku z „japonských emocí“ :-) ...

„Spala so mnou dva, trikrát za mesiac.
Pripadal som jej ako z Mesiaca, lebo neraz sa ma so smiechom spýtala, kedy sa tam vrátim.
„Mám ťa rada,“ poznamenala.
Nevedel som, čo jej na to povedať. Aj ja som sa s ňou dobre cítil. Bol som veľmi rád, keď som ju mohol zohriať alebo pohladkať po vlasoch. Nevedel som sa na ňu vynadívať, keď spala, keď sa ráno chystala do práce, alebo pobehovala po byte v mojom pyžame. Viem, že som ju nemiloval, ale nemôžem povedať, že som ju mal iba rád. Bolo to čosi viac, ale nevedel som to definovať.“
... co říct, ani z Marsu ani z Venuše ... tyhle emoce totiž pochází nejspíš z Měsíce :-) ... tam je „řidší“ vzduch, resp. vakuum, tak možná proto „řidší“ city … a možná by se hodilo i to vakuum.

PS 2: souhlasím s "deirdre", také mi tak úplně nesedl slovenský překlad, a jenom díky němu dávám téhle knize 4*, cítila jsem se trochu ochuzená o malý kousek atmosféry, o malý kousek toho subjektivního pocitu, který je při hodnocení celkového dojmu z knihy rozhodující … naladit se na stejnou vlnovou délku se opravdu lépe podařilo českému překladateli.

58 27.03.2019

„V dobách, kdy mne Praha ještě deprimovala a kdy jsem ... ještě neodhalil její krásy, byla světla pražských mostů, odrážející se ve vodě, prvním signálem magičnosti Prahy. Na procházkách po těchto mostech jsem přišel na myšlenku napsat velkou báseň o člověku, bez něhož by bezpochyby tvář měst byla jiná, chudší, o Edisonovi.“
Vítězslav Nezval

A tak ze smutků života, z touhy a radosti, z toulek kolem temné noční Vltavy, ze siluet pražských chrámů a úderů pražských hodin, vznikl Edison a další Nezvalovy Básně noci ...

„Naše životy jsou truchlivé jak pláč
Jednou k večeru šel z herny mladý hráč
venku sněžilo nad monstrancemi barů
vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru
avšak noc se chvěla jako prérie
pod údery hvězdné artilerie ...“

Kdyby do těchto básní, jak sám říká, pustil denní světlo, nikdy by nevznikly, byly to noční stíny, které mu pomáhaly psát: „…láska, stejně jako poezie, potřebuje své světlo, světlo, které se k ní hodí. Kdybych byl ... vsadil začátek Edisona do denního světla, nikdy bych byl nedokončil tuto báseň. Ale takové věci se člověk nedočte v estetikách, takové věci učí básníka život“.

Nezval trávil mnoho času se svými přáteli v kavárně Slávii, není pak zas tak těžké uhodnout, proč byl blízký most Legií jeho vděčnou inspirací :-), když pod rouškou surrealismu poznával noční bary i veřejné domy, a stejně jako další umělci té doby, pil absint. Přes most Legií, kde „odrážející se lucerny na mostě jeví se jako pod vodou visící světla“, pak chodil noční Prahou domů ...

„Jak vás milovat vy cesty bez cíle
vás vy noci trópů sluncem opilé
vás vy světla světel vás vy noci hoře
vás vy světla utonulá na dně moře
vás kdož umírali jste tak vesele
budou z vás teď bambusoví andělé ...

... bylo v tom však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti ...

... na shledanou hvězdy padající s věží
na shledanou stíny v dálce na nábřeží
stíny času na nějž není žádný lék
sladké stíny snů a vzpomínek
stíny modra nebe v očích krásné ženy
stíny stínů hvězd v zrcadle vodní pěny
stíny citů jež jsou dosud bez jména
stíny prchavé jak noční ozvěna ...“

Přečtěte si tuhle báseň, abyste viděli, že třeba i cesta domů z nočního podniku ... může inspirovat :-) ... může dát vzniknout něčemu ... tak krásnému ...

58 11.01.2019

„Vás baví být někým jiným?
Pokud si můžu být jistý, že se vrátím, tak ano.
... jenom se pak ocitám v trochu jiné roli, než jsem byl předtím.
To je pravidlo. Nelze se vrátit stoprocentně stejný.
... možná mám ve své povaze něco z chameleona.“

S každou další přečtenou Murakamiho knížkou si myslím, že jsem blíž poznání, porozumění tomu, co je na jeho literárním stylu tak přitažlivé, ... ale rozumějte, je to spíš jen náznak, možnost ... jistá si tak úplně nejsem :-) ... a to mě nutí stále se do Murakamiho světa vracet a hledat.

A tak znovu a znovu opatrně vcházím do změti labyrintů ... vnitřních světů každé z postav ... abych znovu a znovu zabloudila ... v mysli ztracených, vykořeněných jedinců, kteří v odlidštěném světě hledají prostor, kde by mohli žít podle svých představ, kde většinou všichni ztratí všechno a ocitají se znovu na pomyslném začátku ... no a když přežijí ... konce nejsou tak úplně temné a beznadějné ... vždycky se objeví nějaká byť třeba sebenepatrnější jiskřička naděje :-) ... a to je mi sympatické (jsem totiž rozený optimista, který vidí sklenici vody vždy zpola plnou). Radovat se je ovšem předčasné ... projít spletitými zákoutími lidských myslí nestačí ... je tu totiž ještě vnější svět a ten není o nic míň záhadný než ten vnitřní.

A tak nedostatečně obeznámená s japonskými reáliemi, se zvláštním japonským světem, postaveným na metaforách a symbolice jsem nucená složitě hledat cestu ven chytajíc se dobře srozumitelných a krásně znějících lyrických popisů, ty mně trochu pomáhají vyznat se :-) ... zorientovat se v moderních japonských velkoměstech a v rychlém životním stylu jeho obyvatel, samozřejmě je to trochu jiné, ale v dnešním globalizovaném světě docela dobře představitelné, jenže, protože to je Murakami, tak lehce nevyváznete :-) ... do cesty se vám připlete spousta fantaskních, nebo jen nereálných, ireálných, či přímo nevysvětlitelných, absurdních a rozporuplných situací, ve kterých se mísí skutečnost a sen, vnitřní a vnější svět, přítomnost a minulost, surreálné představy se míchají s celkem reálnými popisy ... a vám nezbyde nic jiného než vyjít vstříc tomu proudu a nechat se unášet ... tajemnou, melancholickou náladou ... skrz záhadné dějové zvraty ... k poodhalení tajemství ... už, už si říkáte, že zjistíte, jak to je ... napětí, zvědavost a představivost pracují na plné obrátky ... a pak jste najednou na konci cesty ... celí zkoprnělí, protože vás to „vyplivlo“ u východu z labyrintu, aniž byste se dostali do jeho centra, do středu, kde je ukrytý klíč k tajemství a poznání skutečnosti. Takže se můžete zas jen domnívat a tušit ... a taky je možné že žádná skutečnost prostě není ... alespoň ne taková, jakou byste čekali ... a to je výzva ... a mně, zrovna tak jako vám, nezbývá než to zkoušet znovu a znovu ... v dalších příbězích :-).

„Tohle musím vědět ... vědět totiž znamená být silnější.“

A abych nezapomněla ... v příbězích samozřejmě najdete všudypřítomnou hudbu a kočky ... obojí dokonale doplňující atmosféru ...

„Mám tuhle hudbu ráda ... je to záležitost volného prostoru ... mám při jejím poslechu pocit, že jsem v obrovském prostoru, kde nic není ... tam nemusím vůbec nad ničím přemýšlet ... stačí, že tam prostě jsem ... zavřu oči a můžu se nechat unášet krásnou ozvěnou strun ...“

„Kočky v tomto vesmíru sehrávají podstatnou roli a jejich zmizení nevěstí nic dobrého ...“

PS: k některým povídkám se vrátím ještě v záložce povídky.

58 19.11.2018

„Životy jsou jako sněhové vločky, tvoří vzory, které jsou podobné a přeci nejsou nikdy stejné ... zůstáváme na svých ostrovech, protože tam nás nemůžou ty druhé příběhy ranit ...“

Životní příběh Jurije Živaga se mnou hluboce otřásl, ještě dlouho po dočtení mi rezonoval v mysli, ... byl to příběh o muži který byl hodný, podle jeho vlastních měřítek, ale i podle měřítek ostatních lidí, ... byl to příběh o muži, který miloval svou rodinu, svého syna, svou zemi, svou práci, poezii ... ale taky Laru ... „ a jeho srdce dostalo hlubokou ránu, příliš hlubokou“ ...

Jak v transu jsem poslouchala Jurijovo vyprávění ... o lásce, bolesti, zradě a naději ...

... ale taky jsem si nechala vyprávět ten velký příběh ... o manipulaci, příběh o Rusku, válce a o revoluci, příběh o utrpení, odvaze, vině, které je provázely,

... a to nebylo vše, bylo tu další vyprávění, ... šeptané něžnými slovy básníka Živaga ... o úchvatné, nádherné, nebezpečné, divoké, fantasticky pohádkové a tajemně krásné ruské krajině, popisované tolika rozmanitými slovy ... „jen vposlouchej se do hovoru, tajících kapek na střechách“ ... slyšíte to taky? ... to jaro přišlo do Varykina ...

„s jinými dny pak přišly žaly
Nebesa zřítila se z výšky těžká ...
Lhostejně stály hvězdy na obzoru“

V úžasu jsem poslouchala Jurijovo vyprávění ... o tom, jak válka, a pak hned revoluce prošly krajinou, tam a zpět a zničily co se dalo ... o tom, jak lidé, hodili osobní svobodu za hlavu a zničili a zpustošili tak sami sebe, protože prodali svou duši ... „je to naše prokletá schopnost trpět ... nemusíš se ani moc rozhlížet ... v Rusku najdeš utrpení, kam se podíváš, Rusové umí trpět ... a být přitom tvrdí“ ...

A pak už jsem jen s porozuměním sledovala Jurije a Laru ... „cítil vůni jejího parfému, opojnou směs jasmínu, zimolézu a ženské pleti ... rozesmála se hlubokým hrdelním smíchem ... a odpolední slunce ji vytvářelo z vlasů svatozář“ ...

... přiznávám, básník Živago mě okouzlil :-), a to ve své knižní, ale i filmové podobě, protože svou zásluhu na tom má i Omar Sharif :-) ...

„Kdekdo tě zbožňuje a uctívá,
neboť jsi líbezná a milá – chápu...

Nám tajemství je plachou úlevou
a nekonečnost je nám stejně známá ...

Je bílá noc, za městem slavíci
rozezvučeli dřímající vřesy ...

Noc tulačka jde tomu zpěvu vstříc,
podél zdí bloudí její nahá pata
a za ní z otevřených okenic
vyposlouchaný šepot tiše chvátá.
Ozvěny našich vyzrazených vět
přelézají přes bílé ploty v sadech ...“

„Život se vrátil stejně bez příčiny,
Jak podivně byl kdysi přerušen.
Zas v tamté dávné ulici jsem nyní ...
Nás dva – ať nechcem sebevíc –
vždy zas to k sobě vrátí ...

Na kouzlo dlaní jsem si zvyk
a ramen, zad a šíje také.
Ženských krás věčný služebník
chvěju se jako před zázrakem.“

58 15.03.2018

Asi nikdy nepřestanu žasnout na uvěřitelností Tolkienova světa, nad jeho fantazií, se kterou vytvořil (inspirován mytologií) svůj vlastní, naprosto komplexní obraz, dokonalý snad ve všech prvcích, jazykových (on ten Tolkienův vztah k jazykům nejde přehlédnout :-), však taky svůj vytvořený svět „oživil“ vytvořením jazyků, které v jeho příbězích ožívají a posunují příběh do ještě vyšších dimenzí :-) )... i obsahových. Co mě nejvíc fascinovalo přímo na tomto příběhu je ústřední motiv - Sauronův Prsten – to je podle mě prostě naprosto dokonalý nápad ... vyjádření představy, která pak dala vzniknout příběhu. Prsten jako pokušení, prostředek k dosažení moci, ale hlavně ... jako výzva ... a to pro všechny, nejvíc samozřejmě pro 3 hlavní hrdiny ... Froda, přijímajícího svůj úděl, donést prsten do Mordoru, Aragorna, který musí naplnit své poslání – vydobýt si zpět svou královskou pozici ... a v neposlední řadě Gandalfa, jehož cílem je prostě zvítězit nad Sauronem. Nejde si asi nevšimnout, že všichni hrdinové jsou vybaveni všemi antickými ctnostmi :-) – moudrostí, statečností, spravedlností a uměřeností – a podle nich se taky rozhodují a jednají, a samozřejmě analogicky, ty postavy, jejichž chování je „špatné“, nebo se „špatným stává“ – špatně končí :-).

„Moudrost je předpokladem pro to, aby člověk jednal dobře.“ Moudrý Gandalf je tak postavený do protikladu se Sarumanem, který byl také moudrý, ... až do té doby než moudrost přerostla v pýchu, protože, jak říká Gandalf: „ten, kdo rozláme věc, aby zjistil, co je zač, opustil cestu moudrosti.“ ... a tak Saruman ztrácí schopnost moudře jednat.
Na moudrosti je závislá i další z ctností – spravedlnost – to proto, aby bylo možné rozlišit, co komu náleží, a pak, je třeba dát pozor na to, že „statečnost bez spravedlnosti, je hybnou pákou zla“. A k tomu tu máme ještě uměřenost, jako zachování vnitřní rovnováhy – mezi nezištností a tím druhým, „sebestředným já“ :-).

A abychom nezapomněli, v opozici samozřejmě stojí ZLO – „Zlo ... jako nedostatek dobra, nedostatek, jehož poslední stupeň hraničí s ničím.“ – a přesně to je Saruman, přinášející na svět zlo, protože, „kdyby svět byl zbavený všeho dobra, byl by zbavený i svého bytí“ ... a pak je tu Prsten – nejkrutější Sarumanův nástroj – vzbuzující strach a přesto svádějící – způsobující žádostivost ... původce pádu četných hrdinů.

A ještě jednu poznámku – nemůžu přeci zapomenout na elfy :-) - první rasu, stvořenou z mysli Ilúvatara, stejně jako lidé, ovšem s výsadou nesmrtelnosti. „Světlo hvězd bylo první věcí, kterou elfové spatřili po svém „probuzení“...(a tak se jim) ... odráží v očích.“, jejich procitnutí je spojeno s obdobím, kdy dosud svět neosvětlovalo slunce, ale pouze světlo dvou stromů ve Valinoru.
Je to specifický rys elfů, takže „hvězdný třpyt v jejich očích a vlasech“ je to, co Sam (a děkuji pane Tolikiene, že s ním i čtenář :-) ..., spatřuje při prvním setkání s nimi.

58 12.04.2017

Jako mávnutím kouzelného proutku se rázem ocitnete na místech plných čar a kouzel, tolik odlišných od našeho světa.

Začtěte se do krásných příběhů o lásce, statečnosti a odvaze, do tajemných, magických až hororových příběhů o ježibabách, které mají chaloupky na kuřích nožkách nebo ploty z lidských kostí a s lebkami se svítícíma očima a které nahánějí takovým zvláštním až "příjemným" způsobem hrůzu :-).

Krása nesmírná je jednou z báječných knih mého dětství :-).

58 21.10.2015

" ... v telestěnách napěchujeme do lidí údaje, které nejsou nebezpečné. Zahlť lidi fakty, až se budou cítit přecpaní, ale budou mít dojem, že srší informacemi. Potom budou mít pocit, že myslí. Budou mít pocit pohybu, aniž se pohnou, budou spokojeni, protože fakta tohoto druhu se nemění.“

„ke čtení potřebujeme čas a hodnotu, o čem kniha vypráví. Času je sice hodně, ale nemáme čas přemýšlet. Televizor řekne, co si máte myslet a natluče vám to do hlavy. Musí mít pravdu, žene vás tak rychle, že mysl nemá čas, aby protestovala: 'vždyť je to nesmysl'“.

"… a všechno je hrozně abstraktní. A v galeriích — byl jste tam někdy? Všechno abstraktní. Všude jen a jen tohle. Strýček říká, že kdysi to tak nebylo. Před mnoha lety prý obrazy něco vyjadřovaly, a dokonce na nich byli lidi.“

"Když školy začaly chrlit víc a víc běžců, skokanů, závodníků, hračičkářů, příživníků, hltalů, letců a plavců namísto badatelů, vědců, kritiků a tvůrčích pracovníků, potom se ovšem slovo ‚intelektuál‘ stalo nadávkou, jak si také zasloužilo. Z neobvyklých věcí máš vždycky strach."

Pozoruhodné, ... jak tyto myšlenky, jsou stále víc aktuální! Mrazí v zádech z toho, jak jsou lidé čím dál víc "naplňováni" prázdnými myšlenkami, ... vzpomeňte si na to, až budete sledovat večer televizní noviny a hned potom nekonečné seriály :-), vzpomeňte si, až se Vaše děti budou odpoledne učit do školy zpaměti kilometry vzorečků a pouček, aniž by věděly PROČ!

"„Pane Fabere, zeptám se vás na něco trochu neobvyklého. Kolik se u nás zachovalo výtisků bible?“
„Nevím, o čem mluvíte!“
... „A kolik výtisků Shakespeara a Platona?“
„Žádný! Vždyť to víte stejně dobře jako já. Žádný!“
... Žádný. Samozřejmě že to věděl z požárnické statistiky. Ale nějak to chtěl slyšet ...

58 13.03.2015

V textu to rachotilo – tak nepatřičně – jako byste tam vůbec neměli být – „Nepatříš sem!“ - hned na prvních stránkách se ozývá kovově duté „Na-shle-da-nou!“, až to studí, stejně, jako podzimní krajina /přitom tak krásně poeticky popsaná, takže si okamžitě všimneš toho protikladu …“Tma průhledná lampami obemykajícími parčík leží líně nebo se napichuje na stromy, zakrývajíc flekatý, proděravělý koberec uschlého trávníku. Zrzavá kočka jako pomeranč se choulí …“/.

V krátkém, hodně melancholicky laděném a v podstatě intimním příběhu jsem okamžitě poznala nezaměnitelný (originální a pro mě zajímavý) autorův jazykový styl, jako v nedávno čtené Ženě sedmi klíčů, tady ovšem pro mě podobnost končí. Žena sedmi klíčů mě totiž svým příběhem (tedy nejenom stylem, ale i postavami a dějem) chytla v podstatě od prvních řádků – zajímavý příběh posazený do zajímavých kulis, to se ale u Smrti a křesla neopakovalo – po prvních asi 50ti stránkách (a to je dost, když jich má příběh celkem jen cca 150) stále nezajímavý hrdina a vlastně tak i děj.
Téma smrti a lidských emocí je téma hodně náročné, a objektivně hodnoceno, musím uznat, že se Ludvův styl k němu dost dobře hodí, a vlastně mu sedí – vyzdvihnout bych měla asi nejvíc to, jak do až nejjemnějších nebo nejintimnějších nuancí zachycuje emoce – v jeho podání to pak vytváří takovou klidnou, líně se povalující atmosféru, jak už jsem řekla, hodně melancholicky laděnou. No, a subjektivně hodnoceno – nejvíc se mi líbily jeho popisy prostředí, ovšem příběh už pro mě nezachránily. Stačilo to na to, abych těch cca 150 stran dočetla a z příběhu si něco svého zajímavého odnesla, takže mu budou muset stačit tři matné hvězdy, jak zbylé trouchnivějící listy třesoucí se na podzimním už téměř holém stromě.

"Barva schází, pane Vlku, všude kolem prázdné tajemství ..."

57 24.10.2024

„Anno, bacha!
Kolem je svět!
Hlídej ho chvíli za mě.“

Anna a její „úhel pohledu“, proplétající se knihou, pomáhá vytvořit z jednotlivých povídek celek, a taky ukazuje, že takových „úhlů pohledu“ může být víc – když se totiž díváte na skutečnost, vždycky je to „jen“ z určité perspektivy, a na to bychom neměli zapomínat.

Marek Šindelka, další na mé „cestě“ za poznáním českých autorů, a další z příjemných překvapení. Díky tomuto svému „poznávacímu výletu“ jsem zjistila, že česká literární scéna má co nabídnout, a taky, že povídky (dříve u mě dost opomíjený žánr) bylo chybou míjet bez povšimnutí, díky těmto mým „občasným výletům“ si totiž u mě získávají čím dál větší oblibu.

„A teď, jak tu stojím obrůstán hovorem jak krajkou, křehkou krajkovou strukturou namočenou v cukrové vodě …“

Dělá mi trochu problém stanovit nějaký ústřední motiv Šindelkových povídek (kromě Anny), asi za takový spíš leitmotiv vinoucí se celou knížkou bych označila sama „slova“ – pečlivě volená, cíleně sešněrovaná do křehké krajkové struktury … a pak … namočená do cukrové vody, výše uvedený citát totiž přesně vystihuje můj pocit z téhle knížky – dokonale a poměrně složitě poskládaná slova se smyslem pro detail (přesně jako krajková struktura) vyjadřující různými způsoby … posedlost pocity, jenže, pak najednou nastane nějaká svízelná situace a z nějakého momentálního důvodu autor celé své dílo na chvilku (možná jen mikrosekundu, je to jen jako mávnutí proutkem) ponoří celé své precizně vystavěné dílko do cukrové vody a všechno obalí sladký balast, je to jen jako chvilková nepozornost, ze které se autor okamžitě probere a svůj výtvor zas pěkně rychle propláchne svěžím proudem čisté vody, zachytí se jen pár sladkých molekul, které jen letmo ucítíte po vůni a v těch kratičkých chvilkách se mi příběh změnil před očima, místo mikrodetaiů pocitů, rozpitvaných do nejmenších podrobností, místo zajímavých metafor a přirovnání, jsem na chvilinku viděla, radši se hned ještě předem omlouvám autorovi za ten výraz, protože je možná trochu nespravedlivý a bylo to opravdu vždy jen na pár vteřin, ale tak dobře, řeknu to, v takových chvilinkách mi to přišlo opravdu trochu jako laciné ždímání emocí.

Na druhou stranu, já mám sladké docela ráda :-), takže mě ta chvilková „vůně“ nijak zvlášť nerušila, spíš jen tak chvilkami prostě při čtení „zavoněla“, a trochu na chvíli změnila perspektivu původní napínavé cesty různorodými prostory, časy, etapami viděnými perspektivou mikrosvěta pocitů.

„Vešla do kupé, a přestože všude kolem byla volná sedadla, ukázala rukou na kabelku na sedadle a požádala starší ženu u okýnka, aby jí místo vedle sebe uvolnila. Stála uprostřed vlaku a se zvláštní nervozitou, ve které bylo cosi agresivního, ukazovala na sedadlo a dožadovala se nejsměšnějšího ze všech práv – práva cestujícího v dopravním prostředku. K čemu to všechno bylo? Jisté je, že žádost na sebe okamžitě strhla pozornost. Náhle mezi nás – jediné tři cestující – vpadlo téměř hmatatelné dusno … Jede se dál, za sklem se vlní krajina a ten nepatrný stín se zvedne z matčiny tváře, smrští se pohybem medúzy a odpluje pryč. Ale přesto, až pak večer bude uklízet nádobí do polic, zjistí, že jedna ze sklenic v kredenci – ta úplně vzadu, ta, co ji nikdy nepoužívají – je prasklá. A navždy už zůstane. Tam někde se usídlil stesk.“

„Všechny ty temné úkony, zautomatizované pohyby, cestičky a cesty, milióny rodinných večeří, miliony souloží, facek, polibků, stisknutých rukou, úsměvů. Každý prostor je nakažený tolika příběhy, že z toho člověka přepadá závrať.“

57 03.09.2019