alef komentáře u knih

"Proč stavíme tady?"
"Z Takui vede do Anai a Udului silnice. Dál pojedeme na motorkách." ... a prsatému muži bylo najednou jasné, že ten starý svět, který miloval, nejspíš zmizel."
(z knihy Syn větru)

"Pablo Picasso řekl: Obraz je lež, který by měl zobrazovat pravdu. Ale samozřejmě, že každý autor alespoň trochu píše svůj život, svůj úhel pohledu, sám sebe."
(z rozhovoru s Josefem Formánkem)

Siberut se změnil, a zrovna tak život Davida Zajíce ... místa i lidé se mění, globalizace udeřila plnou silou i v těch nejodlehlejších koutech světa, a zrovna tak životní směřování Davida Zajíce nabralo nový směr, a tak dozrál čas, abychom se se všemi těmi změnami seznámili i my, čtenáři, abychom zjistili, co je nového ... nejen u Mentawajců.

Potěšilo mě, jak pohodový ten návrat, do "starých" kolejí s novými kulisami, byl. Potvrdila jsem si, že s tímhle panem spisovatelem, který píše hodně "ze sebe", si stále rozumíme, že zůstal věrný svému velmi otevřenému stylu, který mu pomáhá, ve světě plném změn, ukázat na ně a "vypsat se z nich" (podělit se tak o své pocity se svými čtenáři) a ... žít, a že to není vždycky zrovna procházka krásně upravenou zahradou s přesně střiženým anglickým trávníkem, ... ale často spíš dost dobrodružná a taky dost nebezpečná cesta skrz zarostlou džungli ...hlavně vztahů ...

57 08.04.2019

„Pohádkám je jedno, kdo v nich účinkuje. Důležité je jen to, že je příběh vyprávěn, a že se neustále opakuje. Nebo si to představte takhle: Pohádky jsou parazitující životní forma, která deformuje životy tak, aby co nejlépe sloužily příběhu samotnému. Bojovat s pohádkami umí jen opravdu výjimečné osoby a ty se stávají zažívací sodou historie.“

Takže se pohodlně usaďte a poslouchejte: „Bylo, nebylo… v horách Beraní hlavy byla jedna čarodějka“
... jenže ona nebyla jedna, ale byly tři ... „A přesně tak se to stane skoro pokaždé,“ vmísila se do Stařenčina monologu Bábi. „Jak se jednou s příběhy nějak víc zapleteš, zmatou tě a začnou tě vláčet s sebou. Pak už přestaneš rozlišovat, co je příběh a co skutečnost. A nakonec tě pohltí. A přitom nejsou skutečné. Já věci, které nejsou skutečné, nemám ráda.“

... jenže, ať už je to jakkoli, pohádky jsou důležité. „Lidé si většinou myslí, že pohádky vytvářejí lidé. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Pohádky (a ostatně i jiné příběhy) žijí nezávisle na těch, kdo v nich vystupují. Jestliže chápete tohle, pak je ve vašem vědění síla. Pohádky a báje, veliké a pestrobarevné stuhy tvarovaného časoprostoru, se vlní a vlají vesmírem od prvopočátku času.“ ... a vyvíjejí se ... „Ty nejslabší zahynuly, zatímco ty silnější přežily a vykrmovány neustálým vyprávěním a pohlcováním těch slabších ztloustly… a vlály a kroutily se i v temnotách. Jejich existence pokryla jemnými, ale neobyčejně vemlouvavými vzorci celý ten zmatek, kterému se říká historie. Pohádky a příběhy vytvořily hluboké brázdy, kterými se většina lidí ubírá, stejně jako voda teče z úbočí hor stále stejnými cestami. A pokaždé, když cestou příběhu projdou noví a odpočinutí představitelé, brázda se prohloubí. Tomu se říká teorie příčinných souvislostí příběhů a vyprávění a znamená to, že určitým způsobem počatý příběh na sebe začne brát určitou podobu. Nasbírá do sebe záchvěvy spojené se všemi jinými podobami sebe sama, ať už byly vyprávěny kdekoliv.“

Tajemství je venku, teď už víte, proč se historie neustále opakuje. 

„Pch!“ odfoukla si popuzeně Bábi, „a k čemu to je jako dobrý? Podle toho, jak si někdo proseká cestu křovím, se tak asi pozná, jaký z něj bude manžel, co? Tak může vážně myslet jen kmotřička sudička! Chodit sem a tam a vnucovat lidem dobré konce, ať už o ně stojí nebo ne. Fakt moc fajn!“
„No ale na dobrých koncích přece není nic špatného,“ odporovala jí se zápalem Magráta.
„Poslyš, šťastný konec je dobrá věc, když se ukáže, že je opravdu šťastný,“ odpověděla jí Bábi, „jenže to za lidi nikdy nevyřešíš, ty jim ten šťastný konec jednoduše přičarovat nemůžeš, protože to nejde. Je snad jediný způsob, jak bys lidem mohla zajistit, aby celé jejich manželství bylo šťastné. Ve chvíli, kdy oba řeknou ,ano, beru’, bys jim musela useknout hlavy, rozumíš? Štěstí … šťastný konec je něco, co se nedá vyčarovat…“ Bábi Zlopočasná upřela oči ke vzdálenému městu. „Jediné, co vyčarovat můžeš,“ dodala, ,je prostě konec.“

Takže, je to čistě na vás, milí čtenáři, jestli ten váš ... bude šťastný :-).

Teď se ale nestresujte, pěkně se usaďte a v dobré náladě si vychutnejte tenhle „příběh o příbězích. Nebo o tom, co to vlastně skutečně znamená být kmotřičkou sudičkou.“
A abych nezapomněla, jako bonus, v něm najdete i povídání o zrcadlech a zrcadlení.

57 05.02.2019

Příběh Ready Player One je takovou vizí - budoucnosti počítačových her, ale především směřování lidstva. Krize, kterou si lidstvo prochází není jen ekonomická a energetická, ale hlavně a především sociální. Ready player one je tak hlavně příběhem o úniku ze skutečného světa do světa ... kde se plní všechna přání?
... dokonalého? ... bez problémů?
Vítejte v OASIS ... ve virtuálním snu ... ve světě virtuální reality, která ale není tak dokonalá, jak se zdá ...

„Než jsem umřel,“ řekne Aborak, ... „vytvořil jsem své vlastní velikonoční vejce a ukryl ho někde uvnitř mé nejpopulárnější videohry – OASIS. První osoba, která toto vejce nalezne, zdědí všechno mé dědictví.“

Hra začíná ... boj o majetek a bohatství je v zuboženém světě to jediné, co lidi udržuje naživu ... lidstvo sjednocené společným úsilím, ... no, spíš společným cílem, prostředky si totiž volí různé, a zrovna tak způsoby dosažení vytouženého cíle ... a tak se do hry zapojují jednotlivci (individualisti), i různé skupiny, a někteří se nerozpakují zajít dál ... až za hranice virtuálního světa ...

My, čtenáři, tak máme možnost sledovat kromě dobrodružného sci-fi příběhu, vlastně dost rozsáhlou sociologickou studii ... s dost jasným závěrem - potkávat se, nebo prostě žít v realitě, je vážně o dost lepší než o životě snít ve virtuálním světě :-) ...

„Najednou jsem si uvědomil, že snad poprvé, co si vůbec pamatuju, necítím ani tu nejmenší touhu nalogovat se zpátky do OASIS.“

Svět, kam bychom utíkali před problémy - svět virtuální reality, si lidé vytvořili už dávno, to, jaká může být jeho budoucnost, dokážeme už dost reálně tušit, varování se nám dostává dnes a denně, takže zas a znova ... je to jen na nás, kam až si virtuální realitu pustíme, jak moc dovolíme, aby zasahovala do našich životů, ... nebo ... hůř ... aby je měnila a ovlivňovala ...

A příběhů, které otevírají oči ... probouzí ze snu ... vrací do života ... není nikdy dost :-).

57 29.12.2018

Tak nejprve musím předestřít, že jsem nekritická obdivovatelka matematika Johna Nashe, takže při hodnocení téhle knihy rovnou říkám, jsem pod vlivem výše uvedeného :-).

„Není až tak důležité, aby hráč dělal vše pro skupinu, jíž je součástí, ale aby dělal to nejlepší pro sebe a pro skupinu.“

Postřehli jste ten zásadní rozdíl? :-) ... právě jste se seznámili s teorií, která zahýbala celým pojetím matematiky posledních 150 let, která rozhodujícím způsobem ovlivnila zejména moderní ekonomické teorie a navíc, svému autorovi, Johnu Nashovi přinesla Teorie her v roce 1994 Nobelovu cenu.

Knížka, kterou máte v ruce přináší skutečný příběh o Johnu Nashovi, je to příběh výjimečného, ale taky nepřizpůsobivého muže, pro něhož je okolní svět plný výzev, a jehož úkolem, je převést je všechny do řeči matematiky, obalit všechny ty vztahy kolem sebe do vzorců, jež vykazují ... jinak řečeno, jednoznačně a exaktně pojmenovat „pravidla hry“ :-) ... muže, pro něhož je zároveň velmi těžké, téměř na hranici nemožnosti, popasovat se se společenskými konvencemi, navíc, jak všichni víme, Johnova mysl je nemocná.

Nash se svou nemocí, schizofrenií, skutečně statečně bojoval celý život, pokoušel se léčit klasickými léčebnými metodami, pomocí medikamentů, které se běžně na schizofrenii užívají, problém ovšem byl, že s mizejícími halucinacemi mizela i Johnova schopnost „vidět věci neviděné“ ... řešit složité, abstraktní matematické problémy a teprve vysazení léků mu navrátilo „čistou mysl“, ovšem i jeho imaginární „přátele“ ... John Nash se, díky svému výjimečnému talentu – umět řešit problémy, ať už jsou jakékoliv, své nemoci postavil ... měl důvod myslet si, že i tento problém lze vyřešit ... jeho jedinečný talent mu totiž pomohl ... přijmout skutečnost ... vytřídit fakta a tak rozpoznat skutečnost a díky tomu se naučit se svou nemocnou myslí žít, řekněme, ve stavu příměří :-) ... po asi třicetiletém boji s přeludy totiž jako jeden z mála zvládl projevy paranoidní schizofrenie.

„Šel jsem po schodech k nám, a potkal muže, co tam nebyl. Ani dnes tam nebyl ten muž, ach, kéž by zmizel navždy už.“

57 29.10.2018

Devatero pohádek, které dětem vysvětlí spoustu jevů, se kterými se
mohou v životě setkat, tak třeba např. listovní tajemství, ... taky dětem objasní nejrůznější termíny ... z profese pošťácké, řemesla vodnického i zlodějského :-) ... a vyloží některé zákonitosti ... z říše kočičí a psí :-) ... to vše samozřejmě okořeněné milým a vstřícným humorem :-) ... mám Vás ráda, pane Čapku :-).

Úžasná knížka o šťastném dětství, prožitém na místě, kam se lze pak vracet ve vzpomínkách celý život :-) ... obdivuji Astrid Lindgrenovou jak pomocí naprosto všedních situací, dokáže v čtenáři navodit pocity klidu a bezpečí (a to nejen v dětech, řekla bych, že to velice dobře funguje i na nás ... dospělé ... na mě teda určitě :-)) ... já si tedy rozhodně užívala tenhle výlet do dětství, plného běhání venku, rošťáren a společných her s kamarády ... u mě paní Lingrenová vyvolala příjemné vzpomínky (na mé dětství a na spoustu prázdninových dní u mé babičky na vesnici :-)... tak si říkám, že s touhle knížkou bych měla každý den usínat ... to by pak byly kráááásné sny :-))))...

57 01.03.2017

Krásný příběh o ambicích a touze po úspěchu, které ženou stále rychleji se rozvíjející vědu, která pak přistupuje k objektům svých experimentů chladně a bez emocí, o odpovědnosti člověka za své činy a jejich důsledky, o motivaci, o šancích rostoucích přímo úměrně se zvyšující se inteligencí a zároveň o pocitech osamělosti, které s ní přicházejí, ...

"Stal se z Tebe cynik ... nic jiného Ti tahle šance nepřinesla ..."
"To není tak docela pravda ... poučil jsem se, že sama inteligence skoro nic neznamená, Tady na univerzitě se z inteligence, vzdělání a vědění staly úžasné modly. Já ale už vím, že jednu věc přehlížíte ... inteligence a vzdělání, které nekultivuje lidský cit, nestojí za nic ...nevykládejte si to chybně, ... inteligence rozhodně je jedním z největších darů. Ale příliš často hledání pravdy vytlačí hledání lásky ... inteligence zbavená schopnosti dávat a přijímat cit vede k mentálnímu a morálnímu zhroucení ... když je mysl pohlcena sama sebou, pracuje jen k vlastním cílům ... vyloučila jakékoli lidské vztahy ..."

"prosím povjeste prof Nemurovi ať se tolyk nesteká gdyš se mu lidi smjejou a pak bude mít víc přítel. Je lechkí mít přátelé gdyš človjek nechá lidi ať se mu smňejou ..."

57 25.03.2016

Přestože knihy s válečnou tematikou nejsou můj šálek kávy, tahle kniha je jiná - je skvělá! Válka je na spadnutí, a já přesto daleko víc vnímala příběh Josefa a jeho filozofický podtext, než válečný příběh jako takový. To jak Remarque dokáže vylíčit lidskou bytost v mezní situaci je naprosto úžasné.

"Člověk se někdy dostane do toho, co popisují lodníci při tajfunu: do úplného bezvětří, přímo uprostřed víru. Člověk rezignuje - je jako brouk, který předstírá, že je mrtvý - ale člověk není mrtvý. Jenom se vzdal jakékoli jiné námahy kromě pouhého přežívání, a to proto, aby přežil. ... je ztělesněním ... pasivity. Nemůže už ničím plýtvat. Bezvětří, zatímco kolem běsní tajfun ... náhle už zmizel strach. Neexistuje zoufalství - i to by byl luxus, který si nelze dovolit."

57 22.07.2014

Letmý dotek,
prchavý okamžik klidu,
bohatý obraz zachycený
minimem slov.

V jednoduchosti je krása!

Na přírodu a emoce zaměřené japonské haiku hladí po duši, k člověku se totiž staví s respektem a empatií ,,,

Noc zvolna míjí.
Mdle do vod v rýžovištích
plá Mléčná dráha.
Pod stromem lidé
ukrytí naslouchají
šumění deště.
/Enomoto Kikatu 1660-1707/

Je to přesně tak, je jak šumění květnového deště, jak letní noc …

Pod stromy v stín vše splývá.
Květnové deště.
…
V soumraku měsíc
maluje borovici
na modré nebe.
/Hattori Ransecu 1653-1707/

Čteš a vidíš, krásu v maličkostech, zachycený prchavý pohled, který snad jen haiku dokáže sdílet …

Teď jasný měsíc
na borovici visí,
teď spadl z větve.
/Tačibana Hokuši 1718/

Jak pavučiny,
jež visí z letních stromů,
horké se zdají.
/Uedžima Onicura 1660-1738/

Haiku se k člověku staví jako k pozorovateli, který se dívá, aby porozuměl sobě a světu kolem sebe, občas tak, právě v tom prchavém záblesku porozumění, zahlédne člověka takového, jaký skutečně je, okamžik totiž nedokáže zachytit přetvářku, jen pravou podstatu, a tak k lidem už tolik přívětivé není …

„Muž s dlouhým mečem,
a na květy se dívá!
Jaký to nevkus.
/Mukai Kjorai 1651-1704/

S podzimními plískanicemi mi přišly haikové zprostředkované přítomné chvilky opravdu vhod, navodily pocity klidu, v pro mě pracovně poměrně náročném období, zaměřily mou pozornost jinam, k věcem, co jsou /i když se to nezdá/ skutečně důležité, pro nezbytnou vnitřní harmonii …

Podzimní listí
padá tiše k zemi
vítr šeptá

Je v tom vše, co chceš vidět, v dané chvíli …

56 28.11.2024

Mluvit – mlčet … smysluplnost – nesmyslnost …
Základní cíl? Popsat kritéria a následně případy, které do jednotlivých kategorií spadají.

Takže, o čem že bychom, podle Tractatu (je to vlastně jen taková krátká ranná Wittgensteinova práce – spíš poznámky a další, složitě rozvětvené poznámky k poznámkám :-) ... měli radši mlčet?

Je to krátké, ale nečte se to úplně snadno … to, co zjistíte, je: … že „jazyk už nadále nelze používat tak, jak s ním zacházela tradiční filozofie“, a taky, … že „jazyk zobrazuje svět“, k tomu se totiž historicky vyvinul, a pak, … že „každá věta musí buď bezprostředně zachycovat nějaký stav věcí, nebo musí být logickou operací na takový elementární výrok převoditelná“. A především, … že „hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa“.
Čehož důsledkem je pak Wittgensteinovo, asi celkem známé: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“ 

Podle Wittgensteina nás totiž náš běžný jazyk vede ke vzniku filozofických problémů, a ty je třeba rozpustit … Wittgenstein na to potřeboval přesně 7 vět :-). Zásadní totiž je, nabádá Wittgenstein ostatní filozofy, uvědomit si, že „jazyk je prostředek, se kterým je třeba zacházet velmi opatrně“ (každý stavitel se musí naučit, jak používat nástroje svého řemesla :-).

Náš jazyk je totiž pěkně nedokonalý nástroj … a jak to dopadne se snahami vybudovat jazyk, který by byl dokonalý (neobsahoval ty rysy, které vedou ke vzniku problémů)?

Asi se budeme muset smířit s tím (Wittgenstein tomu v podstatě věnoval celý svůj život), že jazyk není něčím, co lze zreformovat k dokonalosti a pak už ho jen pohodlně používat .
Zásadní totiž je, že ten, kdo se o něco takového snaží, by musel vystoupit „vně“ jazyka, a tak na něj pohlížet, … tedy věc nemožná … každá teorie jazyka je totiž vždy teorií utvářenou „uvnitř“ nějakého jazyka, jeho prostředky, viděná za pomocí určitých pudů, instinktů, smyslů, rituálů, sklonů, konvencí … určité skupiny společnosti … do níž je chtě nechtě každý z nás zapleten … všichni hrajeme „jazykové hry“ … tedy, používáme výrazy vždy v nějakém kontextu, a slova pak mají v této konkrétní „hře“ svůj význam. A nezapomeňte, když slova vezmete a přenesete do jiné jazykové hry … jejich význam se v této nové hře změní! … vzpomínáte? „hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa“.

Promluva … je totiž činnost … jen si představte tu ohromnou škálu a rozmanitost našich jazykových her  … rozkazovat, jednat podle rozkazu, referovat o něčem, zformulovat hypotézu, ověřovat si ji, hrát divadlo, překládat z jedné řeči do druhé, snít, atd., atd. … a mít spoustu jiných prožitků …

… s jejichž pomocí v konkrétních životních situacích se totiž podle Wittgensteina učíme jazyku … máme to stejně, jako když hrajeme hry, které se naučíme tím, že je hrajeme ...

Tractatus je Wittgensteinovo ranné dílo, … i on sám spoustu svých myšlenek z něj později opustil, či je výrazně přepracoval, takže je dobré si následně přečíst i jeho Filozofická zkoumání (pozdní práci), která jsou minimálně, výrazně delší a, no řekněme, ještě propracovanější :-).

56 01.04.2019

"Cestou jsem musel přehodnotit všechno ... co jsem kdy o magii četl nebo slyšel. ... ze dne na den ... jsem k ní musel začít přistupovat jako k praktické záležitosti. Byl to pěkný nápor na mozek. Kromě urputného přemýšlení jsem pak dostal i rychlou lekci v ovládání pistole CZ 75 ..."

Začalo to tak nadějně a nakonec ... bohužel z toho byla jen příliš dlouhá párty.
Docela jsem se na další zastávku u pana Kotlety těšila, jenže tentokrát to tak úplně nevyšlo. Mé první seznámení s Kotletovským rukopisem proběhlo v postapo střední Evropě a vůbec to nebylo špatné, naopak, v rámci brakového žánru a mých jen několika zkušeností s ním, mě vlastně příjemně překvapil, a navíc plukovník Michálek je prostě formát :-), a tak jsem se docela těšila i na pana doktora antropologie. Což o to, Tomáš Kosek nezklamal a rozhodně minimálně jedna z udělených hvězdiček po právu náleži právě jemu, za mě opět další sympaťák :-), a pochvalu vlastně dostanete, pane Kotleto, za celý akční tým :-), zvlášť, když si hned v prvním příběhu vyjeli pěkně za hranice všedních dní, rovnou do magií skrznaskrz prošpikované Afriky, mezi šamany, magické rituály a sem tam nějakého toho "wúdu zombíka" :-). Takže druhá hvězdička je jasná, akční děj skvěle umístěný, všeho tak akorát, správně sestavená směs napětí, erotiky (vzhledem k názvu se dala samozřejmě čekat), a taky! ... fakt čtivého detektivního příběhu (a tím si mě pan Kulhánek opět docela získal). Takže, jak jsem řekla, začalo to slibně, přestože jsem v rukou držela brakovou literaturu, první příběh měl hlavu i patu, rychlý spád, a tak celkově dobrý rozjezd po všech stránkách (rozumějte, vč. erotiky, které tam bylo tak akorát a v přijatelných mezích), takže i tu třetí udělenou hvězdičku získává příběh první, podle mě výborný, pobavil, odreagoval a je velká škoda, že v podobném duchu z větší části už knížka nepokračovala, ... rozjelo se to trochu jinak, a já bych klidně zůstala u šamanů a magických rituálů přímo v Africe, a nebo toho prostě jen asi bylo tak akorát, bylo to fajn, ale stačilo. ¨
Jenže párty neskončila, naopak, pěkně se rozjela a nabrala tak na obrátkách, že to za mě bylo kontraproduktivní, a mě to prostě přestalo bavit ... když je totiž něčeho moc, tak je toho příliš. Samozřejmě, že tohle je čistě subjektivní záležitost a vůbec se nebudu divit, když pro jiné čtenáře to třeba bude tak akorát, a jeden příběh prostě nestačí :-). Takže čistě za mě, alespoň, že v dalších příbězích tahle zvláštní detektivní společnost postupně vyřešila své "zvláštní" případy, za použití opravdu velmi nekonvenčních metod :-), ale jak jsem řekla, tahle párty se rozjela na můj vkus trochu moc a trvala ... trochu příliš dlouho.

56 12.02.2019

"Jak potůček
vinoucí se mechem
jsem čistý a průhledný."

"Kéž máš za příbytek kamélie,¨
noc za nocí."

Číst zvukomalebné haiku, je pro mě fascinujícím estetickým zážitkem.
Intimní a hluboké prožití přírody, naprosto jedinečný způsob vnímání - unikátní ve své touze po harmonii ... to je japonské haiku, ukazující mnohotvárnost života, to je to, co na něm obdivuji. Mimochodem, v Japonsku patří poezie ke klasickému vzdělání, a tak jsem se začetla do deseti starých mistrů, nejen proto, abych si doplnila vzdělání, ale především, pro ty naprosto fascinující, dokonale jednoduché a přitom úžasně abstraktní zážitky, které mi takhle poezie přináší.

"Jaro už odchází,
ptáci pláčou
i ryby mají oči plné slz."

"Můj letní plášť -
ještě jsem nevychytal
všechny vši."

"Na větrem odrané haluzi
krčí se havran
podzim je pryč."

"První ledová sprška -
i opička touží
po kabátku."

56 30.01.2019

"Lidé dobří, to, co za chvilku uslyšíte, to je vynález za který bude bojovat naše živnostenská strana, aby do každé domácnosti, do každé rodiny se za rok za dva dostal tento přístroj ... Občané tamten vynález je schopen nastolit dorozumění mezi městy, ale i mezi národy, ... my vítáme rádio, jako pomocníka celého lidstva! Dorozumění mezi lidmi všech kontinentů, všech ras, všech národů!"

... jj krásně napsáno :-) ... krásná doba plná optimismu :-) ... to proto tule knížku čas od času pravidelně otvírám ... a přečtu si zas namátkově pár stran ... protože pak mi je taky chvilku tak krásně ... optimisticky :-).

56 11.07.2017

Knížky Betty MacDonaldové miluju ... protože:
- Betty je člověk, který se nebere tak vážně a umí si udělat legraci i (nebo především?) ze sebe
- Betty je člověk, který "zná lidi" a píše o nich s laskavým nadhledem (ale umí být i kritická a ironická)
- Betty je upovídaná a vtipná a její humor je duchaplný.

"Nikdy jsem si nezvykla na dlouhé rozpravy o žížalách, vnitřnostech, čmelících, na rozpravy, které se na toto téma vedly u snídaně, až se člověku obracel žaludek. Pokaždé, když jsem se dívala, jak Bob zblízka studuje barevný obrázek červavých kuřecích vnitřností, pak si s ohromnou chutí nabere lžičku vajíčka na měkko a vrátí se k obrázku a pak zase k vejci, říkala jsem si, že by se Bobův jemnocit mohl používat místo smirkového papíru....."

"...sousedi kilometry daleko, civilizace v nedohlednu. Jakou radost přinesla občasná návštěva knihovny!!! Nebo, když přijel podomní obchodník s čímkoliv. Ano, s čímkoliv... "

"Nakládání a zavařování je duševní porucha, právě tak jako každá jiná forma hromadění věcí."

Vejce a já se jistě nejen pro mě staly kultovní záležitostí :-) ... prostě se k téhle knížce ráda čas od času vracím :-).

Tenhle pohodový stařík nás provází "komentovaným" průřezem politických událostí 20. století ve světě. Celý jeho stoletý život je jedna velká série náhodných setkání ... jakoby přesně podle notoricky známých slov J. Wericha: "Jednou jsi dole a jednou nahoře. Život plyne jak voda a ..." a dál to všichni známe :-) ... ano je to trochu Forest Gump, trochu Cimrman ... trochu ten a trochu onen ... každý z nás asi najde mnoho paralel ... ale o tom ten příběh možná je ... je o tom, že si v něm každý najdeme "to svoje" a přitom se skvěle pobavíme ... alespoň já se bavila ... od první do poslední stránky :-).

56 12.02.2015

Fikce laděná do příjemné a poklidné atmosféry francouzského venkova ... rozvíjí se tak nevinně, přes dospívání a podrobnosti z života Emanuela a jeho přátel a když "to" udeří, sedí poklidně ve sklepě a stáčí víno ... drsnost a krutost světa "potom" je zmírněná částečným zidealizováním hrdinů i událostí ... v tom je tahle kniha jiná ... a mně to bavilo.

Není nutně potřeba syrový a drsný popis světa "potom", abychom přijali fakt, že v "novém světě" už stará pravidla pozbývají platnost a že je potřeba si stanovit nová a jiná ...

56 07.11.2014

Jistě všichni víte, co je Zeměplocha, já to až do nedávna nevěděla, Pratchett mě hodně dlouho míjel, k Barvě kouzel (to abych začala pěkně od začátku) jsem se dostala vlastně až na základě komentářů - mám ráda fantasy a tohle,trochu něco jiného, mě zaujalo a řekla si, že je čas, se s Zěměplochou seznámit.

No a jaký je můj první dojem?
Zeměplocha je skvělý nápad, to jsem cítila hned od počátku, ale: vyprávění je na začátku poněkud chaotické, také hodně popisné (vysvětlování co to je Zeměplocha a jak funguje, dala bych přednost tomu, dozvědět se všechny tyto údaje postupně - z děje) a tak než jsem se začetla, otočila jsem o mnoho víc stránek než obvykle.

Co následovalo?
Doslova a do písmene, jedno velké překvapení! Zeměplošský příběh vlastně není žádný výmysl, Pratchett nám ukazuje celou tu ohromnou paletu našeho světa - do všech jeho nejmenších detailů, do všech jeho absurdnosti, a nutí nás zamyslet se (nad sebou, ostatními, nad tím kam se my (a možná i lidstvo vůbec) ubíráme a jaké to bude mít důsledky?

Čím si mě Pratchett získal?
Svou nadsázkou, příjemnou ironií, a vlastně i propracovaností až do detailů:

„Ale ne, já osobně neriskuji. Největší dobrodružství, které mě v životě potkalo, bylo, když jsem převrhl kalamář. Já rizika odhaduji. Den za dnem. Víš, jaká je pravděpodobnost toho, že vznikne požár domu ve čtvrti Červený trojúhelník v Bes Pelargicu? Pět set třicet osm ku jedné. To jsem vypočítal osobně,“ dodal se stopou pýchy v hlase.
„A na-“ Mrakoplaš se pokusil potlačit říhnutí, „- a na co? S dovolenim.“ Nalil si další šálek vína.
„To je potřeba k -“ Dvoukvítek se zarazil. „Nevím, jak bych to řekl v trobštině, obávám se, že Trobové pro to nemají výraz. V naší řeči se to řekne-“ vydal ze sebe skupinu cizozemských zvuků.
„Pojí-štěnic,“ opakoval Mrakoplaš, tak nějak totiž tomu zvuku rozuměl. „To je ale srandovní slovo. Co to znamená?“
„No, tak řekněme, že bys měl například loď naloženou zlatými cihlami. Mohla by se dostat do bouře, nebo by ji mohli zajmout piráti. Ty nechceš, aby se něco takového stalo, takže se vypravíš k nám a zařídíš si pojí-štěnic. Já vypočítám pravděpodobnost ztráty nákladu. Výpočet je založen na zprávách o počasí a záznamech o pirátech za posledních dvacet let, přidám k tomu kousek a ty mi potom zaplatíš peníze určené touhle pravděpodobností -“
„- a když potom o svůj náklad opravdu přijdeš, budu ti ho refun-dovat.“
„Re - co?“
„Zaplatím ti tvůj náklad,“ vysvětloval Dvoukvítek trpělivě.
„Aha, já už tomu rozumim. Je to jako sázka!“
„Loterie? Svým způsobem by se to tak dalo říci.“
„A dá se v tom vašem pojí-štěnic vyhrát hodně?“

56 04.09.2014

Povídky o věcech čínských …
… takže, trochu o vyrovnávání se s krizí tradiční kultury a taky trochu o vyrovnávání se s traumaty minulosti.
Když se tak zamyslíte, je toho vlastně docela hodně, s čím se musí čínská literatura „poprat“, těch paradoxů, se kterými se musí vypořádat … tradiční čínská kultura a její literatura vs. poválečná čínská literatura vs. podřízení se rozhodnutím jediné politické strany (cenzuře a propagandě) vs. pokusy o společenskou reflexi v novodobé literatuře, a možná ještě taky vs. všudeprosakující globalizace, které se ani Čína nevyhne.
V téhle útlé knížce se o takovou reflexi pokusili dva novodobí čínští spisovatelé, výsledkem jsou dva příběhy o lidských osudech vpletených do poměrně tragických historických událostí téhle země, a tedy, poznamenaných jejími bouřlivými dějinami v průběhu 20. století.

(Zázračný cop)
“Panovalo všeobecné mínění, že řízení věcí, které lidi sami nezvládnou, patří bohům. Celá tchienťinská obec byla tedy v rukou Bohyně moře. Ale ta také měla své chvíle, kdy se jí do ničeho nechtělo a kdy měla chuť se ze všeho vyvlíknout. Některé ošemetné záležitosti tedy klidně přenechávala člověčímu světu. Bohové totiž též moc dobře vědí, jak věci přehrát na ty druhé. Lidé neplní vždy poslání svěřené jim nebesy a bohové se nepodřizují přání lidí. A tak proto toho roku došlo při slavnostech k oněm prapodivným událostem.”

Čeká vás trochu až pohádkově baladicky a taky mírně nostalgicky laděný příběh, což ve výsledku znamená, že se jedná o odlehčené podání historických souvislostí, které jsou ve své podstatě, podstatně krutější …

“Vždyť to byl darebák všech darebáků — Kropenaté sklíčko!
Tady v ulici Ku-i, v severní části města, se nikdo neopovážil na něj ani pohlédnout, tím méně ho provokovat. Babičky jím dokonce strašily brečící děti: „Neplač, neplač, hajej moje dítě, nebo přijde Kropenatý sklíčko, vezme si tě!“ Byl to takový tradiční způsob výchovy — poučování o špatnosti společnosti …”

… ve svém odlehčeném podání tak vyzdvihují docela sympatickou lidskou schopnost - díky důvtipu překonat i ty nejstrašnější katastrofy, takže, přinášejí i patřičné poučení …

“Na světě jsou nejrůznější druhy lidí: jedni se na ty druhé kvůli jejich ukrutnostem rozzuří, druzí si zase považují za čest, že se stali obětí násilí, jedni své rány skrývají, protože se za ně stydí, druzí je zase staví na odiv jako znamení své výjimečnosti.”

… následované pro jistotu zjištěním, že o zas až tak pohádkové vyprávění vlastně vůbec nejde …

“Všechny velké i malé bordely ve „velkém světě“ si ho vydržovaly a dobře mu platily. Když nějaký host moc otravoval nebo působil výtržnosti, stačilo dát vědět Kropenatému sklíčku a ten si to s ním přišel vyřídit. Ubohé dívky z nevěstince, které o svém těle nerozhodovaly, se o jeho ochranu přímo draly, …”

… ovšem, jestli bude mít nakonec příběh přeci jen pohádkový konec, už musíte zjistit sami, každopádně byste ještě měli vědět, že když …

“padne kosa na kámen, zpravidla to neskončilo dřív, dokud se kosa neotupila nebo kámen nerozpadl …”.

… jo, a taky nezapomeňte, že je tu stále ještě mezi námi, lidmi, jeden důležitý pomocník, naděje, se kterou lze přečkat I zlé časy :-).

(Labužník)
“Jak už to bývá, věci, které člověk očekává, se nikdy nestanou, zato nás každou chvíli potká něco, co by nikoho ani ve snu nenapadlo.”

I druhá povídka je docela zajímavá, dozvíte se mj. navíc něco o čajovnách a jejich tradičním způsobu přípravy čaje, nebo co, jak a kdy, a v jakém pořadí, jíst, a spoustu dalších užitečných informací o jídle …

“Člověku se točí hlava už jenom z toho, na jaký způsob je možné sníst misku nudlí, ale Ču C’-jie to nepokládal za to nejdůležitější; pro něho bylo nejdůležitější dostat „první nudle“. V jedné vodě se postupně vaří na tisíc porcí nudlí. Když se vaří už ta tisící porce, voda v hrnci je šlemovitá a nudle z ní už nemají tak svěží chuť, už tak pěkně nekloužou, zato jsou cítit škrobem.”

… jen kdyby se všichni pěkně radši věnovali čistě požitkům z jídla a nestrkali nosy tam kam nemají :-) …

55 14.09.2020

„strážce bydlí v majáku, který udržuje v pořádku … večer pak rozsvěcuje světla“

Ono se to velice jednoduše řekne, jenže, na takovém majáku jen tak někdo nevydrží, samota totiž tíží, ale když máte štěstí, naleznete „zbloudilou duši“ hledající klid … „prošel jsem svět, ale nikde jsem nenašel spokojenost … a teď už potřebuju klid, říct si, tohle je tvůj přístav“, pak najdete toho správného zaměstnance.

A tak se strážce (hlavní a vlastně skoro jediný hrdina) začne cítit šťastně, jako nikdy v životě … jenže, pak se něco přihodilo (a to si budete muset přečíst), a pak si „…stařec opřel hlavu o skálu a přivřel oči, na nebi hořely ještě dlouhé a zlaté pruhy a on v jejich záři odlétal do milovaných končin … všechno se ho ptalo, a říkalo, pamatuješ? … a on viděl všechno, jak to bývalo …“.

Henryk Sienkiewicz je (určitě nejenom za mě) sázka na jistotu. V rukou máte krátké, poetickým jazykem psané, a zvláštně smutně melancholické příběhy vyprávějící o pocitech.

Budete číst a přitom téměř fyzicky cítit utrpení z rozporuplných pocitů:
… ze zjištění, že nikam nepatříte a přitom toužíte zakotvit,
… z toho, když naleznete útočiště, kde se cítíte bezpečně a spokojeně, jenže najednou zjistíte, že toužíte po známé krajině,
… a možná i rozčarování ze zjištění, že pocity, které jste v sobě hluboko ukryli, že různá životní zklamání nejsou tak silná … jako stesk.

55 16.09.2019

„„Zločin,” řekl kněz pomalu, „je umělecké dílo jako každé jiné. Netvařte se překvapeně … každé umělecké dílo, andělské nebo ďábelské, má jedno poznávací znamení - totiž jeho podstata je prostá, i když je provedení sebesložitější.“

A pak, „každý paradox je vlastně skrytým příběhem“, jak říká G. K. Chesterton.

Tak tohle pro mě to byla taková lahůdka :-) … sledovat otce Browna, jak „nabývá převahu rozumová část jeho bytosti (ať už to byla část moudřejší či nikoliv)“ :-) ... odhrnovat všechny ty rafinovaně nařasené závoje, halící prostá fakta … a rozkrývat tak skryté …

„každý chytrý zločin je (totiž) nakonec založen na jednom docela prostém faktu - faktu, který sám o sobě není vůbec záhadný. Záhadnost je jenom závoj, kterým se halí, aby od sebe odvedl pozornost. Celá tato rozsáhlá, rafinovaná a (při normálním průběhu) velmi výnosná krádež byla zbudována na tom prostém faktu … Ostatek byla komedie, a musím říci, že komedie mistrovská.”

S použitím slova „rozkrývat“ jsem se možná trochu přecenila … asi by se spíš hodilo „poodkrývat“, otec Brown je totiž „mazanější než všichni čerti“, jak se o něm obdivně vyjádřil jistý gentleman, … a i já bych dala, stejně jako on, nevím co, za to, abych se dozvěděla … všechno to, co je za příběhem ...

“Promiňte,” řekl kněz neoblomně. “tady příběh končí.”
“A to zajímavé začíná.” zamumlal Pound. Ten jeho trik jsem myslím pochopil. Škoda že ten váš mi zůstal záhadou.”

Jenže mám smůlu … své originální a osobité know-how si otec Brown drží :-) … myslím tim, to, co se děje uvnitř, jak by řekl jiný neméně bystrý gentleman na poli detektivním, pan Poirot, té "šedé kůry mozkové" :-) …

„No, řekl s úsměvem, „přirozeně vám nemohu prozradit totožnost ani osudy toho muže. Ale nevím, proč bych vám nemohl povědět pouhá vnější fakta, která jsem zjistil sám od sebe.”

Co se týče otce Browna, spokojím se úplně se vším … s každým objeveným střípkem holé skutečnosti :-).

PS: Několik takových střípků vlastních „poznatků“ se pokusím "přilepit" ještě k některým jednotlivým povídkám – v sekci povídky.

55 19.07.2019