alef komentáře u knih

Myslíte, že existuje nějaká logická odpověď na otázku, zda existuje nějaká možnost, jak dostat vzpříčenou pohovku z chodby do místnosti?

Stejně je zajímavé, že fůry skvělých nápadů nejsou nic jiného než starý dobrý princip konec - začátek.
Jo, jo, čtete dobře, ten princip funguje, vy přeci víte, co chcete, jde jen o to vytvořit si dostatečně věrohodnou řadu logicky znějících kroků, které k vašemu závěru povedou :-).

Zjistila jsem, že nejspíš patřím k myšlenkové škole Douglase Adamse, jeho způsob chápání světa mi dokonale dává smysl, a to až do těch nejmenších nesmyslů :-).
Patřím totiž k těm, kteří odjakživa věří že cesta je cíl! A teď se mi to, světe div se, prostřednictvím Elektromnicha, potvrdilo!
A tak, jako už z dřívějška vím, že odpovědí na všechny otázky světa je 42, tak teď jsem, po přečtení této skvělé příručky, ještě zjistila, že dveře jsou cesta! ... prostě musíš věřit! ... že je otevřeš, a bude tam ta správná :-) ...

Víte, existuje spousta programů, které vám pomůžou dojít k rozhodnutí, a to tak, že zváží všechny relevantní skutečnosti, porovnají je a zanalyzují, nakonec vyleze to správné řešení jenže potíž je v tom, že řešení, ke kterému všechno správně seřazené vede nemusí být nutně to, které člověk chce! ... /mě se to třeba stává poměrně pravidelně :-)/.
Takže možná, že to není zas tak špatný nápad, zní to vlastně docela dobře ... "zjistit, jestli je nějaký konkrétní důvod, proč se věci dějí jedna po druhé, a jestli existuje způsob, jak tomu zabránit".

A tak vážení, věřte! Věřte si čemu chcete, protože víra hory přenáší ... a to přes všechny možné důkazy ... věřte ve svou vlastní intuici :-) .

94 26.05.2023

… skříp, zřít, vřísk, plk, plž, škrt, plsť … také jsem si vzpomněla na známé … strč prst skrz krk …

Vlastně jsem ani netušila jací jsme mistři souhláskových shluků … „Všechny tyto souhláskové shluky … přispívají významnou měrou k zvukovému charakteru češtiny. Jen v nich lze hledat příčinu k tvrzení, že čeština barbarsky kupí souhlásky …“

Co vás v této knize tedy čeká?
Vpravdě epochální výlet do tajů českého jazyka …

„Celičká soustava souhlásek dužinatých, smyslných: č, š, ž, ř, ď, ť, ň; spolu s nezastřenou samohláskou dovedou slovu dát smyslnou pleťovost zralého plodu: děva – žena – něha – šťáva – řeka – jaro – míra – mlází – závěj – hora – jezero – lyšaj – život – tělíčko. Troufal bych si utvořit české věty, které by zvukem působily na cizince jako mluva blažených domorodců na Bali, na Tahiti, na ostrovech Fidži. Ostatně je takových vět přemnoho v české lyrice …“

Pokud máte rádi češtinu, budete hledat smysl, budete pátrat po písmenkách jež jsou češtině vlastní … a přitom se možná i trochu zasníte, třeba nad naší poetickou vzácností … kroužkovaného ů …

„… často jsem si myslil, jaká je to vlastně nejtrefnější definice vlasti české: Vlast česká je tam, kde se píše u s kroužkem, chasníček s princezkou na zádech. A pořád šlapají do toho vršku, pořád a pořád – totiž: on šlape, a ona se ho drží kolem krku, milý, píte meducínu! – Kde domov můj? – Tam, kde mají v „můj“ toho chasníčka … Mít doma takovou vzácnost, jako je náš chasníček s princezkou – to zavazuje. Dejte si na nich záležet. Oni si toho zaslouží, jsouce naši, opravdu jen naši.“
… a nakonec zjistíte, to, co v hloubi duše nejspíš už dávno víte …

„V mateřštině mají slova osobní náplň (zvýrazňuji já), s její rytmikou a melodií jsme od dětství sžiti; proto je nám nad jiné jazyk dražší a krásnější.“

94 02.11.2022

Novinář, válečný veterán, vášnivý lovec … a alkoholik, a samozřejmě proslulý spisovatel s jedinečným stylem, to je Ernest Hemingway, autor, jehož celý jeho život provázela – válka a láska;
… samotář, a přitom naprosto neschopný být sám …
„Ernesto miluje, když je středem pozornosti všude, kam se hne … boxer, toreador, rybář, voják, lovec, všude musí být za hrdinu.“
… okouzlující a výmluvný spisovatel zmítaný horečným psaním, a přitom vyčerpaný až k neschopnosti psát …
… milující a něžný společník, a přitom s naprosto destruktivními sklony!
Tak by Ernesta nejspíš popsaly všechny jeho ženy (kterým tak snadno podléhal) …
„Zlomil jsi mi srdce Ernesto, a děláš to znovu a znovu.“
… věta, kterou postupně pronesla každá paní Hemingwayová!
Všechny to poznaly…
„Když se se mnou rozvedeš, oženíš se s ní … a pak zjistíš, že chceš prostě zase jinou.“
… a přesto všechny podlehly jeho kouzlu!
„Potřeba velikášství jejího manžela byla vyčerpávající“ … přesto by každá z nich udělala cokoliv, aby si tohle zachovala … „dokonce pozvala manželovu milenku na společnou dovolenou … a pak přemýšlela, jak k tomu došlo, že se s nich stali dva nešťastní rodiče s potenciální milenkou mezi nimi.“
Kdo určuje pravidla této hry, Ernesto?

Do nového roku jsem vstoupila s knížkou o lásce … jednoho egocentrického spisovatele k ženám, ke čtyřem jeho manželkám, ale i k mnoha dalším, které jeho životem prošly, nebo se jím jenom mihly. A tak jsem mohla sledovat jeden velký milostný příběh, skládající se z mnoha epizod, jejichž (všech) základem byla vášeň, přerůstající ve vášnivé hádky, posléze v milostné rozčarování a nakonec v trpké pocity lítosti, jejichž autorem, scénáristou a posléze i tvůrcem a protagonistou byl jeden z největších spisovatelů, s něžným srdcem, cholerickou myslí a bolavou duší …

Příběh o paní Hemingwayové (ať už mluvíme o kterékoliv z nich) není životopisem, ani životopisný dílem, ale je příběhem fiktivním, vzešlým z pera autorky, která tak dala vzniknout románu o lásce v mnoha podobách vášnivých a pak dlouho, dlouho, bolavých …

Musím říct, že jsem očekávala čistě lehké odpočinkové čtení, příběh mě ale docela překvapil, svými emocemi, hloubkou emocí a niterných prožitků, o kterých píší … Hadley, Fife, Marthy i Mary.
A tak jsem si ráda poslechla zpověď mladičké, krásné a plaché Hadley, toužící prodrat se do velkého světa, o jejím životě s ještě neznámým Ernestem v 20tých letech, o vášnivé první lásce a hlubokém zklamání, zrovna tak, jako příběh Fife, drze upřímné a nezkrotně okouzlující „no, není to zrovna jižanská krasavice, ale … vyznačovala se pozoruhodnýma očima“, lehkomyslné a odvážné, které Ernesto přisoudil dlouhých 20 společných let a která ho nikdy, ač se ho vzdala, nepřestala milovat. Jenže pak přišla válka a neohrožená, tvrdá a tak krásná Martha, která mu napsala …“svět je vězení a my z něj spolu utečeme“ … a věřila tomu, ovšem jenom chvíli, aby posléze Ernestovi utekla, z nudy letních dní, čistého moře a dnů jednoho jak druhého na malém ostrově na Kubě, příliš nezávislá, hrdá a nespoutaná, přenechajíc ho Mary, jako zralého a již notně hektolitry alkoholu pozměněného spisovatele v době jeho největší životní slávy i životní prohry …
„Věděla, že psaní udrží jejího muže na správné cestě.“
… jenže, neudrželo!

94 03.01.2022

Ironicko-vtipný rozbor 20. století má své pokračovaní, máme tu století 21. a staříkovi je 101, naštěstí je stále stejně vitální, jako v předešlých sto letech, navíc se momentálně strašně nudí a k tomu navrch objevil „kouzlo“ internetu – dobrodružná jízda, pardon let, může začít – napříč světovými oceány, teda spíš, přímo do středu dění, kde hlavní světové mocnosti do událostí tohoto století vehementně kecají, resp. mají pocit, že právě oni k nim mají co říct …

Lehkým krokem vyprávěný, svižným vtipem poháněný, příběh jsem si zabalila s sebou na dovolenou. Ve stínu olivovníků, za křiku racků a skřípání cikád, s pohledem na moře a skleničku osvěžující citronády, dobře naladěná, jsem se vydala ve staříkových stopách … načasování bylo správné, vždyť příběh taky začíná na pláži, tak možná proto se výlet okolo světa povedl, navíc, když všechno vlastně dobře dopadlo a svět byl opět zachráněn. Bonusové body pak autor u mě získal za osvěžující kritiku toho blonďatého kašpara z amerického kontinentu, a vlastně (vzhledem k teplu, které panovalo kolem) i za tu studenou sprchu, kterou jsem slízla někde poblíž Sibiře, rozhodně mě probrala z letargie a zostřila smysly, což mi docela prospělo, protože jsme, spolu se staříkem, právě dorazili do výsostného království malého Velkého (a pořádně tlustého) „krále“ Jelimana III., při jehož zachmuřeném pohledu tuhne krev v žilách všem jeho poddaným, ještě štěstí, že Švédové mají takovou príma babu velvyslankyní pro OSN. No jak jsem řekla, všechno dobře dopadlo a 101 letý stařík zas může užívat důchodu, i když, já osobně tomu vůbec nevěřím, už ho trochu znám, a tak si myslím, že určitě zas něco vymyslí, jinak by se totiž šíleně nudil :-).

A jak to mám s hodnocením? Když je něco poprvé a vydaří se to, je to skvělé, a samozřejmě je to na jednoznačných 5*, a když pak někdy dostanete chuť na repete, víte už co vás čeká, a po prvním vydařeném zážitku se těšíte, ale taky daleko víc očekáváte, protože už víte co máte čekat, v takovém případě je velmi těžké překonat sílu prvního zážitku, ale i když se to nepovede, neznamená to, že byste se dobře nebavili, protože i dostat na talíř stejnou (stejně dobrou) porci dobré nálady okořeněnou tou správnou dávkou ironie a nadsázky, za to stojí.

PS: docela mě překvapilo, že to fungovalo znovu, možná k tomu přispěla ta dovolenková pohoda ... jo, a možná taky ten nápad s těmi malovanými rakvemi :-))).

94 17.07.2020

Povím vám jeden kratičký příběh, který začal v městských ulicích ...
"Tady je město, náměstí a domy,
a také slečny, s uzly vlasů na hlavách,
ve kterých bydlí vítr, myš a touha ...
A někde vysoko je slunce
Zaťaté v mraku ..." /Podzim ve městě/

... bylo tam krásně, ale víte co? Nebylo to tak úplně ono, a tak jsem se najednou ocitla na nádraží, cestovala vlakem a pak vystoupila ... hádejte kde?
"Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají.

Vždycky jsme malinko smutní
na malých nádražích,
kde nikdo nečeká.

Najednou máme bílou duši z bezu
najednou je v nás příliš člověka." /Malá nádraží/

Na tom malém nádraží, už na str. 17, jsem si definitivně porozuměla s básněmi pana Skácela, nechala se okouzlit a nechala si vyprávět ... melancholické vzpomínky na krajinu jižní Moravy, poslouchala prostá vyjádření o polozapomenutých věcech, zvucích, pocitech, prostě o životě ... až nastala ta tajemná (trochu romantická) chvíle mezi nocí a dnem, kdy se zastavil čas ...
"Zahřmělo, v dálce vítr zvedl prach
vysoko k nebi.

Potom spadl déšť.

Padal, jako mladý zedník z lešení
a zůstal ležet.

Země pila
vodu i smrt.
...
A na rovinách křižovaly blesky ... " /Letní bouřka v Drnolci/

Ale dost bylo slov (těch mých) ... odteď už budu je mlčet ... a poslouchat :-) ...
"Protože všichni mluví pořád dokola,
vymlčel sis v duchu malý kamínek.
Už tě to nebaví
na stěnu házet hrách.

A najednou pocítil jsi nenávratně splývat čas ..." /Hvězdný prak/

94 14.03.2020

Sebeklam ... jako životní postoj.
Vyhneš se tak konfrontaci, se skutečností? ... s pravdou o sobě samém?

Sebeklam ... jako hluboce lidská vlastnost.
Vytvoříš si jen ospravedlnitelnou iluzi! ... o sobě a světě kolem.

"... opravdu je ta divná realita popsaná kvantovou mechanikou popisem skutečného světa, nebo je to prostě jen systém, který náhodně funguje?"

Zná tajemství elegantních vzorců jež poodhalují pravdu o realitě života, jenže ...

... neatraktivní (vnějším vzhledem), inteligentní a dost sebestředný (uvnitř) satelit jménem Michael Beard, jenž díky jedné zvláštní náhodě (ale taky vášni, která v něm zamlada hořela) nahlédl do vesmírné kuchyně a podíval se pod pokličku, má všechny předpoklady (už téměř 5x rozvedený) být nesympatickým hrdinou. K výčtu jeho nepěkných vlastností přidejte ještě nabubřelost a falešné představy o své důležitosti (i když on moc dobře ví, jak to s ní vlastně je, takže ji spíš jen důmyslně využívá ve svůj prospěch po celý svůj život) a v neposlední řadě připojte sebelítost (když si jeho 5tá žena dovolí luxus toho, co on bez skrupulí využíval celý svůj život, ... řada jeho milenek je vzhledem k výše uvedenému pozoruhodně dlouhá a rozmanitá) ---

"Jak by se mohl udržet tak krásnou mladou ženu, jako byla ona? ... že ji Nobelova cena udrží v jeho posteli? Nahý byl ostudou, idiotem, slabochem. Dokonce i osm po sobě jdoucích kliků bylo nad jeho síly."

... jenže Michael není zrovna nastavený na sebereflexi ... ta totiž všechno boří! ... a na to není rozhodně připravený ...

"Ano, ano, byl to prolhaný sukničkář, měl to za sebou, ale co měl teď, když to přišlo, dělat, kromě toho, že měl přijmout svůj trest? bohu se měl omluvit? Měl toho dost. "

Musím říct, že jsem si Iana McEwana oblíbila, a jen a jen skrze jeho styl psaní nakonec i Michaela :-). Fakticky je tohle příběh, který se mi hodně dobře četl.
_ volné vyprávění hlavního hrdiny pomocí více méně nepřímé řeči, navíc se kromě samotného životního příběhu Michael s námi dělí v proudu myšlení a úvah o své nejniternější myšlenky a pocity,
_ použitá hořká ironie ... "s překvapením zjistil, jak je to složité, být paroháčem. Mizérie nebyla jednoduchá. Ať nikdo neříká, že takhle pozdě v životě byl imunní vůči čerstvým zkušenostem."
(zajímavá byla i jeho zkušenost s přimrzlým penisem ... a úvahy o životě bez něj :-),
_ a v neposlední řadě spousta zajímavých informací (o fyzice obecně, o sluneční energii, o životním prostředí).

A to mě opravdu bavilo! Na Michaela a jeho životní postoje jsem si nakonec zvykla ... hlavně proto, že příběhy vystavěné na (ironicko-komických) jazykových hříčkách mám ráda :-).

"The situation was grave, indeed gravid."

93 13.09.2023

„Není nic otevřenějšího než uzavřený text.“ (Umberto Eco)

Jsou knihy (autoři), které po svém čtenáři vyžadují hodně moc! (řekněme kompetencí? - Vězměte si třeba takového Umberta Eca, nebo Michela Houellebecqa). A takový je i Julian Barnes. Tito všichni (a mnozí další, James Joyce a další a další) po vás, čtenářích, totiž vyžadují spolupráci. Jejich texty, přesně, jak píše Eco, jsou natolik uzavřené ve své složitosti, až jsou dokonale otevřené k naprosto různým výkladům. A tak se není co divit, že co čtenář, to vlastní přístup k tomu, jak takový text pojmout, vysvětlit si, zda si ho oblíbit, zamilovat, či pohanit nebo odložit – a to platí i u Flaubertova papouška (proto také jakékoliv hodnocení v celé jeho škále může být výsledkem výše uvedeného).

Na samém počátku jsem pravda dost tápala, jak se k tomu, co právě čtu, postavit? Samotný autorův záměr se mi zdál více měně … nevystopovatelný, a tak jsem zjistila, že autor svou práci vlastně odvedl opravdu dobře. Flaubertův papoušek (jako metaromán, či experimentální román) je totiž příběhem – nepříběhem experimentujícím s mnoha formami (kde by se možná takový malý autorův dovětek s návodem k použití občas vážně hodil :-), jenže ten k mání není, a tak se do toho musíte pustit sami), teprve úkolem čtenáře pak je, sesbírat jednotlivé indicie a z nich tvořit! – vytvořit si svůj vlastní obraz Flaubertova světa …

„Napadlo mě, zda někdo zná pravdu a zda na ní záleží …
…
Myslíme se, že zbytky po něčím životě skrývají nějakou doplňující pravdu?“

A tak se připravte na to, … že si s vámi autor bude hrát!

„Vlečná síť se naplní, životopisec ji vytáhne na palubu, roztřídí úlovek, něco hodí zpátky, něco uskladní, zbytek rozporcuje a prodá. Ale zvažte, co všechno se mu chytit nepodaří; toho je vždycky mnohem víc. Tlustý, vážený a ctěný životopis pak stojí na poličce jako nějaký ctihodný vašnosta; s životem za šilink koupíte všechna fakta, s životem za deset liber i všechny hypotézy. Ale pomyslete na vše, co uniklo, co zmizelo v nenávratnu spolu s posledním výdechem pojednávané osobnosti. Jakou šanci by měl i ten nejprohnanější životopisec, kdyby předmět jeho zkoumání věděl, co se na něj chystá, a rozhodl se, že se trochu pobaví?“

… že vám nikdo nezaručí, že najdete ty správné odpovědi!

„kdo to najde, ten to má“

… ale taky, že se cestou budete dobře bavit, že vás leccos (měnící se forma, hra se slovy, otázky bez odpovědí, odpovědi bez položených otázek) zaujme, ale i pobaví (většina z použitých forem je totiž dost … řekněme výstředních … a to v mnoha smyslech – však uvidíte sami!

Zahledíte se do očí Emy Bovaryové,
s šaškovským rozmarem se budete smát všemu,
věcem i osobám – jejich city nevyjímaje.

Takže, pokud se rozhodnete číst, připravte se na to a vychutnejte si autorovu … strategii? (těžko říct, ale já si to tak v té své mozaice nastavila) … a pátrejte!

Využijte všech nabízených možností, jako je Doslovník přejatých myšlenek, Chronologie či Flaubertovský bestiář, a pamatujte si …

Snadnost s jakou ON píše, vás oslní.
Ale nejspíš nepochopíte,
zvrácenost jeho lásky,
geniálnost jeho slov.

Postavíte z nich pyramidu … a jen ti nejvytrvalejší vylezou až na její vrchol!

„Třídím život do přihrádek a mám vše na svém místě; jsem plný zásuvek a oddílů, jako starý cestovní kufr …“

93 04.08.2022

Varování předem, právě se cpete … „Do škvíry právě tak široké, abyste se sotva protáhli.“

Nebojíte-li se toho, co uvidíte, pusťte se směle do dobrodružství, a moc při tom nepřemýšlejte, jestli tam ta škvíra bude i ve chvíli, až se budete chtít s úprkem vrátit zpět … do reality, kde se vám život nebude jevit s tak brutální otevřeností, jako v Palahniukově světě „tam za škvírou“ ...

Moje první setkání s autorem kontrastu … „mnoho podob krásných, … mnoho bizarních, … a nemálo též odporných“, který píše „pravdu o pravdě“, svým velmi specifickým /tedy pro mě do budoucna identifikovatelným, ale především zajímavým/ stylem, strohým až minimalistickým /a přesně to mi sedlo hned na první dobrou – krátké, jednoduché a přesně mířící věty/.

Mé první pocity? Dostala jsem se do světa, kde alegorické obrazy a jinotaje ukrývají před čtenářem svůj pravý smysl, kde destrukce, či ještě spíš sebedestrukce, vede k sebenalezení … vlastního života uprostřed trosek deformovaných citů a zjizvených pocitů.
Otevřeně přiznávám, že tento způsob „vybrušování života k dokonalosti“ mi přišel docela dost šokující :-).

V některém z rozhovorů s autorem jsem si ale přečetla, že jeho šokování čtenářů vlastně vůbec nezajímá, že to o co se snaží je „dosáhnout transcendentního … romantického bodu" … a to „dosáhnout ho opravdu nekonvenčním způsobem … dostat se k tomu romantickému, dojemnému, srdcervoucímu místu, ale prostřednictvím mnoha sprostých činů."

Přiznám se, že moc romantiky jsem v jeho textech neobjevila, možná nějakou tu transcendentní záležitost, zato spoustu sprostých činů :-) … asi to ale k lidem patří, protože autor prý nedělá nic jiného, než že „organizuje nápady, postřehy a myšlenky jiných lidí“ … a pak je prezentuje…

„A na všech sedadlech jeho autobusu hlavy přikyvují, krky se natahují, všichni vyhlížejí cosi božského.“
„Tak tenhle flek jsem nechal, abych sem mohl jet," říká svatý. „A tenhle život."

Všeho je totiž potřeba se vzdát … všeho, pokud chcete „cestovat“ s posádkou tohoto fakticky strašidelného autobusu (co se týče jeho cestujících) … jak by řekl pan Whittier: „Co vás brzdí ve vnějším světě, to by vás brzdilo i tam."
Takže, zahoďte to, všechno! Nic s sebou nepotřebujete! Všechno vsaďte na jednu kartu, stejně, jako „účastníci tohoto zájezdu“ …

„Sázíme na to, že … budeme schopni vytvořit nějaké mistrovské dílo. Povídku nebo báseň nebo scénář nebo memoáry, které by dodaly našemu životu logiku. Mistrovské dílo, kterým si vykoupíme únik z otroctví u partnera nebo u rodiče nebo u velké firmy. Kterým získáme svobodu. Všichni jedeme tmou po prázdných ulicích …“

Jestli na to máte koule, vydejte se s nimi, ale pamatujte si, že dokud nedokážete pominout okolnosti a dělat to, co jste slíbili," … „vždycky bude svět ovládat vás."

Pan Whittier už dohlédne na to, „abyste dodrželi vlastní slib."

„… v rozmachu vám brání právě to, co vám v něm brání celý život.“

Vím, že si teď na nějaký čas budu muset, od kontroverzního Palahniukova provokativně sarkastického a surově cynického literárního stylu v povídkách, které se chvílemi pohybovaly za hranicí oplzlostí, až nechutností, které ale na druhou stranu tak drze prolamovaly různá společenská „tabu“, a hledaly „to vyšinuté“ v běžném životě nás všech, dát pauzu, abych unikla tomu „kanálnímu humoru“, který mně, upřímně, moc sympatický není. Na druhou stranu ale vím, že po dostatečně dlouhé době „očisty“ od autorova vidění reality tohoto světa, si na něj určitě zase vzpomenu a nejspíš se znovu za tu znepokojivě konfliktní pekelnou hranici, kde lidé běžně jednají naprosto nevhodnými způsoby, znovu mrknu.

93 19.10.2021

“Doufám, že cílem tvé expedice není jen hledání vesmírů, jež by se daly využít …
Doufám, že dychtíš spatřit, vše co může vzejít … z výdechu vesmíru.”

Základní premisa … forem života, jež vznikají, je nesčetné množství.
Forem možností, jež tak vznikají, je nesčetné množství, a tak má autor sci-fi příběhů opravdu na výběr ... z možností – z námětů … tvořit … stvořit … alernativní světy, vesmíry, životy … nic z toho se nedá předpovědět, nic není nevyhnutelné, a (téměř) všechno je možné …
a nebo, že by ne? Je snad ta hojnost forem, možností, zázraků … přeci jen něčím omezená? Limitovaná? Předurčená?

Ted Chiang se takových a podobných otázek zhostil opravdu bravurně!
Dal nám, čtenářům, možnost nahlédnout do spousty aletrnativních světů, zamyslet se na různými vice či méně fantastickými odpověďmi na otázky, které si my lidé klademe asi od nepaměti … od dob naší kolektivní nepaměti :-). V těchto povídkách se opravdu brilantně střídají otázky minulosti a budoucnosti, a z nich vzešlé … možnosti! A Ted Chiang nám tak dává šanci … je zahlédnout!

“To, co jste viděl před chvílí, byla Brána vteřin” … “Zamrkal jsem, jako když se chcete zbavit přeludu oázy na poušti, ale výjev se přede mnou nezměnil.”
(povídka O kupci a alchymistově bráně)

Po první přečtené sbírce povídek si prostě autora musím hned zařadit mezi oblíbené, a určitě to není to poslední, co jsem si od něj přečetla.

“Rozjímej nad zázrakem existence!” … ale hlavně … “Raduj se, že jsi toho schopen!”
(povídka Výdech)

“Doufám, že tě … poznání … nikterak nezarmoutí.”
(tamtéž)

93 22.07.2021

„To je ale věc, ten pocit nutnosti, být neustále ve střehu, postarat se, aby všichni byli spokojení.“
Tohle vůbec není Olive, ale její manžel, Henry, přesně takový on skutečně je.

„Propána, dej jim čas! Poznat, ten bláznivý, směšný, nepochopitelný svět.“
Tohle je Olive!

A mě bylo potěšením ji poznat, skrze 13 příběhů, které o ní leccos prozradily. Některé vypovídaly přímo, jiné jen zdánlivě, o to víc vás ale donutily přemýšlet, cože to asi chtějí o Olive říct? Jakou indicii, o životě jedné, teď už bývalé, obyčejné učitelky matematiky s věcně logickým, téměř čistě pragmatickým a sympaticky přímočarým způsobem uvažování o každodenních záležitostech, ale i o malých a velkých životních otázkách, chtějí sdělit?

„Pár věcí ji v životě potkalo, ale co na tom. … Jiné lidi také potkávají různé věci.“

Olive žije v obyčejném domě (který si ovšem s manželem Henrym vlastnoručně postavili, a tak se v něm oba cítí dobře) v jednom úplně obyčejném americkém maloměstě státu Maine. Olive a Henry jsou každý jiný, a možná právě proto mě k sobě docela dobře ladí :-), i když na Olive, přiznávám, jsem si musela, řekla bych, že skoro jako většina, trochu zvyknout … „Olive, pokud si lidé pamatovali, nikdy nebyla přívětivá, natož zdvořilá“, a to musím fakt potvrdit, a taky se nikdy neomlouvá, nikdy a nikomu, přesto, paradoxně navzdory tomu všemu, jsem si k ní cestu našla.

Tahle knížka je totiž hlavně o ní, je o Olive a o jejím životě, který závisí na tom, čemu říká „malé třesky“ a „velké třesky“. Velké třesky, to jsou životní záležitosti jako je svatba nebo příchod dětí, či jiné podobné soukromé věci, které „člověka dokáží držet nad vodou“, ale pozor, taky v sobě skrývají nebezpečně neviditelné proudy. A právě proto člověk potřebuje i malé třesky, např. „příjemnou prodavačku v obchodě, nebo servírku v Dunkinových koblihách, která ví, jak máte rádi kávu“, a podobné další „malé radosti“ :-), které činí život radostnějším a otázky těch velkých životních rozhodnutí, nadějnější … „naděje bylo něco, co se vtíralo do mysli … výhonky křehké zelené naděje“ … ovšem, v bláznivém, směšném a nepochopitelném světě – tedy ve světě, jaký, podle Olive, skutečně je.

„Někdy se zdá, že člověk nemůže vyhrát.“
„Vyhrát nemůžeš“, opáčil Henry. „Můžeš jen dělat, co dokážeš.“
…
„No a co mám teď asi tak dělat?“ ozvala se Olive vztekle … jako by v ní někdo právě nahodil motor a přidával rychlost … život se najednou zrychlí a pak už je jeho většina pryč. Člověk z toho docela ztrácí dech, opravdu.“

Soudě podle všech těch příběhů … páni, občas to je pekelná jízda! A občas, ne. :-)

93 16.02.2021

„Toužila jsem Želary poznat. Projít se klikatými stezkami vysoko nad říčním kaňonem, bořit se do mechu, hledat syrůvky, pít z lesních studánek … vidět pasoucí se dobytek, koňské potahy a v zimě andělsky bílý sníh.“

Na komentář k téhle knize by mi vlastně stačilo jedno jediné slovo: Děkuji!

Děkuji za niterný příběh plný čisté, krystalické krásy, drsně syrové a přitom baladické a melancholické … děkuji za sdělené tajemství … proměny člověka!

Vůbec bych nevěřila, že je možné tak hluboce propojit drásající prožívání tragických událostí s magickou a přitom nesmírně uklidňující atmosférou samoty vesnice hluboko v horách.

V příběhu Hanule, kde se střídají dechberoucím způsobem baladické momenty s drsnými a naprosto nepoetickými momenty, které jsou, ač stroze konstatované, možná právě proto tak plné emocí, není věta ani slovo navíc, je krátký a přitom toho vypovídá tolik – o podobě bezpodmínečné lásky k druhému člověku, a o hledání a nalezení vlastní identity,

Postavy prožívají sled událostí, snad všechny přitom permanentně nějakým způsobem překračují přirozený řád věcí – sled kroků jdoucích proti … a možná právě to způsobuje zvláštní provázanost osobitých lidských příběhů lidí žijících v nejvýchodnější části naší země, v zapomenutých Bílých Karpatech, kde, říkáte si, není co obdivovat … a nebo snad přeci …

„Horský liják s vichřicí. Bylo mi to jedno. Pocítila jsem dokonce zvrhlé potěšení, když černota nade mnou zaútočila. Vítr smýkal větvemi, metly vod je přibíjely k zemi, svět se třásl v základech a já se nebála. Se zájmem jsem sledovala blesky, praskání větví mi znělo jako křik lesního ptáka, nevadilo mi, že jsem neozbrojeným pěšákem v první linii.“

… magickou krásu temných, hlubokých lesů a strmých srázů … mystické prostředí, kde cítíte, že se realita zvláštním způsobem spojuje s něčím „nad“. Ale abyste se nemýlili, lidé tu nejsou vydáni napospas osudu … oni mají možnost volit, rozhodnout se, a pak ještě něco mají, něco, co umožnilo nejen Hanuli, volit si z možností, jak žít … mají totiž zvláštní schopnost prožívat naprosto obyčejné, drobné radosti, které jim umožňují vidět za vymezený horizont – vesnice plné bídy, alkoholismu a sociální nerovnosti, vesnice svázané dávnými zvyky a předsudky – a překročit ho …

„Prožívala jsem hluboké znechucení sama sebou. Dělalo mi to dobře…

Jen hlouběji rýhy kol a šlehy smolné hřívy!
Vy nepokoření, vy stonásobně živí!
Neberte mi moje ponížení! …

Vy nezranitelní, ač praskají vám žíly,
vy sudbou prokletí, kteří se odvážili …“

Možná by se to hodilo, ale právě tento komentář nechci ukončit dramaticky, protože čtení to, navzdory dramatickému obsahu, bylo pohádkově překrásné …

„Za chvilku bude čaj.“ …
Vůně bylin, hřejivé kachle, petrolejka. Na zemi plesnivý pes. Místnost z babiččiných zkazek.
„Vypravuj něco, Jozo. … Vypravuj, co ti povídala maminka.“
Díval se na mě zaskočen.
„Většinou pohádky.“
„Vypravuj pohádku.“
Příběh, který jsem předtím nikdy neslyšela, byl prostý. Bylo to v dálce, dotýkalo se to současnosti jen na magickém předělu, kde všechny světy splývají v jeden.“

93 16.07.2019

Psát komentář k Malému princovi je pro mě zvláštní záležitostí,... četla jsem ho mnohokrát, je to příběh, který vnímám hodně niterně ... je to pohádka? ... je to fikce? ... je to až příliš pravdivé: „Je jediný skutečný přepych, a to jsou lidské vztahy.“ ... přesně tohle je důvod, proč mě tenhle příběh tak fascinuje a zajímá :-).

Je přeci zajímavé (a pro mě, přestože čteno už mnohokrát, stále plné emocí)sledovat tohoto malého chlapce se zlatými vlásky, který se, se svou dětskou upřímností, nikdy nenechá odbýt výmluvou nebo polopravdou, a který tím svým způsobem vždy přesně vystihne podstatu, toho, co o sobě my lidé nechceme vědět :-) ... naše nepěkné lidské vlastnosti.

„Nezajímá mne, co ten člověk, kterého mi ukazuješ, ví; totéž ví i slovník; zajímá mne, jaký je.“

... při čtení mi je dáno mnohokrát pocítit příliv emocí ... bojovat s předsudky, vymýšlet výmluvy, cítit lítost, ale také touhu, která proskakuje mezi řádky ...

„Zas jednou my lidé stavíme na místo čehosi pravého (touhy) cosi nepravého (chorobnou závislost).“

„Na světě jsou jednak věci, ktere můžeš vratit zpatky, a pak věci, co se zpatky vracet nedaji. ... čas je pravě jedna z těch věci, co zpatky nevrátíš.“

„Odpusťte děti, že jsem věnoval tuto knihu dospělému!“ ... víte děti, ... my, dospělí, ji opravdu moc potřebujeme :-).

93 20.06.2017

Tohle prostě není tvoje teritorium!
To si zapiš za uši a mazej pryč z Beznaděje! ... "ukázala ven z okna. Byla tam cedule a na ní jen slovo BEZNADĚJ."

Co kdyby? ... otázka, která stojí na počátku většiny Kingových příběhů, on sám říká, že ty skutečně nejzajímavější situace se dají vyjádřit právě touto otázkou. Takže, jestli máte dost odvahy, zeptejte se: Co by se stalo, kdyby? ... kdyby v jednom městečku uprostřed pouštní krajiny Nevady náhle zešílel místní policajt?

"... použila slovo svéráz. Střední Nevada je plná svérázných lidí."
---
"No, je to nejspíš jen jiným pásmem vnímání, řekl opatrně."

Myslím, že jste dobře nerozuměli, že jste to úplně správně nepochopili, tady vážně přestávají všechny žerty!
Takže naposledy ---- Běž pryč! Utíkej, jak to jde nejrychleji ... utíkej Beznaději!

Vidím ovšem, že jste neposlechli, a tak si (stejně jako já) musíte projít tím tajemným místem, které nejvýstižněji lze nazvat plným právem peklem na zemi, a kterým vás, vykresleným do těch nejmenších, nejniternějších a nejbolestivějších detailů, autor provede. Jenže i každé "peklo" má svůj protipól, je sice těžké tomu uvěřit, ale možná, že i k Beznaději se někdy může stočit "dobrotivý zrak" ... Koho? ... Boha? ... Jakého? ...

"V Beznaději, že není Bůh? Uvidíme."
---
"Ocitl se v temnotě, slepý, ale nikoli hluchý, ... a tak naslouchal ..."

Prostě ne vždycky lze exaktně přesně a přísně rozumově vysvětlit běh událostí, které sviští kolem nás, zvlášť, když se vám zdá, že na ně nemáte žádný vliv, nemůžete nic udělat, ony se prostě dějí, ... a přesto může být jejich vysvětlení až průzračně /logicky/ čisté ...

Jestli se o některém spisovateli dá hovořit jako o fenoménu, určitě je na pořadu dne vzpomenout si právě na Stephena Kinga - profesionálního vypravěče, který svou práci velmi dobře ovládá, jeho líčení událostí (můžete si být jistí) tak bude velmi, opravdu velmi sugestivní, budete se bát, bude vás mrazit v zádech a budete se ohlížet přes rameno, i když víte, že Beznaděj ve skutečnosti "žije" jen v autorově bezbřehé, zdá se nevyčerpatelné, fantazii. Jenže popisy aktérů příběhu budou natolik autentické, že budou všichni zúčastnění tak plní skutečného života (i když by si v tu děsivou chvíli, kterou díky autorovi všichni právě prožívají, jistě přáli být jen slovy na papíře), že vše (i když to úplně nechcete) autenticky prožíváte s nimi. A mě s každou další přečtenou knihou stále víc nepřestávají udivovat všechny ty geniální postřehy (situací, chování) odpozorované životem, a uplatněné s děsivou přesností. ... a to je asi to nejděsivější na Kingových příbězích ... ta děsivá podobnost se skutečným životem ...

92 07.09.2023

Hrůzné indicie, jako symbolické varování.
Nejasný útok, nic víc.

„Stopa je studená, jako ten kámen, na kterém monsieur Gaillarda podle všeho zavraždili.“

První a jediný fakt.
Pak už hlavního hrdinu Enza čeká jen spousta otázek, které vedou k symbolům s nejasnými významy.
A ty je potřeba rozluštit, teprve potom může být vrah dopaden.

„A jak teda zní ten vzkaz?“
Enzo podrážděně zvedl ruku. „To nevím, ale musím na to přijít.“
Enzův mozek pracoval na plné obrátky. … Za živého boha v tom nedokázal najít nějaký smysl.“

Škoda, že Paříž není, svou drsností fascinující, ostrov Lewis, nedá se nic dělat, a navíc, ani Enzo není Fin. Abyste rozuměli, v detektivních příbězích z ostrova Lewis jsem si Petera Maye oblíbila, je ale fakt, že ne tak úplně díky podobně zapeklité detektivní zápletce, kterou řešil hlavní hrdina Fin, mě se totiž úplně nejvíc líbily jeho popisy nebezpečně přitažlivé ostrovní krajiny a tvrdého života lidí v strohých severských podmínkách. Jenže v Paříži na nic takového nenarazíte, a tak z popisů není nic a zbývá jen další hon za záhadou, kterou je třeba vysvětlit, a musím přiznat, že to mi prostě nestačilo.

Ale Enzovi bych nerada křivdila, vlastně je docela sympaťák, takový ten brownovský typ, dost chytrý a ochotný vrhnout se do spárů dobrodružství – hledač „významů“ – neohrožený řešitel dávné záhady.
Pan May dal dohromady i poměrně rafinovaný příběh a já se u té (brownovsky) akční pátračky nenudila, vlastně se i docela bavila, jen jsem si možná špatně načasovala dobu čtení. Příběh je to totiž nenáročný, lehce plynoucí, a tak si dokážu představit číst ho v létě někde na pláži o letní dovolené – kam se podobně dobrodružné příběhy (navíc tento se odehrává o letních prázdninách) podle mého náramně hodí. Problémem se tedy stalo, že jsem očekávala příliš, spíš příběh trochu v ecovském stylu (vím, že na Umberta Eca má opravdu málokdo), a tak mi tento nepřišel tak úplně vhod. Ale uvidíme, je to první díl série, a tak se možná s Enzem přeci jen ještě někdy potkám, příště ale radši někde u té vody, kde se ráda pustím do dalšího z jeho dobrodružných detektivních pátrání.

„Musím věřit, že je v bezpečí … Na tu schůzku půjdu a risknu to. Protože nic jiného se dělat nedá.“

92 23.01.2023

Povídky poplatné svému názvu, některé krutě začínající, či končící, případně obojí, jiné krutě absurdní, krutě morbidní a nebo poeovsky temné, a další „jen“ krutě naivní …

Na Villiersovy povídky jsem narazila opravdu jen čistě náhodou – při hledání knížky se žlutou obálkou (čtenářská výzva 2023) – až doteď pro mě byl neznámým autorem, a tak jsem ráda, že jsme se našli :-) … ne, že bych hned pokračovala v četbě dalších jeho děl, ale jsem ráda, že teď už o nich vím :-).

Jeho literární styl mi docela sedl, při čtení totiž skoro fyzicky cítíte (podobně jako třeba u Poea) … jak jste klamáni, a jak „vaše vlastní myšlenky vybledají, a tak se držíte té hry!“
A pak, na okamžik zapomenete na skutečnost!

Pod tlakem toho neznámého magnetismu,
rozmlouváte s iluzí,
jež se rozprostírá všude kolem vás,
pod tlakem absurdna,
přicházíte o jistotu poznání …

Povídky mám poslední dobou prostě čím dál víc v oblibě, tedy, takové jejichž krátký text, dokáže říct víc, než očekáváte :-) …

„Já jej … z pouhé lidskosti zachránil pro přítomný okamžik …“

92 04.01.2023

„Protože?“ opáčil starší muž. „To je jeden z nejlepších důvodů na světě.
Ponechává spoustu prostoru pro rozhodnutí.“

Ray Bradbudy je pro mě spisovatelem, jenž vládne jazykem tak, že „zdokonaluje slova na jejich cestě ven“, číst jeho příběhy je pro mě vždy zážitek. Slova, která spojuje do vět a příběhů se skoro vznáší nad stránkami, jsou jak klarinety, jejichž hudba tiše zní, jsou jak peříčka, která se zlehka snáší a vám je tak příjemně, když je čtete, jako zapadnout do té nejjemnější prachové peřiny .

Dva příběhy této knížky vyprávějí … jeden o nesmrtelnosti, druhý o touze a posedlosti, a oba, nejspíš by se dalo říct … o snaze zastavit čas.
V těchto příbězích se dějí podivné věci, které občas porušují pravidla časoprostoru. Přitom ale v nich vládne jakýsi poklid, tajuplná melancholie, jen minimum napětí … jež se skládají do impresionistického obrazu, který vzbuzuje představivost, a právě v tom je autorova síla … jeho sci-fi příběhy nejsou o technice, ale o lidech a jejich podivuhodných osudech … zprostředkovává tak hlavně emotivní prožitky … a u mě jsou v případě pana Bradburyho zatím vždy za 5*.

"Když prostě víš, že jsi živý a díváš se na slunce, užíváš si povětří a hlásáš to v každém okamžiku své existence, právě to zaručuje tvou dlouhověkost."

92 10.11.2022

Malý vrabčák přiskákal z ulice,
a pak roztáhl křídla, a vzlétl,
vysoko, - až se zrodila hvězda.

Zpívala o lásce i bolesti,
obojí pocítila na vlastní kůži,
city byly důležitou součástí jejího života.

Byla přirozená a opravdová,
to proto se lidé do příběhů o ztrátě, osamělosti a lásce,
o nichž ve svých písních vyprávěla,
tak snadno vcítili.

Sama dobře poznala brutalitu života,
proto ji potlesk a uznání přiváděly k extázi,
bylo to dokonalé štěstí,
to proto musela zpívat,
aby zakusila lásku.

Z hloubi její duše se šířila záře,
která ji protékala žilami.
Byla dokonalá!
A věděla, že se se svým šansonem,
dotýká srdcí svých posluchačů.

„A melodie dokázaly mnohem víc …“

Je to škoda, že příběh mademoisele Piaf klouže jen po povrchu, že hudba („láska, která vyvěrá přímo ze srdce“) je jen kulisou, pro milostný příběh, vystřižený z Edithiina života. I tak to ale není vůbec špatný příběh, byl to autorčin záměr, a jiné ambice příběh nejspíš ani neměl, než vyprávět o krátkém Edithiině životním úseku, a o místech, kde se potulovali známí pařížští štamgasti, jako Toulouse-Lautrec, Zola nebo Monet, tak známých, jako Moulin Rouge, nebo tradiční, trochu staromódní, a přesto neskutečně živá pařížská restaurace La Bonue Franquete, kde, můžete si být jistí, určitě narazíte, právě na Edith a její bujarou společnost.
Životní příběh mademoisele Piaf není příliš veselý, vzešlý z ulice, a pak ani v záři reflektorů, to jsem z tohoto příběhu pochopila celkem jasně, i když vypráví jen o krátkém tíživém poválečném období, kdy životní podmínky byly všeobecně hodně těžké, každopádně mě pobídl, abych si o této skvělé šansoniérce ještě něco dalšího přečetla, a dozvěděla se víc, řekněme z lepších zdrojů, o jejím životním osudu, takže se určitě poohlédnu po dalších knižních titulech.
Přesto jsem si tento příběh užila, pokud nic jiného neočekáváte, je to příjemné, lehké odpočinkové čtení, a na to se tato knížka perfektně hodí, jako bonus se nakonec i sem tam něco dozvíte (střípky ze života jedné opravdové star, a to tom nemůže být pochyb).

„Skrze cáry mlhy způsobené alkoholovým opojením, které táhly jejím mozkem, pochopila, že stojí před velkým debutem.“

„Odpověděl na její úsměv neskrývaným obdivem.“

92 21.10.2022

"jakoby škvírou mezí záclonami proklouzl dovnitř bledý stín odcházejícího dne"

"jako něžné jizvy vám v písečných dunách vašeho srdce zanechává subtilní vlny"

- pro takové věty -
- pro všudypřítomný jazz-

"aspoň hrubou představu jste si o té hudbě udělat zvládli, ne?"

- pro všechny ty imaginární svety -

"vy jste se (ale) nezatoulali do žádného imaginárního světa, ani se vám právě nezdá žádný hyperrealný sen"

- pro tu svéráznou výpověď o znepokojivých životních cestách -
- pro to, že je to stále a stále zvláštní -
- pro to přemýšlení o věcech -
" které se občas přihodí a vnitřně hluboce zneklidní"
- pro ty nejpodivnější intimní pocity - o kterých se dá vyprávět jen a jen v 1. os. jed. č., protože to je možná ten jediný způsob jak se s podivnostmi mysli vypořádat -

"hlavu máš na krku právě od toho, abys přemýšlel"

Příběhy jež nemají závěr,
podivné situace, jež zůstávají nečitelné,
tady ale všechny principy světa, nebo závěry,
nejsou důležité,
není třeba vědět,
protože důležitá je jen smetana,
lidského života.
A takhle knížka je jí plná!

Přesně tak, jak jsem u pana Murakamiho zvyklá :-) ...
... zní jako jazzové tóny, když Charlie Parker hraje bez doprovodu sólo na altsaxofon, svěží a přímé, bez dalších zbytečností...

"To už se tak občas stává, že se vám něco zdá a přitom jasně víte - tohle je sen - a cítíte zvláštní pohnutí nad tím, že je mí v mém snu přáno cítit tak svěží vůni kávy."

Tak proto!

92 02.10.2022

Krásný poetický (a potvrzuji, že i sentimentální - viz. komentář níže) příběh Helimadoe mi dělal pár dní společnost večer před usnutím. U Emilova vyprávění, u těch zachycených vzpomínek na dětství, na dospívání a zamilování se a na tradiční život na vesnici, se mi vážně pěkně usínalo :-).
Bylo to totiž takové příjemně dojemné,
… když Emil vzpomíná na ovdovělého a dost svérázného doktora Hanzelína a jeho 5 dcer, které se staraly o domácnost, protože jim maminka umřela při porodu nejmladší Emmy, a které jsou v románu dost podrobně popsány právě jeho očima do těch nejmenších detailů… „Heleně bylo třicet čtyři let, Lidmile třicet dva, Marii třicet jedna, Dorotě dvacet a Emě čtrnáct. … Nejstarší dvě - Helena a Lída „byly staré a ošklivé.“ … Marie také nebyla příliš hezká, byla ale ladná, jemná a nejvlídnější z nejstarších dcer. … Nejmladší dvě dcery - Dora a Ema byly ze všech nejhezčí. Dora měla výbojnou povahu, byla snivá a … neměla sebemenšího smyslu pro shovívavost, pro soucit…Nebyla-li v dobré náladě, utrhovala se, vztekala, dávala kdekomu cítit své nelogické rozmary. Stejně nelogicky dokázala být veselá, hravá a přítulná… Ema jakožto nejmladší ze sester byla všemi rozmazlovaná. … Všichni k ní byli vlídní, všichni ji měli rádi.“
… nebo, když vypravuje jak to na vesnici chodilo, třeba o tom, jak Hanzelín neodmítl ošetřit potřebného, i když věděl, že mu třeba nezaplatí, o tom, jak dbal na „prevenci“ :-) - dbal totiž, aby se jeho pacienti (mezi které často nemocný jedináček Emil z poměrně dobře zaopatřené měšťácké rodiny patřil) spíš otužovali a posilovali tak své zdraví, než aby se cpali léky,
… ale hlavně, když vzpomíná na svou platonickou lásku, dvacetiletou Doru, pro kterou byl ochotný udělat asi cokoliv … „Byl jsem ochoten vycediti za ni krev … Nechal si všechno líbit, plnil Doře, co jí na očích viděl … všechen můj nečekaný úspěch záležel v tom, že jsem byl ochoten vyhovovat jejím rozmarům … a když přestala mít náladu, pokorně přijímal i nadávky a nepříjemné zacházení: „Táhni pryč! Nechci tě již vidět! … Stal jsem se Dořinou loutkou.“ Dora totiž vůbec nebyla domácí typ, byla nejdivočejší z Hanzelínových dcer a neustále jí to táhlo do světa … „Uchvacovaly ji pouště, moře, pralesy – krajiny, které byly co nejvíce vzdáleny od pokojného a tichého koutku země, kde se narodila a z kterého se dosud nevzdálila ani na krok.“ Tak takové trýznění první lásky si musel Emil prožít :-),
… a navíc, jednoduché to neměl ani doma, s jejich zvláštními rodinnými vztahy, mezi Emilem, upjatou matkou a dobráckým otcem … „Matka mě nemilovala. Já jsem zase nemiloval otce. V naší rodině byly jen jednostranné vztahy, otcův ke mně, můj k matce.“

A to je asi tak všechno, co jsem vám chtěla říct, … o kouzelníkovi a jeho ženě, a vůbec, celý příběh návratu na hranici dětství a dospívání, první lásky odehrávající se během jednoho a půl roku v městečku Staré Hrady, si už musíte přečíst sami :-) …

„Ještě jednou se vrátíme zamyšleni, kde prudce
květ voněl, že svedl nás z cesty, když šeřivým stříbrem tekl
nad potoky večer, a ještě jednou se vrátíme,
kde píseň jsme slyšeli z oken, jež hleděla k zahradám zmlklým.“

„Na spodním kotouči byla doktorovou rukou nakreslena písmena: O - K - P - A, na vrchním pak slabiky: He - Li - Ma - Do. Vnější kruh znamenal: ordinace, kuchyň, pole, stáj. A vnitřní: Helena, Lidmila, Marie, Dorota. … Z tohoto turnusu byla zpočátku vynechána nejmladší Ema.“

92 14.12.2020

„Osamělost, která má hroty a ostny a rve do krve, osamělost zraňující, ne ta, která konejší a uspává, ale ta, která bolí. A stesk, bludný, temný a trýznivý, stesk jako černý cár tmy, který ucpává ústa k zadušení. To dítě jednou se zalkne slzami – – –, tak to řekla maminka Lucrezia. Jak je to podivně vysloveno!“

… že jsem se právě začetla do výjimečného příběhu, jsem poznala hned na prvních stránkách (vlastně po pár větách), a stačilo jen pár dalších, abych mu naprosto propadla…

„Vidět! Tvary! Tvary! Chrám S. Maria del Fiore, Santa Croce, San Marco, S. Maria Novella, ale nejvíce S. Maria del Carmine. Chrámy z prastarého kamene, prosáklého modlitbami a hudbou. Jejich klenby, sloupoví, obrazy, sochy, vše je oblečeno v hudbu. Hoch se tam vrací neustále. Za odpoledního ticha, kdy je v kostelích prázdno …“

… a byla jsem tam s ním a slyšela …

„Již se ozval první, druhý, třetí tón, hudba, hudba odněkud, snad z náhrobního kamene před ním, na němž je vytesána podoba klečícího rytíře … Co je to za hudbu? A pak již tuší: to mluví kámen. Kámen má srdce, a ono volá a zpívá. V kameni je život, který se prodírá ven na světlo, který se propaluje v tvarech a tónech, chce býti slyšen a viděn, život kamene. V kameni je sen a síla, dřímají tam moci zlé a temné i oslava Boha, kámen uhnětený rukou …“.

… a byla jsem tam s ním a viděla – Itálii vrcholné renesance …

„Florentské jaro, v němž jest vždy hudba, vždy cosi vonícího a kovového, vždy nádhera a krev, až z toho vznikne florentská růže, z hudby, kovu, krásy, krve a vůně, uzavírající se soumrakem a mlčenlivá, zachvívající se pod modravým snem večera.“

… byla jsem tam s ním a snažila se pochopit všechny vrstvy příběhu (a že tohle je příběh opravdu mnohovrstevný), ďábelské pletichaření papežské stolice, dvůr Medicejských, humanistu Lorenza Magnifica, a samozřejmě Michelangela a jeho vášeň,
snažila jsem se nalézt a poskládat všechny dílky téhle okouzlující mozaiky … „okny vtéká barevné měkké světlo“ … a to, co jsem uviděla, byl neuvěřitelně plastický, zvláštně naléhavý, obraz…

„Lid stojí v chrámu zkamenělý, ohromený. Kostnaté ruce bijí na brány Florencie a jsou to ruce mnichovy, či ruce osudu?“ …
„Zaťav dláto, prudce udeřil kladivem, aby odťal první kus mramoru. Celá Florencie slyší tyto rány. Neboť Florencie již opět naslouchá jinému bušení, než byly údery kostnaté ruky mnichovy na její bránu.“ …

… byl to obraz Florencie, která vidí, slyší a pociťuje jeho snahu … "vytvořit v ní království boží na zemi" … a která má jako první šanci zvážit význam Michelangelova umění, vidět, jak zápasí s kamenem a dává mu tvar … třeba v podobě Davida …

„A Florencie slyší údery dláta Michelangelova, jeho údery do mrtvého bloku … Michelangelo tesá Davida. Celá Florencie slyší tyto údery.“

Číst Michelangelův příběh bylo, jako sledovat, do posledního detailu, do těch úplně nejmenších a s precizností poskládaných podrobností, dokonale zpracovanou a věrohodnou výpravnou historickou ságu, plnou kontrastů a zvratů, emotivně zabarvených až vyčerpávajících scén, vykreslených s drásající názorností s pomocí dokonale autentických popisů, ale také zvukomalebných, poetických slovních spojení a básnických přirovnání, tedy, plnou neotřelých a velmi působivých vjemů, působících opravdu na všechny smysly.
A bylo to – krásné!
Autor slovy přesně vystihl (řekla bych přímo, vymodeloval) to, co Michelangelo svýma rukama, oba totiž tvořili … srdcem!
Pan Schulz vás nijak nepřesvědčuje o událostech, neargumentuje (a jako erudovaný historik o nich ví jistě dost a dost), jen přirozeně a opravdu sugestivně vypráví, co vidí, a vy to jednoduše vidíte s ním.
Děkuji za nezapomenutelný zážitek!

„Kámen žijící hlubokým, skrytým a vášnivým životem, kamenný spánek, z něhož lze probudit obry, ano, obry, postavy nadlidské, srdce vášnivá a temná, srdce osudová. Někdy se z něho dere tak prudký řev bolesti, že slyšen, srazil by k zemi zástupy, a jindy je to píseň něhy a domova, vzdušný a vznášející se obrys, dlouhý vlnící se vlas, křídlo a palma; tisíce tvarů je zakleto v kameni, tisíce životů čeká pod jeho zraňujícím povrchem.“

92 09.01.2020