alef komentáře u knih

Odkud jako národ pocházíme? Tuhle otázku už si kladla pěkná řádka historiků a také spisovatelů ... a částečně díky nim, je tak naše ranná historie "obalená" spoustou mystifikací, fabulací a nejasností. Třeba Kosmova kronika byla původně psaná pro zábavu a příběhy o Přemyslovi a Libuši nebo o Dívčí válce mají základ daleko hlouběji v historii - v antických mýtech a pověstech, ... známým fabulátorem byl i Václav Hájek z Libočan a podobně je na tom i pan Jirásek, pro mnohé (i pro mě) překonaný autor a velký fabulátor českých dějin.

Ovšem na druhou stranu, přistoupím-li k této knížce jako ke knize pohádkové ... připouštím, že je to (jak píše "jprst": asi jediné Jiráskovo dílo, které jsem přečetla se zájmem, bez nucení a občas se s mými potomky k němu vracím) ... mám ho ve své knihovně (mimochodem pěkně ilustrované vydání) a myslím, že tam i patří :-).

„Přestaneš-li rozpoznávat pravidla, budeš chodit po čtyřech." Wilfrid Sellars

Za klíčové mezníky na cestě od nemyslících organismů k společenské lidské bytosti považuje prof. Peregrin vznik zárodků myšlení, vznik jazyka a vznik pravidel lidské společnosti. V téhle útlé knížce, ale i v mnoha jeho dalších článcích, se zabývá teoriemi vzniku zárodků lidské mysli. Při rozvoji lidského myšlení a utváření lidské společnosti, hraje jazyk konstitutivní roli a je něčím, co pak reguluje lidskou společnost, resp. její způsoby chování. Pravidla jsou pak tím, co nás přinutí „udělat něco, co bychom jinak neudělali“.

19 03.02.2016

Podle ankety Norského knižního klubu z roku 2002, do níž se zapojilo 100 soudobých autorů z 54 zemí světa, se ukázalo, že nejoblíbenějším spisovatelem spisovatelů je F. M. Dostojevskij, jeho romány jsou odborníky řazeny mezi to nejlepší, co kdy bylo napsáno. Tento příběh proto rozhodně patří mezi ty, které by měly být čteny, ovšem souhlasím s názory, že tohle opravdu není kniha pro každého, pokud od literatury žádáte především únik ze "svého světa" - od komplikací, problémů a starostí, ... tak si k tomu tuhle knížku rozhodně nevybírejte.

Co tedy v tomto příběhu naleznete? S neobyčejnou intenzitou zpracovaný příběh o člověku - ve světě bez Boha:
„A není divné, nebylo by zázračné to, že Bůh skutečně je,“ praví Ivan v rozhovoru s Aljošou, „nýbrž to, že taková myšlenka, myšlenka o nutnosti Boha, mohla proniknout do hlavy takovému divokému a zlému zvířeti, jako je člověk.“

Příběh o svobodě a odpovědnosti, která s ní přichází:
„ ... období lidského osamocení, které teď všude vládne, hlavně v našem století, ale toto období ještě zcela neskončilo a jeho lhůta ještě nevypršela. Každý se teď snaží svou osobu co nejvíc oddělit, chce sám pro sebe poznat plnost života, ale všechno jeho úsilí vede místo k plnému životu k pouhé sebevraždě, neboť lidé místo úplného vyjádření své bytosti dospívají k úplnému osamění. V našem století se všechno lidstvo rozpadlo v jednotlivce, každý se osamocuje ve svém doupěti, každý se od druhého vzdaluje, schovává se a schovává, co má, a končí tím, že se sám odpuzuje od lidí a lidi odpuzuje od sebe.“ Člověk své zotročení mylně považuje za svobodu, přitom se stává na hromadění majetku závislý, touží po tom, co ještě nemá, a dostává se kvůli tomu do konfliktu s ostatními, kteří touží po tomtéž, ... a tak orientace na materiální bohatství vnesla mezi lidi nenávist a závist.

Příběh o vině (je člověk vinen za všechny křivdy a neštěstí o jejichž nápravu neusiluje?):
„Můj mladistvý bratr prosil za odpuštění ptáčky,“ stojí v Zosimově životopise, „zdálo by se to nesmyslné, ale je v tom pravda, neboť všechno je jako oceán, všechno plyne a souvisí, dotek na jednom místě vyvolá pohyb na druhém konci světa. Ať je to šílenství prosit ptáčky za odpuštění, ale vždyť ptáčkům by bylo lépe – třebas jen o maličko – i dětem i každému zvířeti kolem tebe, kdybys byl sám dokonalejší, než jsi... Je tu jediná spása: učiň sám sebe odpovědným za všechny lidské hříchy. Vždyť to tak opravdu je, příteli, neboť jakmile upřímně přijmeš odpovědnost za všechny a za
všechno, okamžitě uvidíš, že ji skutečně máš a že jsi vpravdě vším a za všechny vinen.“

Ale není to jen filozofie, co v tomto příběhu najdete, ... je to i krásný literární příběh, do kterého Dostojevskij vložil i něco ze svého života - do Staré Russe, kde se děj odehrává, jezdil v poslední části svého života na letní pobyt, dům Karamazových je popsán podle domu, ve kterém tam bydlel, a také některé postavy jsou vykreslené podle skutečně existujících tamních obyvatel.

38 01.02.2016

Také se považuji za fanouška celé ságy, přesto si musím bohužel také přidat své ALE:

Pomalu (a stále se tomu bráním) se mi začíná také zdát, že Martin svou ságu rozvinul do takových rozměrů, že ho vývoj celé ságy začíná přesahovat. Sedm království už téměř vykrvácelo, a proto se nejspíš stále vynořují nové a nové postavy a konflikty a nic zatím nenaznačuje, že bychom se měli dostat k nějakému vyvrcholení příběhu ... a tak mi připadá, že se dějová linka příběhu, místo aby pěkně plynula k závěru, roztáčí v šílené spirále a nikdo (včetně Martina) si nemůže být jistý, jestli ji nepohltí bez konečného vysvětlení černá díra...

A přesto přidávám ještě jedno ALE:
... ale nemůžu si pomoct, ... čím víc mi připadá tahle jízda šílenější a neukočírovatelnější, tím víc jsem zvědavá, jak se s tím Martin popere, ... takže autorovi držím palce :-) ... a těším se na další díl.

18 28.01.2016

Je tomu už dávno, co lidé začali věřit, že lidské štěstí můžeme získat díky hmotným majetkům ... my, lidé, jsme si postupně zvykli na zbytečný komfort, který zcela přesahuje naše základní potřeby. Jde o pokrok, který lidstvo vnímá jako samozřejmost. .... Pan Kohák se v této knížce (a stejně tak i ve všech jeho pracích) ptá: "Proč se stalo samozřejmostí, že se musíme mít lépe než naši předkové a žít pohodlnější život?"

... a odpovědi nevyznívají zrovna optimisticky:
"Pokud se lidstvo nedokáže zbavit slepého předsudku své vlastní nadřazenosti, bude se dál vzájemně vraždit a ničit přitom Zemi až do vyhlazení všeho života."

... obzvlášť pod zorným úhlem filozofa:
"Co potom ale znamená ono „pro dobro člověka“? Vždyť dobro se neodvozuje od člověka. Patří všemu bytí ... člověk je jen jednou součástí, společenství všech bytostí. Jeho dobro má své oprávnění, protože i v člověku žije život, který touží po žití. Jenže to oprávnění není o nic větší – a také o nic menší – než oprávnění jiného života, vlků či racků či krav. Člověku náleží jeho místo, avšak to náleží všemu životu. Jde o to, aby se člověk naučil žít v harmonii s životem, ne na jeho úkor. ... Nestačí, aby člověk pečoval o prostředí svého života. Je třeba, aby zajistil i prostředí života bobrů, vlků a skokanů zelených. A pokud by se vás někdo ptal: „K čemu je dobrý skokan zelený?“, optejte se ho na oplátku: „A k čemu jste dobrý vy?“ Neboť odpověď je stejná – protože jsem, protože toužím být – a protože s úctou uznávám i touhu všech ostatních po životě. To je, oč jde: o úctu – a lásku – ke všemu životu."

"Po celá tisíciletí žil člověk v závislosti na přírodě a mohl se na ni spolehnout. Po celá tisíciletí měla příroda všechny vlastnosti, které křesťané přičítali Bohu. Byla mocná, nekonečná, tajemná, vše obklopující, vše zahrnující, milosrdná, spravedlivá a odpouštějící, není divů, že Spinoza píše o Deus sive natura, o Bohu, či jinými slovy o přírodě. Lidé se nemuseli starat o
nic než o své malicherné hádky a zájmy, mohli ve svých válkách kořistit a pustošit přírodu s jistotou, že ať způsobí sebevíc škod, příroda jim odpustí, příroda to nahradí, že přírody bude vždy víc, než lidstvo dokáže změnit."

20 21.01.2016

Pro Kafku byly jeho texty především terapeutickou záležitostí ... za pomocí naprosto absurdní zápletky vypisoval své pocity úzkosti, ponížení a osamělosti, také neměl dobrý vztah se svým otcem a i to se promítlo do jeho příběhu, ... proto asi pro něj nebylo důležité "proč?" ... proč se "to" stalo? ... No jo, ale mě by to třeba zajímalo :-) ... chápu, proč Kafka tohle neřešil ... pokud píšu příběh pro sebe, vypisuji se ze svých pocitů, není to důležité, a tak i chápu, že ani nechtěl svou práci šířit dál (Kafka nerad své dílo vydával a většinu psal jen pro sebe a měl přání po své smrti, aby bylo vše zničeno). ... jenže to dopadlo jinak, a tak my čtenáři teď čteme jeho příběhy a mě čtenáři tam něco chybí, ... kdyby autor psal pro čtenáře, určitě by si téma zasloužilo trochu si s tím proč pohrát a příběh rozvinout.

Kafku jsem dosud nečetla, a už jsem se na to delší dobu chystala, ... a tak jsem k němu přistoupila s velkým očekáváním ... a výsledek? Zajímavé ... ovšem ne dokonalé a tak se Kafka asi nestane mým oblíbeným autorem.

31 19.01.2016

Koupeno pro syna, knížku jsme četli spolu, celkem svižné čtení, přečetli jsme během několika dní a to je možná i důvod proč pouze 3/5 *, příběh tak nějak spěchal, že bych za sebe řekla, že šel jen tak po povrchu, že jen tak klouzal po tématu, ... a za syna? I pro něj nezvykle rychle přečtené, že ho to vlastně ani nijak zvlášť nezaujalo, přečetl a nic nezůstalo.

18 13.01.2016

Měsíc je krásné a široké téma a tahle knížka byla celkem příjemným čtením o jeho zapomínaném vlivu na naši planetu (na nás) ... čtením o zapomenutých moudrech a zkušenostech našich předků.

V běhu dnešního života málo sledujeme nejenom měsíční cykly, ale přírodu vůbec a přitom jenom ta krása, když se večer dočista rozjasní obloha a vyjde velké a zářící "rybí oko", tak to stojí za to se na chvíli zastavit a jen se dívat :-).

Měsíc dokáže oživit vaše smysly, které náhle umí vnímat a rozlišovat. Společně s nimi se probudí i vaše vnitřní orgány, klouby a funkční okruhy. Jestliže se tedy aktivně zajímáte o to, jak probíhají procesy v těle a jaké oběhy právě pracují, je tahle knížka pro Vás.

16 13.01.2016

Dalí nám odhaluje svá tajemství a je při tom hodně upřímný ... ukazuje se jako perverzní erotoman s exhibicionistickými sklony, poukazuje na svou vášeň pro výšky, na panickou hrůzu z kobylek a samozřejmě na svůj už v útlém věku objevený malířský talent ... a všechny tyhle střípky zanechávají stopu v jeho vlastnoručně vytvořeném „surrealistickém světě“ ... jsou jeho „podpisem“.

Dalí při své tvorbě používá tzv. paranoicko-kritickou metodu (samovolného uvolňování iracionálního vědomí) – člověk prostě intenzivně zírá na sadu předmětů, dokud nespatří sadu jinou (např. explodující hodiny – Dalí se inspiroval Einsteinovou teorií relativity a pak taky pohledem na camembert, který se roztékal na slunci a jak říkají kritici, vyjádřil tak několik myšlenek, jako že čas je proměnlivý a všechno je zničitelné :-).

"Surealismus je stejně náhodný jako setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole".

Dalí prostě zkoumal své nevědomé tajné touhy (a jak by řekl Freud – odhaloval sexuální úzkost, paranoiu a odpor) ... a předal nám je ve svých fascinujících obrazech.

"Když mi bylo šest, bylo pro mne hříchem jíst jakékoli jídlo v kuchyni. Číhal na okamžik, kdy se mohl připlížit k tomuto místu vzrušujících požitků, a zatímco děvčata přihlížela a ječela nadšením, popadl jsem kus syrového masa nebo grilovaný žampión, jímž jsem se div neudusil, který však pro mne měl opojnou chuť čehosi kouzelného, co mohou poskytnout jen strach a vina. Kromě toho, že jsem měl zakázaný přístup do kuchyně, jsem směl dělat všechno, co jsem chtěl. Močil jsem do postele až do osmi let prostě proto, že mě to bavilo. Byl jsem absolutním vládcem domu. Nic pro mne nebylo dost dobré... Za pootevřenými dveřmi kuchyně jsem slyšel cupitání zvířeckých žen s červenýma rukama; letmo jsem vídal jejich těžké zadky a rozcuchané hřívy vlasů; a zhorka a nepořádku, ze směsice zpocených žen, rozházených hroznů vína, vřícího oleje, stažené zaječí kůže, nůžek pocákaných majonézou, ledvinek a trylkování kanárků stoupala - z celé této směsice ke mně vanula - nepostižitelná a nápovědná vůně nadcházejícího oběda, prosycená jakýmsi čpavým koňským pachem... Jak jsem už řekl, byl jsem zhýčkané dítě."

"Jediný rozdíl mezi mnou a šílencem je v tom, že já nejsem šílenec!"

"Rozdíl mezi surrealisty a mnou je v tom, že já jsem surrealista."

"Každé ráno zažívám při procitnutí vybranou rozkoš... : rozkoš, že jsem Salvador Dalí, a ptám se unešeně sám sebe, co zázračného ten Salvador dnes asi vykoná."

"Myšlenka, že by mě mohli nepoznat, byla pro mne nesnesitelná."
Salvador Dalí

21 11.01.2016

Zkoumat lidský mozek se pokoušeli lidé už od dob antiky, a je možné říct, že od té doby v tomto směru hodně pokročili, dnes už toho víme opravdu hodně o funkci jeho center i mozku jako celku, ale přeci jen nevíme stále vše (a myslím, že ještě hodně dlouho vědět nebudeme), stále nevíme odpověď na tu nejzákladnější otázku, která nás trápí – kde se v nás bere vědomí?
Úvahy na toto téma jsou často spojovány s představami mozku jako počítačového centra zpracovávajícího informace, ovšem přijmeme-li úvahy v této knize za správné, pak člověk má duši, která ale není totožná s ničím na způsob software a hardware. Budeme-li, spolu s autorem předpokládat kvantovou podstatu jevů, pak zjistíme, že se nemůžeme omezit jen na prostor našeho mozku, a jak říká autor, že vesmír není pouze „hromada neživé hmoty, ale spíš samotná podstata inteligentního bytí“.

Autor v úvodu napsal, že při studiu fyziky ztratil Boha, aby ho později opět našel, ale jinak, ... tahle věta se mi vryla do paměti a při četbě jsem ji nějak podvědomě pořád slyšela, pokoušela jsem se tedy číst s myslí otevřenou a ve zkratce je tohle to, co mě nejvíc zaujalo:

Jaké vlastnosti by musel mít vesmír, abychom mohli uvažovat, že v něm probíhají nějaké duševní procesy? Základní podmínkou zcela jistě je, aby vesmír fungoval jako vnitřně spjatý celek, tzn. že by musel mít svou vlastní paměť, byl by schopný odrážet realitu a vytvářet představy (tedy jinak řečeno, mít nejen svou fyzickou ale i psychickou formu), a taky by musel být schopný vnímat (provádět pozorování). Podle autora by základ jeho psychiky mohl být nevědomý, ale z tohoto nevědomí by se mělo rodit vědomí a inteligence jako vlastnost spjatá s celým vesmírem, který by pak měl schopnost se samoorganizovat a tvořit, tedy vědomě ovlivňovat a vytvářet realitu. A jak píše autor, to není všechno, už na počátku by musel být vesmír dostatečně vědomý a inteligentní, aby „nastavil“ konstanty a vytvořil podmínky pro vznik vysoce uspořádané živé hmoty, a překonat svou vlastní zkázu a přerodit se sám v sebe. S tím pak souvisí, i to, že by musely existovat vazby a souvislosti mezi psychikou individua a Univerza.
Díky kvantové fyzice, můžeme podle autora uvažovat jinak: kdyby hmota byla „jen“ zakřivením prázdného prostoru, nemohla by existovat ani nehmotná duše (ani nehmotný Bůh, neměli by tvar, ani konečnou velikost a nebyla by s nimi svázána žádná tvůrčí informace), ale pokud existuje rozvinutá a svinutá realita, pak by se na pomezí těchto dvou skutečností mohla objevit a existovat celistvá entita ovlivňující a obývající oba tyto světy, a že by existovala ještě před tím, než vznikla hmotná realita v podobě, jak ji známe a díky ní pak místo skutečností složených z mnoha možných historií pozorujeme zdánlivě jednoznačně v čase určenou realitu. Soustava, která se vytvořila, pak může mít tendenci preferovat určité stavy a podmínky nutné pro vlastní existenci a snaží se je udržet. Vesmír je pak schopen tuto hmotnou informační formu (in-formu) uchovat a ta se může snadněji vytvořit znovu na jakémkoliv jiném vhodném místě ve vesmíru. To znamená, že vznikl-li někdy život na nějakém místě ve vesmíru, bude existovat svinutý obraz všech jeho forem navždy v paměti univerza a kdykoliv a kdekoliv může dojít k novému vzniku života z jeho předchozích in-forem. Zanikne-li jednou vesmír a s ním veškerá rozvinutá hmotná realita, in-formy nesoucí obraz uspořádaných opakujících se forem minulého vesmíru mohou tuto zkázu přežít snadněji než chaotické vzájemně se rušící obrazy neuspořádaných forem a znovu se rozvinout v novém rodícím se vesmíru. Obraz minulého vesmíru se může stát předobrazem nového rodícího se vesmíru a vtisknout mu podobu vhodnou pro vznik a rozvoj inteligentních forem života na všech úrovních jeho možné existence.

Lidská mysl a vědomí jsou témata, která mě opravdu zajímají a tak děkuji autorovi za "rozšíření mých vlastních obzorů" :-).

Pozn. pod čarou: Doporučuji přečíst si knihu Genesis od p. Vaňkové – formou beletrie rozvíjí podobnou ideu.

22 06.01.2016

"Domy vnímáme většinou jenom z vnějšku, ale málokdy víme, co se odehrálo za jejich zdmi. Jejich historie zůstane ukryta a tajemství samy nevydají."

Četba téhle knížky pro mě byla příjemně stráveným časem u zajímavých příběhů poskládaných ze střípků vzpomínek, drobných nálezů a dobových záznamů, okořeněná krásnými ilustracemi, odkrývající osudy lidí žijících ve zdech chrudimských domů po mnoho a někdy jen několik generací před námi.

17 05.01.2016

Když se uznávaná kapacita ve svém oboru rozhodne pomocí srozumitelného dobrodružného příběhu přiblížit vědu dětem (a nejenom jim :-)), to budu vždycky vítat. Myslím, že cíl, který si tu autoři stanovili, popularizovat vědu a vzbudit u dětí zájem o fyziku, byl v tomto příběhu splněn.

Knížku jsem půjčila v knihovně pro syna, není to zrovna velký "hltač" příběhů, a tak se snažím hledat, ... žánr, styl, ... prostě knížky, které by mu "sedly", byla bych moc ráda, kdyby ho čtení bavilo, ... a tak, v rámci mého hledání vhodné četby(syn má rád matematiku a je asi jako většina kluků celý hrr do počítačů a programování), jsem narazila na tuhle knížku, ... a jsem moc ráda, že jsem tentokrát trefila do černého ... takže budu půjčovat druhý díl ... mimochodem, já si ji přečetla taky a musím říct, že mě bavila :-).

24 04.01.2016

Děj, kde se prolíná realita s fikcí, minulost s přítomností, děj plný dobrodružných zvratů a vášní - to je přesně to, co očekávám, pokud vezmu do ruky kteroukoliv knihu paní Erskinové, a musím říct, že je vždy mé očekávání bezezbytku splněno a tak vlastně nemám žádný důvod nedat plný počet *, ... přesto mě to tentokrát nutí dát hodnocení trochu nižší, ne proto, že by kniha nesplnila má očekávání, ale proto, že bohužel POUZE splnila má očekávání, poté, co jsem přečetla určitý počet knih paní Erskinové (bylo jich docela hodně), zjistila jsem, že mám asi někde uvnitř pomyslnou hranici, ... do kdy mi tyto příběhy připadají fascinující a naprosto skvělé, ... a najednou se něco změnilo ... četla jsem to i v několika komentářích pode mnou, pěkně a přesně to napsala "moonula": "současný příběh vyhnaný velice uměle do extrému". Paní Erskinová má historické vzdělání, proto jsou její historické části příběhu stále strhující, napínavé, okouzlující s výborně propletenou historickou skutečností s fikcí, které mě baví a asi nikdy bavit nepřestanou ... ne tak už současnost, kdy musím bohužel připustit, že mi na mysl připadá slovo "provoplánovost" (ač ho neužívám ráda).

Možná bych proto uvítala, kdyby paní Erskinová zkusila napsat čistě historický román ... já bych si ho určitě ráda a s chutí přečetla.

18 16.12.2015

Dočteno, ... mám za sebou další (v pořadí již třetí) z Ecových úžasně vystavěných příběhů. V tom nejlepším slova smyslu v něm Eco opět na 100% využil svých fenomenálních a obdivuhodných znalostí (přiznávám, obdivuji tu ohromnou šíři jeho záběru) a předložil nám čtenářsky velmi náročný text (středověké vyprávění), ve kterém nám, čtenářům, na jednu stranu dává velkou míru svobody - v interpretaci jeho textu (pouze nabízí možnosti, a je na nás, jak si zvolíme), ale zároveň si klade vysoké nároky na naše znalosti, a my, pokud chceme bezezbytku využít vše, co nám Eco nabízí, musíme disponovat celkem slušnou mírou znalostí ... a to je do značné míry to, co mě k Ecovi "vábí a přitahuje" (touha ověřit si vlastní míru vědění :-).

A ještě k příběhu ... už po prvních přečtených stránkách zjistíme, že se spolu s autorem (komentátorem děje) a hlavním hrdinou, ocitáme na prahu novověku, přesto do děje ještě naplno zasahuje i doznívající středověk, a tak se setkáváme s Aristotelem, jako vrcholnou autoritou středověké vzdělanosti, abychom se posléze dostali, třeba až k Descartovi, jednomu z vrcholných představitelů novověku ... za mě, bezva, výborné i když náročné čtení ... to, že Eco, filozof, naplno využívá svých znalostí, jsem psala už výše a v příběhu je to hodně patrné, ale já se na to těšila a opravdu jsem si to užívala :-).

Pane Eco, pro mě ... opět dokonalé.

24 01.12.2015

Příjemné čtení, pohybující se někde na hranici mezi detektivním, psychologickým a romantickým příběhem. Mluvíme tu o napínavém vyprávění se záhadnou zápletkou v podobě pečlivě ukrývaného rodinného tajemství, ale hlavně o vyprávění o pocitech ... svázaných společenskými konvencemi. A já si tohle pátrání po minulosti celkem užila :-).

19 18.11.2015

Knížka je částečně autobiografická a autorka ji psala v pro ní těžkém životním období, a tak dokážu ocenit, že svou "zpověď" dokázala obalit celkem slušnou dávkou humoru ... a jak píše Ladys, oceňuji i "soužití" hrdinky s "nezvedenými dcerami" a křečky, a morčaty, a tak ... :-) ... proto nebuďme tak kritičtí ... pro autorku se jedná vlastně o "terapeutické" psaní a pro nás, čtenáře o oddychovku (určitě si občas rádi přečtete o životních peripetiích druhých, zvlášť když jsou podaná celkem humorným způsobem) ... odpad si tahle knížka podle mě nezaslouží.

19 18.11.2015

„Lidé mají různé sny. Mým odvěkým přáním bylo navštívit Austrálii. Přečetl jsem již v dětství všechny knihy o této zemi, které se mi dostaly do rukou, a stal jsem se vášnivým obdivovatelem jejích přírodních krás a zajímavostí. (...)"

Zdeňku Veselovskému, nejen zoologovi, ale také etologovi, mj. s ohromnou škálou znalostí nejrůznějších stránek ekologie, ale také behaviorální biologie se jeho sny splnily a výsledkem je několik krásných knih.

"Motivací k napsání této knihy nebyla jen láska k přírodě, ale zároveň i zlost na ty, kteří se ani nenamáhají pochopit tak jednoduchý fakt, že bude-li přístup člověka k přírodě nadále tak bezohledný, musí to nutně vyústit v přímé ohrožení existence celého lidstva."

20 16.11.2015

Ale jo, vlastně se mi to líbilo :-) ... námět sice kopíruje Staříka /opět se jedná o ironický a humorný komentovaný průřez 20. stoletím/ ... s tím jsem ale počítala už na začátku a byl to vlastně důvod, proč jsem po téhle knížce sáhla ... přesně to jsem očekávala a přesně to jsem dostala ... a přesně to je důvod pro tak vysoké hodnocení :-). U téhle knížky ... u tohoto ujetého, místy překombinovaného, místy vtipného příběhu plného nadsázky jsem si prostě odpočinula a myslím, že to byl asi i autorův záměr ... rozhodně to byl záměr můj (můj způsob jak relaxovat).

39 16.11.2015

Emilu Holubovi nelze upřít odhodlání ... do Afriky odjel téměř bez peněz, pouze s 3 kompasy a teploměrem a také s neznalostí místních jazyků (angličtiny a holandštiny). Na svoje výzkumné cesty si na místě musel nejprve vydělat lékařskou praxí, a zrovna tak potom na cestu domů ... rozhodně se jedná o zajímavé čtení.

23 06.11.2015

Výborný úvod do studia, doporučila bych tuto knihu každému začínajícímu studentu filozofie ... i mně byla průvodcem u první zkoušky :-).

15 06.11.2015