alef komentáře u knih

Dějiny podle Patočky začínají až tam, kde člověk objevil možnost života ze svobody, kde se postavil proti celku (tady začíná také filozofie!), a pro Patočku je tímto počátkem dějin řecká polis, ... už nejde o holé přežití, ale lidé si ve svém životě začali klást nějaké cíle, spatřovali různé možnosti, uvědomovali si svobodu rozhodnutí, ale také s tím spojená životní rizika, nebezpečí vyplývající z možností a svobody rozhodnutí, uvědomovali si s tím spojené ohrožení života. Dějiny jsou tedy teprve až tam, kde žijeme v problematičnosti (ptáme se, jak se nám věci ukazují a uvědomujeme si vlastní zodpovědnost …) - toto je počátek dějin - svobodnému člověku spadly „šupiny z očí“ – politický život postavil před člověka možnost celku života (člověk politický byl od počátku člověkem dějin), ...

... a tak se v řecké polis simultánně zrodila politika, filosofie a dějiny... :-).

22 11.09.2015

S přirozeným světem začal Edmund Husserl, ve svých spisech se zabýval cestou k přirozenému světu, ale nezabýval se příliš analýzou přirozeného světa samotného. Patočka nám podává analýzu právě tohoto světa, právě těch souvislostí, “dík kterým nemáme jednotlivé věci, nýbrž právě svět.” Neanalyzuje věci se kterými se setkáváme, ale to, díky čemu věcem rozumíme.

“...přirozený svět je třeba pochopit jako svého druhu základ všech možností naší, existence.” Možností proto, že lidská “podstata” není daná, “nýbrž je to cosi, co každý z nás při své existenci musíme tvořit.”

Proto si Patočka lidskou existenci představuje jako pohyb (jsem tak, že se uskutečňuji, jdu za svojí budoucností).

Podstatným charakterem pohybů je, že jsou vždy na něco a k něčemu zaměřené. Pohyb (na podkladě tří časových momentů: minulosti – přítomnosti – budoucnosti. Prvotní lidský pohyb je pohybem zakotvení. Jsem dítě a svět si "získávám", zabydluji se v něm, ... člověk „musí skutečně sám získat svůj svět, ale ovšem v krytosti, kterou zaručuje přijetí druhými“ ... jsem dítě a "krytost" mi zaručují druzí, mé okolí, které mě má rádo a já si tak mohu svůj svět získávat. Druhým pohybem, v „přítomnostní“ fázi, je pohyb "sebeprodlužování". Je charakterizován věcným zaměřením, ... pracuji a funguji v zařazenosti, stylováním se v nich - zařadili jsme se do světa a jako dospělí v něm fungujeme ... Třetí pohyb je „přihlášením ke konečnosti a jejím převzetím“. "Tam, kde nyní život dokáže pohlédnout své konečnosti tváří v tvář, ....“ ... ve stáří dokážeme (ne však každý) "zhodnotit" svůj život a ... přijmout... nesamozřejmost celku světa.

A dějiny pak podle Patočky nejsou "nic hotového nebo všeobecného", ... ale je to "opakovatelná možnost svobodného bytí, které se nás nějak podstatně týká.“

Takhle nějak velmi, velmi ve zkratce bych se "poprala" s tím, co se nám Patočka snaží sdělit :-).

16 11.09.2015

Knihy s "ženskou tematikou" - vztahy v různé podobě, naplněné/nenaplněné atp., nijak nevyhledávám a nečtu, proto mi je docela záhadou, že se mi vlastně knížky Báry Nesvadbové líbí, její příběhy mě zaujaly ... jak jsem napsala, ani ne tak tématem, ale protože Bára Nesvadbová umí psát ... je dobrý pozorovatel (je vidět, že studovala sociologii)... a tak mi její příběhy nevyznívají jako laciný brak pro "moderní hospodyňky", a to i přesto, že její hrdinky jsou povětšinou inteligentní profesně emancipované ženy a zároveň labilní hysterky :-).

19 10.09.2015

Příběhy, které si v tomto souboru povídek přečtete jsou hodně zvláštní - zvláštní hrdinové, zvláštní prostředí, zvláštní emoce, zvláštní jazykový styl, ... vypravují zvláštní milostná dobrodružství s velkou dávkou empatie u kterých se rozhodně nudit nebudete ...

... a pozor - opravdu to není kniha na čtení před spaním ... spíš by jste pod tím přívalem emocí špatně usínali :-).

17 09.09.2015

Tahle knížka má vše co taková knížka pro nejmenší mít má, umožňuje nám, rodičům společné čtení večer před spaním ... než se děti samy stanou čtenáři, jsme to my (naše vyprávění), kdo jim ukáže „velký svět“, který zatím neznají a pomaloučku poznávají, ... jsou to právě takovéhle říkanky, veršíky a pohádky, které jim umožní přijímat zkušenost ... pomocí symbolů porozumět, vyřešit strachy, úzkosti, problémy, ...

„Pohádka totiž není původně literatura, pohádka je povídání. Pravá lidová pohádka nevzniká tím, že ji národopisný sběratel zaznamená, nýbrž tím, že ji babička povídá dětem. Skutečná pohádka, pohádka ve své pravé funkci je povídání v kruhu posluchačů. Rodí se z potřeby vypravovat a rozkoše naslouchat.“ K. Čapek

Tuhle knížku "povídali" moji rodiče mně, já pak svým dětem a budu ráda, když ji jednou budou i oni vyprávět těm svým :-).

31 09.09.2015

Sci-fi čtu ráda, vybízí k imaginaci ... prakticky ke každému průběhu událostí je možné si představit jinou alternativu ... jiný řetězec událostí a to mě na sci-fi baví ... stačilo by málo a náš svět by mohl vypadat jinak ...
A tak jsem v relativně krátké době po sobě přečetla několik knih s postapokalyptickou tematikou (mj. Kroniku konce světa od Birdmana, zasazenou dějem do českého prostředí a Bulgakovovy Osudná vejce – obě doporučuji). ..je pro mě strašně zajímavé pozorovat jak naprosto rozdílně jsou tyto příběhy pojaty... stačí jiný řetězec událostí ... a svět je jinak... a to mě na těchto příbězích baví a to je důvod proč je často čtu.

Co se vlastně stane, když se „to“ stane? ... stále dýcháme, cítíme, slyšíme, vidíme ... prostě používáme své smysly ... a velice rychle přijde šok - možná až přímo naráz pochopíme svou „nicotnost“, bezvýznamnost v porovnání s rozsahem katastrofy, které musíme čelit ... pak zpanikaříte, najednou nejde logicky uvažovat ... popřete, že se něco takového mohlo stát ... a pak přijdou otázky ... o co jde? ... hledáte řešení ... dochází i na „velké otázky“: Kam míří lidská existence? ... dostane další šanci? ... jaký má tohle všechno smysl? ... cítíte vážnost takových otázek a cítíte, že řešení není „po ruce“ ... přichází deprese ... možná někde v budoucnu? ovšem pokud nějaká budoucnost bude ... pokud budou další a další možnosti, příležitosti ... bude další průběh událostí příznivý? ... anebo je to konec? ... anebo je na úplném konci malý záblesk naděje?

Řetězec, který může mířit kamkoliv ... záleží na záměru autora ... a v případě příběhu Robinsona? ... tak jak je vyprávěný s jeho značným přesahem do psychologie a filozofie to bylo hodně zajímavé čtení, jen úvodní seznámení s Robinsonem, mi nepřišlo moc povedené ... příliš zdlouhavé, natahované ... příliš mnoho nedůležitých informací, které, než se „to“ stalo byly celkem irelevantní, proto 4 z 5*.

22 07.09.2015

Člověk by neměl porušovat přírodní zákony ... dost často si v honbě za dalším a dalším technickým pokrokem neuvědomujeme, že jdeme až "za hranici" ... jdeme proti přírodnímu řádu ... a to se nám může, jak nám ukazuje Bulgakov, pěkně vymstít ...

... Bulgakovovým cílem je varovat ... a tak přijde mráz a nám (lidstvu) se v tomto příběhu (ve většině jeho příběhů) dostane šance na nápravu chyb, ... a zas můžeme dál spokojeně žít?

... ale pozor .... ve skutečnosti by taková šance přijít nemusela!

A nejenom varování a poučení mi tento příběh přinesl ... prostě byl vtipný a příjemně se četl :-) ... po Mistrovi a Markétce je to moje druhá kniha od Bulgakova ... a rozhodně nezklamala, můžu jen konstatovat, že tenhle styl psaní mě baví ... a tak se Bulgakov zařadí k mým oblíbeným spisovatelům :-).

18 01.09.2015

Nedočteno.

Je to už trochu déle, co jsem četla tento historicko-psychologický román z přelomu romantismu a realismu. Stendhalovy romány nevznikaly "za psacím stolem", ale spíš žil tak, jak psal - miloval, pracoval, cestoval, bojoval, ... Podle tehdejších autorit nestál tenhle román za přečtení ... spíš je ale děsila kritika francouzské společnosti.

A teď k příběhu: už jen motiv, nebo spíš motivy (podívejte jak jsou v mnoha směrech současné) dávají důvod, proč si tuhle knihu přečíst - kariéra, honba za úspěchem a penězi, nešťastná láska, vášeň, pomsta, otázka víry, vztahy mezi venkovem a městem, vztahy mezi šlechtici a měšťany a vztahy mezi pracující vrstvou a „privilegovaným“ stavem, střet jednotlivce a společnosti, vnitřní rozervanost a v neposlední řadě přetvářka, revolta, spravedlnost a vězení.

A pak osobnost Juliána - ctižádostivý, chytrý a chudý ... jeho hry na lásku, za nimiž se skrývá touha vyhrávat, řídit ostatní a překonávat sebe sama... na jednu stranu manipuluje a nepřirozeně se kontroluje, na druhou podléhá romantickým představám ... z extrému do extrému ... /jako červená a černá? ... jako romantismus vs. realismus?/.

Shrnuto ... tohle vše dává dohromady čtivý příběh ... poplatný době kdy vznikal.

27 26.08.2015

Proč je v názvu slovo „současné“ uvedeno v závorce? Ten, kdo si tuto knihu přečte, zjistí, že podle autora je filozofie stejná jak v antice, tak i v dnešní době. A pak také podle Petříčka nemá smysl zabývat se otázkou, čím se filozofie zabývá, protože kdybychom se na ni pokusili odpovědět, ztratili bychom se v labyrintu - spleti filozofických systémů. Podívejte se tedy na jednotlivá témata, která nám autor předkládá a zjistíte, že se postupně začnou "otevírat" ... a ... pak objasňovat ... proto začíná Platónem a jeho mýtem o jeskyni, je to "symbol filosofie samé, je v něm znázorněno jak její tajemství, tak její dramatičnost“ ... tady končí mýtické chápání světa ( kde neklademe žádné otázky, protože odpovědi jsou dány předem) a ... protože svět se problematizuje a my lidé jsme si začali klást otázky ... vzniká filozofie: „Tedy je svět filosofie světem ne-jistoty proti dřívějšímu světu jistoty.“

S Platónem si tedy vymezíme "hranice našeho světa" a my se můžeme začít ptát :-)... a jak se nám témata budou odkrývat ... postupně hledat odpovědi :-).

Myslím, že hlavním smyslem tohoto Úvodu je ... abychom chtěli víc ... víc otázek a víc odpovědí :-).

20 26.08.2015

Knížky Betty MacDonaldové miluju ... protože:
- Betty je člověk, který se nebere tak vážně a umí si udělat legraci i (nebo především?) ze sebe
- Betty je člověk, který "zná lidi" a píše o nich s laskavým nadhledem (ale umí být i kritická a ironická)
- Betty je upovídaná a vtipná a její humor je duchaplný.

"Nikdy jsem si nezvykla na dlouhé rozpravy o žížalách, vnitřnostech, čmelících, na rozpravy, které se na toto téma vedly u snídaně, až se člověku obracel žaludek. Pokaždé, když jsem se dívala, jak Bob zblízka studuje barevný obrázek červavých kuřecích vnitřností, pak si s ohromnou chutí nabere lžičku vajíčka na měkko a vrátí se k obrázku a pak zase k vejci, říkala jsem si, že by se Bobův jemnocit mohl používat místo smirkového papíru....."

"...sousedi kilometry daleko, civilizace v nedohlednu. Jakou radost přinesla občasná návštěva knihovny!!! Nebo, když přijel podomní obchodník s čímkoliv. Ano, s čímkoliv... "

"Nakládání a zavařování je duševní porucha, právě tak jako každá jiná forma hromadění věcí."

Vejce a já se jistě nejen pro mě staly kultovní záležitostí :-) ... prostě se k téhle knížce ráda čas od času vracím :-).

Je těžké hodnotit nejstarší dochovanou literaturu z konce 3 tisíciletí př.n.l. ... písemnou formou byl zaznamenán o něco později a jeho dnešní podoba je vlastně složeni mnoha fragmentů z různých míst a různých vývojových etap (části jsou v asyrštině, chetitštině, sumerštině, ...) a tak i překlady bývají různé.

Je to starověký mýtus, který zachycuje lidskou zkušenost a předává nám ji v symbolickém příběhu ... jeho cílem je identifikovat člověka – s přírodním a společenským řádem, a tak v době svého vzniku bylo jeho smyslem ukázat na určité vzorce chování ... a teprve z nich se o později rodily morální a náboženské systémy... je tedy možné říci, že v tomto smyslu se tento příběh podílel na předurčení vývoje člověka ... tím, že mu dal struktury (podněty), které pak rozvíjel .

Nehodnoťme tento přiběh tedy jen jako beletrii (hodně komentářů tak bohužel činí) ...zkuste se na něj podívat jako na příběh, který vidí člověka „v celku“ – jeho postoj ke světu, i k sobě ... jeho subjektivní prožívání ... je to pro nás antropologický pramen, který bychom měli využívat a číst s respektem...

A ještě pro zajímavost: V sumerské verzi je Enkidu líčen jako sluha a Gilgamešův souputník v hrdinských činech. Akkadská verze popisuje Enkidua jako přítele, druha rovného Gilgamešovi.

30 25.08.2015

Jsem naprosto okouzlená Werichovým naprosto osobitým a nepřehlédnutelným způsobem psaní ... jeho upřímností až "drzostí" s jakou kritizuje a "posmívá se" lidským neduhům, jeho lidskostí a především jeho pozitivní energií, kterou v každé větě předává. Pro Wericha je tou nejvyšší hodnotou, kterou nám může předat - smích - proto jsou jeho příběhy (pohádky) vtipné, zábavné, vlídné, dobře končící ... prostě kouzelné :-).
Fantazie pana Wericha mě naprosto fascinuje a jeho inteligentní humor je mi "kořením života" :-).

61 20.08.2015

Mnohovrstevný příběh, kdy čas se stává subjektivní záležitostí ... skrz putování historií lidstva, za hledáním svých dřívějších "já" se dostáváme k jádru příběhu ... stačí pokládat ty správné otázky ... o lidské morálce, o našem deklarovaném "pokroku", o soucitu ...

... a když se budeme správně ptát, dostaneme také hledané odpovědi ... jaké jsou souvislosti mezi povahou krajiny a lidmi, kteří ji obývají, ... odpovědi na otázky o vlivu prostředí ve výchově, ... srovnání "moderních" vězeňských systému se starověkými praktikami, které vede až k otázce smyslu instituce "vězení", ...

... abychom nakonec zjistili, že se lidstvo během svého vývoje vůbec nezměnilo, je stále stejně barbarské, že své činy jen ukrývá pod masku civilizace ... abychom se tedy nakonec dopracovali až k definici lidskosti ...

To co London stvořil je oslavou lidství ... oslavou života ... brilantně zaznamenanou v tomto příběhu.

44 20.08.2015

Tohle nahlédnutí do deníku jednoho z mála přeživších v české krajině zasažené epidemií bylo pro mě opravdu zajímavým zážitkem ... číst postapokalyptický román zasazený do českého prostředí bylo zvláštní ... napsané tak autenticky až mrazilo ... jen lidé (se jmény jako Jitka, Renata, Pavel ...), města (jako Brno, Krnov, ...) ... pak nemoc ... hrůza z umírání ... a pak už nic ... jen svět "poté" ... svět mnohem nebezpečnější než ten dřívější ...

Četba je to celkem svižná ... samozřejmě, že to není nějaké extra literárně vybroušené dílo, ale v daném žánru je to prostě skvělé.

29 17.08.2015

Jednoduché odpočinkové čtení, čte se velmi lehce - autorka používá jednoduché, nekomplikované věty... a stejná je i její hrdinka, Anna žije a děla co se prostě dělat musí ... a co je správné (v tvrdých podmínkách pracuje, stará se o rodinu, vezme si sirotky o které nikdo nestojí ... je unavená, někdy nešťastná, sem tam šťastná ...

Ráda jsem si přečetla tenhle příběh ... tolik podobný mnoha jiným z poválečného období ... příběh v mnohém tolik podobný životu jaký vedly naše babičky (pro mnohé spíš prababičky).

40 14.08.2015

Hodně emotivní filozofie. Nietzsche přichází s myšlenkou svobodného a ničím neomezovaného života, ale pozor! ... také s tím spojenou zodpovědností lidí, kteří by si takový způsob života zvolili!

Podle Nietzscheho by si každý člověk svůj život měl umět protrpět sám za sebe, jen to ho může posílit :-).

Nietzsche byl ovlivněn Darwinovou teorií, uznával myšlenku silného jedince, zdatného
fyzicky i duševně ... pak jsou všechny životní nástrahy, které člověk překoná pozitivní, člověka posílí, naopak sdílení utrpení s ostatními lidmi šíří vše špatné a jen utrpení prohlubuje:

„Pomoz si sám: pak ti pomůže kdekdo. Princip lásky k bližnímu.“

15 13.08.2015

Neprávem trochu opomíjená technika a přitom se pastelem dají namalovat jedinečné obrázky a používají se již někdy od 15. století (i když z počátku spíš pro malířské studie - jako Leonardo Da Vinci nebo Michelangelo).
Já až takové malířské ambice nemám :-), ale maluju ráda a pastel je spolu s kresbou mou oblíbenou technikou.

17 12.08.2015

Nemám žádné velké výtvarné ambice, ale maluju od útlého dětství, maluju celkem často a maluju hrozně ráda, kresba je pro mě prostě jedním ze způsobů relaxace a tento průvodce je mi častým a vítaným rádcem :-).

18 12.08.2015

„Lolita je slavná, ne já. Já jsem jen podivný spisovatel ..." Vladimír Nabokov

Utéct z klece reality tohoto světa ... téma táhnoucí se celým příběhem ... realita jako pouhý konstrukt jedince (nic takového jako objektivní skutečnost neexistuje) ... Humbert i Lolita jsou uvězněni ve své vlastní realitě bez možnosti z ní utéct ... Lolita o možnost nezávislého rozhodování přišla smrtí matky, pak už si nemohla vybrat, jak bude žít, koho bude milovat ... a Humbert si toho byl moc dobře vědom, Lolitu si "uzamkl do zlaté klece":

"...Zatímco já budu cloumat mřížemi, ty coby šťastná a zanedbaná holka si budeš moct vybrat mezi různými místy pobytu, všechna jsou si víceméně podobná jako vejce vejci. Nápravné zařízení, polepšovna, domov pro mladistvé provinilce nebo některý ten podivuhodný dívčí útulek, kde se plete a háčkuje, zpívají se chvalozpěvy a v neděli se dlabou žluklé palačinky. Tam pěkně pomašíruješ, Lolitko… "

... ale i Humbert je vězněm - svého vlastního chtíče ... a konvencí, které si vytvořila společnost ...

Nabokov v rozhovoru pro časopis Life řekl: „Jsem pravděpodobně odpovědný za to, že lidé už nebudou nikdy nazývat své dcery Lolita. Slyšel jsem, že toto jméno dostala od roku 1956 mladá fenka pudla, ale žádná lidská bytost.“

29 04.08.2015