AlLois
komentáře u knih
Hotýlek
Alena Mornštajnová
Mornštajnovou jsem poznal už dříve v podobě divadelní inscenace Hany, asi nejznámějšího autorčina díla (očividně hned po Lese v domě, lol), nicméně byl to právě Hotýlek, který se stal mým prvním knižním kontaktem s ní. Upřímně jsem zklamán. Autorka má vybroušený styl, úplně si ji dovedu představit, jak vyučuje nějaké tvůrčí psaní, ale také má neuvěřitelnou schopnost popsat zajímavé téma nudným způsobem a vyprávět román jako nudnou lekci dějepisu. Tomuto výrazně napomáhá naprosto bezbarvé vyjmenovávání jednotlivých událostí a skutečností v díle, když se jen tak bez emocí zmíní o průběhu sametové revoluce, nebo o tom, že byl někdo skoro znásilněn. V některých dílech může odosobněné vyprávění působit umělecky, zde je to spíše neschopnost nějak psát. Životní "sága" jedné československé rodiny by mohla být zajímavá, ale autorka mi nedala důvod se o onu rodinu jakkoliv zajímat, přitom popis obyčejného jsem si vychvaloval třeba u Hrabalových Postřižin nebo u Hamsunovy Matky Země. V závěru mi tak přišlo zajímavé snad jen prolog, který při zpětném pohledu položil čtenáři otázky, a užití Seifertovy básně Píseň o rodné zemi v názvu kapitol.
Druhé město
Michal Ajvaz
Druhé město má zázračnou vlastnost nechat čtenáře navazovat na Ajvazův narativ zcela plynule v jeho vlastních snech, nejsem si nicméně jistý, jestli občasné mikrospánky knížce skutečně pomáhají. Dle autorovy poznámky jsem četl druhé vydání, které se od prvního dostalo značných úprav, je však nutné přiznat, že vzhledem k pojetí knihy si čtenář jakýchkoliv nejasností v prvním vydání prostě neměl šanci všimnout. Nejsem moc komfortní s jakýmkoliv řazením této knihy k magickému realismu, nemyslím si, že je to úplně trefné. Velmi se mi líbily závěrečné kapitoly, které odchod do Druhého města velmi citlivě uzavírají.
Postřižiny
Bohumil Hrabal
Nechci myslet na to, jak moc je román autobiografický, protože za tohoto předpokladu by byla paní Kilianová, vlastně Hrabalová, blázen, který řeže psům ocasy a pouští do doktorů elektrody. Přes moji antipatii k Hrabalovi rád uznám, že se knížka příjemně čte, že prostředí prvorepublikového pivovarského města čiší romantikou a že mnohé scény jsou příjemnou kombinací dojemnosti a komičnosti, v čemž hádám vrcholí scéna na komíně a vlastně snad i každé Pepinovo slovo.
Národ
Terry Pratchett
Terry Pratchett je pochopitelně génius a Národ je skvělá kniha, jen já - blbec - jsem dostal něco trochu jiného než to, na co jsem se těšil. Lákala mne totiž představa, kolik humorných scének a historek autor vyplodí z postupného nemotorného dorozumívání dvou kulturně i jazykově naprosto odlišných postaviček - domorodého chlapce z Velkého Pelagického oceánu a anglické dospívající slečny - no a ono tam v průběhu začalo přibývat více postav, než je zdrávo a z dobrodružného příběhu o přežití (ve stylu Zajatců pardálí soutěsky nebo Robinsona Crusoe) se stala hra s širokou sbírkou postav, nutno říct, že pořád zábavná, chytrá a mnoho skvělých scén by se pouze se základní dvojicí a papoušky neodehrálo, ale ono vždycky trochu zklame, když se to neodehraje dle představ.
Stín krkavce 1–3
Anthony Ryan
První díl možná má nějaké kvality - třebaže pro mě to byl víceméně průměr. Další dvě knihy jsou pak jen narychlo napsaným výrobkem pro nakladatelství, které se chtělo svézt na úspěchu první knihy. Obecně ovšem všechny knihy série sdílí spoustu nedostatků. Svět, který nám představují, je neskutečně nezajímavou kopií sterilních šablon pro tvorbu fantasy světů, hlavní postavy jsou buď jenom nudné, nebo dokonce nesympatické (světlou výjimku zde tvoří ten básník, který zemřel chvíli poté, co dostal hlavní úlohu) a co se dějové stránky týče, tak budu spravedlivý, v první knize se skutečně něco dělo (a třeba zvrat na konci byl zajímavý). Ale další knihy jsou ve zkratce jen o tom, že postavy putují z bodu A do bodu B a buď nabírají vojáky, nebo válčí (jsou zde samozřejmě i nějaké rozdílné dějové linie, ty jsou sice obvykle lepší než nekreativní vyjmenovávání počtu vojáků, ale stále se nejedná o nic co by si zasloužilo pozornost). Vřele tedy doporučuji o tyto knihy v knihkupectví ani nezavadit. Jsou mnohem lepší věci na čtení a lepší možnosti ztráty volného času.
Petr a Lucie
Romain Rolland
Ruku na srdce, neshledávám to nijak zajímavým, je to příliš jednoduché a katastrofický závěr pro mě příběh nedělá - jakkoliv většina kritiky byl pravděpodobně autorův záměr. Přesto mě ale vadí známky nenávisti vůči této knize od středoškoláčků, kteří jsou nuceni nuceni číst a jejich negativní závěry vůči Petrovi a Lucii nejsou podpořeny konstruktivní kritikou ale čistě faktem, že nejde o to, co normálně čtou, pokud za život vůbec něco přečtou.
Balada o žaláři v Readingu
Oscar Wilde
A každý člověk na světě
svou lásku zabíjí.
ten vraždí hořkým pohledem,
ten sladce opíjí,
zbabělec vraždí polibkem,
muž mečem vraždí ji.
Účastníci zájezdu
Michal Viewegh
Navzdory mírné nechuti z četby ve veřejném vystupování velmi otravného člověka musím přiznat, že četba Účastníků zájezdu byla v některých momentem nepromarněným časem. Viewegh to sice nepřiznává, ba se tomu dokonce vysmívá, ale i touto knihou aspiruje do polí prázdného pojmu kvalitní literatura. Zde je tedy nutné zdůraznit, že dovede psát zábavně i zajímavě (shánění kondomů, Ignácova vojna proti papeži, některé postmoderní hříčky jako vypuštění Budějovičáků, snad i příběh Fidelia a vagíny etc. [zde se snažím vzpomenout na další]), což přijde vhod s ohledem na to, že sám ústy hlavní postavy tvrdí, že se snaží čtenáře především pobavit. Jsem si samozřejmě vědom, že by bylo pošetilé spojovat spisovatele Maxe na férovku se spisovatelem Michalem, nicméně si troufám tvrdit, že v mnoha pasážích knihy spisovatel Michal křičí, že je to on, kdo mluví, a kniha obecně působí, jako by empirický autor při jejím psaní soustavně onanoval - a zde nemluvím jen o karikaturních částech s Pamelou, ale mimo jiné o zbožšťování spisovatelské profese (kdy je Max populární myslitel, jehož si zvou do rozhovorů a všichni očekávají jeho další velké dílo) a o uplakaných částech, kde se špatně předstíraným nadhledem kope Viewegh do literární kritiky - především tyto části v knize působí rušivě a jakoby si chtěl spisovatel Michal vyřizovat účty, v čemž mu spisovatel Max servilně pomáhá. Účastníci zájezdu mají tedy velmi zajímavé části a v mnohém jsou též poctivým svědectvím doby, nicméně příjemná četba je narušena zraněným egem empirického autora a snahou o rádoby intelektuální pasáže, což se projevuje v citacích mnohem hodnotnějších autorů, než je sám Viewegh, a v prázdných postmoderních zamýšlení, typicky v podobě "tajemného" páru Košťálová a Petrescu. Pro toto si dovolím být stejně jako Max jízlivý a knize uděluji stejné hodnocení jako jsem dal naposledy Hotýlku od Mornštajnové, protože jsou to v jádru obě velmi prázdná díla, byť každé svým způsobem.
Muž na pokraji vzplanutí
Jiří Hájíček
Příjemný kontrast domácky založené první půlky a druhé vzdorné. Moc krásná obálka napomáhá atmosféře.
Osiřelý západ
Martin McDonagh
McDonagh je životní láska, který snad svou aktuálností překonává i milovaného Wilda. I proto mi bylo nesmírnou ctí si přečíst toto nádherné zpracování scénáře. Ale konec sentimentu. Šílené, absurdní a buranské dílo. Dilema, zda jde o bulvární zábavu či intelektuální četbu. Cynický pohled do karikovaného prostředí irského venkova. A taky otec Welsh Walsh Welsh, však je to jedno, zní to podobně. Duchovní postava celé trilogie, alkoholik a kněz lepší než polovina jiných irských katolických kněží, neboť alespoň neznásilňuje děti. Trochu mě mrzí, že se takového luxusního knižního vydání nedočkali v naší malé zemičce i Kráska z Leenane nebo Lebka v Connemaře; chybí mi tam ten pocit kompletnosti (byť chápu, že by nejspíš šlo o prodělečné vydání). Ale snít o tom mohu.
Závan klíčovou dírkou
Stephen King
V podstatě tři v jednom. A nebo příběh vyprávěný v jiném retrospektivně vyprávěném příběhu. A že to není moc zmatené? Právě naopak, není místo na to se v příběhu ztratit, ten jednoduše plyne a plyne, aniž by čtenář moc věděl jak a pak najednou zčistajasna skončí. Asi takové byly mé pocity.
Svět Temné věže je stále zvláštní a stále nevím, zda mám Kingovu post-apo fantasy hru akceptovat, což je na jednu stranu mistrovské, protože když už nic jiného, tak mě nutí o díle přemýšlet. Také to však mohu brát tak, že se mistr King snaží extravagancí svého světa zakrýt průměrné nebo možná lehce nadprůměrné příběhy. To je ovšem také na osobním uvážení čtenáře a moje zkušenost říká, že King mnohé své banální příběhy pojímá originálně a originálně popisně, takže mu to promíjím a uznám mu jeho jisté kvality i jako autora fantasy.
Filosofie básnické skladby
Edgar Allan Poe
Velmi sympatický pohled do Poeova tvůrčího procesu. Autor se nijak netají s umělou konstrukcí své nejikoničtější básně a krom toho i může inspirovat k chápání jiných básní nebo tvorbě vlastních. A přestože bych byl rád také zastánce té romantické teze, že básně z autora jednoduše vyplynou, tak Havran, nebo třeba i Nezvalův Edison tímto esejem inspirovaný je důkazem, že ty nejkvalitnější jsou stejné konstrukty, jako v současnosti třeba ty nejvykonstruovanější seriálu na Netflixu.
Půlkacíř
Karel Kryl
Velmi profesionálně zpracovaný Čermákův rozhovor s velmi mimořádným českým básníkem a písničkářem, který měl tu smůlu (a zároveň i štěstí), že jeho témata byla z velké části ovlivněna nepěknou politikou minulého století. Takto také já, velmi mladý hodnotitel, vnímám jeho osobnost, která je v Půlkacíři perfektně zmapována, od oblíbeného mladíka až po stárnoucího muže, který říká nepříjemné věci. Jsem velmi rád, že jsem mohl do této jeho osobnosti proniknout alespoň skrze médium rozhovoru. Každá kapitola jeho života měla něco do sebe, dá se o ní přemýšlet, ale za mě velmi silná (možná i nejsilnější) je právě část o Krylovu v porevolučním období, o tom, jak rozbíjí vlastní pomník a jak kdysi populárního písničkáře lidé kolem něj dezinterpretují a dělají z něj mrzutou, nenávistnou figurku. Nechci tvrdit, že s ním mohu souhlasit ve všem, ale jeho situaci po revoluci, která snad byla něžná či sametová, bych mu nezáviděl.
Pět jazyků lásky
Gary Chapman
Každému vřele doporučuji. Jedna z nejzajímavějších knih které jsem za poslední dobu četl.
Pokrývač
Miloň Čepelka
Se vší úctou k oblíbenému Čepelkovi a k mnoha nesporným kvalitám, které jeho Pokrývač má - ať už pro vyzdvihované jazykové hrátky či některé příběhové momenty, především samotný nápad, který je shrnut již v titulu knihy, tak se obávám, že je to v jádru o velice prostý obraz z života a nic víc. Ne že by kniha ono víc slibovala, ale já si od trávení volného času literaturou slibuji víc. Cením pokrývačského řemesla, cením Řezníčkovo samotářství a nerozhodnost ve vztazích, cením frivolní umělecký pár, ale to je možná těch pár věcí, které mohu zmínit.
V plesových střevíčkách sibiřským sněhem
Sandra Kalniete
Sandra Kalniete jako velmi sympatická osobnost lotyšské politiky, která si prošla většinou velmi lákavých pozic, popisuje pohnutý příběh svojí rodiny během světových válek a okupace Lotyšska Sovětským svazem, což ji jednak vyznačuje jako ještě výjimečnější osobu, a jednak nabízí zajímavý a osobitý pohled na dějiny malého pobaltského národa. Autorka čerpá z rodinných kronik, korespondence a historických dokumentů, čímž činí V plesových střevíčkách sibiřským sněhem (či mnohem více vzrušující název Ar balles kurpēm Sibīrijas sniegos) de facto faktické dílo, přesto je však na mnoha stránkách znát umělecká licence - ať už popis pocitů postav, s nimiž se autorka ani potkat nemohla, tak taky (zcela úmyslně a pochopitelně) zabarvený popis vlastního dětství na Sibiři. Zajímavý popis diktatury Kārlise Ulmanise, čtivý osud Aleksandrse Kalnietise na úprku před sovětskými vojáky a pak jeho umučení (jehož detailní popis ani zdaleka nevypsal to nejhorší, co Sandra Kalniete z vězeňských dokumentů vyčíst nemohla) a samozřejmě má oblíbená část o tom, jak malou Sandru v jejich domečku v Torugu přijde navštívit děda Mráz, který až náramně připomínal babičku, která zrovna musela dát zvířatům, kterak jej holčička urazila, on utekl a už nikdy nepřišel - až později se mu dospělá Sandra Kalniete jako matka v Lotyšsku omluvila, že to tak nemyslela - a on jí odpustil. Cením jak bibliografické citace, které k tomuto žánru dle mého přísluší, a na závěr ediční poznámku talentovaného překladatele Michala Škrabala a sympatického vyučujícího Pavla Štolla o převodu proprií z lotyšštiny do češtiny. (less)
Obrázky z moderních československých dějin (1945–1989)
Jiří Černý
Jde o skvělou knížku, která stručně a jednoduše dovede seznámit se základními kapitoly našich moderních dějin. Kapitoly jsou zpracované přehledně a i přes jednoduchý text a množství obrázků jsou bohaté na informace. Myslím, že to vnímám jinak, jelikož jsem si v podstatě velkou část informací v knížce pouze zopakoval, ale zároveň si myslím, že pro (biligvní) děti na druhém stupni základní školy - kvůli kterým jsem to v prvé řadě četl - to ocení a pomůže jim to se s českými dějinami seznámit.
Pět nocí k úplňku
Miloň Čepelka
Osobnost a myšlení Miloně Čepelky jsou mi velmi sympatické, není proto divu, že mě většina jeho básní - především z prvních částí knihy - zaujala. Hned první z nich nazvaná Pátého dne si mě získala svojí úderností a nevyřčenností:
Pátého dne po slavném stětí panny,
sotvaže stačila krev zaschnout v kronikách,
vstoupil jsem do města s otázkou:
Proč!?
Nikdo nevěděl,
nikdo se na nic nepamatoval.
Oproti některým básním Seiferta a Nezvala mi přijde Čepelka jednodušší, takže si jej mohu mnohem víc vychutnat. Zároveň mi mnoho jeho veršů přijde velmi originálně a patřičně užitých, aby zdůraznil význam a sdělení básně. Např. když jeho lyrický subjekt mluví vůči Šílenství "Jsem proti tvému svatořečení", nebo v básni Zásnuby říká: "ze střevíčku / bláznivé víno piju na zdraví".
Básník a spisovatel mě zaujal kromě Cimrmana i písní Dobrodružství s Bohem Panem a některými básněmi citovanými v dokumentu o něm. Po přečtení vím, že čtení Miloně Čepelky je krásným a patřičným zabitím volného času, takže doufám, že se jednou dostanu i k jeho haiku či jiným jeho dílům.
Zpěv Susannah
Stephen King
Postupem času, jak pročítám autorovy knihy, si uvědomuji, že King jednoduše nechce (a nebo neumí) děj uzavřít. Typickým případem je To, kde po kolosálním úvodu přichází zdánlivě narychlo napsaný závěr, jde to vidět v Nespavosti a samostatnou kapitolou jsou pak knihy ze série Temná věž, kde zajímavě načrtnutý děj rychle ukončí s vidinou cliffhangeru, jen aby to v pokračování odpískal na jedné stránce a začal si s příběhem nanovo. Zpěv Susannah k tomu všemu spíše působí jako nedodělaný epilog k Vlkům z Cally a očividně i jako jakýsi prolog poslední knihy, inklinuje k tomu i samotný malý rozsah této knížečky. Vtipné je, že na konci Zpěvu, vědom si situace, naráží King na tuto moji kritiku až alibistickým způsobem a já jen netuším, zda mu v tom mám důvěřovat nebo zůstat v přesvědčení, že jde o pózu. Drahý autore, ovšem že ten příběh vychází z tebe, ale neočkuj SČ tím, že jde o Božskou komedii 21. století.
