amorito komentáře u knih

Přečteno spolu s malým 9letým fotbalistou, který knížky (zatím) nehltá. Z této byl ale nadšený, samozřejmě hlavně kvůli fotbalu.

Knížka je psaná zábavnou formou, je bohatě ilustrovaná a má krátké kapitoly, takže se snadno a rychle čte. Menší komplikace ovšem přináší v tomto dílu série o Fotbalácích poměrně velké množství postav různých národností s docela neobvyklými jmény (na české poměry). Možná větší množství postav a týmů zapojených do děje poněkud zmátlo i samotného autora, který se dopustil např. chyby ohledně týmů, které vyrazily do zábavního parku. Jinak byl ale děj zajímavý, místy dokonce opravdu vtipný, a to i pro dospělého spolučtenáře. V závěru to - podle našeho čtenářského dua - vzal autor až příliš svižně, zápletku mohl lépe objasnit... Nebo vlastně možná nemohl, protože ta z mého pohledu pokulhávala; malý čtenář byl v tomto směru benevolentnější. Malému čtenáři naopak vadilo to, že má příběh až příliš otevřený konec. Každopádně máme v plánu i 3. díl Fotbaláků.

Knížku bych doporučila jako zábavné čtení dětem ve věku cca 9-10 let, které baví sport (a fotbal obzvlášť) a taky trochu čtení. Na starší děti už by mohla knížka působit dětinsky.

1 04.05.2020

Při výběru knížky pro mě bylo rozhodující, že jde o bilingvní sbírku s možností okamžitého porovnání jazykových verzí v případě jakékoli nesnáze při čtení originálního znění. Bylo pro mě tedy podružné, kdo je autorem překladu. S překvapením jsem zjistila, že se mi originální znění oproti překladu jevilo daleko srozumitelnější.

Původnímu znění bych dala bez váhání 5 hvězd. Kvůli české verzi, kterou jsem si pro zajímavost přečetla taky a kterou nepovažuji za natolik zdařilou jako např. překlady Hrubínovy a Kadlecovy, a nedůsledné korektuře snižuji hodnocení výsledného dojmu celé knížky na 4 hvězdy.

Takže Baudelaire rozhodně ano, ale spíše v jiném překladu.

1 07.01.2020

Po dříve přečtené Trhlině pro mě byla Tma druhou literární zkušenosti s Jozefem Karikou. A bylo to pro mě naprosté zklamání. Vůbec se mi nepodařilo nechat se vtáhnout do děje a užít si atmosféru příběhu, i když jsem pro to ze své strany udělala hodně. Měla jsem velký problém uvěřit příběhu a vybudovat si sebemenší sympatie k jeho "hrdinovi". Rozhodně jsem obtíže tohoto druhu neočekávala, protože i když jsem byla z Trhliny ve výsledku rozpačitá, její první třetina mi přišla skvělá. Ale u Tmy ani ťuk... Navíc se mi zdálo, že autor sice rozehrál hru s jednou postavou, ale pak jako by si s ní nevěděl rady, když mu chyběly berličky v podobě dalších postav. Celkový můj dojem je, že autor sice vybudovat tajemnou atmosféru a vtáhnout do děje čtenáře umí, jen se mu to často nedaří z toho důvodu, že moc tlačí na pilu - a to ve Tmě dělá od začátku až do konce...
Dvě hvězdy dávám knize za některé nápady a za to, že jsem si díky ní zase trochu rozšířila slovní zásobu ve slovenštině.

8 14.06.2019

Skvělý "detektivní" příběh o pátrání ve vlastním nitru a paměti. Velmi doporučuji!

5 20.01.2019

S touto knížečkou to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Ostatně už to tu psala dřív Chytuš, a já její názor plně sdílím, byla by chyba očekávat, že je to jakási lehká jednohubka. Tato novela si totiž opravdu žádá, abyste jí projevili úctu a vyčlenili si na ni svůj čas a pozornost. V opačném případě hrozí, že si vás příběh k sobě ani nepustí. Vím to sama moc dobře, protože ten "pravý čas" pro mě nastal teprve až na třetí pokus.

Nemá smysl tady znovu psát o ději, ten není nijak extra bohatý a je tu popsaný dostatečně. Žádné dějové veletoče by ostatně u takového útvaru asi ani nikdo neočekával. Ovšem na to, že se v příběhu vlastně skoro nic neděje, leccos zůstává jen v mlhavých náznacích a vyprávění je zdánlivě skoupé na emoce, dokáže knížka u čtenáře vyvolat množství pocitů a úvah.

Jakákoliv další slova jsou podle mého zbytečná, knížku jednoduše doporučuji přečíst, protože stojí za to.

9 11.12.2018

Novou knížku od dua Kepler jsem napjatě očekávala a říkala si, jestli dosáhne (alespoň pro mě) úrovně Písečného muže. Bohužel musím říct, že jsem zklamaná z rozhodnutí autorů "motat se na místě" a využít do poslední možné kapky něco, co fungovalo v jiné fázi příběhu. Únosnou míru recyklace už pro mě ovšem poněkud přehání.

Knížka se čte dobře, člověk ale velmi rychle otupí ze všeho násilí, které do příběhu autoři nacpali, takže už mu cca od poloviny knížky nepřijdou popisované hrůzy tak moc strašné. Děj, a hlavně osudy některých postav, je navíc tentokrát dosti předvídatelný. Chtělo by to posunout se zase o kus dál, dát vyprávění svěží myšlenku, když autoři v sérii ještě evidentně budou pokračovat. Bojím se totiž, jestli už své zdařilé nápady nevyčerpali v předchozích knihách. Dávám výsledných 50 %, protože ještě pořád mám chuť zjistit, jak si Joona spolu se svými tvůrci povedou dál - aspoň jednu další šanci ode mě mít budou.

4 12.11.2018

Je to první knížka, kterou jsem od Petry Soukupové četla, a rozhodně patří mezi to nejlepší od současných českých autorů, s čím jsem zatím měla možnost se seznámit.

Příběhy a jejich postavy jsou velmi uvěřitelné. Autorka se z různých úhlů dotýká toho, co snad každý čtenář alespoň zprostředkovaně zná: vzájemného nepochopení a pocitů větších či menších křivd, které si nejbližší příbuzní (často s nejlepšími úmysly) umí vytvářet.

Podle popisu knížky nikdo nemůže očekávat, že se jedná o oddechovou četbu, ale za přečtení určitě stojí.

7 31.08.2018

Co ke knize napsat a vyhnout se přitom spoilerům...? Nápad ohledně způsobu zpracování příběhu je slibný a klidně by sám o sobě zasloužil i 5*. Podle mého ale autor nenaplnil jeho potenciál.

Ze všeho nejvíc mě oslovila první třetina vyprávění, tam jsem se asi příliš namlsala. Zbývající dvě třetiny už byly spíš čekání na "vrchol", a když konečně nastal, ukázal se být poněkud placatý a čtenářské uspokojení se u mě nedostavilo. Na druhou stranu se dostavilo roztrpčení nad tím, že pokud autor provedl rozsáhlé rešerše ohledně hlavního tématu, mohl strávit dalších 5 minut nad tím, aby si nechal vysvětlit, že při hypoglykémii (=málo cukru v krvi) se diabetikovi podávají sacharidy a inzulin se mu aplikuje naopak při hyperglykémii (resp. jako prevence jejího vzniku). Mimo to doteď pochybuji o tom, jestli to, že autor nepoukázal v závěru na některé další nelogičnosti "Igorova vyprávění", byl úmysl, nebo jen jeho nedůslednost.

Závěrem výrazně doporučuji slovenský originál oproti českému překladu a hodnotím 50 %.

7 18.08.2018

Na úvod přiznávám: bez Čtenářské výzvy bych po této knížce s největší pravděpodobností nešáhla. O to větší byla moje radost z toho, jak jsem měla při výběru Knihy o jídle šťastnou ruku.

Rozhodně se nepovažuju za někoho, kdo by uměl vařit nebo byl znalcem francouzské kuchyně, přesto mě však knížka oslovila příběhem a hlavně způsobem vyprávění. Z knížky je totiž cítit radost Julie Childové z objevování francouzské gastronomie a maximální snaha předat své pečlivě ověřené poznatky všem, kdo o to má zájem. Já osobně jsem se dozvěděla spoustu nového nejen o jídle, ale i o životě ve Francii po druhé světové válce a moc mě to bavilo.

2 03.08.2018

Jedno očekávání se mi každopádně splnilo: nebyl to žádný nový Motýlek. Při srovnání knížky Piper Kerman a zmiňovaného Motýlka je ovšem nad slunce jasné, že se autorka při vyprávění víc držela reality, i když si taky nepochybně něco přibarvila. Její 13měsíční pobyt ve vězení byl zjevně vcelku poklidný, žádné dramatické zvraty jako z Prison Break se nekonaly, takže se o nich logicky ani nemůžeme dočíst. Jedná se spíš o popis každodenního života, ve kterém autorka situace s větším dramatickým potenciálem kupodivu zmiňuje jen na okraj.

Piper Kerman není spisovatelka a knížka podle toho taky vypadá. Struktura textu není nijak úžasná a autorku netrápilo ani to, že stejné úvahy uvádí na různých místech opakovaně, případně že v jedné kapitole něco načne a k dovyprávění se (bez nějakého patrného záměru) vrátí až za pár desítek stran (pokud vůbec).

Dost bodů knížce ubírá mizerná práce překladatele (často příliš doslovné překlady, jejichž výsledkem jsou nečeská spojení) a korektora ("oficiálně ztvrdit vztah" - vážně?!?).

I když jsem kvůli nabytým poznatkům o fungování vězeňství v USA docela ráda, že jsem si knížku přečetla, jsem ještě radši, že se pustím do nějaké další :-)

3 07.03.2018

Knížka se četla dobře a bavila mě, první díl mě ovšem zaujal víc. U Sovy jsem si začala víc všímat toho, že autor s čím dál větší oblibou rozjede příběh po víc linkách, ale bohužel je nedotahuje. U prvního dílu jsem si myslela, že si autor možná některé linky nechává v běhu ještě do další knížky, ale při čtení druhého dílu jsem pochopila, že to tak není.

Jak už tu padlo několikrát, psychické rozpoložení skoro všech postav je prazvláštní, což už ve spojení s jistou "zabedněností", kterou v dialozích vykazují minimálně polovinu knihy, dokáže být poměrně iritující.

SPOILER!
Pro třetí díl, který má být v Norsku vydán v roce 2018, tipuji, že se v ohrožení ocitne Munchova bývalá manželka :-)

5 21.02.2018

Když jsem u kamarádek pátrala po nějaké opravdu vtipné a zábavné knížce od českého autora, bylo mi řečeno, ať sáhnu po Hartlovi, že tam se určitě nespletu. V rychlosti jsem si prohlídla i pár komentářů na DK a řekla si, že to s ním tedy vyzkouším.

Možná byla chyba na mé straně, že jsem čekala moc, nebo v celkovém naladění po přečtení jiných knížek... Žádný zázrak se totiž bohužel nekonal a poté, co jsem v polovině knížky pochopila, že už asi nemá smysl si natěšeně říkat: "Kdy už to přijde?", začala jsem být lehce zklamaná.

Na druhou stranu ale musím říct, že se mi knížka četla dobře, byla oddychová a místy i vtipná.

1 20.09.2017

K přečtení knížky jsem se odhodlávala docela dlouho. Jako první jsem viděla před lety v kině její filmové zpracování (mimochodem velmi vydařené) a i dnes mě při vzpomínce na něj jemně mrazí.

Nakonec jsem po knize sáhla tento víkend a nemohla se od ní odtrhnout. Příběh mi doslova "sevřel duši" a nepustil. Jakákoliv další slova jsou asi zbytečná. Každému bych doporučila, aby si ji přečetl - čtením strávíte jen pár chvil, v hlavě ale zůstane opravdu dlouho.

11 10.09.2017

Krásná knížka, mistrovsky napsaná. Děj pomalu a příjemně pluje. Hlavní zápletka, kterou podle popisu knihy všichni očekáváme, přichází ve vyprávění jen tak mimochodem, o to je však působivější.

4 28.08.2017

Jména postav mi na rozdíl od jiných čtenářů nevadí, ve svém okolí mám příbuzné, kamarády a jejich potomky, kteří nosí stejné jméno jako postavy z knihy. Plně ovšem souhlasím s tím, že postavy a jejich jednání jsou jen těžko uvěřitelné. Je to spíš takové malé panoptikum.

Rozhodně ovšem nesouhlasím s tím, aby byla knížka označována jako "detektivka" nebo "příběh s detektivní zápletkou". To, že se jedná o příběh, v němž figuruje postřelená, vyšetřovatelé a neznámý pachatel, neznamená, že se jedná o detektivku...

Knížku jsem přečetla, vracet se k ní ovšem nehodlám.

3 12.08.2017

Uvítala bych, kdyby byly jednotlivé příběhy o něco podrobnější, více rozpracované. V některých případech se mi zdálo, že se jedná spíš o nějakou rychlou "upoutávku" než o příběh samotný, což je škoda. Uspořádání příběhů v rámci knihy mi přišlo nahodilé. Jako čtení na kratší přejezdy v MHD byla knížka plně vyhovující.

3 02.08.2017

Musím jednoznačně souhlasit s EvaEma ohledně pasáže (resp. pasáží) s Jeanette a podobnosti se Zabijáky od JAO. Vztah otec-syn byl taky poněkud prazvláštní, ale budiž. Nicméně jako čtení na dovolenou se knížka velmi osvědčila a plusy převládají nad mínusy. Takže 4* s tím, že pevně věřím, že v příštím díle se autoři zase přiblíží stylu a úrovni Písečného muže.

2 09.03.2017