angloumene komentáře u knih
Po přečtení prvních pár stránek jsem byla vážně vyděšená a reálně zvažovala, že knihu s mírně znechuceným výrazem odložím. Dočkala jsem se totiž spousty prázdných řečí, vyzdvihování sebe sama, celkově takového toho amerického oblbování. Jenže to asi k literatuře podporující osobní rozvoj prostě patří. Naštěstí s první kapitolou o metodě GTD samé přišlo spousta zajímavých, logických a hlavně užitečných návodů. Práce s metodou je jednoduchá a její části můžete začít užívat okamžitě. Je pravdou, že jsem se knihu rozhodla přečíst hlavně z toho důvodu, že jsem začala mít pocit nedostatku času a věčného nestíhání. Nyní po pár týdnech od vypsání se ze všech úkolů a promyšlení následujících kroků cítím skutečné uvolnění.
Knihu tedy hodnotím jako velice podařenou. Metoda sama je na základě mích (zatím relativně omezených) zkušeností funkční. Zatím nedokáži posoudit, zda reálně vzrostla moje produktivita, ale určitě se cítím víc uvolněně. Mám přehled o všech svých úkolech a prioritách. Bonusem je, že tato metoda už existuje hezkých pár let, a protože zaznamenala všeobecný úspěch je na stejném základě postavena řada osobních organizérů, kalendářů atp. Možná tedy jako já po jejím přečtení zjistíte, že váš kalendář můžete používat na mnoho dalších činností, než je jen plánování schůzek. Pokud by kniha neobsahovala otravný, přehnaně americký úvod a závěr, hodnotila bych výše.
První stránky na kterých se setkáváme s osvíceným chlapcem Siddhártou mě příliš nezaujaly. Vlastně jsem dokonce cítila odpor číst zase něco o tom, jaký je ten "správný" život. Jenže Siddhárta neustrnul na mrtvém bodě a jeho příběh se posouvá dál. K jeho smůle to není cesta mudrcova, ale cesta obyčejného muže, který se dopouští řady běžných lidských chyb.
Paradoxně právě díky této běžné životní cestě autor dokáže přiblížit onen vzdálený ideál osvíceného života. Vše elegantní, citlivou a také čtivou cestou. Knihu tedy mohu doporučit všem, kteří se byť jen trochu zajímají o duchovní rozvoj. Nedá se říci, že by nabízela něco nového, ale jak víme, opakování je matka moudrosti :)
A hory odpověděli je kniha o zahozených přátelství a rodinných vztazích. Je to kniha, která nám říká, že je lepší zamyslet se na tím, co máme teď a jak můžeme být k ostatním ještě o kus laskavější. Možná si totiž neuvědomujeme, že nám s našimi nejbližšími nezbývá už moc času. Ať už je to vlastně jakákoliv doba, vždy to nakonec bude míň, než bychom si sami přáli.
Toto sdělení se prolíná všemi příběhy v knize, z nichž každý se nějak váže k Abdulláhovi, který celý život touží po znovushledání se svou malou sestrou Pari. Jedná se o velký propletenec lidských osudů a příběhů, z nichž asi každý stojí samostatně a je velice nosný.
Naneštěstí na mě těch příběhů bylo možná až moc. Pointa je přeci jenom stále více méně stejná a ve stejném duchu se nese i velké finále. Kniha tedy místo postupné gradace spíš kontinuálně dokodrcá ke svému závěru. Přesto jsem ráda, že se ke mně dostala, protože má skutečný potenciál člověku aspoň na chvíli otevřít oči.
Jakožto křesťana mě vždy zajímal tento dnes kultovní pohled z druhé strany mince. Upřímně mi ale přišlo, že Nietzsche zhruba ve dvou třetinách knihy pouze nepodloženě štěká. Zbylá třetina knihy skutečně obsahuje pádné argumenty, které mohou zaujmout lecjakého křesťanského skeptika.
Celkově knihu hodnotím jako relativně náročnou a díky svému extrémně negativnímu ladění a urážkám leckoho (třeba Němců) také za velmi málo čtivou. Jistě se jedná o historicky velice zajímavé dílo, které má po středověkém náboženském útlaku ve společnosti své zcela zasloužené místo, mě ale jako čtenáře příliš nepřesvědčilo.
Jack London je králem dobrodružné literatury pro dospělé nebo aspoň odrostlejší čtenáře. Ať už se jedná o dramatický příběh o několika týdenním hladovění na cestě za záchranou sebe sama, adrenalinový závod psích spřežení nebo humoristickou povídku o Aljašských finančních spekulacích, vždy fandíme hrdinům se zaťatými pěstmi. Není mnoho autorů, kteří by krom neuvěřitelné lehkosti a čtivosti svých děl navíc dokázali čtenáře tolik vtáhnout do děje. Jack London prostě patří mezi ty autory, po kterých mohu bez obav sáhnout, pokud toužím po lehčí, ale kvalitní literatuře.
Oproti předchozím dílům se jedná o jasný propad. Helena zestárne o pár let a spolu se svými dvěma dětmi se musí začít prát s životem sama. Jenže tentokrát nejde o klacky, které by jí pod nohy házel systém, tentokrát si je pod nohy hází ona sama. Celá linka se točí kolem toho, že se s ní rozešel její dlouholetý partner, který se k ní ani k jejich dětem ale vlastně nikdy nechoval příliš dobře. Přesto je to pro Helenu krutá rána, se kterou se vyrovnává přes dva roky. Celý děj se line v podobném duchu. Helena se ironicky posmívá všemu a všem, hledá vinu všude jinde, než sama v sobě. Přesto, že v podstatě žije šťastný a plnohodnotný život, vše je podle jejího názoru špatně. Vtip spojený s předchozími díly se kamsi vytrácí a většinou zůstává jenom sarkastická ironie, která bohužel příliš vtipná není. Celkově knihu hodnotím jako čtivou, ale nepříliš zajímavou.
Bláznovy zápisky pro mě byly trochu zklamáním. Ačkoliv zřejmě bylo autorovým záměrem působit lehce komediálně, příběh o nenaplněném životě mladého úředníka působí spíše tragicky.
Fiktivní historie, v rámci které nám autor předkládá svůj pohled na Římské císařství v době okolo narození Krista. Mladý Claudius, všemi odsuzovaný za svou chatrnou fyzickou skořápku, hledá svůj životní smysl v knihách a historii. Naneštěstí nezapře svůj rodokmen a tak i jeho časem dostihne povinnost veřejného života.
Robertu Gravesovi se podařilo vykreslit působivou a uvěřitelnou atmosféru Říma, spolu s tehdejšími zvyky, způsoby i myšlením. Dílo samo je čtivé a i přes své pevně dané bariéry historického románu velice poutavé a zajímavé.
Opravdu příjemná a hlavně čtivá kniha, která čtenáři ukáže, že i to nejšedivější odpoledne není zase až tak černé. Radost, láska i přátelství se dají nalézt v každém věku, zvlášť pokud jde o slušného člověka. No a že je to občas trochu mrzout, nad tím se musí trošku přivřít oči.
Herman Melville nabízí příběh plný pomsty, dobrodružství, přátelství, ale hlavně zamyšlení se nad sebou samím a nad světem vůbec.
Ačkoliv není datum vydání zrovna nejnovější, v knize najdeme spoustu zajímavých a dalo by se říci moderních úvah o stavu společnosti, devastaci přírodních zdrojů a mnoho dalšího. Koneckonců nenechte se mýlit. Ačkoliv se Bílá velryba jeví jako převážně dobrodružná kniha, opak je pravdou. Děj samotný by se vešel pár desítek stránek. Zbytek této ne zrovna útlé knížečky tvoří zmíněné polemiky a duševní pochody hlavních postav.
Přes to, že se zdaleka nejedná o klasickou románovou formu, dílko nepřestává bavit. Navíc potěší nejen mladého výrostla, který shltne pár dobrodružných románů každý měsíc, ale i dospělého, který rád pronikne hlouběji do autorovi duše.
Opravdu zábavná kniha o žárlivém starci, který až příliš dohlíží na svou mladou manželku a dostává se tak do několika nepříjemných, až grotestkních situací. Ovšem Dostojevskij podává vše lehce, čtivě a s humorem.
Názorný příběh o tom, jak peníze kazí charakter a že mnohdy může být snazší a šťastnější prostý život bez velkých prostředků, než život předurčený nadějnými vyhlídkami.
Opravdu vtipně podaný popis vzniku a zpracování divadelní hry. Asi nejzábavnější je generální zkouška a postupující nervozita u herců. Všechna Čapkova humoristická díla jsou velice podařená a pojednání o divadelní hře určitě patří mezi ně.
Věc Makropulos zaujme svým nápadem, ale ničím dalším. Děj je zřejmě s ohledem k divadelnímu zpracování celkem jednoduchý a předvídatelný. Všechny charaktery jsou velice ploché a až zbytečně histerické. I tak ale dílo přináší zajímavý pohled na lidskou smrtelnost.
Čapkovi detektivní příběhy mám o něco raději, než jeho velká utopistická díla. Namísto předestírání katastrofických myšlenek se soustředí na vykreslení charakterů hlavních postav a tak jsou tyto povídky často výrazně méně ploché.
Navíc komu by se nelíbily obvykle veselé detektivní příběhy, tentokrát z našeho českého prostředí.
Přiznám se, že u Povětroně mi poněkud unikla celková pointa a tak k dílu přistupuji spíše jako k souhrnému zamyšlení se nad osudem člověka, konzumním stylem života, povyšováním se, nerozhodností a hlavně nenaplněnou láskou.
Celkově mě ale toto depresivně laděné filosofování bez hlubšího přiblížení celkového vyznění, příliš neoslovilo.
Život na konci světa nabízí dobře skloubenou kombinaci vědeckého deníku a zajímavého popisu přirodních i kulturních krás jihu Jižní Ameriky. I když je vše představeno jen v psané podobě, na čtenáře až dýchne realisticky ztvárněná, někdy krutá ale přesto neuvěřitelně krásná příroda tohoto kousku země. Podstatná část knihy se věnuje historii a kultuře tamějšího, v podstatě vyhynulého Indiánského kmene, který podobně jako mnoho dalších téměř zanikl po příchodu západní civilizace.
Celkově mohu toto čtivé dílko doporučit snad každému, zejména ale všem mladým biologům, či kulturologům, kteří přemýšlejí o tom, že by se těmto zajímavým tématům mohli věnovat i dál, třeba na vysoké škole.
Velice jemná a skutečně krásná kniha o dětství malého Indiánského chlapce, který svýma nevinnýma očima poznává divoký svět přírody, ale také nepřátelský svět dospělých. Ano jistě, představení současného často kulturního problému očima malého dítěte je v dnešní době tak trochu klišé, jenže tentokrát nepůsobí vůbec na sílu a tak čtenář zuří nad troufalostí bělochů, kteří si neprávem přivlastňují tradiční indiánské území.
Škola malého stromu nechává českého čtenáře nahlédnout na problematiku sociální a kulturní propasti mezi Indiány a novými americkými obyvately a ukazuje tak dopady bezohledné Evropské kolonizace. Budiž nám tato neslavná kapitola našich dějin ponaučením.
Extrémně uměle a neuvěřitelně působící tragédie, která čtenáře spíš odradí svým přehnaně dramatickým pojetím, než aby mu skutečně vstoupila pod kůži.
Další z řady knih s neopakovatelným Bukowskiho stylem, který zaujme svou jednoduchostí animálností, kontroverzí a hlavně nemravností. Zůstává s podivem, že je skutečně možné skrze ve své podstatě nízkou literaturou přiblížit někdy snad až zbytečně složitě předkládanou povahu lidské mysli. A to nejen co se týče povrchních zábavy. Kromě toho ale Těžký časy nabízí řadu podařených, vtipných povídek plných zajímavých setkání, sexu i dalších tak trochu nemravných povyražení.