annettka1098 komentáře u knih
Přestože mě v první polovině knihy bavily hodně jen kapitoly od Marcella, postupně se to zlomilo a druhá polovina mě velmi chytla.
Nejedná se o nijak převratný příběh plný zvratů, myslím, že hodně věcí čtenář během čtení sám odhadne. Přesto jde o milou, vtipnou a oddechovou knihu plnou překvapivého přátelství.
V knize je střídá vyprávění ze současnosti, kdy se Patricie vydává do švédské vesničky, ubytuje se v malém rodinném hotýlku a chces se pokusit najít svou zmizelou sestru. Současně odkrýváme příběh dvacetileté Madeleine, která před 30lety beze stopy zmizela.
Moc se mi líbil popis švédské vesničky a tamních obyvatel. Autorka navíc dokázala vytvořit pro čtenáře velmi atraktivní svět, když součástí příběhu je čtenářský klub starších dam. Během čtení tak narazíte na mnoho známých i méně známých knih, což každému knižnímu fanoušky vykouzlí úsměv na tváři. Čtenářský kroužek se navíc v jednu chvíli stane téměř detektivní kanceláří, když se všechny členky snaží pomoc Patricii v nalezení její sestry.
Celý příběh je tak propletený dojemnými okamžiky, napětím a nečekanými zvraty, které vás donutí přemýšlet o lásce, ztrátě a tajemství ještě dlouho po dočtení poslední stránky.
Kniha je vyprávěna hned v několika dějových i časových rovinách. Kromě Kamily se postupně seznamujeme také s příběhem její maminky, která v roce 2003 dům koupila a minulostí domu, která sahá do období po druhé světové válce.
Díky střídání vypravěčů a časových rovin se kniha téměr nedala odložit a bylo jsem překvapená kolik jsem toho vždy zvládla přečíst na jeden zátah. Velmi oceňuji, že si autorka vybrala téma odsunu Němců po druhé světové válce, protože ačkoliv je 2.světová válka hodně vytěžované téma, zrovna odsunu Němců a brutalitám po konci války se věnuje jen zrnko příběhů.
Trochu mě mrzelo, že od začátku tušíte co se stalo, jen nevíte přesně jak. Nicméně když jsem se dostala k tomu jak, byla jsem vlastně ráda, že alespoň častečně jsem na to byla připravená. Protože i když jsem tušila, že se něco takové stalo, na to jak se to stalo mě nemohlo připravit téměř nic.
Bohužel mě osobně zklamal úplný závěr, který mi přišel už hodně přitažený za vlasy. Stále si ale myslím, že jde o hodně povedený příběh.
Autorka si pro čtenáře opět připravila do jedné knihy několik příběhů, které jsou do sebe navzájem zapletené a vytvářejí skvělé napětí i atmosféru. Bohužel mi tento díl nepřišel až tam moc napínavý jako díl první, přesto ale nebyl špatný. Na můj vkus byly některé situace příšerně americké a téměř neuvěřitelné. Krátké kapitoly a střídání vypravěčů však opět zajistí, že otáčíte stránku za stránkou a máte knihu přečtenou během několika málo hodin.
Tragická událost na vás dopadne během prvních pár stran a věřte, že autor má talent a opravdu vás zasáhne. Stejně jako Maggie chcete objasnit Willovu smrt a tak máte pocit, že knihu nejde odložit. Následná tajemství provázená intrikami se však vyvíjí v některých mometech tak předvídatelně, až to vyznívá komicky. Celé mi to pak vyznělo jako béčkový americký film. Bohužel ani vykreslení chorvatského ostrova mě příliš neuchvátilo a působilo na mě spíše jako ostrov u irského poběří.
Na druhou stranu autor má jednoduchý a tím pádem velmi čtivý styl. Takže jestli jste mezi psychothrillery nováčkem, čtete třeba spíš romantiku, ale rádi byste zkusili něco napínavého, s chutí do toho. Ono i tu americkou béčkovou komedii si jednou za čas skoro všichni rádi pustíme.
Poslouchala jsem jako audioknihu. Autor knihy mistrně stvořil atmosféru napětí a strachu. V příběhu se střídá minulost s přítomností a celá kniha má krátké kapitoly, které vždy končí napínavě. Přednes Dany Černé, která knihu čte však knihu ještě pozvedl. Její hlas přináší napětí do každého okamžiku, ať už Malorie řídí auto nebo hledá nové útočiště. Každý zvuk, každý šepot a každé zatajení dechu vytváří neuvěřitelnou kulisu celého příběhu.
U této knihy jsem zjistila, jak jsem již "zhýčkaná" všemi thrillery a severskými detektivkami, které jsou plné akce a napětí. Knihy od Michaely Klevisové mi pak přijdou pomalé a zbytečně rozvláčné. Věřím, že si kniha najde fanoušky právě mezi čtenáři klasických detektivke, mně však bohužel kniha úplně neoslovila.
Děj se pro mě v některých momentech absolutně ztrácel v nekonzistentním sledu událostí. Přílišná a někdy zbytečně detailní snaha o vysvětlení některých vedlejších postav mě odváděla od hlavního příběhu a zanechávala dojem neúplnosti a nerozhodnosti. Navíc nazdory snaze o vykreslení nelehké situace mladé prvorodičky samoživitelky, ve mě příběh vůbec nevyvolal žádnou emoci.
Bohužel ve mě celá kniha zanechala dojem absolutní slátaniny. Jediné co mě zaujalo, byl popis toho, jak v Norsku chodí porodní asistentky a sociální pracovnice ještě před porodem kontrolovat, do jakého zázemí se miminko narodí. Následně kontrolují návštevou doma také zdravotní stav a péči o miminko po porodu.
Kniha tak obsahuje celkem 3 záhadné příběhy v jednom. Postupně odhalujeme, jak to bylo s Natem, dozvíme se také za co byla odsouzena Madison a během toho všeho ještě odkrýváme příběh 12leté Jenny. Ani nedokážu říct, která část příběhu mě bavila nejvíc, protože to celé bylo naprosto skvělé. Rozuzlení ohledně Jenny jsem opravdu neodhalila, i když jsem během čtení pár tipů měla. Jedna závěrečná část mi tedy přišla trochu přitažená za vlasy a nebyla jsem schopná ji plně uvěřit, nicméně prvotní pocit z wau efektu byl výborný.
Na příběhu mě mrzelo, že více než Gustě se věnoval Miladě. Navíc byly situace, kdy mi přišla kniha strašně plochá a málo procítěná. Nějak ve mě všechny ty nástrahy života, kterými si hrdinky prošly, nezanechaly tak silné stopy, jak bych očekávala.
Ocenila jsem, že se kniha zabývá obdobím první světové války a tím, jak nelehce se v té době žilo prostým lidem. Takových příběhů bych ocenila více. Přijde mi, že jsme ve stínu druhé světové války na tu první tak nějak pozapomněli. Přitom rozhodně také skrývá mnoho zajímavých osudů a příběhů.
Pokud máte rádi knihy Jany Poncarové, mohu vám knihu DÝCHEJ ZA MĚ vřele doporučit a nebudete zklamaní. Bohužel na mě to působilo málo procítěně a obávám se, že za pár týdnu budu mít problém si na děj knihy rozpomenout. Potrpím si na větší emocionální jízdu, která se více zapíše do mého nitra.
Troufám si říct, že kniha ve mě vyvolávala přesně to, co ve mne vyvolat měla. Cácory mi bylo od prvních stran velmi líto. Je nepochopená a hlavně nemilovaná a je tím velmi traumatizovaná. Naopak ostatní členi domácnosti mě zvedali ze židle. Hlavně tedy babička s matkou, ty jsme měla chuť obě nejen proplesknout, ale i je někam zavřít.
Kniha je napsána poměrně syrovně, pouze z pohledu Cácory. Může se tak zdát, že je emociálně plochá, nicméně přisuzovala jsem to k prožitému trauma. Cácora velmi málo mluví, bojí se všech a všeho, nikam nezapadá. A přesně to, jsem z celé knihy cítila.
Co mi na knize vadilo byl stále se opakující les a dlouhý úvod o plzácích. Nějak mi to tam nezapadalo, přišlo mi to jako snaha o poetično, které bohužel nezafungovalo.
Přestože jsem chvílemi měla pocit, že se v knize toho až tak moc neděje, rozhodně pro mě příběh neztrácel na čtivosti. M. W. Craven se řadí mezi autory, u kterých délka knihy nehraje roli. Díky velmi krátkým kapitolám a vtipným dialogům dokáže text udržet vaši pozornost. I v tomto díle, stejně jako v předchozích, se Washington Poe opět neohlíží na pravidla a řeší případy po svém. Tilly je díky své povaze zase zárukou velmi komických situací.
BOTANIK má zkrátke vše, co od dobré detektivky či thrilleru očekáváte – napínavý příběh, komplikovanou zápletku i silné, ale zábavné hlavní postavy.
Jestli máte přečtené všechny díly od Jo Nesbøa a nevíte po jaké serii nyní sáhnout, trouchál si říct, že Washington Poe by vás mohl bavit.
V knize ZMIZ, DOKUD MŮŽEŠ jsem ocenila občasné připomenutí postav a děje z prvního dílu. Přibližně 2 kapitoly mi trvalo, než jsem se zorientovala, ale pak už jsem se začetla do příběhu. Ten mi však tentokrát přišel takový málo gradující, málo děsivý a napínavý. Pořád jsem čekala, kdy se to konečně zlomí a já budu hltat stránku za stránkou. Asi v polovině knihy se to zlepšilo a dočkala jsem se trochy napětí. Bohužel i přesto na mě kniha působila spíše odpočinkovějším dojmem bez velkých zvratů.
Protože se jedná pouze o triologii, závěrečný třetí díl serie si určitě přečtu také. Nicméně upřímně doufám, že se autorce podaří vrátit se k druhu napětí, který ukázala v knize Uteč, dokud můžeš.
Autor používá nádherný styl a jazyk plný metafor. Měla jsem pocit, že co stránka, to skvost a velmi mě mrzelo, že jsem knihu četla ve spěchu a nemohla si vše užít do posledního detailu. Nicméně uklidňuji se tím, že tohla bude kniha, ke které se budu vracet.
Mattiu a Alice jsou jako dva magnety, které se k sobě snaží dostat stejnými póly. Oba podvědomě cítí, že je k sobě táhne nějaká síla, nevysvětlitelné pouto. Bohužel si jsou v některých věcech tak podobní, že se jim nedaří dostat se k sobě úplně.
Oslovil mě nejen autorův styl, ale také prostředí, ve kterém se Eddyho mládí odehrává. Život na francouzské vesnici se totiž téměř vůbec neliší od života na vesnici u nás. Bylo pro mě až zarážející, v kolik věcech jsem se dokázala s Eddym ztotožnit. Autor poukazuje na skutečnost, že byl od dětství jiný chlapec, než na jaké byli u nich na vesnici zvyklí, ale podával vše tak, že jsem si uvědomila, že je úplně jedno o jakou jinakost se jedná. Prošla jsem si totiž něčím podobným jako Eddy a to jen kvůli tomu, že mě bavilo učit se a číst.
Začátek knihy byl pro mne velmi zmatený, protože nás autorka chtěla vždy seznámit s různými postavami a ukázat nám jejich osobnost na nějaké své vzpomínce. Pro mě tak utíkala z jednoho příběhu do druhého, což na mě působilo chaoticky a nedokázala jsem si text užít. Působilo to na mě jako slátanina příběhů, které na sebe časově nenavazují.
Až nastoupením Tary na univerzitu mě příběh začal bavit a zajímalo mě, jak se bude její život mimo rodinu vyvíjet.
Celý text na mne ale působil dosti neosobně a jednání mnoha postav mi přišlo nelogické. Bohužel až tak, že ve mě nevyvolalo žádné silnější emoce a měla jsem problém hodně věcem věřit.
Oceňuji, že jsem díky knize mohla poznat zase jinou kulturu a sociální vrtvu, o které jsem neměla povědomí. Bohužel mi nesedlo zpracování a v tomto případě by asi na mě mělo hlubší dopad filmové zpracování.
Text knihy je syrový a přesto velmi autentický. Měla jsem pocit, jako bych stála reportérovi za zády nebo schovaná za kamerou a vše viděla a slyšela. Občas mi unikal proud slov a vět 3 obviněných a jejich kamáradů, ale po dohledání natočených reportáží jsem zjistila, že se jedná o čistý přepis jejich vyjádření. Je pak na každém z nás, jaký si na ně uděláme názor, a přesně to se mi na knize líbilo.
Autor se celou dobu snažil být nezaujatý a snaží se 3 obviněné mladíky nesoudit. Od příjezdu do Billiny se snaží vše pochopit. Snaží se pochopit co je k vraždě vedlo a snaží se zjistit zda to skutečně bylo tak, jak všichni tvrdí. Současně se autor dostává k oběma rodinám, k rodině oběti i hlavního obviněného. Vzhledem k tomu, že je Radek Hromuško velmi empatický, nemá problém si obě rodiny získat a dokonce se snaží pomoct jim tuto naprosto příšernou situaci překonat. Z textu knihy jsem cítila tu snahu to překonat a ten zmar, že toto jen tak překonat nelze. Tři noci se mi o událostech zdálo, protože díky knize jsem měla pocit, že i já jsem na chvili v Bílině žila.
Nejvíc mě děsí, že toto není příběh, který by skončil zaklapnutím knihy, to je příběh, který se stal a stále trvá.
Příběh i celá kniha včetně ilustrací se mi moc líbila a dokonce jsem si u ní dvakrát poplakala. Proto jsem poměrně dlouho přemýšlela, pro jak staré děti ji doporučit. Původně jsem chtěla vystřelit 8-9 let. Pak jsem si ale uvědomila, že v knize se objevují podobné prvky jako v Harry Potterovi.
NOČNÍ SLUNCE tak může použít jako předvoj pro děti před Harry Potterem. Pokud se nebudou děsit u jednoho, nebudou se bát ani druhého.
A ještě jedno srovnání mě během čtení napadlo. Jestli se vám líbila kniha Šepot z lesa a víte, že jsou děti podobného ražení jako vy, pak si s nimi určitě přečtěte Noční slunce.
Autorka zakomponovala do knihy velmi nelehké téma sexuálního obtěžování dětí a tyto kapitoly rozhodně nebylo lehké číst. Obzvlášt ze začátku mi z nich bylo neskutečně úzko. O to víc mě mrzelo, že David nebyl vykreslený jako ten lepší, vyspělejší, modernější a chápavější muž.
Nad jednáním Davida mi občas zůstával rozum stát a říkala jsem si, že je neskutečný idiot, a to nejen co se vztahů týče, ale také jeho postupů vyšetřování.
Ema mi zase přišla naprosto zaslepená a ani jeden z nich se nechoval na svůj věk. Bylo pro mě až s podivem, že vůbec došli k nějakému výsledku, protože podle mě dělali jen samé blbosti.
Autorka mě však dokázala v závěru hodně překvapit a bylo patrné, že děj kriminální linky měla přomyšlený. Škoda, že nezvolila sympatičtější postavy a chytřejšího hlavního vyšetřovatele.
Tato detektivní serie se dle mého názoru řadí spíše mezi oddychové a velmi dialogové. Pokud máte chuť na něco lehkého na čtení, bez zbytečných popisů, pak je tato serie rozhodně to pravé pro vás. Díky velmi jednoduchému stylu a krátkým kapitolám se kniha moc dobře čte.
V první díle byla hlavní vyšetřovatelka Kay velmi vyrovnaná a dost se tak mezi jinými literárními postavami v tomto žánru vyjímala. V tomto druhém díle již řeší osobní záležitost, ovšem týká se práce, nikoliv alkoholismu ani rozpadající se rodiny, jak jsme v jiných knihách zvyklí.