Any789 komentáře u knih

Jonas se narodil ve světě, který byl na první pohled bezchybný. Po chvíli však začne vnímat, že tomu tak doopravdy není. Sebere svojí odvahu a rozhodne se bojovat za svůj nesouhlas s takzvaně dokonalým režimem, což je velmi obdivuhodný čin, který ho toho také hodně stál. Během příběhu se Jonasova povaha docela i mění, ale už od začátku je jasné, že není jen další ovce ve stádu a že je zvídavý, Chce poznat pocity a být opravdu šťastný, ne si jen vystačit s umělou náhražkou života.

Anne Bee je dvanáct a chodí do sedmé třídy, naneštěstí do stejné jako Thea, Ronja a Širin, spolužačky, které ji tak trochu šikanují. Je nejen kvůli tomu velmi tichá a hlavně stydlivá. Má spoustu kladných vlastností, ale ty díky její stydlivosti a z různých dalších důvodů zrovna jen tak neukazuje, a to například i proto, že je neoblíbená. To ovšem neznamená, že není přátelská a talentovaná, pouze její nedostatky v očích většiny jejích spolužáků zakrýva fakt, že je albínka. A díky tomu nežije vůbec lehký život, přece jenom holce s albinismem, brýlemi a ještě k tomu té, na kterou se populární "superkrávy" zaměřili, se pravděpodobně v mnoha kolektivech nepovede zrovna nejlépe. Ale rozhodně není jedna z těch holek, co by jen seděly s rukama v klíně a potichu sledovaly, jak se celý jejich život hroutí. V příběhu se tím projevuje její kuráž. Dobře se učí, má smysl pro humor a k tomu také krásně zpívá, což ovšem všem ukáže v takzvaném finále knihy. Často cítí úzkost a nedůležitost, když jí ty tři pořád podkopávají nohy, na její už tak dost těžké cestě za úspěchem. Tyto její pocity ale vyvažují chvíle, když mluví s klukem, který se jí líbí(Magnusem), při kterých se naopak cítí skoro rovná ostatním, když si jí někdo tak "důležitý" všímá. Její radost, když vyhrála společně s Nilsem, Brittany a Johanne souboj talentů a nakonec se jí dokonce Magnus zeptal, jestli by nechtěla zpívat s jejich skupinou, byla jako odměna ze všechny ty chvíle, kdy se cítila bezradná a ztracená, a hlavně její odvahu se postavit k jejím problémům čelem.

Kniha apokryfů je velmi jedinečným literárním dílem. Čapkův styl psaní je opravdu originální a díky němu je kniha čtivá a působí poněkud neformálně. Perfektním příkladem je třeba příběh jménem “Marta a Maria” , který pojednává o návštěvě rabbiho z Nazaretu skrz rozhovor Marty, která byla společně s Mariou poctěna rabbiho zavítáním do jejich domu, a její sousedky paní Támar, a tak povídka více než jako apokryf Nového Zákona připomíná bědování dvou přítelkyň. Karel Čapek nám tedy skrz takováto obyčejná témata podává nejrůznější příběhy.
Když knihu apokryfů srovnám s jinými knihami pojednávajícími o Bibli (i když nám tato kniha nabízí apokryfní povídky týkající se i mnoha jiných témat), například s “Příběhy z Bible” od L. Pavláta, Čapkovy texty se značně více zabývají lidmi a jejich pocity. Kdyby to stejné dělala samotná Bible a popisovala by to, co jednotlivé postavy v různých situacích cítí, nebylo by jí konce. Ovšem u apokryfů tento přístup a použití méně formální češtiny velmi vítám a povídky jsou mi hned bližší.

Příběh pojednává o studentovi jménem Light Yagami, který najde zápisník smrti. Totiž ve světě, kde se Death Note odehrává, neumírají lidé jen tak náhodou. To vše je vina takzvaných smrtonošů a jejich zápisníků, do kterých stačí napsat něčí jméno, dotyčného si přitom představit a zemře. Když smrtonoš jménem Ryuk svůj zápisník ve světě lidí ztratí, najde ho někdo, kdo ho jen tak nevrátí, ale naopak se rozhodne pomocí něj vymýtit zlo a změnit svět. Avšak místo toho, aby nechal zločince nenápadně umírat při nehodách, rozhodne se dát celému světu najevo, že někdo začal vykonávat vyšší dobro. Policie však takovýto případ nemůže ignorovat, denně umírají lidé, i když jsou to zločinci. Celé této záležitosti se ujme nejúspěšnější detektiv, jehož identitu ani samotná policie nezná a vystupuje pouze pod písmenem L. Nebezpečná hra mezi takzvaným bohem nového světa a neznámým avšak zaručeně geniálním detektivem začíná.

Light Yagami je, nebo spíše byl vzorný student, než se mu zápisník dostal do rukou. I přes to, že ho hodně lidí už ze začátku považovalo za šíleného a zbytek se k nim určitě po čase přidal, nikdo nevyvrátí fakt, že je opravdu chytrý. Svými hluboko promyšlenými plány čtenáře často překvapí a to je i jeden z důvodů, proč se mi Death Note tak zalíbil. Light má ovšem zvláštní a z velké části také špatnou představu o spravedlnosti a tom, kdo si zaslouží zemřít, a kdo ne. Je sice hlavní postavou, ale zároveň také záporákem. Je tedy spíše anti-hrdinou. Často působí také arogantně a namyšleně, i když zápisník nikdy pro svůj prospěch nepoužil a pevně věří, že to, co dělá, je správně, i když jde o špinavou práci.

Já jsem se o anime a mangu zajímala už od dětství, kdy do této komunity zaplula moje sestra. Už dlouho jsem sledovala anime, a to takovou rychlostí, že už mě nebavilo čekat na další epizody a rovnou jsem své nejoblíbenější příběhy dočetla. Death Note jsem objevila o prázdninách u sestry na polici, ale stále jsem jeho čtení odkládala. Až jednou, když jsem nemohla v noci spát, jsem uchopila první díl a pustila se do toho. Po chvíli už jsem ale dokončovala díl čtvrtý a venku se rozednívalo. Myslím, že předchozí dvě věty perfektně vystihují, jak moc mě to začalo bavit. Příběh je originální a opravdu zajímavý, postavy stejně tak a kresby jsou opravdu krásné a precizní. Naprosto plně si tato manga zaslouží první místo v několika žebříčcích. Jediné, co bych vytkla, je malý pokles kolem konce sedmého dílu. Sice už to poté není tak úžasné, ale stále mě to baví.