Atanone komentáře u knih
„Rozdíl mezi dětstvím a dospělostí,jak ho viděla Vicky,byl rozdílem mezi imaginací a rezignací. Vyměnili jste jedno za druhé a ztratili jste se.“
Musím říct, že mám po přečtení takový vánoční pocit..
Vážně - líbí se mi,jak autor přemýšlí. Kniha není jen nějaký prvoplánový horror,kromě scén,které mi způsobují mrazení v zádech je v ní i něha,moudrost a snění.. Podle mě je to příběh o různých podobách lásky.
Měla jsem pocit,že Vicky a Loua dobře znám,že už jsme se někde potkali a jen pokračujeme v něčem,co už kdysi fungovalo. A závěr knihy mě opravdu dostal. Moje první kniha od Joe Hilla, a hned se zasekla pěkně hluboko.
Taky mě při čtení napadlo,nakolik si lidé uvědomují sílu svojí představivosti a psychiky. Věci,které se odehrají v naší hlavě nás můžou ochromit a dostat nás na invalidní vozík a nebo naopak nás z něj zase zvednout.
Na svůj imaginární sáhodlouhoseznam zařazuji další knihy tohoto autora a dávám za 5,neb nemůžu jinak.
Jo,abych nezapomněla - Zkratky fakt existují
Audiokniha načtená Jiřím Krampolem.
Už to vysvětluje mých 5*. Baže jsem sentimentální! Vždyť tato kniha není jen vzpomínkami na život a kariéru jednoho z mých oblíbených herců,ale i na jeho přátele a kolegy,které nemiluji o nic míň a s jejihž filmy jsem rostla a teď s nimi stárnu.
Další z knih,na kterých jsem vyrůstala. Pomalá,objemná-no ale co,tehdy byly dny delší a my měli tolik času...snít
Další z knih,co jsem si kupovala dvakrát,protože jsem zapomněla,komu jsem ji půjčila a ten někdo zase zapomněl,že ji má vrátit-no,ani se nedivím,je totiž vážně dobrá.
Současníci Adiny Mandlové se shodují v tom,že si nebrala servítky,ale vždy byla sama sebou a taky za to platila.
Co na knížce miluju je její humor a sebeironie.
Ráda se k ní vracím
Když jsem si někde v polovině uvědomila, že pouze sleduju, kolik stran ještě zbývá do konce, protože by se mi kniha hodila do ČV, řekla jsem si, že je něco špatně. Sem tam jsem se fakt zasmála, ale hlubší láska z toho asi nebude. Odkládám. Asi to není ničí chyba. Aspoň jsem to zkusila.
Ale přece jen nějaké pozitivum. Občas svému příteli vyčítám, že málo mluví. Dnes jsem ho objala pevněji, než jindy, a poděkovala tam nahoru. Oni vědí.
Nečekejte žádné dějové pendolino, první třetina je spíš lokálka. Ovšem lokálka, která nabírá na rychlosti.Závěr je přímo nabitý akcí.
Vadila mi předvídatelnost pachatele, přesto se to četlo dobře. Líbilo se mi skvěle popsané a gradované manipulativní jednání jedné z postav ( připomnělo mi to bývalou kolegyni, která nikdy o nikom neřekla nic negativního, přesto vás dokázala dovést k pocitu, že osoba, o které mluví, nestojí za nic). Způsob manipulování skupiny lidí v extrémních podmínkách a uzavřeném prostoru je děsivý a naprosto uvěřitelný. Brrr. Kvůli tomu mávnu rukou nad věcmi, co už tak uvěřitelné nebyly, ale propána, je to přece fikce, ne?
Jednou větou - jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. V tom smyslu splývá kdo je v tomto příběhu ten dobrý a kdo zlý.
Musím říct, že se mi tento díl líbil mnohem víc, než ten první, možná právě tím, že „brnkal na city“ přiblížením hlavního padoucha, který by nebyl padouchem, kdyby..kdyby.. No a také to bude tím, že se dozvíme mnohem víc o dobových reáliích. Žít ve viktoriánské době? Wow..ale jen s titulem, jinak by o to asi nikdo moc nestál...
Autor v závěru vysvětluje svůj zájem o T.dQ, což je taky zajímavá pasáž.
Jako ženskou mě pochopitelně zajímaly několikrát zmiňované „bloomerky“ a díky tomu jsem podnikla virtuální výlet do minulosti. Poučné. Zabrousila jsem i na webové stránky pana Morrella, kde je ke každé knize spousta materiálu i obrazového, kdo chce nahlédnout hlouběji pod povrch příběhů, doporučuji.
A jdu na třetí díl..netuším v jakém stádiu je čtvrtý. Na jednu stranu ano, zajímá mě to. Na druhou mě trochu děsí, že bych toho možná nemohla nechat :)
Už dlouho mi nebyla hlavní hrdinka tak nesympatická. Sama kariéristka, která šla přes mrtvoly, to je pak těžko v ní vidět oběť. I když něco takového, co v knize prožívá ona, si asi vážně nikdo nezaslouží.
Ale bavilo mě to. Bavil mě Gomez. A potěšilo mě, že autorka nevyužila možnost zahrát to do sladkého happyendu, ale dotáhla příběh až do překvapivého konce.
Nechala jsem se zmást názvem a trochu i anotací a čekala jsem příběh o nějakém tajemném tvorovi. Čekání na to, až se objeví, mi zpříjemňovala řádka milých lidí a jejich osudy. A někde uprostřed knihy jsem si uvědomila, že mě nějaká příšera už ani nezajímá a že víc, než to tajemství okolo ní, mi jde o to, jak se ten propletenec osudů rozplete. Moc se mi líbil jemný a láskyplný humor, kterým se hrdinové knížky častovali v dopisech a dialozích a doufala jsem, že autorka ten příběh nezničí nějakým převykonstruovaným koncem.
Za mě spokojenost. Kniha je to zvláštní a doporučila bych ji spíš těm, kdo dovedou nechávat dveře otevřené.
Nedá mi nezmínit se o chybě v překladu (nebo přepisu?). Zmiňuje se výbuch Krakatitu v roce 1883. To mě vážně rozesmálo nahlas. Jinak jsem se u knihy jen spokojeně usmívala
Kniha se mi nějak ocitla ve čtečce, no asi jsem ji tam dala, že.. tak mě zajímalo proč.Vzala jsem to nejdřív na PC „rychločtením“ a získala jsem dojem, že příběh byl asi napsaný hlavně kvůli posledním pár kapitolám, kde si „velký holky“ přijdou na své co se týče pohádky o tom, jak ta pravá potkala toho pravého..Někdy si říkám, že je škoda, že tyhle knížky nečtou i „velcí kluci“, mohli by si rozšířit obzory. No nic. Každopádně další dojem byl, že příběh vlastně není vůbec špatný, což mě vedlo k tomu přečíst si to pořádně. No ony vlastně ani ty poslední kapitoly nejsou špatné, pro mě tedy i proto, že vím, že pak už bude rychlý konec a ne další patlání v milostných popisech. Fakt je, že po těch popisech pak už je konec opravdu rychlý a bohužel ve chvíli, kdy mě to teprve začalo pořádně bavit.
Takže něco mezi dospěláckou Kráskou a Zvířetem, trochu Drákuly a vybájené Transylvánie. A pohádky jsou vlastně fajn, ne?
Dějiny židovského národa jsou plné silných i smutných událostí. Tato kniha pojednává o jedné z nich,o povstání Makabejských. Vypravěčem příběhu je starý Šimon,poslední z pěti synů adona Matatyáše,poslední z bratrů Makabejských. Příběh začíná v okamžiku setkání Šimona s Lentulem Silanem, vyslancem římského senátu,který usiluje o spojenectví s Judeou.
Kniha je staršího vydání,tomu odpovídá i jazyk a styl.ale to neubírá nic na síle samotnému příběhu národa,který se spojil,aby hájil svou svobodu a právo na život,podle svých zákonů a zvyků.V protikladu k silnému a přitom prostému vyprávění Šimona je list,ve kterém Lentulus shrnuje svoje poznatky o židovském národě a svá doporučení,jakým způsobem si v budoucnu můžou Římané židovský národ podmanit a zotročit.
Kniha mi připomněla jinou velikou kapitolu židovských dějin, a sice povstání zelótů,vedených El'azarem ben Ja'irem,které - na rozdíl od makabejského - bylo potlačeno. Kdo máte rádi dobré historické filmy,zkuste se podívat na 4.dílnou minisérii Masada s Peterem Straussem a Peterem O´Toolem v hlavních rolích.
Už při čtení mě napadla paralela s našimi husity a musela jsem se usmát,když Gustav Flusser,autor doslovu,začíná tímto citátem:
„Pomněte na váš první boj, ježto jste malí proti velkým, nemnozí proti mnohým, neodění proti oděným statečně bojovali. Však ještě ruka boží není ukrácena!
Jan Žižka (Z listu Domažlickým)“
Tuhle knížku jsme si s kamarádkami četly v lázních po večerce s baterkou tajně,aby nás noční sestra nenachytala. Měly jsme tudíž dvojitou dávku napětí. Mně to tehdy připadalo hrozně napínavé a strašidelné. Bylo mi asi 12,nebo 13. Po návratu ke knize v dospělém věku jsem ji objevila znovu,sice trouchu jinak,ale pořád čtivě a zajímavě. Hodlám se k ní ještě vrátit. Doufám
Je zvláštní,že vám kniha může zprostředkovat vzpomínky,které jste nikdy neměli. Mě zanesla dolů k Mississippi,k lidem od vody,ke zpěvu otroků,době,kdy řeku brázdily nádherné elegantní kolesové parníky..v duchu jsem slyšela Pula Robesona zpívat Ol' Man River a cítila jsem se jako když jsem poprvé četla o dobrodružstvích Toma a Huckelberryho .
V tomhle příběhu si každý může najít něco pro sebe. Jsou tam lidé dobří i zlí. I dobří a zlí "nelidé". Je tam přátelství,romantika,ale i otázky,které se nemění v průběhu věků - Má jedna rasa právo nadřazovat se nad druhou? Co všechno je možné obětovat záchraně svého druhu a za jakých podmínek jsou omluvitelné prostředky k oné záchraně? Jaká je hodnota života v poměru k času,který nám byl dán?..A co kdybysme mohli žít tisíce let,jaká by byla jeho hodnota potom?
Každý člověk má své sny. Dobré i špatné,to záleží na povaze. Jistě je mají i upíři. Ti dobří mají dobré sny. A ti zlí mají Sny Okrvi.
Přidávám se k vícehvězdičkovým komentářům,četla jsem,viděla jsem a smekám před každým,kdo se v těžké životní situaci nevzdává.
Můžu doporučit.
Jelikož film patří k mým oblíbeným,překvapení se nekonalo,ale zato jsem si vychutnala ten jemný humor mezi řádky a fantazii autorky.
(SPOILER) (audiokniha)
"Někdo se rodí pro lásky sladkou moc, jiný se rodí pro nekonečnou noc…"
Pro mě opravdu překvapení. Příběh se rozjížděl,jako když se z kopce valí sněhová koule,na kterou se pořád nabalují další vrstvy a ona je stále rychlejší a nebezpečnější.Napadlo mě,co by se stalo,kdyby Mike nepotkal Grétu. Hledal by někoho,jako byla ona,aby mu pomohla „roztáhnout křídla“ ,nebo by se držel při zemi a celý ten šílený příběh by se nikdy nestal?
Velmi dobré,moc se mi líbilo. Na paní Agátu nezvyklé a to mě právě drželo v napětí. Přece by mě nezklamala! No jistě že ne ☺
(audiokniha)
Tak to tedy byla jízda. Příběh (umocněný skvělým přednesem Martina Preisse) sviští od začátku do konce jak psí spřežení a stěží dostanete chvilku na oddech. Přiznám se,že mi hodně nedávalo smysl chování Grega Martina,nebudu spojlerovat,přečtěte si,odpověď je až úplně na konci.
Souhlasím s komentářem polednice 1705,konec knihy je kupodivu míň uvěřitelný,než popis hrdinčiných útrap v drsných podmínkách Aljašky,ale přesto se mi kniha moc líbila.
S Janou jsem se seznámila když mi bylo kolem 10,četla jsem Sirotka Lowoodského a Janin osud jsem proplakala,držela jsem jí palce a šla bych se za ni i porvat. Později,až jsem si přečetla celý její příběh, jsem zjistila,že by se jí to asi nelíbilo a zrazovala by mě od toho.
Stejně jako "Na Větrné hůrce" od Emily,je Jana Eyrová od Charlotty jedna z mých "modlitebních" knih. Když mám pocit,že mi jde život nějak "šejdrem",jdu si popovídat s Janou.
Hrozně mi ji vychválila kamarádka,ale bohužel kniha zrovna nebyla k mání-tak jsem svou cestu Středozemí zahájila Pánem prstenů,který mě naprosto uchvátil a když jsem se pak konečně dostala k Hobitovi,byla jsem trochu rozpačitá. Jako byste po napínavé fantasy začali číst pohádku,která-literárně vzato-trochu lítá ode zdi ke zdi. Ale milý Bilbo je součást toho všeho a i tak jsem se do něj zamilovala. Někdy to prostě nebývá láska na první pohled.
Zato déle vydrží.