Atuin komentáře u knih

Autor je faun, je to bezprostřední kritik ovšem nechce vykládat kritiku čistě jako pózu. Komentuje své okolí se stejným vtipem a romantickou kavaleriíí jako ve své době Jane Austen. Z dvorského a církevního prostředí se člověku dělalo až mdlo, jak dusně byl vylíčen oproti svěžesti ostaních obyčejných lidí.Podle celkové osobitosti postav autor skvěle paroduje to do čeho vráží den co den a tak se nemůže mýlit. Slepý přece není a hloupý také ne. Vše zaonačí láskou, čímž si může být jist že o čtenáře nebude nouze - ono totiž ta láska je dramatická, nelehká a jako vždy skutečná -

2 17.10.2013

Prostě, žil, existoval, dýchal, a tak ji objevil, zhmotnil a uvedl v novou další existenci. Ať už subjektivně snil či bděl, přenesl vše co k ní a v ní cítil, ne vždy jen skvělé kavárny, setkávání s Jocyem, Fitgeraldem, rozptýleno je tu mnoho provokací, mnoho slov obrácených ven i do sebe, jako by plul na loďce svou Paříží, jejími vlásečnicemi a sám, toulající se zahradami zamlčuje vědomí existenční povahy....Vše co napsal nejsou jen vzpomínky je to vlastně nikdy nekončící věta, A v ní je zakleto vše na co by oni všichni chtěli zapomenout, vyrvat ze sebe a víc se k tomu nevracet.

6 17.10.2013

Tady se za vším ukazuje Mistr. není třeba se dotazovat a není třeba ani třeba více dokazovat. Hluboce zušlechtil a prokoumal slovo cit a z obyčejného udělal neobyčejné. Zejména v Obyčejném životě. Vmísil se a vcítil do každého slova. Rozbil stan svého já a ukázal jak veliký může být obraz lidské duše.

5 17.10.2013

Možná za to muže ono sugestivní jméno nebo Puškin:) že má příběh něco výrazného. Myslím se, že ačkoliv je to román z válečného prostředí nenese název Bitva u Thermopyl. proto lze očekávat víc prozaičnosti, která plyne z nás obyčejných lidí. Taťáně bylo velmi málo a byla by jen škoda aby nebyla ve svém věku naivní, ta roztřesenost mládí, ten skutečný smutek a starost o to jediné o svou rodinu, vždyť o co by měla mít největší strach když to zasáhla první láska. A že je válka a tam někde se hýbe vojsko? Obléhání Lenigrandu mi přišlo dost výrazné,autorka se snažila přemýšlet a vidět očima mladých myslí, i myslí již dřív nějak zasažených. Lidský kolorit na který ukázala nemůže být nikdy kompaktní.
Nepopírám, že mi tam některé scénky nepřišly úsměvné - několik jich opravdu bylo - ale dojem z ní mám takový, že si jistě v budoucnu přečtu Taťánu a Alexandra, už proto že je to paralelní část. Dojem příjemný.

4 15.10.2013

Dojmy z Živaga jsou doslova nesmrtelné, to co napsal tak zvláštně, tak svěže, osobitě a svým způsobem prudce vydává neobyčejně křehké svědectví. V momentě kdy jsem roztočila pár stran se z knihy stala událost, která až dokonce žila a existovala ve všech slovech a gestech a dosti svérázných vyjádření.Člověk zde vypadá neobyčejně pravdivě.

16 15.10.2013

Je to opravdu dílo plné ruchu, života a pohybu, které by mohlo mít klidně i víc svazků:),ale v nejlepším se má skončit.

Je to neuvěřitelně čístý, neopotřebovatelný text. Velice svůdný styl, který dělá z prozaičnosti něco většího a tísnívého. Kdybych měla tuto knihu okomentovat jediným slovem bylo by to slovo - cesta -

3 12.10.2013

Flaubert to myslel možná všelijak, ale rozhodně nenapsal komedii, a tady je to ( až na vyjímky) samé chi chi chi a a cha cha cha, jako by úděl hrdinky, ať už si život kreslila v jakkoliv růžových tónech, byl tak směšný a smrt člověka vyslovená legrace. Neboť přeci jen se ocitáme na hranici jiného času než je 21 století, kdy lze z mnoha peripetií vyjít s trochu jiným štítem. A přesto mám často dojem že je kolem mne dost takových to postav, jenže dnes nemusí svůj život ukončovat tak razantně. Je to vždy jen úhel pohledu a člověk zjistí, že ony se ty myšlenky zase tolik nepozměnili, člověk stojí pořád tam kde stál, protože společností vždycky hýbou nějaké myšlenky. A až tak zromanizovaná ta doba přeci jen nebyla, jen ty romány:)

6 12.10.2013

Eskalace celé neutěšené situace v Čechách je zřejmá už tady v duhém díle.Páni se snaží Krále otrávit, Hlava nehlava bijí všichni všechny v r. 1339 při bouřích téměř kde koho a prvně jsou zde vyřčena slova o náboženské toleranci, ovšem nemá to sílu, je to jen volání ve větru, ale silné volání ve větru. Rozehrává se štvanice na krále který se dostává z moci pánů do moci svého bratra a vše vyústí ve třetím dílem chaotickou situací kdy všemu takříkajíc dojde dech při snaze urovnat papežské schizma. Krize vyvrcholí.

2 12.10.2013

Nemusím přikládat žádné doporučení co do historické kvality, čtivosti ani zajímavosti.
Děj začíná v Křivoklátských lesích, kudy jsou tři kamarádi ( studenti) ke strýci, který má pod svou doménou ohnivý dvůr a dějí se tam vůbec takové zajímavé věci. Cesta pro ně není vůbec lehká protože jsou přepadeni, takříkajíc prozkoušeni, vyvedeni z míry. Dvojí dvůr lze vyložit takto jako dvůr krále - Václava IV. - a dvůr arcibiskupa - Jana z jenštejna, každý dělal své, takříkajíc, každý běsnil po svém.
Krutost, vzepření,rozporuplnost a na druhé straně se straní bídnost a odevzdání.

2 12.10.2013

Jiráskův román o Jiříkovi z Poděbrad ( a to oba díly) patří mezi jeden z nejlepších v jeho tvorbě, protože, přes laskavost k Jiříkovi, ukazuje právě ony slabiny neúspěchu onoho panovníka. Ať už s malým či větším úmyslem se podařilo autorovi rozbrnkat nejen plejádu emocí, ale taky dost sarkastistických narážek Druhý díl je tím zajímavější, že zde se objeví onen střet zájmů, onen konflikt mezi královým pojetím politiky a přijetím jeho návrhu jak v církvi tak u císaře.

5 12.10.2013

Tato krátká novela jistě zanechá nějaké to echo. Pocit syrové, až brutální neodvratnosti, která ji žene do takového extrému a vyvolává v ní paradoxní úsměv. Aplikoval zde prostou zkušenost ? Snad opravdu vyciťoval že je konec když je něčemu odzvoněno,že zdolat veškerou překážku může jen fantasta, vždy se něco vymkne.

Na Kafku velice "živý příběh", samozřejmě že to není nic smavého, ale na každý pád je to citlivé vyjádření někoho kdo si připadal tak neúplně stotožněn s širokou masou kolem. Prožil jeden jediný život a každé jeho dílo proto musí být notně horečnatým vyjádřením právě toho onoho života s nímž se potýkal.

3 11.10.2013

S pěti hvězdičkami tu knihu doslova podceňuji ( no neděje se tak poprvé ani naposledy). Je to lahůdka. Prakticky na každé druhé stránce jsem měla chuť udělat si nějakou poznámku, avšak ani jednou jsem tak neučinila s úctou k Blackthornovi, neboť ten také nepobíhal po ostrovech s notýskem. Alespoň mám dobrý důvod brzy se k ní vrátit. Všechny pletichy, všechna bujnost, všechny ústřední motivy, všechen Toranga, kolem kterého se vše v podstatě točilo a kvůli kterému snad ztroskotal náš Angličan se svým Erasmem, to vše dolehlo opět jako květ na hladinu vody, lehce a nedosažitelně. Všechna gesta, změny, rozhodnutí a přerody na stránkách ukazují na velice silnou, zajímavou a zábavnou knihu.

11 11.10.2013

Takový text mě nemůže nikdy urazit, jakmile se slova přetavují v
jakousi živoucí nutnost, kdy dostávají figury a tvar jakoby jimi lomcovala horečka
a dostala se jim na samou kost a přitom motto by mohlo být Některé bitvy se vybojovat
nedají. Je v tom provokace štěstí a smutku, které se spolu sebou nesou pospolu ani na
chvilku se neopuští. Je v tom i kousek lhostejnosti.Je to nepostižitelné.
Realita vysvlečená k nepoznatelnosti, neodkládná chronická potřeba pospojovat články
života s článkem smrti.
Dát tomu všemu jméno nic neznamená, v porovnáním co to je. Neovlivnitelná mysl ztracená v struktuře tak neobvyklé že je nedohledatelná.

5 11.10.2013

Vůbec jsem to jako detektivku nebrala, tedy ne prvoplánově, spíš jako takové dobré rozkreslení situace, která nastává jak ve vlaku tak mimo něj, jak se derou na povrch chaotické pocity a zároveň jak převažuje jakési uklidnění. Bylo zajímavé pozorovat osudy různých cestujících, zejména hlavních postav, jejich reakce. Ve chvílích kdy vzrůstalo napětí vlak jakoby až mizel a pak se zase navracel zpět kousek po kousku jako by odnikud, obtěžkán vším co se v něm řeklo, cítilo, dělo.

7 09.10.2013

No a vím zcela jistě že si knížku přečtu znovu a nevím ani proč, možná až mě bude bolet hlava:),Je to o slovech, jsou tam jako nějaká zajímavá gesta, drobná a velice svěží, už jsem čekala na další a další. Je v tom jakási lehkost i tíha autora jakoby si lámal hlavu nad tím co napsat, protože aby se slova ujala a mohla chopit té zvláštní moci potřeboval příběh. To je však pranepatrný důvod,aby je bral vážnějí, proto jen slova, slova, slova, ovšem vedená tak aby nezůstávala prázdná,svěřil se jim tak jak chtěl.Tep je taky jenom tep, ale v určitém rytmu je to tlukot srdce. Nikterak komentovaný prostě jen stylizovaný v jeho proporcích.
Navíc je to hodně osobité,až osobní, detaily jsou dobře pospojované,ale dost lehce možná i povrchně. Je to jeho styl nic víc nic míň.
Nevšedně všední a přitom něčím vzdálené.
Jak to napsal autor sám když se Peter ptal Míly.
- Co Japonsko? -
- Krásné.Nepřesvědčivé.-

5 09.10.2013

Absolutně nejde o nějaké autorovo převtělení se do děch bodrých pánů, protože bodří byli, já bych až řekla že se jim nad papírem tiše vysmíval " no to jsou ale nedoukové". Myšlenka a celá kompozice krásná, co slovo to výzva to lehká ironie někde v pozadí, stránky jsou plné energie, která má čtenáře snad až vychovávat,ale tak nějak jinak než se na prvníp ohled zdá. Flaubert nevytváří nic umělého, přesto jako by vytvořil alegorii, Rozhodně je to kniha která má u něj zvláštní místo.
Docela věřím že tuto svou " studii" aplikoval proto že někoho takového prostě znal.

5 08.10.2013

Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem nebyla s to zabránit, abych neukojila svou zvědavos poznat ten aspekt člověka který se tahne celou naší civilizací až do nedávna jako aproiry důležitý. Napsané je to sugestivně, no taky to nejsou Dějiny aranžmá květin že, ale už bych tento svazek nikdy neotevřela, neotevřu, to vím jistě.
No jak by řekl klasik. Kdo se bojí ať zůstane ležet za pecí. Ovšem raději zůstanu nedouk, než abych to měla v hlavě i s obrázky:) V knihách se podobenstvích nejrůznějších praktik střetnu co chvilku, ale tako vytržené a rádoby naučné mi to přijde větší a fantasmagoričtější.

Nechce se mi hodnotit autobiografii kterou napsal o svých studijních letech, protože mi nepřijde zrovna vkusné hodnotit život člověka počtem hvězdiček. Každé své motto vyjádřil Fitzgerald v každé své knize kterou napsal a že rád sem tam něco přepálil a zároveň rád udusával plyne ze všech jeho děl. Nedokázal se často pořádně vyjádřit a často se vyjádřil až nehorázně. Vždy chtěl něco významného říct a někdy se stalo že si to sakra nechal na konci pro sebe.