Aykiru komentáře u knih

Někdy stačí pár slov, abyste se přenesli do světa knihy. V našem případě do jedné malé vesničky na Islandu, na které, jak "kolektivní autoři" připouští, není nic zvláštního, snad jen to, že nemají ani kostel, ani hřbitov a ani faráře. A možná i proto se lidé žijící ve vesničce dožívají vyššího věku, než je obvyklé. Nicméně i tak se v knize umírá, ale jde vždy o odchod klidný a smířený, nesoucí nesoucí se v odlehčeném tónu celé knihy.
I přesto se však ve vyprávění vyskytnou okamžiky, kdy zvuk tříštícího skla a výstřely protrhnou opar spokojeného poklidu, a vy nestačíte žasnout, co to jen autor spunktoval za zády.
A proto varuji: Nenechte se zmást! Ač se to podle tónu vyprávění, lehké odměřenosti i šimravé cyničnosti může zdát, nejsou to příběhy povrchní a lehké, ba právě naopak. Noci jsou dlouhé a osamělost nekonečná. A odpovědi na základní otázky nenacházíme, ani tady ani tam a možná, možná bychom je nalézt ani neměli.
Alkoholu je spousty, stejně jako slz. A jediný pohyb, který lze občas zachytit, je pohyb mraků zatížených deštěm. Život je dlouhý a ještě delší pokud nemáte někoho po svém boku, kdo by s vámi sdílel nekonečnost noci i její bláznovství, protože vše temné, co v nás je právě noc probouzí.

5 24.07.2021

Domnívám se, že dobrého spisovatele od toho výborného neodlišuje ani tak myšlenka, nebo příběh, ale psychologické črty hlavních postav, od kterých se myšlenka díla a kvalita příběhu odvíjí. A právě to Ishigurova Nokturna jsou.
Ze všeho nejvíce mi připomínají psychologické črty začínajícího autora, který teprve zkouší, co všechno může, co všechno dokáže. Kdybych byla cynik (jakože jsem) nazvala bych je "Ishigurovými domácími úkoly", zkouškami nanečisto. Zahřívacím kolem. Rozcvičkou před tím, než nám akrobat předvede něco velkého. Jediný problém knihy spočívá v tom, že autor už své "něco" předvedl a příběhy jsou tak spíše (opravdu) lehkým zklamáním, než "návnadou" na další díla.
Celkově se tak i přes téma, která je záležitostí spíš těch starších z nás, nemůžu zbavit dojmu, že je psal autor mnohem mladší a mnohem nezkušenější, než je Ishiguro nyní. A i když beru v potaz, že je to autorova první povídková sbírka v rámci jeho dalších prací, bohužel spíše zapadá, než září.

5 13.07.2021

Nejprve bych chtěla uvést na pravou míru jednu věc: Reklamy Euromedie praví, že Follettova nejnovější kniha Večer a Jitro je příběhem jedné katedrály, po jejím dočtení, bych ráda tuto informaci uvedla na pravou míru: Večer a Jitro není příběhem jedné katedrály, nýbrž příběhem o tom, jak došlo postavení jedné katedrály. Což mi vzhledem k tomu, že k popisu stavby katedrály je využito posledních tak dvacet stran a celá kniha je vlastně úplně o ničem jiném, přijde jako opravdu nepřesná informace, zvlášť pro Follettova začínajícího čtenáře.
Na druhou stranu dokážu pochopit snahu marketingového oddělení upozornit na spojení s velmi oblíbenou Follettovou sérií Pilíře země, jejímž je kniha prequelem.
Moc bych si přála říct, že jsem svým prvním Follettem nadšená, zvlášť po tom, co jsem o jeho knihách četla a slyšela. Bohužel, se zdá, že právě prvky, které činí Folletta tak oblíbeným a přístupným masám, mi nesedí. Moje asi největší výtka se týká jazyka a jeho nedostatku "dobovosti".
Kniha je spíše beletrií, než pravdivou výpovědí o věcech minulých, přesto bych od autora historické literatury, čekala trošku více snahy osvojit si tehdejší jazyk, nebo alespoň některé z jeho výrazů.
Prožitek, který by se s takovou snahou pojil by byl asi daleko silnější, takhle jsem měla pocit, že místo historického románu čtu moderní fantasy ( a s nesmírnou lítostí musím konstatovat, že i některé fantasy využívající stejných historických prvků mají lepší úroveň).
Dalším problém vězí v příběhu a jeho neuvěřitelné klišovitosti. Samotný děj knihy je předvídatelný od začátku do konce, a ani ty méně bystré nenechá na pochybách, jak celý příběh skončí. Postavy jsou buď úplně dobré, či zcela špatné, a pokud se snad některá z nich nachází na pomezí, Follett nenechá nikoho na pochybách, že ke špatnostem byla svedena.
Rozsah 750 stran a nějaké drobné, mi rovněž připadá zbytečný, na druhou stranu se kniha díky jednoduchosti čte tak lehce, že se nikde na delší dobu nezaseknete, a ani pasáže, které jsou v podstatě "hluché" vám nijak vadit nebudou.
Snad i kvůli vysokému očekávání, jsem nesmírně zklamaná. Samozřejmě přečtu i navazující díly, které, jak pevně doufám budou lepší než tato.

5 18.04.2021

Kniha je stejně jako autorovy pozdější díla mnohovrstevnatá, a zároveň se v ní objevuje ještě méně věrohodný vypravěč, než je u autora zvykem. Příběh na pozadí tak dostává podobu právě té vybledlé krajiny s kopci. Vzpomínky, která se na jistých místech vytrácí a jindy je tak zřetelně ostrá a bolestivá, že je nutno ji utlumit, nebo upravit, aby člověk mohl žít dál sám se sebou.
Pokud však má Vybledlá krajina s kopci nějaké poselství, tak to, že minulost nikdy nelze nikdy zcela pohřbít, ani upravit, protože důsledky jednoho rozhodnutí mohou ovlivňovat generace narozené mnoho let poté.

5 31.03.2021

Tasmánie je úžasnou ukázkou toho, jak napsat knihu zdánlivě o všem, co je na světě důležité a současně neříct vůbec nic. A tím myslím i to nic a nic nového zároveň.
Jako by témata jen prolétla jeho myslí a bez hlubšího zkoumání a zamyšlení zas táhla za obzor zájmu (inu skoro jako ta mračna) jen aby se autor dál mohl vrátit k sobě.
Proměnit tápání životem i vlastním světem v knihu je zajímavým počinem, ovšem pokud je takových knih moc – začne i to trošku lézt na nervy.
Z mého pohledu zatím autorova nejslabší kniha.

4 23.10.2024

První kniha, na kterou jsem se po dlouhé době rozhodla napsat recenzi. Důvodů je hned několik, jednak mě mrzí, že dospělejší a inteligentnější kousky česky vydávané japonské mangy postupem času mizí pod nánosem jednodušších a pro společnost lépe stravitelných jednohubek – vždyť odkdy je manga jen bezmyšlenková zábava pro teenagery? – jednak protože je Solanin knihou, která mě po dlouhé době opravdu vzala za srdce a to i přesto a možná právě proto, že si nejsem jistá co si z toho, co jsem přečetla, mám vzít.
Snad to, že všichni musíme jednou dospět, ale není nutné dopět úplně. Že každý sen je důležitý, ale nesmí se na něm lpět za hranice možností. Že každý v životě musí občas dělat kompromisy, ale vždy nutné ponechat si, na čem vám nejvíce záleží.
Solanin není a nikdy nebyl oddechová manga, a pokud hledáte odreagování, nebo klišé romantiku, tohle není nic pro vás. Takhle kniha je totiž o dospělých, nebo spíš o lidech, kteří jednoho dne zjistí, že dospět je jedinou šancí na přežití.

4 29.06.2022

I když to říkám opravdu nerada, Zpěv Susannah mě spíše zklamal, než nadchl. Důvodů k tomu je hned několik. Jednak linka Susannah-Mia je opravdu je jednou z mých nejméně oblíbených (a i když chápu důležitost „dítěte“, přítomnost Mii pro mě nemá žádné logické opodstatnění), jednak i linka Pistolníka a Ediieho hodně stagnuje, nemluvě o vytvoření postavy/reálného spisovatele/ zprostředkovatele ka Kinga. Jedné co knihu tak nějak zachraňuje je linka Callahana, Jakea a Ocha a nová postava Johna, která je podle mého jedním z nejlepších charakterů série.
Zda je zpodobnění sebe sama jako „postavy“ ve svém vlastním příběhu nesmírně egoistický tah, nebo brilantní nápad si musí rozhodnout každý sám. Z mého pohledu je to chytrý tah, jak povznést knihu na další level, přidat další vrstvu příběhu a tím ho „zpřítomnit“ i v našem světě, ne jako pouhý příběh nebo knihu, ale jako součást naší reality, který nevyšel.

Na přirovnávání knih k Carollově tvorbě jsem se postupem let stala velmi alergickou. Není proto divu, že když se mi dostal do rukou tento komiks, byla jsem notně skeptická. Přece jen nálepkou „jako Carol“ bylo označeno tolik levných kopií, které srážejí sami sebe v marné snaze napodobit nenapodobitelné, místo toho aby (a to je podle mě pravý Lewisův odkaz) sami objevovali, až to hraničí s absurditou.
Nicméně s potěšením musím přiznat, že Azimut je v tomto směru příjemnou výjimkou. Poutavý lehce groteskní příběh doprovázený překrásnou kresbou je jedním z nejlepších knižních počinů tohoto roku a možná i vůbec.
Jednoduše řečeno Azimut je jako život sám. Lehce nekonvenční, těžce bláznivý, příjemně ujetý a nechutně návykový.

4 18.11.2021

a není spolehnutí na tmu
to ticho bolí jako svět
a hluchý chtěl by naslouchat mu
a slepý nahlas rozumět

Nemyslím, že je třeba něco dodávat.

4 28.07.2021

Pokud je Stephan Zweig v něčem opravdovým mistrem tak v zobrazování vzplanutí té nejniternější vášně v postavách, jejichž život je do chvíle výbuchu spíše snem, než žitím. Pokud autorovy postavy cítí, cítí se vší zničující vášní, sobectvím, vědomím blízké propasti. Jejich city, tak nové ještě neznají hranice, jejich nadšení ještě není zevšedněno. Vše je jasné, krásné nové, objevné. Svět je kolotoč hlasitě vyzdvihující vlastní jedinečnost, krásná pohádka utržená ze řetězu. V jeho barevném víření můžete být vším. Jenže co se stane, když hudba dohraje, světla zhasnou a vy najednou zjistíte, že jste sám a bez peněz?
Kristýně se stane právě to. Pohádka přerušená zaklinkáním krutých hodin je náhle pryč, co s tím? Vzlétající pták představ je sestřelen, auto tak rychle ženoucí se noční tmou zastavuje za skučení brzd na okraji srázu. Touhy, které jako ohňostroje zdobily temnou klenbu, jednou, podruhé, potřetí, ještě nejsou pryč. Vzpomínky stále víří v paměti. nepohřbené. Jak se s tím vyrovnat? Rozum velí zemřít, ale zemřít nelze. Tvrdohlavost života je nezměrná.
To, co by se dalo pokládat za pravděpodobně skutečný konec příběhu Lízy Doolittlové z Pygmalionu (pokud by někdy doopravdy žila) se v půlce knihy mění na sociální drama, kde se do sporu dostává nejen bída a bohatství, ale především malá - námi všemi žitá - lidská spravedlnost a ta velká obecní soudy uznávaná.
Ve světě, kterým ještě otřásají dozvuky války, je tak člověk postaven před otázku po sobě samém. Po vlastní svobodě a právu na štěstí, po člověku skutečně žijícím, ne jen živořícím, po mravních zásadách, po spravedlnosti.
Všem známý motiv přeměny housenky v motýla je tak ozvláštěn o další a další roviny z nich každá jako by byla další variantou té základní otázky po právu na život a štěstí, na sebe sama. Zdánlivě naivní příběh nám dává možnost nahlédnout na téma proměny, která nutně nemusí končit motýlem, ale může pokračovat dál a dál, zdánlivě do nekonečna.

4 11.05.2021

Třicet šest let po vydání prvotiny, vzpomíná McEwan na dobu svých prvních literárních pokusů takto:
,,Beletrie byla synonymem svobody. Právní bitva kolem publikace Joyceovy Odyssea, soud ohledně vydání Milence lady Chatterleyové, divoké překračování hranic v knihách jako je Rothův Portnoyův komplex nebo Burroughsův Nahý oběd, to vše mě utvrdilo v přesvědčení, že psát prózu znamená závazek vzít čtenáře za ruku, dovést ho na okraj propasti - a skočit. Úkol spočíval v nalezení hranice a jejím překročení."
A to se mu bezesporu daří. Snaha šokovat, překračovat hranice je jistě nepřehlednou složkou každé McEwanovy knihy. Pokud byste se však zaměřili pouze na ní, uniklo by vám to podstatné. A to sociální kontext.
Číst McEwana je většinou jako dívat se na konec filmu, vidíte vraždu, jste zhusení. Vidíte kluka, který znásilňuje svou sestru, mladé lidi opékat si kočku, muže, který masturbuje ve skříni. Jste šokováni. Žádná z McEwanových knih nenabízí možnost číst jí místo pohádky pro děti, čistě protože se nezabývá krásou a cností lidství, ale spíše jeho odvrácenou stranou (protože co - odpusťte mi - lidštějšího, než lhát, abyste dosáhli svého, než touha vrátit se do dětství? V tom "návrat k přírodě" opravdu nevidím).
Ale vraťme se zpět, vraťme se k příčině. Obludnost, kterou pociťujete při čtení nepochází z činů samotných, ale z toho jak a jakým způsobem jednotlivý protagonisti povídek překračují hranice. Ale překračují je doopravdy? Pokud se na McEwanovu tvorbu podíváte blíž velmi často zjistíte, že v jeho výtvorech žádné hranice nejsou stanoveny, to jen my-čtenáři je předpokládáme.
Možná děsivost nespočívá v překračování hranic, ale v jejich neexistenci. Není to přesně to, co nás tak znechucuje a zároveň fascinuje na Betonové zahradě? Postavy samozřejmě vědí, že tam někde ve vnějším světě hranice existují, ale ve světě vnitřním, nebo v rámci rodiny, společenství, nebo nich samých je nepociťují. A vyšší moc (policie, rodiče, dospělí), které by je měli chránit a stanovit, to leckdy nečiní vůbec, nebo jen velmi ležérně, nebo je sami překračují. Otázka odpovědnosti, tak padá jako kámen do studny a odpověď nepřichází.
Shrnuto a podtrženo se McEwanova prvotina První láska, poslední pomazání víc než vyrovná knihám pozdějším. Autor nám sice prozatím "pouze" představuje své hračky a nástroje (mezi které patří i ironie a sarkasmus), kterých bude později využívat, aby vystavěl "autorský styl", ale už zde je vidět, že jde o základy solidní. Škoda jen, že ten nádech Bradburyovské melancholie a něhy se časem úplně vytratí.

4 02.04.2021

Karika je dobrý v budování napětí a výběru tématu, co mu však k dokonalosti schází je vše ostatní. Na klasický duchařský příběh, kdy trojici hlavních hrdinů pronásleduje "démon větru", je našroubován rádoby hluboký mytologicko-mysticko-matematicko-fyzikální (a bůhví, co ještě) závěr. Ano, v Trhlině to z různých důvodů fungovalo, ale ve Smršti? Je mi líto.
Postavy jsou v nejlepším případě nesympatické, v tom horším je stejně jako já začnete programově nenávidět. Dokážu pochopit Karikovu snahu vzbudit zdání, že tohle se může stát "komukoliv", že hlavní postavy mají být "typickým vzorkem slovenské společnosti v určitém věku", bohužel by výsledkem neměla být čtenářova touha, aby hlavní postavy zemřely, co možná nejrychleji.
Když to přidám k faktu, že příběh samotný má několik větších děr, tak nemůžu hodnotit lépe. Je mi líto.

4 25.03.2021

Tenhle typ knih mám neobyčejně ráda. Baví mě na nich především to, jak interaktivní dokáží být. Můžete je číst v jednom i ve více lidech, diskutovat, hádat, tipovat si. Vždy se u toho pobavíte, a navíc ještě prověříte své pozorovací schopnosti. Hlavním kamenem úrazu nejen těchto knih jsou konce. Často se stane, že kniha nebo série je výborná, ale když dojde na vyústění, prostě Vám to nějak nesedne, nebo to naopak skončí přesně tak, jak jste se domnívali/ báli. Bohužel Královská hra je pro mě jednou z nich, a proto nemohu hodnotit jinak.

4 11.03.2021

Šarlatán není kniha, kterou bych si sama vybrala, nicméně mě příjemně překvapila. Zejména se mi líbil styl vyprávění, na kterém je poznat, že kniha má filmový předobraz, a díky kterému se autorům podařilo vyhnout se únavnému popisu hluchých míst. Ztvárnění postav ani jejich chování se neodvažuji soudit.
Poslední, co bych ráda dodala je, že mě překvapilo kolik z knihy či scénáře bylo autory "dodáno" a celkově kolik z života Jana Mikoláška zůstává úplným tajemstvím (možná je více řečeno v jeho životopisech, nevím), nebo jsou předmětem spekulací. V dnešní době, kdy veškeré informace o lidech dostanete po pár kliknutích tlačítka, je to podivně osvěžující.

4 07.03.2021

Nacházíme se na počátku války, která má být tou největší a nejkrvavější za hodně dlouhý čas, proti sobě v ní budou bojovat dvě společenství. Ale opravdu je tomu tak? Nebo se jedná jen o tažení jediného člověka, který strhne dav ? Svět Moře střepů není jen černobílou šachovnicí na které se v nekonečných soubojích utkávají ti dobří s těmi špatnými, nýbrž světem pološera, kde větší krutost a vychytralejší plán většinou znamenají vítězství.
Půl Války je za mě dobře rozehranou partií, ve které zrada střídá zradu a i na konci jsme stále ještě na začátku. Uzavřený kruh, koloběh událostí, ze kterých je skoro nemožné se vymanit a změna? Ta je více než obtížná. Cíl je v nedohlednu a občas je těžké rozlišit kdo je přítel, a kdo nepřítel. Nebo jsou nakonec všichni svými vlastními nepřáteli?
Tam, kde většina Abercrombieho knih začíná, tahle trilogie pro mladší publikum končí. Náhoda? Ani omylem, hezký marketingový tah.
V komentaři k Půl Světa jsem vyjádřila naději, že Půl Války bude díl přelomový, a to svým způsobem taky je. Najdeme tu víc intrik, víc zrad, víc boje a víc temnoty, přesto jako by tomu něco scházelo. Možná je to tím, že jsem si nedovedla oblíbit hlavní hrdinku, která možná projde velkou změnou, její "neomylnost" se však nemění. Možná mi nevyhovovala, že z mých oblíbenějších postav se staly jen ploché kulisy pro Skařin příběh. Možná to bylo tím, že to celé tak nějak postrádalo prvek překvapení. Nicméně i tak se jedná o zdařilý příběh, který má mnoho co nabídnout.

4 21.02.2021

Jako malá jsem vždy u Wildeových pohádek brečela, jako dospělá u nich brečím znovu. A přestože se zdá, že některé věci se nikdy nezmění, tentokrát se něco změnilo - způsob zpracování.
Spojení klasiky a komiksu je z mého pohledu vždycky nesnadné věc. Jednak zpracování klasiky jako komiksu nemusí sedět "usedlejším" čtenářům, jednak většinou moderněji založené čtenáře komiksů nemusí zaujmout klasika. Pravdou však je, že když se to povede, tak to stojí za to. A tentokrát se to opravdu povedlo.
Fakt, že Wildeovy příběhy spíš než pohádky připomínají "pohádkové horory" se sladkobolným koncem, nepřekvapí. Ovšem způsob, jakým je Wilde schopen propojit nadhled, cynismus a jistou blazeovanost se smutkem, patosem, bídou s tragickou smrtí, tak aby stále dokola dojímala, nepochopím. Jeho zaujetí mladí, krásou a bohatstvím k přímému kontrastu se smrtí, bídou a mravní zkažeností je tu stejně patrné jako v Obraze Doriana Graye. A Craig Russell za ním ani zdaleka nezaostává, jeho barevná téměř až naivní kresba dokonale kontrastuje s přímočarou krutostí Wildeova světa stejně s jako jeho otevřenou laskavostí. Protože vše, co postavy tohohle komiksu dělají, dělají naplno.

4 30.01.2021

Tři jízdenky do dobrodružství jsou mým malým návratem do dětství, kdy jsem Durrellovy knihy přímo hltala. A co je báječné, za ta léta se vůbec nic nezměnilo. Tři jízdenky jsou stále stejně plné radosti z objevování, lásky ke zvířatům, humoru a laskavosti.
Jediné co bych novému vydání chtěla vytknout je špatné odsazování odstavců (nový odstavec opravdu nezačíná v půlce věty).

4 03.01.2021

Brandon Sanderson je pro mě Vypravěč s velkým V, a to ať se jedná o jednodušší série jako je právě Vzhůru k obloze nebo o ty lehce delší například Archiv Bouřné záře. Prostě to umí. A i když Vzhůru k obloze není kdovíjak složitá, přesto vás zahřeje u srdce. Jinak řečeno je to příjemná jednohubka na dny, kdy jste nemáte náladu na nic moc těžkého, ale stejně se chcete kvalitně bavit.

4 09.11.2020

Vykreslit charakter postavy, tak aby byl uvěřitelný a navíc neztratil nic z lidské neukotvenosti, mnočetnosti, ze své rozervanosti a nestálosti a nevědomosti je těžké. Zaplnit takovými postavami knihu se zdá být skoro nemožné, a o přesto to Daphne du Maurier znovu dokázala.
Obětní beránek není románem o záměně jednoho za druhého, ale o tom, kde se obě tak odlišné osobnosti střetávají, poznávají a mění. Spisovatelka se nedrží tak populární konceptu dobrého, nebo špatného člověka – o to zde nejde.
Jde tu o člověka – tečka.
A to je asi vše, co je potřebné vědět.

3 18.01.2024

I přesto že moje nadšení pro tento žánr vinou špatně napsaných knih rok od roku upadá, si vždy ráda přečtu něco od svých starých osvědčených autorů. A tím pro mě Ryan rozhodně je.
Písně temnoty jsou sbírkou čtyř povídek/ novel velmi rozdílné kvality. Zatímco první z nich (Paní vran) zběhlé čtenáře tohoto žánru neurazí ani nenadchne, druhá (Zástupy mrtvých) nám každou větou připomene, kvůli čemu Ryanovi knihy tolik milujeme. Zchlazení nadšení, které by snad po přečtení výše uvedenou povídky, mohlo přijít, zaručuje třetí a nejslabší část knihy Lord výběrčí, která snad až příliš klasickým převyprávěním složitého vztahu otec zklamaný syn, nezaujme a ani nepotěší. Poslední a nejkratší z příběhů je příjemným navrácením k ,,vyprávění kronikáře" o další neméně fascinující stránce historie světa Stínu krkavce.
Vzato kolem a dokola je kniha Písně temnoty bilancováním mezi tím dobrým a tím horším co nám Ryan ve svém světě nabízí. Za mě 3,5.

3 24.06.2023