BabaJaga11 komentáře u knih

Trochu mi to připomínalo "hororové" pohádky jako z knihy "Krása nesmírná". Všechno je vylíčeno nesmírně přímočaře, bez nějakého vysvětlování a omlouvání – tak se to prostě stalo a hotovo. Ani jsem nespočítala, kolik lidí v knize zemřelo násilnou smrtí... holt středověk. Trochu rozporuplné, na jedné straně se Vigdis modlí v křesťanském kostele, na straně druhé by Ljota ráda viděla mrtvého. I když nakonec zjistí, že si možná celou dobu přála něco jiného.

Bavilo mě číst o tom, jak někdo někam přijel, byl přijat jako host se všemi poctami, bohatě pohoštěn a štědře obdarován... opravdu jako v pohádce. Ale taky to mohlo sklouznout k tomu, že dostal oštěpem nebo mečem. A co mě hodně zaujalo, že za zabití člena rodiny mohla rodina žádat náhradu v drahých kovech či naturáliích. Ovšem musela být dostatečné výmluvná, anebo se jejich případu musel ujmout někdo vlivný. Ani když náhradu obdrželi, nebylo jim upřeno právo pomstít smrt smrtí. Přesto se to tak nějak bralo, že je to něco normálního. Bydlet pod jednou střechou s vrahem zřejmě nikomu nevadilo, ale "pohaněná" žena, to bylo něco jiného... i když tedy křesťanství ještě nebrali moc vážně.

Řekla bych, že pro čtenáře z naší doby a navíc střední Evropy možná trochu nezvyklé, ale za přečtení knížka stojí. Čte se dobře a taky se dobře vejde do batohu při cestování. A určitě potěší v další knihobudce, kam ji brzy zase odnesu :-). A už se těším na Kristinu Vavřincovu, kterou jsem nedávno získala za pár korun v dobročinném bazaru.

41 11.10.2019

Ač jde o román, opírá se o historické skutečnosti, jednak o politický vývoj v Evropě v období mezi dvěma světovými válkami, během 2. světové války a krátce po ní, jednak o rozvoj medicíny, zejména pak výzkum patogenních bakterií a proti nim použitelných léčiv. A samozřejmě nechybějí ani milostné vztahy, pevná přátelství a v náznaku se objevují i špionážní záplatky. Moc se mi to líbilo, ač to není zrovna jednoduché čtení. Spletitá historická fakta jsou okořeněna fiktivním příběhem J. Elgara, který v knize vystupuje jako hlavní hrdina a vypravěč; údajně on mohl za to, že siru A. Flemmingovi zplesnivěly bakteriální kultury, což stálo u zrodu penicilínu, ovšem dobové dokumenty se o žádném nedůsledném studentovi nezmiňují.

Je tam hodně postav různých národností – Němci, Britové, Američané, Francouzi... Místy se autor soustředil na pečlivý popis prostředí a lidí, ať již obydlí hlavního hrdiny, chodů nějaké večeře, či vybavení laboratoří... pro někoho by to asi bylo dost nudné. Mně to nevadilo, dává to totiž prostor pro přemýšlení o hrůzách nejen válečných, ale např. i o Německu před 2. světovou válkou (je neuvěřitelné, jak dlouho před rokem 1939 Hitler nechal vraždit a věznit své politické odpůrce, spousty lidí – a procházelo mu to) či o tom, co po válce dělaly vítězné mocnosti (USA nejen pochytaly a do svých laboratoří "vyvezly" spoustu německých vědců, aby se tam věnovali výrobě zbraní včetně jaderných – jak ušlechtilé, že? :-(, ale prolezly v Německu veškerou možnou dokumentaci a sebraly vše, co mohlykomerčně využít... kupodivu Britové, kteří jim v tom pomáhali, moc nezískali, ukazují se jako gentlemani, kteří se nesnaží na válce co nejvíc "vytřískat", na rozdíl od Američanů).

Velmi silné bylo líčení prvních pokusů užití sulfonamidů a penicilínu u pacientů a zoufalství, když léku nebyl dostatek a pacient nakonec přes slibné zlepšení zemřel. Komerční výroba těchto léků byla již během 2. světové války zvládnuta, ale distribuce byla během války a krátce po ní velmi omezená a lidé umírali dál. I zde se ovšem někomu válka "vyplatila", zejména penicilín se vyvažoval takřka zlatem...

Nesmírně poučné, hlavně tím, jak je lidstvo stále nepoučitelné... Doporučuji!

42 08.10.2019

Nečekala bych, že mě tato kniha, kterou jsem získala zdarma coby výtisk vyřazený z obecní knihovny, tolik chytne za srdce. Tváří se tak obyčejně... a přitom je to skrytý poklad, obsahující spoustu cenných poselství. Například to, že někdy se v životě dostaneme do situace, kterou bychom si sami nevybrali, ale nakonec od základu změní náš život takovým způsobem, že jsme za to hluboce vděčni.

To je i případ Anděly a Jana. Jejich tělesná postižení jsou vážná a nepřehlédnutelná, ale nakonec zjistíme, že mnohem větším omezením než tělesný stav je pro ně jejich nitro. Zejména pro Jana – zdá se, že touží po svém klidu, svých knihách, bojí se změn a nikdy nevyleze ze své ulity. V podstatě se bojí toho, že na něj bude příliš vidět, lidé o něm budou mluvit, ukazovat si na něj, vysmívat se... nakonec zjišťuje, že těch, kdo to dělají, zas kolem sebe tolik nemá.

Anděla je neřízená střela, živelná a bezprostřední. Svoji lásku projevuje tak, jak umí. Především pro své milované vykoná obrovskou spoustu práce, a to prosím s pouhou jednou rukou, protože druhou nemá. Byla by si ráda i povídala, jen tak, o všedních starostech, což se jí s mlčenlivým a do sebe zahloubaným Janem příliš nedaří. Není to žádná intelektuálka, ale i Jan uznává, že její postoje jsou prosyceny životní moudrostí. Proč o něčem jen číst? Proč to rovnou neudělat?

Mladou dvojici opouštíme ve chvíli, kdy jejich společný život získává pevný řád a je protkán jemnou radostí. Mají k tomu dobrý důvod, a vlastně ne jen jeden! Netuším, zda je příběh smyšlený, anebo předlohou byla skutečná dvojice. Každopádně z počátečních rozpaků a konfliktů vzniklo něco moc hezkého. Vlastně se udál malý zázrak.

Někdy má člověk všechny přepoklady být šťastný – je krásný, zdravý a úspěšný – a přesto štastný není. Příliš mnoho možností někdy vede k neschopnosti rozhodnout se a u rozhodnutí vydržet. Když nám všechno štěstí spadne samo do klína, nemusíme se snažit je sami vytvářet. Na začátku dvojice připomíná pár z pohádky... a pak se to pokazí, snad natruc všem skvělým předokladům... protože proč si nenajít ještě někoho lepšího?

Někdy je dobré nemít příliš mnoho možností, tak jako Anděla a Jan...

...ani mnohé skvělé knihy bych nepřečetla, kdyby toho v polici v nádražní knihovně bylo víc na výběr :-).

45 02.10.2019

Poté, co jsem napsala ke knize sáhodlouhý komentář, dala "vložit komentář", a ten se tvářil jako uložený, jsem si jej chtěla prohlédnout a opravit případné překlepy. Ve skutečnosti se však komentář neuložil :-(.

Sorry, DK, ale podruhé ke stejné knize nic nepíšu! Že by se Ti nelíbila moje kritika - byť jen velmi mírná – americké lehkomyslnosti až nezodpovědnosti, hamburgerů a cheesburgerů a chipsů namísto pořádného jídla a pár dalších věcí? Anebo to, že PCT je určitě fajn, ale že i naše domácí stezky mají kouzelnou moc změnit srdce i mysl člověka, byť se člověk nepohybuje v málo pozměněné divočině, ale třeba mezi poli, lesy a lukami, ovšem mimo turistické cesty stejně krásně osamocen? Že i tady můžete prožívat podobné niterné pocity jako Cheryl? Ať je to cokoli, milá DK, jdu spát a ještě než zhasnu, začnu číst nějakou novou knížku. Doufám, že komentář k ní mi už nesežereš! :-)

58 30.09.2019

Napínavé od začátku až do konce, nemohla jsem se odtrhnout, a to i přesto, že děj je poměrně spletitý a nabitý postavami. Román vlastně nemá hlavního hrdinu, je v něm hned několik důležitých postav, jimž autorka věnuje větší pozornost, popisuje jejich dětství, životní osudy... a u některých i hořký konec.

Trochu mě mrzí, že na konci knihy se již nepíše o tom, kam se poděli Jiřík Bezejmenec a jeho žena Ofka, ale kdoví, možná se ještě objeví v posledním dílu trilogie. Taky bych uvítala nějakou předmluvu nebo závěrečné shrnutí autorky, z níž by bylo jasné, o kterých postavách historikové vědí, že existovaly, a které jsou vymyšlené pro oživení děje. Zatímco k příslušníkům vyšší šlechty a dalším významným osobnostem (J. Krčín a další) existuje dostatek věrohodných informací, takže v tomto směru se autorka mohla držet historických faktů, o nižší šlechtě již tolik informací není, tím méně pak o poddaných. Není divu, že např. osobnost Jakuba Kubaty, vůdce selské vzpoury, je dodnes opředena tajemstvím, nebo že paní Eliška Kořenská, zde vylíčená jako žena soucitná a spravedlivá, která poskytuje azyl chudým, je jinde popisována jako ztělesnění zla (i když pokud je pravda, že měla "pifku" na J. Krčína, mocného třeboňského regenta, který dovedl zaonačit i "úpravu" informací ve svůj prospěch, asi takové rozporuplné hodnocení její osoby nepřekvapuje).

Samostatnou kapitolou je J. Krčín, který je vylíčen takřka jako netvor. Četla jsem o něm více knih, ale tato je asi nejkritičtější. Těžko říct, kde je pravda. Ovšem nezapomeňme, že to byl člověk Rožmberky velmi vážený, protože přinášel spoustu peněz do jejich pokladen. A jeho dílo – rybníky, rybniční náhony a další stavby - se z velké části zachovalo dodnes. Krčín měl tudíž mocné ochránce, kteří jistě zdůrazňovali hlavně jeho kladné stránky, a to i sami kvůli sobě. Dnes už se člověku jaksi nechce věřit, že by někdo, kdo vytvořil tolik krásy, mohl být tak zlý... Jenže skutečnou pravdu se zřejmě nikdy nedozvíme...

45 24.09.2019

Velmi zvláštní básně, kterým jsem příliš neporozuměla. Asi to nebyl jen můj problém, protože tuto knížku, kterou jsem získala zdarma jako vyřazenou z knihovny, si za celou dobu nikdo nevypůjčil.

Je to taková směs všeho, obrazy přírody, měst, myšlenky, často zcela absurdní. Odborník by jistě básně přiřadil k určitému směru a možná by zaplesal – já ovšem nikoli, a proto raději nehodnotím, aby kniha nedostala neprávem špatnou "nálepku". Každopádně kdo má rád básně klasiků jako jsou Jaroslav Seifert, František Halas či Ladislav Stehlík, z mladších třeba Jan Pilař, asi bude zklamán.

Název básně obvykle vůbec neodpovídá obsahu, ovšem asi to byl záměr autora - možná chtěl šokovat, překvapit? Některé básně poukazují na složité děje v přírodě nebo technice, objevují se odborné výrazy, na to ale navazuje nějaký snový popis, takže to celé nedává moc smysl. Co pro mě bylo zajímavé, je snad jen v mnoha básních probleskující varování před ničením přírody, či přímo popis toho, jak člověk přírodní prostředí již do značné míry zničil.

Zde je jedna ukázka (a zároveň jedna z nejpochopitelnějších básní – alespoň pro mě :-)):

"Hosté

Je ještě voda
která nechladila atomové reaktory?

Je ještě voda
se vzdušnými póry?

Hlubinné břicho oceánů
těhotenstvím roste

Jsme ve vesmíru doma
a na Zemi hosté"

Knížka poputuje do některé nádražní knihovny, kde si jistě své čtenáře najde :-).

Moje první kniha o této problematice. Možná, že existují lepší, tady mě dost rozčilovat nepříliš kvalitní překlad, ale každopádně je to dobrý a detailní přehled o tom, jak nám počítače, mobily (zvláště pak ty "chytré"), tablety a další podobné vynálezy zasahují do života.

Možná, že někomu mohou mnohá tvrzení, která se v knize objevují, připadat přehnaná. Autor však odkazuje na původní zdroje informací, takže kdo má zájem, může si dohledat primární data. Pravda, bylo by to asi dost časově náročné, protože většina pramenů, na něž autor odkazuje, zřejmě není na internetu volně dostupná a lze se k nim dostat pouze přes veřejné knihovny ve větších městech či velké předplacené databáze, např. na univerzitách. Ale možnost nahlédnout do původních pramenů tu je.

Osobně patřím spíše ke konzervativnější skupině, tedy mobil mám jen "klasický" a na počítači trávím čas především pracovně, protože prostě v mém povolání to jinak nejde. Bohužel jsem nucena dost věci dohledávat i na internetu, což je asi ten největší "mor". A tak vidím, co to se mnou dělá – vůbec nic dobrého. Řeknu to otevřeně – z počítačů a internetu se blbne. A hodně. To je moje osobní zkušenost, knížka pana Spitzera mi ji jen potvrdila. Vůbec si nedovedu představit, že bych měla mít ještě další digitální média. Pár dní bez počítače je pro mě jedna z nejúžasnějších věcí. A vůbec nechápu to obrovské nadšení pro zavádění digitální techniky do škol, či dokonce školek a jiných zařízení pro nejmenší děti. Copak zodpovědné osoby samy na sobě nepozorují, jaký negativní vliv digitální média mají? I když možná už jsou tito lidé v takové fázi rozkladu kritického myšlení (či myšlení vůbec), že ze svých zkušeností nedovedou nic vyvodit...

Jedna dobrá zpráva na závěr – čtení knížek, aspoň těch "klasických, dovede negativní vliv digitální techniky do jisté míry zvrátit. Není to jen tím, že pak nemůžete internetu nebo smartphonu věnovat tolik času. Čtením knih se posiluje paměť, představivost, soustředění, vyjadřovací schopnosti a další dovednosti. Vyzkoušela jsem to sama na sobě a funguje to naprosto skvěle! A dokonce mám pocit, že nejlíp fungují ty knihy, které mě na první pohled nezaujmou :-). Tak hrr na ně! :-)

45 18.09.2019

Hezky, čtivě napsáno, přečetla jsem po večerech a během cest veřejnou dopravou za tři dny. Celou knížkou lehce prostupuje smutek z neúprosného běhu času a pomíjivosti života. Jsou to věci, které si někdy neradi připouštíme, ale stojí zato se nad nimi zamyslet, tak, jako se zamýšlela Marianna – ústřední postava příběhu. Někdy je těžké něco změnit a čas, ten už vůbec nezastavíme, ale důležité je usilovat, navzdory všem nepříznivým okolnostem (a že jich v životě Marianny bylo!), nenechat se životem semlít.

Román končí okamžikem, kdy se mladší dítě Marianny a Josefa, syn Pavel, vydává studovat do vzdáleného města. Trochu mě mrzelo, že tím příběh skončil a víc jsme se o šikovném a chytrém Pavlovi, který byl matčinou nadějí, nedozvěděli, ale je pravda, že tři generace jsou na jeden román až dost a že každý příběh je konečný, tak, jako je konečný život sám...

Román je zalidněn spoustou postav, z nichž některé jsou vyloženě nesympatické. Autorovi se ale povedlo vykreslit jednotlivé postavy velmi realisticky, i na nesympatických postavách nachází alespoň občas světlé stránky a naopak kladní hrdinové jsou vždy lidé chybující. Autor jejich jednání zasazuje do širších souvislostí, a tak se nám před očima odvíjí plastický obraz života na malé jihoslovenské vsi od začátku 20. století až přibližně po 60. léta. Mnoho myšlenek, v románu obsažených, má ovšem univerzální platnost, bez ohledu na čas a prostor.

42 15.09.2019

Kolik podobných příběhů se asi za 2. světové války událo? Kolik židovských rodin bylo násilně rozděleno, kolik lidí poníženo až na samé dno lidské důstojnosti? Kolik německých vojáků mělo války a propagandy záhy plné zuby a bylo by se raději vrátilo k rodinám? Kolik vysoce postavených důstojníků SS si myslelo, že si mohou dovolit všechno a tvrdohlavě bránili zrůdnou ideologii až do konce? Vytáhnout vězně-lékaře z koncentračního tábora kvůli přítomnosti u porodu sice asi nebylo běžné, i když i takové věci se jistě děly...

Závěr knihy také není běžný na tu dobu. Čtete, říkáte si, jak to s tím porodem a lékařem Samuelem dopadne, byli byste rádi, kdyby se zachránil... třeba v sobě sturmbannführer objeví zrnko lidskosti... sice to tak nevypadá, ale když lituje všechna vybombardovaná německá města a mrtvé německé civilisty, třeba přece jen... Samuel přežije – a nezachrání ho ani útěk, ani bandité v temných lesích po cestě do Prahy, ani sturmbannführer... jen to, že nikdo si nemůže dovolit všechno, všichni podléháme přírodním zákonům, i německý voják...

Kniha krásně ukazuje několik věcí, na něž se dnes zapomíná. Hitlerem se nechal zblbnout celý německý národ. A i když řada lidí po nějaké době poznala svůj tragický omyl, už nebylo cesty zpět. Jednotlivec nic nemohl změnit a čekal, až jej "osvobodí nepřítel", zkrátka až válka skončí z jakéhokoli důvodu. Ti nejuhlazenější, v uniformách bez poskvrnky, milující otcové rodin a pozorní manželé, zkrátka "dokonalí a slušní" muži se dopouštěli největších zvěrstev. Dovedli se z hloubi duše – a oprávněně – rozzlobit nad smrtí německých dětí po náletech spojenců, ale nikterak nelitovali děti "méněcenných národů" odvážené v transportech do koncentračních táborů - otrhané, špinavé, hladové, vyděšené a samotné, bez rodičovského pohlazení a laskavého slova. Tento hrůzný kontrast najdeme na více místech knihy. A pak tu bylo obyčejné, neokázalé lidství. Pár týdnů práce pro někoho, kdo upadl v nemilost. Kousek chleba podstrčený do transportu. Pomoc raněnému ve vězenském oblečení. Hrdinové, kteří se báli být hrdiny, ale přesto pomohli. Leckdy byli většími hrdiny, než hrdinové se zbraněmi. Vždyť i maličkost může zachránit život, dát kapku naděje...

Celý děj je zasazen do tu poklidné, tu unavené, tu nervózní atmosféry po cestě k hranicím protektorátu. Je léto, zraje kukuřice, slunečnicová pole září do dálky, obloha se modrá, sluníčko žhne... do toho žízeň, prach, hluk, jak německé kolony táhnou na východ, v naději na vítězství na ruské frontě... a obavy z policie, vyzrazení, banditů... lasičky schované v křoví :-))). Víc nevyzradím, přečtěte si to!

46 12.09.2019

Tuto knížku jsem původně vzala v dobročinném bazaru (kde ji nikdo nechtěl) pro moji maminku. Jenže ona celou tu sérii už kdysi dávno četla. A tak, v "porevoluční náladě" po přečtení Stendhalova Luciena Leuwena, jsem se do knížky pustila sama.

Předesílám, že první díl Pádu Bastily jsem nečetla, protože ho nemám. Ale vůbec mi to nevadilo, příběh je velmi napínavý a člověk s jeho pomocí pochopí nejen mnohé historické souvislosti Velké francouzské revoluce, ale i historii zcela nedávnou, ba dokonce se může zamyslet nad budoucností. Vždyť jak známo, historie se opakuje – protože člověk je tvor nepoučitelný a opakuje i chyby, které už tu nejednou byly. Jednou z nich je revoluční nadšení a představa světlých zítřků – to samo o sobě by bylo krásné, kdyby to nebylo tak často zneužito k pouhému vraždění. Ač Pád Bastily II popisuje začátek revoluce, Pitou a zejména Billot jsou i tak otřeseni tím, co všechno může z původně ušlechtilých myšlenek vzejít, kdo je může zneužít a co to všechno udělá s člověkem, který si o sobě myslí, že je normální a slušný a ani si neuvědomí, na čem se vlastně podílel... Nakonec ty krásné, světlé zítřky až tak světlé nebývají, naopak bývají zbroceny krví spousty nevinných obětí...

Knížka je napsaná velmi čtivě – jak by také ne, když vyšla z rukou mistra. Zarazil mě sice až příliš otevřený konec, ale předpokládám, že v dalších knihách série možná bude nějaké vysvětlení, byť třeba skryté v úplně jiném příběhu. A tak, ač historické romány nejsou mojí parketou (no, ale možná se jí časem stanou :-)), si určitě časem přečtu i další knihy této série.

44 10.09.2019

Zezačátku jsem moc nevěřila, že mě knížka zaujme. Jednak je poměrně objemná, můj průměr je tak poloviční, jednak mi hlavní hrdina Lucien Leuwen tak, jak byl vylíčen na prvních stránkách románu, nebyl příliš sympatický. No jo, synek bohatého otce, říkala jsem si, kam tohle asi povede.

Čtenářskou výzvu jsem splnila už někdy v lednu nebo únoru, a tak si čas od času zadám svoji "soukromou výzvu" – a toto byla jedna z nich. O co, že to nepřečtu?

Čtení téhle knihy byl velmi zvláštní zážitek. Vážně nemůžu říct, že bych si první polovinu užívala. Naopak, nudila jsem se spolu s hlavním hrdinou (a ten mi tím postupně přirostl k srdci), který byl nucen vyhledávat společnost mnoha nudných lidí... pokud se rozhodl něco s tím sám udělat a být zábavný, někdy to hraničilo se společenským faux pax. Chvílemi jeho počínání připomínalo chůzi po provaze – o milimetr vedle a následuje pád...

Přichází velká láska, ale žádný happy end nečekejte. Milenci – lze-li je ve fázi, do které stačili dostat, vůbec takto nazvat – jsou od sebe rozděleni zčásti nepříznivou shodou náhod, zčásti vlivem intrik, a další pokračování jejich vztahu či alespoň setkání je zahaleno tajemstvím.

I přesto, že mě první část knihy valně nebavila, nedokázala jsem přestat číst a ráno jsem se někdy budila s některou francouzskou písní na rtech, jindy zase s myšlenkou na tu nebo onu ctěnou "madam de xy", co asi zase provede. Opravdu zvláštní!

Druhá polovina knihy je alespoň z mého pohledu dynamičtější, zejména ta část, která se týká práce hlavního hrdiny v kanceláři ministra nitra a voleb. Líčení předvolebních praktik, jejichž nepoctivost se ani nikdo nesnažil zakrýt, rozpolcenost hlavního hrdiny, který je nucen zasáhnout proti zvolení poctivého a čestného kandidáta, ví, že je to jeho práce, ale úkol se mu velmi protiví... kdo z nás někdy nezažil něco podobného?

"Zkrátka, musíte dosáhnout cíle stůj co stůj. Podle mého soukromého mínění by bylo lépe vydat půl miliónu franků než mít Mairoberta ve sněmovně. Je to tvrdohlavý, čestný, chytrý a vážený člověk, prostě je hrozný...Penězi opovrhuje, protože jich má hromadu. Horšího poslance si nelze ani představit."

Lucienovi se úkol splnit nepodařilo, ač do něj vložil obrovské úsilí. Bylo příliš pozdě na předvolební kampaň. Sympatické bylo, že odměnu za projevenou horlivost odmítl a navrhl odměnit svého asistenta.

S hrdinou románu se loučíme ve chvíli, kdy opouští Paříž a odjíždí na nové, zahraniční působiště. V té době je již zkušený v práci i společenském životě...

Působilo na mě děsivě, jak moc se člověk musel přetvařovat, aby v životě uspěl. Všude jen intriky. Být upřímný = cesta k tomu, aby se člověk znemožnil... i když možná se toho zas tolik nezměnilo. Zejména v "high society". Naštěstí do tak "závratných výšin" mě osud nikdy nezavedl :-). Nezbylo mi nakonec, než Luciena politovat – jaký kontrast oproti mému smýšlení o hlavním hrdinovi na začátku knihy!

41 08.09.2019

Po přečtení několika prvních stránek jsem si říkala, že tahle kniha nemá hlavu ani patu a že opravdu nemusím přečíst všechno, vždyť v přeplněných policích na mě čeká mnoho jiných knih a bude lépe poslat ji dál... Ale pak mi to nedalo a rozhodně nelituji! Narozením dítěte se život hlavní hrdinky a vypravěčky převrátí naruby. Hlavou se jí honí spousta myšlenek, obavy o budoucnost dítěte se mísí se vzpomínkami na minulost – vlastní dětství, život jejích rodičů i prarodičů... a tak pořád dokola. Místy jsou vloženy i reakce již dospělého syna na matčiny úvahy. Obvykle jde o reakce dost kritické a nesouhlasné.

Ano, kniha je "neuspořádaná" – a to je dobře! Kdo má rád jasnou dějovou osnovu, nechť po ní raději nesahá, byl by zklamán. Ale pokud sami rádi ve své hlavě necháte myšlenky volně "cválat", jistě si poradíte i s touhle knihou. Jen začátek je trochu obtížnější, než se zorientujete v čase. Až po několika stránkách totiž zjistíte, že děj se začíná odehrávat teprve rok po 2. světové válce.

Kniha je značně autobiografická, autorka prožila velkou část toho, o čem píše, mnoho dalšího slyšela z vyprávění v rodině. Někdy je třeba se v textu vrátit, alespoň já jsem se tím, jak myšlenky víří a vracejí se do různých období, občas ztratila a musela jsem se vrátit o větu či dvě zpět, abych rozluštila, k čemu se různé jemné narážky vztahují.

Při čtení si uvědomíte, jak byl život předchozích generací v narozených během 1. poloviny 20. století či dříve těžký – dvě světové války, hospodářská krize atd. – a jak ti nejchudší a nejponižovanější se ani neodvažovali doufat v něco lepšího. A jak se historie opakuje – konec války či jiné krutovlády je provázen jásotem, euforií, solidaritou – ale zakrátko se na sebe lidé přestanou usmívat, pohltí je všední starosti, znovu je ovládne závist a pomluvy kvůli malichernostem. Někteří jsou vždy "nad věcí" a ať se politická situace změní jakkoli, vždy toho dovedou využít ve svůj prospěch. Dokonce i na válce mnozí dovedli vydělat. Naproti tomu ti, kdo se snaží udělat něco dobrého i pro druhé, nezřídka bývají "po zásluze" potrestáni.

Některé události jsou naznačeny skutečně jen v náznacích, jako při rozhovoru v kruhu známých, kde všichni patří mezi zasvěcené a není třeba dlouhého vysvětlování. Svůj názor, často proti názoru své doby a většiny, však autorka nechává zaznít naplno.

Na několika místech mě jen zarazilo téměř doslovné opakování některých odstavců (např. o tetě, která byla popravena na sklonku 2. světové války). Nevím, zda šlo o záměr (v myšlenkách se někdy k některým událostem vracíme stále stejným způsobem), anebo se autorka v knize už sama ztratila. Ať je to, jak chce, knížka stojí za přečtení.

Ještě přidám malou perličku. Tuto knížku jsem získala podle úsloví "koupit zajíce v pytli" :-). V dobročinné internetové aukci byla tato a ještě jedna další kniha vyfocena bez přebalu, chyběl tudíž název a autor. Paní, která aukci pořádala, si to uvědomila až dodatečně, ale vyjádřila naději, že možná někdo ví, co za knihy by to mohlo být. Napsala jsem k tomu, že šlo vždy o celou edici s větším počtem knih, tudíž se dá jenom hádat, oč mohlo jít. Ale že mám ráda překvapení – a tak jsem na obě knihy přihodila. V jednom případě se pak ještě někdo přidal a můj příhoz "přebil". Kniha Můj chlapec a já mi zůstala. Ovšem o jakou knihu jde, jsem zjistila až poté, kdy výhra z aukce dorazila poštou. Byla to hezká trefa, díky! :-)

39 02.09.2019

Knihy ze Sibiře a Dálného Východu si vždycky užívám. Ani tato nebyla výjimkou - líčení exotické přírody Poamuří, zvyků divoké zvěře, způsobů, jak přežít drsné přírodě. Příběh Saši, který je po ukončení univerzity "odvelen" k výzkumu v terénu, kde naráží na mnohé těžkosti a zjišťuje, že teprve díky praxi se člověk skutečně něco naučí, mi do určité míry připomínal moje vlastní výzkumné začátky. Sice v mém případě obvykle nešlo o život, nemrzla jsem a většinu nocí strávila pod střechou, ale i tak jsem si občas říkala "kdybych to byla bývala věděla...". No ale po pár dnech u počítače mě to táhlo do terénu zas - a mám to tak dodnes.

Každopádně v naší době a zeměpisných šířkách se můžeme jen obdivovat tomu, co výpravy v zapadlých končinách Sibiře a Dálného Východu dokázaly. Nevím, nakolik se příběh Saši a jeho průvodců, místních lovců Avdějeva a Sofronova zakládá na pravdě, ale jisté je, že ve 30. letech 20. století v aijské části Ruska skutečně začínaly pokusy s reintrodukcí a chovem sobola, kniha tudíž vychází ze skutečných událostí.

Ač příběh je napínavý a čte se dobře, bylo tam několik podivně zamotaných míst, soudím však, že šlo o chybu překladatele. Místy se objevují i neobvyklá slovní spojení, např. namísto vlnitého plechu autor popisuje "vlněný plech" :-). Proto jedna hvězdička dolů.

38 30.08.2019

Knížku jsem našla mezi tituly vyřazenými z obecní knihovny. Obálka (mám vydání z roku 1991) mi byla povědomá a byla jsem přesvědčena, že jsem knihu kdysi dávno, snad během gymnaziálních let, měla vypůjčenou... no, možná měla, ale nejspíš jsem ji vrátila nepřečtenou. Nic z textu mi nebylo povědomé, tím víc mě tato celkem útlá knížka mile překvapila.

Můžete ji číst různým způsobem. Jako poutavý, dobrodružný cestopis do nejzapadlejších končin světa a k jeho lidem. Nebo jako historický román. Obojím je kniha ovšem jen na povrchu. Můžete se na ni dívat jako na soubor úvah o povaze a poslání lidstva. Nebo jako putování do vlastního nitra... Je to od každého kousek a ještě něco navíc. Nesmírně inspirativní kniha s otevřeným koncem, která Vám nedá spát...

44 27.08.2019

Opět skvost získaný v polici na knihy vyřazené z obecní knihovny. Kniha se mi četla moc dobře, dokonce i na terénní služební cestě, která byla dost únavná. Tím spíše jsem soucítila s hlavním hrdinou, mladým lékeřem, který se snaží dělat to nejlepší, co dovede, v "zapadákově", kde "lišky dávají dobrou noc", kde je tma a zima, žádné kino ani divadlo, žádný městský ruch a jiné věci, tolik atraktivní pro mladého člověka...

Líbilo se mi, že mladý lékař ze sebe nedělá žádného borce, ale naopak připouští nedostatek znalostí a zkušeností a možnost pochybení. Někdy váhá, ale nakonec ho pocit zodpovědnosti za pacienty naplní odvahou a pouští se i do operací v daných podmínkách riskantních, které obvykle dopadnou dobře. Má vedle sebe několik dalších pracovníků nemocnice, kteří jej podporují (tedy žádné posměšky, házení klacků pod nohy ve stylu "ať ukáže, co umí" – leckde by si z toho mohli vzít příklad i dnes, na pracovištích se řeší osobní spory a pacient či jiný předmět zájmu a práce trpí). Některé zapeklité případy mu nedávají spát, někdy musí ještě před léčením pacientů běžet do svého pokoje a hledat pomoc v knihách... to se ale pacient nikdy nedozví.

Zaujalo mě, že na to, v jaké době a kde se děj příběhů odehrává, byly nemocnice zřejmě slušně vybaveny (ovšem nesrovnatelně s poměry dnes!), dokonce i ta v "zapadákově" trpěla více nedostatkem personálu (zvláště kvůli válce – zkušenější lékaři museli být k dispozici vojákům na frontě) než vybavení a léků. I fakt, že měl mladý lékař k dispozici nejmodernější odbornou literaturu, nasvědčuje tomu, že naše představy o zaostalosti Ruska jsou, i pokud jde o dávnější historii, značně přemrštěné.

52 22.08.2019

Pokud hledáte romantické čtení se šťastným koncem, téhle knize se rozhodně vyhněte! Já jsem k ní přišla tak trochu jako slepý k houslím - v internetovém dobročinném bazaru, kde ji nikdo nechtěl a kde stála pár korun. Můj původní plán, totiž nepřečtenou ji v nějaké knihobudce vyměnit "za něco lepšího", jsem přehodnotila poté, co jsem v knize zalistovala. Zdálo se, že obsah je o hodně lepší než obálka a název. A tak jsem se rozhodla knížku nejdřív přečíst, než dojde na nějakou výměnu.

Rozhodně nelituji! V této knížce najdete mnoho podob lásky, včetně lásky mateřské, síly přátelství, lásky k němé tváři, lásky jako univerzálního principu. Většina příběhů bohužel končí tragicky. Jenže tak to v životě chodí. Autor si příběhy nemusel vymýšlet – hrdiny svých povídek potkával kolem sebe v běžném životě, o některých mu vyprávěli jiní lidé. Vznikla tak knížka plná emocí – touhy, vzpomínek, smutku a nostalgie. Mísí se v ní vřelý vztah k lidem – včetně mnoha chudých a utlačovaných, starých či jinak nemohoucích, nepochopených a nemoderních – se vztahem k vlasti. Tou pro autora bylo rakousko-uherské mocnářství, které se v té době již otřásalo v základech. Autor, ač Vídeňák, jezdíval i do Čech a na Moravu, kam je zasazen děj mnohých z jeho povídek. A tak na nás dýchne historie některých nám dobře známých míst.

Jediné, co se mi na knize nelíbilo, byly ilustrace Karla Laštovky. Byly by to hezké ilustrace k antickým tragédiím nebo k nějakým baladám či pohádkám pro starší děti, ale k příběhům, jejichž děj se odehrává ve 2. polovině 19. století, se vůbec nehodí. Kdyby tam nebyly žádné ilustrace, bylo by to lepší. Povídky jsou natolik silné, že by se bez ilustrací obešly. A pokud by tam už nějaké být měly, volila bych motivy z pozadí příběhů, třeba různé hrady, zámky a další památky, v jejichž okolí se příběhy odehrávají. Bylo by to hezké doplnění, které by nerušilo. Ale jelikož autor za ilustrace v českém vydání nemůže, dávám pět hvězdiček :-).

Knížka bude mít tu čest vydat se dále do světa z nádražní knihovny v Č. Budějovicích, patrně v pondělí po poledni. Takže kdo to máte blízko a chcete si ji přečíst, neváhejte :-).

36 17.08.2019

Knihu bych doporučila zejména znalcům a milovníkům Šumavy. Já se do těch končin bohužel dostanu jen zřídka, za znalkyni se rozhodně považovat nemůžu, a tak pro mě bylo čtení trochu náročné, protože mnoho míst v knize popisovaných jsem prostě znát nemohla. To by mi ale tolik nevadilo. Trochu zavádějící je název - asi největší prostor je věnován dávnější a hlavně nedávné historii a jejím památkám, zejména drobným sakrálním stavbám. Naopak příhod o pacientech a přátelích se mnoho nedozvíte.

Autor se netají svojí křesťanskou vírou a kritizuje, jak minulý režim nechal zchátrat, anebo přímo zničil kapličky, kostelíky, křížové cesty i celé obce. To je jistě něco, co nemůže nikdo schvalovat, ale vzhledem k tomu, že kniha vznikala až po roce 2000, mě zaráží určitá naivita pana doktora, podle něhož se vše v dobré obrátilo. Přehlíží, že nyní se sice některým památkám věnuje větší péče, ale na druhé straně byly jiné zničeny, že pokračuje devastace krajiny, že některé části Šumavy, ale i jiných pohraničních oblastí, doslova úpí pod náporem turistů...

Přiznávám, možná jsem od knížky čekala příliš mnoho – je to především osobní vyznání autora, a k jako takové je k ní nutno přistupovat. Přestože text mě až tolik nenadchnul a zvažovala jsem, že knížku pošlu dál, nádherné fotografie zadumané Šumavy mě přesvědčily, abych si ji ponechala :-).

41 10.08.2019

Opět jeden neuvěřitelný úlovek z českobudějovické nádražní knihovny. O mořích a mořeplavcích jsem s oblibou čítala už v dětství. Ale Martin Behaim? Kdo to je? Že by si ho autor vymyslel? To vše se mi honilo hlavou, když jsem knihou listovala.

Ne, Martin Behaim není smyšlená postava. Dle některých názorů se dokonce narodil v Čechách, dle jiných, jichž se přidržel i autor knihy, byl jeho rodištěm Norimberk, avšak rod Behaimů pocházel z Čech.

V mládí bystrý a nadaný mladík, výborný matematik, prvorozený syn obchodníka suknem, který měl převzít rodinný podnik. Ale po několika letech, které strávil na zkušené v různých koutech Evropy, se chopil příležitosti, která neměla nic společného se suknem. Měl vstoupit do služeb portugalského krále a pracovat na technických vylepšením pro jeho námořní flotilu. I tehdy, v době, kdy neexistoval internet, ale ani telefon či telegraf, pouze osobní či poštovní spojení, se totiž o Behaimových schopnostech dozvěděli vlivní muži v různých koutech Evropy. Musel být tedy skutečně geniální, jestli ho dal k sobě povolat samotný král.

Zanedlouho se Martin zúčastnil i první, velmi náročné plavby do střední a jižní Afriky. A láska k životu na moři a volnosti u něj přetrvala po celý život – byla silnější než láska k matce a sourozencům, láska k manželce a dítěti či k pohodlnému životu bez zbytečných útrap. Martin se nedal nikým a ničím zastavit. Ani novým králem, který jej z portugalského královského dvora vyhostil. Behaim si opatřil vlastní loď a pokračoval v plavbách. Tak dlouho, dokud mu nedošly peníze a neselhalo už tak podlomené zdraví. Umírá daleko od rodiny, v chudobě, obklopen jen svým přítelem, někdejším lékařem Jana II., a mnichem z útulku pro chudé.

Dobrodružství, exotiku, historická fakta – ale i otázky lidské rovnosti a smyslu lidského konání, vášně a touhy jednotlivých postav, silná přátelství, to vše najdete v této knize, která se zdá být stejně zapomenutá, jako její hlavní hrdina. Je to škoda, protože Martin Behaim učinil řadu významných objevů, sestrojil na svou dobu výjimečný a až dosud zachovalý globus a zapsal se i do dějin dalších oborů.

36 10.08.2019

Bunin mě naprosto dostal! Chtěla jsem dát původně čtyři hvězdičky, ale poslední, autobiografická povídka, líčící zmatky mládí a velké, ale ne úplně šťastné lásky, mě donutila dát plný počet.

Ano, povídky jsou melancholické, často až děsivé, s mírně fantaskními prvky (např. Bílý kůň), či s tragickým koncem (např. Hezký život, Bratři), který je navíc někdy zcela absurdní (Jarní večer). Povídky, které mají konec neutrální, anebo alespoň skýtají nějakou naději, jsou v menšině (např. Čangovy sny). Navíc, názvy povídek většinou ani v nejmenším nenapovídají, co se bude dít...

Takové je Rusko, ruský člověk, ruská duše – tak nějak samozřejmě žije se všemi možnými tragédiemi, které by jiné národy dávno zahubily... Ještě teď projíždím spolu s autorem a hrdiny jeho povídek na koni po blátivých cestách, prašných polích i krajem jarního lesa, kde kvetou "bleďounce modré jaterníky, nejkouzelnější a nejmilejší kvítky na světě". Jedu ve vlacích tisíce verst a na nádražích si kupuju pirohy. Mrznu za krutých zim a obdarovávám žebráka kůrkou chleba. Hledím do širých stepí, které spaluje slunce, a pak zase na hladiny řek a rybníků (ano, i ty tam mají!) a do jasně zelených březových hájků. Vystihnutí atmosféry zkrátka nemělo chybu, bylo tak sugestivní, že jsem sama sebe viděla na těch místech...

Bavilo mě dokonalé vykreslení postav. Nevím, čím to, leckdy mě v knihách až moc popisných detailů rozčiluje. Tady to bylo jiné. Nevím, možná proto, že autor zvládl mistrně popsat všechny nedokonalosti (s výjimkou mladých, krásných žen, které obvykle popsal jako dokonalé bytosti :-)), a také popis zevnějšku propojit s tím, co se dělo v nitru člověka. Asi v polovině knihy mě napadlo, jak by asi popsal mě, kdyby ještě žil a měl možnost mě potkat – a musela jsem se svému bláznivému nápadu smát.

Knížku jsem získala v dobročinném bazaru, přesvědčena, že po přečtení ji pošlu dál. Tak tedy tentokrát ne, rozhodla jsem nakonec :-). Nutno podotknout, že vedle Ivana Bunina za to trochu může i skvělá překladatelka Zdeňka Psůtková.

37 05.08.2019

Konečně přečteno. První půlka knihy se mi četla moc dobře – informace pro mě byly nové a vzrušující až děsivé. Jenže v druhé polovině knihy se řada z nich donekonečna opakuje. Ač mám ráda podrobné vysvětlení a když se něco objeví v knize 2x, tak mi to nevadí, pokud je to napsáno jinak a zdůrazní se obtížněji zapamatovatelné skutečnosti, tady už mě to vytáčelo. A jsem přesvědčena, že právě kvůli tomu kniha tady na DK bohužel propadla.

Je to velká škoda, protože jde o nesmírně důležité téma. V knize se dozvíte, co všechno jsou jednotlivci, firmy i politici schopni udělat pro peníze. Ano, hádáte správně - naprosto cokoli, bohužel. A to i za cenu nevratného poškození zdraví lidí, zvířat a celého globálního ekosystému Země. Nejenže ve vztahu ke geneticky modifikovaným organismům bývá jejich škodlivost často zamlčována (jakým způsobem mohou být škodlivé, se dočtete v této knize), ale navíc je legislativa mnohých států pro testování potenciálně škodlivých účinků velmi benevolentní, takže firmy si mohou dělat, co chtějí. Jinými slovy, i když se o škodlivosti např. geneticky modifikované sóji či kukuřice ví, prohlásí se za bezpečnou na základě zastaralých poznatků, zmanipulované či chybné testovací metodiky apod.

Možná si myslíte, že je to všechno jeden velký humbuk. Vědci přece vědí, co dělají... Nenechte se mýlit. Pracuji ve vědě, takže vím, jak nekvalitní výzkum se někteří badatelé snaží publikovat a získat si za něj uznání. Pracuji v oboru, kde nelze zbohatnout, takže nikoho nepodezírám, že tak činí vyloženě ze zištných úmyslů, prostě jsou mnohé práce jen hrozně odfláknuté a obsahují zcela mylné závěry. Dovedu si dost dobře představit, jak to vypadá v oborech, kde se točí velké peníze.

V EU je zakázáno přidávat GMO do potravin, ale není zakázáno krmit jimi zvířata, pěstovat je na zkušebních polích ani dovážet technické produkty s GMO (to může být třeba stelivo pro domácí mazlíčky vyrobené z geneticky modifikované kukuřice - pokud pochází z USA či Kanady, je velká pravděpodobnost, že obsahuje GMO - a třeba i obyčejný prach z takového steliva může vyvolat alergickou reakci, kterou by nevyvolal prach bez GMO).

Knížku bohužel nelze doporučit úplně každému. Chce to minimálně dobrou znalost biologie na gymnaziální úrovni, u starších ročníků pak spíše na úrovni VŠ, vzhledem k tomu, že např. na přelomu 80. a 90. let 20. století se o struktuře DNA, genech, regulaci transkripce, tvorbě bílkovin apod. vědělo tak málo, že např. na gymnáziích se učilo jen absolutní minimum. Anebo si přečíst nějakou učebnici genetiky nebo knihu, kde je vše vysvětleno od začátku. V anotaci se sice píše, že první část je pro "méně zasvěcené čtenáře", ale pokud víte pouze to, že existuje DNA, a tím vaše znalosti genetiky končí, asi nemáte šanci textu porozumět.

I když se třeba nebudete na tuto knihu cítit, doporučuji pátrat po dalších. Já se určitě poohlédnu, protože přece jen už uběhllo pár let od vydání, zejména pak originálu, a ledacos se mohlo změnit. Proč by nás to mělo zajímat? Třeba proto, že až nám zase bude někdo vnucovat transatlantickou dohodu o volném obchodu mezi EU a USA, měli bychom mimo jiné vědět, že tím patrně padne zákaz GMO v EU a že se pak zcela legálně, za naše peníze necháme trávit kukuřicí či bramborami, které nepotřebují postřik, protože geny v nich zabudované si se škůdci poradí samy. Ovšem jak známo, hmyz a další škůdci kulturních plodin jsou obvykle mnohem odolnější než savci včetně člověka – a to se potvrdilo jak v testech některých plodin na zvířatech (jejichž závěry byly nezřídka skartovány a příslušní vědci propuštěni ze zaměstnání) i v reakcích lidí (např. farmářů).

38 05.08.2019