BabaJaga11 komentáře u knih

Na knížku jsem narazila v nádražní knihovně, svým rozsahem se totiž skvěle hodí na cesty. Měla jsem trochu jinou představu, totiž, že větší část knihy bude zaujímat líčení Alžírské revoluce v 50. letech 20. století. Mnohem více než popisem revolučních dějů se však autor zabývá nitrem svých postav. Některé z nich trápí obavy o syny či jiné blízké příbuzné, kteří uprchli do hor k povstalcům. Jiné se zabývají problémy zdánlivě všednodenními, i když je znát, že úzkost, která do jejich životů probleskuje, má něco společného i s tím, co se ve společnosti dalo do pohybu.

Překvapilo mě, kam až se některé postavy ve svých úvahách dostávají. Často jde o filozofické rozmluvy s jinými, obvykle staršími a váženými lidmi, jež představují zastánce tradičních hodnot, anebo se hrdinové obracejí k Bohu, přírodě, sami k sobě. Místy jsem při čtení knihy prožívala podobné pocity jako u Exupéryho Citadely. Nevím, zda na to nemělo vliv i prostředí, v jakém se obě knihy odehrávají, ale dost možná, že aby člověk dospěl k podobným úvahám jako autoři obou knih prostřednictvím svých postav, musí se octnout na poušti nebo alespoň v krajině, která je jí podobná.

Každopádně z určité zasněnosti a místy až otupělosti (jak dokonale vylíčené alžírské vedro (!) - když k tomu připočtu vedro posledních dní u nás, udělalo se mi z vedra nakonec zle) následuje v některých kapitolách tvrdé probuzení. To tam, kde přijdou ke slovu zbraně, které se nevyhnou ani těm nejnevinnějším z nevinných...

35 30.07.2019

Kniha předčila moje očekávání. V těchto horkých letních dnech se moc dobře četlo o ledu, sněhu a teplotách hluboko pod -35°C :-). Stejně tak popisy přírody – světa rostlin a zvířat se mi moc líbily, protože evidentně vycházely z autorovy zkušenosti a dobré znalosti severské přírody.

Lidské příběhy a postavy pak působí hodně realisticky. Jistě, autor se příliš nezaobírá vývojem jednotlivých postav, tedy tím, proč asi jsou takové, jaké jsou, je to převážně "tady a teď". Jenže drtivou většinu lidí, s nimiž se denně setkáváme na ulici, také neznáme – a přesto si mnohokrát uděláme velmi rychle úsudek, kdo jaký asi je, stačí pohled, gesto... Typy lidí, které autor vykreslil, se najdou v každé době a v každé zemi.

Setkala jsem se během svého života s rozmazlenými a nafoukanými Natašami (a měla jsem co dělat, abych sem tam některé nedala pár facek, aby se probrala :-)) i mírnými, ale radostnými Galjami (kéž by těch druhých bylo víc). Nechyběl Saša (hned v několika vydáních), muž na první pohled dokonalý "borec", který ale při bližším zkoumání tak dokonalý není, naopak, je to muž, který nikdy nedospěje, sobec, který potřebuje, aby mu pořád někdo foukal na bolístku nebo mu říkal, jak je dokonalý, ale svému ženskému protějšku dává jen to, co sám uzná za vhodné a co ho hlavně nestojí moc úsilí, co jeho žena doopravdy chce, co jak prožívá, jaký má názor, ho nezajímá. A Máša - utrmácená životem, od něhož čekala něco jiného. Pak se ale přece jen rozhodne vše změnit, škoda jen, že už se o ní v posledním vyprávění nic nedozvíme. Pak je tu vzácný a obětavý Voloďa – ano, taky se mým životem nějaký mihl, bohužel jenom mihl :-).

Zajímavé je propojení příběhů, vyústění dvou prvních v tom posledním. Trochu mě rozčilovalo, že je v nich poměrně dost protivných postav, i když kdoví, kdyby je člověk lépe poznal, třeba by se s nimi dalo vyjít (ale s Natašou asi ani náhodou :-) ). Je ale fakt, že tím, že lidí, kteří jsou nám doopravdy sympatičtí a k nimž máme dlouhodobě vřelý vztah, za život zas tak moc nepoznáme, takže knížka je vlastně odrazem skutečnosti.

36 30.07.2019

Knížka místy je úsměvná, a to dost neotřelým způsobem, autorka je prostě originál :-), místy smutná, prostě taková, jaký je život. Skvěle popisuje, jak do autorčina mládí zasáhla okupace sovětskými vojsky v roce 1968, ale jak už to bývá, více než tato skutečnost (které v té době dost dobře nerozumněla a ani nemohla - vždyť tenkrát věděl, co se vlastně děje?) ji trápily osobní problémy - trable s první láskou, odchod otce z rodiny, nenávist okolí. Prostě ať se děje cokoli, prožíváme své malé radosti i starosti... a vlastně je to dobře.

Líbily se mi momenty, v nichž autorka popisuje spojení s čímsi, co nás přesahuje, co najednou odplaví veškerý smutek. Myslím, že každý se s tím někdy setkal – je to jeden z nejúžasnějších darů, jaké přicházejí zcela nečekaně. Milý je i závěr knihy, který se také nese v duchu nečekaných "náhod".

Trochu mi jen k sobě neseděl styl začátku knihy (líčení historie rodiny a raného dětství), který je normální, plus minus spisovný a přesto vtipný, a styl z období dospívání, plný hovorových prvků a působící, jakoby text psala právě teď dospívají dívka. Jenže obě ta období jsou už autorčiny dávné vzpomínky a možná to chtělo lépe promyslet a vyladit. Čtení to ale je i tak hezké a střídání stylů nejspíš do určité míry odráží autorčinu živelnost :-).

40 25.07.2019

Poetická, napínavá, místy humorně laděná, ale místy i smutná – taková je knížka Lampa malého plavčíka. O období druhé světové války bylo napsáno nepřeberné množství knih, ale tato je unikátní tím, že líčí život rodiny lodníků na vlečném člunu na Dunaji. Ten sám o sobě nebyl jednoduchý ani v mírových dobách – život ve stísněných prostorách lodi, rozmary počasí, lodní neštěstí... válka ovšem z plavby po Dunaji, který v té době vesměs ovládali Němci, udělala ještě mnohem nebezpečnější podnik. Rodiny se však nezřídka rozhodly raději pro společnou plavbu po Dunaji, než pro návrat "na souš", kde mužům hrozilo odvelení na frontu.

Autor při psaní knihy využil své vlastní vzpomínky z dětství a příběh vypráví z pohledu malého chlapce Marka. Ten ještě spoustě věcí nerozumí, byť leckdy není ušetřen děsivých událostí, které by otřásly i dospělým. K tomu četné neshody s dětmi ve škole, které, jak už to bývá, odlišnost svého nového spolužáka chápaly jako vhodný důvod k šikaně (tehdy se to tak ovšem nenazývalo).

Hezké je Markovo dětské rozumování o tom, co si myslet o partyzánech, Němcích, Rusech... kdo je zlý, kdo dobrý, komu věřit, co se stane po válce... vlastně jde o otázky, na které ani dospělí neznali odpověď, anebo se odpovědi báli. Úvahy o tom, jak mnozí lidé po válce ze dne na den převlékli kabát, jsou ovšem až příliš dospělácké. I když kdoví, možná, že děti takové věci viděly a vnímaly zřetelněji než dospělí, pro něž bylo těžké uvěřit tomu, jaký je ve skutečnosti jejich soused...

37 24.07.2019

Ač je kniha určena mládeži, podle mého názoru zaujme i starší čtenáře. Jde o napínavé líčení záchrany trosečníků ze vzducholodi Italia v roce 1928. Autor byl jedním z nich, přesto se však snaží o nezaujatý pohled (nejspíš i proto není kniha psána v ich formě, jak by člověk tak nějak čekal). Na záchranu trosečníků byla vynaložena velká spousta energie i peněz a podílely se na ní záchranné týmy několika států. Povedlo se zachránit většinu přeživších, ale za cenu dalších obětí. Při čtení se neubráníte dojmu, že zejména italská strana postupovala velmi chaoticky a že vše mohlo dopadnout možná i lépe. V knize je hezky vykreslena psychologie jednotlivých postav, jednání člověka v extrémních podmínkách a že ani na straně záchranářů nešlo vždy jen o ušlechtilé cíle.

56 21.07.2019

Moc pěkná kniha o dětství a jinošských letech Jana Amose Komenského. Autorka k ní poznamenává, že jí vždy připadalo, že ač je Komenský uznáván jako velká osobnost, není někým, koho bychom měli skutečně rádi, tak, jako některé jiné velikány. Knížkou se to rozhodla změnit – a podle mého názoru se jí to povedlo skvěle. Každý asi ví, že dospělá léta Komenského nebyla snadná, ale málokdo z nás asi přemýšlel o jeho dětství. Z knihy se zpočátku zdá, že je takřka idylické, ale to bohužel příiš brzy končí. Ztráta několika milovaných členů rodiny, války a nemoci, to vše na mladého Jana těžce doléhá, ale zároveň to formuje jeho budoucí profesní dráhu. Autorka přiznává, že ověřených informací o mladých letech Komenského je velmi málo, ale i to stačilo pro vytvoření kostry napínavého příběhu. Ano, mnoho z knihy je autorčina fantazie, ale opírá se o historická fakta a mnohé se mohlo udát tak, jak autorka popisuje.

36 21.07.2019

Zajímavá obálka, útlá knížka, akorát do vlaku, kratší prózy... to se bude dobře číst, myslela jsem si, když jsem si tuto knížku vybírala z nádražní knihovny v Českých Budějovicích. Protože jsem měla rozečtenou jinou knihu a na červnové cestě z Budějovic na "Zázraky" řada nedošla, vzala jsem si je na delší cestu vlakem minulý týden.

Dočetla jsem do půlky, proto neboduji. Na zpáteční cestě jsem knížku v nádražní knihovně v České Třebové vyměnila za jinou knihu – a nelituji. Měla jsem totiž představu, že "Zázraky" budou sbírkou próz laskavých a moudrých. Možná, že v druhé polovině knihy, v té, kterou jsem nepřečetla, takové povídky byly. V první polovině knížky se mi však líbila pouze povídka o cestě křesťana po smrti. Ty ostatní – ať šlo o jakoukoli dobu, v níž se odehrávaly – se točily hlavně kolem manželské nevěry. Řeknete si, že tak to už v životě chodí. Z příběhů však čiší jakási pachuť, neboť za nevěrou vesměs nestála láska, ale touha po pomstě, touha pobavit se a uniknout nudě nebo něco podobného. Samozřejmě za to mohou především ženy! Všechny jsou stejné, tak alespoň promlouvají mužští hrdinové příběhů, kteří vysedávají v hospodě, pokuřují, anebo jsou to naopak pěkní podpantofláci. Není mi jasné, nakolik autor pouze zachytil syrovou realitu a nakolik se s myšlením svých hrdinů ztotožnil. Čekala bych aspoň něco trochu pozitivního, nějakou naději, když má jít o pohled křesťana. Ale zázrak se nekonal, alespoň v první půlce knihy ne.

V příbězích jsem nenašla snad ani jednu postavu, která by mi byla sympatická. Příliš se mi nelíbil ani styl psaní – přímá řeč je fajn, ale pokud je jí tolik, že těžko identifikujete, komu které věty patří a musíte se kvůli tomu v textu vracet, není to ono. Každopádně ale bych to skousla, kdyby to byl jen jediný problém...

Jiří nenašel po maturitě práci a když se mu naskytla pracovní příležitost v zámoří, využil jí. To vypadá jako docela běžný příběh našich dnů, že? Ale nenechte se mýlit, stalo se před více než 100 lety, pár měsíců před začátkem 1. světové války.

Jiří pluje na Labrador mezi Eskymáky, kde bude mít na starosti obchodní stanici. Bez zkušeností se severskými končinami, bez pořádného vybavení a s omezenou možností komunikace se svojí rodinou v Čechách. Přesto si nestěžuje – bere vše tak, jak to přichází, a učí se všemu, co je potřeba. Nedělá ze sebe žádného borce, ale snaží se začlenit do života obchodních stanic, kam je vyslán, a být tam co nejvíc platný. Vychází dobře s bílými osadníky i s Eskymáky, na každé stanici najde řadu přátel.

Život na severu, daleko od válečných hrůz, plyne celkem poklidně, pokud nepočítáme nástrahy drsné severské přírody. I sem sice doléhají ozvěny války v podobě omezení v zásobování a dopravě pošty, ale osadníci si pomáhají lovem (v prvním případě) a trpělivostí (v druhém případě). Pohroma přichází na osady v závěru knihy... Krátce nato se Jiří, již po válce, musí vrátit domů.

Kniha si mě získala svou neokázalostí. Vyzařuje z ní notná dávka pokory, a to i přesto, že autor ji napsal o pěknou řádku let po návratu z Labradoru. Je vidět, že si na tu dobu uchoval hezké vzpomínky. Leckdo by na jeho místě by je prodal atraktivněji, jako "dobrodružství". A kniha vlastně líčí dobrodružství na každé stránce, ale autor nám to vše představuje jako všední život.

Je to nejspíš jediná kniha, kterou Jiří Jaeger napsal. Nepodařilo se mi zjistit, čím se zabýval po návratu, ale spisovatelem nebyl. Nečekejte tudíž žádný literární skvost, místy je styl malinko kostrbatý, ale knize to neubírá na čtivosti a dokumentární hodnotě. Všem milovníkům severských končin rozhodně doporučuji!

45 15.07.2019

Poté, co jsem od autora přečetla knihu Srážci úmluvy, měla jsem dost vysoká očekávání. Během čtení prvních stránek, na nichž se seznamujeme s Victorem (který mně byl v úvodu příběhu spíše nesympatický), jsem si říkala, že toto asi bude výrazně slabší. Rodinka vypadala jako dokonalá, až tedy na Victora. Rozčilovalo mě, že neustále listuju v rodokmenu a že jsou tam uvedena jen data narození jednotlivých členů rodiny, nikoli úmrtí. Jenže to všechno má svůj smysl. Postupně jsem se do knihy "zakousla" a nemohla přestat číst.

Nakonec musím říct, že se mi kniha moc líbila a i když znovu ji asi číst nebudu, že si ji budu dlouho pamatovat. Mimo jiné jsem přemýšlela, jak moc naše životy ovlivňuje lež, co by se možná nikdy nestalo, kdyby různé důležité, doslova určující informace nebyly vylhané. A bohužel lži se nevyhýbají ani ve skutečném životě nikomu, včetně nositelů různých ocenění. Záleží nakonec na tom, jak s tím vším naložíme. I nečekané a nepříjemné zjištění nám může otevřít dveře k něčemu krásnému. Mrzelo mě, že Victor žádnou z těchto příležitostí nevyužil... ale autora za to nekárám, protože tak, jak ten příběh skončil, mi připadal uvěřitelnější... bohužel... i proto nakonec dávám pět hvězd.

35 08.07.2019

Nesmírně silná kniha! Svým vyzněním se jednoznačně staví proti válce, což je něco, co je zapotřebí v každé době, a proto knihu doporučuji k přečtení každému. Jde zároveň o sondu do myšlení vojáků, mladých mužů, kteří, jak poznamenává jedna z hlavních postav, pokud by se chtěli oženit, potřebují vzhledem k nízkému věku povolení od rodičů, ale zabíjet je jim dovoleno bez omezení. Každý chce přežít - ale co jim zajistí přežití? A budou skutečně moct žít po válce, srovnat se se svým svědomím? Budou moct milovat a vychovávat děti?

Musím říct, že ač šlo ve vztahu k naší zemi o nepřátele, pár postavám jsem přála, aby se konce války dožily. Jenže válka je krutá a ve vteřině dovede zvrátit všechny naděje. Pamatujme na to, až se zas naše média budou ptát, zda bude válka, v podobném tónu, jako kdyby šlo o "katastrofu" typu zdražení benzínu nebo zimní mrazy. Nikdy už nedovolme, aby za nás někdo rozhodl, že se něco takového bude opakovat!

49 08.07.2019

Původně jsem si tuto knížku chtěla zařadit do letošní čtenářské výzvy, ale než se mi ji podařilo sehnat, měla jsem výzvu splněnou. Přesto jsem ráda, že jsem si Malou knihu o Islanďanech koupila. Před lety jsem četla Burianovu Ságu o cestě na Island a zůstal ve mě dojem, že Islanďané jsou hrdý a dost zvláštní národ (už jen ta jejich pravidla pro příjmení mužů a žen! :-) ). Ovšem Burian není Islanďan a ledacos mu zůstalo skryto. Knížka rozebírá národní povahu Islanďanů dost podrobně na to, abyste si rozmysleli, zda se na Island chcete vydat a s Islanďany se seznámit, anebo raději ne. Nejspíš si s nimi těžko bude rozumět jedinec otevřený, živelný a komunikativní. Ale pro zamlklé introverty může být život lidí na Islandu alespoň zajímavým námětem k pozorování.

Zevšeobecňovat se samozřejmě nemusí úplně vyplatit, na druhou stranu, dle této knihy jsou Islanďané tak rozporuplní (např. uzavřenost vůči okolí versus silné rodinné vazby spojené s častými nákladnými oslavami rodinných svátků), že nejlepší je připravit se úplně na vše. Přiznám se, že mě Island láká, v těchto letních vedrech pak dvojnásob :-).

40 01.07.2019

"To myslí vážně?!?", napadlo mě na adresu autora po přečtení prvních pár stránek. "Takovou slátaninu by přece napsal každý", už už jsem se chystala knihu odložit. A tipla bych si, že něco podobného napadne nejednoho čtenáře.

Pak mi začalo docházet, že kniha je přesným odrazem naší doby. A dokonce ani pár fantaskních prvků na tom nic nemění, protože není jisté, zda se popisované nepravděpodobné události neodehrály jen v myslích některých postav pod vlivem psychotropních látek. Přesně jako naše současnost je kniha plná absurdit, událostí, které se mohly stát, ale také by to mohly být "fake news" – záleží na tom, zda věříte oficiální vládní verzi, anebo tomu, co oficiální verze označuje za konspirační teorii.

Je plná lidí, kteří nevědí, odkud a kam jdou, chtěli by se – alespoň občas – postavit za správnou věc - ale nejsou si jisti, CO je správné, a ve chvíli, kdy to zjistí, vidí také, že boj za ideály může znamenat i námahu a velké nepříjemnosti, a do těch se jim vesměs nechce, protože plynout s proudem je mnohem bezpečnější. Je o generaci, pro kterou jsou drogy, sex s kýmkoli a kdekoli, vyhýbání se práci a žití z peněz rodičů něčím normálním a která si ani neuvědomuje, že by na tom mohlo být něco špatného. I přes zdánlivý blahobyt – ale možná právě kvůli němu – trpí hlavní postavy spoustou zdravotních problémů tělesných i duševních. Každý je v zajetí nějakých fobií. Ale možná za to může erupce na slunci nebo zvláštní kasta, která se snaží lidstvo zotročit... Čemu se vlastně dá ještě věřit? To trápí nejen hrdiny příběhu...

Je to šílená kniha – avšak o nic víc než dnešní svět a západní společnost. Přečtěte si ji!

33 28.06.2019

Další skvělý úlovek ze sbírky knih vyřazených z knihovny, protože je téměř nikdo nečetl (opět nějak nechápu, jak se stane, že takovou knihu čtenáři nečtou tak dlouho, dokud není vyřazena kvůli rozpadající se vazbě!). Napínavý děj historického románu se odehrává převážně v Čechách na zlatém dole Roudný a jeho okolí (Podblanicko). Nechybí v něm láska, odcizení, zločin (a ne jeden), intriky...

Ač mnohé postavy jsou zcela jistě smyšlené, historická fakta a osobnosti odpovídají skutečnosti, a tak jsem se díky knize dozvěděla i spoustu zajímavostí z naší a evropské historie na začátku 20. století. Mimo jiné mi to v mnohém osvětlilo, co všechno k 1. světové válce vedlo, že to nebyl náhlý impuls, jak to někdy vypadá, ale atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda dEste byl vlastně jen poslední kapkou, či spíše vítanou záminkou k válce.

A ještě jedna věc - i tato kniha mi potvrdila, že historie se opakuje a že nejsou "hodné" a "zlé" státy a národy. Každý se snaží ovlivnit situaci ve svůj prospěch, ať už na úrovni nejvyšší politiky, anebo nenápadně a pomalu pronikáním do médií, nezávaznými drobnými dárky... dělo se to, děje a dít se bude a dělají to tak všichni...

40 26.06.2019

Místy trochu moc postav (v každém příběhu jsou postavy jiné, pouze několik málo z nich - kapitána Klosse mezi ně nepočítám - se objevuje ve víc příbězích), takže jsem se občas musela vracet, abych si připomenula, kdo je kdo, ale jinak fajn. Ano, leckdo by řekl, že je to nereálné jako pohádka, ale i pohádky jsou potřeba :-). A hrdinové, kteří sice bojují na jedné straně barikády, ale snaží se nezabíjet zbytečně, byť by to ve válce bylo jakkoli ospravedlnitelné, jsou potřeba v každé době...

35 26.06.2019

Knih o hrůzách 2. světové války bylo napsáno hodně - o utrpení Židů a dalších vězňů v koncentrácích, o bídě porobených národů a vojácích bojujících na frontě. Nevím, kolik knih existuje o tom, jak prožívali 2. světovou válku obyvatelé Německa. Asi existují, ale celé generace nejspíš neměly chuť číst o tom, co prožíval národ, který za všechno to utrpení přece mohl... Alespoň něco podobného mě napadlo před lety během túry ve Schwarzwaldu, když jsem narazila na památník vojákům padlým ve 2. světové válce... cože, jaký památník? Vy, kdo jste začali válku, napadlo mě tenkrát. Ale vzápětí mi došlo, že všichni možná do války nechtěli, že se možná našli i matky a otcové, kteří nebyli hrdi na to, že jejich syn jde bojovat za tisíciletou říši... anebo alespoň později prozřeli a pochopili tu hrůzu, ten obrovský omyl, ten podvod, který nikdy nikdo nevezme zpět... a i kdyby takových moc nebylo, že si ten památník zaslouží, tak jako vojáci všech jiných národností.

Kniha Ruth Kraftové je přesně takovou knihou, kde si možná řeknete: proč by mě TOHLE mělo zajímat? Proč zrovna TOHLE mám číst? Asi se s tím počítalo, v době, kdy knížky vycházely ve statisícových nákladech, kniha Světlo bez majáku měla náklad pouhých 10 tis výtisků. Asi se počítalo s tím, že nepůjde na dračku... vlastně se divím, že u nás vůbec vyšla, sice 16 let po válce – ale co to je 16 let, zdaleka nebyly, nemohly být zahojeny všechny rány... Taky to, že knize dávám první hodnocení, tak trochu dokládá, že si kniha moc pozornosti u nás nezískala. A je to škoda.

Knihu jsem získala náhodou v jednom dobročinném bazaru. Nikdo jiný ji nechtěl a já se již předem rozhodla, že po přečtení ji pošlu dál. Z anotace jsem věděla, že hlavní hrdinkou je dvacetiletá dívka Eva, po matce Němka, po otci Židovka. Nebezpečná kombinace pro mladého člověka, který chce žít, studovat, milovat, bavit se... jak jen mohla ve válečném Německu přežít? Matčin nový manžel, Evin otčím, zařídí "uklizení" Evy na ostrov v Baltském moři, kde se vyvíjejí a testují Hitlerovy "zázračné" zbraně. A tak, podle hesla "pod svícnem je tma", Eva v relativním bezpečí tráví válečné dny pilnou prací v kanceláři, kde se přepočítávají a kreslí technické parametry nově vyvíjené zbraně A4. O její pravé identitě ví jen několik zasvěcených...

Musím říct, že asi tak první jedna třetina knihy mě příliš nenadchla. Velká spousta postav, o nichž jsem nevěděla, co si mám myslet, a které jsem si nedokázala zapamatovat, hodně technických informací o tajné základně pro vývoj zbraní. Postupně však, jak autorka vykresluje psychologii jednotlivých postav, jsem se nemohla od čtení odtrhnout. Ukázalo se, že na ostrově působí odbojová skupina, že někteří netouží po tom, aby Německo dobylo svět, anebo, po drtivé porážce u Stalingradu, již nevěří ve vítězství Německa a chtějí se vzdát dříve, než bude úplně pozdě. Masivní propaganda ovšem nepřipouští říkat takové myšlenky veřejně. Naopak, ti, kteří pochybují, si obvykle nechávají své pocity pro sebe, anebo se svěří jen nejbližším přátelům – aby pak pochybovali společně. Podobné je to i s Evou - teď už se nebojí jen o sebe, bojí se o o pár svých nejbližších, bojí se myšlenek, toho, co přijde... a ztrácí přátele ve válečné vřavě, na útěku před vězením, při plnění tajných úkolů... shledají se ještě? Pochyby lidí, kteří se jen ojediněle a tajně dostanou k pravdivým informacím, jsou pochopitelné. Čemu ještě mohou věřit, když to, co ještě včera byla pravda, je dnes bohapustá lež?

Evina totožnost se nakonec vyzradí, a tak je několikrát přesunuta na méně bezpečné pracovní pozice dále na východ. Málo se vídá i se svým milým, fyzikem Hansem, bojí se představovat si život po válce - bude nějaký život, jejich život? Rudá armáda postupuje na západ, mládež staví hliněný Pomořanský val, nevědouc, že už je vše zbytečné, že vysocí důstojníci Wehrmachtu jsou dávno na útěku a jenom bláhové a snadno zmanipulovatelné mládí se snaží zastavit příval, který se prodral skrze hradby z německých tanků a děl.
Ve dnech spojeneckých náletů na Drážďany Eva navždy v nich ztrácí nevlastní sestru, ostatní, jí drazí lidé mizí kdesi ve skupinách uprchlíků, jeden o druhém netuší, zda přežili. Peklo, které se na Drážďany sneslo, nelze pochopit ani na ně zapomenout. Přesto Eva musí jít dál... a tu se s ní loučíme... Zůstává víc otázek než odpovědí. Shledají se někdy s Hansem? S kamarádkou Valy, která zachránila Evina malého synovce Rainera? Uvidí se s Jürgenem Baerem, kterému kdysi dopomohla k útěku? S potěšením jsem zjistila, že existuje pokračování příběhu v knize Zlatá židle...

Jiné otázky ale už nezodpoví nikdo. Vyprávěla Ruth Kraft svůj osobní příběh? Byla ona sama Evou? Anebo hlavní hrdinku poskládala z několika osudů, včetně toho svého? Pracovala totiž na základně výroby zbraní, stejně jako románová Eva, a i v dalších ohledech zde najdeme mnoho podobností. O jejím případném pobytu v Drážďanech se však v dostupných zdrojích nepíše – nebyla tam, anebo by bylo bývalo lépe, kdyby tam nebyla a nepopsala všechnu tu hrůzu ve své knize? Historikové se dodnes dohadují, zda by spojenecké nálety na Drážďany, které zabily tisíce civilistů a z centra města učinily ohnivé peklo, z něhož nebylo úniku, neměly být považovány za válečný zločin (to byla první věc, která mě při čtení napadla). Zničeny byly nemocnice, kostel a další místa, kde se obyvatelé, vesměs ženy s dětmi a staří lidé (protože bojeschopní muži byli na frontě nebo už dávno v hrobě) ukrývali. Zničen byl park Velká zahrada, kde se řada lidí uchýlila po první vlně náletů a kde nehořelo - prý mířili do parku cíleně, mluvili mezi sebou, že z vysílání Londýna měli mít snad záruku bezpečí, ale opak byl pravdou... Německá Wikipedie se zmiňuje o některých "mýtech"- například shazování bomb s bílým fosforem a nálety hloubkových letců, kteří stříleli po prchajících. Prý ani jedno nebylo možné, vyhodnotili historikové několik desítek let po válce. Očití svědkové se v té vřavě jistě spletli..Těžko soudit, co je pravda...

41 17.06.2019

Krásná kniha o nelehké době. Nevím, do jaké míry odráží skutečný příběh konkrétní rodiny, ale minimálně je skutečnými událostmi inspirována. Líbil se mi nejen příběh samotný a psychologické vykreslení postav, ale i to, že hlavní postavy se snaží všechny rány osudu překonat láskou a porozumění. To, možná paradoxně, vyzařuje z celé knihy. Kniha je obhajobou lidství a lidské důstojnosti, bez ohledu na to, jak moc jsme se provinili. Ač se nezříká trestu, který následuje, současně vede čtenáře k odpuštění.

35 07.06.2019

Zpočátku jsem měla trochu problém se na knihu naladit. Připadalo mi, že film je mnohem lepší. Ale ve skutečnosti to tak není. Film je poněkud živelný, hlavně díky hlavní hrdince Katie – a kniha je na tom úplně stejně. Ovšem živelnost v knize je trochu obtížněji stravitelná. Hodně přímé řeči, hodně postav, rychlé střídání různých míst, kde se děj odehrává, občas posun v čase o něco zpět... trochu jsem se ztrácela a zase nacházela.

Kniha rozhodně za přečtení stojí. Na pozadí milostného vztahu dvou mladých lidí ke čtenáři probleskují události americké i světové historie a to, jak je prožívali obyčejní lidé i ti o něco výše postavení... Mnozí z nich bojují za své ideály a – alespoň si to myslí – za lepší svět.

Všechno je ovšem marné, když se člověk dostane do soukolí "boje s vnitřním nepřítelem". Je úplně jedno, jak demokraticky se snaží režim tvářit, všude se najdou lidé, kteří to nemají v hlavě úplně v pořádku, případně sledují své osobní cíle, a neváhají kvůli tomu ničit život ostatním. Stejně tak se všude najdou takoví, kteří udávají své přátele, jen aby získali nějaké výhody, anebo unikli vyhrožování.

39 05.06.2019

Kniha není dlouhá a čte se dobře, jde o zajímavé téma a napínavou zápletku, navíc příběh alespoň pro některé hrdiny končí happy endem, i osud jiných se uzavřel tragicky – ale takový je život, bohužel.

To, jak rychle byl zaveden nový lék na rakovinu, kolem něhož se dodatečně objevila spousta pochybností, mi připadá trochu nerealistické, na druhé straně kdo má peníze, má i moc a může si ledacos dovolit, v USA to pak platí dvojnásob (ovšem tady šlo o ušlechtilý cíl – záchranu života smrtelně nemocných pacientů – i když nějaká ta sláva a věhlas taky nebývá k zahození).

Co mi v knize hodně chybělo, bylo lepší vykreslení psychologie jednotlivých postav, tak, jak to najdeme třeba v knize od A. Haileye "Konečná diagnóza". V knize "Intenzivní péče" může čtenář získat mylný dojem, že vědecké bádání a léčení je v podstatě pohodička, žádný stres, pokud do toho člověku nikdo nekecá, má po ruce pomocný personál a dostatek peněz. Taky to, co se dělo v myslích pacientů stižených rakovinou a jak to prožívali jejich blízcí, je pojednáno jen zkratkovitě.

Za mě je kniha spíše oddechovou četbou na dovolenou nebo do vlaku, která nezklame, ale asi ani nezůstane v paměti příliš dlouho.

33 02.06.2019

Laskavá a moudrá knížka povídek z Chodska, z nichž mnohé zachycují krásné chodské nářečí a starodávné venkovské zvyky. Knížka vypadá obyčejně, ale moc dobře se čte. Najdeme v ní lidový humor a takové to české furiantství, ale i obětavost, lásku a odvahu probíjet se životem, ať je jak chce těžký... Rozuzlení většiny povídek je dost překvapivé – někdy úsměvné, jindy předává čtenáři morální ponaučení. Knížka psaná sice pro děti, ale možná, že v dnešní době se bude spíše líbit dříve narozeným čtenářům :-).

35 31.05.2019

Nenápadná knížka, o které jsem se dozvěděla vlastně úplnou náhodou. Ve vyřazených knihách z obecní knihovny jsem narazila na knihu "Fotografie po tatínkovi", která se mi moc líbila, a tak jsem pátrala, co dalšího její autor, pro mě do té doby zcela neznámý, ještě napsal. Mrzelo mě, že jen jednu knížku, alespoň na DK jich víc není, a nejspíš jich V. Brouček skutečně víc nenapsal, protože působil hlavně jako překladatel. O to víc mě potěšilo, že knížka je o rybaření. Na toto téma jsem přečetla řadu knížek a "Chytání naděje" bych hodnotlila jako jednu z nejlepších. Je v ní nejen humor a vyprávění o více či méně uvěřitelných zážitcích "tichých bláznů", ale v mnoha povídkách nechybí ani silný morální podtext.

Autor – rybář a vypravěč příběhů – se neprezentuje jako borec, který přelstí každou rybu a k tomu ještě u vody po nocích zvládá pít za dva a obšťastňovat milenku, ale jako člověk chybující, někdy možná až klukovsky naivní a skromný. Právě tím si mě jeho povídky získaly, na rozdíl od knih některých mladších autor. Nemyslí jen na sebe a na ulovení ryb (a pokud k tomu sklouzne, sám sebe napomíná), ale leží mu na srdci osud našich vod a přírody jako celku, i lidí, kteří si přírodních krás dovedou vážit.

Je mi upřímně líto, že pan Brouček zemřel krátce poté, co oslavil padesátku, a nedožil se vydání ani jedné ze svých dvou knih. Byl by zasloužil pobýt mezi lidmi i rybami déle. A jestli se dívá od nějaké nebeské řeky či rybníka, chci mu vzkázat, že mu moc děkuji aspoň za ty dvě knížky, které napsal...

37 31.05.2019