barbora.alex
komentáře u knih
Severní den
Ondřej Blaho
Severní den už se nějakou tu dobu s lehkostí a za velkého potlesku prohání naší knihomolskou bublinou. Nejenže neskutečně lahodí oku. Už jste viděli tu obálku? Tu mapu? Detaily? Ale taky jej doprovází velice spokojené ovace. Prvotinu z našich krajů předchází premisa neotřelosti, jinakosti a určité dávky drzosti, jež může pramenit ze skutečnosti, že se autor nerozhodl držet se striktně za sukni jednoho žánru a pečlivě nevymetl všechny jeho kouty. Vzal si z několika hromádek trochu a nechal to splynout v zajímavý celek. Fantasy, sci-fi, postapo, svět plný neutuchajícího deště prodchnutý pošmournem, odměřeností a mechanickými konstrukty. Vítejte na Severním dnu.
Pokud bych si měla vybrat jednu jedinou věc, kterou bych si z Nordtagu odnesla, pravděpodobně by to byla neskutečná dynamika a čtivost, touhle věcičkou se brouzdá jedna radost. Limitovat se naštěstí není třeba, a proto hned v závěsu přichází chtivá tajemnost a s ní ruku v ruce zvědavost. Tajemné Pilíře, Syndikát, Církev Jediného … Ondra určitý aspekty příběhu i světa drží pod pokličkou až do poslední tečky, a nakonec se mu podařilo vyvolat víc otázek, než na které odpověděl. Věřím, že Severní den nebude stát dlouho osamoceně a na rozdávání zřetelnějších obrysů bude ještě čas a prostor.
A pokud nakonec doufáte v setkání s dobráky a hrdiny, trochu vás zklamu. O tyhle postavy je v Rovině či Středovém městě docela nouze. Jednostrannost se tu nenosí, protože by jednoho schlamstla. Část viny si odnáší každý a je jedno, jestli jste žena utíkající z manželství nebo muž prchající před svojí minulostí. Spravedlnost a druhé šance se na rovné díly nikdy nerozdávaly. A já bych si v tuhle chvíli jen přála víc se utopit v brzkém životě postav, abych jim mohla z plna hrdla fandit. Ne všem samozřejmě, z toho by pak mohla být diagnóza.
Poslední záblesk slunce
Guy Gavriel Kay
"Některé stezky, některé dveře, někteří lidé vám nejsou souzeni, i když to může zavinit jen docela nepatrný posun v kruzích na hladině času. Kamínek vhozený do vody jen o chviličku dříve, o chviličku později."
… tohle byla taková nádhera. Pan Kay tímto okamžikem skáče na moji poličku oblíbených autorů. Těším se na další dobrodružství, těším!
27 smrtí Tobyho Obeda
Joanna Gierak-Onoszko
Tehdy mi řekne: systém internátních škol mi vzal můj jazyk, moji kulturu i moji identitu.
Tak vypadá dítě naučené modlitbám a poslušnosti, typická žačka internátní školy, ovoce procesu přeměny. Co s tebou bude, holčičko?
Tohle byla Kanada, tohle je Kanada, tohle bude Kanada. Vykonáno ve jménu náboženství, vykonáno ve jménu státu.
To, co se dělo původním obyvatelům, to, co bylo vykonáno na mnoha a mnoha dětech, mrazí, láme srdce a vhání slzy do očí. Kulturní genocida, kterou žádná omluva, žádná finanční odškodnění, nikdy nenapraví.
Prosím, přečtěte si příběh Tobyho Obeda.
Píseň pro Arbonne
Guy Gavriel Kay
A on to zase dokázal.
Tentokrát to sice nebylo bez boje.
Ale ta hořkosladkost na konci smetla ze stolu každou pochybnost.
Sen Ockerwee
George R. R. Martin
Tohle začalo vlastně strašně skvěle. Upířina, parníky, Mississippi, podivno a temně táhnoucí atmoška. Pomalé, hutné … ale v momentě, kdy se jeden dostal k hlavní myšlence, měl zbytek tendenci vyšumět do ztracena.
Smrtící vzdělání
Naomi Novik
Chaos na papíře a nepomohl tomu ani ironický podtón v jehož duchu se všechno neslo. Několikrát jsem měla pocit, že by se zde mohlo stát úplně cokoliv a ani by to nemuselo dávat smysl. Poprvé jsme s Novikovou šláply vedle, a já doufám, že taky naposledy.
Kedrigern a hlas pro Princeznu
John Morressy
Pohádka, milá, epizodní, určitým způsobem neohraničená, ale přesto má v lecčems nastaveny krátkozraké hranice.
Číst ji jako dítě, jsem nadšená a vlastně ani nemůžu říct, že by mě Kedrigern nepotěšil, nedodal mi toliko slíbeného klidu, ale něco, něco mě na něm přece jen otravovalo. Možná ta věčná roztrhanost na malé kousíčky, protože konec jsem slupla jako malinu!
Spalující bůh
R. F. Kuang (p)
Hodně dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak tohle napsat. Strašně moc si vážím toho, co R.F. Kuang udělala a znamená pro fantasy literaturu. To, že opět otevřela vážné, hmatatelné téma a přenesla ho na papír. To, že se rozhodla pro hrdinku, která se od morálky odklání, která se vyvíjí ve zvěrstvech válek, drog a neuvěřitelnýho násilí. To, že poukázala na to, že válka nekončí lusknutím prstů, ale její následky se světem táhnout mnohá léta...
Dvouhvězdičkové hodnocení není výsledkem čistě posledního dílu, ale pocitu, který se se mnou veze už od toho druhého. To nejlepší, co Maková válka mohla nabídnout, nabídla už v úvodu. A bez toho všeho nakonec zbývá strašně málo. Technicky je to pořád úžasnej kus práce, ale.. To ale tady je a uzurpuje si přespříliš. Dějově se točíme v kruhu o mnoha stranách a čekáme, kdy jedna zradí druhou a třetí pátou. V rámci dějovosti se od této šablony nevzdalujeme ani na krok. A uprostřed toho všeho stojí Rin ...
Rin..
Rin..
Runin...
Můj trn v patě, koule u nohy.
Kagen Prokletý (barevná obálka)
Jonathan Maberry
Pod nohy se mi po delší době nečekaně připletla strašně fajn věc. Kagen sice nebyl v takové roli, do které si ho autor pošťuchoval, ale všechno ostatní fungovalo na jedničku. Prostředí, dialogy, spád, vedlejší postavy, svět stojící spíše v pozadí i ta pomyslná závěrečná tečka.
Na dvojku se nefalšovaně těším!
Záře dávno pohaslá
Guy Gavriel Kay
Nemůžu říct, že by ve mně tahle Kayovka rezonovala tak moc jako ostatní, ale pořád jim šlape na paty a navíc vás v mnoha a mnoha úhlech láká do Sarantia…
Možná že další zastávka bude právě tam.
Stín se šíří
James Oliver Rigney, Jr.
První čtyři hvězdy pro Jordana!
Na konci to konečně zahřálo :)
Valard & vejce na draka
Jan Marvel Horn (p)
Tohle mi sedlo jak prdel na hrnec, ale věřím, že na tom lví podíl nese Libor Bohm.
Zpěv v audiu? Jedno velký bájo.
Kouzlo dýky
Katharine Kerr
Hrálo se na strunu, na kterou já slyším. Ráda. Podobný tóny mi nakonec udává i Kay a Anderson. Je to ten tkaný mytologický podtón, zde navíc podpořený magií, jež je založena na reinkarnací duší. Pohádkové, naivní, osudové, lyrické…Možná lehce brakové a místy zmatečné?
Má to pár much, bez kterých bych se obešla, ale je to fantastika ze staré školy a taky se dle toho chová. Dokázala bych si představit pár věcí trošku jinak, ale třeba na mě čekají na řádcích další knihy.
Stín bohů
John Gwynne
John Gwynne podruhé a líp!
Jeden se ani nenadá a už žije severem, žije světem, jež má základy v severské mytologii, ale dýchá sám za sebe. Je žádoucí, prokvetlý přirozeností, drsností, magií a bohy. Vlastně je to po dlouhé době svět, který tak trochu smetl všechno ostatní ze stolu.
Dost dlouho jsem měla na jazyku sousloví - neurazí, ani nenadchne, ale to by nebyla až tak pravda. Tedy, minimálně to druhé z výše zmíněných. Vůbec bych se nebála tohle strčit někomu, kdo si chce sáhnout na vyšší fantastiku a nebojí se motivů grimdarkovky. Gwynne je v tomto spisovatelsky přístupný a velice dynamický. Nemusí vyloženě překvapit, protože vsadil na prvoplánové postavy, které do celkové struktury hezky zapadají, ale rozhodně je to dost příjemný kousek.
Tým Varg a Elva
Na Orku si nakonec ještě počkám.
Křivé ostří (+ 2 novely)
Martin D. Antonín (p)
"Nechval žílu, dokud nenatěžíš"
Trochu hrdinské, lehce humorné, dost rytířské a hodně klasické. Především neskutečně odpočinkové a větší, než se na první pohled zdá.
Stříbrné hrdlo
Siri Pettersen
Nic než rozčarovanost.
Netrpělivé čekání na druhé díly může být zrádné.
A já jsem tentokrát dostala lítostivou vycpávku s předem vykalkulovanými zvraty.
Skvělými zvraty, které potřebovaly dozrát.
Možná jinou, pomalejší cestou,
Se super postavami, jež také vyžadovaly svoji dávku trpělivosti.
Úžasné ingredience nedostatečně promíchané.
A tak jako u Ódinova dítěte, ani zde jsem si s druhým dílem příliš nerozuměla.
Volání vlka
Anthony Ryan
Vélinovi odzvonilo a takhle nastrojenýho si ho pamatovat nechci.
Kopí protne vodu
Simon Jimenez
Jako bych poslouchala baladu, takovou, kterou už nikdy neuslyším stejně, i kdybych se někdy rozhodla vydat se do Vod tohoto příběhu znovu.
A já ani nevím, co říct, abych knize neublížila tak, jak umí ubližovat ona. Abych ji nenadnesla tam, kde nadnášet nepotřebuje, protože vám na mnoha místech může podrazit nohy. Příběh dvou chlapců, ale zároveň příběh všech, neustálý koloběh, který ztroskotává a vždy bude ztroskotávat na lidské pýše a potřebě mít víc než ten druhý.
Příběh dvou chlapců, příběh chlapce a jeho sourozenců, příběh jedné loly a také příběh jednoho divadla. Věnovat této knize pozornost znamená jistou odplatu. Ve všech možných významech.
Ještě si to musím nechat uležet. Ještě musím počkat tak, jako Kopí trpělivě čekalo na mě, když jsem neměla náladu se k němu vracet.
Ale pořád mi v hlavě vězí to, jak je možný, že tak kruté, zlé, tíživé a ponuré věci byl vtisknut tak nádherný a jemný styl psaní. Jako by vás autor hladil, přesto ve vás vzbuzuje vztek pramenící z nespravedlivosti. Protože takový je prostě život.
Severoamerické jezerní příšery
Nathan Ballingrud
Na chvilku nakouknout jinam.
Nebylo to špatný, ale ani mě to nevystřelilo z trenek. Fajn atmoška, okraj společnosti, maloměsto, melancholie, příšery v podobě lidské … ale čas od času jsem potřebovala definitivnější tečku.
Ikonická věta, která by se měla tesat do kamene:
“A horko bylo násilný čin.
