Ben Nevis komentáře u knih

Už dříve jsem četla Co život dal a vzal a slyšela jsem, že Vejce a já je nejlepší. Buď jsem neměla správnou náladu nebo mě opustil smysl pro humor, ale Co život dal a vzal mi přijde zajímavější.
Ze začátku se Vejce tváří jako neutuchající fňukání nad tím, jak se vzdělaná městská dívka ocitla v Balíkově a všechno tam bylo špatně včetně práce, sousedů a manžela. Zhruba ve čtvrtině se to však zlomí a Bettino vyprávění je vcelku optimistické. Najednou zvládá i péči o dítě, výlety a návštěvy sousedů.
Na nikom nenechá nit suchou, včetně sebe, a tak můžeme škodolibě číst o tom, jak je Betty nešikovná, její manžel nechápavý, sousedé hloupí nebo líní a Indiáni tvoří skupinu místních nepřizpůsobivých. Škodolibou radost nad cizím "neštěstím" (nic vážného se tam nestalo, takže o neštěstí nejde mluvit, navíc slepičí byznys nevzdali) jsem nepociťovala, spíš mi bylo Betty líto.

2 13.01.2014

Jsou tam sice tři příběhy, ale dva jsou jenom tenké slupky schovávající ten nejdůležitější - pohádku o statečném Timovi. Jsem ráda, že má King ještě stále k Rolandovi co říct (ale hlavně, že dokončil ságu, za to říkám díky). Potěšil mě návrat RF v roli pokušitele, který stejně jako obchodník v Nezbytných věcech dává cenné, ale otrávené dary.

Bohužel jsem si už nepamatovala důležité detaily (například jakým způsobem Roland zabil svoji matku), což mě u čtení rušilo. Příběh Sestřičky z Elurie je víc samostatný.

1 08.01.2014

Stalo se to, čeho jsem se po prvním dílu obávala. Přibývají stránky a děj se rozmělňuje. První kniha líčila události patnácti let, ale třetí kniha se odehrává v jednom měsíci. Většina knihy se táhne jako mexická telenovela. Postavy dokolečka diskutují své plány na velkou bitvu nebo řeší osobní spory. Naštěstí Brett umí psát čtivě a udržet pozornost (přirovnala bych ho ke G. R. R. Martinovi, oba mají své světy logicky rozvržené, různorodé postavy a události mají reálné důsledky). Přibylo sexuálních popisů, kterým se Brett doposud vyhýbal. Kam se poděla cudná Leesha?

Samozřejmě se všechno točí kolem hlavních postav Arlena a Jardira. Ostatní se zařadili mezi vedlejší postavy. Zatímco Jardir je postava téměř ježíšovská (kudy chodí, tudy uděluje rady, urovnává spory apod.), Arlen je nadále sólista, kterému sláva nedělá dobře. Ženské postavy však většinu času lezou krkem. Leesha a Inevera, obě panovačné, intrikaří každá podlé svých schopností, a Renna se zase chová jako malé děcko.

Závěr je dostatečně šokující a napínavý (nevěřím, že to bylo konečné řešení), ale trošku samoúčelný. Opravdu by ty intrikánky nečinně přihlížely, jak se důležití muži jejich života zabijí?
Každopádně se těším na další díl.

03.01.2014

Na Kinga nezvykle útlá knížečka potěšila, protože není třeba se prokousávat vatou. Málem jsem se neodtrhla. Příběh je slohově vybroušený k dokonalosti, postavy jsou jako vždy různorodé a zajímavé, ale přece jenom tomu něco chybělo. Možná spontánnost a opravdovost? Jako by nás King schválně tahal na pouťové atrakce s jasnovidci, duchy a masovými vrahy. Zážitek je dokonalý, ale uvědomujeme si papírové pozadí, plastové strašidelné dekorace a kolejničky, po kterých se vše pohybuje podle neměnného scénáře.

4 30.12.2013

Máme tu dva Osvoboditelé. Jeden se vypracoval sám a druhý byl k tomu veden celý život.
Jardirův příběh je zajímavý, protože si ho z předchozího dílu pamatujeme jako chamtivého zlořáda. Teď se dozvíme celou pravdu a plno věcí z Krasijské kultury.
Bohužel jakmile skončí Jardirův flashback, dostáváme se do současnosti, ze které není kam prchnout, a autor, vědom si toho, že má před sebou minimálně tři knihy a čtenáře jisté, zvolnil tempo. Dále se mi nelíbí zázračný posun schopností. V prvním díle Arlen tvrdě cvičí u mistrů a v druhém díle už vesničani za pár týdnů bojují jako rodilí krasijci a leckdo umí dělat lepší chrany/kouzla než Arlen. Lidé posílili, ale démoni taky vytáhli silnější zbraně.
Z Reniny linky mám rozpačitý pocit. Arlen se celou knihu brání odpovědnosti za lidi z pozice Osvoboditele, ale v Tibbetské Říčce jedná a vynáší soudy z pozice vyšší moci, přestože neví, jak to bylo doopravdy.

Závěr: Příběh začíná trpět syndromem velkých ság - rozmělňováním, ale stále je strhující a kvalitativně patřící mezi nejlepší. Koncept dvou Vyvolených se autorovi povedl.

05.12.2013

Po dlouhé době fantasy, které mě chytlo. Jde vidět, že kvalita se s novými autory zvedá, knížky ztrácejí pohádkovost a odpoutávají se od Tolkiena.
Téma démonů vypadá na první pohled klišovitě, ale obsah překvapí. Autor zaujme hlavně propracovanými postavami a jednoduchých vypravováním. Neopájí se hezkými slovíčky, ale snaží se, aby se pořád něco nového dělo. Než aby dlouho stagnoval, raději posune děj o několik let. Sice najdeme nelogičnosti (například nezranitelných démonů je příliš mnoho a jsou příliš bezohlední na to, aby za pár let nevybili všechno živé, přitom už útočí 300 let), ale je jich velmi málo a díky tomu je chování postav uvěřitelné. S postavami se tu nikdo nemazlí a pokud udělají chybu, krutě za ní zaplatí (s heslem "co tě nezabije, to tě posílí"). Nečekejte na každém rohu zázračné vysvobození na posledních chvíli.

Nepřátelé jdou jasně daní, máme tu klasický boj Dobra a Zla, přičemž Dobro není zrovna příkladné. Důkazem je Krasie, země silně inspirovaná muslimským Orientem, kde se vše podřizuje svaté válce. Autor na nich poukazuje, jak je těžké bojovat s fanatismem.

Nejvíce se mi líbil začátek, kdy se seznamujeme s nepřáteli ve vší jejich surovosti. Z hlavních tří postav nejvíce vyčnívá Arlen, který také dostal nejvíce prostoru. Je na něm sympatické, že nebyl k ničemu předurčen, ale všech svých úspěchů dosáhl vůlí a zdravým rozumem.

1 25.11.2013

Knížka neurazí, ale ani nenadchne. Milovníci detektivek budou nejspíš zklamání, protože na rozehraní pořádné záhady je tam málo podezřelých a s pouze jedním se blíže seznámíme.
Nebude zklamán ten, kdo vyhledává romantický a mírně zidealizovaný středověk.

2 18.11.2013

Přečetli, hráli nebo viděli jste jeden postapokalyptický příběh a znáte je všechny. Holt v tom tématu není co nového vymýšlet, a tak se počítá jenom zpracování.
Chválím autora za realističnost, ale na druhou stranu to občas připomínalo čtení ATM (Armádní technický magazín). Postavy jsou rozmanité a dobře zpracované, hlavně s Tryskáčem si pan spisovatel pohrál, je to svéráz.
Děj však neohromí. Sbírání potravin, potkávání přeživších a potýkání se s "nemrtvými" sem tam přeruší nějaká akce. Až ke konci děj trochu vybočí ze stereotypu. Naštěstí je knížka krátká, jinak by fakt nebylo co psát.
Konec je sice useknutý, ale změnil mé rozhodnutí z 3/5 na 4/5. Na jednu stranu je pozitivně laděný do budoucna, na druhou stranu stranu však naznačuje méně optimistický vývoj. Možná že je lepší, že nás autor nechal hádat. :-)

6 11.11.2013

Po přečtení "Možná, možná ne" jsem byla zvědavá na knížku, která autora proslavila. "Školka" je však pro mě zklamání. Málo vtipná, vůbec ne sebeironická a samotný školkový seznam obsahuje možná moudré rady, ale nic kvůli čemu bych si kupovala knížku. Pak tu máme rady typu "vánoce jsou důležité", "mějme se rádi" a "buďme pozitivní", kterými na nás Američané útočí ve všech romantických komediích.

Nenašla jsem tu skoro žádné podněty k zamyšlení, protože s Fulghumem nejde nesouhlasit. Když už popisuje něco, s čím by se dalo polemizovat (třeba pojídání hub), na konci to obrátí, takže ani odpůrci ani příznivci myšlenky nemohou nic říct. Na jednu stranu to vypadá, že je Fulghum moudrý a neustále pozitivně naladěný člověk, na druhou stranu z toho vychází jako plytká osobnost bez názoru. Knížka rovněž obsahuje přebujelý úvod a závěr, které smrdí sebechválou.

Závěr: Když chci něco lehkého v televizi, pustím si romantickou komedii, když chci lehké čtivo, které neurazí a nemusí nad ním přemýšlet, přečtu si Fulghuma. Nečekejte, že vás Fulghum vyvede ze životní krize nebo poradí v těžké situaci. To by vás spíš jeho povrchnost mohla naštvat.

1 06.11.2013

Fulghum je dobrodruh, který si ledasco vyzkoušel, a proto má o čem vyprávět. Jeho genialita spočívá v tom, že myšlenky, které se honí hlavou každému, umí pojmenovat, přetvořit je ve slova a podat je nenáročnou a vtipnou formou. Autor býval (nebo stále je?) kazatel, takže jeho fejetony a úvahy připomínají náměty na nedělní kázání. Ateisté se však nemusí bát, z knížky není poznat, že by byl autor hluboce věřící. Řeší se tu banality i vážnější věci, výsledek však má potěšit a dodat naději. Hlavně nikoho neurazit, v tom mi Fulghum přijde jako zbabělec. Nikdy nepíše o tématech, které rozdělují společnost, ale o takových tématech, kde s ním musí souhlasit většina lidí, kteří prošli západní kulturou.
Nicméně tato knížka není tak povrchní jako slavná "školka".

Nejvíce mě pobavil fejeton o blahodárném vlivu na zdraví moči. :-)

2 04.11.2013

Je to moje první kniha od Murakamiho (a více méně první od japonského autora, nepočítám-li nějaké povídky). Japonci mají odlišné myšlení a hodnotový žebříček, a tak jsem měla strach, že japonské literatuře nebudu rozumět.

Murakami je však jiný. Ani trochu jsem neměla pocit, že jsem Tokyu. Mohla jsem být v kterémkoliv západním velkoměstě. Vůbec mi přijde, že je autor až příliš okouzlen západní civilizací anebo to prvoplánově psal tak, aby se zalíbil na Západě. Prostě mi to saké a čajové rituály chyběly, Boba Dylana či italskou restauraci můžu mít v každé druhé knížce. V doslovu se píše, že to má být kritika konzumní společnosti, ale takový pocit jsem z knížky neměla.

Ze začátku se mi román líbil hodně, protože scifi/fantasy mám ráda. Ke konci jsem začínala být rozmrzelá ze sáhodlouhých líčení putování a rozhořčená z pasivity hrdiny. Asi jsem narazila na kulturní rozdíly. Po dějové stránce je román odbytý. Slibně rozehrané situace jsou zahrány do autu. Román může zklamat, protože inzeruje něco jiného, než pak prodává.
Žádná postava nemá jméno, jako by na nich autorovi ani hrdinovi nezáleželo. Některé postavy jsou sice zvláštní, ale zbytečné (třeba tlustá dívka). Rozhovory jsou taky zvláštní, ale možná se tak v Japonsku mluví.

Co chybí v ději, přebývá ve filosofii. Hrdina čelí novým životním situacím, rozebírá svůj osud, porovnává pro a proti, a to rovnou ve dvou realitách. Jsou zde náměty k přemýšlení podávané zábavnou a nenásilnou formou. Žádný těžký Kafka se nekoná. Autor nám nebuší do hlavy svoji životní filosofii, ale umožňuje, abychom si jeho vytvořený svět vyložili po svém. Rozhodně ještě Murakamiho zkusím, i když dávám přednost dějovým knížkám.

1 30.10.2013

Pokud bych měla román popsat jedním slovem, tak je to slovo roztěkaný. Myšlenky skáčou po různých tématech, až jsem měla pocit, jako by knihu psal stařec neschopný udržet nit myšlenek. Což je věčná škoda, protože v balastu se ztrácejí zajímavé myšlenky a zajímavé pasáže střídají bohapusté tlachání. Nečitelnost považuji za chybu autora, nikoliv nedostatek intelektu u čtenáře.

Intelektuál napsal knihu o intelektuálech pro intelektuály. Což by bylo v pořádku, nebýt Jména růže, románu pro širší veřejnost, který budí zdání, že i další Ecovy romány budou stejně čtivé.

Vypadá to, že Lovecraft věřil, že vnímáme smysly jenom část reality, zatímco duše ve snu a po smrti poznává celek, a snažil se to dokázat nebo spojit s tehdejšími novinkami ve vědě.
Hodně povídek se zabývá šílenstvím, protože lidé viděli víc, než směli. Popřípadě hrdinové hledají ráj, do kterého nahlédli.

Lovecraft v této sbírce není tak zábavný jako např. můj oblíbenec Poe, a místy dokonce nudí, protože se dlouho babrá v jednom tématu. Místo, aby děsil, tak o děsu těžkopádně povídá. Být to současník, zařadím ho do braku, ale jeho tvorba má kouzlo historické starožitnosti.

4 14.10.2013

Už to není takové terno, jako když jsem román četla za mlada, ještě nerozmlsaná stovkami dobrých knížek. Z hodnocení neslevím, protože Den trifidů stále patří mezi špičku žánru a čte se jedním dechem, ale víc jsem si všímala různých nedostatků.

Trošku mi vadilo, že si autor neuměl poradit se slepci. Jsou to pro něj zvířátka, která je třeba utratit, aby se netrápila. Až na pár výjimek nemají oslepnutí jména a existují jenom proto, aby se později rychle vytratili. Hrdinové balancují mezi ideami nevšímat si jich versus postarat se o ně. Nakonec jim pomoc shůry (spisovatelská bezmocnost?) morální dilema vyřeší.
Na záchranu opuštěných vidoucích děti si nikdo nevzpomene (hlavně že se řeší tvorba nových).

Další ústřel je v myšlence, že za pár let se začnou sesypávat domy. Nevím, kde autor žil, ale z českých silnic známe, jak dlouho je schopen vydržet beton a asfalt bez údržby. :-)

Každopádně je knížka dílko nadčasové, protože lidé už přírodu terorizují dlouho, ropnými skvrnami počínaje a drůbežími koncentráky konče, takže je jenom otázkou času, kdy se objeví další inteligentní druh s pořádnou záští vůči lidstvu.
Všem se však líbit nebude, protože je psána knižním jazykem bez špetky akce a vše podstatné se dozvíme v prvních dvou kapitolách.

10 11.10.2013

Knížka pro lidi, kteří se nedostanou k internetu, aby si přečetli blog, a přitom si nakladatel vydělá pár kaček. Musím obdivovat autora, že nevyměkl a zůstal v anonymitě až do konce. Připravil se tím o televizní rozhovory, účast v porotách reality show apod. Tohle by prosťáček nedokázal, navíc z jeho psaní číší inteligence umně skrytá za vulgarismy.

Ostravština není to, co dělá knížku vtipnou. Je to autorův cit pro vtipné situace a přirovnání, která mě vždy dostanou do kolen. Chudý jazyk jednak umožňuje čtení neostravákům a jednak poukazuje na to, že autor zná jenom současnou hospodskou ostravštinu a nesnaží se restaurovat mluvu naších předků.

6 07.10.2013

Pobavila jsem se, ale že bych se řechtala, až bych se za břicho popadala, to zase ne. Problém je nejspíš v pro mě cizím nářečí. Rodáci se určitě pobaví lépe. Mě zase víc osloví Ostravák, který používá známé a tudíž směšnější výrazy. Humor a listování ve slovníku dohromady moc nejdou. Ale nářečí mám ráda, takže jsem si knížku užila a něco nového přiučila.

Na můj vkus je úvod trošku moc nabubřelý (pokud se vám knížka nelíbí, tak jste morousi bez špetky smyslu pro humor) a závěr moc smrdí sebechválou. Nicméně příběhy jsou kraťoučké a čtení dobře odsejpá. Avšak pokud vám dělá problémy třeba slovenština, není to humor pro vás.

2 07.10.2013

Knížečka líčí staročeské dějiny moderním jazykem, srší sarkasmem a utahuje si z tehdejších mocipánů.
Bohužel vtipnost se s přibývajícími stránkami vytrácí. Příběh začíná nudit, což je způsobeno neustálým opakováním rozhovorů (například Břetislavovy problémy s nárokem na trůn řeší všichni se všemi a když člověk po x-té musí číst o tom, jak je Břetislav levoboček, a proto si musí vzít Jitku, začíná uvažovat o zaklapnutí knížky). Humor spočívá v líčení hrdlořezů jako neškodných ťulpasů a zlehčování utrpení nevinných, takže nikomu se vlastně neděje nic špatného. Na začátku je naplánovaná akce, která se pak s minimem překážek realizuje a o všem jsme zpraveni dopředu, takže se nekoná žádné překvapení.

Dívka na vdávání nepatří mezi Švandrlíkovy nejpovedenější knížky, protože humor - jako jediná fungující složka - se brzo omrzí.

30.09.2013

Jak se naznačuje již v úvodu, co lekalo naše předky, nás už neohromí. Nevytýkám povídkám, že jsou málo hororové, ale spíš to, že název sbírky je zavádějící. Mohlo se to klidně jmenovat "Braky přelomu 19. a 20. století", protože v moderní době by se určitě dalo najít pár kvalitnějších kousků.

Na archaickou češtinu jsem si špatně zvykala, než jsem pochopila, že u některých povídek není chyba v dobovém jazyku, ale v autorovi. Proto se některé starší povídky paradoxně čtou lépe než novější.

Nejvíce se mi líbila O-Juva-Inari-Daimiodžin, nejméně Kometa. Arbesovo romaneto se zde nehodí nejen svoji délkou. I když mi úvod sliboval hororový zážitek, závěrečné vysvětlení bylo neuspokojivé a děj působí překombinovaně. S takovou bychom mezi horory mohli zařadit i Janu Eyrovou.

Závěr: Doporučuji studentům a nadšencům do češtiny 19. století. Milovníci kvalitních hororů ať se poohlédnou jinde - Erbenova Kytice nebo Švandrlíkův Draculův švagr českému hororu ostudu neudělají.

30.09.2013

Hill si našel svůj styl a nemíní čtenáře unavovat dlouhými úvody do zápletky. Psychologický rozbor postav je výborný. Nejspíš by mi přeskočilo, kdybych musela poslouchat od svých blízkých ty nejhorší myšlenky. Iggy není tak zajímavá postava jako Jude z Černé krabice, ale za to je jeho příběh dobře propojen s kriminální zápletkou.
Závěr už byl na mě moc ujetý, víc by se mi líbilo, kdyby to zůstalo na psychologické rovině.

2 25.09.2013

Neměla jsem se dozvědět, čí je to syn, protože pak to svádí k prohlášením typu: \"King by to napsal lépe to, King by udělal ono...\"

Líbil se mi metalový motiv celé knížky. Stejně jako v death metalu tu máme krátký úvod a pak nastupuje nářez, který neúnavně vydrží až do konce, když pominu dovysvětlovací závěr.
Četla jsem už Rohy a jde poznat, který z těchto dvou románu je prvotina. Černa krabice občas trpí klišovitostí, postavy se chovají nesmyslně jenom proto, aby byl čtenář překvapený, a u některých pasáží jsem se nudila natolik, že jsem uvažovala o odložení knížky.

Pozvolný rozjezd mi tu chybí, protože jednak se tím ztrácí pocit z duchařiny (duch mohl být nahrazen živým psychopatem a na příběhu by se nic nezměnilo) a jednak má pak kniha problém udržet nastolené tempo. Hlavní devízou románu jsou dobře vykreslené charaktery, protože Judas Coyne (alias Jidášův peníz) je fakt zajímavá literární postava.
Průběh příběhu je předvidatelný (občas jsem si připadala jako při sledování béčkového hororu) a to, co se děje postavám, by nemohl přežít ani Rambo na vrcholku slávy.

25.09.2013