BeyondHorizon komentáře u knih
Pouze z pohledu na obálku bych příběh tipovala na "duchařský thriller", ale to, co se z toho vyklubalo je myslím lepší.
Začátek je super, jsem ráda, že autor se snaží, aby postavy jednaly logicky a sem tam hodí nějaký vtip (i když trapný).
V polovině knihy, když nastal ten "zvrat", tak se mi moc nelíbilo, kam příběh směřuje, ale aspoň zůstal relativně originální. Koncept světa, ve kterém si protagonista uvědomil, že žije, je zajímavý.
Jako "horor" bych tuto knihu opravdu neoznačila, výstižnější je napínavé fantasy. Velmi čtivá kniha, přečteno asi za 3 dny.
Velmi brutální, morbidní a depresivní. Je hrůzné pomyšlení, že by toto měla být autobiografie a těžko se mi tomu věří. V knize nebyla snad jediná světlá chvilka a to mě opravdu obírá o víru v lidskost. Chtěla jsem si přečíst něco bezvýchodně deprimujícího a tohle ze mě opravdu vysálo všechno světlo. Dočetla jsem díky své morbidní zvědavosti. Rozhodně to není čtení pro slabší povahy.
Neuvědomila jsem si, že tato kniha na něco navazuje, a proto si ji asi někdy budu muset přečíst znova. Ze začátku jsem byla zmatená, ale pak jsem se chytila a bylo to zajímavé počtení.
Kniha, kterou jsem četla spolu s mými spolužáky asi ve 14 letech (mimo povinnou četbu). Je to síla, ta závislost. Těžko se tomu věří, že s námi tak manipuluje, až je pak najednou pozdě. Po tomto se bojím propadnout jakékoliv závislosti a přesto je to všude kolem mě.
Četla jsem, když mi bylo 14. Drsné, upřímné. Velmi smutný a zbytečný případ závislosti na drogách pouze dvanáctileté dívky. A to je pouze jeden z mnoha. Toto by měla být povinná četba na občanku nebo zsv. Myslím, že toho poví mnohem víc, než všechny antidrogové přednášky dohromady.
Nikdy se nepřestávám divit, jak šílený a naprosto ujetý věci dokáže Junji Ito na ten papír dostat. Bála bych se podívat, co všechno za hrůzy se mu honí hlavou. Vezme tu nejobyčejnější věc, jako je třeba spirála a vytvoří z toho pekelný monstrum. Klaním se.
Naprostá ujetost. Kresby poloshnilých, smradlavých ryb jsou tak detailní, že je doslova cítíte a slyšíte cvakat na podlaze. Junji Ito je mistr pokud jde o vykreslení nočních můr na papír.
Je to zvláštní, Shakespearovy tragédie nemám ráda, ale jeho komedie ano a moc. Prostě mi Hamlet nesedl a nebavil mne, což mě překvapuje, protože tragické a smutné příběhy mám radši než ty veselé a mnohdy bezduché.
Povinná školní četba, která mě bavila. Je to vůbec možné? Život je samé překvapení.
..
Dělám si srandu samozřejmě.
Ráda bych toto drama viděla v divadle, už jen kvůli Kateřině.
Hlavní myšlenkou má být narušení tehdejší představy o postavení ženy ve společnosti, ale ke konci si Katku Petruchio přece jen "zkrotí". Moc nevím, jak si to přebrat.
Tloušťkou knihy jsem se nenechala odradit, ale když je prvních 100 stránek jen popis celého městečka a všech lidí a jejich poměrů mezi sebou, tak jsem se opravdu začala bát. No nic, jedu dál, od 200. stránky už se konečně začíná něco dít a po dalších párset stránkách začíná děj mít nějaký spád. Strhává se totální chaos, až se pak dostáváme na konec knihy a příběhu.
Po té tsunami, kdy na čtenáře King hodí obrovské množství postav, je hlavní se neutopit a orientovat se kdo je kdo a co se zrovna děje. Takový příběh rozhodně není lehké napsat, ale Kingovi se to docela povedlo a já se neztratila. Chce to ale hodně trpělivosti a tu nemají všichni. Já na(ne)štěstí ano.
Hodně drsné a nihilistické. Nebo možná absurdní. Je fascinující číst různé perspektivy, různé pohledy na svět a vztahy... Život pro každého (ne)znamená něco jiného a každý ho (ne)prožívá jinak. A někdo ho prožívá možná až moc.
Naše protagonistka je zmítaná emocemi, pravděpodobně trpí hraniční poruchou osobnosti, bipolární poruchou či OCD a zdá se, že to jí diktuje celý její život. Vystavuje se velice nebezpečným a sebedestruktivním situacím, jednu vteřinu je na vrcholu štěstí, v druhé na dně příkopu, všechno je to horská dráha na speedu. Občas jsem ji litovala, občas jsem sympatizovala, ale většinou jsem jen nevěřícně koukala. Taková míra overthinkingu, to je snad umění! S těmi katastrofickými scénáři to chápu, ale kufr mě docela dostal. OCD je zlo.
Styl psaní byl naprosto fantastický, člověk se opravdu dostal do hlavy Rin, její charakteristika byla skvělá. Jelikož je to člověk zmítaný mnoha psychickými problémy a pochybnými přístupy k některým věcem, byl to značně nepříjemný zážitek, jak mohou dosvědčit některé komentáře. Některé pasáže však byly tak absurdní (konverzace s určitou částí těla), že jsem se nemohla přestat smát. Ono to ve výsledku ani nebylo v kontextu vtipné, ale když jste na vrcholu zoufalství, humor je občas to jediné, co vás dokáže uzemnit.
Celkově nedokážu moc popsat, proč se mi tato kniha tolik líbila, ale s Rin jsem si dost sedla. Myslím si, že bychom si dost rozuměly, i když bych se s ní v reálném životě potkat zřejmě nechtěla. :)
Moc pěkně graficky zpracovaná knížečka. Některá přísloví byla zajímavá, některá vtipná, některá opravdu zvláštní a některá byla skoro doslova stejná jako ty, co máme tady. Přece jen některá moudra existují v každé společnosti a najdou se společné body, i když se některým japonská kultura může jevit jako úplně jiný svět.
Oceňuji, že byla uvedena i původní japonská znění pro ty, co japonsky umí a mohli si to porovnat s překlady, které jsou přece jen častěji volné interpretace originálu.
Výběr několika kousků, co mě pobavily:
"Dobytčí moč a názory rodičů, ač dlouhé, nemají valného účinku."
"Sousedova chudoba chutná jako dobře propečená kachnička."
"Jíš-li jed, vyliž i talíř."
(SPOILER) Velice zábavné a rychlé čtení. Je to kraťoučké, ale to přispívá tomu, že má vše rychlý spád a nic nebylo zbytečně natahováno. Nejsilnější stránkou je psychologie postav, nejistota a napětí, co se bude dít dál.
Kniha má hodně dobrý rozjezd a potenciál, nicméně mi ve výsledku přišel nevyužit... po celou dobu jsem měla pocit jako by mi tam něco chybělo.
Nejvíc mě zklamal konec. Chápu, že Murakami chtěl, abychom si to domysleli, nicméně na mě to spíš dělá dojem lenosti. Jako by autor ztratil páru a už se mu nechtělo knihu dopisovat. Otevřené konce mám většinou ráda, jenže tady je to vyloženě utnuto uprostřed děje. Skoro abych litovala toho, že jsem knihu začala číst.
Také se mi chvílemi zdálo, že kniha dělá z mentálních poruch pouťovou atrakci, že se za příběhem neskrývá nic víc než jen touha šokovat... Na druhou stranu toto dílo bylo napsáno v 90. letech, kdy něco jako ponětí o mentálním zdraví téměř neexistovalo a bylo to ještě větší tabu než dnes.
Ve výsledku ač mě kniha bavila, zdá se mi bezduchá, bez pointy... ale to je možná to, oč tu běží. Dostane se vám dávky nekompromisního nihilismu světa, kde nic nedává smysl. Zní to povědomě?
"V půli cesty
se zastavilo štěstí
Můj Nový rok"
Tento prvotní verš nám napovídá, čeho se sbírka bude týkat. S Issou prožijeme jeden rok (i básně jsou řazeny podle ročního období), význačný velmi smutnou událostí - básnikovi umřela jeho mladá dcerka. Žal se nese napříč knihou, ale je velice skrytý, za pozorováním přírody, za vyslechnutými příhodami. Issa si v životě prožil mnohá neštěstí, ale nikdy se jimi nenechal stáhnout, nikdy se ve svém žalu nevyžíval a nelitoval se, ač na to měl víc než právo. Upnul se na přírodu, na zvířata - komunikoval s nimi, navázal s nimi velmi blízké spojení. Ovlivněn buddhismem a svým vlastním přesvědčením, viděl všechny ty menší a slabší tvory jako sobě rovné. A možná v nich viděl i své děti, které ztratil.
Issův přístup k životu a způsob, jakým se vypořádává s žalem, je dle mě úctyhodný. Všímá si a oceňuje maličkosti, vystačí si s tím, co má, jeho verše jsou nadnesené, lehčí než pírko a protkané jemnou ironií a humorem, které nezakryjí všeobjímající lásku, kterou má k přírodě. Byla pro něj jediným skutečným společníkem, který ho nikdy neopustil - od narození až po smrt.
Toto je kniha určená lidem, kteří se s filosofií nikdy nesetkali v akademickém prostředí. Jde o naprostý vstupní bod a lidem, co se o filosofii trochu zajímají, to nedá vůbec nic nového. Jde o velice jednoduše, pro laiky podaný souhrn hlavních témat, které dominovaly filosofickému diskurzu před nějakými těmi 60 lety. Doporučila bych pro naprosté nováčky v tématu filosofie a mladší lidi, ale i tak se mi to zdá příliš primitivní. Možná to dá nějaký základ pro to, jak k filosofii přistupovat a co čekat - tím pádem je název vystihující.
Nuda, nuda a zase nuda... tento počin jsem dočetla opravdu pouze silou vůle, bylo to neuvěřitelně nezáživné čtení. I když se pokusím dílo vnímat zřetelem doby, kdy bylo napsáno, nedává mi to nic víc k zamyšlení. Určitě to ve své době mohlo vyvolávat menší či větší poprask kvůli líčení vězeňského života za doby cenzuy politických názorů a svobody slova obecně, ale to je tak vše.
Oživené hroby byly stěžejní částí této sbírky a určitě nejlepší. Šlo o líčení života vězení s lehce komicky-ironickým nadhledem. Nic moc se nedělo, jak už to tak ve vězení bývá. Důležité byly postavy a jejich různé pohledy na systém a život obecně, což ale pro mě nebylo moc záživné, bohužel. Díky složení postav a jejich interakcí to na mě dost působilo jako óda na italský nacionalismus, ale zároveň to také mohlo být naschvál ironické... nevím. Zároveň to bylo stavěno do kontrastu s Schauberkovým osvěžujícím realismem a Slávovou neutralitou, takže to ve výsledku bylo docela vyvážené.
Jinak byla tato kniha pochopitelně svým způsobem Sabinův vent, protože sám strávil ve vězení dost let. Ale překvapivě se to neslo v docela pozitivním duchu, což není tradiční přístup.
Zbytek sbírky byl jedním slovem děsný a nevím, proč to bylo do knihy zahrnuto. Byly to Sabinovy pokusy o jakési romanticky rozervané povídky, kterými se dosti neúspěšně snažil zkopírovat Máchu. Naštěstí byly velice krátké a spíš působily jako bezduché načrtnutí hlavních témat romantismu jako neopětovaná láska, letní bouřkou potemnělá krajina, zrada a sebevražda. Žádné emoce to ve mně nevyvolalo krom rozhořčení nad tím, kolik času jsem čtením této knihy ztratila.
Je to fajn počtení. Některé dny se ve Voronsku neděje nic zvláštního, někdy se toho děje až moc. Zdánlivě obyčejná vesnička, dalo by se říct. Surreální kafkovsko-poeovské atmosféry, kterou jsem očekávala, se mi jakž takž dostalo, ale její navozování mi místy přišlo značně nucené a nedostatečné. Mlha a antropomorfní zvířátka mi prostě nestačí. Nebo je to možná tím, jak krátké dílko je. Nuance se taky úplně neděla, nebo byla tak nezaznamenatelná, že mi zcela unikla. Možná to chtělo, abych knize věnovala více času, třeba zůstalo mnoho nevyřčeno a mělo být na čtenáři, aby si díry vyplnil sám. To už se nedozvím.
Kniha má zajímavý koncept, psaní je vesměs dobré (až na časté opakování - ať už záměr, či nikoliv), ilustrace jsou krásné a hezky knihu doplňují, ale bohužel na mě tato sbírka nijak hluboce nezapůsobila. Ač zní Voronsko jako ideální místo k útěku od reality, vracet se již pravděpodobně nebudu.
Hned od začátku mě nadchl styl vyprávění a celkové zasazení příběhu. Každá postava příběhu má velice specifickou povahu a zkušenosti, o každé bylo zajímavé se něco více dozvědět. Prolíná se tu několik časových rovin a přesto se v tom člověk neztratí - skládáme si mozaiku a jsme napjatí se dozvědět, co se to teda stalo za tu hroznou tragédii. Prolíná se zde psychoanalýza s filosofií, ale jen tak letmo, každá postava má svůj pohled na svět a svým jednánám nám dává něco k zamyšlení. Kniha nám pak dává nahlédnout zejména do společenských otázek a problému dnešního Finska. Ze všeho nejvíc však vystupoval již zmiňovaný styl psaní, který je velice čtivý a originální.
Kniha se snaží být feministická v tom smyslu, že ukazuje, jak feminismus v žádném případě vypadat nemá. To však není hned ze začátku poznat. Myšlenka se utápí v nekonečně nudných erotických scénách a dialozích postrádajících smysl. Všechny postavy byly extrémně nesympatické a příběh sám nebyl dostatečně zajímavý, aby pobízel číst dál. Dočteno pouze silou vůle. Téma sebevraždy mi přišlo velice zlehčené, což opravdu nepůsobí dobře. Pointa na konci nebyla zřetelná. Prostě špatný, špatný, špatný...
Kniha vypráví o osudech jedné vesničky kdesi v Laponsku, kde panují drsné podmínky. Dozvídáme se o každodenním životě obyvatel, o jejich útrapách a o událostech, které jsou téměř na denním pořádku, jako krvavé rvačky a nezávazný sex. Přestože valná většina vesničanů věří v Boha a chodí na pravidelná shromáždění, i při kázání a fanatickém vyznávání se očividně oddávají hříchu (osahávají se navzájem, apod., a to i včetně kazatele).
To ale není zas tak důležité. Obecně řečeno, tamní lidé se s ničím moc 'nesrali'. A stejný je i styl, jakým Mukka své dílo napsal (jako 20letý, mimochodem). Je plný nářečí a věcných popisů jak přírody, tak i událostí. Důležité scény (jako pohřeb, porod či sebevražda), které by v jiných knihách byly rozvedeny na několik stran, ne-li na celou kapitolu, zde zabírají většinou pouhý odstavec. Autor nezachází do žádných detailů a nepřidává žádné barvité přívlastky. Napíše to jen tak, jak to je. Netřeba dále dramatizovat bolestné a silné zážitky. Na takový život už jsou Seveřané zvyklí, je potřeba to nějak přejít a přežívat dál.