Blue komentáře u knih
Solidní. Tento výraz asi nejlépe vystihuje toto podle mnohých badatelů zřejmě poslední Vernovo dílo. Není to žádný zázrak, ale ani propadák.
Velmi napínavá kniha, nejlepší, co jsem od Haileyho četl. Ovšem nečetl jsem zdaleka všechno.
Úžasně jsem se u čtení pobavil, je to velmi vtipná kniha. Četl jsem ji dvakrát, protože jsem se domníval, že jako detektivka musí mít i nějaké vyřešení. Ale buďto nemusí, nebo jsem ho ani napodruhé nebyl schopen najít.
Když jsem tu knihu pročítal, říkal jsem si, že patrně budou existovat ostře vymezené dvě skupiny čtenářů: jedna toto experimentální dílo bude velebit, druhá je odsoudí jako nesmyslný blábol. Nemůže být nic mezi tím. Když jsem pak knihu dočetl, zjistil jsem, že nevím, do které skupiny se přiřadit.
Setonovy příběhy z přírody jsou příkladem četby, po níž můžete sahat opakovaně a vždy potěší.
Edvard Valenta je spíše pozapomenutý autor, ale já bych se rád přimluvil, aby byl znovu objeven a čten. Například Žít ještě jednou je přímo čtení pro literární labužníky.
Agatha není čtení pro mne. Já ty její vykonstruované neživotné příběhy nějak nemohu ztrávit.
Prostě roztomilé. Nevím, co bych ještě dodával.
Je důležité si uvědomit, že kniha nereflektuje knižní produkci období 1970 - 1989 jako celku, ale všímá si pouze poměrně úzkého výběru titulů, které se věnovaly popisu moderních českých dějin podle normalizačního výkladu. Byl jsem na to zvědavý, takže jsem si text se zájmem přečetl, ale jsem na rozpacích. Nikoliv z autorčiných závěrů, ale zdá se mi, že téma bylo příliš úzké. Točili jsme se pořád okolo několika málo knih, které byly nazírány z různých úhlů. Aby bylo jasno, nechci se tu kritizovaných knih ani jejich autorů zastávat. Nečetl jsem je a dnes už je i obtížné se k této literatuře dostat, protože byla vesměs už vyřazena z oběhu. Nehájím ani (a to zdůrazňuji) normalizační výklad našich dějin. Mně to prostě přišlo málo, chybělo mi nějaké vyhodnocení četnosti těchto knih v rámci celé dobové produkce a vyhodnocení čtenářské recepce. Četli běžní čtenáři tyto knihy? Co na ně říkali? Nebo tyto knihy sdílely osud sebraných spisů klasiků marxismu-leninismu, které vycházely, ale málokdo je otevřel? Je jistě rozdíl tu dobu žít a pak ji s odstupem mnoha desetiletí hodnotit. Mám podezření, že se ty knihy mohly někdy i pro svůj vlastní příběh líbit a nějaké křiklavé politicky vyhraněné pasáže zkrátka čtenáři shovívavě přeskočili. Protože tak na to tenkrát byli lidé zvyklí. Bylo to tak? Nebo to čtenáři brali jako slátaniny? To jsem se nedozvěděl. Berte to jako poznámku na okraj knihy, která je zajímavá a za přečtení a přemýšlení každopádně stojí.
Neuvědomuji si, že by mi bylo u některé knihy tak fyzicky špatně, jako nyní. Je jistě možné psát i o ošklivých věcech, ale má-li autor potřebu je popisovat tak naturalisticky a s takovým "nasazením", možná by měl navštívit psychiatra. Tohle jsem číst neměl, dost mi to zkazilo náladu.
Sám profesor Myška považoval tuto knihu za své nejlepší dílo. Já dodávám že právem a že tím nemyslel, že by ty další knihy byly nějak horší po odborné stránce. V Hodicovi se mu jen podařilo nejlépe spojit odbornou část se čtenářsky atraktivním podáním.
Nesmírně patetické, ale to je prostě Stefan Zweig. Vynikající stylista a poutavý vypravěč. Rád ho čtu.
Přečíst se to dá, ale jak už z hvězdičkového hodnocení vyplývá, kniha mě moc nenadchla. Přece jen postrádá nějakou větší jiskru. Anebo je to tím, že už nejsem dítě. A té anotaci, která říká, že kniha zobrazuje tzv. Divoký západ pravdivě, je možné se trochu zasmát. Například komančský chlapec, který umí anglicky a pak ho ještě Andy na prérii nějakým rychlokurzem naučí i číst - to je jako z Karla Maye. Ale co, je to kniha pro děti, tak nebuďme zbytečně kousaví.
Pro znalce seriálu už je dost obtížné v postavách dvou písařů nevidět podobu Jiřího Sováka a Miroslava Horníčka. Ale nakonec to není takový problém, protože kniha kupodivu se seriálem docela dost koresponduje. Na Flauberta, jak ho známe z jeho slavnějších děl, je to nečekaně svěží kniha, místy dokonce i vtipná. Rád jsem si ji přečetl.
Je to skutečně, jak praví slovník, konzumní četba, ale tak noblesní, že konzument bude většinou spokojen. Určitě tedy ten konzument, který dokáže ocenit jazykovou a stylistickou stránku vyprávění, která je tu skutečně na mimořádně vysoké úrovni. V této zábavné knize vítězí forma nad obsahem, ale mně to vůbec nevadilo.
Zaujal mne především autorův originální styl, charakteristickými jazykově velmi vynalézavými větnými konstrukcemi, plný sympatické ironie a jemného humoru. Zejména to poslední jsem nečekal.
Zklamání. Slibný název samozřejmě neznamená dobrou knihu, ale čekal jsem víc. Humor tam není, na napětí se po neúměrně dlouhém čekání dostane, ale konec to celé zase zazdí. Takže spíše nedoporučuji.
Je to opravdu pěkně napsané, ale velmi mě zklamalo, když jsem na konci zjistil, že si autorka nepohlídala, aby jí seděly detaily samotného neštěstí na dvoře. Tam jsou takové logické nesrovnalosti, že jsem to těžko rozdýchával. Možná to děti neřeší, ale ony jsou tak mazané, že bych je nepodceňoval.
Je to pěkné čtení, mozaika několika příběhů lidí okolo jednoho JZD. Chyběla mi ale nějaká větší sevřenost jednotlivých příběhů a doznávám, že mi uniklo, proč autor považoval za nutné volit tak komplikovaný "střihový" způsob vyprávění. Ale stvrzuji: čte se to moc dobře.