Boboking komentáře u knih

Právě to čtu a je to takové smutné, velmi mi to připomíná knihy mého oblíbence, francouzského Jeana Gionoa.

31.07.2012

Já jsem byl více spokojený. Takové poetické, pohádkové, fantaskní. Ale čtenář musí být velmi pozorný při čtení, aby se nezapletl do těch časových rovin (smyček).

31.07.2012

V neděli jsem "dal" prvotinu mladé autorky a herečky Kateřiny Veselé - Tvá, navždy tvá. Je to román o vztazích mladých lesbických žen. Ale přiznám, že tato tématika se jaksi v příběhu ztrácí, je to spíše o fanatické oddanosti jedné čtenářky knih, které píše naše hrdinka Klára. A o dopadu na její vztahy, její život atd. Má to tedy spíše až dramtický náboj, který pak na konci překvapí rozuzlením.

16.07.2012

Oddychovka na jeden den. Přiznám, nic až tak origináoního, taková Addamsova rodina pro starší. Některé hlášky ale super.

29.02.2012

Recenze:

Útlý norský román „Sex, smrt a manželství“ od Jon Øystein Flinka (*1976) je drsný, depresivní, naturalistický, ale i sarkastický, humorný a hravý. Zaškatulkovat ho do jednoho žánru či námětu je poměrně složité. Určitě je to obraz života dnešní západní společnosti, obraz zajištěných, a přitom „nešťastných“ mladých, jako je náš hrdina. Je jim nadějný dvaatřicetiletý spisovatel z norského Oslo, do jehož života vstupujeme té noci, kdy se rozhodne oběsit, skoncovat se svým životem. Není to momentální rozhodnutí, ale jako čtenář přesně nevíme, co je podnětem k tomuto rozhodnutí. Přitom toto fatální životní rozhodnutí autor zlehčuje, a to úmyslně, místem činu (pánským záchodkem v mužově kanceláři), či vnitřním monologem o volbě té správné hudby v IPodu při umírání. (Schubertova symfonie b moll nebo norské lidové balady?) Když nevyjde pokus na záchodku, přesuneme se do metra, kde by mělo už rozhodnutí být definitivně doděláno. Ale i zde nějak není klid na umírání. A tak nakonec mu nezbývá nic jiného, než přijmout roli, která je jako oficiální maska skrývající jeho temné já. Můžeme říci, že skutečně temné a drsné. Stačí vzít hrdinovy názory na Norsko – „.. velká pravda skrývající se především za tím vším samozřejmě zní, že zkurvené je Norsko, a to především to Norsko reprezentované Norským národem.“ Vyjít to v posledních měsících, čtenář by si mohl říci, jestli to není o životě šílence Anderse Behringa Breivika, který letos v červenci zmasakroval sedm desítek lidí. Hrdinův sarkasmus a cynismus se naplno projevuje i při nenáviděném setkání snoubenčiny rodiny – „zvláště o dědečkovi, který byl za války v koncentráku, ale kterého bohužel Němci nestačili zplynovat. Právě to považuji za vůbec nejhorší čin nacistů.“
Jaký si udělat názor na našeho hrdinu? Je to tragická postava, je to floutek bez citů, který nastaví zadek teploušovi, a následně to udělá do pusu třináctileté sestřenky? To si musí rozhodnout každý čtenář sám. Stejně jako to, zda brát toto dílo jako psychologickou novelu o úpadku moderního mladého člověka, nebo jako značně cynický, ale přesto humorný příběh ze současného Norska?
Pravdu ale asi budou mít jedni jako druzí. V tomto románu, kde jde všechno od desíti k pěti, se čtenář bude smát, i bude nucen se zamýšlet. Budeme se usmívat nad cynismem hrdinovy cesty životem, i utápět v jeho depresích či halucinacích. Možná i nad tím, nakolik je to autobiograficky laděné? Hrdina i Flink jsou stejně staří, oba žijí v Oslo…
Pokud máte v oblibě skandinávské tituly jako „Teorie sraček“ od Arto Salminena nebo „Švihadlo“ Juha Seppäläho, tak si jen obohatíte svou knihovničku o další obdobný čtivý titul. Pokud ne, tak prostě musíte přistoupit na autorovu hru, trochu snížit morální hodnoty, nastavit cynismus a ironii na maximum, a pak se už jen budete bavit.
V norského orig. „Sex, dod og ekteskap“ přeložila Kateřina Kryštůfková pro nakl. Vakát.

Díky moc Brno, BoboKing

18.12.2011

Moje krátká recenze:
„Ať chceme nebo nechceme, naše srdce o Vánocích zjihnou a lásku i zklamání prožíváme mnohem intenzivněji, než ve zbytku roku – byť pro to vlastně není žádný důvod.“ , touto myšlenkou začíná anotace knihy z nakladatelství Čas a nezbývá než s tím souhlasit. Svátky vánoční už dávno ztratily pro většinu lidí náboženské opodstatnění, jsou to sice momentálně silně komerční svátky, ale přiznejme si, kdo se na ně netěší, kdo z nás během nich není přístupnější kladným emocím. Přesně tak to pochopili i autoři tří povídek, které jsou součástí knihy „Tři vánoční dárky“. Tři různí autoři, tři různé náměty, tři různé příběhy. První povídka je z pera u nás známé autorky historický a milostných příběhů Hany Marie Körnerové. Přestože její dílo jsem nečetl, přece jen tituly jako „Andělská tvář“, či „Pán hor“ mi párkrát prošly rukama, a tak její příspěvek nazvaný „Vánoční dárek“ přesně odpovídal mé představě. Milostný příběh, do kterého je zakomponovaná Francie, jenž je psaný ve stylu filmů z První republiky, ve které době se taktéž i odehrává. Dospívající Marguerita přijde o rodiče a musí odjet z rodné Francie do neznámých Čech, kde čeká její opatrovnice teta Alžběta. Z slunné Francii na maloměstské stavení v horách, kde tvrdou rukou vládne protivná Alžběta nad celým osazenstvem domu. A to včetně jejího sympatického, ale zasmušilého manžela Richarda. Nepřekvapujícím výsledkem byl smysluplný a čtivý romantický příběh se všemi náležitými ingrediencemi. Naopak trochu překvapující pro mne byla povídka „Adventní prsten“ od Josefa „Pepson“ Snětivého, autora několika knih i nakladatele této knihy. Měl jsem tu čest přečíst většinu jeho tvorby, ve které preferuje humorný podtón v příbězích o peripetiích partnerských vztahů. V této sbírce ale je jeho povídka přece jen jiná. Netradičně zasmušilejší, a to jak námětem, tak i postavou hlavního hrdiny. Jeho mužští hrdinové jsou většinou ukázkami typických „trubců“, kteří se honí za každou sukní, nebo se o to snaží. V tomto příběhu se dostáváme do skomírající manželství, které drží pohromadě už jen malý syn Pepino. Hrdina s ním prožívá neuvěřitelné příhody, jenž mohou nastat pouze s dětmi. Příhody, které se při četbě zdají humorné, vtipné, ale v reálu tomu tak není. A právě jen tento krásný vztah se synem je mu nakonec tím nejhezčím, co mu Vánoce mohou nabídnout. Na dílo „Pepsona“ skutečně netradičně melancholický závěr. A jen doufám, že není autobiograficky podložený. Závěr souboru patří Alexandru Stainforthu (v.jm. David Kaps) s povídkou „Vánoční afrodita“. Tento poměrně mladý autor je mi zatím čtenářsky neznámý, a díky jeho titulům jako cyklus „Sága temné vášně“ – historickým romancím, jsem byl celkem překvapen příběhem ze současnosti. Dá se říci, že z celé trojice příběhů byl asi nejpozitivněji naladěnou povídkou. Naše hrdinka Dana už o sobě nemůže říkat, že je mladá dívka, její milostné vztahy jsou nulové, práce deprimující a nudná … Prostě postava jako vystřižená pro kouzelný vánoční zázrak. A ten se uskuteční díky vánoční návštěvě u její babičky na venkově.
Kniha „Tři vánoční dárky“ je příjemně čtivým výsledkem práce autorů, kteří už mají za sebou celkem pěknou řádku titulů. Jsou to znalci řemesla zvaného spisovatelství, kteří umí používat jazyk, vědí jak přitáhnout čtenáře ke stránkám (nebo aspoň ho neodradit), a to i v námětech, které upřímně nelze považovat za naprosto originální a neodhadnutelné. Ale je to vánoční kniha, kniha která nemá šokovat, ani motat hlavu existenciálními myšlenkami. Má to být kniha příběhů o naději a lásce, o troše světla v jinak až ne moc veselém světě. A to se naší trojici podařilo bezvýhradně.

09.11.2011

Zahradník není vrahem, zahradníkem je slavný a populární severský autor detektivek Kjell Eriksson (*1953). Aspoň tak ho představuje (poprvé) českému čtenáři na přebalu nakl. Motto. A na tom stejném místě píše slavný Hanning Mankell, že Eriksson patří k těm nejlepším. A proč otálet se závěrečným vyjádřením, musím s ním naprosto souhlasit. Švédská literatura má u nás i v Evropě v posledních letech značně kladné renomé. Sám Mankell se svými příběhy o vyšetřovateli Wallanderovi je považován za současnou špičku v žánru detektivek. Svým pojetím detektivky se mu Eriksson připodobňuje. „Kruté hvězdy“ (orig. Nattens grymma stjärnor, 2004) je vlastně šestou knihou s inspektorkou Ann Lindellovou v hlavní roli. Ta právě s kolegy řeší velmi zapeklitý případ několika vražd, které teoreticky nic nespojuje, a bohužel vyšetřovatelé nemůžou najít ani důvod těchto činů. Mají tu tři mrtvoly tří starých mužů z venkovských usedlostí, mezi nimiž není žádná zjevná spojitost, až na podobný styl zabití. K tomu ještě nějaká slečna Hinderstenová nahlásí, že se ztratil její sedmdesátiletý otec, literární badatel. Co bych na stylu psaní Erikssona asi nejvíce vyzdvihl, je jeho lidský přístup k postavám. Nejsou to jako u moderních CSI vyšetřovatelů postavy bez emocí, někdy snad i bezpohlavní. Ann Lindellová a její kolegové jsou bytosti jako my, žádní superhrdinové, či géniové. Mají své vlastní problémy, a především dělají chyby jako všichni ostatní. Právě tato realističnost pak vytváří ten pocit uvěřitelnosti případu. Na tomto systému pokusů a omylů je vystaven i tento případ, který z kriminalistického hlediska je „nesmyslný“. Ale pak stačí objevit chybu jednoho kolegy a najednou se klubko záhady pomalu začne rozmotávat. Přestože to tak může zní, není tento román poklidnou procházkou světem zločinu. Naopak postava vraha je dalším skvostem tohoto příběhu. Autorovi se podařilo vytvořit zločince, jehož duševní stav, či spíše logika myšlení, je skutečně bizarní. Nakonec tak i kniha končí, ohnivou apokalypsou, která skončí objasněním vraha i jeho „bizarních“ myšlenkových pochodů. Ale on sám … Jakoby konečnou spravedlnost si čtenář mohl nějak domyslet. Nakl. Motto se podařilo vydat skvěle napsaný detektivní román, který má svoji vnitřní logiku i bizarnost nápadu. V překladu Evy Nováčkové vyšlo na počátku roku 2011.

03.11.2011

Josef „Pepson“ Snětivý své čtenářstvo obšťastňuje v malých dávkách, ale zato velmi pravidelně. Jeho knížky tedy nejsou rozsahem podobny dílům ruských realistů, ale o to častěji se na pultech objevují. Tématicky se příliš neodchylují. Ústředním ideou jsou vždy vztahy mezi muži a něžnějším pohlavím, které se v podání tohoto zpěváka, spisovatele, nakladatele a především všímavého realisty dají charakterizovat jedním Murphyho citátem:
"Mezi inteligentním mužem a blbcem není žádný rozdíl, pokud se zamilují." Jeho příběhy se vyznačují úsměvným nadhledem, vtipným závěrem, úžasnými hláškami a to vše o tom, jak muži se při pohledu na ženskou sukni doslova změní v naivně (ne)myslící hormon.
Ve sbírce „Samolásky & soulásky“ pro nás připravil celkem pět příběhů. Titulní a nejrozsáhlejší je povídka s názvem „Láska online“. Pokud si termín online spojujete s počítači a internetem, tak o tématu příběhu budete mít jasno. Počítače, internet či mobilní sítě jsou dneska hlavními a de facto jedinými komunikačními prostředky mezi lidmi. A tak i funguje společenský či milostný život našeho třicátníka Jiřího Malíka. Pracuje v jednom nakladatelství v kanceláři na počítači, je stále svobodný, a jeho partnerkami jsou neuvěřitelně svůdné a ochotné dívky a ženy s jedním jediným problémem – jsou pouze na internetu. Ale to se změní jedním pracovním emailem od jisté paní Matouškové. Skvělý příběh, který sice není námětem a pointou nijak originální (když neznámá dívka začne Jiřímu do emailu a SMS psát, jak leží nahá a nudí se, je v tom cítit jasná čertovina…), ale skvělé je především zpracováním charakteru moderního metromana, jeho stylu myšlení a životních cílů. A hlavně humoru, to je na všech jeho příbězích to nejpodstatnější. Všechno brát s náležitým nadhledem. Snad jedině povídka „Advent“ , která proniká do hájenství fantastiky, takovým ironickým humorem nesrší.
Dalším skvělým příkladem machismu je povídka „Sladké (půl)maratonky“. Přiznejme si upřímně, kolik chlapů po ukončení školní docházky se ještě pravidelně věnuje tělesné výchově? Ale stačí např. pohled na pohupující se „půlky“ krásných běžkyň, a oplácaný chlapík je schopen se zabít, jen aby je směl pozorovat kilometry před sebou.
Spisovatelka Hana Marie Körnerová charakterizuje jeho příběhy jako vtipné, drzé, mírně cynické atd. Já bych jen přidal slovíčko báječné. Prostě báječná oddechová zábava pro čtenáře i čtenářky.

05.10.2011

Dočetl jsem a naprostá spokojenost. Moc se mi líbila postava hlavní vyšetřovatelky O´Haraové. Celková atmsféra příběhu perfektně temná. A závěr případu... famózní.

04.09.2011

Jedním slovem fantastické. Úžasné dílo!

16.08.2011

Nezklamala, opět skvělé příběhy.

29.07.2011

(SPOILER) Román „Důvěřuj, ale pak se moc nediv“ je další titulem novinářky a spisovatelky Zity Marinovové vydaným v nakladatelství Čas. Předešlá kniha “Tak ty už to máš, holčičko, spočítaný!“ se charakterizuje jako příběh plný rozvodů, intrik, zrad a dalších osobních tragédií, kterou ale naleznete v sekci humorná literatura. To proto, že většinou všechny tyto tragédie s postupem času žádnými tragédiemi nejsou. Tedy aspoň v podání Zity. A přesně v obdobném stylu se ubírá i její už třetí vydaná kniha „Důvěřuj, ale pak se nediv“. Děj nás zavede do světa bulvárních celebrit z našeho šoubyznysu, nebo lidí, kteří se kolem těchto hvězd a hvězdiček točí.
Toto překvapivě zdařilé oddychové čtení je nám střídavě vyprávěno z pohledu několika protagonistů příběhu. Za středobod bychom mohli považovat Hermínu, redaktorku společenského časopisu, která je v těch nejlepších letech, což ale společensky znamená, že mládí už pomalu, ale jistě mizí za zenitem. Žádná oslnivá kariéra před sebou, píše knihu, kterou snad někdo vydá… Ale trošku horší je, že obdobně to vypadá i s jejím partnerským životem. Nahodilé „pomuchlování“ s bývalým přítelem, nyní zdatným narkomanem s „psíma očima“, je jen trapné povyražení v té nejvyšší nouzi. Jedinou skutečnou přítelkyní je Dominika, čerstvě rozvedená hyperaktivní lovkyně, která je neustále na lovu té nejlepší partie pro sebe a Hermínu. Do děje vstupujeme v momentě, kdy čerstvá, a snad konečně ta pravá láska Hermíny, se nečekaně oženila v cizině s nějakou hopsandou ze soutěže Miss ČR. Tou snad její pravou láskou není nikdo menší, než už sexy prošedivělá hvězda českých muzikálů Damien. Autorka nám pak retrospektivně ukáže, jak to vše začalo.
„Důvěžuj, ale pak se moc nediv“ je vlastně takovým Sexem ve městě po česku, tedy vlastně po pražsku. Jediného místa u nás, kde něco jako celebrity žijí a existují. A v tomto prostředí se odehrává tato koláž lidských snů, trápení a lásek, které jsou založeny na jisté důvěře. Protože už nejsme děti, že? Ale pak se nedivme!
Naše Carrie Bradshow napsala to pravé, co by si čtenářky měly přibalit do kufrů na dovolenou, nebo jen tak na letní siestu pod modrou oblohou. Vtipný a nenáročný příběh, který má hlavu a patu, se škálou zajímavých postav, pod kterými si můžete představit třeba i nějaké naše konkrétní hvězdy.

BoboKing

P.S.: A pokud chcete vědět více, tak se mrkněte na internetový bulvár. Tak je toho o knize a autorce dost. Třeba o skvělém křtu v jednom luxusním pražském salónu.

11.07.2011

Nprosto skvělá kniha. Zajímavý případ, zajímavě zpracované postavy, velmi se mi líbily "duchařská" komentáře zavražděného. Prostě severské krimi thrillery jsou teď v Evropě jedničkami. Žádná moderní super kriminalistika jako americké CSI kriminálky. A hodně skvělý je taky propracovanost postav, které jsou jako normální lidé s klady i problémy.

04.07.2011

Je to BOŽÍ! Pokud nejste příliš jemnocitný, tak tento velmi kritický a nekonvenční výklad vývoje lidstva vás zaručeně dostane.

27.06.2011

Čekal jsem to horší, ale tak srašné to nebylo. Smíchy jsem sice z postele nespadl, a zasmál jsem se. Ty "kurva" hlášky jsou jen minimum obsahuje knihy. V2tšinou jsou to příběhy z dospívání.

01.06.2011

Velmi čtivá a nenáročná literatura. Špionážní příběh z období druhé světové, protektorátní kejkle a neobvyklý závěr založený na odpovědi o původu jedné hodně nebezpečné nemoci. V knize je tolik námětů, že by F. Forsythe z toho určitě napsal aspoň tři samostatné příběhy.

21.04.2011

První knihy od tohoto chilského exilové autora, které mi nesedla. Nějak jsem tomu jeho humoru nerozuměl.

08.04.2011

Ty jeho vtipy, fakt skvělý, i když drsný.

01.04.2011

Ostravské nakl. Fantom Print náš knižní trh s fantastikou v posledních letech zásobuje atraktivními titulu z žánru všeobecně nazývaného urban fantasy. Kniha „Píseň kostí“ svým námětem do tohoto edičního spektra náleží, ale je oproti titulům autorů jako např. Thurmanové či Briggsové přece jen jiná. Možná bych řekl, až téměř klasicky nedefinovatelná. Z počátku se příběh může jevit jako z našeho světa, ale pak začnete kapku po kapce tento pohled měnit. Svět megapolisu Tristopole vypadá jako každé jiné velkoměsto, má své policejní jednotky a detektivy, jezdí se v autech, má lepší a horší čtvrtě atd, to vše se jeví normálně. Ale pak najednou zjišťujete, že výtahy obývají přízraky (a ne jen je), že celý energetický systém města zajišťují nekrofluxové generátory poháněné lidskými kostmi, že smrtí vaše role v tomto světě nekončí, že jsou lidé, kteří vraždí umělce, aby z jejich ostatků poslouchali píseň kostí, že speciální vyšetřovací policejní komando vede zombie atd. Jak na přebalu píše nakladatelství, kniha je spojením mysteriózního thrilleru a temného horroru. Já bych šel ještě dál, a řekl bych, že kniha je esencí moderní temné fantasy, dokonce jak někdo na internetu uvádí, přímo gothic fantasy.
Hlavním hrdinou je tristopolní policejní poručík Donal Riordan, který dostane z úkol hlídat velkou operní hvězdu. Jsou tu totiž jisté indicie, že blíže nespecifikován skupina zvaná Černý kruh, složená z mocných a bohatých tohoto světa, chce získat její kosti dříve, než je její osud. Proti magické moci Černého kruhu ale má malé šance na úspěch. To snad má možnost dokázat speciální policejní jednotka velitelky Laury Steelové. Jednotky, která se nezastaví před ničím, a nespoléhá se na pouze na schopnosti obyčejných smrtelníků.
„Píseň kost“ je skutečně něco jako temný thriller, kde o mrtvoly není nouze („… a sebou mrtvola trhla, otočila se, sedla si a sklouzla z oltáře. Pod bosýma nohama drtila těla mrtvých dětí. Měkké mrtvolky si stěžovat nebudou.“), kde sex může překvapovat („… a na levém ňadru ji visel odchlíplý kus kůže, trojúhelník dokonalé pokožky, kterou líbal a laskal jazykem i prsty, a odhaloval dutinu v hrudi a lesklou, černou, mokrou masu, která pumpovala…“), kde lidé mají jiné choutky (… se bude moci pustit do řezání a čistění, bude moci jednu po druhé vyleštit drahé kosti…“), kde smích nezazní a slunce snad nikdy nesvítí.
Příběh je skutečně příkladem moderního pojetí čisté fantasie, kde není důležité vědět, proč a jak Tristopole funguje, kde jen prostě musíte nasávat atmosféru temnoty a nechat se provázet autorovou temnou fikcí jiného světa. Právě ta temná, až hororová atmosféra je tím hlavním prvkem, co odlišuje tuto knihu od jiných. Přitom to je založeno na klasickém detektivním thrilleru, plném vyšetřování, pronásledování, konspirací atd.
„Píseň kostí“ (orig. Bone Song, 2006) anglického autora Johny Meaneyho je návštěvou temné strany lidské fantasie.Musíte jen sednou … a pokusit se slyšet zpívat kosti.
V překladu Kateřiny Niklové vydalo nakl. Fantom Print 2011.

28.03.2011

Román „Ženy s krátkými nehty“ je další, dle krátké autobiografie v knize, už sedmý zářez autora na spisovatelské pažbě. Sám jsem zatím četl jeho povídkovou knihu „Dopisy v nevratných lahvích, 2009“, která vyzařovala autorovým humorem, mnohdy lehce peprným, a jistým nadhledem pro současnou společnost. Jasným základním tématem jeho knih jsou vztahy, lásky, sex atd. Ano, nic tak nehýbe světem jako přírodou podporovaná sexuální přitažlivost druhého pohlaví. A není se co divit, sám autor to na svém webu vtipně přiznává výrokem „…Zejména vzhledem k tomu, že produkce dětí mě moc baví a duo bych chtěl časem rozšířit...“ Když se začtete do anotací jeho knih, zjistíte, že autor asi rád popisuje jisté autobiografické zkušenosti. Hrdina je často hudebník, v nejlepších letech, a hlavní hrdina tohoto románu Martin dokonce vlastní malé nakladatelství a sám píše. Prostě jako by Pepsonu z oka vypadl. Jen možná ty milostné a rodinné vztahy jsou více fiktivní, aspoň ve srovnání s jeho webovým životopisem na www.pepson.cz.
Hlavním hrdinou je Martin Lipavský, udržovaný muž v nejlepších chlapských letech, který už poznal všechny krásy života - svatba, rozvod, peníze, chudoba, kupa sexu, i erotická abstinence. Od mládí hraje, ale Anděla nikdy nezíská, a v současnosti se živí jako spisovatel a nakladatel, který je rád za každou prodanou knížku. Děj knihy začíná při křtu jeho dalšího „bestselleru“, při kterém se neuvěřitelnou shodou náhod potká s třemi ženami svého života. Se svou bývalou manželkou Jolanou, sexuální bohyní, krásnou Sabinou, mírně zakřiknutou, ale kráskou plnou nadějí, a pak s Dagmar, ženou přímo vamp, právničkou z high society. Z každou z těchto krásek měl v mladších letech erotická dobrodružství. Proto se po dlouhé abstinenci rozhodne, že osud mu tím určitě naznačuje cestu k radostem pozemským. Ale náš už kapánek stárnoucí pražský Don Juan je spíše jen hračkou v rukách svých bohyň. Pod příslibem povyražení, i možná déletrvajících vztahů, se Martin zamotává do podivné hry na podnikání, kterým se rozhodnou některé z jeho milých zbohatnout. A jako každý samec vidící možnost užití si nádherných oblin a jiných zákoutí ženského těla, se slepě propadá do stále většího průšvihu.
Autorův vypravěčský talent je nepopiratelný. Vše vypráví s humorným nadhledem, používá rád moderní řeč plnou slangu a novotvarů, texty píše v esemeskách i se smajlíky. I choulostivé scény nakonec píše s takovou jazykovou fantazií, že každý se začervená, ale přitom je to ještě v mezích slušnosti.
Josef Pepson Snětivý jakoby vyplňoval mezeru na trhu, kde máme romány pro ženy (všechny ty Monyové a Obermannové), ale kde romány pro muže … vlastně v tomto smyslu nejsou!
Jak říká slavný český cimrmanolog Miloň Čepelka na přebalu knihy: „Určitě vám ale budou Ženy s krátkými nehty potěšením. Inteligentní a vtipná četba.“
V nakladatelství Čas vyšlo v roce 2010.

17.02.2011