Bomber komentáře u knih

Ano, jsem už starý... Jsem starý a nejvíce si to uvědomuji, když si vzpomenu na svoji milovanou kapelu Queen. Zamiloval jsem se do ní někdy v šesté třídě základní školy (to mi bylo 11 let), kdy jsem si nahrával z magnetofonových kotoučů z Francie (od spolužáka, který do naší třídy šťastně propadl, díky Mirku) na kazety Emgeton písně z alba Jazz. Poslouchal jsem Mustaphu, Fat Bottomed Girls ( to jsem ještě díky výlučné výuce ruštiny na českých školách netušil, že jde vlastně o "prdelaté holky") a Bicycle Race (aniž bych tušil, jak mě o pár let později nadchne rozkládací plakát k této písni vložený v originální vinylové nahrávce, kterou jsem si zasloužil překážkovým úprkem přes lavičky na černém trhu u Janáčkova divadla v Brně, kde tato deska stála tehdy doslova strašidelných 450 korun, což byla pro mnohé z nás v té době téměř půlka měsíčního platu a aniž bych chtěl prozradit zbytečně mnoho, rozhodně tento dnes již raritní plakát doporučuji milovníkům krásných nahých cyklistek). V roce 1983 jsem si dovezl z Rakouska LP desku Queen II (Black and White Side) a chtěl se rozdělit o svoji radost se spolužáky. A víte co? Ještě v roce 1983 nikoho z nich nějaká skupina Queen naprosto nezajímala. Kritik Dorůžka ji zmínil okrajově v Ecyklopedii populární hudby jako nijak zvlášť zajímavou skupinu vycházející z tradice britských kupletů a opery a věnoval jí pouhé čtyři řádky. Kde by mě v té době napadlo, že Freddie Mercury bude jednou prohlašován vědci za zpěváka s nejlepším hlasem v historii rocku. Pak přišel odporně taneční LP opus Hot Space a pravověrní rockeři se mi na střední za poslech tohoto alba lehce, ale výmluvně vysmívali. A Works? "Radio Ga Ga" a "I want to break free" ovládly hitparády a středoškolští rockeři by mě nejspíš zavraždili, nebýt mého souběžného poslechu alb AC/DC, Judas Priest a úchvatného Powerslave od metalově novovlných Iron Maiden. Ale upřímně, byť by jste byli stokrát skalním metalistou, úžasné Queen nešlo (i přes jejich úlety do disco světa) nemilovat. Paradoxně ovšem teprve díky těmto (rockery celkem upřímně nenáviděným) disco hitům zaznamenala skupinu Queen alespoň okrajově i česká mládež. Teprve po smrti Freddie Mercuryho v roce 1991 (mimochodem ve stejný den se mi narodil první potomek) vypukla dodnes trvající uznalá Queenmanie. Těší mě to a jsem rád, že jsem už jako školou povinné dítko osvědčil tak dobrý vkus, že jsem rozpoznal navzdory dobovým trendům kvality této kapely a mám ji rád už krásných 40 let. P.S. Vždycky jsem si říkal, že bych chtěl umět zpívat alespoň z poloviny tak dobře jako Freddie. V letošním roce uvolnila skupina Queen oficiální verzi aplikace, která umí srovnat váš zpěv se zpěvem Freddieho Mercuryho. Rozechvěle zkouším We Are The Champions a hle...shoda 73 procent. Odcházím spát dokonale šťastný. Jak bych mohl zrovna já nedoporučit tuto krásnou knihu? P.P.S. Na Népstadiónu v Maďarsku jsem byl a Freddieho naživo na vlastní oči viděl. Co víc si mohl puberťák ze socialistického Československa přát? A to tvrdím i s plným vědomím faktu, že tam tenkrát nějaký debil hodil mezi fanoušky cihlu, která dopadla jen pár metrů ode mě a naštěstí nikoho nezranila. Asi takhle... debilové byli, jsou a budou, ale Queen nám to vždycky tak nějak pomáhali lépe snášet.

26 30.11.2019

Přiznávám, že po knize jsem sáhl hlavně proto, že zmíněné městečko Veselí dobře znám a taky proto, že ji doma nikdo jiný číst nechtěl. A já mám vždycky pocit, že kniha nemá zůstat jen tak marně ležet a že by ji někdo přečíst měl. Tož jsem ji přečetl. Kniha se četla lehce a rychle, žel především proto, že nenabízela nic k zamyšlení a že po určité době sváděla k přeskakování nezajímavých a poměrně značně se opakujících pasáží. Měl jsem pocit, že čtu nekonečné slohové cvičení středoškolské pubertální grafomanky, která má nutkavé puzení čtenáře poměrně detailně obeznámit se všemi aspekty svého celkem nezajímavého a všedního pubertálního života (smutné přitom je, že hlavní hrdince je prý už třiatřicet). Nicméně kniha byla v rámci prokrastinování přečtena, ale po dalších knihách této autorky už nejspíš nesáhnu. Nějak pro to nemohu nalézt žádný rozumný důvod.

26 08.11.2019

Jakoukoli výpovědní hodnotu této knihy zcela znehodnocuje fakt, že její autor byl obyčejný lhář hrající efektně na city důvěřivému publiku (a že se mnozí - žel - nechali oklamat a přistoupili na Kosińského perverzní a úchylnou hru, je zřejmé i z řady zdejších komentářů) . Ano, válka je nepochybně zlá a násilí strašné a děsivé, ale vykalkulovaně jednobarevný a tedy (ve smyslu obecné krutosti člověka) silně zavádějící pohled autora na "krutý a primitivní " polský venkov je jak z historického, tak z uměleckého hlediska pouze a jen podvodem, protože byl Kosińským (a posléze i vydavatelem knihy) vydáván za autobiografický (viz. ostatně biografie Kosińského zde na Databázi knih) a tedy reálně ilustrující alibistické poselství knihy o obecně přítomné "temnotě v každém člověku". Přitom právě údajné autobiografické zážitky (neboť literárně není Nabarvené ptáče žádným vrcholně uměleckým skvostem) tvořily podle kritiky i většiny čtenářů hlavní hodnotu díla a byly rozhodujícím momentem pro obrovský úspěch Kosińského románové prvotiny a pro nastartování jeho další spisovatelské a pedagogické kariéry v USA. To se však změnilo po pádu "železné opony", kdy byla Kosińského lež odhalena a jeho umělecká i lidská reputace začínala být nejprve v Polsku a později i ve světě poměrně zásadně přehodnocována. Kosińský sám spáchal v roce 1991 sebevraždu. Osobně tedy doporučuji místo Kosińského perverzní fabulace seriózním čtenářům sáhnout raději po knize Černé ptáče autorky Joanny Siedlecke, jejíž kniha se stala klíčovým milníkem na cestě k přehodnocení tvorby Jerzyho Kosińského. Siedlecké kniha je reportážně-detektivní cestou po stopách Jerzyho Kosińského. Toto pátrání autorka uskutečnila na začátku devadesátých let, v návaznosti na incident, který se odehrál během Kosińského první cesty do Polska po pádu železné opony, kdy byl konfrontován s jedním ze svých dětských přátel z období války. Ukázalo se, že venkované Kosińskému a jeho rodině nejen neubližovali, ale naopak všemožně pomáhali. Černé ptáče na pozadí tohoto literárního podvodu zkoumá vztah reality a literární fikce, mystifikace a manipulace. Měl Kosiński právo vydávat fiktivní příběh za svůj vlastní ve snaze získat senzačnější a výhodnější pozici pro svůj román? A co má větší váhu: literární dílo s jeho údajným nadčasovým průnikem do lidské přirozenosti, nebo autentická křivda na lidech, které autor ve svém údajně autobiografickém textu dost nemilosrdně znetvořil? Pro mne osobně nemůže být na efekt kalkulovaný podvod na čtenářích žádným skutečně silným příběhem. Opravdu silný příběh by totiž takový kalkul neopotřeboval. PS Opravdu mě děsí, kolik lidí je schopno udělit této rádobysenzační sadistické lži vysoké hodnocení. Myslím, že to vypovídá o mentalitě lidí více než samotné "Nabarvené ptáče". A pravdivěji... Nejde o to, že by všichni tito nadšení hodnotitelé byli - stejně jako v knize - pověrčiví venkované a že by byli schopni páchat podobné zločiny proti lidskosti. Ale všichni jsou zjevně sadismem fascinováni a neváhají mu udělit dokonce jakousi vyšší uměleckou výpovědní hodnotu. A to je mnohem děsivější než samotný sadistický spisek psychopata Kosińského.

Tohle, že je český bestseller? Snad to lze chápat pouze jako demonstraci síly nabubřelé reklamy, která je sama o sobě schopna mentálně méně samostatné jedince přesvědčit o kvalitě i tak podprůměrné knihy. Jediné, co by bylo možné ocenit je nápad ztvárnění postapokalyptické Prahy, ale to je opravdu jediný (a to ještě pouze potenciální) klad knihy. Špatné dialogy šustící papírem, naprosto absentující uvěřitelná psychologie postav, školometský výklad morálních pojmů, to vše navíc ve velmi špatném literárním zpracování. Máš- li na knihu alespoň minimální literární nároky, tuhle knihu prostě "proTrpiš". BTW Nelze se příliš divit, že hodnocení knihy zachraňují pouze pětihvězdičková hodnocení z fake účtů, jejichž majitelé přečetli za svůj život pouze tuto jedinou fantastickou knihu (a pak zřejmě už raději definitivně číst přestali). :-)

Saturnin se vrací aneb Jak se zoufale špatnou knihou finančně přiživit na umění jiného autora. Nepovedená napodobenina, která v sobě neskrývá ani za mák původnosti a je pouze nedokonalou kopií Jirotkova stylu bez obsahu.

Vzhledem k tomu jak málo humoristických a současně humorných knih se vydává, mám z této další Aristokratky velkou radost. A vzhledem k tomu, že vím o kolik těžší je vypointovat popisy a dialogy tak, aby se čtenář bavil a to především ve srovnání s literárním brakem, který ve stylu efektně vylhaného Nabarveného ptáčete sbírá - díky primitivnímu emocionálnímu ataku na čtenáře - nezaslouženě vysoká hodnocení, musím i tentokrát vtipnou a inteligentně napsanou Aristokratku ocenit nejvyšším počtem hvězdiček.

15 01.11.2019

Za mě velké zklamání... Hrdinné přepisování Charty 77, rýpání do Bedřicha Smetany a jeho tvorby a vrcholem všeho naprosto neuvěřitelně hloupý dopis Shakespearovi. Šíp staví v dopise jakousi konspirační teorii, že Shakespeare neměl s divadlem nic společného a někdo jen náhodně využil jeho jména (navzdory prokazatelným faktům, například historickému zápisu z roku 1592, kdy byl dramatikem Robertem Greenem právě aktivní divadelní autor Shakespeare obviněn z plagiátorství při psaní divadelních her) a zmiňuje pouze jeho z divadelního hlediska nic neříkající rodinné záznamy ze Stratfordu nad Avonou. Naprosto přitom přehlíží důkazy o Shakespearové působení jako principála herecké společnosti (a to přesto, že existuje důkaz z roku 1594, kdy je o něm zmínka v účtech královské kanceláře jako o principálu společnosti Služebníci lorda komořího, v roce 1603 udělil Jakub I. Shakespearovi a jeho společníkům tzv. "formalin patent", potvrzený Velkou pečetí Anglie – ze Společnosti lorda komořího sa stala divadelní Společnost králova). Úsměvné je též tvrzení, že by Shakespeare nikdy nezvládl napsat za svůj život všechna svá díla. William Shakespeare napsal v rozmezí let 1589 - 1613 (tedy za 24 let) celkem 37 her, to jsou v průměru ani ne 2 hry za rok (vzhledem k tomu, že Shakespearova společnost potřebovala celkem pochopitelně ročně několik premiér a mnohé hry byly objednávány přímo mecenáši k různým příležitostem, nebylo to v té době nijak závratné autorské tempo). Celkem bych doporučil p. Šípovi, aby si přečetl pár knih o alžbětinské době a nečerpal jen ze senzacechtivých článků v bulváru. Možná by se dozvěděl, že hry, které Shakespeare napsal, nepatřily jemu, nýbrž tomu, kdo jejich sepsání a uvedení platil, což byli mecenáši a majitelé jeho divadelní společnosti, tedy lord komoří a král), proto je nemohl William Shakespeare ani zahrnout do své závěti. Takže ... shrnuto, podtrženo: naprosté minimum humoru a spousta nesmyslného rýpání do těch, kteří se už nemohou bránit. No nic moc. Vlastně spíš nic, než moc...

10 20.06.2020

Vždycky, když jsem viděl nějaký dokumentární pořad o různých světových sektách, přemýšlel jsem o tom, jak asi uvažují lidé, kteří se stávají členy takových společenství. Elizabeth Gilbertová a její úvahy o Bohu a duchovnu mi na tuto otázku poskytly téměř vyčerpávající odpověď. Hysterická a afektovaná hrdinka knihy hledá poměrně dlouze a rozvláčně samu sebe a dlužno říci, že tak činí především prostřednictvím značně povrchního poznání nejrůznějších dějů, věcí a osob. Osobnost muže vhodného k hluboce duchovnímu vztahu tedy poznává "podle italských očí", krásného těla a toho, že si říká guru, nebo je tak nějak podobně hluboce "duchovní". Tímto způsobem se pak dostane k vyprávění ve stylu "červené knihovny", kdy srdce zpívá, ňadra se dmou a těla sepjatá rozkoší až k nebi ve chvíli opojení dosahují nirvány a abych nezapomněl...Boha. Boha jeho! Kniha neobsahuje ani stopové prvky humoru či nadhledu a je smutné, když se něco tak melodramatického a afektovaného stane bestsellerem. Ale já údajně nejsem cílový čtenář této knihy, neboť toto dílko je prý zajímavé především pro ženy. Takže jen pro blaho své - i blaho lidstva - tiše doufám, že opravdu ne pro všechny.

10 18.07.2019

Pan Honzák dával ve škole zjevně pozor a celkem dokáže své sebrané poznatky úspěšně převést do populárně-vědeckého vyprávění. Zhusta cituje nejrůznější moudrosti, někdy ovšem - pravda - poněkud vytrženě z kontextu. Protože jde na problém "syndromu vyhoření" více než zeširoka, začíná se čtenář v průběhu - jinak příjemně plynoucího - vyprávění postupně stále častěji ptát:"Dostane se vůbec někdy pan Honzák k alespoň trochu konkrétnějšímu vyprávění o problému, který slibuje řešit název knihy?" A pozor SPOILER! Nikoli, nedostane. Ve třetí třetině naopak zapadne do naprosto nevědecké propagace víry a náboženství, kterou ve své poněkud zmatené a lehce fanatické obhajobě dokonce ilustruje hezkým vztahem psa a kočky z knihy pana Čapka. Je obrovská škoda, že věřící lidé mají stálou a nutkavou potřebu poučovat všechny ostatní o užitečnosti a potřebnosti víry, což činí pro mne - jako ateistu - jejich spisky toliko netolerantními a vlezlými. Pan Honzák se tak navíc sám dostává do rozporu s první částí vlastní knihy, kde právě podobný přístup rozdělování duše a těla jako náboženského a lékařského principu kritizuje (žel, sám je schopen tuto chybu vnímat pouze jednosměrně). Škoda... Do poloviny je kniha poměrně vědecky objektivní a lidsky podnětná, od poloviny ztrácí poněkud směr a vlastnímu tématu knihy, tedy "syndromu vyhoření" se nenávratně vzdálí. Proto hodnotím tak, jak hodnotím.

9 14.01.2020

Knihy o Harry Potterovi jsem kdysi kupoval dceři (která mi z nich pak občas předčítala) a byl s ní dokonce i na první části filmové ságy. Přiznávám, že mě knihy ani film tehdy nijak zvlášť nenadchly a Potterománie tak šla zcela mimo mě. Zkusil jsem tedy první díl série přečíst až nyní v rámci čtenářské výzvy a i teď jsem z knihy poněkud rozpačitý. Za literární fantazii bych dal možná i pět hvězdiček, ale co ten prostoduchý styl? Další hvězdičku pak strhávám za fakt, že jsem se u knihy na několika místech poměrně značně nudil, neboť se v ní na mnoha stranách nedělo prakticky nic, co by jakkoli posunovalo děj nebo alespoň jevilo známky zábavnosti nebo moudrosti. Další díly mě naprosto nelákají, což z mého pohledu není pro první díl série nijak dobrá vizitka. Srovnám-li tedy čtenářský zážitek například s Malým princem, který mě okouzlil už v dětství a kterého jsem si pak při čtení v dospělosti užil snad ještě více, prohrává v tomto literárním souboji Harry Potter na celé čáře.

9 26.09.2019

HONEST GUIDE vlastně ani není tak úplně klasický průvodce, ale spíše graficky krásně vyvedenou knihou tipů, kam v Praze na dobré jídlo a pití (nejlépe i s pěknou vyhlídkou). Potřebujete k ní tudíž dále také internetové připojení, abyste si zmíněná místa na mapě Prahy sami našli a mohli je skutečně případně i navštívit. Kniha ostatně není koncipována na přenášení do terénu, neboť je díky grafickým vychytávkám poměrně křehká a i při pouhém čtení u stolu mi z ní vypadla jedna z grafických fólií (vlastně přiznávám, že ani netuším, jestli je to chyba mého výtisku či záměr tvůrců). Jistým překvapením pro mne nicméně byl fakt, že kniha je poměrně stručná a celý text je tak možno pohodlně přečíst za cca 2 hodiny. Přesto lze knihu s klidným svědomím doporučit nejen jako sborník skvělých tipů, jak si lépe užít Prahu, ale také jako hodnotný artefakt pro fanoušky videosérie Honest Guide a jejích tvůrců (mezi něž se rovněž řadím, tedy pochopitelně mezi fanoušky, ne tvůrce). Tedy rozhodně doporučuji...

9 17.07.2019

Knižní Kameňák. Vousaté anekdoty a příběhy spojené nenápaditými oslími můstky a naprostá absence jakéhokoli skutečného děje. Veliká literární slabota a dokonce ani jako oddechové čtivo žádný zázrak.

9 08.04.2019

Zajímavá kniha, a to jak z hlediska historického, tak i psychologického. Zásady velkého čínského vojevůdce neplatí jen ve válce, ale je možné je využívat i v každodenním životě. Protože, jak se praví v knize, nejlepší vojevůdce dosáhne největších vítězství chytrostí, zkušeností a bez boje.

8 30.07.2019

Pro majitele psa, kterého skutečně zajímá, jak jeho nejvěrnější parťák chápe a vidí svět, je tato kniha skutečnou nezbytností. V prvé řadě naprosto objektivně a vědecky vyvrací zaužívané mýty, například že existují "bojová plemena", která jsou od přírody agresivní, že "drsné zacházení zaručuje poslušnost psa" a také že "psi jsou barvoslepí". Ve druhém sledu pak kniha vysvětlí čtenáři velmi podrobně, jak pes chápe svět a jak (a čím) vám může prozumět. Každému majiteli psa doporučuji, možná nejlépe ještě před samotným pořízením psího kamaráda. Možná vám knížka pomůže i rozhodnout, jaký pejsek pro vás bude ten nejúžasnější...

8 03.05.2015

Opět kniha plná suchého britského humoru od klasika žánru, kterým Pelham Grenville Wodehouse mimo vší pochybnost je. V tomto případě nelze než pochválit i kouzelný překlad Ivana Vávry, který dokázal anglický humor tlumočit s mimořádným citem pro jemné finesy českého jazyka. Dialog Psmithe s tajemníkem Baxterem o nebezpečí závislosti na vrhání květináčů je nezapomenutelný. Jak je u Wodehouse často zvykem, opět půjde o poněkud "podpantoflového" pána domu, jeho ve všech směrech výraznou ženu, větší než malé množství podvodníků a - samozřejmě - o lásku.

8 11.03.2013

Petr Hájek je politický demagog ,náboženský fanatik a mediální manipulátor. A kniha "Smrt ve středu" je tedy vlastně pouze poměrně podrobnou výpovědí o vnitřním světě autora. Ač tento zdánlivě vystupuje jako přísný kritik tzv. "mediální manipulace", sám koncipuje svou výpověď o současném stavu světa ryze mediálně-manipulačními prostředky. Nedočkáme se zde žádných skutečných překvapivých fakt či odhalení. Konstatování, že demokracie má své (často zásadní chyby) je staré jako demokracie sama. Připomeňme například Sokratovo tvrzení:"Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých a demokracie jim ho dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů a cizinci budou chtít práva občanů a demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie nebo oligarchie." Dále se dočkáme i - již glosovaného - konstatování, že média manipulují a že "sovy nejsou tím, čím se zdají být". Přiznejme si otevřeně, že ani toto konstatování nepatří mezi nejobjevnější a nejpůvodnější. Hájek však ve své knize postupuje jinak než většina autorů, kteří se podobnými tématy zabývají. Nehledá fakta či logické cesty, naopak buduje fantastické konstrukce z nejrůznějších prohlášení a slovních obrazů, které potřebuje k dosažení cíle. Politický střed tak například nejprve označí za posuvný a poté za "Dobro". Na základě tohoto a podobného slovíčkaření pak vystaví jakousi konstrukci, která má čtenáře pozdvihnout k údajné politické nekorektnosti. Stačí však prohlásit, že střed není posuvný (a ze samotného principu nemůže být, neboť jakýmkoli posunem by logicky přestal být středem) a nahradit slovo "Dobro" slovem "Kompromis" a celá chatrná konstrukce se zbortí. Proč chatrná? Pan Hájek by se vysvětlením nezabýval, neboť jeho tezím zcela zjevně důkazů netřeba a proto je vrší zcela mimo dosah faktů a reality. Já si však dovolím uvést několik tvrzení, které jsou páně Hájkovým zbožným přáním nikoli však pravdou. Jan Hus skutečně nebyl prvním kritikem církve a (i přesto, že jsem Čech) musím připustit fakt, že reformní hnutí, ke kterému se Hus přidal, ve skutečnosti zahájil již 100 let před Husem anglický teolog John Wycliffe, dále upozorňuji, že Darwinova teorie nebyla vyvrácena (jak uvádí náboženský fanatik Hájek), nýbrž naopak z ní a z myšlenek Gregora Mendela povstalo paradigma, které dnes zkoumá a rozšiřuje vědecký obor evoluční biologie (pan Hájek mi ostatně svou nenávistí k vědě připomíná vůdčí duchovní pastýře pozdního středověku, kteří zakazovali lékařské zákroky na nemocných neboť, nebyly slučitelné s vědomím, že uzdravuje pouze Bůh). Úsměvná je rovněž Hájkova teorie "Mřížky pravděpodobné nepravdivosti". Nejprve je čtenář konfrontován s příkladem o meteorologické předpovědi "Slunce vyjde v tolik a v tolik hodin (řekněme 7:38) a zapadne v tolik a v tolik (řekněme v 17:00)". Tolik tedy informace. Tu vzápětí Hájek zpochybní tvrzením, že tato předpověď nepředpokládá konec světa a tudíž je nesmyslná (já vím, že už jsem to jednou četl, ale prostě se musím zasmát znovu:). Údajně je třeba nasadit Hájkův vynález - "Mřížku pravděpodobné nepravdivosti" se kterou se dobereme pravdy tak, že informaci prostě negujeme. V principu je prý všechno naopak! Informaci o východu a západu slunce je tedy nutno postavit opačně. Hájek už nám bohužel nenaznačí, zda obrácená negace zní správně "Slunce nevyjde v 7:38 a nezapadne 17:00" či "Slunce vyjde v 17:00 a zapadne 7:38". Pravda, nejsem členem týmu prezidenta Klause, ale laickým posouzením bych řekl, že první negace mi vlastně neřekne vůbec nic použitelného a ta druhá je očividný nonsens. Hájek nám dokonce radí používat tuto mřížku ve všech oblastech a to včetně sportu. Ujišťuji vás, že pokud ji začnete uplatňovat u sportovních výsledků, přestanou vám sportovní pravidla definitivně dávat jakýkoli smysl. A tak bych mohl pokračovat dál a dál... Hájkova kniha tedy skutečně není ničím jiným než čirou demagogií, která má obhájit autorův světonázor. Přesto však není zbytečná. Přinejmenším prozrazuje, jak přemýšlí a koná tým kolem Václava Klause.

Tak tahle knížka mi pomohla přežít vojnu. Stala se mi v mnohém inspirací a tak jsem se stal sám součástí vojenských hudebních uskupení a zažil spoustu věcí na které budu vždycky moc rád vzpomínat. Začal jsem psát písničky, projel spoustu festivalů a dokonce jsem si užil opravdové studiové rozhlasové nahrávání. Takže ačkoli se někomu může zdát kniha tendenční a nepravděpodobná, já jsem si něco hodně podobného prožil na vojně na vlastní kůži. Skvělý byl i film z roku 1963, který na motivy této knihy vznikl a to s úžasnými písničkami i osobní účastí nesmrtelného semaforského dua Suchý - Šlitr a s hereckou účastí mladičkého Jaroslava Satoránského, Václava Postráneckého a nebesky krásné Olinky Schoberové.

6 06.11.2019

Inteligentně a citlivě napsaná kniha o lásce, která (jak je vidno v mém případě) dokáže oslovit i muže. Vzhledem k mému věku dokáže tato poměrně útlá knížka navíc zjevně oslovit a dojmout i zkušenějšího a staršího parda. Chytré, romantické (v tom dobrém slova smyslu) a pozitivní. Rozhodně doporučuji...

6 19.07.2019

Lze snad doporučit lidem do 30 let, kteří teprve s kreativní profesionální prací nesměle koketují. Dozvíte se koho si vzít za životního partnera (víceméně sluhu či služku - dle sexuální orientace), že není dobré fetovat, ale raději si sám vařit, uvážlivě pajcovat z internetu, nalepit se na někoho talentovanějšího a najít si raději i jinou práci než to, co vlastně chcete dělat. Po třiceti letech vlastní, kreativní práce grafika a fotografa navíc nelze, než s mnoha věcmi v knize - slušně, ale rozhodně - nesouhlasit. Takže pokud jste mladí, nevíte o kreativní práci naprosto nic a potřebujete jakoukoli motivaci, snad může být pro vás i tato poněkud chaotická příručka něčím přínosná. Navíc uznávám, že knih, které se zabývají podobnými tématy, je u nás jako šafránu. Takže to koneckonců zkuste, ale zase tak moc si od toho neslibujte.

6 18.07.2019

Ačkoli poněkud senzační název knihy navozuje lehkou obavu z jisté bulvarizace tématu husitství, pravdou je naštěstí pravý opak. Vladimír Liška přistupuje k historickým faktům s úctou, která jistě náleží tak citlivému a současně rozporuplnému období českých dějin, avšak zcela bez tradičních ideologických výkladů či dnes tak "čtenářsky atraktivního" skandalizování. Liška poměrně důkladně rozebírá a sumarizuje prokázaná historická fakta, ale nepokouší se o žádné subjektivní interpretace dějů ani charakterů jejich účastníků. Po mnoha fantasmagorických tezích, které - zejména v období budování rozvinutého socialismu - učinily z náboženské a mocenské války mezi katolíky a kališníky ideologicky uvědomělý odpor rolnické třídy proti vykořisťovatelům, je Liškova kniha ovšem skutečně demýtizující. A to je pro poznání skutečných českých dějin - nikoli pouhých ideových bájí - nesporně jen a jen dobře.

6 11.03.2013