BřeťaFajmon komentáře u knih

Čtěme Pascala v souvislostech, ve větších celcích (např. po celých kapitolách). Například kdybychom vytrhli ze souvislosti jeho slavnou stať "srdce má své důvody, o kterých rozum vůbec neví", mohli bychom si myslet, že opěvuje romantickou nerozumnou lásku. Pascal určitě proti mezilidským vztahům nebyl, ale pokud jeho stati začnete číst jednu za druhou, už v první kapitole objevíte stať 4: Kdo jsou zvyklí usuzovat citem, nepochopí nic z věcí rozumových, neboť chtějí nejdřív proniknouti jedním pohledem a nejsou zvyklí hledati principy. A druzí naopak, kteří jsou zvyklí rozumovati v principech, nepochopí nic z věcí citových, protože v nich hledají principy a nedovedou viděti jedním pohledem.

Z toho je vidět, že pro něj usuzování citem je protipólem či partnerem rozumového vnímání. To pak rozvíjí v řadě dalších statí. Moje delší recenze viz http://www.rozhovor.cz/recenze/0407-pascal-myslenky.php. Podobně věta: "Zbylo by málo přátelství, kdyby každý věděl, co o něm říká přítel v jeho nepřítomnosti." je vytržena ze čtyřstránkové stati 100, ve které Pascal mluví o tom, že naši přátelé nám i nastavují zrcadlo toho, co je nám o nás nepříjemné, ale my se tomu často vyhneme. Lidem na tomto webu to tolik nehrozí, protože ti čtou knihy v celku, ale vadí mi některé "citáty slavných" na internetu, které Pascala trochu zkreslují.

Tato kniha je dobrá, i když není lehce stravitelná. Jedná se o pohled křesťanské duchovnosti na naše tužby. Jedná se o různé podněty k cestě našich tužeb, které se lze učit ze spirituality v dějinách křesťanství. Uzavírá, že touhy nemůžeme popřít, ani se bez hranic oddat těm povrchním či falešným, a nakonec naše srdce dokáže naplnit jen Bůh. Ne jak by řekl Freud, že Bůh je projekcí našich tužeb po otci, ale jak říká Jim Houston, Otec je naplněním našich tužeb po Bohu. Dnes (2022) je Jimu Houstonovi 99 let a každý týden píše článeček na blogu "Myšlenky od devětadevadesátiletého", který doporučuji: https://www.jimhouston.org/blog

Reaguji na předchozí komentář od annihilation: Ricoeur je dobrý, ale nestačí jej číst povrchně. Přirovnal bych ho k dobrému vědci, který ovšem není dobrým učitelem: on se tolik nesnižuje ke svým žákům, kdo mu chce rozumět, musí se "vyvýšit k němu" v tom smyslu, že se snaží pochopit tok jeho myšlenek a pojmů, ne přitom vařit nebo hlídat děti. Četl jsem jen část o vývoji výkladu dědičného hříchu. Kromě toho, že s ním nesouhlasím v jedné drobnosti, která se dala snadno poznat, je to to nejlepší o dědičném hříchu, co jsem v češtině četl. Lze s ním tedy nesouhlasit, ale jeho hlas je důležitý a obohacující.