Carlita.cte komentáře u knih

Co se týče samotné knihy, musím být trochu kritická. V žádném případě se to netýká samotné osobnosti Alice Herz Sommerové a jejích zážitků! Oceňuji, že někdo seznámil čtenáře z různých koutů světa s touto výjimečnou osobností, která si pozornost nezaslouží jen kvůli tomu, že přežila spolu se 130 lidmi Terezín, ale především pro její životní postoj a energii, kterou byla díky své hudbě schopná dále předávat. Autorka Caroline Stoessingerová je však v první řadě klavíristkou a už ne tak zdatnou spisovatelkou. Vyprávění mi někdy přišlo vágní, klouzající po povrchu, přestože potenciál v osobě Alice Herz Sommerové byl opravdu mimořádný. Uvítala bych, kdyby byl věnován větší prostor pro Alicinu výpověď, jejím myšlenkám o životě, mládí i stáří,… místo rozvláčného vysvětlování historických souvislostí. Objevila jsem pár překlepů, včetně informace o tom, že Spinoza žil před 2000 lety. Autorka někdy zvláštně bagatelizuje a na Čechy se dívá pomalu jako na divá zvířata, která se vyhnáním Němců rovnají nacistům v holocaustu. Rovněž zmínka o zálibě českých mužů v milenkách mě dost pobavila. Když knihu hodnotím v rámci jiných biografií, které jsem četla, nemohu o ní říct nic víc, než že je zkrátka průměrná. Jsem nicméně ráda, že se jsem se díky této knize seznámila s osobností Alice Herz Sommerové a zvažuji, že si o ní přečtu ještě další knihu Alice Herzová-Sommerová: Rajská zahrada uprostřed pekla.

2 23.08.2017

Nekompromisní, nekonvenční, imaginativní a vybroušené do poslední věty, takové jsou povídky od královny jižanské literatury Flannery O´Connorové. Není to žádné kafíčko, leda tak espresso, nebo spíš pěkně silné ristretto. Usrkávejte pomalu a nenechte si tuhle fascinující autorku ujít!

2 26.07.2017

Komiks Divoši je zajímavý o to víc, když víte, že ten příběh se opravdu stal. Je v něm dobrodružství, napětí, optimismus, ale také smutek a nostalgie. Lucii Lomové se tak podařilo zachytit téměř zapomenutý příběh o jednom indiánovi v Praze, který ve své komiksové podobě nepostrádá příjemné nápady (boj o manžela, obdarování žebráka nebo okénko s Jaroslavem Haškem, který je mimochodem autorem povídky Indián a pražská policie z roku 1913 ). Upoutá již sama obálka komiksu, která napoví, co od něj čekat.

2 05.03.2017

Román Mrtvá a živá jsem si chtěla přečíst už dlouho, ale přiznávám se, že jsem měla trochu problém s tím, kam jej zařadit. Vždycky jsem měla pocit, že je to trochu červená knihovna, i vzhledem k tomu, že tento román obvykle vychází v romantických řadách nakladatelství (vyjma podařené nové řady od Motta). Zařazení románu mezi 1001 knih mě trochu uklidnilo, že se o červenou knihovnu přímo nejedná, i když mnoho pasáží je opravdu anglickou romancí se vším všudy. To čím je ale kniha jiná, jsou prvky napětí, až detektivní zápletky. Chápu, že by někdo mohl mít problémy s první částí knihy, která je možná až moc rozvleklá, ale zato druhá část knihy se čte jedním dechem. I přesto, že jsem se bavila, na víc než 4 z 5 to nebude.

2 05.03.2017

Na Raoula Taburina jsem narazila v knihkupectví, ale nějak jsem nevěděla, kam tuto knihu zařadit. Ale je to od Sempého, takže to nemůže být špatné, no ne? Raoul Taburin mě bavil, ale bavil mě víc svojí komiksovou podobou a vizuálním vtípky (froňák, bifajky, taburin) než samotným textem. V zemi, kde se zrodila Tour de France to bude jistě kultovní komiks, ale mě osobně příliš nezasáhl. Přesto je to hezký komiks, laskavý, vtipný, a ty krásné kresby…

2 21.01.2017

Nemohu říci, že by mě Obchodník zasáhl tolik jako Hvězda moří, ale kniha to byla velmi silná a zvláštně strhující, ačkoli vlastně popisuje drsný a surový příběh. O´Connor nemluví v jinotajích, ani si nelibuje v krkolomných jazykových konstrukcích, naopak je velmi přímý a upřímný. Nejvíce si cením jeho schopnosti vyprávět příběh prostých lidí, které nepojímá černobílé. Kniha mne svým dějem vtáhla, ačkoli nepopisuje žádnou z postav jako postavu vyloženě kladnou. Kdo je vlastně Billy? Je to alkoholik, který svým pitím rozvrátil svoji rodinu, je to průměrný obchodník satelitů v zapadlém irském městě. Jeho příběh by nás nemusel zajímat, ale díky O´Connorovi to tak naštěstí není.

2 07.01.2017

Se šarmem Pařížanky jsem podle mého názoru fajn, ale nějak z ní cítím, že je určena starším ženám, které již mají svůj zajetý styl, ale chtějí ho pozdvihnout. Je to pochopitelné, protože knihu sice psala bývalá modelka, ale modelka, která je dnes už přes padesát.

Osobně mi kniha přišla celkem fajn a má moje sympatie už jen proto, že byla jedou vůbec z prvních knih, které běžné smrtelnice začaly učit stylu. Nicméně mám pár výhrad k samotné úpravě, ilustrace nejsou špatné, ale není to úplně můj šálek kávy. Mnohem více bych ocenila více inspirujících outfitů. Na druhou stranu se mi líbí, že kniha si na nic nehraje a je humorná.

Líbí se mi nákupní tipy i navržené netradiční kombinace. Stejně tak dobře poslouží kapitola věnovaná tomu, co by nemělo chybět v žádném šatníku (a do čeho se tedy vyplatí investovat). Samozřejmě je nutné nikdy nezapomínat na vlastní postavu a věk, stejně tak přistupovat k radám trochu s rezervou (ne každému bude slušet světle hnědá kožená bunda). Velkou část knihy tvoří tipy na pařížské butiky společně s odkazy. Nejen tady mě dost překvapily nekvalitní fotky, které vypadají jako pořízené někde za běhu mobilem. S tímhle si myslím kniha mohla dát větší práci.

2 06.01.2017

Newtonův životopis je zábavný, jednak proto, že Newton žil zkrátka zajímavý život, ale také proto, že se v něm upřímně vyzpovídal i ze svých zlozvyků a špatných vlastností. Newton se neskrýval s tím, že byl narcista a většinu svého života prožil sebestředně. Proto čtenáře nepřekvapí, když se Newton mimo své dětství nevrací k osudu svých rodičů, kteří uprchli do Jižní Ameriky. Newton napsal zkrátka životopis o sobě a nebojí se to přiznat. Detaily z Newtonova osobního života jsou stejně zajímavé jako z jeho pracovního, kde popisuje zrod mnohých fotek, nebo preferované fotografické postupy (polaroid, figuríny, big nudes,…). Závěr knihy pak tvoří krátké komentáře k vybraným fotografiím, kde autor mluví o tom, jak vznikaly. Kniha odhaluje z Newtonova života nejenom fotografické nápady i ale fascinaci sexem v podobě monoklů, kruhů pod očima, fetišismu a sadomasochistických témat. Tuto knihu jsem četla asi třikrát a vždy v ní najdu něco nového – mimo jiné i to, že cesta za snem je někdy nelehká i pro ty největší umělce.

2 07.08.2016

Tato kniha mě úplně minula, vůbec mě nebavila. Celkem dlouho trvalo, než jsem se s jednotlivými postavami seznámila a pochopila, jaké je v povídce jejich místo. Bezvýraznost postav mi celkem často způsobila, že jsem pomalu nepostřehla, že v další povídce čtu o jiných hrdinech, protože se pořád povídá o něčí sestřenici, sestře nebo rodičích s podivnými jmény jako Quennie, Muriel, Mariel, apod..

Nobelova cena nebo Ne-Nobelova cena, tohle byla nuda. Margaret Atwoodová...To je jiné kafe!

2 28.07.2016

I přesto, že se kniha četla dobře, postrádala jsem někdy hlubší a realističtější momenty příběhu, který je místy podobný spíše pohádce než skutečnosti. Často převládá patos červené knihovny nad opravdovým sdělením. Jako relax dobrá, ale žádná velká literatura, která si zaslouží tak vysoké hodnocení, to rozhodně není...

2 28.07.2016

Carol Birchová se v doslovu přiznává, že příběh je smyšlený až na dvě události, setkání londýnského chlapce s uprchlým tygrem, kterého si pohladí po čenichu a příběh kamarádů, kterým je losem určena role střílejícího a oběti. Tyto dvě „skutečné“ události jsou důležité, neboť nic jiného v knize vlastně nenajdete. Přišlo mi, že autorce tyto dvě události přišly natolik inspirativní, že je spojila do jednoho příběhu a kolem nich vytvářela pouze nutné pojivo. Postava Jaffyho ani ostatních není výrazně propracována, vlastně mně ani nepřišla nijak sympatická, takže jsem si k ní nevytvořila žádný vztah. V souvislosti s touto knihou se hovoří o Melvillově Bílé velrybě a Charlesi Dickensovi, což mi přijde naprosto přehnané a zřejmě to má vytvářet jisté (pro mě klamné) očekávání z knihy.

2 29.06.2016

Význam Oregonské stezky netkví v literárním zpracování, ale v tématu, o kterém pojednává, možná jako vůbec první kniha. Líčení cesty na Západ z pera mladého dobrodruha představuje ojedinělé rané svědectví o nedotčenosti této části amerického kontinentu, o indiánských kmenech nic netušících o krvavé pohromě, která na ně čeká. Oregonská stezka je unikátní záznamem o hledání Nového světa a na dnešní čtenáře zapůsobí romantickým popisem doby, kdy svět ještě nebyl zmapován do posledního místečka, a dobrodružství bylo skutečné.

2 16.05.2016

Pro západního člověka bude možná vyprávění mnohdy drsné, třeba tam, kde je popisováno, jak indiáni rozráží lebky chlapců o skálu, nebo jak se zbavují postižených nemluvňat. Surový popis života mezi indiány odhaluje jejich skutečnou podstatu, která má stejně tak blízko k mírumilovnosti tak k drastickému vraždění.

Při čtení tohoto unikátního svědectví si uvědomujeme, že návrat k přirozenosti člověka, tak často opěvovaný osvícenci, není nic jiného než návrat ke společenskému stavu, v němž panují drsné zákony přírody, které by současná západní civilizace sotva kdy přijala. Slova z jednoho článku o guinejských domorodých kmenech, totiž že kdybychom na zemi stále žili jako tyto „primitivní“ kmeny, úmrtnost v mezikmenových střetech by byla enormní a dalekosáhle by překračovala počty mrtvých ve všech válkách, se stala po přečtení této knihy více než uvěřitelná.

2 12.05.2016

Margaret Atwoodová v Příběhu služebnice předkládá obraz společnosti, ve které vládne těžká sexuální represe, v jejímž důsledku už nežijí muži s ženami přirozeně, ale násilně pod vlivem gileádských zákonů. Plodné ženy jsou nuceny rodit děti pro bezdětné páry, aniž by mohly samy mít potomky a milostný akt je degradován na pouhý mechanický odosobněný proces dvou cizích lidí. Atwoodová se v tomto románu, jako ostatně ve většině jejích děl, vyjadřuje k postavení žen, k jejich potřebám a touze najít si své pevné postavení ve společnosti a to zcela otevřeně, nesentimentálně, hrdě. Ač jsou tyto témata pojímány skrze antiutopii, nejsou a priori extrémní a přehnaná, ale naopak nacházejí paralelu v dnešní společnosti. Hlavním motivem románu je však podle mého názoru především myšlenka zneužití náboženství pod rouškou domnělého dobra lidstva (sytém kast a služebnic vychází z biblického příběhu o Abrahámu a Jákobovi, kteří plodí ženy mimo manželství se služkami).

2 12.05.2016

Jedna z mých nejoblíbenějších knih, ke které se - i přes zvláštní téma - vracím. Capote nám nepodává jen popis událostí a osob, ale po krůčcích směřuje stále hloub, k motivaci pachatelů, k sociálnímu prostředí, ve kterém vyrostli, k faktorům ovlivňujících jejich život, k jejich fyziognomii, k vlastnostem, k jejich rituálům… Právě Capoteho neuvěřitelně detailní zájem o každý, byť sebemenší kamínek do mozaiky celého příběhu způsobuje, že ten před námi vyvstává v celé své tragické monumentálnosti. A jsou to právě detaily, které utkví v paměti nejvíce – Perryho popis opakujícího se snu o žlutém ptákovi, který jej odnáší pryč, Dickův oblíbený drink Pomerančový květ nebo Perryho závislost na aspirinu,… Pro mě jeden z nejvýznamnějších amerických románů.

2 12.05.2016

Kniha o Liesabeth Otto je mimořádně silnou výpovědí o jednom z mnoha pohnutých osudů 20. století. Ingeborg Jacobsová zachytila její příběh velmi čtivou formou, aniž by rezignovala na působivé literární ztvárnění. Neuvěřitelně těžký život děvčátka, které se od svých sedmi let protloukalo životem bez rodiny, je silným zážitkem, který nás nutí uvědomovat si, jak drasticky válka zasáhla do lidských životů, ať už to byli sudetští Němci, vojáci, pronásledovaní Židé, partyzáni, židovské děti odtržené od svých rodin žijící v Anglii... Liesabethin příběh může mnohým připomenout román Jerzy Kosinského Nabarvené ptáče, přestože vše, co prožila Liesabeth není literární fikcí, ale skutečností. Právě cestami mikro historie se můžeme opakovaně přesvědčit, že každý lidský osud je jedinečný a pozoruhodný.

2 20.04.2016

Povídka Spánek je typicky murakamiovská s motivy jako je vážná hudba, únik z všednodenní reality, nebo zaujatost smyslností těla. Motiv nočního světa, kdy všichni ostatní spí, a hrdinka má veškerý čas pro sebe, je originální a jistě by se na něm dal vystavět i román.

2 11.04.2016

Pokud chcete poznat smutnou krásu a jedinečnost jižanské literatury, s tímto pečlivě sestaveným sborníkem nemůžete sáhnout vedle. Jižanská literatura se všemi typickými motivy - zaostalost vesničanů, odkaz otroctví, rasová segregace, traumatické zážitky z občanské války, jižanské mýty a fantastické historky, tzv. tall tales, kazatelství, komunita, zakořeněný protestantismus,... Díky autorům za to, že můžeme objevovat tklivý jižanský magický realismus.

2 06.04.2016

Pasáže o hrůzovládě Trujilla jsou nejpůsobivější a scény drastického násilní, mučení a znásilňování jednou provždy změní čtenářovo povědomí o třicetiletém diktátorském režimu v Dominikánské republice, o kterém toho - troufám si říct - český čtenář moc nevěděl. Pozoruhodná alegorie o bezvýznamném obtloustlém mladíkovi, v příběhu jehož rodiny se zrcadlí sedmdesát let neštěstí a fúkú, právem Diazovi vynesla Pulitzerovu cenu, pro mě však v knize zůstávají četná nevyvážená místa.

2 04.04.2016

Knihy Petry Soukupové nejsou radostné a dost často se v nich odhalují bolestné vzpomínky, křivdy i žárlivost, velmi často je poukazováno na sourozenecké vztahy. Půvab je právě v tom, že autorka tyto pocity dokáže na malé ploše odhalit způsobem, který rezonuje v samotném čtenáři. Pokud by autorka psala o veselém výletu tří sester, které si vzájemně báječně rozumějí (o čemž není pochyb ani v případě Oliny, Blanky a Kristýny), pak by vlastně nebylo o čem psát. Je pravdou, že knihu zřejmě ocení mnohem více ženy, neboť i role mužů je v tomto románu spíše upozaděna. Jediné co bych románu vytkla, je rozsah, protože děj na určitých místech trochu dře. Svým obsahem mě kniha Pod sněhem nezaujala tak silně jako román Zmizet, který je podle mého soudu opravdu jedinečný, přesto je však výraznou knihou, která si zaslouží pozornost.

2 04.04.2016