Carlita.cte
komentáře u knih
Úsměv
Raina Telgemeier
Příjemný civilní komiks se svěžími kresbami. Hlavní „zubní“ motiv by nebyl tak zábavný, kdyby současně Raina nebyla uprostřed puberty, onoho nesnesitelného období, kdy se na povrch dere vlastní osobnost. Jsme tak svědky jejího dilema, kterému z kluků dát přednost, kdy si nechat propíchnout uši, ale i obavám o vzhled a vnímání sama sebe. Z kapitoly v níž Raina odmítne kluka, na mě dýchla ona pubertální trapnost a stud, kterou tu a tam zažil snad každý.
Pro nositele rovnátek bude mít tahle knížka ještě větší rozměr, když si zavzpomínají na vlastní zážitky :)
Ženy a knihy
Stefan Bollmann
Ženy a knihy s podtitulem Vášeň a následky je knihou nabytou poutavým vyprávěním o spisovatelkách, čtenářské vášni, ale především o čtenářkách. Kniha je rozdělena na tři celky, které se věnují fenoménu literatury od devatenáctého století do současnosti. Jednotlivé kapitoly lze bezesporu číst jako samostatné eseje k jednotlivým tématům a literárním osobnostem, společně pak tvoří harmonický celek opisující tři sta let vztahu žen a literatury. V kapitole o osmnáctém století se seznamujeme s počátky čtenářské vášně – s prvním veřejným předčítáním poezie F.G. Klopstockem, věhlasu románů v dopisech Clarissa a Pamela od Samuela Richardsona, první literární kritičkou M. Wollstonecraftovou nebo vlivem románu Utrpení mladého Werthera. Devatenácté století se nemůže obejít bez jedné z nejslavnějších ženských hrdinek – Paní Bovaryové, monstra stvořeného Mary Shellyovou nebo slavnou Jane Austenovou. Část třetí věnující se dvacátému století nemůže opomenout Virginii Woolfovou, „čtoucí sexbombu“ Marilyn Monroeovou nebo Susan Sontagovou.
Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování
Haruki Murakami
Bezbarvý Cukuru rozhodně není bezbarvá kniha, i když jsem pár takových názorů četla. Mnohým může připadat pátrání po důvodu rozpadu středoškolské party jako krajně nudné, zvlášť když Cukuru pasivně setrvává v pozici „toho vyloučeného“, aniž by od kohokoli z party požadoval vysvětlení. Na druhou stranu může mnoho čtenářů v Cukuruovi nalézt podobné pocity vnitřní prázdnoty či otázky vlastní hodnoty.
Muži, kteří nemají ženy
Haruki Murakami
Když se zamyslím nad tím, která z povídek mi utkvěla v paměti, pak mohu upřímně říci, že jsou to pouze dvě – Šehrezáda, v níž žena vypráví o tom, jak tajně chodila do domu své dětské lásky a Zamilovaný Samsa, což je originální parafráze na Kafku. Nezávislý orgán balancoval na hraně patetičnosti, Yesterday na hraně nudnosti, Kino se zase nevymyká Murakamiho tajemným světům s neidentifikovatelným zlem a povídku Muži, kteří nemají ženy jsem na závěr už jen protrpěla.
Barvy a léta
Margit Kaffka
V roce 1918 zemřela na španělskou chřipku v pouhých osmatřiceti letech Margit Kaffková. Velká maďarská spisovatelka, jejíž dílo vedle slavných mužských autorů zapadlo a muselo být postupně znovuobjeveno. Že jste o této spisovatelce neslyšeli? Nejspíš o ní neslyšela ani spousta jejích krajanů. A jaká by to byla škoda připravit se o tuto zajímavou autorku, která se jako jedna z prvních snažila zachytit postavení ženy na začátku 20. století na pozadí barvitého líčení uherské nižší šlechty (tzv. džentry).
.
Kaffková prostřednictvím hlavní postavy Magdy Portélkyové předkládá plastický obraz životního údělu nejedné ženy její doby: dobře se vdát. Dnešním pohledem zavrženíhodná věc, dříve však ženina jediná šance na vlastní život. Magda sama je ještě ženou, která nemá potuchy o emancipaci, vždyť ji nikdo nevedl k vyššímu vzdělání, k možnosti postarat se o svůj osud a nebýt jen přívěskem muže. I přesto v ní probleskují první nesmělé výhonky troufalých myšlenek: byla stvořena jen proto, aby se starala o domácnost a oprašovala svého muže? Nemohla by být její životní energie usměrněna také pro nějaké vyšší společensky zajímavější cíle? Nemohla by dokonce mít vlastní zaměstnání? Magda si přiznává, že "nebyla stvořena k boji a samostatnosti" a dovedla "chtít silně jen prostřednictví muže", přesto je v ní až dojemná touha vyvázat svoje tři dcery z tohoto jha minulých generací. Její postava je z masa a kostí, v jejím životě není literární linearita, ale řada slepých uliček a promarněných šancí. Vyprávění Magdy je navíc orámováno odstupem jejích zralých let, což vytváří působivé pnutí mezi životní moudrostí a mladickou naivitou.
.
K Magdě jsem si hledala cestu, aby mi ke konci knihy zvláštně přirostla k srdci i se svými chybami a omyly. Právě díky těmto Magdám se totiž můžeme my cítit svobodnými. To nebyla vždy samozřejmost a rozhodně to nebyla samozřejmost na přelomu 19. a 20. století. I přesto, že i dnes velké množství žen z existenčních důvodů setrvává v nefunkčních vztazích, mají pořád více možností na výběr než tomu tak bylo před sto lety. A za to patří dík také Margit Kaffkové za její obdivuhodnou odvahu upřímně říkat to, co by jiné a jiní nedokázali.
Život sira Alexandra Fleminga
André Maurois
Zanořila jsem se do edice Gama, kterou považuji za jednu z nejhezčích grafických řad vůbec. Od životopisu Alexandra Fleminga jsem toho moc nečekala, přestože vím, že André Maurois byl velmi oblíbený a zkušený životopisec a napsal i dějiny Anglie či Francie.
.
S Flemingem se poprvé (a naposledy) vydal na pole vědecké a vytvořil velmi čtivý román o vzniku penicilinu. Právě způsob, jakým dokázal čtenářům přiblížit vědeckou práci a prostředí, společně s vylíčením Flemingovy osobnosti, která s vrozenou skromností a mlčenlivou inteligencí neposkytuje moc literárních zvratů, dal vzniknout vyváženému "románovému životopisu". Nikdy bych neřekla, že by mě mohlo tolik bavit číst o fagocytech, imunizaci, vakcinaci a lyzozomu. To je vlastně největší klad této knihy: že i prostému laiku dokáže přiblížit bakteriologii jako úžasnou vědu a proces objevu penicilinu jako svého druhu napínavou detektivku.
.
V neposlední řadě mě bavila Flemingova skotská nátura, mlčenlivá neústupnost a jeho mimořádná pozorovací schopnost, díky níž k objevu penicilinu dospěl. Právě to, že zdůrazňoval, že na poli vědeckém je připravenost důležitá stejně jako náhoda, mnohé vypovídá o něm samotném: byl to člověk pokorný, kterého naučila nejvíce příroda sama. Přesto, že byl vědcem, nikdy neztratil dětskou hravost, díky níž jednoho dne nepřehlédl zvláštní příhodu, která stála na začátku složité cesty k objevení penicilinu.
Nadechnout se
George Orwell (p)
Námět knihy o pojišťovákovi, který vzpomíná na své dětství a rozhodne se vrátit na stará místa, je vlastně celkem prostý, ale Orwell ho dokázal zpracovat nesentimentálně, sarkasticky a s velkou dávkou potměšilého humoru. Je tu cítit ovzduší blížící se války a zániku "toho starého dobrého světa", ale myslím, že to je vlastní každé generaci, která bude tvrdit, že za jejích mladých let byla tráva zelenější a zimy zasněžené jako Ladova vánoční pohlednice. Vsadím se, že mému dřívějšímu já vadily ženské postavy, které jsou prostě buď slepice nebo vdavekchtivé slepice. Ale tentokrát jsem se nad nimi prostě bavila.
.
Martin Hilský ve své eseji píše, že Orwellovy realistické romány jsou více či méně průměrné, protože nedokázal vytvořit přesvědčivou postavu, která by nebyla jeho autoportrétem. Mně to ale na závadu nepřijde, protože Orwell má rozhodně co říct a z jeho výstižnosti někdy až mrazí. I román Nadechnout se je v podstatě o průměrnosti života, ale nebyl by to Orwell, kdyby jí nenechal probleskovat cosi vzácnějšího a krásnějšího než je jen prosté lidské pachtění. A ví to i George Bowling, středostavovský hrdina, který je sice udolaný životem, ale ještě v sobě dokáže najít ten žhnoucí plamen úžasu.
Hrádza proti Tichému oceánu
Marguerite Duras
Unikátní výpověď o zoufalém životě francouzské učitelky a jejích dětí v Kočinčíně 30. let 20. století. Žádná koloniální smetánka, sluhové a vila v bělošské čtvrti: bída a bezvýchodnost uprostřed kambodžských plání.
.
Ještě než spatřil světlo světa autorčin nejznámější román Milenec (1984), napsala M. Duras v roce 1950 román vycházející rovněž z jejího dospívání v Kočinčíně. Stejná témata: čínský milenec, briliant, zoufalá matka, hráze proti Pacifiku, živoření na Rovině.
.
Dívka v tomto příběhu se od jiných liší, protože má jméno, bratr je tu pouze jeden (nejvíce se podobá nejstaršímu Pierrovi) a matčino zoufalství je zde vylíčeno ve všech jeho odstínech. Autorka se sice inspirovala skutečnými událostmi svého života (matčina zoufalá snaha vybřednout z podvodu katastrálních úředníků), ale v příběhu s čínským milencem realitu pozměňuje: předně se vlastně o žádného milence nejedná, protože pan Jo jen zoufale Susanne obletuje, aby se s ní mohl vyspat. Ta i její rodina si to dobře uvědomují a hrají s ním jakousi hru, v níž výhrou je darovaný briliant (který se matka snaží prodat, aby mohla znovu bojovat proti větrným mlýnům). Pan Jo je tady jen k smíchu, neduživý mladík, co není schopný vzepřít se svému otci, směšně toužící jen po tom, aby Susanne mohl svést.
.
M. Duras je v tomto románu překvapivě "upovídaná" oproti strohému Milenci a uděláte si z něj dobrou představu o tom, jak to v Kočinčíně ve 30. letech 20. století vypadalo. Umírající děti, chudoba, svět bílých, kteří nejsou bohatí, prolhaní úředníci. Věru zajímavý román o jednom zapadlém koutu Indočíny. Pouze ve slovenském překladu.
Na dně
Helle Helle (p)
S Helle Helle už jsem jednou měla tu čest a kniha Jestli chceš zůstala nedočtená. Na dně jsem tedy aspoň dočetla, nebylo to špatné, ale žádná pecka taky ne. Myslím, že tenhle styl psaní vám sedne nebo vůbec. Ani nevím, jak jej nazvat... Možná "moderní nedořečenost". Příběh o tom, jak si čtyřicetiletá osamělá spisovatelka vysedává na autobusové zastávce někde middle of nowhere na dánském ostrově, kde se jí jen tak ujme manželský pár a zatáhne ji do jejich života a domu, je už sám o sobě dosti neuvěřitelný, ale budiž. Ovšem styl, jakým nám spisovatelka odhaluje (nebo spíš neodhaluje) minulost postavy je zkrátka k nevydržení.
.
Je to takové moderní psaní, kde se na čtyřech stranách dočteme, jak psi běhají po poli, jaké mají obojky, co žerou za granule, jak se z gumáků smývá bahno, jakou tyčinku přežvykuje hlavní postava, ale z její minulosti se dozvíte tak akorát to, že evidentně prochází depresí a sekretářka jejího muže se bojí mluvit na veřejnosti. A ještě ty krásná jména jako Ibouš nebo Půťa, to už by bylo snad lepší nechat to v dánštině. No nevím, tohle mi nějak nesedlo, aspoň že to bylo krátké...
Rodinné sídlo
Edward Morgan Forster
Nebýt úžasných filmů Jamese Ivoryho, asi bych se k Forsterovi nedostala tak brzo... Ale když vidíte úchvatný Pokoj s vyhlídkou nebo Howard´s End, pak zkrátka zatoužíte po literární předloze. A Rodinné sídlo byl věru krásný zážitek, přestože u nás vyšel pouze jednou s už dosti starým překladem Hany Skoumalové (hlavně se nedejte odradit úvodní kapitolou). Popsat hlavní motiv Rodinného sídla je vlastně docela těžké, protože je to příběh trochu o lásce romantické i pragmatické, trochu o sociálních rozdílech ve společnosti, ale také o duchu místa a kráse přírody.
.
Hlavní postavy - sestry Schlegelovy - jsou trochu potrhlé dámy, po otci napůl Němky, které patří k vyšší střední vrstvě. Té vrstvě, která vlastně nemá starost o peníze, žije z jakýchsi nevyčerpatelných dividend a dědictví, nikdy nemusí pracovat a jezdí na výlety po Evropě a má spoustu času chodit na koncerty, výstavy a debatní kroužky. Pak jsou tady Wilcoxovi, vyšší vrstva, která si díky koloniálnímu obchodu v západní Africe vydělala velké jmění (už zde je v zárodku cítit Forsterova kritika anglického imperialismu, který rozpracoval ve vrcholném díle Cesta do Indie) a nemá potřebu zabývat se problémy svých dělníků, na kterých podnik stojí. Právě k nejnižší vrstvě patří poslední okruh postav a to jsou Bastovi, kteří touží po lepším životě, ale brána jim zůstává uzavřena.
.
Právě sestry Schlegelovy chtějí jaksi spojit nespojitelné - svět, kde "láska znamená věno a smrt dědické poplatky", tedy Wilcoxovi a svět, kde je špína a hladovění (Bastovi). Sestry Schlegelovy sice chtějí činit dobro, ale do obou neslučitelných světů vnáší akorát chaos. Pro Henryho Wilcoxe je to jasně dané: "jsou prostě bohatí a chudí, vždycky byli a vždycky budou. Jen mi ukažte, kdy si byli lidi rovni", zatímco Helena Schlegelová "si netroufá boháčům nadávat, protože je sama bohatá, ale má sto chutí. Má v hloubi duše takovou divnou představu, že chudoba je jaksi 'skutečná'".
.
A nad tím vším lidským přetahováním ční motiv rodinného sídla, jeho tajemného ducha, který dlí ve starém vilínu, révě a orosené trávě, motiv nesmrtelné přírody, které tady vždycky byla a bude, povznesena nad pozemské hemžení. A právě Forsterova poetická jemnost dělá z celého románu krásný zážitek. Ne nadarmo se o něm Truman Capote vyjádřil jako o nejlepším anglickém romanopisci 20. století.
Hudba pro chameleóny
Truman Capote
Knihy Trumana Capoteho mám ráda, Chladnokrevně považuji za geniální knihu a jeho Luční harfa je nádhernou ozdobou Jižanské literatury.
.
Na Hudbu pro chameleony mě navedl rozhovor s překladatelkou Hanou Ulmannovou ohledně překladu Ručně vyřazávaných rakviček, které jsou součástí tohoto souboru (ovšem v překladu Martina Svobody). Povídková sbírka Hudba pro chameleony je posledním Capoteho dílem, které připravil k vydání a sestává se z šesti povídek, jedné novely a tzv. konverzačních portrétů.
.
Ručně vyřezávané rakvičky: Pravdivý popis jednoho amerického zločinu svým námětem připomíná právě Chladnokrevně. Série vražd, kterým předchází doručování vyřezávaných rakviček s fotografií příští oběti je napínavou novelou o nedostižnosti zla a nejsilnější částí souboru. Povídky jsou také skvělé, ať už samotná Hudba pro chameleony o excentrické aristokratce na Martiniku nebo třeba Oslnivá záře o jižanské zaříkávačce. Konverzační portréty už jsou kolísavé, Capote se tady trochu chvástá a pomlouvá, ale také vám odhalí spoustu svých oblíbených literátů (Henry James, Willa Catherová, E.M.Forster, Faulkner, Fitzgerald, Hawthorne, Blixenová), což mě přivedlo na spoustu dalších knižních tipů. Součástí konverzačních portrétů je i zachycení jednoho pohřbu v doprovodu Marylin Monroe či setkání s Willou Carther. Vcelku zábavný je i rozhovor sama se sebou. S tímhle Capoteho pel-melem se zkrátka nebudete nudit.
Klub lhářů
Mary Karr
Tušila jsem, že tohle se mi bude líbit... A ano, tenhle slavný americký memoárový bestseller z 90. let jsem přečetla jedním dechem. Až s Mary Karrovou jsem si uvědomila, jak moc si užívám tzv. "zpovědní" literaturu. V tomto případě vzpomínky spisovatelky na její divoké dětství v jižanské díře, s psychicky labilní matkou alkoholičkou a otcem pracujícím u naftových vrtů. Autorka popisuje svoje (nejednou) děsivé zážitky bez sebelítosti, s určitým odstupem a pro mě lákavým pnutím mezi dětským prožívajícím já a dospělou verzí, která již analyzuje, vytěsňuje, vyvozuje, prosívá vzpomínky a doplňuje ona chybějící místa.
.
Líčení autorčiných vzpomínek prýští v mohutném proudu detailů a vyjma první kapitoly, je to proud, který vás strhne až do konce. Popisuje svět, v nemž si děti hrají v oblaku DDT a jsou svěřovány do péče psychicky labilní matce, která je tak trochu chtěla zabít...Přízračná krajina plná ropných zásobníků, chemiček, štítivého šustotu švábů, hadů a jiné havěti, všudypřítomný zápach i hrozivý Rainbow most se v knize odráží s tesknou a bezvýchodnou symbolikou.
.
Mary Karrová zručně líčí jižanskou přízemnost a přímost s básnickou snivostí i literární zručností. Na textu zkrátka poznáte, že autorka je i básnířka. Bylo to strhující čtení, upřímné a plné krásy i bolu. Ve světe nadprodukované literární fikce působí osobní zpověď "obyčejného" člověka jako návrat ke kořenům a smyslu literatury. Jako něco vyššího a ryzejšího v přemíře dnešního odosobněného stylu psaní. Jsem ráda, že po více než 25 letech se tento dnes již kultovní memoár dostal i k českému čtenáři díky nakladatelství Prostor a překladu Josefa Moníka.
Unorthodox: skandální odmítnutí mých chasidských kořenů
Deborah Feldman
Židovská kultura mě něčím fascinuje už řadu let a není úplně běžné, že do ní gój může jen tak nahlédnout a už vůbec ne, když se jedná o ultraortodoxní chasidské hnutí. Deborah Feldmanová není první ženou, která se zřekla svých chasidských kořenů, ale je první, kdo o tom napsal knihu a otevřeně popsal, jak to v této komunitě chodí.
.
Autorka je stejně stará jako já, takže když popisuje, jak dívky nemohou číst sekulární knihy, mluvit a číst anglicky, chodit do kina, poslouchat rádio či televizi, studovat světské školy, v sedmnácti se musí vdát za muže, kterého mohou vidět půl hodiny, po svatbě si musí vyholit hlavu a nosit paruku, vzdát se všech ambicí a dál už jen rodit děti... No, šla mi z toho trochu hlava kolem. Když zmíním názory Satmarské komunity na holocaust (trest za to, že byli Židé málo zbožní a asimilaci), odmítání sionismu a jednotného státu Izrael, historky o mluvící rybě, děsivé historie prvních nocí nezkušených mladíků a dívek, tak vám aspoň trochu přiblížím úžasné žití v newyorském ghettu 21.století.
.
Co se týče samotného stylu psaní, tak vás nečeká nic výjimečného, ale nemohu a ani nechci být k Deboře Feldmanové přísná, protože si prošla nelehkou cestou a to nejen proto, že vyrostla v ultraortodoxní zbožné židovské skupině, ale hlavně proto, že se ji jako jedna z mála žen rozhodla opustit a převzít osud do vlastních rukou.
Písčina a jiné povídky
Aleksandr S. Serafimovič (p)
Tolstoj prý měl kantorský zvyk sám pro sebe známkovat knihy nové ruské literatury a povídce Písčina dal jedničku plus.
.
Ten název mě něčím uhranul. A skutečně: Písčina je nejlepší povídkou z tohoto výboru. Osamocený mlýn, v němž nenajde štěstí nikdo z jeho obyvatel je baladický příběh o lidské osamělosti, úkladnosti i zlobě. Sugestivně vylíčený mlýn se pomalu ale jistě stává hlavní postavou ponurého příběhu, nehybným svědkem lidského pinožení i malosti. A v pozadí zčernalého mlýna s jeho slizkým otáčejícím se kolem je písčina, která pomalu ale jistě rozpíná svá křídla nad krajem a ukrajuje ze země i z lidské touhy po štěstí.
.
Za zmínku stojí určitě i povídka Galina o městské učitelce, která přichází na zchudlý a zapadlý venkov. Iluze a ideály mladé ženy drsně naráží na tupost vesnického světa, přesto však v něm nakonec nalézá cosi hodnotného. Tato povídka je opět příběhem lidské osamělosti, ale už ne tak dechberoucí jako Písčina. Svým tématem není jistě moc originální a lze ji číst buditelsky jako příběh o příchodu inteligence na venkov a šíření osvěty, ale má v sobě něco velmi realistického až naturalistického, takže zcela jistě překračuje rámec pouhé poučné povídky.
.
Zbytek výboru mě už tolik nezaujal, nebo se jednalo o vyloženě tendenční povídky, které už dnes mají sotva co říct. Přesto Písčina stojí za přečtení a ještě dlouho budete na tuto ruskou Maryšu vzpomínat.
Výlet na Rheinsberg / Zámek Gripsholm
Kurt Tucholsky
Dvě milostné novelky - jedna před první světovou válkou (Výlet na Rheinsberg, 1912) a druhá těsně před převzetím moci fašisty (Zámek Gripsholm, 1931). První psaná lehkým perem, bez stínu obav a strachu, druhá už s prvky šířícího se zla. Obě mají společné vylíčení něžné a nesentimentální romantiky, humoru a sem tam i ironického odstupu od světa povinností, světa mimo milenecký vztah. Dnešní optikou se zvláště první příběh může zdát takový o ničem, zkrátka po jeho dočtení nebudete vědět, o čem jste to před chvílí četli. Ale v době svého vzniku, tedy na začátku 20. století byla tato povídka neskrývavě moderní a svěží a pro mladou generaci především dílkem vymezujícím ze starého světa jejich otců a předsudků.
.
Prchavost Výletu na Rheinsberg zdánlivě pokračuje i v příběhu milenecké dvojice v Zámku Gripsholm, ale tato novela už je přece jen uzrálejší. Krásná kulisa švédského zámku, příroda, ležení v trávě, zámecká paní, milenecké žvatlání a pošťuchování, idealistický měsíc prázdnin ukradený ze světa povinností a reality. Může se zdát, že lehkost námětu jde ruku v ruce i s významem díla, ale opravdu musím docenit (zvláště po čtení celkem trudomyslných knih v poslední době), že je příjemné si po čase užít literaturu idylickou, lehkou a svěží jako letní vánek na prázdninovém výletě.
.
I tuto novelu je nutné číst optikou doby, ve které byla napsána, neboť v ní vrcholí autorova skepse vůči budoucnosti Německa, jehož občanství byl v roce 1933 zbaven a jeho knihy byly páleny. V této době již ale čtyři roky pobýval v emigraci a to právě ve Švédsku. Proto je zdánlivě idylický příběh lásky "narušen" linkou o pomoci dítěti, které trpí v dětském penzionátu pod sadistickou vedoucí. Ač se dítě podaří zachránit, je jen nevyřčenou a smutnou pravdou, že jiné tu musí zůstat a trpět. Tím se i předznamenává smutný konec autora samotného, který v roce 1935 předčasně ukončil svůj život.
Milostná sabotáž
Amélie Nothomb
S Amélii Nothombovou je to jako s Woody Allenem: každý rok jedna kniha. A to o sobě říká, že prý každý rok napíše tři romány, ale pouze jeden považuje vhodný k vydání. Nenechte se mýlit, její knihy v průměru vydají obvykle na sto stran. Bohužel se z nějakého důvodu přestala Amélie těšit přízně českého publika, protože se její knihy u nás už řádku let nepřekládají.
.
Její knihy jsou vždycky takovým příslibem lehkého a krátkého románku, takřka na dvě hodiny. A i přesto, že hodně jejích knih hodnotím průměrně, vždycky se s ní cítím dobře, jako s kamarádkou, kterou už dlouho znám. Milostná sabotáž je blíže Adamovi a Evě a Strachu a chvění, jinými slovy je autobiografická. Kniha se tentokrát neváže k Japonsku, ale Číně. Ale pojďme si hned na začátku ujasnit, že je to Čína viděná očima dítěte a to mezi pátým a sedmým rokem! Čína je tu v pozadí, vždyť rodiny cizinců byly pečlivě oddělovány od Číňanů, takže jádrem vyprávění jsou spíše ukrutné dětské hry v cizineckém „ghettu“ než Čína jako taková. Přesto i v těch střípcích je popisována autorkou jako ošklivá betonová země, v níž se ne sníh vpíjí do betonu, ale beton do sněhu.
.
Osobně mi přišly autorčiny vzpomínky příliš slabé na celý román, byť kraťoučký, přesto se tu párkrát vynořila ona zábavná, ironická a trochu bláznivá Amélie, kterou mám ráda.
Poklad
Alois Jirásek
Co mě vedlo k této knize? Byly to tři důvody: nevěděla jsem odpověď na ázetkvízovou otázku, kdo byl hrabě Chamaré, nikdy jsem nic nečetla od Jiráska a zatoužila jsem po krásném českém jazyce. Asi stárnu, ale mně se to líbilo. Je tam i pár nadčasových myšlenek, jako třeba tato: „Pravdu má Leibniz, že se člověku konečně sám rozum zhnusí a věda že se mu stane nudnou. Pak nastane fantastika a vše, co má půvab tajemného a zázračného.“ (Není to případ i naší doby? Lidé nevěří doktorům a psychologům a uchylují se k šarlatánům a ezomudrcům?)
.
Samozřejmě je důležité vnímat knihu prizmatem doby, ale to jí zase tak moc neubírá. Zatemněný duch hraběte Chamarého, který marně hledá poklad na hradě Potštejn (mimochodem moc hezké místo ve východních Čechách), popis prostého lidu i zámeckého prostředí, honba na emigranta, otázky národní i náboženské….
.
Nevím, jestli to Jirásek myslel úmyslně, ale jsou zde určité úsměvné paradoxy. Na pozadí knihy se velebí češství a prostý lid, ten je tady ale většinu času líčen jako pověrčivý, mstivý, pomlouvačný a závistivý. A když pak se naráží na útlak od cizáků, jsou v knize líčeny císařské patenty, které ale byly moudré a pokrokové, což je výslovně zdůrazněno u Tolerančního patentu.
Doma
Judith Hermann
Po velmi dlouhé době jsem si koupila novou knihu. Její anotace mě zaujala natolik, že jsem se plácla přes kapsu. No, Doma se u mě doma moc dlouho neohřálo... Přesto byl příběh ženy, která odejde do domu u moře, aby našla poztrácenou samu sebe, velkým příslibem...
.
Je to typ psaní, které je umělecké a moderní a v podstatě mu nemáte co vytknout. Cítíte tu řemeslnost i celkem vysoký standard. Při bližším pohledu ale cítíte, že jednotlivé prvky románu nedrží pohromadě přirozeně, ale jsou vystavěny jako konstrukt. Myslím tím určité symbolické motivy, které si autorka vybrala (jako třeba rozřezání v truhle) a jiné "divnosti".
.
Postavě, o které se toho moc nedozvíte, je těžké věřit nějaký cit, něco víc, co by vám ji jako člověka trochu více přiblížilo. To asi byl autorčin záměr, jak jinak si vysvětlit onu moderní zámlkovitost a nedořečenost... Neurazilo, nenadchlo, vyšumělo velmi rychle.
.
Chválím ale nádherné vydání od Vetrnemlyny
Cizinec přichází
Mika Waltari
Podle všeho se mi tahle kniha měla líbit. Oblíbený autor, baladický příběh z finského venkova, psychologicky laděný román o přírodě, lásce a tragédii...
.
Ano, byla to zajímavá kniha nesporných spisovatelských kvalit. Ale nic hlubšího ve mně nezanechala. Mám ráda atmosferické líčení přírody, venkova, ale tady se ne a ne začíst, ne a ne se propadnout do drsného světa na finském statku.
Třináct baladických próz
* antologie
Chytily mě balady. Je to sice s podivem vzhledem k létu v plném proudu, ale i tak mi tato pozoruhodná sbírka balad českých autorů navodila melancholickou podzimní náladu. Asi za to může Glazarová.
.
Nezapomenutelná pro mě byla Balada z rokoka od Jiráska, tak vyvážená, tklivá, plná symbolů, krása (ten Jirásek mě začíná brát!). Karel Klostermann mě uhranul baladou Mrtví se nevracejí a Karel Schulz nadchnul Baladou o deštníku. Balada o Juraji Čupovi od Karla Čapka mi nedala spát... A co pak Winter, J. Havlíček, Vančura,...
.
Tahle kniha je takový zapadlý klenot. Poznala jsem díky ní nové spisovatele, na které si brousím zuby a pak ty ilustrace... Markéta Králová odvedla nádhernou práci. Jestli na tuhle knihu někdy narazíte, tak neváhejte.