Carlita.cte komentáře u knih

Vyšetřování je kniha, do které jsem se pustila s očekáváním, přesto jsem ji dočetla s opravdu velkým sebezapřením. Problém je v tom, že je o něčem, co už bylo napsáno mnohem lépe někým jiným. Mám v literatuře ráda určitý druh imaginativnosti, rozvolněnosti, magický realismus i absurditu, kafkovství. Ale pakliže si pár takových skutečně dobrých románů přečtete, ostatní, které už nedosahují jejich kvalit, vám nic nesdělí. Vyšetřování je podle mého názoru přesně taková kniha, plná absurdit, které se vrší jedna přes druhou, až už to čtenáře nudí a otravuje. Vyšetřovatel je nesympatický a jeho snaha čelit absurditám zdravým rozumem je právě se zdravým rozumem naprosto v rozporu. Čtenář se s nikým neztotožní, postavy a „zápletky“ jsou v knize navršeny tak, jak to zrovna přišlo spisovateli pod ruku. Jaká šílenost ho napadla, to tam napsal. Kniha by chtěla pojednávat o absurdních životních situacích, frustracích a bezvýchodnosti lidské existence, namísto toho je nudná, ztrápená a banální. Alespoň už chápu, proč si nakladatelství Paseka „vypomohlo“ tím, že na zadní stranu knihy otisklo pochvalné ovace nikoli na Vyšetřování (jak by mohl jeden čekat), ale na úplně jinou Claudelovu knihu.

Možná si autor chtěl udělat radost a popustit uzdu své představivosti, vznikla z toho ale nezáživná, neoriginální kniha, která chce možná sdělit něco moc chytrého, ale v podstatě nesděluje nic. Ty, které mají načteno, tato kniha neobohatí, to spíš sáhnou po Kafkovi nebo Orwellovi.

3 08.03.2017

Román vycházející z života Alcottové a jejich sester přibližuje obraz rodinného života v 19. století. Příběh je místy hodně sentimentální, ale na druhou stranu je laskavý a krásný. Je nutné přihlédnout k tomu, že román byl napsán v 60. letech 19. století a určitá starosvětskost tradičních hodnot je v něm naivně dojemná. Možná bude sentimentalita románu na někoho působit trochu rozpačitě, ale v tom je jeho síla a není nutné se těmto pocitům vyhýbat. Film Malé ženy mám velmi ráda a knihu můžu doporučit jako jeden z nejkrásnějších příkladů rodinné lásky v dějinách literatury.

3 05.03.2017

Od doby, kdy jsem knihu četla poprvé a snad i podruhé, uplynula dost dlouhá doba a musí přiznat, že už se mi nelibí tak jako kdysi. Vlastně jsem si docela jistá, že už si ji asi víckrát nepřečtu. Nemyslím, že by to bylo samotným románem, který je velmi čtivý, ale vadí mi ona fiktivnost příběhu. O Boschovi jsem od té doby četla hodně seriózních knih a studií a dovolím si říct, že o něm něco vím (nebo alespoň to, na čem se většina badatelů shodla). Například ona myšlenka přináležení k sektě Adamitů je překonaná, právě naopak se předpokládá, že Bosch byl pobožným člověkem a jeho obrazy s motivy skřetů a nestvůr byly ve své době oblíbené jakožto symbol víry v boží soud. Tento fakt silně podporuje i skutečnost, že sběratelem jeho obrazů byl Filip II., který byl velmi zbožným člověkem a jistě by se neobklopoval obrazy kacíře. Co mi také v knize chybí je větší propojení s dochovanými díly, líbilo by se mi, kdyby byla tvorba obrazů více zakomponována do děje, jako to bylo například v knize Já, Rembrandt od D. Weisse.

3 05.03.2017

Kdybyste si měli přečíst jedinou knihu o holocaustu, měla by to být tahle.

Člověk bez osudu je výjimečná kniha, která by neměla ujít pozornosti každému, komu není lhostejný osud židovského národa, příběh morálního pádu evropských dějin ale hlavně strhující vyprávění o jednom chlapci vyhýbající se černobílým morálním odsudkům. Kniha je výjimečná nejenom tématem, ale hlavně literárním zpracováním, neboť téma holocaustu je samo osobě tragickým a šokujícím a ne vždy s sebou nese taktéž autorskou invenci.

3 05.03.2017

McCarthy je sice úsporný, ale svým jazykem dokáže vždy vystihnout moment či náladu, ať už popisem mexické pampy nebo prosté krásy divokých koní. John Grady je jednou z mála postav, která se dokáže sebereflektovat a zamýšlet se nad svými činy. Tento prvek mě mile překvapil, protože se vymyká klasické westernové postavě, která nemá výčitky z vraždy nebo jiného zločinu. John Grady nejedná jako klasická postava z texaských plání, ale přesto svojí upřímnou snahou žít po svém převyšuje stereotypy americké westernové literatury.

3 05.03.2017

Jako ve většině knih, které jsou v podstatě intimní zpovědí, a najedeme v nich minimum dialogů, záleží na tom, do jaké míry je nám blízký spisovatelův svět, prožitky, jazyk, nálada. Mně se v tomto případě na vlnu Banvillova románu nepodařilo dostat a jinými oceňovaný jazyk, mi přišel místy krkolomný, jako by se snažil opsat jednoduché složitým. Taktéž nesdílím názor, že kniha nějak víc souvisí s výtvarným uměním, jelikož drobná připodobnění typu "seděla v pozici jako Whistlerova matka", ještě neprodchnou knihu uměleckou atmosférou. Nepopírám, že kniha má svoje přednosti, ale mě zkrátka nijak nenadchla a do své knihovny bych si ji nepořídila.

3 06.01.2017

Úžasná kniha! Umění falzifikace je poučné a často dobrodružné čtení. Bude bavit všechny milovníky umění i laiky. V příbězích jednotlivých padělatelů nechybí detektivní napětí, překvapivé odhalení i pozoruhodná výprava do padělatelovy mysli a jeho motivace. Autor odhaluje triky a metody práce padělatelů a popisuje, jak byli nakonec dopadeni (pomocí precizní policejní práce, vědeckých metod,…). Kniha Zlín přišla s velmi příjemnou knihou z nakladatelství Phaidon

3 06.01.2017

Kniha je skvělým pomocníkem pro ty, kteří chtějí jíst zdravé jídlo, nebo jen oživit svůj jídelníček. Specifikum je, že Ella je veganka, takže v knize nejsou recepty s živočišnými produkty. Rovněž se v receptech nenachází bílá mouka, rafinovaný cukr a maso. Přesto kniha nepůsobí ortodoxně, protože se recepty dají volně upravovat, tj. vyměnit rostlinné mléko za mléko kravské, k pohankové kaši si dát rybu, salát zkombinovat s masem, místo kokosového oleje dát máslo, apod. Recepty jsou variabilní, ale hlavně opravdu velmi chutné a zábavné.

S čím jsem měla trochu problém, je velikost porcí, protože mi přišly vždy moc velké. Když je předpis pro 4 lidi, tak z toho bylo vždy porcí minimálně pro šest lidí. Co mi také chybí, je tabulka výživových hodnot. Tato kuchařka sice nechce být o hubnutí a o kaloriích, ale i zdravé věci dokážou být pěkně tučné a sladké (především recepty s banány, avokádem, kokosovým tukem, datlemi, atd.)

3 06.01.2017

Interview s upírem je knihou, která má své silné momenty jako je děsivá mise ve Varně a východní Evropě, nebo také sebevražda bratra, která se se svým náboženským podtextem zdá jako silný motiv, který pak bohužel není dále rozvíjen. Na druhou stranu je román značně rozkolísaný co do napínavosti, ale hlavně co do určité harmonie. Některé pasáže jsou zbytečně dlouhé, je nakousnuto mnoho motivů, ačkoli jen málo je jich propracováno.

Nevím, zda je to překladem či originálem, ale v některých pasážích jsem vůbec nepochopila, o čem je vlastně řeč. Ač se autorka snaží také o filozofické ponory, nejsou vždy kompaktní a je jich až příliš mnoho na to, aby čtenář pochopil, že Louise je vyhnanec ve světě lidském i upírském.

Nemůžu říct, že by mě příběh nebavil, naopak jsem ocenila drzé odříznutí od typických upírských klišé (krucifix, česnek, atp.) a vizi určité upírské evoluce, ale závěr byl neuvěřitelně nudný, což má samozřejmě rozhodující vliv na samotné hodnocení. Interview je originální vyvázáním z určité fádnosti upírského světa a otře se také o nevšední témata (homosexualita mezi upíry, nenaplnitelnost lásky mezi Louisem a dívenkou Claudií), avšak celkově působí zkrátka nevyváženě a nedospěle. Jeho silnou stránkou je enigmatická kulisa New Orleans a silný vliv na další literaturu věnující se upírské tematice.

3 05.08.2016

Pí a jeho život je zvláštní kniha, na kterou bude čtenář myslet ještě dlouho poté, co ji dočte. Začátek knihy se může zdát místy nudný, ale až později čtenář zjistí, že tvoří nutný úvod do mořského dobrodružství, které nastupuje zhruba až od sto třicáté stránky. Mile mne překvapilo, jakým způsobem se rozvíjel vztah mezi chlapcem a tygrem, který zůstává neustále divokou šelmou a nikoli nějakým personifikovaným vyjádření boha nebo podobně.

Yann Martel si s námi pohrává již od začátku, když mu věříme, že se někdo jmenuje podle bazénu, nechá si říkat písmenem řecké abecedy vyjadřujícím nekonečnost a ztroskotá na člunu se smečkou divokých zvířat. Všechno mu věříme, tak proč jsme na konci tak rozčarováni? Příběh může někoho odrazovat, zvlášť pokud nabude dojmu, že se nám autor snaží předložit hlubokou pravdu ve stylu new age (často srovnáváno s P.Coelhem), ale osobně mě kniha svojí jinakostí a netradičním vyústěním mile. Konec umožňuje mnohovrstevnatý výklad a i přesto, že většina čtenářů bude pociťovat silný pocit neukončenosti, stojí za to k němu dospět a udělat si na něj vlastní názor.

3 29.06.2016

Začátek knihy je strhující, ale tempo postupem slábne. Nevadilo mi, že detektivní téma v příběhu ustupuje, abychom se více seznámili s Brigittou nebo s motivací vraha, ale to, co začalo rozmáchle, se zpomalí a konec na mě vyloženě působil hekticky, jakoby chtěl spisovatel příběh co nejdřív utnout.

Historický exkurz mi nevadil, ale současná politická situace v Číně byla v románu podána jaksi neživotně a nevěrohodně, možná to bylo tím, že nebyly tolik propracovány postavy Chung a jejího bratra. Zcela nuceně a nedůležitě působila v knize snaha představit Brigittu Roslinovou jako kdysi mladou revoluční stoupenkyni Mao Ce Tunga (aby se tak zřejmě více umocnilo „čínské téma“). Kniha se mi i přes pár nedostatků líbila, ačkoli milovníky severské krimi může odradit to, že v této knize v prvé řadě o vyšetření vraždy vlastně nejde…

3 29.06.2016

Klasické dílo sci-fi literatury, které ani po mnoha letech neztrácí nic na své genialitě. 2001: Vesmírná odysea jsem poprvé viděla ve filmové verzi a byla jsem unešená jak příběhem, tak vizualitou. Kniha od světoznámého autora vědeckofantastické literatury mne zajímala, ale nečekala jsem od ní tak sugestivní zážitek jako z filmu. Musím však přiznat, že pociťuji tato díla jako rovnocenná co do významu i obsahu. 2001: Vesmírná odysea pro mne nepředstavuje jenom zdařilé sci-fi, ale mimořádně vizionářský příběh, který strhuje svým inteligentním námětem a umožňuje zamyšlení nad základními otázkami jako je původ lidského rodu, možnost navázání kontaktu s mimozemskými civilizacemi a naše technické dovednosti, jak tento kontakt navázat.

3 29.05.2016

Životopis od Harrisové bych charakterizovala jako „život skrze dílo“. Koho zajímá život Virginie Woolfové, bude možná nemile překvapený stručností životopisu, kdo však chce poznat Virginii Woolfovou jako spisovatelku, bude určitě spokojený. Harrisová se pouští do neotřelých interpretací díla Woolfové, zasazuje je do historického kontextu i životního období maniodepresivitou zmítané spisovatelky. Harrisová pohlíží na spisovatelčiny střídající se psychické stavy jako na součást jejího života a jeden z aspektů promítající se do jejího díla. Díla, které změnilo dějiny literatury svými neobvyklými postupy, zaměřením na vnitřní svět postav, zachycením plynutí času i odlišných vypravěčských rovin, jakož i působením reality na lidské vědomí.

Životopis Virginie Woolfové od Harrisové považuji za příjemný, nezatížený a čtivý. Hodí se pro všechny, kdo dílo Virginie Woolfové znají nebo se s ním teprve chtějí seznámit. Pro někoho bude představovat výchozí bod pro další objevování jejího díla, pro jiné nabídne nové interpretce. Dozajista ale přibližuje Virginii Woolfovou tak, aby se jí nikdo nemusel bát.

3 24.05.2016

Román mi svým stylem připomněl detektivky od Agathy Christie. Je zde skupina celkem elegantní společnosti, v níž každá osoba má své tajemství a své skryté motivy. Tyto informace Fandorin pomalu a důvtipně skládá dohromady, aby mohl falešná obvinění vyvrátit a odhalit skutečného viníka. I přesto, že se vyšetřování odehrává na zaoceánské lodi, exotika a dobrodružství je jaksi jenom tušené, protože se neodehrává v exteriérech, ale pouze na lodi - v podstatě u jídelního stolu, kde se skupina pravidelně setkává. Proto také román působí jako divadelní hra, kterou by velmi lehce mohla být.

Kniha se četla velmi dobře a představuje ideální volbu pro letní čtení. Akuninovi se přezdívá „ruský Umberto Eco“ a jeho série o Erastu Fandorinovi má být blízká právě postmoderním románům tohoto slavného italského literáta. Postmoderní román má přinést jak zábavu pro laického čtenáře, tak intelektuální požitek a skryté náměty pro „poučeného“ čtenáře. I v Leviatanovi získáme spoustu zajímavých informací, např. o indických drahokamech či trojím budování Suezu apod., pro mne však román zůstává příjemným literárním odpočinutím, které se s prožitky při čtení Jména růže nemůže srovnávat.

3 16.05.2016

Nordanův svět je pozoruhodný, protože nelpí na detailech nebo na nezměnitelné realitě, ale je vystavěn na odzbrojující tvůrčí svobodě. Hudba močálu má zvláštní atmosféru, která má nejblíže k magickému realismu a ladně ji doplňují linorytové ilustrace Silvie Urbánkové. Násilí, deprese i rodinné křivdy jsou zde nezamlčovanou součástí každodenního života a paradoxně vytváří tesknou a melancholickou náladu, díky níž je Hudba močálu tak neobyčejně „krásně tklivá“.

3 04.04.2016

Výborná kniha, která s každou vilou přináší silné lidské příběhy jejích majitelů. Po téhle knize nebudu jistě sama, kdo bude hrdý na to, kolik máme v Brně skvostných vil...

3 04.04.2016

První polovina byla skvělá, ale tempo poslední části knihy trochu pozbývá dechu a nespěje k žádnému pomyslnému finále. Samotné téma jakoby zůstalo na konci nevytěženo a trochu se utápělo ve snaze - na začátku rozmáchlý román – smysluplně utnout. I tak Dějiny světla představují krásný čtenářský zážitek, jakož i důstojné oživení Drtikolova odkazu.

3 04.04.2016

Předčítač je výjimečná kniha, v jejímž ústředí stojí především milostný příběh a historické pozadí procesů s nacisty je jen určitou kulisou. Čtenáři si často důležitost těchto dvou linií zaměňují a vyčítají Schlinkovi, že téma vypořádání se s minulostí nerozvedl hlouběji. Podle mého názoru ale kniha nemá odpovídat na všechny otázky, poskytovat rozhřešení a suplovat učebnici moderních dějin. Kouzlo Předčítače je právě v křehkosti a výjimečnosti vztahu dvou lidí, kteří jsou na první pohled velmi odlišní.

3 03.04.2016

Autorka dala v knize prostor mnohým stranám, a i když jí vůči Rakousku často neujde karatelský tón, nechala mluvit i potomky rodin, v nichž je přítomen stín nacistické minulosti. Čím více tedy autorka naslouchá, tím měně je možné kohokoli odsuzovat a vidět strany jen černé a bílé. To je případ i samotné restituce, která rozhodně nekončí jako happy-end, i když se to tak může na první pohled zdát. V knize se proplétá hodně rozličných příběhů, takže děj často pokulhává a není úplně jasné, co je ústředním tématem. Na druhou stranu se autorce celkem věrohodně podařilo z těchto střípků vytvořit složitý a o to působivější obraz rodiny Bloch-Bauerových. Zajímavé i pro srovnání s filmem...

3 01.04.2016

Na psychologické novele Synáček začal Havlíček pracovat již v roce 1932, ale vrátil se k ní po bezmála deseti letech a přepracoval ji. Novela rozvíjející osud jedné z vedlejších postav Petrolejových lamp Antonína "Synáčka" Skály je baladická a zároveň epická. Sledujeme osud mladého Skály od narození až do smrti, jeho zrání z mladého hejska, přes podnikavého hospodáře k uzavřenému samotáři. Novelu prostupují typicky "havlíčkovské" motivy: hřbitovní romantika, předsmrtné stavy, omezenost maloměsta, zárodky šílenství i mysticismus.
.
Synáček je komponován hutně, avšak velké drama či zápletka v něm jaksi chybí. Novelou prochází neustále smrt, postavy v ní umírají stářím, ale také tragicky. Celé vyprávění je obestoupeno baladickou atmosférou tak typickou pro Havlíčka. Mně osobně se novela líbila, ale mistrovství Neviditelného nebo Petrolejových lamp nedosahuje...

2 11.06.2024