coquus komentáře u knih
Tento příběh byl první, který jsem ze série Zločinů na Velké Moravě četl, přičemž se nelze vyhnout srovnání s historickými detektivkami od V. Vondrušky. Jedná se o velice oddechovou četbu, na mě možná až moc. Postrádal jsem tam nějaká akčnější místa, nikde žádné napětí, dějové zvraty, anebo třeba špetka humoru. Vše jede ve stejně poklidném tempu od začátku až do konce. Kladně hodnotím popis dobových reálií založených na zjištěních archeologického výzkumu.
Příběh začíná objevem zamalovaného nápisu na středověkém obraze. Čekal jsem pokračování v podobě historického pátrání v minulosti. Děj se však vyvinul v detektivní román ze současnosti, který se točí okolo pokračování šachové partie rozehrané postavami na obraze. Přiznám se, že i když šachy občas hraji, tak detailní rozbory možných tahů jsem moc nesledoval. Kromě pár drobných dějových nesrovnalostí se jedná o zdařilý příběh.
(SPOILER) Do této knihy jsem se pustil ihned po dočtení předchozího dílu Karmínový břeh, abych měl celý příběh tak nějak vcelku. Trochu mě překvapilo, že se zde na scénu vrací domněle mrtvý Diogenes. Že by už autorům docházely nápady? I když se mně víc líbily příběhy, v nichž se děj točí kolem jiných věcí, než jen Pendergastovic rodinné historie, přesto i tady autoři opět dokázali, že umí napsat napínavý a čtivý příběh.
Výborná kniha, v níž jsou vlastně vzájemně propleteny dva příběhy. Ten první se Pendergastovi podařilo úspěšně vyřešit, ten druhý už se zdá být větším oříškem. Zároveň se v náznacích dozvídáme, že na scénu vstupují opět nějaké "stíny minulosti". Kniha je výborně napsaná, nenajdou se tady žádná hluchá či výrazně slabší místa. Nemůžu se ale ubránit dojmu, že autoři už pomalu začínají vykrádat sami sebe. Některá dějová rozuzlení mně totiž silně připomínaly motivy z předchozích knih jako Zátiší s vránami nebo Hřbitovní tanec.
Téma románu mně ze začátku připadalo až příliš nabubřelé, dokonce jsem si jednu dobu myslel, že se příběh vyvine tak, aby se čtenář nakonec nic nedozvěděl. Takže jsem byl mile překvapen dalším vývojem děje. Pominu-li osvědčená klišé jako nespravedlivě obviněný pár na útěku a zloduch, který po nich jde, jedná se o kvalitní román s určitými prvky vhodnými k zamyšlení, jako třeba vývoj umělé inteligence nebo ony otázky typu odkud a kam jdeme.
Zvláštní styl vypravování plynoucí v krátkých větách funguje velice dobře při budování atmosféry příběhu, z níž je hmatatelně cítit beznaděj a zmar. Tím bohužel výčet kladů končí. Nepochopil jsem, proč se v tak útlé knížečce tolikrát zmiňuje erekce, a to většinou ve zcela nesmyslné či nelogické situaci. Možná jde o mnou nepochopený záměr autorky, kdo ví. Horší je to však s vlastním příběhem, který se zuby nehty drží naprosto neoriginální dějové linky a nepřináší nic nového. Asi proto mě tato knížka ničím hlubším neoslovila.
Vtipně napsaná kniha, z níž se šíří nejen vůně zelňačky, ale hlavně laskavý humor a nadhled. Dva staromódní dědci, kteří se pranic nestarají o zrychlený běh světa, šíří svůj pohodový přístup k životu až do vesmíru.
Doba v níž se příběh odehrává je velice zajímavá a autor toho dokázal celkem dobře využít a jen tak mimochodem sdělit mnoho zajímavých informací. Po stránce příběhu už je to krapet slabší, ale jednoznačně to zachraňuje autorova schopnost poutavě vyprávět. Celkově jde tedy o dobrý román, ale na to, že je autorem Follet, tak v tomto případě dobrý znamená za 3.
Z tohoto románu mám dost rozporuplné pocity. Na jedné straně jsou místa, kde příběh prostě jede díky pasážím celkem akčním, a na straně druhé naopak velice rozvláčné vyprávění o vnitřních pocitech ústřední dvojice, což vypadá dost nevyváženě. Nevím, jestli to byl záměr autora nebo horší překlad, ale občas na mě části textu, zejména některé rozhovory, působily dost nepřirozeným dojmem, prostě jako by se bavili dva hlupáci. Vcelku to ale hodnotím coby dobře vymyšlený příběh se silnou protiválečnou myšlenkou.
Skvělé připodobnění toho, jak se všechny původně dobré a ušlechtilé myšlenky mohou zvrhnout ve svůj vlastní opak, tedy v otroctví ještě horší, než kdy dřív. Zaujalo mě, jak jsou zde přirovnávány různé druhy lidského chování k postavám zvířat v tomto příběhu: prasata na vedoucích místech, ovce v roli užitečných idiotů, či kůň coby pracovitý, ale velice naivní až prostoduchý jedinec. Ale to bohužel nejsou jediné paralely s dobou dnešní...
"...(zvířata) věděla, že dnes se žije těžko, že mají často hlad a často jim je zima a že pokud zrovna nespí, tak pracují. Nepochybně to však za starých pořádků bylo horší. Ráda tomu věřila. Mimoto tenkrát byla otroky, dnes jsou svobodná. A to je právě ten hlavní rozdíl..."
Výborně vypointovaný příběh, který se točí kolem toho, jak by bylo možné životní nezdary napravit pomocí cestování časem. Zřejmě jde o jeden z původních příběhů na téma návratu v čase a paradoxů z toho vyplývajících. Je vidět,že kniha byla napsaná už před desítkami let, protože mnohé věci běžné dle autora v roce 1970 či 2001 nejsou reálné ani dnes, a naopak jiné nepředvídal vůbec. Ale je to jen další věc, díky níž u mě získává kniha na zajímavosti.
U tohoto románu mi vůbec neseděl styl vypravování či popisu děje, který mně připadal takový "snový", kdy si vypravěč drží určitý odstup od popisované reality. Samotný J. Jesenius zde budí dojem pasivního odevzdaného člověka, což vůbec nejde dohromady s tím, čeho jako historická osobnost dosáhl nebo jak se vypracoval. Knihu tedy rozhodně nelze chápat jako historický román, autor i co se týče děje nakládá s fakty velice volně. Některé skutečné Jeseniovy životní osudy vynáší do popředí, jiné naopak upozaďuje. I tento postup se však velkou měrou podílí na budování docela hutné pochmurné atmosféry, popisující tuto dobu coby konec jedné nadějné epochy.
Detektivka z drsné školy napěchovaná černým humorem, asi tak bych v kostce charakterizoval tuto knihu. Komické až absurdní situace střídají okamžiky vážnější, to vše zahalené v atmosféře pesimismu, jemuž se však hlavní hrdinna nepoddává. Vše je popisováno dost humorně, což vytváří příjemný celkový dojem.
"Často bývá nejlepší nedělat nic a jen tak okounět. Tím chci říct, že když vám všechno připadá nesmyslné, pak to nemůže být úplně nesmyslné, protože si uvědomujete, že to je nesmyslné, a vaše vědomí nesmyslnosti tomu téměř dává smysl. Chápete, jak to myslím? Optimistický pesimismus."
Další příjemná historická detektivka, tentokrát z Brna. Mám přečtené asi tři knihy z této série a tato tak nějak zapadá do osvědčeného standardu. Zaujal mě způsob, jakým se Ota dostal z olomouckého vězení. Nevím, zda-li by si v reálu opravdu domyslel jak se věci mají, ale v tomto oddechovém příběhu proč ne.
Jedná se o příběh z pro nás neobvyklého prostředí malého ostrova na severu. Postrádal jsem však nejen nějaké to napětí, které bych od detektivky očekával, ale také celkový spád příběhu. Měl jsem pocit, že se cosi začíná dít až v druhé polovině knihy. Co se postav týče, žádná nevzbudila mé sympatie, byly mi tak nějak lhostejné. Trochu mně vadilo, že se rozuzlení popisuje až nakonci a téměř najednou namísto vysvětlování po menších krocích, které by určitě přispělo k budování atmosféry. Takto na mě pointa příběhu působila trošku překombinovaně.
Jedná se o válečné příběhy z pohledu německých vojáků v roce 1943. Válečné štěstí se obrací, a tak můžeme pozorovat nejen rostoucí pochybnosti o konečném vítězství, ale i o smyslu celé války vůbec. Některé scény sice jsou popisovány dost drasticky, domnívám se však, že na to, jaké hrůzy se tam musely dít, to je ještě slabý odvar.
Tak tady nelze hodnotit jinak, než plným počtem. I když se zpočátku příběh rozjíždí zvolna, i v téhle fázi jsou již náznaky, že by to mohla být docela jízda. A taky že byla! Příběh postupně graduje, přičemž styl vyprávění, který na začátku působil poklidným dojmem, výrazně přispívá k tísnivé atmosféře druhé poloviny knihy. Celkově se jedná o zajímavý a navíc dobře zpracovaný námět.
Dostal jsem přesně to, co jsem očekával: svižně psaný napínavý příběh z uzavřené společnosti několika postav, z nichž jedna z nich je vrahem. Přestože zde autorka postupně rozesela stopy či indicie vedoucí k pachateli, nechává téměř do poslední chvíle čtenáře v napětí, která z postav je pachatelem. A přesně to je pro mě tím důvodem, proč se to tak dobře čte.
Zvláštní příběh o lásce s nevšedním zakončením. Po stránce dojmů či síly emocí, které se příběh snaží u čtenáře vyvolat, funguje tahle kniha jednoznačně na 100%. I když romány tohoto druhu moc nečtu, ale nechal jsem se přesvědčit zdejším dobrým hodnocením a opravdu to stálo za to.
Jedná se o příjemně napsanou knihu popisující dějiny Říma z doby prvních císařů. Postav a jmen je tam sice až až, ale při troše pozornosti se v tom dá docela dobře orientovat - netvrdím, že ve všech, ale v těch nejdůležitějších osobách určitě. Claudiovo vyprávění je docela svižné a srozumitelné, což je důležité zejména při popisu nejrůznějších zákulisních intrik a motivů jednání postav.
Zajímavý pohled do uvažování císaře o svém nástupci:
"Nesnesl by představu (Tiberius), že by po něm nastoupil někdo, kdo by mohl získat větší oblibu než on sám. Ale zároveň dělá všechno možné, aby ho lidé nenáviděli a aby se ho báli. A tak až ucítí, že má namále, bude se rozhlížet po nástupci, který by byl o něco horší než on. A najde Caligulu."