cori komentáře u knih
Kateřina od základů změní svůj život a stane se majitelkou zámecké ruiny s duchem. Čiperná důchodkyně Blažena, strážkyně a ochránkyně zámku, dostane znamení, že je Kateřina tou jedinou vyvolenou osobou, která může zámek zachránit, a do rekonstrukce ruiny zainteresuje svého synovce Tomáše, majitele největší stavební firmy v kraji. Karty jsou rozehrány a je jasné, jak to dopadne. Nenáročná jednohubka se situační komikou.
Citlivě napsaný příběh pro mládež o první lásce, pocitu viny a méněcennosti vypráví o síle přátelství a lžích, které mohou dohnat člověka k sebevraždě.
Typická harlekýnka, která klame obálkou, ale v tiráži má malým písmem napsáno "na základě licence Harlequin Boooks". Drsný chlapácký fotograf a krásná svůdná panna zachraňují sirotky ze země zmítané občanskou válkou, aby založili rodinu a jednoho sirotka adoptovali. Pohádka na dobrou noc z roku 1987.
Čtrnáctiletá Meg zemře při loupeži, ale má tak vyrovnanou karmu ani červenou (peklo), ani modrou (nebe), ale fialovou, a proto dostává šanci, aby jako duch pomohla důchodci, kterého chtěla okrást, a pácháním dobrých skutků se dostala do nebe. V tom jí má zabránit její spolupachatel, kterého Belzezub vybavil o hologram japonského inženýra, který má poněkud jednoduchému tvoru bez mozku radit. Meg díky svým novým schopnostem pomáhá Lowriemi plnit seznam přání, která by chtěl stihnout, než umře. Zajímavý příběh o dobru a zlu v nás, o odpouštění, pomstě a promarněných příležitostech, ale i druhých šancí a nebi. Vtipné jsou dialogy mezi puberťačkou Meg a osamělým nevrlým Lowriem.
Sborník opět přináší 10 nejlepších soutěžních povídek a jednu hostujícího autora. Tři povídky se odehrávají v současnosti, dvě v minulosti (holocaust a jakutský středověk) a šest ve vlastních fantasy světech. Dva autoři se dokonce pokusili o humornou fantasy. Nejvíc mě zaujala vítězná práce Tuhý kořínek, Stín na konci zátoky a Dědic Utaru.
(SPOILER) Tibor Lukavský je pověřen Matúšem Čákem založit osadu na Ďáblově hřbetě a prosekat hvozdem kupeckou stezku. Bere s sebou své vojáky, skupinu dřevorubců a jejich rodin, lékaře, kněze a svého syna Jonáše. Netuší však, že pány hvozdu jsou "satyrové", kteří mají rádi lidské maso a znásilňování žen. Autoři nešetří brutálními scénami, v nichž létají utržené končetiny, vyhřezlá střeva, vydloubnuté oči a ženy jsou przněny obřími údy. Nechybí náboženský fanatismus, pomsta a velký masakr.
Tak opět jsem se nachytala, prohlédla jsem si obálku a přečetla anotaci na přebalu a těšila jsem se na román. Jedná se však o literaturu faktu, kdy se autor pokouší doložit, jak válka (dlouhá nepřítomnost otců, jejich smrt, fyzické či psychické újmy, boj osamocených žen o přežití a zaopatření dětí, děti v rolích dospělých, mlčení o činnosti za války...) ovlivnila životy mužů, žen a dětí v poválečném Německu, kdy každý musel projít procesem denacifikace a lustrací a podle toho mohl dostat práci. Vše je ilustrováno na úryvcích deníků, korespondence a vzpomínek.
(SPOILER) Autorka nastudovala informace o císařském dvoře v posledních letech života Marie Terezie a zpracovala je v románu o dvorské kariéře služebné Markéty -Grétl, která se dokonce stane milenkou Josefa II. a porodí mu dvě děti. Kdo se zajímá o Habsburky a o fungování císařského dvora z pohledu sloužících, příběh jistě ocení.
Autorka popisuje příběh své rodiny, který postupně rozkrývá, a po revoluci v roce 1989 se věnuje svému pobytu ve Francii, milostnému životu, dětem a spisovatelské činnosti.
Měla jsem pocit, že tam chybí kapitola o minulosti jejího otce. Zajímalo by mě, jak se seznámil se svou polskou ženou, proč se rozešli a ona zůstala s dcerami v Polsku, a jak se vlastně seznámil s Petřinou matkou - zakřiknutou švadlenou z venkova. Také by mě zajímalo, proč matka posluhovala svým mladším sourozencům.
Zaujaly mě název, obálka a anotace na přebalu a těšila jsem se na román. Po pár stránkách jsem zjistila, že se jedná o literaturu faktu s poznámkovým aparátem a seznamem literatury a pramenů. Autorka líčí život charakterní tanečnice Niny Anisimovové (1909-1979) od jejího zatčení v únoru 1938 do premiéry baletu Gajané 9. prosince 1942, kde tančila Šavlový tanec. Ve vězení a v pracovním táboře Karlagu - Karagandu v Kazašsku strávila téměř dva roky. Propuštěna byla v listopadu 1939 díky intervenci svého přítele a probíhajícím čistkám v NKVD, kdy se hodilo poukázat na přehmaty předchozí garnitury a propustit pár jejich obětí. Nina nikdy nepochybovala o sovětské věci a úloze umění a tance v socialistické společnosti. Nejvíc mě zaujaly její dopisy partnerovi a mamince a sestře, v nichž popisuje svůj život v gulagu, v němž se díky protekci dostala do divadelního souboru a vystupovala před nudícím se velitelstvem a na zájezdech před vězni k podpoře jejich pracovní morálky.
Autorka popisuje víceméně své zážitky ze studia na VŠ, ze zákulisí divadla a televize, kde se snaží protlačit své scénáře. Všem (režisérům, scénáristům a šéfdramaturgům) jde jen o sex. Holku zblbne slavný ženatý Miláček a ona skáče, jak on píská. Nakonec zjistí, že ji využil jako pracovní sílu k psaní scénářů a hračku pro svého Tatínka (divadelního režiséra).
Svěže napsaný příběh ze zákulisí bahna českého šoubyznysu rozhodně nenudí a zejména čtenářky pobaví.
Patnáctiletá Clara se spolu s rodiči, mladší sestrou a dalšími dvěma rodinami ukrývá v podzemní skrýši, vykopané ve sklepení domu, který skrývající se spřízněná rodina věnovala Volksdeutscherovi Beckovi a jeho manželce Julii, která u Clařiných rodičů pracovala jako hospodyně. Ve sklepení, ve kterém se dospělí nemohli ani rovně postavit, nakonec přežívalo osmnáct lidí. Skrývali se zde od prosince 1942 do července 1944, kdy bylo městečko Žovkva osvobozeno Rudou armádou. Neskutečně obětavá musela být Beckova manželka, která snášela manželovo chlastání, milenky a dokonce i poměr, který měl s jednou z obyvatelek bunkru, a ona se dál o všechny starala. Milenka tak vlastně tělem platila za jejich ochranu. Přežívat tak dlouho v bunkru muselo být utrpení, které si ani nemůžeme dnes představit. Zvlášť, když se skoro každý den dozvídali o smrti dalších a dalších příbuzných, přátel, sousedů a známých.
Malá poznámka: nedokážu si představit, že muži v bunkru kouřili, jak autorka píše, že ze začátku dostávali cigarety a dole pokuřovali, když tam měli málo vzduchu a v létě ani nemohli nijak větrat a topili se ve vlastním potu.
Devadesátiletá Taki píše své vzpomínky na dobu, kdy v roce 1932 jako 14leté děvče nastoupila jako služebná u paní Tokiko a starala se o jejího malého syna Kjóčiho a druhého staršího manžela, který byl manažerem továrny na hračky. Od Hiraiů se vrátila domů na venkov v březnu 1944, protože zaměstnávat služebnou bylo přepychem a byl nedostatek pracovních sil v továrnách na zbraně. Její zápisky jsou takřka idylické, píše o velkém očekávání olympijských her v Tokiu v roce 1940, o přípravě jídla, o hledání vhodného ženicha. Válečné události, nedostatek potravin a americké nálety jsou zmíněny jen na okraj. Pomalejší styl vyprávění bez velkých dějových zvratů mě bavil. Zajímavé bylo i pátraní jejího prasynovce po osudech mladého návrháře hraček a častého návštěvníka domu s červenou střechou pana Itakury.
Mikuláš, kluk z děcáku, se kvůli záhadné ženě zaplete s bulharskou mafií, a mlynář Nestor rukuje v rakouské uniformě na východní frontu. Osudy obou se protnou s životem Taryk, dívky s nadpřirozenou mocí, která prožívá dějinné události 20. století v Haliči, Slovensku a Čechách. Nejvíc mě zaujalo vyprávění o soužití Nestora a Taryk v prvorepublikovém Slovensku a jejich cirkusová kariéra.
(SPOILER) Příběh Ludmily, její dcery Amále a vnučky Věry se odehrává od roku 1952 do roku 2010, kdy je Česko v karanténě a Lída zavřená v domově důchodců. Lída, nadaná matematička, se jako dcera soukromého zemědělce, který odmítá vstoupit do JZD, nedostane na vysokou školu, zažívá tajnou lásku, politické procesy a uvěznění přátel i otce, vdá se za komunistu Vláďu, který si osvojí její nemanželské dítě, a uzavře se v bytě, z něhož nikdy nevychází. Dcera Amálka je rebelka, která hledá alternativní styl života a svobodu, což jí nakonec StB zatrhne a způsobí její odcizení s dcerou. Samotářská Věra, vychovávaná prarodiči, je šťastná za nařízený homeoffice a celostátní izolaci. Ludmila mi přišla dost sobecká, možná byla trochu autistka, nejvíc sympatický byl Vláďa, který se obětoval pro rodinu, a osudem zocelená Matylda.
Vyprávění začíná 4. října 1997, kdy se Marie vrací z nizozemského "královského" výletu a řeší dilema s nápadníky - Maxem a Markem. Příběh oživuje příjezd nizozemské dokumentaristky Heleny a její kameramanky Emy, které o zámku a jeho osazenstvu natáčí dokument stříknutý reality show. Otec stalkuje tetičku Noru, aby zjistil, kde má ukrytý poklad, pan Spock se zamiluje do veganky a Josefovi nadbíhají dokonce dvě nápadnice. Kniha končí 5. prosince 1997, kdy se na zámku koná svatba za účasti Helenky Vondráčkové. Poněkud zbytečné mně přišly vložené Josefovy historické povídky ze studentského časopisu, nejvíc mě pobavil policejní zákrok na zámku s kuklíky.
Lenka se stěhuje do Prahy, pátrá po otci a zamiluje se ženatého, ale manželkou opuštěného muže. Nenáročné oddechové čtivo s historkami ze života hotelových recepčních. Samozřejmě nechybí happyend.
Novomanželka Ellen se ujme opuštěné holčičky a přitom vzpomíná na své dětství, kdy přišla o oba rodiče a musela protloukat sama a spoléhat na milosrdenství druhých. Příběh Ellen, její kamarádky Lucy, bezprstého Williama a lady Brockové se odehrává v letech 1932 až 2010 a vypráví o lidské sounáležitosti a nezištnost a rodičovské lásce.
Kniha přináší pět případů doktora Koska, které řeší v New Orleans, v Jeseníku a jeho hlubokých lesích, v Římě a Vatikánu, ve Spojených arabských emirátech a poslední na ostrově Réunion. Opět stříká sperma a Bakulga zachraňuje Koskovi život. Škoda, že je konec. Zajímalo by mě, jaké bylo soužití Koska s jeho ženami a dcerami.
Rodinná kronika osiřelých bratrů Hirošiho a Kendžiho, které vychovávají jejich prarodiče, a sester Aki a Haru, jejichž otec vlastní stáj zápasníků sumó, se odehrává od roku 1939 do roku 1966, kdy Hiroši ukončuje jako největší sportovní celebrita svou kariéru bojovníka sumó. Oba sourozenecké páry stíhají rány osudy, válečné útrapy, nálety a bombardování, ztráty milovaných osob, ale přesto se nevzdávají naděje na šťastný rodinný život. Oba bratři svým uměním (zápasnictvím i řezbářstvím) pomáhají poraženému a hospodářsky i morálně zdecimovanému Japonsku udržet si své tradice a stát se opět hrdým národem. Autorka poutavě popisuje japonské reálie, divadlo nó i cestu zápasníků sumó od dětství po mistrovský stupeň a celkově japonskou mentalitu.