D.-e.-e.- komentáře u knih

Čisté, kouzelné, dokonalé...

Mně zahřála pasáž s vodou ze studny:

Nemá nikdy hlad ani žízeň. Stačí mu jen trochu slunce.

..."Tak ty máš také žízeň?" zeptal jsem se malého prince.
Neodpověděl mi na otázku. Řekl pouze:
"Voda může dělat dobře i srdci..."
Nerozumněl jsem jeho odpovědi.

(u studny)
...Nechtěl jsem, aby se namáhal. "Nech mne," řekl jsem mu, "pro tebe je to příliš těžké."
Pomalu jsem vytahoval vědro až k okraji.

..."Toužím po té vodě," řekl malý princ....
A tu jsem pochopil, co hledal.

...Tato voda byla docela něco jiného než obyčejný pokrm. Zrodila se z úsilí mých paží. Byla srdci tak milá jako nějaký dárek. Když jsem byl malý chlapec, světlo vánočního stromku a něha úsměvů, to vše dodávalo vždycky zvláštní zář vánočnímu dárku, který jsem dostal.


K tomuto vyjádření významnosti "nevýznamného" nemám slov.

22 26.03.2016

Pozor, může obsahovat SPOILERY. Mnohokrát jsem četla a slyšela, jak ženy pronášejí, že se zamilovaly do pana Darcyho z Pýchy a předsudku. Já jsem zasažena až nyní… a to Gatsbym! Zamilovala jsem do jeho neutuchající snahy, naděje, víry… Kdo četl, možná mi porozumí. Všechno, co kdy Gatsby udělal, udělal pro tu dívku! Svůj boj nevzdal, lpěl na budování vytouženého snu až do úplného konce. Srdce mi usedalo… A přízvisko Velký není dostatečně velké, aby ho kdy vystihlo.

Pozor, komentář může obsahovat spoilery.
Miluju knihy, které zasáhnou, vyvolají silné emoce. Dílo Láska je jen slovo na mě opravdu hluboce zapůsobilo. Ještě dva dny po přečtení jsem byla plná změti převážně depresivních pocitů, které střídaly realistické (někdo možná řekne skeptické) myšlenky a otázky typu: Existovala vůbec reálná šance, že věci dopadnou podle představ dvojice? Neřekla bych. I přesto, že Oliver ze začátku knihy působil velice prozíravě a Verena měla za sebou řadu zkušeností, co se týče manželských záletů, ve skutečnosti byli oba velmi naivní. A konečné rozhodnutí? Dlouho jsem přemýšlela, jak bych se v jejím případě zachovala já...

Komentář čtenářky notosemztohoblazen vyjadřuje lítost nad absencí popisu závěrečných pocitů Olivera. Já ji naopak vítám. Je to něco neobvyklého. Olivera jsme během knížky poznali tak dokonale, že mi po chvíli zamyšlení samy naskakovaly jeho pohnutky a pocity přesto, že nebyly přímo vyjádřené. Bravo!

13 31.03.2013

"V mládí byla přinucena k opatrnosti, romantice se naučila až s přibývajícími lety - což je přirozený následek nepřirozených začátků." Pro mě nejpůsobivější a nejodpovídající věta z knihy.

Čtenářka domi88 v komentáři níže si stýská: "Kde je má oblíbená hrdinka typu Elizabeth Bennet, Emmy Woodhouse nebo Marianny Dashwood???" Já její touhy nesdílím. Nebavilo by mě stále číst o hrdinkách jednoho typu, bylo by to příliš jednotvárné a sebemenší odlišnost by byla brána jako nectnost. Co na tom, že v tomto románu máme postavu s povahovým rysem, který domi88 nazvala "stojí tam, kam ji postavíš"? Lidé jsou různí a je to tak správně. Vždycky se najde někdo, pro jehož naturel a srdce bude zrovna ten který typ ten pravý a v jehož očích bude tím nejdokonalejším. Nikde není psáno, který druh povahy je ten jediný správný. Dva lidé k sobě musí prostě sednout jako dva dílky puzzle. S každým to nepůjde.

S Annou jsem silně prožívala její rozechvění v začátcích obnoveného střetávání se se starou láskou. Možná více, než v Pýše a předsudku. Scéna s dopisem mě také dostala.

Marry mě zase vždycky neskutečně pobavila. Její ufňukaná honba za vlastní důležitostí, která nemohla být nikdy zcela uspokojena, i kdyby se jeden na hlavu stavěl, mi připomínala pohádkovou ženu rybářovu, která carevnou býti chtěla. :-D

12 16.04.2018

Napadá mě pouze slavný citát Edmunda Burkeho: "K tomu, aby zvítězilo zlo, mnohdy stačí, aby dobří lidé (tady spíše ostatní než dobří) nedělali nic..."

12 16.02.2015

Komentář může obsahovat SPOILERY!!!

„Na tomhle světě máš jenom mě, Marjam, a když odejdu, nebudeš mít nic. A nic taky nejsi.“ Šílený. Nana dobře věděla, že Džalíl Marjam ve svém domě nepřijme. Spáchala sebevraždu, protože ji dceřina „zrada“ zlomila? Možná... Ale musela přesně vědět, jak Marjam pochodí a bylo její povinností být tam poté pro ni, aby ji utěšila. Dětskou slepou důvěřivost jí přece nemohla zazlívat. Myslím, že Nana se zasebevraždila právě proto, aby dcerku potrestala. Moc dobře si uvědomovala, že Marjam nikoho jiného než ji nemá a tak moc toužila po tom, aby na to Marjam přišla taky, že se odhodlala k tak sobeckému činu. Tímto u mě jako matka selhala na celé čáře.

Je zajímavé číst, jak islámské náboženství vnímá mulla Fajzulláh, když říká, že Alláh neschvaluje, když někdo zničí život, ať už svůj nebo někoho jiného, neboť tvrdí, že život je posvátný. Jak je možné, že jiní rádoby pod záštitou naprosto totožného náboženství vraždí nevinné? Je to opravdu tedy jen o lidech?

Bylo mi úzko, když se Marjam s tak prostou čistotou ptala Rašída, co je to komunista a co vlastně komunisté chtějí a on se na ni obořil, že má prázdný mozeček a že v něm nemá vůbec žádnou informaci. Copak si neuvědomoval, že za to může i on? Kde měla Marjam přijít k informacím, k vědění, k poznatkům, když vyrostla odříznutá od světa v maličké kolbě? Když jí škola nebyla umožněna, otec jí věnoval jen zlomek svého času a on jako její manžel ji nepouštěl z domu, kde neměla ani TV ani jiné možnosti? Byla ve všem odkázaná na to, co jí on – její muž – o světě řekl a neřekl. To pro mě byl jeden z nejsmutnějších vjemů v knize. Jak víme, žena v podobných zemích nemá možnost něčemu porozumět, něco objevit, pochopit a poznat, když jí to nedopřeje její muž. Bylo mi líto, když se Marjam oproti moderním ženám, které občas vídala, cítila nevzdělaná, tuctová a nedostatečně ctižádostivá. Ale ona byla tou poslední, které by to mohlo být kladeno za vinu. Rašíd byl despotický tyran, ale co by bylo s Marjam bez něj? Notabene za vlády Tálibánu? Bez záštity muže by s největší pravděpodobností vůbec nepřežila. Azylových domů je v Afghánistánu jako šafránu a bohužel jsou ze strachu ze zničení tak utajeny, že se o nich ženy v ohrožení jen velmi těžko dozvědí.

Knize se i přes její úchvatnost nevyhnuly drobné chyby:
Obočí Marjam bylo při svatbě líčeno jako husté a neforemné (str. 58) a dále v knize (str. 219) najednou řídké a fádní zatímco Lajlino husté a půvabné. Během 15 let se mladé ženě obočí přece tak razantně nezmění.
Druhým nedostatkem byla latrína, která byla zmiňována při stěhování Marjam do Rašídova domu a pak také mnohem později na straně 240, kdy Lajla kradla Rašídovi peníze, když byl venku na latríně. Mezi těmito dvěma obdobími však bylo na straně 216 uvedeno, že přes den prozrazovalo přítomnost dívky (Lajly) jen občasné zavrzání pružin v matraci, pleskot kroků nad hlavou. Byla jen vodou SPLACHOVANOU NA ZÁCHODĚ nebo čajovou lžičkou cinkající o sklenici v ložnici v patře.

Sumasumárum mě kniha donutila hodně přemýšlet a vyhledat si podrobnosti o afghánské historii. Tleskám.

9 06.10.2018

(SPOILER) Dovolte mi přemýšlet nahlas. Kdo vyndal identifikační štítek z transportního inkubátoru Davidovi víme. Kam se však poděl ten Theův? Aby byla záměna vůbec možná, musely by se pochopitelně ztratit oba! Celou dobu jsem čekala na vysvětlení. Konec i příslušné pasáže četla několikrát, ale marně. Na "zakopaného psa" jsem nenarazila. Kdyby se to někomu přece jen povedlo, napište mi prosím sem nebo do vzkazu. Budu za to vděčná. Takto bych řekla, že v knize autor nechal parádní díru. Nechává nesmyslně polemizovat manželku Petera o všelijakém poposunutí inkubátoru a přitom to hlavní nikoho nezajímá a všem jakoby uniká. I zde v komentářích mohu vidět, že tato chybějící - a přitom pro knihu tak zásadní - informace nikomu nechybí. Nechápu. Pominu-li však tuto nesrovnalost (jedna taková byla i u knihy Ta přede mnou, zřejmě tedy autorův nešvar), musím přiznat, že mě příběh bavil velmi. Krátké kapitoly mě jen stěží dovolovaly knihu odkládat a já četla při všem, při čem se to jen trochu dalo. :-D

Obdržela jsem zprávu od jedné milé uživatelky se zmínkou o tom, že Theo elektronický náramek neměl. Bronagh nedodržela předpisy. Uvádím zde odpověď, abyste lépe pochopili, o jakou věc mi jde: Dobrý den. Jste moc hodná, že píšete. Když rovnou přejdu k věci, tak říkám: To samozřejmě ano, elektronický náramek neměl. Nebo ne hned. O té zmiňované pasáži s krytím Bronagh a důkazní fotkou vím. Nicméně tento náramek se v knize připevňoval právě na základě papírového převozniho identifikačního pásku, který - jak také padlo v rozhovoru Bronagh s Peterem (str. 191 a 192) - se umísťoval buď do převozního inkubátoru před cestou ze soukromé do statní nemocnice, nebo se vkládal přímo do převozního vaku k miminku. Bylo tam zmíněno, že se raději volí varianta štítku v převozním inkubátoru, aby dítě otevřením vaku nepřišlo o teplo... Davidovi tento papírový pásek z inkubátoru ještě před umístěním do klasického inkubátoru vyjmula Lucy a sestře Paule nahlásila, že se v inkubátoru nachází její dítě a dle toho byl právě touto sestrou zaregistrován do PC (str. 360). Jenže pak přece musela Bronagh přijít pro druhé dítě a dříve či později by pásek s označením jména musela najít. I kdyby automaticky předpokládala, že jde o dítě Petera, když dítě Lucy odjelo s Paulou, musela by na štítek zkrátka narazit, když ho nikdo nevzal ani nevhodil k Davidovi. Takže stále nejsem přesvědčená, že je kniha bez chyby, ale mnohokrát vám děkuji za snahu.

8 08.06.2024

Sentimentalní, na mě i maličko přemoudřelé, ale milé. Příběh prababičky Marry mě moc bavil.

8 17.05.2020

Jediná kniha o mateřství, kterou jsem si v době těhotenství přečetla. Musím říci, že mi velmi pomohla. "Já a dítě? Co?! Jak jako? Vždyť já ho nezvládnu ani chytit!" To byly myšlenky, co mi kolem třicítky běžely hlavou. Tato kniha mě zachránila. Řídím se podle ní téměř ve všem a její autorce paní Evě Kiedroňové jsem za takovou "příručku na dítě" :-) i za publikovaná videa velmi vděčná.
Ne vše jsem si ale vzala za své. Například množství různých podložek, igelitů a plen pod dítětem před a po koupání mě celkem dostávalo do kolen a samozřejmě jsem si to udělala po svém a jednodušší. Uvedený text jsem přisoudila době, ve které kniha byla psaná. Dnes už existují lepší vychytávky než igelit apod. že? :-) Nosítko jsem pro své miminko původně chtěla dokonce už od narození. Výrobci a spol. hlásají, že pokud je ergonomické se správným podsazením, nožičkami do písmene M a zády do písmene C, neškodí. Po přečtení knihy a zhlédnutí velkého množství obrázků jsem ale opravdu uvěřila, že vzpřímená poloha není pro mimčo vhodná a raději jsem jí tedy zcela vynechala a nákup jakékoli pomůcky na nošení odpískala úplně. Nevím, co je ve skutečnosti správně, ale říkala jsem si, že cesta bez svislé polohy bude sázka na jistotu, zatímco naopak to s určitostí nevím. Znovu děkuji autorce, že se snaží rodičům pomoci a o poznatky ze své profese se veřejně dělí.

7 01.08.2021

V otázkách týkajících se karmy jsem byla doposud zcela nepolíbená. Chtěla bych proto vyzdvihnout autorčino pojetí výkladu, které bylo v obou jejích knihách zcela srozumitelné i pro nezasvěcené. Líbilo se mi, jak rozebírala věci do hloubky, aniž by ztrácela nit a celek by působil chaotickým dojmem. Naopak! Líčení jejího pohledu na věc bylo smysluplné a ucelené. Smrt není konečnou. Každý sklidí, co sám zasel. Utopie? Možná… Podle PhDr. Foučkové však mnohokrát ověřený fakt. Ať už se plete nebo ne, mě se tato myšlenka celkem zamlouvá, takže se jí určitě nebudu bránit nebo ji vylučovat a možná budu trochu více přemýšlet nad různými situacemi a událostmi v životě. Neříkám, že se mi podaří nemít zlost na osoby, které mi ublíží, ani že vždy s otevřeným srdcem dokážu blahosklonně odpustit a zbavit se tím negativních myšlenek, ale je dobré vědět…

7 18.01.2015

Z celého srdce děkuji nakladatelství za to, že se pokračování série rozhodli vydat. Musela jsem ho mít. Doufám, že to ostatní čtenáři budou mít stejně a následně bude moci vyjít i čtyřka. Už teď se nemůžu dočkat.

Béčkový (ne-li hůř) horor, u kterého se o Vás strach ani neotře, natož aby prostoupil celé Vaše tělo. Knihu vidím spíše jako silně banální oddechovku. Jako nejvíce absurdní a nejméně uvěřitelná mi přišla pasáž, kdy Pamele, obyčejné dívce, která se nikdy nesetkala s ničím nadpřirozeným, před očima kamarádů vyjel z rukou zářící blesk, podťal palmu a veškerá reakce party spočívala v tom, že jeden z přihlížejících kluků utrousí vtípek ve stylu "Jsi horší než Terminátor" a dál všichni včetně Pamely nevzrušeně pokračují v předchozí debatě. Považujete tento přístup za normální nebo lépe řečeno odpovídající dané situaci, kdy se mladí lidé nečekaně stali svědky, popřípadě dokonce účastníky něčeho nadpřirozeného? Já rozhodně ne. Měla jsem sto chutí knížku okamžitě odložit a ztrestat tím spisovatele, který byl zřejmě příliš líný na to, aby se pokusil o uvěřitelné propracování. Neudělala jsem to pouze proto, že knihy zásadně dočítám.

6 26.08.2013

Toto skvělé dílo je plné obchodních intrik, politiky, pletichaření, důvtipu, vychytralosti a taktiky, přičemž krásně vykresluje rozdíly mezi evropskou a čínskou kulturou. Naprosto mě dostávaly pasáže o hygieně, kterou Tchaj-pan přejímal od Číňanů a její pravidla pak zaváděl ve svých řadách námořníků a blízkých, kteří se považovali v porovnání s pohanskými Číňany za "ty civilizované". :-)

Knihu stojí za to na začátku neodložit, protože později... na to už ani nepomyslíte. ;-)

Pasáž s vačicemi mě odrovnala natolik, že jsem musela na pár minut přerušit čtení a smát se nahlas. Souhlasím s komentáři níže. Schůze byla melodramatická, trochu jako z amerického filmu nebo ze zmíněných Gilmorovek. Na druhou stranu se přiznávám bez mučení, že v jednom okamžiku to prostě zafungovalo a já pocítila slzy na krajíčku. Darování pozemku (notabene s citovou vazbou a rodinným odkazem) člověku,
do kterého jsem sice blázen, ale znám ho chvíli, mi na naše poměry nepřišlo příliš reálné, ale kdo ví, jak je to jinde, že? Kniha se mi celkově ovšem líbila.

5 27.07.2024

Mě to tedy dostalo. Vše jsem autorce věřila a za níže haněný konec já naopak upřímně tleskala. Také kvituji ukázku pro romantické knihy tak netypického prostředí. Je důležité ukazovat čtenářům, jak asi může vypadat život tam a jak zase jinde. Díky Mio!

5 24.06.2024

Tentokrát nejde o pokračování příběhu z předchozí knihy. Zde se jedná o skutečný život spisovatelky, kdy vypravěčem je jen ona sama, tedy přímo Diana Beate Hellmanová. POZOR, komentář může obsahovat SPOILERY! Začátek příběhu, kdy autorka popisuje své opilecké období, byl monotónní. Pobyt na klinice zase ubíjející. Teprve psychologická a psychiatrická sezení ve třetí části pro mě začala být poutavá, hloubavá a na konci vyúsťující v až dechberoucí rozklíčení. Po prvních dvou výše zmíněných částech jsem své hodnocení viděla tak na tři hvězdičky. Avšak až nyní si uvědomuji, že byl zřejmě záměr, aby na mě první dvě etapy knihy působily přesně takto. Úplně stejně je totiž vnímala i sama protagonistka. Tím pádem je kniha vlastně napsána geniálně a když k tomu připočtu perfektní a záživnou třetí část s již zmíněnými psychiatrickými terapiemi, které pomáhají nacházet odpovědi na všemožné otázky, dokonce i na ty nevyřčené, nemohu jinak, než s čistým svědomím udělit pět hvězd.

5 03.02.2020

Naprosto zbytečná! To samé z druhého pohledu?! Proboha proč a k čemu, když to, co se v Leovi odehrávalo, autorka dokázala perfektně vyjádřit mezi řádky už v předchozí knize? Leovu šanci právě čtu.. jen pár dní po Leovi, takže se neskutečně nudím! Nachází se zde naprosto totožné dialogy, téměř nic navíc. Nesnáším, když vím, jak co bude probíhat. Zásadně se nedívám nejdříve na filmy, pokud jsou podle knižních předloh, abych se případně neochudila o čtenářský zážitek. Vždyť já kvůli "profláknutí děje" nečtu už ani anotace, protože mnohdy prozrazují prostě příliš... A teď tohle! Mě asi "vomejou". Knihy však dočítám vždy, takže to tak udělám i s touto a budu věřit, že se dozvím ALESPOŇ NĚCO přínosného. :-/

4 13.02.2020

Neskutečně autentická sonda do 19. století. Neměla jsem pocit, že si o otrokářství Jihu a průmyslové revoluci Severu pouze čtu. Autor mi vše podával tak, že jsem získala dojem naprosté zúčastněnosti. Zcela jsem se napojila na myšlení postav. Až s podivem se zastavuji nad tím, jak jsem pohledem hrdinů samovolně vnímala dnes naštěstí dávno přežité otrokářství jako běžnou denní záležitost, zažitý systém doby, kdy oči zkostnatělého Jihu nechápaly pošetilost severních abolicionistů zamýšlet se nad právy či dokonce prosazovat svobodu otroků. Vždyť to byly "jenom" černoši. No mazec!

4 09.11.2013

POZOR, komentář obsahuje spoilery! Už od mého dětství jsem si říkala, že až budu velká, musím si také přečíst něco od Daniely Steelové. S pravidelností jsem vídávala její knihy v rukou maminky mojí kamarádky a už tehdy mě děsně zajímalo, co se tam asi může psát, že paní Ch...ová nečte nic jiného... Nedávno jsem si své předsevzetí mohla konečně splnit, když jsem náhodou v bazaru zde na databázi objevila jednu jen za pár drobných. Dostavilo se však mírné zklamání. Četba byla tak nějak odosobnělá nebo jak to říci. Navíc do první třetiny knihy šlo všechno tak strašně ideálně a hladce, až jsem se přistihla, že si dokonce přeji, aby se něco pořádně pokazilo. Dočkala jsem se. Následně mi ale začala vadit zase jiná věc, a to neskutečná hloupost či naivita hlavních hrdinů. Neřekla bych ani slovo, kdyby se po smrti Liz zčistajasna vynořil otec malé Jane a začal dělat zle, se kterým nikdo nepočítal. Jenže v knize to bylo jinak. Chandler Scott přišel již za života Liz, nechal si vyplatit peníze a Berdnard s Liz jasně několikrát slyšeli dobře míněné rady právníka, ať si dítě Bernard adoptuje, jinak lze očekávat, že při případném návratu pravého otce se bude situace s penězi opakovat. Jenže světe div se, ani jeden z nich neměl sebemenší snahu věc provést! Pořád samé odklady a výmluvy: „Až Liz porodí. Až se Liz uzdraví...“ Jenže to už oběma přece bylo jasné, že se prostě neuzdraví!!! Kudla se mi otevírala v kapse, když jsem četla, jak Liz vyrábí pro každého žáčka Valentýnku, píše sladkobolné dopisy svým blízkým a podobně, protože ona tady na světě musí přece všechno stihnout zařídit, než přijde konec. Ale tu nejpodstatnější věc, jakou je právní nárok na dceru, neřešila vůbec. Jediné, co uměla, bylo neustále po Bernardovi chtít sliby, že se k její dceři Scott nikdy nepřiblíží. Neudělala pro to ale naprosto nic - ani adopci ani obyčejné poručnictví! „Nejlepší“ byla otázka právníka na Bernieho: „Když jste ji doposud neadoptoval, jak jsem Vám radil, tak jste alespoň její poručník?“ Bernie rozčíleně odpovídá: „No samozřejmě! Kdo jiný by to asi byl?!“ Právník: „A máte to písemně?“. Bernard: „To nemám.“ Tak to už bylo opravdu na ránu. Může být vůbec někdo takto pitomý, když oba byli podle knihy náramně vzdělaní, inteligentní a úspěšní?

3 11.02.2018

Já nevím, možná je problém u mě nebo u překladu, ale přišlo mi, že se autor snaží být vtipný tak moc, až to práská dveřmi a výsledek veškerý žádný. Připomínalo mi to humor pro třináctileté nebo od třináctiletých. Jenže autor je muž středního věku a cílová skupina této knihy jsou dospělé ženy, čemuž se mi při čtení opakovaně nechtělo věřit. Přistihovala jsem se, jak nevěřícně kroutím hlavou nad trapně podanými úvahami či rádoby vtipnými hláškami hlavní hrdinky a říkám si: "To jako fakt?!" Zasmála jsem se snad jen jednou a to mi na humornou knihu přijde žalostně málo. Ani jako román pro ženy to není povedené. Není to poutavé, čtete jen aby se neřeklo. Děj slabý, podání ještě horší.

3 21.01.2018