Danafantom komentáře u knih
Pro mě byla tato knížka zajímavější než Cesta nespoutané ženy, kterou jsem četla jako první. Díky ní jsem pochopila dost věcí.
Tato kniha není napsaná mou řečí. Vnímám, co tím chtěl autor říci, ale jeho věčné musíš a nesmíš mě unavuje. Ale možná spíš než osvícení hledám prostou radost ze života, a tahle knížka mě k ní vůbec neinspirovala.
Z knihovny jsem si nakonec odnesla tuto knížku místo té, pro kterou jsem původně šla. Rozhovory s herci jsou takové lidské, tak mě potěšily. Přijde mi vždy zajímavé, když mě někdo nechá nakouknout do svého uvažování, a tady se to párkrát povedlo.
Knížka je menšího formátu, tak jsem si ji vždycky šoupla do batůžku, když jsem někam šla. Třeba k zubaři. A tak zatím co si v čekárně lidi stěžovali, co je kde bolí, já chvíli pocukávala koutkama, ale dlouho jsem to nevydržela a začala se nahlas chechtat na celou zubárnu. :-D Zvláště první kapitoly jsou povedené. Ke konci jsem se už jen s pochopením usmívala, a tak jsem si Šťastnou knížku mohla zase začít číst na veřejnosti. :-)
Přestože spojení kabaly, křesťanství a hinduismu mi připadalo poněkud překombinované, knížka mi dala hodně. Pěkně jsem se při ní "naladila", spoustu toho pochopila, zjistila, jak energie vnímá někdo jiný. Nejspíš se k ní za čas ještě vrátím, je velmi obsažná, a některé věci mi zkrátka ještě musejí dojít :-)
Knížka s výbornými afirmacemi pro ženy, které je příjemné si číst stále dokola. Vlastně mě docela překvapilo, že autorka, která mě před 20 lety tak trochu přivedla k věcem mezi nebem a zemí, má stále co říct. Její 70tiletý názor na život je fajn. Její desatero mě velmi oslovilo. Takže za mě rozhodně plný počet.
Metoda SALVE je fajn popsaná, dříve jsem intuitivně jednala s dětmi podobně, ale teď to můžu dělat více vědomě.
Pro Ajulka21: řekla bych, že knížka vyrovnává vztah k dětem, který byl dříve postavený na pozici autority a nadřazenosti, a do protikladu staví stav, kdy dospělý jedná s dítětem jako rovný s rovným, možná se chvílema staví až do role sloužícímu dítěti jako nějakému božstvu. Je tedy jakoby druhým extrémem. Jako často bude pravda asi někde uprostřed.
Hned v úvodu se dočtete"Většina lidí to bohužel v životě nikam nedotáhne". Tak tady si vypomůžu úryvkem z "nevýchovné pohádky podle skutečné události" od Vratislava Brabence:"Jasně, že nikam nic netáhnu, nepotáhnu ani nedotáhnu".
Přesto, že nemám stejné cíle a ambice jako pan Ivo, knížka byla fajn - motivující, burcující, a čtivá tak, že jsem odložila detektivku, kterou jsem začala číst souběžně, a shltala tuto.
Tématu lásky jsem se tak nějak vyhýbala. Kapitola Kouzelná kuchyň mě ale absolutně dostala. Její poselství zní - lásky je dost. Je jí tolik, že klidně můžu být marnotratná a rozdávat jí lehkovážně a to se mi líbí. Četla už jsem dost "keců" o bezpodmínečné lásce, ale vždy jsem si říkala, že tak dokonalá nikdy nebudu, že se mě to netýká, že jsou to takové mravokárné řeči. A teď jsem zjistila, že mi nedělá žádný problém představa, že moje srdce je taková kouzelná kuchyň, a že nemusím bádat nad tím, kdo si lásku zaslouží a kdo ne. A také mi teď jde mnohem snadněji nesoudit a nebrat si věci osobně. Zajímavé :-) A osvobozující.
Tak jsem zjistila, že pan Dušek se mnohem lépe poslouchá než čte.
Takové knížky můžu číst pořád dokola, aby mě držely nad vodou, abych nezapoměla, jak to pěkně funguje.
Knížka se mi líbí mnohem více než ty barevné zahraniční, i když už je staršího data (1998). Je taková hezká česká, odpovídá naší mentalitě, a hlavně mi připadají popisované činnosti smysluplné. Za přečtění stojí určitě i kapitoly před kalendářem, myslím, že mnohou maminku na mateřské docela uklidní :-)
Knížka vede člověka k zamyšlení, jak to měl se svými rodiči, a jak to má se svými dětmi. "Pochopte svůj problém a nemusíte ho mít. Pomozte vašim dětem pochopit. Každou lekcí, kterou zvládnou, stoupá jejich schopnost tvořit si v budoucnosti život podle svých představ." Autorka má přímočarý pohled na život, a pro mě je její poselství jasné - svůj život, ať dobrý nebo ne, si vytváříme sami, a jen my sami ho můžeme změnit. Je to rozhodně velká výzva, protože je často snažší vymluvit se, že za naše problémy může někdo jiný (třeba zrovna rodiče). Vidím hodně kolem sebe, že lidé to takto vůbec nevnímají, pro mnohé je jejich vlastní život něco, co se jim děje, a ne něco, co by sami vytvářeli. To pak asi musí být velká beznaděj, když člověk nedrží svůj život s rukou (alespoň částečně). Knížku rozhodně doporučuju.
"Leonardo poznamenával, že průměrný člověk "se dívá, aniž by viděl, poslouchá, aniž by slyšel, dotýká se, aniž by cítil, jí, aniž by chutnal, pohybuje se, aniž by si byl vědom svého těla, vdechuje, aniž by vnímal vůně nebo pachy, a mluví, aniž by myslel". Da Vinci věřil tomu, že bychom měli být osobně zodpovědní za své zdraví a duševní pohodu. Uznával vliv postojů a citů na fyziologii a doporučoval nezávislost na lékařích a lécích. "
Oprvdu inspirativní kniha. Náměty jsou všestrané, a je jich tolik, že i kdyby mě čekal dlouhý život v důchodu, tak s touto knížkou se nebudu nikdy nudit a věřím tomu, že když se mi povede realizovat aspoň část, můj život bude radostnější a plnohodnotný.
Rozhodně stojí za to přečíst si zajímavé názory paní Jordánové. Člověk si pak v hlavě dost věcí přerovná. A za to jí opět patří můj dík.
Tak tahle knížka paní Jordánové je super. Mám tušení, že můj život hodně posune kupředu, a já zato moc děkuji. :-)
Sedm měsíců po přečtení: Hurááá, mám řidičák, a tato knížka k tomu hodně přispěla, za což paní Jordánové moc děkuji :-)
Uf, musela jsem si dát občas pauzu a začíst se do něčeho "lehčího". V této knize na mě byla až příliš krutosti, násilí a podlosti.
Četla jsem jí v dospělosti a moc se mi líbila, možná proto, že přátelství je pro mě moc důležité.
Knížka byla tak nějak obměnou prvního dílu Anna, jen s jiným koncem. Pro mě zajímavý je popis historických událostí, na jejichž pozadí se odvíjí příběh hlavní hrdinky.