dasa6360 komentáře u knih
Čekala jsem román, ve kterém se dozvím něco víc o životě bohyní z Bílých Karpat, které byly známé svými léčitelskými a věšteckými schopnostmi. Místo toho jsem dostala komplikovaný osobní příběh, který se více než na samotnou praxi bohyní zaměřuje na historické křivdy. A musím říct, že mě to ve finále vůbec nijak nepobuřuje. Naopak bych chtěla pochválit originální téma i historický a etnografický výzkum, který autorka do knihy vložila. Děj plný magického realismu a temné historie regionu příjemně ubíhal a byl napínavý až do samého konce.
Fredrik Backman na mě působí tak trochu jako laskavý dědeček, který dokáže odhalit, kdy vám zrovna není hej, a aby vás rozptýlil, nabídne vám svou náruč a jednu ze svých pohádek pro dospělé, kde vždycky všechno dobře dopadne.
Úzkosti a jejich lidé vnímám jako velmi originální a příjemně čtivý příběh, prosycený jemným humorem, emocemi a notnou dávkou lidského tepla, který nám má připomenout, že ačkoliv každý z nás bojuje se svými vnitřními démony, nemusíme na to zůstávat sami.
Od autorky jsem kdysi četla Slepou mapu a Hanu, proto jsem se i tentokrát těšila na dobře vykreslenou psychologii hlavních postav a historické pozadí, které Mornštajnová obvykle zpracovává s velkou citlivostí. A nezklamala jsem se, opět je to pěkně napsaná kniha, plná silných emocí a přemýšlivé atmosféry, které vás vtáhnou do příběhu. Mornštajnová navíc nikam nespěchá, nechá vás vychutnat každý detail.
Úplně nemohu souhlasit s komentáři níže, ve kterých se píše, že se v Hotýlku vše několikrát zopakuje, aby čtenář nebyl namáhán, nebo že se v něm nenajde silný příběh.
Právě opakování některých informací přece zajišťuje, že se čtenář neztratí ve velkém množství postav a ve spletitém ději. A síla příběhu? Vždyť to má být právě to zamyšlení nad složitostí rodinných vztahů, historickými traumaty a osobní identitou. Trochu mi přijde, že Hana a Slepá mapa slízly víc smetany jen kvůli tomu, že se dotkly války.
Příběh Christiany F., která se již ve dvanácti letech setkává s drogami a postupně se propadá do pekla závislosti, byl pro mě natolik autentický, že jej nemohu dostat z hlavy ani po několika letech.
Pamatuji si, že mě tenkrát překvapilo, jak detailně a bez příkras Christiane popisovala své zkušenosti s drogami a prostitucí, čímž mě prakticky vtáhla přímo k sobě – do světa plného marné naděje na lepší život, zoufalství a bolesti.
Vím, že se kniha doporučuje zejména jako povinná četba ve školách. Já bych ji však doporučila také všem rodičům, aby pochopili, jak snadno může jejich nezájem ovlivnit život jejich dětí. Minimálně já ji mám v hlavě jako velký červený vykřičník.
Kniha, která mě provází celým mým životem. Jako dítě jsem ji měla doma, pak jsme ji všichni dostali v první třídě. Poté jsem ji četla se synem a nedávno jsem si ji poslechla na Českém rozhlase. Dášeňka je prostě kniha, která nikdy neomrzí.
Vlastenectví, odvaha, bolest, erotično, ironie, humor a vytříbený Hrabalův styl. To je přesně to, co mě napadá po dočtení této knihy, kdy tu sedím a nechápavě kroutím hlavou nad těmi 69 %. Proč tak málo?
Film jsem nikdy neviděla (jasně, znám tu lechtivou scénu s razítkováním), neměla jsem tedy v hlavě žádný již vytvořený obraz, díky tomu jsem mohla naplno popustit uzdu své fantazii. A jsem nadšená! Hrabal dokázal bravurně zachytit tehdejší atmosféru i životy lidí, kteří byli nuceni žít pod neustálou hrozbou. Rovněž části, které byly věnovány utrpení přepravovaných zvířat, byly velmi silné a emotivní. A ten závěr? Naprosto famózní! Plus Hrabalův bohatý jazyk, smysl pro detail a TA souvětí. Hodnotím zaslouženými pěti hvězdami a zařazuji mezi oblíbené knihy!
Jedny z nejkrásnějších pohádek, co jsem kdy četla. Vůbec nechápu, že jsme se s panem Werichem tak dlouho míjeli. Ačkoliv měly pohádky morální přesah, číšela z nich tak čistá člověčina, že to nebylo vůbec na sílu. Díky tomu se s postavami snadno ztotožníte. U většiny příběhů jsem se smála opravdu nahlas. :)
Obdivuji krásnou práci s češtinou – Werichův styl je bohatý, hravý a plný slovních hříček. Smekám klobouček.
Remarque a tahle kniha mě kdysi opravdu naučili milovat literaturu. Jiskra života tak pro mě navždy zůstává hluboce emotivním románem, který zobrazuje utrpení a nesmírnou odolnost lidského ducha a zároveň zdůrazňuje hodnotu lidského života a sílu naděje, která se stává „jiskrou života“ i v těch nejtemnějších časech. Styl psaní je živý, detailní a nesmírně působivý, zkrátka nezapomenutelné dílo.
Už to bude pěkných pár let, co jsem tuhle knihu četla. A do dnešní doby zůstala v mém srdci. Dnes už vím i přesně proč. Najdete v ní totiž úplně všechno – opravdové přátelství i lásku, které bychom všichni chtěli zažít, naděje, sny, snahu najít smysl života, ale také ztrátu a smrt. To vše navíc s všudypřítomnými ekonomickými problémy, sociálními nejistotami a politickým napětím, které v poválečném chaosu ovlivňují životy všech postav.
Celá kniha je navíc napsaná plynule, citlivě a poeticky. Veškeré postavy i situace jsou vykreslené tak živě, že máte pocit, že tam jste také. A pokud si přečtete víc Remarquových knih, určitě vám neunikne ani krásná symbolika jako auta představující svobodu, útěk a naději nebo cigarety znázorňující spojení mezi postavami.
Ještě teď si pamatuji, jak jsem celý příběh intenzivně prožívala a do poslední chvíle doufala, že to nedopadne tak, jak bylo od první chvíle jasné. I to, jak ve mně ještě dlouho po dočtení rezonoval smutek, což se mi u mnoha knížek zatím nestalo.
„Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!“
Jeden z nejvýznamnějších českých beatníků, který dokázal vyjádřit složité pocity jednoduchými, ale přitom výstižnými slovy. Jeho verše jsou univerzální a nadčasové. Nedivím se, že díky tomu oslovují čtenáře až do dnešních dní, bez ohledu na věk nebo životní zkušenosti.
Mezi mé nejmilejší patří Variace na renesanční téma, Infekce, Jednou, Báseň skoro jako vánoční pohlednice, Déšť, Hlava dívky, Noční obraz...
V běžném životě 19. století by to pravděpododobně takhle nedopadlo, právě proto však musela přijít feministka Božena, která si do své tvorby projektovala své vlastní sny a zároveň se nenechala svazovat žádnými předsudky, aby všem poslušným holkám ukázala, že není na škodu být odvážná a samostatná. A že si jednou budou moci vybrat život takový, jaký chtějí, ne takový, jaký jim někdo, ať už rodiče, manžel nebo společnost, určili.
Možná je celá povídka trochu až moc idylická a romanticky zasněná, zvlášť v kontrastu s tehdejší dobou, ale možná právě to dokázalo vyburcovat další čtenářky k tomu, aby si přály zažít něco podobného a šly si neústupně za svým. Určitě i díky tomu jsou dnešní ženy tam, kde jsou.
Člověk si říká, že je 21. století a že se takové věci přece už dávno nemohou v civilizovaném světě dít. A pak si uvědomí, že jeho myšlenky vycházejí z prostředí a sociální bubliny, kde žije. Stejně tak jsou formovány myšlenky Severokorejců, kteří v určitém prostředí a ideologii žijí od dětství a prakticky neznají nic jiného.
Smutné je, že svět o zločinech v KLDR ví a nikdo nic nedělá. Stejně jako se všeobecně vědělo o tom, co se dělo během 2. světové války...
A nejvíc mě děsí fakt, že tady něco podobného trvalo výrazně kratší dobu, přesto některým zůstala ohnutá páteř až do dnešní doby.
Upřímně jsem ráda, že jsem se k Matce dostala až jako matka. V době, kdy se mi celé Čapkovo protiválečné drama dostalo až do morku kostí. V době, kdy jsem s každým dalším řádkem vnímala Doloresinu bolest o to intenzivněji.
Kniha má pro mě dvě roviny: Tou první je to, že bychom měli být vděční za všechny, kdo kdy bojovali za náš stát, protože bez nich bychom tu teď možná ani nemuseli být. Nebo možná ne tak, jak tu jsme – tedy svobodní a žijící poměrně v poklidu. Tou druhou je to, za jakou cenu jsme tuto svobodu získali. Za statisíce nevinných chlapců a mužů, kteří před sebou měli často celý život a na které doma většinou někdo čekal...
Naivní, provokativní, sarkastické, vtipné a krásné jako sama Adina. Život v tehdejší vyšší společnosti může působit z našeho dnešního pohledu zdánlivě dokonale, přesto musel být v mnoha ohledech nesmírně náročný. Autentičnost celého vyprávění nás nechává věřit, že každá vzpomínka, ať už bolestná či veselá, má v našem životě své místo a přispívá k tomu, kdo jsme.
Pokud hledáte literární dílo, které vás přiměje přemýšlet o životě a vztazích, Když v ráji pršelo je skvělou volbou. Je to příběh o lásce, odhodlání a hledání štěstí, zasazený do nádherné, avšak drsné přírody Šumavy.
Knihu jsem četla již před lety, ale dodnes si pamatuji, že mě zasáhla svou upřímností a hloubkou. Velmi často se k ní v mysli vracím. Ačkoliv je příběh zakotvený v konkrétní době a místě, jeho téma je nadčasové a univerzální. Doporučuji na léto, třeba na chatu... :)
Vítězný oblouk jsem kdysi četla jako čtvrtý v pořadí, co se Remarquových knih týká. Stejně jako v předchozích románech, i tady na vás čeká hluboká psychologie postav, realistické vylíčení meziválečné Evropy a silná protiválečná tematika.
Ravic je navíc typický Remarquův hrdina – muž, který byl hluboce poznamenán válkou a jejími následky, a který hledá smysl a útočiště ve světě plném zmatku a nespravedlnosti. Joan je oproti tomu fascinující a zároveň velmi komplikovaná, někdy dokonce až tak, že ji máte chuť vzít za ramena, pořádně s ní zatřást a zakřičet na ni, že lepšího chlapa než je Ravic nikdy nenajde! Stejně jako její reálná předloha – Marlene Dietrich – neustále hledá něco lepšího, bohužel však nenachází...
K Manon mám od jisté chvíle silné citové pouto a už navždy zůstane v mých vzpomínkách. Nezvalovi se zde povedlo umě propojit moderní poetiku s tradičním námětem, čímž nám poskytl nový pohled na klasický příběh lásky a tragédie. Pokud jste ještě neviděli inscenaci Národního divadla, vřele doporučuji. Účinkují v ní Vladimír Polívka a Jana Pidrmanová. Jedním slovem: nádhera.
Klasický Remarque, který zde opět dokazuje, proč je považován za jednoho z nejvýznamnějších autorů 20. století. Ačkoliv zrovna v této knize mi přišlo, že se až příliš inspiroval ve svých předchozích dílech.
Přesto hodnotím pěti hvězdami, jelikož mě opět bez problémů vtáhl do děje a umožnil mi prožívat strach a zoufalství postav na vlastní kůži, což umí jen málo autorů. Noc v Lisabonu tak pro mě navždy zůstane nejen historickým svědectvím, ale také zajímavou meditací o lásce, ztrátě a lidské vytrvalosti tváří v tvář nepředstavitelným hrůzám.
Příběh francouzského vynálezce Thomase Rocha, který vytvoří výbušninu tak silnou, že by mohla změnit světovou rovnováhu moci. Ačkoliv nejsem technický typ, kniha mě svým barvitým příběhem vtáhla do děje až tak, že mi chvílemi přišlo, že jsem spolu s hlavními hrdiny na palubě lodi či v jeskyni na ostrově Back Cup. Parádní počtení. Jen by možná člověk myslel, že budou mít ti zlosynové nějaký záložní plán. :)
Laskavé vyprávění pana Čapka je jako vždy pohlazením pro duši. Jednotlivé příběhy jsou plné běžných situací, které každý majitel zvířat určitě někdy zažil. Vše je navíc čtenáři podáno lidsky, ale přesto jaksi vznešeně, jak je to pro Karla Čapka typické. Body ubírám za určitou rozvleklost knihy, pravděpodobně je to tím, že to původně byly sloupky a fejetony, a také za tu lehce hořkou pachuť, která mi zůstala po přečtení všeho toho věčného připouštění, topení štěňat, kupírování ocásků atd. Vím, že taková byla doba, sama jsem z vesnice, ale stejně to na mě nějak dolehlo.
Co se týče humoru, myslím si, že knihu už dnes překonal třeba Terry Pratchett a jeho Nefalšovaná kočka.