decouble komentáře u knih

V první polovině mě pobavilo zjištění, že starší generace pamětníků vzpomíná na to, jak všichni toužili po tom jíst (kvalitní) salám. Tito lidé ve svých vyprávěních nezávisle na sobě zmiňovali salám jako něco, co bylo za socialismu nedosažitelné. Jako by salám byla hlavní motivace běžných občanů po změně režimu. Touha po svobodě byla v Rusku abstraktní pojem, salám byl ale něco hmatatelného, nedosažitelný symbol blahobytu.

Nejdrsnější jsou příběhy z dob stalinismu. Vzpomínky na brutální výslechy a těžký život v gulazích jsou místy vyloženě mrazivé, hlavně když vzpomíná žena, která v nich vyrostla. Dekonstrukce mýtu hrdinských sovětských partyzánů (třeba kterak klidně zastřelili mladou židovku), kterou přináší jeden pamětník, je taky silný materiál, ale tenhle pohled na denní existenci sovětských partyzánů ve válce je potřeba slyšet, aby na jejich působení měl člověk plastičtější obraz. A to platí hlavně v kontextu toho, jak moc je dodnes pro mnohé Rusy boj jejich předků proti nacistům definující událostí jejich národní identity.

A když si člověk myslí, že v Rusku už mladší generace nemůže mít tak zlé vzpomínky, dojde na občanské války na Kavkaze a policejní brutalitu moskevské milice vůči menšinám (a běloruské proti demonstrantům) a člověk si říká, že z Ruska prostě za současné konstelace nemůže vzejít nic dobrého. A stačí skok do současnosti, kterak Putin napadl Ukrajinu a bohužel se toto jen potvrzuje.

Sice tu mezi vším tím marasmem probleskují záblesky naděje (občasná setkání s dobrým člověkem), ale v opozici proti tomu stojí neustálé sebe-potvrzování vlastních mýtů o ruském člověku a národu (takovéto "Potřebujeme silného vůdce, vzpomínky na to, jak jsme byli velcí a silní“), které prostě vždy budou nahrávat autokratickému despotickému vůdci (jako třeba ta paní, která si oprávněně stěžuje na sociální nespravedlnosti, ale přitom vzývá Stalina, aby konečně zjednal pořádek, heh).

Hvězdičkové hodnocení je velmi subjektivní, kniha má důležitou vypovídající hodnotu, ale jak už to u povídkově laděných knih bývá, některé příběhy baví čtenáře trochu míň a zároveň platí, že začínat každých dvacet stran nové vyprávění trochu kouskuje ten intenzivní zážitek, který většina příběhů přináší.

9 26.07.2022

Neznaje filosofické podhoubí románu, nemůžu jej toliko docenit. Ale zdá se mi, že klíčem k uchopení je silná subjektivita vyprávění. Z té pramení jednak většina (černého) humoru, protože vtipnost kniha čerpá především z toho, že hlavní hrdina je degenerovaný slabošský šlechtic, který sám sebe vidí jen v tom nejlepším světle, ale kdykoliv popisuje sebe a své hrdinné chování, tak to dost silně odporuje tomu, jaká je realita (jakožto skupinově vnímaná objektivní vlastnost).

Subjektivita je ale i klíč k uchopení příběhu, dává vypravěči nakonec až nelidské/nadlidské schopnosti a během jeho intenzivního nadšílení (jak to sám kníže nazval) může nakonec doznat lásky a odpuštění. A ono je to v jádru morbidní óda na lásku (nebo spíš touhu po lásce) jako nejvyšší hodnotu skrze kterou je možno dojít vykoupení.

Subjektivita se ukáže být důležitá i v konstrukci příběhu, protože Sternenhoch jako se jako vypravěč ukáže být velmi brzy i krajně nespolehlivý (věřte někomu, kdo se s metrem padesát a chybějícím chrupem považuje za krasavce). Část příběhu se tedy ukáže být jeho obelháváním sama sebe a zůstává otázkou, kolik dalších zkreslení reality čtenář nepostřehne.

Takže ano, některé ty filosoficko-teologické pasáže jsou docela natahované, ale krom toho máte v ruce dobře napsaný, nesmírně černohumorný, morbidní a místy strašlivě intenzivní a brutální román.

5 28.11.2020

Hosseini je další z řady moderních autorů, kteří ve své knize reflektují vlastní sečtělost a lásku k literatuře. Jako podobné romány sdílí typické klady a zápory. Ke kladům patří čtivost, přesný popis atmosféry, kde se odehrává děj (neustále zmiňuje vůně a chutě přítomného jídla - v průběhu knihy dost možná dostanete chuť na afghánské jídlo) a schopnost popsat do hloubky pocity hlavního hrdiny. Zápory jsou občasné sklouzávání k drobným klišé - jako když některé postavy prožívají smutnou událost, náhle se zatáhne obloha a začne pršet (je to až jaksi filmový postup na dokreslení nálady scény). Anebo k větším klišé jako je velký twist na začátku třetí třetiny knihy. Naštěstí se k této velké pointě dobereme postupně skrze celou řadu docela jasných náznaků. Trošku se mi taky zdálo, že zábavnost čtení postupně klesá, jak se postupuje od první třetiny k poslední. Dost možná protože první popisuje nesmírně živě atmosféru předválečného Afghánistánu (a jeho společnosti) a třetí se po relativně napínavém úvodu utápí v pocitových pasážích.

5 08.08.2019

Kniha o znuděném rentiérovi, který nemusí pracovat a jen bloumá ulicemi, posedává v putyce a pozoruje lidi. Zhruba tolik se toho v knize stane. Dočíst Nevolnost tedy vyžaduje hodně sebekázně. Možná, že ve své době byl Sartre revoluční autor, ale konkrétně tohle dílo dnes působí spíš banálně.

5 28.05.2019

Toto je skvělý příklad typického současného populárního románu. Nesmírně čtivá kniha, protkaná autorovu láskou k jiným knihám, jejíž závěr se pohybuje na hraně totální parodie zaběhlých vypravěčských klišé.

5 28.05.2019

Kniha střídá pasáže čtivější s poněkud nudnějším popisem politické situace. Problém je, že jste hozeni do relativně podrobné analýzy předválečné situace ve španělské levici, o které většina čtenářů zřejmě nemá příliš potuchy. Ze začátku jsem tedy byl docela zmaten. Ta kniha je ale tak trochu podmíněná svojí dobou, protože její hlavní poselství je Orwellovo varování nad nejednotností levice a zároveň upozornit nad informační válkou/propagandou komunistické strany (Orwell zde má pár bystrých postřehů ohledně jazyka propagandy). Pro nezasvěcené je to vlastně velký twist. Po první třetině, v které Orwell popisuje všudypřítomnou mizérii zákopové války, přichází část plná konfliktů uvnitř (španělské) levice. Proti fašistům totiž nebojovali jenom komunisté, ale také anarchisté a (volně řečeno) odboráři, za jejichž milici POUM bojoval i Orwell. Komunisté napojení na stalinistické Rusko tyto odboráře, které Orwell popisuje jako idealisty bojující za rovnost, označí za trockisty a postupně (eufemisticky řečeno) vytlačí stranou dění. Orwellovým pohledem tak na konci vnímáme jeho rozčarování z toho, že šel bojovat za dobrou věc, aby skončil uprostřed nesmyslných vnitřních sporů o moc, z nich vyvstane další tyran (a mnoho obětí), který jednu stranu konfliktu rozloží, aby jí časem porazil další tyran (úplný konec občanské války už ale Orwell nezachytil, neboť musel ze Španělska odejít).

Kniha je z velké části postavená na bázi rozhovorů s matkami evropských džihádistů nebo se samotnými („napravenými“) ex-džihádisty. Docela komplexně popisuje problematiku odchodu mladých evropských mužů do bojů na straně Islámského státu v Sýri a Iráku. Řekl bych, že obsahuje plno dílčích zajímavých zjištění, a to hlavně pokud jde o psychologické triky náborářů do syrského konfliktu a společenského politického podhoubí boje s islámským extremismem v Evropě.

Kromě několika příběhů matek a rodin, jejichž synové odešli do Sýrie, popisuje kniha nejvíce to, jak pracují salafističtí náboráři a to, jak se s jejich náborovou prací snaží v rámci zákonů vyrovnávat státní aparát, aniž by příliš omezoval svobodu projevu. Hlavní tezí knihy zřejmě je to, že nejvíce zranitelní pro konverzi k radikálnímu salafismu jsou nejistí mladí muži, kteří v dnešní ideově vyprázdněné době hledají nějaký smysl života. A tak se tedy vždy nejedná o muže ze sociálně vyloučených lokalit (byť tvoř většinu).

Nejzajímavější pasáží je podle mě popis situace v Německu a tamní kampaně rozdávání koránu pod názvem Lies (Čti!). Kromě samotných triků válečných verbářů jsou zajímavá okrajová zjištění jako např. to, že nárůstu sapfismu v Německu dost možná pomohl strach z otevřené diskuze a kritiky, která by mohla být interpretována jako islamofobie.
Za dva hlavní problémy považuju to, že se text vůbec nepozastavuje nad tím, že by problém mohl spočívat v islámu jako náboženství. Počítá prostě s tím, že existuje jeho liberálnější verze a pokud budou lidí následovat tuto verzi, nemělo by docházet ke střetům věřících s hodnotami liberální demokracie. O tom se ale dá rozhodně pochybovat.

S tím související občasná ideologičnost, kteří v textu místy probleskne v podobných větách jako například: „Jak se od Koránu dostal k takto dogmatickým postojům, dodnes Christiane přesně neví.“ Jakoby Korán (a potažmo bible a jiná svatá písma) nebyl plný dogmat. Anebo závěrečné přirovnání komunismu bez přívlastků s radikálním islámem, což působí poněkud kostrbatě a člověka napadne, že redaktoři z Respektu si podobnou vyprázdněnou poznámku prostě nedokážou odpustit.

3 14.07.2019

Je vlastně až skoro neuvěřitelné číst některé pasáže, kde Benedictová popisuje některé bizarní zvyky a tradice třech kultur, o kterých kniha vypráví. To je doplněno zmínkami i o jiných kulturách a v závěru propojeno i se soudobým západním světem. Hlavní teze vlastně říká, že pro člověka není žádné přirozené chování a kulturní vzorce, ale naopak je téměř nekonečné množství kombinací, z kterých si jednotlivé kultury vyberou pouze několik a ty prohlubují. To, co pak daná kultura považuje za přirozené je posilováno institucionálním zřízením. V každé kultuře se pak najdou jedinci, kteří pro ni nemají predispozice a jsou považováni za nenormální. Zdá se to docela logické, ale zkuste to říct některým konzervativcům, kteří vám budou říkat, co je a co není přirozené.

Ač Benedictová místy volí relativně odborný jazyk, kniha je čtivá, plná drobných zajímavostí (fun facts) a dá se doporučit lidem, co se zajímají o historii a humanitní vědy obecně.

3 22.05.2019

Kniha reflektuje současnou situaci v britském vzdělávání, kde již nastal velký posun od „tradiční“ výuky (takové, kterou vedou učitelé a která se zaměřuje na výuku znalostí) k „progresivní“ (tedy více žákovsky orientované, kde žáci mají více autonomie, dělají větší množství projektů atp.). Autorka tento velký posun posuzuje kriticky formou vyvracení sedmi mýtů spojených s „tradiční“ výukou. Pro diskuzi v našem prostředí je to velmi užitečná kniha, protože v Česku v poslední cca dvaceti letech zatím spíše kritizujeme nedostatky v tradičním modelu postaveném na tzv. „biflování“ faktů. Kniha tak přináší možnost poučit se předem z nedostatků druhého pólu, který progresivní přístup ke vzdělávání představuje.

Christodoulou dobře ukazuje, proč je dobré neskočit hned naplno do módu progresivní výuky, ale spíše – tam kde je to potřeba – zlepšit výuku, tak aby dané hodiny stále vedly k výuce znalostí. Na znalostech se totiž dá stavět, pokud chceme rozvíjet i tolik omílané „dovednosti 21. století“. Tyto dovednosti (kritické myšlení, řešení problémů, kreativita a mezilidská komunikace) podle autorky nejsou ničím novým, co by se týkalo výhradně 21. století. Proto je nazývá spíš „korporátními buzzwordy“ (viz mýtus č. 3: Jednadvacáté století všechno zásadně mění). Jejich neustálé omílání opravdu působí trochu jako by školy měly produkovat jen další korporátní zaměstnance (viz kniha Teorie nevzdělanosti, Omyly společnosti vědění od K. P. Liessmanna).

Pokud bych měl zmínit některé argumenty, které mě zaujaly, pak to bude hlavně to, když v mýtu č. 1 (Fakta brání porozumění) autorka upozorňuje na důležitost dlouhodobé paměti, která je schopná uchovávat tisíce faktů, které dohromady vytváří tzv. schéma. Tím argumentuje proti klasické otázce otrávených žáků (a rodičů): „Proč se to mám učit.“ Ano, jeden fakt (např. jedno místo a datum bitvy) působí bez kontextu zvláštně a nedůležitě, ale dohromady pomáhají vytvářet chronologické schéma, které je základem veškerého historického porozumění. Zde bych řekl provokativně, že lidé často v souvislosti s kritikou memorování událostí mluví o věští důležitosti kontextu, ale i kontext samotný je také text/informace, který se kontextem stává ve vztahu k jinému textu/informaci. Když ty informace/fakta neznáme, tak proč se ale vůbec bavíme o kontextu? Tohle zjištění souvisí i s mýtem č. 4 (Vše se dá jednoduše vyhledat), autorka zde opět upozorňuje, že bez vstupních znalostí se nám vyhledává daleko hůře. Protože to, co máme uloženo v dlouhodobé paměti (to, co už známe) nám pomáhá dávat smysl novým poznatkům.

Zásadní zjištění podle mě Daisy Ch. přináší při vyvracení šestého (Projekty a žákovské aktivity jsou nejlepším způsobem, jak se učit) a sedmého mýtu (Výuka znalostí je indoktrinace). Z nich podle mě vyplývá, že plně moderní přístup k vyučování je nadesignovaný hlavně pro privilegované děti, které nemusí všechny znalosti získat při výuce ve škole, protože je pro ně více pravděpodobné, že je pochytí doma, v rodině nebo na nějakém kroužku apod. Proto jsou taky v různých projektových aktivitách v průměru lepší než ostatní žáci, kteří pracují jen s vlastním arzenálem znalostí (a kulturním kapitálem). Pro naši společnost a demokracii je ale zásadní, „aby každý občan měl znalosti porozumění světu mimo svou bezprostřední zkušenost; rovnost vyžaduje, aby v tomto porozumění mezi lidmi nebo společenskými třídami nebyly velké mezery.“ (s. 90) Progresivní přístup by tak neměl výuku postavenou na učení znalostí obrátit vzhůru nohama, ale měl by jí obohatit, tak aby byla lepší, aby žáky a studenty bavila a mohli si z ní odnést, co nejvíce.

2 16.09.2024

Celou knihou prostupují spojená témata: jak se, pokud možno, vyhnout trestům a raději dítě pozitivně motivovat k lepším výsledkům a jak hledat pochopení pro individualitu našich dětí a cesty, kterak jim pomáhat a vést je.

Což jasně naznačuje už první kapitola, v které autor popisuje moment, kdy většina rodičů při konzultacích pochopí, že výchova dítěte je složitá záležitost, kterou nelze jen redukovat na vhodný typ trestu. Namísto toho, jak mají své dítě potrestat, se tak v úvodu rodiče ptají: Co máme tedy dělat?

Kniha se občas může zdát velmi staromódní (ostatně jedná se reedici knihy z konce 60. let), autor není šokován postupem některých rodičů, neodsuzuje ho, jen popíše. Občas dost lehkovážně jako na straně 21: Když začneme mluvit o trestech, napadne nás obyčejně nějaký ten pohlavek () nebo na straně 69: () a jeho neuvážené činy budeme léčit rákoskou či jinými pravěkými metodami nebo na straně 81: babička (..) bála se, že by byl chlapec doma bit.

Ale autor je v zásadě proti nadužívání jakýchkoliv trestů obecně a knihu jako by psal pro ty rodiče, které se ke svým dětem chovají hrozně trestají děti, protože jim něco nejde (např. ve škole), což jim nepomáhá a ke zlepšení nevede. Vytvářet pro někoho tresty za to, že je v něčem (pod)průměrný, je naopak strašně demotivující.

Nejzajímavější je, že k tomu autor uvádí příklady ze své bohaté poradenské praxe, v níž ukazuje, kam až může rodič se špatným přístupem zajít a jak dlouho to trvá napravit.

Kniha tedy nese relativně jasné humanistické sdělení, že na každé dítě je třeba nahlížet jako na individualitu a hledat cestu, jak mu vytvořit prostředí, v kterém bude v rámci svých možností prosperovat. Základem je klást důraz na vhodné odměňování (tím, co dítěti udělá radost), budování vzájemné důvěry (citové vztahy) a umění odpouštět, které u dítěte vyvolá vděčnost.

Přitom autor samozřejmě nepopírá, že je potřeba nastolit určitý balanc, aby dítě vnímalo naši autoritu. Je potřeba však mít na vědomí, že trest špatné chování jen zastavuje, ale sám o sobě nic dobrého nebuduje.

2 16.11.2022

„Nejhorší věc na světě je hlad!“

Obecně mám rád příběhy lidí z okraje společnosti, mám rád určitou syrovost, ale na ploše delší, než pár stránek je potřeba dát tomu aspoň nějaký základní příběhový rámec, do kterého se člověk může ponořit. A tenhle rámec v knize napsané formou deníkových zápisů chybí, protože je to vedené jako strohý popis denních činností občas doplněných nějakou úvahou.

Taky neuškodí, když je spisovatel trochu nadaný v práci s jazykem, ne že by strohost byla v takto realistické knize na škodu, ono to k reáliím brazilské favely sedí. Ale na druhou stranu tu strašně moc chybí aspoň základní popis prostředí. Pak je trošku těžší si představit, jak to tam vypadá a nechat se do toho trochu víc vtáhnout.

S tím souvisí moje třetí výtka. Protože je Carolina docela umírněná puritánka, tak tu absentuje občas důležitý sugestivní popis drsných věcí, které se dějí na pozadí. Carolina se tu doslova sebecenzuruje a nenechá čtenáře nakouknout do toho nejhoršího, co její sousedi prováděli sobě navzájem a prožít ty nejdrsnější momenty víc fyzicky.

Nejfyzičtějším pocitem tak zůstává všudypřítomný hlad jako prvek nekonečného pesimismu, který do díla Carolina vkládá.

Ačkoliv je kniha od půlky velmi repetitivní, tak se jí nedá upřít strašně silná a nadčasová výpovědní hodnota. Strohým způsobem ukazuje, jak strašně těžký život na okraji (smetišti) společnosti vypadá. Jednotvárně. A proto se většina dní dá popsat jednou větou. Carolina každý den natočí vodu, jde sbírat papír a udělá jídlo anebo žehrá, že papíru nebylo dost, aby mohla udělat pořádné jídlo, a tak má hlad.

A tak kniha končí tam, kde začíná. V tom jsou její slabiny jako literárního díla, ale zároveň její síla jako autentickýho dokumentu z favely.

A bylo by super, kdyby podobný deník svobodné matky z ghetta vydávaly v každým civilizovaným státě světa, aby mohli některý lidi odtržený od reality vidět, proč vždy bude pro populisty snadný získávat slušný volební výsledky.

Ivan Krastev se ve svojí knize o EU snaží souvisle reflektovat důsledky velké uprchlické krizi z roku 2015. Věnuje se zde několika tématům (rozdílná historická zkušenost s multikulturním státem na západě a východě, celostátní referenda, rozdíly v pojmu liberalismus a demokracie, nový populismus) a přináší relativně zajímavé úhly pohledu na některá z nich, aniž by nezbytně vynášel hodnotící soudy. Mě osobně asi nejvíce zaujala jeho snaha charakterizovat současný populismus.

Abychom pochopili, co se poslední roky v Evropě děje (a proč je nový populismus na vzestupu), musíme si uvědomit, že nenastal Fukuyamovský konec dějin, ve kterém slavně zvítězila liberální demokracie. Stejně tak už není tolik důležité poválečné dělení politiky na pravici a levici. Krastev namísto toho nabízí základní dělení na dvě skupiny: „liberální globalisté“ a „lokální nativisté (vlastenci)“. Řekl bych, že je to dělení smysluplné, protože pomáhá leccos vysvětlit (podobný popis ostatně nabízí ve Slepých skvrnách i český sociolog Daniel Prokop). Toto dělení politiky platí v rámci jednotlivých států (viz Brexit), ale možná ještě více v rámci západní a východní Evropy. Ostatně, jak Krastev tvrdí, migrační krize opět posílila dělení na západ a východ a nutno dodat, že občané východní Evropy se cítí globalizací ohrožení více, protože velkou část států (Polsko, Bulharsko, Rumunsko, ale i bývalé NDR) ohrožuje masová migrace občanů na západ.

Nové populisty podporují a volí především ti, kteří jsou silněji spjati s místem, kde žijí. Neorientují se tolik v rychle se měnícím světě, neumí jazyky (a IT), nemůžou se jednoho dne zvednout a odstěhovat kamkoliv v rámci EU. A ačkoliv třeba dnes mají relativně dobrou práci, bojí se, že o ní brzy kvůli globalizovaném světě přijdou, protože otevřou továrnu někde v Asii.

Tito lidé pak hledají útočiště u nového typu populistů, kteří „nefantazírují o změně společnosti. A nepohlíží na lidi z hlediska toho, čím by se mohli stát; mají je rádi přesně tak, jak jsou.“ Na rozdíl od křesťanského nebo komunistické populismu minulosti postrádají tito noví lídři jakékoliv ambice lidi vzdělávat: „Nový populismus se tak dokonale hodí pro společnosti, kde jsou občané především spotřebiteli a dívají se na své vůdce jako na číšníky, u nichž se očekává rychlé nasazení plnění jejich přání.“

S lokálním ukotvením souvisí i odpor voličů populistických stran k vzdělaným meritokratickým lídrům, tedy kastě schopných lidí, kteří v mnoha liberálních státech EU vládnou, ale když se něco pokazí, mohou si (jako ti nejschopnější zástupci elit) najít práci v nějaké nadnárodní korporaci (a to klidně někde v zahraničí). Typ lídra jako manažera u nich nenachází pochopení, ne, že by se některé schopnosti úplně necenily, ale jak často říkali voliči Miloše Zeman k výtkám, že je to vulgární alkoholik: „Je jako my.“ Tento vztah Krastev shrnuje slovy: „To, co tito populisti slibují lidem nejsou kompetence, ale důvěrnost.“

Ač je to relativně útlá knížka, je nabitá informacemi (skvělá pasáž o maďarském uprchlickém referendu!) a rozhodně stojí za přečtení. Konec konců i ve svém vlastním pesimismu nabízí Krastev relativně hodně naděje, EU se určitě změní, ale pokud budou naši zástupci schopni být flexibilní a umět přistupovat na kompromisy, v nějaké podobě tu určitě ještě nějakou dobu bude: „The close study of the history of political disintegration reveals that the art of survival is an art of constant improvisation. Flexibility—not rigidity—is what may yet save Europe.“ (Čteno v originále)

2 03.04.2021

Optikou šestiletého kluka, který přečetl první knihu, je to za 5 hvězdiček. Dnes by to bylo samozřejmě na hraně guilty pleasure. To dušínství, které sálá z Foglarových nejkladnějších postav se rozhodně vyrovná klaďasům typu Superman či Brandon Walsh.

Nikdy jsem nesplnil bobříka hladu a mlčení, protože mi to doma zakázali! Ha!

2 28.05.2019

Ta historka o vztahu bezdomovce a jeho kabátu je vlastně taková malá a intimní studie milostného vztahu mezi člověkem a věcí. Je to ale natolik intenzivní a podrobně popsaný vztah, až to překonává leckteré standardní romantické příběhy. Je to rozhodně jedna z nejlepších povídek, co jsem kdy četl. Ostatní jsou dobré, ale tato je vynikající.

2 22.05.2019

Petr Charvát si klade za cíl vyplnit mezeru v českých publikacích o archeologickém bádání v oblasti vzniku, rozvoje a stabilizace prvotních útvarů lidských dějin. A to se mu zcela jistě daří. Kniha obsahuje detailní poznatky z nových archeologických výzkumů (před rokem 2011), je plná podnětných archeologických a antropologických zajímavostí a nebojí se načrtávat různé hypotézy. Slouží tak jako vhled do vědeckého přemýšlení zkušeného historika. V tom je kniha opravdu skvělá.

Na druhou stranu, závěrečná shrnutí působí příliš obšírně, rozkročená mnoha směry, v podstatě tu chybí ucelená a systematická odpověď na to, jak se tedy rodí stát. Zkraje předposlední shrnující kapitoly se objevuje důležitá myšlenka, že archeologie v posledních letech ukazuje, že pravěký člověk žil v relativní hojnosti a neplatí tedy, že by společenské změny byly motivovány strachem z nedostatku. V úplném závěru pak čtenář dostane takový výčet toho, co zakladatelé prvotních států lidem oproti minulým uspořádáním nabízeli (hmotné zaopatření, bezpečí, prestiž, duchovní sféru) a myšlenku, že prvotní státnost do světa vnesla koncept zoon politicon = člověka zvyklého žít jako občan v politickém kolektivu. Zbytek si tak trochu musí poskládat sám z velkého množství informací (hlavně z rozsáhlé předposlední kapitoly).

1 12.09.2024

Je to taková lehká a nostalgická kniha pro mileniály z malých měst, kteří si můžou zavzpomínat na zevlování v místním parku a pití Červený poezie. Čte se to snadno a rychle, protože to má jednoduchý jazyk, krátké kapitoly a dostatečný nadhled. Bohužel to dost to klouže po povrchu, a to hlavně v první půlce, která působí spíš jako skanzen éry přelomu milénia, citelně v ní chybí nějakej niternější vhled do myšlení ostatních postav. Dokonce i samotnému vypravěči (v ich formě!) se dostaneme pod kůži jen trochu a to spíš v poslední třetině (a samotném závěru). Jako by většinou svýho dospívání proplul věčně nalitej a všechno mu bylo jedno. Skoro se mi nechce věřit, že ho někdo z těch jeho kámošů nikdy pořádně nenas*al.

Na mistry žánru o (anti)hrdinech lumpenproletariátu (jako je Welsh) to v žádným případě nemá, ale jako alternativa prázdninových knih pro matky na dovolené na chorvatský pláži je to více než obstojná četba. Akorát ten název je krajně debilní. Proč by někdy měl mít Cobain nějaký žáky? 7/10 zaokrouhluju nahoru, protože jsem stejnej ročník jako autor a pocházím z jen o trochu většího města.

1 24.04.2024

První dvě části knihy jsou strukturované jako detektivka, ale nejedná se o tradiční záležitost ve smyslu postupně rozvíjeného napínavého příběhu, v kterém do sebe na konci všechny dějové linky krásně zapadnou a v kterém čtenář s hlavním detektivem/policajtem vyřeší zamotanou vraždu. Stejně tak v knize chybí hlubší vhled do nitra většiny hlavních postav zapletených do vyšetřování vražd. Jedinou osobou, které se dostaneme víc pod kůži, je hlavní vyšetřovatel Tom White.

Tyto vlastnosti knihy by se ale neměly vnímat jako nějaká výtka, protože „Krvavé prachy“ nejsou nějakou brakovou detektivkou (na kterou láká nešťastný český překlad), nýbrž postupnou rekonstrukcí několika případů vražd z rozsáhlých archivů FBI a jiných materiálů. Tuto rekonstrukci doplňuje v první části knihy i vyprávění o historii kmene Osedžů.

Kniha je velmi čtivá až beletristická, a to i přesto, že v ní je velmi malé množství dialogů. Autor totiž zůstává věrný metodě rekonstrukce případů a nesnaží se vymýšlet si nějaké doplňující dějové linky nebo fiktivní dialogy, aby zvyšoval spád nebo napětí.

Zásadní je zůstat autentický a ukotvený v realitě, protože kniha z velké míry slouží jako připomenutí velkého hříchu, kterého se (hlavně) ve 20. letech bílí Američani na Osedžích v Oklahomě dopustili. Ale právě v tom tkví síla knihy, nefabuluje a dává nám skrze vypravěče-archiváře nahlédnout do kousku temné historie, na který by mnozí, kromě pozůstalých, rádi zapomenuli.

Vypravěč archivář v poslední části knihy dokonce vystoupí z pozadí příběhu a stane se hlavní postavou třetí části knihy, ve které se setkává s potomky zavražděných a přeživších Osedžů. Zároveň zde detailně popisuje svojí práci s archivními materiály. A snaží se dokázat (SPOILER ALERT?), že rozsah zločinů, které se v Oklahomě v první polovině 20. století děly, jde rozhodně nad rámec případů, které tam v polovině 20. let vyšetřovala FBI.

Ve finální části jsou tak „Krvavé prachy“ velká pocta práci archivářů jako někoho, kdo dokáže historii zrekonstruovat z různých zdrojů a využít při tom poznatky (jakési zdánlivě vzdálené díly skládačky), které mohli lidé v minulosti přehlédnout, protože v daný moment neměli tak široké zorné pole.

1 10.10.2023

Tysonova autobiografie mi připadá trochu jako antiteze k jinému autobiografickému dílu, k Schwarzeneggerově Total Recall. Oba jsou americkými nadživotními ikonami 80. a 90. let, oba byli ve své době obrovskými hvězdami. Jenže zatímco Arnold chtěl vždycky být kladným hrdinou a odbočil jen u prvního Terminátora, tak Tyson se (v souladu s vizí prvního trenéra/mentora) rozhodl hrát v boxerské kariéře absolutního zlosyna, takového, s kterým ostatní boxeři zápas prohrají už předem ve svých hlavách, protože se ho tak moc bojí.

Arnold popisuje svůj postupný vzestup, jak krůček po krůčku cílevědomě s vizí kráčel na vrchol a až na konci knihy zpytuje svědomí za nemanželského syna. Mike Tyson sice má sic na začátku boxerské kariéry několikaleté období, kdy pilně a cílevědomě trénuje a soustředí se hlavně na box. Ale doba před tím a po tom je jeden velký chaos, zakončený dlouhým ohlížením a hledáním rovnováhy ve vztahu k závislostem.

Tyson ve svojí knize tvrdí, že on byl vlastně jenom ustrašenej, šikanovanej kluk z ghetta a zlodějíček, kterýho jeden starej bílej pán (Cus D'Amato) nejenže naučil boxovat, ale vnutil mu i mentalitu vítěze, budoval mu sebevědomí a navenek image zvířete, kterýho se každý boxer musí do morku kostí bát. A ten vztah těch dvou je pro knihu naprosto zásadní, protože Cus byl pro Mika takovej adoptivní otec a umřel o něco dřív, než se Tyson stal mistrem světa a sklouzl do života luxusu, na který sám nebyl připraven. Čili zatímco Schwarzenegger si od puberty šel sám za svým snem, za Tysona tak trochu rozhodla náhoda. Zatímco Schwarzenegger byl poháněn vlastní vizí, Tysona hnal kupředu vztek a osvojení vize svého mentora.

Druhá půlka knihy, zhruba od Tysonova návratu z vězení je pak hlavně o jeho postupně se prohlubující závislosti na utrácení peněz (než je utratí všechny), chlastu, kokainu a sexu. Po nějaký době to začne být docela úmorný čtení a je vidět i z komentářů tady, že to hodně lidí nebavilo. Ale to popisování neustále se opakujícího kolečka chlastání, fetování a souložení má za účel nechat čtenáře pocítit, že to, co ze začátku vypadalo jako chlubení se party životem, se postupně stává strašně otupujícím návykem, který už totálně postrádá element radosti a z kterýho není snadná cesta ven. Měsíce žijete hlavně z peněz různých kámošů, potřebujete kokain i sex, ale po tolika měsících v kuse na kokainu je možné mít sex jenom s viagrou. Pro Tysona je to stěžejní pasáž, protože je vidět, že v čase, kdy knihu dávali dohromady, se vnímal hlavně jako závislák, který doufá, že nepropadne znovu svým neřestem.

Suma sumárum, je to dost čtivá kniha, která obsahuje spoustu výživných historek. Trochu jí sráží, že je v ní spousta vedlejších postav, různých kámošů, kteří se objevují a mizí, dělají různé asistenty a bodyguardy a člověk se v tom chvílema ztrácí. V závěru, kdy Tyson rekapituluje a trochu filosofuje, se to už opravdu vleče, protože jen poněkolikáté opakuje, co už říkal. I tak je ten závěrečný popis denní rutiny a myšlenek na osobní selhání zajímavý vhled do duše někoho, kdo léta bojoval se svými démony.

Myslím si, že byl v každé pasáži stoprocentně upřímný? Nevím, občas se zdá, že trochu trpí deziluzí, že se proti němu spiknul celý svět. Vadilo mi tohle zjištění při čtení knížky s podnázvem „Čistá pravda“? Ani moc ne. Ono se to dalo vyčíst mezi řádky.

Čteno v originále, takže kvalitu českého překladu nedokážu posoudit.

1 18.04.2022

První půlka mě moc nebavila, protože zhruba tak dlouho trvá expozice děje, ale potom se jednotlivé linky postupně propojí a začne to být zajímavý. V druhý části knihy jsou pak skvělý hlavně subjektivní a fyzicky nepříjemné hrátky s vnímáním času.

Na druhou stranu vykreslení marsovského světa a jeho fungování mi přišlo docela chudé. Skoro mi připadalo, že by se děj mohl odehrávat kdekoliv jinde, než na Marsu a bylo by to stejné. Ostatně ono to trochu připomíná pozdní kolonizaci Ameriky.

Zároveň platí, že marsovský svět, který zde PKD popisuje, je depresivní společnost plná smutných a ztracených lidí, i proto není snadné si ho z pozice čtenáře tolik užít. Paradoxní pak je, že nejaktivnější postava knihy je posedlá hledáním předpovědi budoucnosti, ač vlastně žije ve světě bez budoucnosti.

Celkově bych to strhnul jako takovej nepříjemej trip do nehostinné krajiny Marsu a narušené mysli schizofrenika. Ale protože PKD umí dobře psát a v druhý půlce jsou některé opravdu výborné pasáže, tak celkových 7/10 bych zaokrouhlil spíš nahoru.

1 23.03.2021

Idle vlastně spíš, než ryze humoristický román vystavěl docela sebevědomou strukturu vrstevnatého románu, kde se postupně prolíná několik dalších žánrů (kromě sci-fi rámování je to např. katastrofický, detektivka, horor, politický), přičemž celý příběh je rámován dávkami úvah a postřehů, které robot Carlton píše o vlastnostech humoru a typologii komiků 20. století. A tyhle úvahy jsou ještě obalené do vnější vrstvy vypravěče příběhu, opuštěného akademika, který kromě svých poznámek ke Carltonově teorii humoru popisuje svůj vlastní život milostného losera a tragického plagiátora.

Nejvíc mě bavily asi ty úvahy o komice 20. století. V nich Idle/Carlton prezentuje jako nosnou tezi svoje dělení komiků do dvou kategorií – na "červený nos" a "bílý obličej". Přičemž "červený nos", to jsou ti, co dělají více fyzický humor, více grimas, pádů a prdů, cokoliv, aby si získali lásku. Druhá je "bílý obličej", to jsou ti jízlivější, co se víc mračí anebo mají chladný výraz a sarkasticky/ironicky komentují dění. Vlastně by mě dost možná bavily číst Idleho esej o humoru víc, než celou tuhle knihu.

Ne, že by byla vyloženě špatná, ale prostě není až tak vtipná. Samotné sci-fi rámování je pak takové vachrlaté a spíš slouží jako záminka k tomu, aby v knize mohl vystupovat robot, co se snaží pochopit humor. Na druhou stranu je ale robot Carlton asi ta nejzajímavější postava (jeho příběh na konci druhé třetiny knihy je asi ta nejpovedenější pasáž - přitom je to spíš takový skoro metafyzický horor), o ostatních se bohužel zas tolik moc nedozvíme.

Z hlavního dua komiků vlastně dostane víc prostoru spíš „červený nos“ Alex, který stále trousí ironické poznámky a svádí hlavní ženskou postavu Katy. „Bílý obličej“ Lewis je v druhé půlce knihy skoro zbytečný (a hlavně úplně nevtipný – přitom od něj bych podle Idleho teorie „bílého nosu“ očekával víc té jízlivé komiky). Ostatní postavy (kromě Katy) jsou spíš takové figurky, které posunují děj dopředu nebo objasňují některá prázdná místa.

Přitom paradoxní je, že Idle umí být tak strašně vtipnej, když popisuje ty svoje/Carltonovy teorie o komice. Stačí se mrknout na YouTube a najít tam, jak si o knize povídal u Conana O'Briena.

1 29.05.2020