Desmond04 komentáře u knih

Filmová verze patří mezi mé nejoblíbenější snímky vůbec, tak jsem si řekl, že je na čase se seznámit s její neméně známou knižní předlohou. Pro mé překvapivé zjištění, je mezi oběma verzemi mnoho rozdílů. Hlavní zápletka je samozřejmě stejná, nicméně premisy a cesty k závěru se poměrně diametrálně odlišují. Ale to rozhodně není ničemu na škodu. Jedním z největších rozdílů je fakt, že Crichtonův Jurský park je neskonale brutálnější než ten filmový. Popisování scén útoku ještěrů na novorozeněte mi ještě teď dodává mrazivý pocit v zádech. A podobný pocit, jsem měl po dobu čtení knihy několikrát. Čtenář zkrátka má dobrý důvod se o obávat o zdraví postav. Jurský Park se čte náramně a názory některých čtenářů, že to je průměrná kniha a že filmovému zpracování nesahá ani po kotníky, rozhodně nesdílím. Je to skvělé putování nejen s dinosaury, ale i s lidskou domýšlivosti a sebestředností, která místo tučných zisků vede akorát k velké katastrofě...."život si zkrátka vždycky najde cestu"

Kniha je ve společenských kruzích vyhajpovaná do nebes, podle mého, až přespříliš. Díky tomu jsem ke čtení přistupoval s přehnaným očekáváním, což ve výsledku vedlo k lehkému, ale opravdu jen lehoučkému zklamání. Hana je poměrně složitějším románem, hodně postav, časté střídání dějů...nic z toho mě ale tak nevadilo. Problémem bylo spíš docela utahané tempo, které napětí rozmělňovalo. Naprostý skvost se ale na stránkách konal, nikterak překvapivě, s osobou samotné Hany. Zvláště pak scény s nacistickým nádechem. Až je líto, že není v podobném duchu psána celá kniha. Po všech napsaných výtkách, to je ale stále nadprůměrná kniha, která určitý typ publika posadí hluboko do křesla. Čestná zmínka na závěr: závěrečné "prozrazení" je opravdu velice silné...klobouček.

8 24.08.2019

Čechův Racek je významné dílo to bezpochyby. I když jsem v něm neviděl to, co v něm viděl Tomáš Klus, tak ve mě stejně vyvolal velké dojmy. Místo milostného trojúhelníků zde máme snad milostný hexagram, kde každý cíp miluje někoho jiného. Takřka všechny postavy jsou duševně vymřelé, nešťasné. Někdo už v prvním dějství, někdo až v tom posledním. Ale nikdo, z těch co se honili za svým cílem, tedy láskou, ho nedosáhli. Ba naopak, spadli do hlubiny nicoty, se kterou každý bojoval jinak. A o tom Racek přesně je.

Chladná, depresivní tragédie s prosvítající nadějí, která zhasne stejně rychle, jako život padající postřeleného racka na jezerem.

"Budeš-li kdy potřebovat můj život, přijď a vezmi si jej"

5 06.02.2018

K Metru 2033 jsem se dostal skrze stejnojmennou počítačovou hru, která z knihy vychází. A právě takto jsem k ní v prvních pár desítkách stran přistupoval, jako na příběh, který rozšiřuje mé videoherní putování (btw. které jsem ještě nedokončil). Knižní Metro 2033 je ale samozřejmě něco daleko víc. Dmitry Glukhovsky nestvořil jen lecjaký příběh ale přímo organismus, který proudí celým moskevským metrem. Metrem, kterému byl vdechnut život a to doslova.
Už je to sice déle, co jsem dílo dočetl a v hlavě nebudu mít takové podrobnosti, jako těsně po dočtení, ale i tak mohu říci, že mladý Glukhovsky nezklamal. Propracovanost postav není geniální, vlastně pořádně se seznámíme jenom s hlavním hrdinou Arťomem, ale to hlavní díky čemu dílo boduje nejsou postavy, ale atmosféra. Trýznivá, hustá a temná atmosféra, která je přítomná na každé straně. Příběh dost často mění prostředí, teda prostředí...pozičně zůstává až na jisté výjimky v metru, měl jsem na mysli spíše prostředí ideologické. Arťom se dostane mezi post-apokalyptické komunisty, nacisty nebo třeba jehovisty a každá takováhle skupiny nabízí čtenářovi trošku něco jiného. Zkrátka a dobře Arťomovo putování ze stanice do stanice působí dobře, baví... ale na pět hvězd to přeci jen nebude. Přišlo mi, že místy byl příběh až zbytečně překombinován, kdy se nám toho autor snažil říci až příliš moc, což bylo nakonec kontraproduktivní. Negativně hodnotím i ukončení, které mě přišlo chaotické a abych pravdu řekl, tak jsem ho moc nepochopil. Ale to může být vinou mého malého krysího mozečku. Doufám tedy, že se ke knize dostanu ještě jednou, přinejmenším alespoň k jejímu konci.

5 08.06.2017

Wau. Ke knize jsem se dostal v podstatě náhodou, ale naprosto mě upoutala. Tahle post-apo na trošku jiný způsob měla naprosto všechno...fantastický děj, apatii, depresi či znechucení. Saramago je naprosto mistrný v popisování temných scén. Stejně tak, jak se čtenář dostává hlouběji do knihy, tak úměrně s tím se zvyšuje i počet i síla poměrně nepříjemných scén. Film jsem neviděl a ani to neplánuji, neboť si jsem takřka jist, že tohle se na filmové plátno zkrátka přenést nedá. Nicméně to není jen o tomhle. Postavy jsou skvěle napsané, čtenář nemá jediný problém se s nimi ztotožnit, děj není složitý a orientuje se v něm poměrně dobře. Nicméně není překvapením, že Saramagovo dílo nebude pro každého. Jsem mladý chlapík, který není úplně měkkouš, ale musím uznat, že i mě to docela zasáhlo a občas jsem měl problémy se přes určité řádky přenést, kor v noci. Všem odvážlivcům ale jinak knihu důrazně doporučuji. Pokud chcete zážitek, tady ho dostanete vrchovatou měrou. A navíc se i dozvíte, jaké je to být slepý...a možná...stejně jako já, si uvědomíte, že jsme vlastně všichni svým způsobem slepý. Jestli bylo tohle sebeuvědomnění Saramagovým cílem nevím, to už nechám na vás...

4 04.09.2019

Knihu jsem přelouskal během pár dnů, což je sama o sobě ta nejlepší recenze. Pan Fryčer nebyl žádný svatoušek, to je ostatně dobře, protože jinak by to byla docela nuda. Je to taková cesta životem jednoho karvinského mladíka, od prvních krůčků na ledě, přes eskapády s komunisty a následnou emigrací až po chvíle slávy v největší hokejové lize světa. Velice si cením způsobu jakým je kniha psána. Člověk z toho má pocit, jako kdyby opravdu seděl s "Frigem" na kafi, nebo spíše na karafě vina a poslouchal jeho vyprávění, které je opravdu barvité. Gretzky, Fuhr, Salming, Sather, bratři Šťastní...zážitky z kabiny, ze zápasů, z večírků, nebo i z emigraci... co víc si přát? Bláznivý osmdesátky zkrátka táhnou. Pozitivním dojmem hodnotím i určitou uzavřenost, co se týče osobního života. V knize dostávají prostor pouze jeho zdravotní eskapády, což je pochopitelné, avšak stranou zůstávají nějaké rodinné romance a podobně, které by akorát nabourávali dobře budovanou atmosféru.
Knihu tedy rozhodně doporučuji, zvláště fanouškům nejen českého ale i světového hokeje, které nezajímá jen postmoderní NHL v čele s Crosbym či Ovečkinem, ale i její divočejší a zajímavější minulost.

4 21.11.2018

Na čtení rozhodně nelehká knížka. 19. století je ve stylu psaní velmi znát a ruské prostředí tehdejší doby na srozumitelností, pro neznalé, také nepřidává. To ovšem neznamená, že je to slabý román - ba naopak. V Zločinu a Trestu a především v samotném Raskolnikovi se velmi projevuje osobnost Dostojevskiho, který dost možná prožíval podobné emoční výkyvy jako hlavní postava díla. A právě tyto emoční výkyvy jsou tím oč vlastně v celé knize jde. Někdy mě přišly už otravné a někdy zase až překvapivě zajímavé, ale ruku v ruce jich na můj kus bylo přespříliš. Ono se těžko hodnotí dílo, které svojí slávu sbíralo 150 let zpátky a dnes už literatura holt vypadá jinak. I tak si ale myslím, že když se celou dobu graduje atmosféra okolo "Zločinu" a očekáváného "Trestu", mohlo by být rozuzlení poněkud fantasknější. Ale jak už jsem vlastně poznamenal, hlavní motivem knihy nebyl Zločin ani Trest ale emoční výkyvy a boj s vlastním démonem v těle Raskolnikovském. Za zmínku určitě stojí ještě vedlejší postavy, kterých tam nebylo pomálu. Některé byli vyvedenější (Razumichin, Marmeladov) a některé zase méně vyvedené (Sofja Semjonovna, Katěrina Ivanovna). To nejhorší ovšem bylo, že se občas strašně pletly. Za to mohli především ruská jména a Dostojevského rozhodnutí, že jednou postavy nazve křestními jmény, poté příjmeními, někdy zase přezdívkami a "aby se to nepletlo" tak to na konci stránky zakončí celými jmény s přidáním jména matky za svobodna.

Přes to všechno...stále je to naprosto stěžejní dílo v historii světové literatury. A ve všech, kteří se rozhodnou si jí přečíst, něco zanechá.

4 23.08.2017

Tak tohle byla neuvěřitelná raketa. Věznice ukázala čtenářovi něco, na co seriál ještě neměl odvahu. Příběh má parádní spád, ale ta neuvěřitelná brutalita? To jsem snad ještě na papíře v životě neviděl. Zařekl jsem se, že ohodnotím komentářem jen první komiks, když jsem zapřísáhlý seriálový fanda a příběhové twisty mě tak nemohou tolik zasáhnout; přeci jen většinu už znám. Ale tady musím udělat výjimku, protože tohle byla parádní cesta. Nejlepší postavy knihy: Rick, Tyreese a Andrea. Nejhorší: Lori - jako vždy a všude.

3 18.01.2021

Jako fanoušek seriálu se retrospektivně vracím k jeho původu, tedy k tomuto prvnímu dílu komiksu. A pokud nepočítám legendární čtyřlístek s Fifinkou a Myšpulínem, tak je to i moje první zkušenost s komiksovým světem.
Těžko bych mohl "Staré dobré časy" hodnotit negativně, když z nich poměrně výrazně vychází onen seriál, který vysoce kvituji. Komiksová verze je tedy samozřejmě taky dobrá, drobným problémem pro mě byli místy zmatečné obrázky, kdy jsem se snažil rozeznat, co se vlastně na plátně děje. Dělo se tak převážně v těch akčních částech, ale to může být důsledkem mé nezkušenosti s komiksy. Uvidíme jak to bude vypadat dál a jak bude probíhat vzájemné porovnávání se seriálovou verzí.

3 22.03.2018

S detektivkami nemám v knižní podobě vůbec žádné zkušenosti, tak ani nemohu posoudit, jak moc je námět originální. Hlavním tahákem knihy je hlavní hrdinka Erika, pokud vám sedne můžete být maximálně spokojeni, pokud ne, kniha potom dostává trhliny. Já patřím k té druhé skupině, Erika není moje krevní skupina. Sympatií moc nepobrala a místy připomíná namyšleného egoistu, který může vše a vždy mu to projde. Ostatně podobné rysy jako hlavní antagonisté.
Nicméně jako celek příběh celkem funguje, čte se dobře a podle mého se ani identita vraha nedá předem odhadnout. Dám šanci další knize v sérii a uvidím, jestli mě Erika nakonec přesvědčí.

3 05.02.2018

Veledílo..bezpochyby nejlepší kniha, jakou jsem kdy četl. Což na druhou stranu není tak překvapivé, protože zas tolik jsem toho nepřelouskal. Na druhou stranu opravdu bych nečekal, že se mi stane, že se budu u čtení klepat takovým způsobem jako u Kmotra. Kniha mě zkrátka pohltila...a to doslova. Svým způsobem tomu mohl přispět i fakt, že jsem si četbu nechal na dobu, kdy jsem byl na studentském pobytu na Sicílii, takže ta atmosféra na mě dýchala opravdu ze všech stran.

Ale pojďme se vrátit zpět k dílu. Mario Puzo vystihnul auru Mafie fantasticky, člověk mu opravdu věří, že takhle nějak to vypadalo. V knize se objevovalo poměrně velké množství postav a člověk si tak párkrát musel přelistovat nazpátek, aby zjistil, kdo zrovna Alberto Neri nebo Rocco Lampone je. To ale není výtka, v takovémto eposu člověk přeci jen čeká, že se ke slovu dostane širší záběr lidí. Na druhou stranu některé "side-line" mě přišly až přehnaně doslovné a občas mě nudily (Johny Fontaine). Ale to je jen opravdu malá vada na kráse.

Škoda, že se Puzo už ke Corleonovic rodině nevrátil, mohlo ty být pokračování fantaskního příběhu. Ale tak dočkali jsme se toho, alespoň na filmovém plátně.

3 18.01.2017

Naprostý skvost. S Mýty jsem se setkal poprvé asi pět let zpátky při hraní fantastické videohry The Wolf Among Us. Ke čtení předlohy jsem ale přistoupil až nyní a ničeho nelituji. Mýty jsou výjimečný komiks. Samotná podstata světa dělá dílu tu nejlepší službu. U mnoha komiksů člověk zprvu zmateně pobíhá a trvá mu delší dobu, než si zapamatuje všechny postavy s jejich charakteristickými vlastnostmi. Zde máte jasno hned na prvních stránkách. Sněhurka, Růženka, Vlk...jo to jsou moji staří hrdinové, ty znám. No jsou sice jiní, než jak si je pamatujeme, ale ona jinakost je ve znamení neskutečné brilantnosti a SWAGu.

Čtenář si hned zvykne, že Zlý Vlk je vlastně hodný a Růženka je taková typická pubertální rajda. Příběh by vlastně ani nepotřeboval žádné napětí či zápletku, mě by jen bavilo sledovat jak chodí Sněhurka nakupovat jablka nebo jak jsou "její" trpaslíci členy nějakého drogového kartelu. Ale kde že! Už první díl má kvalitní příběh a velmi překvapivé momenty. Vysoce kvituji i skvělou dekektivní složku, kterou Wolfi předvede na závěrečných stranách. Tohle sedne každému. Bravo

2 11.10.2020

Suzuki je skvělý spisovatel, to bezpochyby. Ale to jakým směrem se vydal příběh celé trilogie v tomto posledním dílu, nad tím zůstává opravdu rozum stát. Smyčka jakoby postavila na hlavu předešlé díly, především ten první a nejlepší - Kruh. Strašně by mě zajímalo, jestli měl Suzuki, při psaní tohoto úvodu série v hlavě, co s ním za 8 let ve finálním dílu provede. Troufám si říct, že ne, o to větším překvapením je pro mě to, že se k tomu uchýlil. Těžko vysvětlovat své zklamání, bez toho, abych sklouzával do oblasti říše spoilerů. Nicméně přesto se pokusím vyzdvihnout určitě aspekty, které dílo sráželi ještě níž. Pokud jsme si u Kruhu pohrávali s myšlenkou, že jde o horor, u Smyčku tuto představu musíme razantně strhnout ze stolu. O žádný horor se v žádném případě nejedná, jedná se o jednoznačnou sci-fi záležitost. Tím se v ruku v ruce ztrácí i poctivě stavěna zimomriavková atmosféra, která se ve Smyčce prostě nenachází. Půl knihy si člověk říká, o co tady sakra jde a čeká, až se to vrátí zpět do vyjetých kolejích, které stvořili Sadako, Asakawa, Ando či Takajama...a ono něják furt nic. Až na úplném konci knihy, můžou milovníci předchozích dvou dílů vidět alespoň záblesky toho, co jich na předešlých dílech upoutalo, byť ve velmi úzké podobě. Proč tedy dávám tři hvězdy? Přeci jen je třeba uznat, že Smyčka není žádný brajgl...oh wait, sakra. Ne to nestačí. Suzuki zničil v mých očích samotnou podstatu Kruhu, vyrval jí zarytým fanouškům srdce, poplival, zadupal a zahodil. A já se ptám: "Kodži, stálo ti to opravdu za to?" Ne tohle se neodpouští... šup na dvě hvězdy.

2 16.09.2019

Ke knize jsem se dostal prostřednictvím herní série, která mne skutečně uhranula. Poslední přání ve mě bohužel tolik nadšení nevyvolalo a musel jsem se k němu po pauzách dvakrát vracet. Později jsem se do knihy už začetl a příběhy mi přišly zajímavé, ale stoprocentní zážitek jsem z toho neměl. Pravděpodobně za to mohl i formát knihy, která je vedena spíše jako sborník povídek, což mě moc nevyhovuje a raději mám ucelený příběh, na který se navazuje.

To rozhodně neznamená, že patří knižní zaklínač, podle mého, do braku. Naopak. Jen jsem se s ním už setkal prostřednictvím videoher a jeho svět plný slovanských příšer a atmosféry už znám a prvotní uhranutí mam už za sebou. Poslední přání mě tedy ničím nepřekvapilo, nicméně doufám, že v sérii budu pokračovat a dostanou ještě nějakou nadhodnotu.

2 22.01.2018

Jedním slovem...fantazie! On to opravdu není horor v pravém slova smyslu, spíše to má nádech detektivního thrilleru. V dávné minulosti jsem viděl stejnojmenný film, který vycházel právě z této předlohy, nicméně u mého překvapení, je inspirace opravdu jen hodně volná. Svým způsobem začíná a končí u VHS #Za7DníZemřeš a to je tak vše. Ale to vůbec ničemu neškodí, ba naopak...Knihu jsem přelouskal během 4 dnů, což je ta nejlepší vizitka. Příběh je skvěle postavený, postavy (vlastně jen 2) jsou skvěle napsány a rozhodně bych neřekl, že mi bylo jedno, jak nakonec jejich seta skončí, jak jsem se dočítal v některých komentářích pode mnou. Hlavně na poslední třiceti stránkách jsem měl nepříjemné chvění, kdy jsem sotva dokázal držet řádek, zatímco mě nervozně poskakoval pohled na další stránku. Skvělé dílo, opravdu skvělé. Je pravda, že konec je velice překvapivý a jsem zvědavý, jak se příběh bude vyvíjet dál. Protože, ač to vypadá, že je to konec...tak Sadako Yamamura poslední slovo rozhodně neřekla.

1 13.03.2019

Kniha Nepohodlní filosofové rozhodně neurazí. Je psána spíše pro nováčky v oblasti filosofie, nebo zkrátka pro lidi, kteří nemají chuť či zájem ležet v dílech velikánů a spíše je zajímají různé kuriozitky ze života velikánů nebo jen hodně volný náhled do jejich tvorby. Je ostatně vidět, že sám autor není žádný filosof a tak se v kapitolách, kde každou věnuje jednomu mysliteli, zaobírá z velké části jejich životem a dějinnými souvislostmi, filosofický příspěvek bývá na vedlejší koleji, alespoň mě to tak přišlo. Záměrně jsem hovořil o myslitelích a ne o filosofech, protože kniha v sobě neskýtá jen filosofy v pravém slova smyslu, jak by název mohl napovídat, ale spíše osoby renesančního typu, které měly filosofii, myslím tu "hardcorovou" na vedlejší koleji a nebo se o ní vůbec nezajímali.
To ale určitě neubírá na kvalitě knihy. Poznatky z života vybraných velikánů jsou určitě zajímavé a čtivé, to samé se dá říci, i o průřezech dobové historie. Některé kapitoly jsou slabší, jiné naopak zvedají laťku o něco výše (jako např. stránky o Machiavellim, Husovi či Voltairovi. Na závěr, doporučuji knihu všem "mudlům", kteří chodí okolo filosofie, ale ještě do ní úplně nevkročili a chtějí se dozvědět pár informacích o pár vyvolených. Nebo lidem, kteří se o filosofii zajímají, ale už mají pokrk složité primární literatury a hledají oddych u nepopsatelněji lehčího čtení, u kterého se dozví i pár zajímavostí.

1 15.02.2019

Dílo O původu nerovnosti mezi lidmi je rozděleno na dvě části. První část se zaobírá popisováním onoho přírodního stavu, respektive jeho vzýváním. Člověk je často porovnávám se zvířaty, nejen jeho chováníM ale i tělesnými dispozicemi. Dozvídáme se, že člověk v přirozeném stavu, měl ke zvířeti blíže než by se na první pohled mohlo zdát. A Rousseau je toho názoru, že by bylo nejlepší pro dobro člověka, kdyby v tomto přirozeném stavu zůstal. Zdá se to, jako dosti radikální myšlenka, nicméně když se člověk nad jeho argumenty zamyslí, na jednu stranu se s tím dá souhlasit. Člověk v přirozeném stavu se zajímal jen o přítomnost, záleželo mu jen na tom, přežít a zajistit si potravu - to ho činilo nejšťastnějším. Rousseau předkládá více a více argumentů pro svojí tezi. Tato část knihy se jevila na filosofické dílo jako velmi srozumitelná a četla se příjemně.
V druhé části si bere na paškál situaci, kdy přirozený stav nahradilo státní zřízení a popisuje jeho špatnosti. Rousseau vlastně popisuje celou cestu od divocha až do civilizovaného člověka. Tato část už se čte především ke konci poněkud hůře a ani opakovatelné čtení pro pochopení myšlenky často nepomůže.
Co je ale neoddiskutovatelné je fakt, že Rousseau si prostřednictvím tohoto díla bere na paškál společnost a onoho civilizovaného člověka a staví si základy pro představení jeho tématu, kterým není nic jiného než Společenský smlouva, což je jinak řečeno návod na to, jak zřídit ideální stát.

"Lesy se proměnili v pole, které zavlažoval lidský pot, a na kterých klíčí otroctví a bída, úměrně s úrodou"

1 08.11.2017

Jedna z mých prvních knih, kterou jsem přečetl opravdu celou. Ano není to kniha, jako spíše ročenka, ale i tak, a možná právě proto, jsem se k ní v průběhu několika let vracel. A i dnes je příjemné, se vrátit 12 let do minulosti a připomenout si, kdo vlastně vládnul světovým kluzištím před Crosbym, Ovečkinem, Tavaresem nebo Stamkosem. Tato ročenka bude mít v mém srdci navždy místo, jelikož se stala jedním z mých prvních průvodců vědění ve sportovním a v tomhle případě hokejovém světě.

1 08.11.2016

V údolí smrti je další z mnoha děl, které se zaobírá jednou z těch nejzrůdnějších událostí celého lidského pokolení. Autor knihy Sinaj Adler, byl patnáctiletý židovský mladík, když ho spolu s jeho rodiči odvedli do koncentračního tábora Terezín. Za necelé dva roky vystřídal několik dalších táborů a my si tak v knize spolu s ním projdeme i Osvětimí, Mathausenem a Gunskirchenem. Ty nejhorší, z nejhorších... Adler líčí své vzpomínky, útrapy ale i následnou cestu za svobodou. Zde si zaslouží hluboce smeknout před jeho vnitřní silou, která mu umožnila tuto cestu projít. Velkou berličkou, bez které by to pravděpodobně nezvládl, byla jeho víra, která ho paradoxně do této situace i díky, neskonalé nevraživosti nacistů, dostala. Nicméně tento komentář tu není od toho, abych hovořil o hrůzných faktech či činech, ale o knize. Je mi svým způsobem docela nepříjemné, že tuto biografii hodnotím jen dvěma body. Nejde o to, že by to byl nějaký brak, to samozřejmě vůbec ne. Kniha je zajímavá, poutavá, stejně jako životní cesta Sinaje Adlera, ale v mých očích jí sráží styl psaní. Z Adlerova textu na všechny strany číší jeho víra. Na mnoho stránkách nám barvitě ukazuje, jak dodržoval židovské tradice za plotem, jaké modlitby odříkával a podobně. Dá se to na jednu stranu pochopit, jelikož to byla pro něj opravdu stěžejní věc, díky které se udržel naživu. Čtenáři, který ovšem nemá náboženské cítění, mohou tyto pasáže nesedět. To samé se dá říci o práci s textem. Autor často do vět vkládá židovské fráze, a tak už se ani nemohu dopočítat, kdy jsem za jmény četl, "vzpomínka spravedlivého buď k požehnání". Tyto věci zkrátka odtahovali od pozornosti. Na druhou stranu pasáže o loučení s rodiči či líčení naprostého pekla v lese Gunskirchen, patří k tomu nejlepšímu, co můžeme na toto téma číst. Škoda, že se kniha nese v tomto duchu... Nicméně věřím, že pan Adler jí napsal, tak jak jí napsat chtěl a hlavně tak, jak to cítil. A o to, tu jde především. Závěrem se sluší říct, že v případě, že by čtenář byl židovského vyznání, tak si může v klidu přičíst 1-2 hvězdy navíc, nebo by možná stačilo i jakékoliv jiné vyznání. Tím neříkám, že kniha není pro ateisty, jen je třeba se připravit na poměrně nic neříkající fáze, které mohou odradit. Suma sumárum, ale knihu určitě doporučuji i přes nízké hodnocení, neboť knih na toto téma není nikdy dost.

05.12.2019

Nejsem dvakrát ekonomicky či podnikatelsky založený člověk a tak mě větší část knihy nechávala poměrně chladným. Většinou mám dokonce k podobným dílům averzi a řadím podobně eko-motivační díla rovnou do koše spolu s Ludwigovou prokrastinací či motivačních citátů Jana Plavce. Nicméně musím uznat, že tato kniha je od člověka, který za sebou opravdu něco zanechal a to "něco" je dokonce můj srdcový klub FC Barcelona. Tak mě to nedalo a pustil jsem se do čtení. Ano již od začátku bylo vidět, že nejsem typický koncový zákazník, pro kterého byla kniha napsána. A tak jsem se těšil a vzýval jakékoliv poznatky z fungování samotného klubu. Těch tam není málo, ale přijde mi, že v konkurenci poznatků z podnikatelské sféry byli v menšině. Když tam ale byly, tak to byla paráda. Podrobnosti z angažování Riquelmeho či Ronaldinha byli dechberoucí. Škoda, že nebyl těmto informací dán ještě větší prostor, ale chápu, že se Soriano nechtěl pouštět do přímo podrobných věcí, když k vydání knihy nedostal od klubu požehnání. I tak si ale myslím, že i člověk nepolíbený podnikatelstvím bude touto knihou potěšen. Objevují se tam věci, které člověk jinde nenajde, ať už se jedná o popis přestupových jednání či samotné tvorby a restruktulizace fotbalového kolosu. Je pravda, že zábavnější by pravděpodobně bylo, kdyby knihu psal sportovní ředitel, ale i Sorianův styl si své čtenáře určitě našel.

06.11.2018