DredPitt komentáře u knih
Už se vám někdy stalo, že jste v průběhu četby začali fandit záporákovi? Mě se to stalo u této knížky, kdy mě hlavní űbermensch-agent začal zhruba od poloviny neskutečně srát. Rozbitá mozaika vodítek vedoucích k Saracénovi byla stále neuvěřitelnější a náhodnější stejně jako úprky hlavního kladného hrdiny před pronásledovateli. Překombinované, ztěží uvěřitelné a zbytečně rozsáhlé.
Knihu jsem si dal jako předsevzetí přečíst před navštěvou kina. Ale jsem věrný zastánce prokrastinace, četbu jsem flákal a nakonec byl film v kinech rychleji. Po dočtení jsem na film zvědavý, protože si nejsem jistý tím, že lze Dunu filmově zpracovat (ale to se mylně tradovalo i o Lord of the Rings :)). Kniha naprosto famózní: osudovost, předurčenost, zrada, věrnost, naplnění, atd., atd. Pred očima ctenáře se odehrává antické drama zasazené do daleké budoucnosti, se všemi svými kličkami, které se postupně spojí na konci do ohňostroje vyvrcholení. Herbert dokazal skloubit realné drama, s odkazy v záhlaví k neexistujícím knihám, až po myšlenkové pochody postav a vybudoval tak právem knižní sci-fi fenomén, který dokázal ovlivnit jiné médium - film, protože inspirace Dunou je přímo hmatatelná od Star Wars až k Avatarovi. A co se týče "paralely" k reálnému arabskému světu (džihád, názvosloví, atd.), v rámci světa Duny mi přije celkem logické.
Pardón pane Kingu, ale toto jsem zkousával jen těžko...přitom nosná linie není vůbec k zahození. Proč se autor rozepsal to takových obludnych rozměrů netuším, spíše než dětské (později dospělácké) dobrodružství mi to jako celek připadalo jako černá kronika městečka Derry. S láskou jsem si při čtení vzpomněl na spisovatelovu krátkou povídku Tělo, která byla hutnější než procházka v kanalizačním systému města a výrazně, výrazně kratší. Někdy holt obsah zbytečně přebije formu.
Z nějakého důvodu mě asi nesedl styl vyprávění, několikráte zmiňované a připomínané "kdybych to býval byl věděl, tak to neudělám, po čase omrzelo. Každopádně potenciál autora je příslibem do budoucna.
Trochu mi to stylem vyprávění připomínalo Palahniuka - drzé, přisprostlé, sexistické, občas vtipné, občas hořké, prostě ve vhodně zvolenou dobu může na jeden dlouhý zimní večer, přinést odreagování ... nic víc, nic míň.
Na knihách S.Kinga jsem prožil své post/pubertální mládí. Coby adolescent jsem samozřejmě hltal téméř vše co zavánělo hutnou hororovou atmosférou. Civilnější mód, který nabízí tato kniha, je však neméně napínavý, nepostrádá tajemno a vede člověka k uvažování nad téměř metafyzickými otázkami, co je pravda a dobro ve své podstatě. Ukápnutá slza při četbě finální části je samozřejmostí.