Elizza komentáře u knih

(SPOILER) Mysteriózní thriller plný akce, napětí a nečekaných odhalení. Otázka zní, co jsem tedy četla já, protože nic mysteriózního, akčního ani napínavého to nebylo a nečekaná odhalení mi byla buďto úplně buřt, nebo jsem je očekávala už tak pět stran dozadu.
Hlavní skupina „vědců“ je jedno velké klišé. Single vědkyně vlastníci kočku, mírnou nadváhu a komplexy ze svého vzhledu; obézní Američan-ajťák posedlý počítačovými hrami, filmy a neslušnými poznámkami; sexy archeolog s miliardou dalších zájmů, přes které kupodivu zvládá i nějak pracovat. A pochopitelně zapšklá protivná nevzhledná baba, která projevila tolik záblesků racionálního uvažování, že jsem pojala oprávněné podezření, že se v ansámblu dlouho neohřeje.
Ono obecně jsou ženy v téhle zábavě buďto ošklivé singlistky bez pudu sebezáchovy slintající po mužích, nebo krasavice bez pudu sebezáchovy, slintající po mužích. Oproti tomu muži jsou snad úplně všichni neodolatelní alfasamci, po kterých dámy slintají jako psi, protože sebeúcta už dávno vyšla z módy. (S výjimkou chudáka Walda, který má jako ajťák nárok jenom na nadváhu, pochopitelně.) Dokonce i synek hlavního dua láme dívčí srdíčka a to snad ještě nosí plínky. Pokud se někdo dokáže vdát či oženit po měsíci! známosti, je mi úplně jedno, že ho honí nasraný božstvo po Kypru.
Ač mají být špičkami svých oborů ověšenými vysokoškolskými diplomy, chovají se postavy jako úplní vypatlanci. Poté, co jim ukradnou důkazy přímo pod rukama, nezavolají policii ani bezpečnostní služby, ale utečou na tajno někam na periferii a strašně se diví, že jim na dveře klepe policie. A místo toho, aby se pokusili situaci rozumně vysvětlit, málem sami sebe odkráglují, skoro zabijí policistu, vloupají se do cizího bytu a ukradnou cizí majetek. A madam pak ještě fňuká, že na ni stříleli jako na zločince! Well, co takhle nezdrhat, jako zločinec?
Pro klid v duši jsem si to dokonce vyhledala:Thriller je žánr, který má vyvolat v divákovi silné emoce a strach o osud hlavního hrdiny. No, někde se asi stala nějaká chybička, protože jediná emoce byla nuda proložená vztekem, že mě autor považuje za dementa (ještě zmíním) a o osud hlavních hrdinů jsem se nebála vůbec. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych smrt hlavní postavy přivítala s nadšením. No, to bude asi to mystérium. Jiné tam totiž není. Emily na začátku napochoduje, oznámí svoji teorii a zbytek času ji ti šašci jenom potvrzují a od původní teorie se snad vůbec neodchýlí. Největším tajemstvím tak po celou dobu je, kdo hlídá Emilinu kočku a z jakého důvodu tam je vlastně Waldo, protože nemá nikde sebemenší význam, kromě toho, že hraje roli vysmívaného idiota.
Stylistická stránka taky stojí za to. Vyjadřování je velmi naivní, jako by to psal student střední školy. Často jsem zakopávala o velmi neobratné stylizace a u scén, které měly být nejspíš dramatické, jsem se řezala smíchy.
Během četby jsem měla čím dál větší pocit, že autor považuje své čtenáře za dementy, protože má potřebu vysvětlovat, co je Fort Knox, cepín, nebo kde leží Kypr. Dokonce vám i oznámí, o čem pojednává píseň Losing my religion, kdybyste náhodou byli úplní pitomci neznalí jazyků ani googlu. Text je prošpikovaný informacemi, které jsou naprosto ale naprosto irelevantní, nikam nevedou a vést nemůžou. Třeba pořadí v jakém skupina seděla u stolu. Nebo co měli k snídani. Pro pořádek, bylo to kafe, džus, mléko, paštika, pečivo, muffiny, máslo a vajíčka. Fakt by se zhroutil vesmír, kdyby snídali kafe a toust? Anebo by nesnídali nic?
Za zmínku stojí i autistické vyjmenovávání jakou značku a typ má která zbraň, které auto, jaké je rozpětí křídel letadla, jaká je rozloha Kypru, kdo má jaký pokoj. Místy to vyloženě vypadá, že to autor opsal odněkud z příručky, případně z průvodce, protože se dozvídáme i přesnou adresu obědové taverny, v níž se nestane doslova vůbec nic. Nic tak nevyšponuje nervy, jako vyjmenovávání parametrů budov a počtu obyvatel jednotlivých zemí, že? Z toho napětí a mystéria přímo tečou.
A když se překoušete přes tohle, dostanete moudra, typu: „jako tygr číhající na gazelu.“ (Asi hodně zásadový tygr, když si zašel pro sváču na vedlejší kontinent.) Nebo setkání vedlejšího dua se žralokem během cesty na ostrov. Proč to tam je? Čím jsou zrovna ti dva tak speciální, že se na ně do Nového Skotska přišel podívat tropický žralok? A pak tu také máme mimozemšťana, který vystupuje na internetu pod nickem ALIEN 2122 (naprosto geniální, smála jsem se ještě dlouho) a vysokoškolskou profesorku, která si bez dovolení zazálohuje materiály z přísně tajného projektu cizí země, který si chrání heslem tony2000. To už tam rovnou mohla napsat číselnou řadu. A pak pod toutéž přezdívkou vystupuje ve veřejném chatu. Největším překvapením je tudíž fakt, že se do oněch materiálů nikdo nenaboural, protože s tímhle zabezpečením bych to očekávala.
A zmiňme ještě tvrzení, že člověk využívá jen 10% mozku, což je naprosto absurdní mýtus. Tedy, že 10% mozku používají zdejší ženské postavy, tomu bych i věřila, protože jinak by kniha končila ve čtvrtině, ale běžný člověk využívá veškerou svou kapacitu.
No, úmrtí bylo zdárně oslaveno, můžu si jít přečíst něco, kde postavy alespoň uvažují.

Zaklínačka zastydlá v pozdní pubertě postižená těžkou formou sarkasmu se mi trefila do vkusu naprosto přesně. Text je čtivý, vtipný a dobře odsýpá, problémem je ale samotná zápletka, která se během pár kapitol úplně zbortí a nečíst to na jeden zátah, asi bych vůbec netušila, o čem je řeč. Námět sám o sobě je už značně provařený, ale budiž, může být. I ohraný koncept může bavit. Jenže skutečné řešení problému je zoufale krátké, což je na pouhých 200 stranách dost na pováženou. Volha má v zásadě dva úkoly. Zpacifikovat lidožravého chlupáče a napsat zápočtovou práci. Většinu času ovšem courá po okolí s králem upírů a pro splnění prvního a zásadnějšího úkolu udělá pouze to, že si nechá opravit meč. Zápočtové práci se věnuje víc a poctivě se pokusí zavraždit své hostitele v zájmu vědy, ale kvůli tomu přece člověk nečte knihu o lovu nestvůry. Ta se objeví až v závěru a pro Volhu si musí vyloženě dojít, jinak by zaklínačka asi výletovala do skonání světa. Suma sumárum, zásadní události by se vešly do pár stránek. Až si říkám, jestli by nebylo lepší být to obráceně, kdyby primárním cílem bylo dosažení zápočtu a "chlupáč" se jen připletl, protože tak nějak by míra hrdinčiny aktivity odpovídala.
Ale jelikož jsem se bavila a Volha, na rozdíl od hrdinů knihy, která mi přišla do ruky potom, nebyla úplně blbá, nechám to na 3 hvězdičky.

08.08.2024

Jak zhodnotit Ritmatika? No... blbě. Už klasický problém je absence navazujícího dílu. Kniha sama o sobě sice obstojí, ale systém magie se opravdu jen škrábne po povrchu. Joel to chce pochopit a já taky, sakrauž!
Kniha se dobře čte, postavy jsou fajn, magie je zajímavá, alternativní svět skvělý a celé to pěkně odsýpá... Ale je to Sanderson. Lokality jsou všeho všudy dvě, postav asi deset a až na jedinou výjimku nemají žádný závažnější problém a hlavního záporáka znáte od momentu, kdy vejde do dveří. To se s Elantris, nebo Archivem, kde jsou postav desítky, všechno se tam sype, problémy se valí ze všech stran a postavy se pohybují na celé škále šedi, prostě nedá srovnávat.
Je to fajn kniha, ale spíš pro mladší publikum, nebo jako vstupní bod do Sandersnova světa. Případně oddechovka na volné odpoledne.
Takže suma sumárum: zklamaná nejsem, ale euforie se taky úplně nekonala :)

1 25.05.2024

(SPOILER) Někomu hoří kůň, někomu mozek.
Když zapálený fantazák vezme do ruky knihu, v níž je láska, intriky, staří bohové a mystika, co by se mohlo pokazit? Inu… skoro všechno.
Už na první stránce člověka uhodí do ksichtu květnatý jazyk, který autorky dohnaly do vskutku úctyhodné podoby. To smekám. Pravdou ovšem je, že se mi nezačítalo úplně dobře a trhalo půl knihy, než jsem si zvykla. Popisy krajiny a měst sice byly působivé, ale vcelku zbytečné a mnohdy přímo bránily tomu si danou lokaci představit. Kromě rozkvetlého jazyka českého vypouští postavy z úst i slova svého jazyka, ať už je to katalánština, baskitština, nebo něco úplně jiného, která dodávají trochu té autenticity, byť narušují plynulost četby. Problém je v tom, že kniha sice má na konci slovník, ale v něm najdeme jenom část slov psaných kurzívou. Listování na konec a hledání slov může lehce vyrušovat, ovšem neustálé hledání něčeho, co ve slovníku není naopak silně vytáčí. Je pěkné, že vím, jak se katalánsky řekne "do pr*ele", ale to už jsem jednak věděla a druhak zase nevím, co znamenalo dalších padesát výrazů.
Problém představují i jména postav, kterých je hodně. Jakože fakt hodně a všechna jsou pochopitelně cizí. Zejména u muslimských postav si člověk nikdy není jistý, jak se to jméno vůbec čte a mnohdy ani kdo to je, protože všichni neustále mluví a zmiňují další a další lidi a jména, do toho si přidejte různé příbuznosti různých vládců, jejich manželky, sestry, otce, matky… a najednou si gratulujete, že si vůbec pamatujete jména ústřední dvojice. Jinými slovy, je v tom hrozný brajgl.
Ale i když se alespoň základně zorientujete, nemáte vyhráno. Zaručeně nejlepší postavou je sám záporák Spin de mul, jehož motivace sice ztratila smysl před půl tisíciletím, ale stále je to alespoň trochu konzistentní osoba, která má ve středověkém Španělsku skutečně široké pole působnosti. V celé té kumpanii, kterou je Hořící kůň zalidněn, je totiž přesně jeden člověk, který usoudí, že paktování s démonem není úplně dobrý nápad. Všichni ostatní si to možná myslí taky, ale je jim to jedno.
Samostatnou kapitolou je pak ústřední duo. Pokud jste si v dobách povinné četby klepali na čelo, jak rychle se do sebe zamilovali Romeo a Julie, tak od těhle telat ruce pryč. Brisca se totiž do svého milého zamiluje nejen na první pohled, ale dokonce mu v té chvíli ani nevidí do obličeje. I přesto spolu stráví jen hodin, protože se ihned musí rozdělit a Briscu začne stalkovat démon… což se vůbec nemuselo stát, kdyby milá Brisca uměla držet pusu. Celou knihu tak sledujeme Briscu, Iranzua a několik dalších postav, které křižují Španělsko sem a tam a nějakým záhadným způsobem na sebe natrefují, přičemž se člověk může jen dohadovat, kde kdo zrovna je. K dispozici sice máme mapu celého poloostrova, ale je nám k ničemu, protože v ní chybí většina výchozích bodů a jakýkoli náznak členitosti terénu, nebo nedejbože cesty.
Příběh se ze začátku (nebo se mi to jen zdálo vzhledem k zdlouhavému začítání?) celkem vleče. Některé části by tam klidně vůbec nemusely být a nestalo by se vůbec nic, stejně tak i některé vedlejší postavy, o nichž člověk stejně brzo zapomene, že už by je měl znát. Ústřední duo je celou dobu spíš smýkáno sem a tam, než že by někam směřovalo, především tedy Brisca. Jelikož se pod Pyrenejemi několik desítek malých státečků mydlí hlava nehlava, je smrt na každém rohu a upřímně… dost nudí. Nepřekvapí nejen kvůli tomu, že jsou mnohé smrti za asistence čtenáře dávno rozplánované, ale také proto, že se stále opakuje stejný scénář. Je ta postava z nějakého důvodu sympatická? Do pár stránek je kaput! A tak pořád dokola. Kdo všechno z těch desítek lidí přežil celý děj bez vážnější úhony? Hrom? Všichni ostatní přišli o život, nebo alespoň o pár tělesných součástí a pro pořádek, jednu ztrátu tělesné součásti jsem dané postavě už i přála, protože mě štval a vyloženě mě urazilo, že k ní nakonec nedošlo.
Iranzu má být prý prokletý – to proto ta jeho smůla- potíž je v tom, že Iranzu při své smůle přežívá úplně, ale úplně všechno. Bitvy, atentáty, stakilometrové pochody, umrznutí… dokonce i „ztrátě tělesné součásti“ se dokáže absolutně nepochopitelným způsobem vyhnout. Tak jakápak smůla?
A pak je konec. Po desítkách stran, kde se rozepisovalo kde co, se nám závěr smrskává na pár stránek, z nichž velká část slouží jako obhajoba záporáka. Epické vyvrcholení příběhu obnáší Iranzua a Briscu, kteří jdou na jisté místo, na němž vlastně sami nevědí, co na něm mají udělat. Zde potkávají záporáka a Brisca po desítkách stran fňukání nad svojí marnou láskou… udělá rozhodnutí, k němuž ji absolutně nikdo nevyzýval a nikdo ani nenaznačil, že je to jedna z možností. Navíc se ani nedovíme, jestli v tom vůbec byl nějaký smysl a čemu to pomohlo. Sám Iranzu tomuto šokujícímu obratu prostě přihlíží a neřekne ni popel. Prostě proč.
Za zmínku stojí ještě epilog, který řadím k těm suverénně nejhorším, co jsem kdy viděla.

1 02.09.2022

(SPOILER) Jak to shrnout... zatímco od jedničky jsem se vyloženě nemohla odtrhnout, tady už to problém nebyl. Sanderson dokáže vyloženě každý svět zalidnit plejádou bytostí, které prostě musíte milovat... ale zatímco dříve se na čtyřech stech stran sváděl boj se systémem a politikou, tady se skáče po šutrech. Akce ubylo, za to přibylo filozofie, ať už v podání pubertou procházejícího M-bota, nebo luštění pátračské historie. Mimochodem, budu si muset dát repete, protože mi ten brajgl kolem pátračů pořád nedává úplně smysl.
Jak mi ve dvojce chyběly staré postavy, tak tady to zůstává, jenom se přidávají i ty z dvojky(krom jednoho velice otravného kraba). A i když ty nové rozhodně neurazí... Krychle je prostě Krychle. Hodně prostoru je, pochopitelně, věnováno věcem kolem cytoniky, která se začíná maličko hodně komplikovat a přiznám se dobrovolně, že jsem kolikrát neměla šajn, co se tak právě děje.
Konec mě vyloženě zklamal. Nedozvěděla jsem se v podstatě nic, akorát se vyrojil další bambilion otázek. Neříkám, zodpovězených otázek bylo v průběhu celého dílu celkem dost, ale zase se vyrojilo x dalších, které do vydání dalšího dílu stejně zapomenu. Nemožnost navázat něčím dalším tu vyloženě chybí.
Asi jsem příliš jednoduchá, ale víc mi vyhovovaly doby, kdy se nepřítel zneškodňoval zmáčknutím čudlíku, ne pětistránkovou filozofickou úvahou.
3,5*

2 08.08.2022

(SPOILER) Miluju sci-fi, miluju komplexní světy, miluju mimozemské rasy. Trochu mě mrzelo, že druhý díl v podstatě zapomíná na postavy z jedničky, které do děje zasahují minimálně, ale zase je nahrazuje kupou nových a zajímavých bytostí. Všechny ty vesmířanské reálie, kultury, zvyky...ááá, moje krevní skupina. Miluju to.
Jediné, co i zaryté fanynce obrátilo oči o devadesát stupňů, byla až bolestivá repetetivnost, respektive neschopnost hlavní hrdinky pochopit, že její sociální instinkty stojí za houby. Že někoho špatně odhadneš jednou... to se může stát. Ale za jeden rok to stihnout hned třikrát, to už je i na mě kapku moc.

1 08.08.2022

(SPOILER) Miluju ten pocit, když se během četby mění pocit "to je ale volovina nelogická" v " Jo takhle to je!" Prostě když se vyhlazují logické lapsy. Za to prominu i oblíbené klišé, že je hlavní hrdinka pomalu trpaslík.
Nalijme si čistého vína, Spensa je v začátcích v podstatě chodící nádrž pasivní agrese, koncentrovaného vzteku a nutkavé potřeby kompenzovat svou malou výšku i pověst výše zmíněným. Trochu mi připomínala Katniss. Trochu. V průběhu knihy se z ní, vlivem prostředí a toho, že nemá za kolegy úplné pitomce, mění v úplně jinou osobu. Co si budeme vykládat, kontakt s realitou (rozumějte, s paní s kosou) prostě člověka změní. Lidsky řečeno: Spensa je Super.
Byť nejsem technický typ, užila jsem si knihu na sto procent, co na tom, že si pořád nedokážu správně vizualizovat, jak asi vypadá světelné kopí.
Jediné, co mi vadilo, bylo rozmístění ilustrací, respektive technických nákresů, které se v knize zpětně neskutečně blbě vyhledávají. A první a poslední zase shazuje ražba obálky. Jednou taky překladateli ujel enter, zmizela tečka a začal překládat to, co dřív nepřekládal. Ale jinak dobrý.
Miluju hvězdné stíhačky, nehorázně žeru Spensu, Jorgena, Krychli a ten zbytek co buď přežil nebo ne, nutně potřebuju Hrůzoslimáka Ničitele a strašně ráda bych poznala člověka, co si dobrovolně začne říkat Pláštěnka, Zvýrazňovač, nebo Nos.
Jenom ten arzenál nadávek by to - možná - chtělo kapku rozšířit :)

1 01.05.2022

Neberte si to k maturitě. Fakt ne. Radím vám dobře. S Karlem Havlíčkem je sranda, ale nic moc z toho nevykoumáte.

2 21.04.2022

(SPOILER) Já vám nevím... zlý to nebylo, ale že bych z toho zrovna skákala nadšením do stropu...
Vůbec mi nesedl styl. Obzvlášť na začátku, než jsem si zvykla, jsem měla místy pocit, že čtu technickou příručku. "Miranda zaujímající tázavý postoj" byla buďto předčasně ve středním věku, nebo se prostě nechovala na čtrnáct.
Konec byl pěkný, ale přišlo mi to tak nějak moc snadné. Teda, já bych na místě nikoho z nich být nechtěla, to zas ne, ale přece jen se mohlo vyskytnout alespoň něco. Já nevím, alespoň ty dva chudáci, které tam přepadli, to mohli alespoň ohlásit policii, ne?

21.04.2022

(SPOILER) Přečetla jsem jen jednou, repete těsně před maturitou jsem vzdala, protože jsem v mezeře stihla tak nějak dospět do bodu, kdy už se nasměju každé pitomosti.
Vzhledem k přecitlivělosti dnešní doby nedávám téhle věci moc velké šance. Neustálé ponižování mladé ženy za to, že tak nějak odmítá být poslušnou slepicí a její transformace v slepici díky pochybnému muži, kterému jde jen o její peníze? To už dnes v jistých částech světa asi moc šancí nemá.
Co si budem vykládat, stát se tohle v dnešní době, polovina ansáblu vyfasuje podmínku za podvod, případně domácí násilí.

3 30.07.2021

(SPOILER) Neříkám, že je to špatné, jen se člověk musí přenést přes fakt, že je Juliině matce plus mínus šetadvacet.
Jak to tak decentně říct. Klasický příběh, kterak se osmnáctiletý kluk zamiloval do třináctileté holky, vzali se a spáchali sebevraždu. To celé v řádu dvou dnů, přičemž jako vedlejší efekt vychcípala polovina města. Takže... romantika?

6 22.07.2021

Jako malé se mi to docela líbilo, i když nutno podotknout, že jazyková stránka věci rozhodně neodpovídala devítiletým dětem.
Teď z odstupem let a trochou rozumu navíc, mi nezbývá, než říct...:kdo sakra vymyslel, že takhle ta anotace vypadá OK? Všiml si někdo, že tam má úplně zybtečný odstavec, který je navíc na špatném místě?

16.07.2021

Dobře... dočetla jsem to. Už je to snad deset let a nikdy jsem se k tomu nevrátila. Po těch letech si pamatuju především na krajně podivné rychlovztahy a především naprosto příšerný jazyk, který ani v nejmenším nepřipomínal něco, co se honí v hlavě dvanáctileté holky. Příběh byl zajímavý, ovšem forma přímo vyzývala k tomu, se na to vykašlat.
Tři hvězdy jen za to, že je to jedna z mála knih téhle autorky, ze které neřve photoshopová funkce oříznout, na padesát metrů.

16.07.2021

Kdysi dávno nám to pouštěli ve školce. Ještě na kazetě, takže se to muselo nejdřív přetočit a učitelka to stopla přesně na scéně se slimáky. Žádné vysvětlení, žádný kontext, jenom slimáci. Odbourání tohohle dětského traumatu trochu trvalo :D

6 09.02.2021

První díl mě příliš nechytl, to uznávám. Bylo to tenkrát takové to dobrý, bavila jsem se, ale proč s tím všichni tolik nadělají, to nechápu. I když na vině bude asi i to, že jsem nečetla souvisle. Každou chvíli totiž vypadla nějaká ta stránka a když foukalo, musela jsem je nahánět po okolí. Knihy z knihovny jsou holt trochu saláty, no.

5 09.02.2021

Poseroutka mě nijak neohromuje už pár let, vlastně to čtu spíš ze zvědavosti, co si autor zase vymyslí. No, nic moc. Dost okaté vaření z vody. Situace, které už dávno nejsou vtipné, protože jsou otáčené už asi popáté
Upřímně? Neznámá tetička/strýček o jehož/její existenci nikdo neví do chvíle, kdy někomu odkáže peníze, to už je hrozné klišé. Konec přehnaný, tentokrát už úplně neuvěřitelný. Prostě už jsem moc stará. Víc než dvanáct let a víc, než tři mozkové buňky jsou jasnou překážkou v tom, si tuhle knihu užít.

15.12.2020

Tenhle díl byl slabší. Že je to všechno psané podle téhož mustru je jasné asi každému, kdo umí číst. Ono co čekat, úkol je jasný, trochu ty malé negramoty vzdělat v oblasti historie, k čemuž forma dostačuje. Scénář je stejný. Návštěva školy/hádka s rodiči- vytažení atlasu- kulturní šok- trocha klidného života - objevení problému - řešení problému - návrat - zápis do deníčku.
Potíž je v tom, že někdy "trocha klidného života" zaplácne polovinu knihy a samotná zápletka se musí vtěsnat do dvou kapitol.
Navíc čím dál častěji (to je ve všech knihách) mám chuť Báře jednu vlepit. Jasně, je to dvanáctiletá holka, ale i na ten věk se mi zdá až moc připitomělá. Vím, že v minulosti nestárne, ale na to, že už prožila v minulosti nejmíň tři roky je prostě moc dětská. Nějaký duševní vývoj by nebyl?
Nejsem si jistá odkdy, ale Bářiny zápisky do deníku už ani nečtu. I když se v celé knize daří maskovat, že má holka v hlavě vymeteno, konec ji vždy prozradí.

3 01.12.2020

(SPOILER) Harryho Pottera mám ráda, ale toto fakt ne. Pokračování po dvaceti letech obvykle příliš nemusím, což tady taky nepomohlo. Forma scénáře mi nevadila, ale nadšením jsem z toho taky neskákala.
Jenže je to prostě základ divadelní hry, k čemuž se váže i pořádný kus strohosti. Atmosféru Bradavic z toho tedy nevytřískáte, ani kdybyste se snažili sebevíc. Celé to zavání jen rýžováním peněz na fanoušcích, čemuž napomáhá i fakt, že se cena téhle srandy pohybuje mezi čtyřmi a pěti stovkami. Je tedy srovnatelná s Fénixovým řádem, který má dvakrát tolik stran, navíc plných textu, ne mezer proložených promluvami.
Kde forma ztrácí, obsah nejen nepomáhá, ale přímo zabíjí.
Cestování časem je složité téma, jako broušené sklo, se kterým se musí nakládat opatrně, jinak praskne a rozsype se. Co bych vám povídala, obracení času je i v původní sérii z hodně tenkého skla. Což ovšem vůbec nebránilo tomu, ho pěkně nakopnout a hezky začerstva hodit do mixéru.
Díky formě byla kniha vlastně neskutečně krátká, vůbec tam nebyl prostor pro jakoukoli pořádnou scénu. Hodně se skákalo sem a tam. Některé postavy jako by navazovaly na to, kde se skončilo, protože těch dvacet let není dost na jakýkoli osobnostní vývoj. Postavy byly z velké části recyklát, mnohdy dost nesympaticky využitý, viz čarodějka z vlaku, která tam očividně byla jen proto, aby mohlo padnout jisté jméno.
Harry, který nikdy nebyl ničí nejoblíbenější postavou, je kompletně zazděn tím, že je jako otec naprosto otřesný. Jeho mladší syn zdědil inteligenci asi po rychlovarné konvici, nebo co, protože jinak to snad není možné. Zápletka se odvíjí od toho, že Albus dělá věci tátovi navzdory a to, jestli jeho činy dávají trochu smyslu, ho nezajímá. Celé je to vlastně o tom, že se berou celkem náhodné pasáže z původní série a brutálně se ohýbají pro potřebu této knihy. Důsledky činů současně minulých jsou řešeny jen velmi povrchně a všechny jsou do původních událostí nacpané na sílu.
Přičteme-li ještě realizaci druhé nejhorší Potterské fanfikce, jaká vůbec existuje, nelze než udělit jednu hvězdičku z milosti

11 30.11.2020

Opět paráda. Báru by měl atlas do těchto časů posílat častěji, třeba by se jednou konečně chytla. Je ale pravda, že taková tragédie, jako v případě Terezína, to nebyla.

27.11.2020

Otázka týdne: proč chce ta holka pořád někoho varovat? To sakra nechápe, že se do minulosti zasahovat nemá?
Na což volně navazuje otázka: proč je ta holka blbá jako podštok? Holka, která na svoji neznalost dějin naráží v podstatě ob den by možná mohla počítat s tím, že je něco krapet jinak.

1 18.11.2020