Elvenka komentáře u knih

Je to jako kousek života, sevřený mezi dvěma deskami, který vás nejprve lehce pohladí a pak vás, nečekaně a bez varování, udeří s takovou silou, že máte chuť si dát chvíli pauzu. Jenže nejde se odtrhnout! Mornštajnová zvolila jazyk tak strohý a věcný, až vám příběh připadá skoro jako dokument, a právě tím se dostane pod kůži víc než kterékoliv drama plné květnatých slov.

Příběh začíná nevinně – osudem malé Miry, která se po rodinné tragédii dostává do péče své podivínské, zamlklé tety Hany. Hana je tajemná jako zamčená truhla. Má divné zvyky, mluví jen málo a žije obklopena vlastními démony, o kterých nikdo nic neví. Ale jakmile se začnou odhalovat střípky její minulosti, máte pocit, jako by vás autorka zavedla do temného labyrintu, kde vás každá další stránka vtáhne o kousek hlouběji.

Mornštajnová totiž umí mistrně budovat napětí, aniž by použila jedinou špetku okázalosti. Její styl psaní je přesný, cílevědomý – každé slovo má své místo, každý odstavec vás vede přesně tam, kde máte být. A než se nadějete, ocitáte se v tragických událostech druhé světové války, v prostředí plném ztráty, bolesti a ticha, které vás tíží a zároveň fascinuje. Postava Hany, s jejím mlčením, tajemstvím a těžkým osudem, se stává jakousi temnou ikonou – něčím, co vás nutí stále se vracet, ačkoliv víte, že vás to bude bolet.

Kromě samotného příběhu však Hana nabízí i hluboký pohled na vinu a vykoupení, odpuštění a mezilidské vztahy, které jsou složité a křehké jako pavučina. Mornštajnová pracuje s motivem traumatu a viny tak mistrovsky, že ani nevíte, kdy přesně začínáte cítit lítost i pro Hanu samotnou. Jak postupně chápete, co všechno ji formovalo, co všechno prožila a ztratila, nacházíte v jejím tichu i vlastní otázky a odpovědi, které ve vás rezonují.

A pak tu je vypravěčský dar autorky, díky kterému město, kde se příběh odehrává, ožívá jako kulisa plná detailů, vzpomínek a smutku. Mornštajnová zobrazuje život v malé komunitě s takovou přesností, že máte pocit, že znáte všechny obyvatele osobně. Je to příběh o obyčejném, ale přitom neskutečně silném místě, kde se lidé milují, zrazují, odpouštějí i zapomínají – a právě v tom tkví ta největší síla Hany.

Hana je kniha, která vám nedá spát. Nutí vás přemýšlet o tom, jaké břemeno nese každý člověk a jak se s ním vyrovnává, jestli vůbec. Je to příběh, který s vámi zůstane, protože každý z nás zná někoho jako Hana – člověka s tajemstvím, který k nám přes všechny své tiché zdi promlouvá víc, než si kdy uvědomujeme.

Pokud hledáte knihu, která vám dá víc než jen chvilkové napětí a která se vryje hluboko pod povrch, Hana je tou pravou. Nenechte se zmást zdánlivou jednoduchostí příběhu – je to kniha, která vám daruje mnoho vrstev, z nichž každá čeká, až ji objevíte.

23 05.11.2024

Tento román Zdeňka Jirotky je prostě poklad české literatury, a kdo si to ještě neuvědomil, pravděpodobně potřebuje jemný šťouchanec od Saturninova deštníku. Tohle totiž není jen obyčejná kniha. Je to kniha, která je jako rohlík namazaný sarkasmem a obložený pořádnou porcí suchého humoru. Výsledek? Lahůdka, u které se budete smát nahlas a zároveň přemýšlet o tom, jak jste si kdy mohli číst něco méně zábavného.

Saturnin, hlavní postava a sloužící bez zábran, vás okouzlí svou totální oddaností chaosu a rafinovaným plánům, které by klidně mohly být studovány na univerzitách jako dokonalý příklad životního nadhledu a odhodlané anarchie. Saturnin dokáže z obyčejného dne v pražském bytě udělat dobrodružství na celý život. Jeho majitel, tak trochu nejistý vypravěč příběhu, se nejednou probouzí do nové situace, kterou mu Saturnin nachystal – a čtenář s ním! Chvíli se jede na ryby, pak se zničehonic ocitnete v horách, kde se vám vaří zmrzlá káva, a nakonec se tady ještě probudí dávný sen o bitvě se zlem – tedy vlastně o souboji s přehnanou civilizovaností a nudou.

Jedním z vrcholů knihy je nepochybně tetička Kateřina, která je personifikací všech životních "dobrých rad". Tahle tetička je připomínka, že vždycky se najde někdo, kdo má na všechno "správný názor" – i kdyby zrovna plaval proti proudu logiky a zdravého rozumu. Její filozofické průpovídky o tom, co „život přináší“, jsou proslulé a její temperament, doplněný Saturninovými zákeřnými nápady, vás přivede k myšlenkám o tom, jaké by to bylo mít takovou tetu doma – a zároveň se z toho radostně oklepete.

Kniha Saturnin přináší humor, který je jemný jako peříčko a zároveň trefný jako dobře mířený úder. Jirotkův jazykový styl je prostě čirá radost. Popisy situací, kde Saturnin s ledovým klidem manipuluje světem, aby dosáhl svých bizarních cílů, jsou tak brilantně napsané, že je skoro nemožné nezastavit se a nevydechnout: "Páni, to je paráda." Příběh neuvěřitelně plyne a jako čtenář cítíte, že vás Jirotka vede tímto světem s dokonalou jistotou a spoustou humoru. A o filozofických otázkách života se Saturnin vyjadřuje s takovým přehledem, že by i Sokrates zůstal s ústy dokořán.

A co závěr? Bez spoilerů, samozřejmě, ale připravte se na to, že kniha vás nechá s pocitem, že chcete přehodnotit své každodenní přístupy k životu. Saturnin je vlastně taková malá učebnice radosti a odvahy, protože vám připomíná, že život je mnohem krásnější a zábavnější, když mu občas hodíte klacek pod nohy.

Takže, pokud máte rádi humor, který je chytrý, pokud si libujete v absurdu a pokud jste přesvědčeni, že život by měl být dobrodružství plné smíchu, chaosu a šálku silné kávy, Saturnin vás nenechá chladnými. Rozesměje vás, pobaví a navíc vás naučí, že s dostatkem fantazie, humorem a jedním geniálním sluhou, se dá zázračně změnit každodenní šeď na příběh plný kouzla a humoru.

17 06.11.2024

Tohle není kniha, to je přímo duchovní výprava, krásně zabalená do pár desítek stránek a ilustrovaná dětsky jemnou rukou samotného Saint-Exupéryho. Když ji čtete poprvé, možná vás dojme, ale když ji čtete podruhé nebo potřetí, pronikne vám přímo do duše a usadí se tam, jako byste si konečně připnuli svůj vlastní létající klobouk.

Na první pohled vypadá tahle kniha skoro nevinně – příběh o malém chlapci, který bydlí na pidiplanetě, kde pravidelně okopává baobaby a stará se o křehkou, ale tvrdohlavou růži. Ale věřte mi, Malý princ není žádné pohádkové čtení před spaním. Je to hluboká meditace nad životem, která vás nutí přemýšlet, a to nejen o baobabech! Saint-Exupéry používá svého prince jako průvodce mezi dětským světem, kde všechno dává smysl, a světem dospělých, kde se vše dělí na užitečné a neužitečné – což, jak zjistíte, je naprostá hloupost.

Kdo by si pomyslel, že jednoduchý příběh o chlapci, který cestuje z jedné pidiplanety na druhou a potkává různé podivíny (krále, domýšlivce, pijáka, obchodníka a další), odhalí tolik pravd o lidech a životě? Každá planeta je malým světem, kde si Saint-Exupéry dělá legraci z lidských slabostí. Král, který chce vládnout všem, i když nemá komu; domýšlivec, který touží po obdivu, a obchodník, který celý den počítá hvězdy, aniž by věděl, proč. Na každé stránce si říkáte: "Tohle je přesně jako v životě!" A hned poté: "Ale jak je možné, že jsme na to zapomněli?"

A pak přijde scéna s liškou. Och, ta nádherná liška! Se svým prostým, a přitom geniálním poselstvím o krocích k přátelství a vzájemnému ochočení. Liška přináší jedno z nejkrásnějších ponaučení v literatuře: „Stáváš se navždy odpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ Je to věta, která se vám vryje do srdce, stejně jako ta nezapomenutelná pravda o růži, kterou má princ rád – totiž že je jedinečná, protože je jeho. A v tu chvíli se vám začne v hlavě skládat obraz toho, co v životě skutečně má cenu.

Kniha je také plná vtipných a poetických ilustrací samotného autora, které by možná na první pohled zvládlo i dítě. Jenže tyhle "dětské čmáranice" k příběhu neodmyslitelně patří – zobrazení ovečky, klobouku (nebo hada se slonem?) či samotného Malého prince je stejně prosté a hluboké jako kniha sama. Je to kouzelná hra s vnímáním, která dospělým připomíná, že krása a moudrost nemusí být vůbec složité – stačí mít oči otevřené.

Jestli si z Malého prince odnesete jedno ponaučení, pak je to pravděpodobně to, že „správně vidíme jen srdcem; to hlavní je očím neviditelné.“ Zní to jako klišé? Možná, ale z úst Malého prince a jeho lišky to působí jako ta nejčistší a nejpravdivější věta na světě. Připomíná nám, že život není jen o hromadění věcí nebo výpočtech, ale o vzpomínkách, které si vytvoříme s těmi, koho milujeme.

Malý princ je kniha, kterou by měl každý číst alespoň jednou za život (a nejlépe několikrát!). Je to pohádka pro děti, která nutí dospělé, aby se znovu podívali na svět dětskýma očima. A možná po přečtení zjistíte, že v sobě máte kousek malého prince – a že až příště uvidíte na obloze hvězdu, budete vnímat víc než jen vzdálenou kouli plnou plynu.

15 05.11.2024

Umberto Eco, ten tajemný mistr literatury, se svým Jménem růže rozepjal křížence mezi středověkou kronikou, brilantní detektivkou a intelektuálním románem, který by si mělo vychutnat každé bystré oko a zvědavá mysl. Kniha začíná jako historický výlet do světa 14. století, ale než se nadějete, už jste vhozeni do víru záhad a intrik, kde vás čekají tajné chodby, zakódované nápisy, mniši, kteří nejsou tím, čím se zdají být, a v neposlední řadě i vraždy, které vám zatraceně zamotají hlavu.

Co je na Jménu růže jedinečné? No především Eco s bravurou míchá intelektuální diskuse s temnotou lidských duší. Našeho milého františkánského mnicha Viléma z Baskervillu – mimochodem postavu inspirovanou Sherlockem Holmesem, což je už samo o sobě lahůdka – provází mladý novic Adso, a díky této dvojici se vydáme na detektivní výpravu plnou strhujících záhad. A věřte, že Vilém je mozkem, jaký jen tak někde nenajdete – cynický, bystrý, občas lehce pobavený absurditou světa kolem sebe a vždy připravený šťourat tam, kam se jiní neodváží.

Celý příběh se odehrává v klášteře, který skrývá rozsáhlou knihovnu – doslova labyrint plný vzácných rukopisů, kde každé zatočení může znamenat ztrátu orientace, ale i možnost odhalit klíč ke všem záhadám. Kniha vás zavalí detaily, které vás vtáhnou do každé klenby, každého chladného kamenného koutu kláštera, kde vám běhá mráz po zádech. A než se nadějete, přistihnete se, jak s Vilémem i Adsem nasáváte vůni starých rukopisů, šuškáte si o zakázaných knihách a kradmo sledujete mnichy, kteří se chovají, no… přinejmenším podezřele.

Eco je v psaní tak důkladný a pedantní, že jeho svět působí neuvěřitelně reálně. Jazyk je bohatý, plný latinských frází, biblických odkazů a filozofických myšlenek – jako by vám naservíroval literární hostinu, kde každé sousto musíte přežvýkat, abyste ocenili jeho plnou chuť. Ano, je to výzva, ale to je na tom právě to kouzlo. Eco vás nenechá se flákat – musíte být bdělí, přemýšlet, zapojit se, ale odměnou je příběh, který vás nepustí a donutí přemýšlet nad tím, kde končí pravda a začíná manipulace.

Jméno růže je nejen příběh o vraždách, ale také o tom, jak si středověký svět pohrával s pravdou, jak se lidé ve jménu víry báli poznání a jak mocná může být vášeň pro knihy. Eco zde zkoumá temné uličky lidské mysli, která touží po pravdě, i když se jí bojí, a ukazuje nám, jak snadno se může stát obětí těch, kdo si tuhle „pravdu“ přivlastnili.

A pokud se bojíte, že se v labyrintu filozofie a středověkého světa ztratíte, nemusíte mít strach – Eco vás mistrně provází a jako zkušený hostitel vám podává ruku, abyste se nikdy necítili úplně ztraceni. Ano, občas se možná zamotáte, ale právě tohle zmatení je krásnou součástí zážitku. A když dospějete na konec, když se vám všechno spojí v jeden neuvěřitelný obraz, máte pocit, že jste byli svědky něčeho, co se nestane každý den.

Jméno růže je kniha, která nabízí mnohem víc než jen příběh – je to literární dobrodružství, intelektuální výzva a poklad, který na vás čeká, abyste ho objevili. Tato kniha má duši, která se vám pomalu, ale jistě vryje pod kůži. A věřte, až se s Vilémem rozloučíte, už nikdy nebudete číst klasické detektivky stejně – protože žádná z nich už vám nebude připadat dostatečně hluboká, temná a složitá.

12 09.11.2024

Pokud hledáte příběh, který vás popadne za límec a hodí rovnou do mrazivých vod švédských intrik a tajemství, pak vám Muži, kteří nenávidí ženy splní každé přání. Stieg Larsson nám v první části trilogie Milénium servíruje takovou dávku napětí a temného šarmu, že vám ze stránek málem vypadnou rampouchy a káva vám vystydne dřív, než dočtete první kapitolu.

Představte si to: novinář Mikael Blomkvist, šarmantní rebel, který ví, že čest a spravedlnost jsou v dnešním světě drahocenné artikly. Právě Mikael se dostane do víru záhady kolem zmizení Harriet Vangerové, příslušnice jedné z nejbohatších a nejvlivnějších švédských rodin. A tady začíná to pravé dobrodružství – rodina Vangerů je propletená jako divoká pavučina, kde se každý člen zdá být podezřelý, a kde minulost páchne starými křivdami a dávnými tajemstvími.

Ale to by samo o sobě nebylo dost na to, abychom knihu milovali. K tomu tu totiž máme Lisbeth Salanderovou. Lisbeth, hackerku s darem pro spravedlnost a vzdorem ostřejším než sekera, je tak cool, že si vedle ní připadáte jako bledá kopie sami sebe. Je drzá, tajemná, bez skrupulí, a přitom tak neuvěřitelně křehká, že byste jí nejradši koupili teplou čokoládu a povídali si s ní celou noc – pokud vás tedy nepřetáhne něčím tvrdým, jen co se k ní přiblížíte.

Larssonův styl je neuvěřitelně pohlcující. Každý řádek má napětí, které je cítit, jako když se pod vámi láme tenký led. Mistrně balancuje mezi kriminální zápletkou a hluboce osobními příběhy hrdinů. Do toho přimíchává hutnou atmosféru švédského venkova a temného podsvětí, kde se za zdánlivě klidnou fasádou skrývají příběhy zločinů, které jsou stejně tak odporné jako fascinující. S každou stránkou máte pocit, že vám do uší hraje temná, skandinávská balada, která jen přidává na dramatičnosti každé scény.

A co humor? Larsson sice nešvihá vtipem jak v sitcomech, ale přesto tu a tam prosvitne drsný, ironický humor, který dodává příběhu ještě další vrstvu šarmu. Je to ten typ humoru, který vás přiměje usmát se při kriminálních vyšetřováních a přiměje vás říct si: "Sakra, ten Larsson to umí!" Když Lisbeth v tichosti „hackne“ někoho, kdo si to rozhodně zaslouží, máte chuť vykřiknout: "Jen do něj, Lisbeth!"

A když se příběh rozplétá, připravte se, že budete obracet stránky s rozbušeným srdcem. Závěrečné zvraty vás posadí na zadek a přinutí vás přemýšlet o temných stránkách lidské povahy ještě dlouho po dočtení. Muži, kteří nenávidí ženy je nejen kniha, kterou přečtete jedním dechem, ale která vás donutí sáhnout po druhém díle rychleji, než řeknete "švédská záhada".

Takže, pokud chcete knihu, která vás nejen pohltí, ale také prověří vaši odolnost vůči nervům, sáhněte po Muži, kteří nenávidí ženy. Tady máte temnou kriminálku, která je plná intrik, napětí, a postav tak živých, že vám budou dlouho po dočtení šeptat v hlavě.

12 06.11.2024

Ach, Zaklínač! Kniha, která se nám zabydlela na nočních stolcích, jako by byla z brašny samotného Geralta z Rivie – přímo po boku jeho lektvarů, mečů, a ironického úsměvu, který odráží více než deset let nevyhnutelných průšvihů a nevybíravých monster.

Andrzej Sapkowski je skutečný mistr, a kdyby někdo náhodou zapochyboval, stačí pár stránek a je to jasné jako měsíční svit v opuštěném lese plném ghúlů. Čtenáři se dostane do světa, kde je každá postava tak živá, že byste s ní klidně šli na pivo – ale pravděpodobně jen jednou. A víte co? Stálo by to za to!

Jedním z největších kouzel Zaklínače je, jak nás vtáhne do světa, který je mnohem víc než jen kulisou pro boj s obludami. Svět je tak realisticky drsný, tak neproniknutelně špinavý a tak nepředvídatelně živý, že skoro cítíte na prstech kal. Lidé zde nejsou rozděleni na černé a bílé, protože život je spíš pořádný flekatý mišmaš šedé – a přesně tak to má být.

A pak je tu sám Geralt – chlap, který sice mluví málo, ale když už něco řekne, stojí to za to. Jeho suchý humor je přesně to, co svět plný magie, bezohledných intrik a krvežíznivých monster potřebuje. Stačí jedno jeho „Hmm“ a celá scéna je vyřešená – jakoby jen mávnutím ruky (nebo zaklínačského znamení Igni) dokázal zarazit i tu nejneodbytnější nestvůru, nebo alespoň diváky kolem sebe.

Sapkowski přitom ví, jak se s jazykem pořádně pohrát. Jeho styl je plný nečekaných obratů, šťavnatých metafor a občas tak špinavého humoru, že by ho ani ghúlové nevykousali z pod svých nehtů. Je to taková slovní hostina, že byste nejraději přelouskali celý příběh jedním dechem – kdyby se vám u toho nerozbušilo srdce z napětí, že každá další stránka přinese další obludu, zvrat, nebo ironickou poznámku.

A jestli se vám Zaklínač líbil jako kniha? No tak se připravte na jízdu, protože Sapkowski má zřejmě nekonečné zásoby nápadů. Nečeká vás jen příběh jednoho hrdiny, ale labyrint osudů, do kterého se necháte vtáhnout jako do živého obrazu, z něhož se nechcete probudit.

Zaklínač je zkrátka a dobře mistrovským dílem fantasy. Je ostrý jako ocel, kterou Geralt tak obratně vládne, a hořkosladký jako život sám – a jediné, co po přečtení zbyde, je prázdné místo na duši, kam už žádná jiná kniha nezapadne.

12 05.11.2024

To není jen kniha, to je doslova kamenotisk historie světa Středozemě! J.R.R. Tolkien tu rozehrál symfonii, ve které se střídají bohové s dávnými hrdiny, a osudy tak veliké, že se vám dech tají. Jestli jste si kdy mysleli, že Středozemě končí u hobitů a Aragorna, pak se připravte na šok: Silmarillion vás uvrhne do dob, kdy elfové bojovali o nesmírné poklady a Temnota stála přímo před jejich dveřmi – a nebouchala, ale přímo do nich vrážela sekerou.

Než se pustíte do tohoto Tolkienova mistrovského díla, musíte pochopit jednu věc: tohle není román, to je báje. Je to jako číst Homéra na steroidech, kde se příběhy valí jako lavina. Tady je to o stvoření světů, o pádu andělských bytostí, o lásce, která hory přenáší, a nenávisti, co vše ničí. Máte tu Valar, stvořitele a ochránce světů, kteří spřádají symfonii bytí, máte Morgotha, prvního a nejhroznějšího z Temných, a samozřejmě Silmarily – drahokamy tak nádherné, že pro ně elfové neváhají položit vše, co mají.

Každá stránka je jako výjev z gotického chrámu – Tolkien kreslí svůj svět s takovou hloubkou a láskou, že vám nad každou větou visí čirá úcta. Sledujete, jak se zrodí Beren a Lúthien, příběh o lásce smrtelníka a elfky, který by měl sám o sobě dostat svou vlastní katedrálu! Nebo příběh o Fëanorovi, geniálním, pyšném tvůrci Silmarilů, který vás fascinuje a děsí svou hrdou posedlostí, až do té míry, že ho proklejete a zároveň obdivujete.

Tolkien vás nechá pocítit každý stín i každý paprsek světla v tomto dávném světě, kde každý strom, každá řeka a každý meč má své jméno a příběh. Připravte se na záplavu elfských jmen a názvů tak složitých, že si občas přejete mít jazyk jako origami, ale brzy zjistíte, že tyto jazyky a příběhy mají svou vlastní poezii, svůj rytmus a kouzlo. Tolkien vás donutí se ponořit do světa, kde elfové cítí hudbu ve vzduchu a hory dýchají staletými příběhy.

Silmarillion je jako víno – čím déle jej čtete, tím více chutí objevujete. Není to lehké čtení; je to dílo, které vyžaduje vaši plnou pozornost, ale ta odměna, kterou přinese, stojí za každou hodinu! A když se konečně dostanete na konec, zůstává ve vás pocit, že jste se dotkli něčeho dávného a nesmírného, jako byste sami byli svědky stvoření a zániku říší.

Tolkien tímto eposem doslova překonal sebe sama a stvořil svět, který nejen obývá naše sny, ale formuje i naše vnímání fantasy literatury. Silmarillion je knihou pro ty, kdo chtějí odhalit, co všechno je možné, když se skloubí fantazie s hlubokým pochopením mýtů. Je to kniha pro každého, kdo je ochoten zapálit svíčku a nechat se pohltit světem tak bohatým a krásným, že ani Valar, tvůrci Středozemě, by to neřekli lépe.

Pokud toužíte po dobrodružství, které přesahuje hranice běžných románů a přenese vás do časů, kdy se svět teprve formoval z chaosu, je Silmarillion přesně ta kniha, která vás vezme za srdce – a už nepustí.

11 09.11.2024

Petr a Lucie od Romaina Rollanda – kniha, která vás vezme za ruku a provede vás příběhem tak něžným a zranitelným, že máte pocit, jako byste se procházeli po skleněném mostě, kde každý krok zanechává stopu lásky a bolesti. Tato novela je jako jemná sonáta, která se rozehraje ve vašem srdci, a ani se nenadějete, a už máte oči plné slz a přitom se podvědomě usmíváte nad krásou té melancholie.

Petr a Lucie, hlavní hrdinové této francouzské romantické tragédie, jsou jako dva náhodně vyřezané kousky puzzle, které přesně zapadnou dohromady. Setkají se v Paříži uprostřed zuřící první světové války, kdy se svět zdá být na pokraji zhroucení, a přesto nacházejí jeden v druhém kousek naděje. Jejich láska je jako rozkvetlá květina na spálené půdě – krásná, křehká, a přes to všechno dojemně odolná.

Rolland se svým magickým stylem psaní vykresluje jejich setkání tak živě, že cítíte vůni vlhkého pařížského vzduchu, slyšíte vzdálený ruch ulic a v dálce dunění válečných děl. Každé slovo, které Petr a Lucie prohodí, je jako malá perla – něžné, jednoduché a přesto plné hloubky. Autor vás pohltí lyrikou a melancholií, která přináší lehkost a zároveň bolest, jako když vás lehce škrábne papírová růže.

Tato kniha však není jen o romantice; je to protest proti válce a násilí. Petr a Lucie, kteří nacházejí lásku ve světě, kde se zdá, že nic nemá smysl, jsou jako světlušky ve tmě. Válka je zde vykreslena jako bezcitný stín, který se pokouší zahubit všechno krásné, ale jejich láska je jako něžný štít – připomíná, že v každém šeru může vyrůst květ naděje. Rolland přináší poselství, které zasahuje hluboko: že láska a lidskost jsou tou největší odpovědí na hrůzy světa.

Ačkoli příběh Petra a Lucie trvá jen krátkou chvíli, jejich láska vám zůstane v srdci. Rolland totiž dokáže říct o životě a smrti, o naději i ztrátě tolik, že se vám z toho až tají dech. Petr a Lucie je kniha, která vám ukáže, že i v těch nejtemnějších časech se dá najít krása, a že i letmý okamžik lásky má cenu celého světa.

Takže pokud chcete knihu, která vás na chvíli zavede do světa, kde je každé slovo básní a každý dotek má váhu věčnosti, Petr a Lucie je přesně pro vás. Připravte si kapesník a dejte se do čtení – čeká vás příběh, který vás možná rozesmutní, ale rozhodně vás obohatí a připomene vám, že láska je nejsilnější, když se zdá být nemožná.

11 06.11.2024

Pokud jste si mysleli, že příběh o starém rybáři, moři a jedné pořádně velké rybě nemůže být vzrušující, připravte se na změnu názoru. Stařec a moře od Ernesta Hemingwaye je tou nejskromnější a zároveň největší epickou bitvou, kterou kdy papír viděl. Není to jen příběh, je to hotová óda na vytrvalost, sílu a srdce, která vás chytí (asi tak pevně jako háček chytil onu slavnou rybu) a nepustí, dokud vás neprovede celou hlubinou lidského odhodlání.

Santiago, náš starý a unavený rybář, je sám o sobě postavou, jakou byste si přáli mít za dědu. Tenhle chlapík je chudý jako kostelní myš, má na hlavě víc vrásek než vody v moři a svaly, co pamatují lepší časy, ale jeho vnitřní síla je nezlomná. Když se rozhodne vydat na moře a vytáhnout rybu, která by byla pýchou každého rybáře, stane se něco jako středověký rytíř na své poslední výpravě – jen s prutem místo meče. Jak se potýká s přírodou, rybou a svou vlastní únavou, cítíte, že bojuje o něco víc než o úlovek. Bojuje o svou hrdost, své místo v mořském světě a snad i o duši samotného člověka.

A ta ryba! Ta ryba je opravdový hrdina tohoto příběhu. Hemingway ji vykresluje tak, že se vám před očima zjeví jako mytický protivník. Vidíte její lesklé šupiny, cítíte její nezměrnou sílu a chápete, proč se Santiago nevzdává. Když nakonec rybu přemůže, čtenář cítí nejen triumf, ale také zvláštní druh smutku – protože to, co následuje, není nic menšího než střet člověka s neúprosnými pravidly přírody. Žraloci přicházejí a Santiago, vyčerpaný, s nimi dál bojuje. Hemingway nám tím připomíná, že vítězství i porážka jsou někdy jen dvě strany téže mince a že skutečné hrdinství tkví v neúnavné snaze jít dál, i když už není co získat.

Hemingwayův styl je v Starci a moři prostý, ale v každé větě se skrývá hloubka. Žádné složité větné konstrukce, žádná přebujelá metafora – jen čistá a krystalická síla příběhu, která vás přiměje číst dál a dál. Každá věta je jako tah pádlem – přesná, rytmická a jdoucí až na dřeň. A právě díky této úspornosti dokáže Hemingway vytvořit atmosféru tak silnou, že se cítíte, jako byste seděli na palubě s vlasy šlehanými větrem, cítíte slaný vzduch a máte mořskou nemoc z každého houknutí vlny.

Kniha Stařec a moře je krátká, ale srdce má obrovské. Není to příběh jen o rybáři a jeho kořisti – je to příběh o všech z nás, kdo jsme někdy čelili nepřekonatelným překážkám, kdo jsme padli a zase vstali, abychom se postavili novým výzvám. Je to kniha, která říká, že ne vždy musíme vyhrát, ale musíme bojovat. Protože nakonec, i když třeba nezískáme to, co jsme chtěli, odneseme si něco mnohem cennějšího – vědomí, že jsme neustoupili.

Zkrátka, Stařec a moře je klenot. Hemingway dokázal v jednoduchosti vystihnout něco univerzálního, hlubokého a krásného, co přežívá v srdci každého, kdo se odvážil stát na svém, i když šance byly nulové. Tuhle knihu nečtete – prožíváte ji. A když otočíte poslední stránku, zjistíte, že ve vás zanechala malý kousek odvahy i pokory, který vám zůstane napořád.

10 09.11.2024

Toto dílo je jako skvostně naservírované temné sushi norského noiru, kde každá stránka působí jako závan ledového větru.

Na scénu přichází Harry Hole, detektiv s typickým norským charisma – tedy přímočarý jako lední medvěd a tvrdohlavý jak sobí spřežení. Harry je tak trochu rebel, který za sebou táhne stíny temné minulosti a na svém účtu má více než jen pár porušení pravidel. Když se pustí do pátrání po zmizelých ženách, které mizí s příchodem prvního sněhu, cítíte, že tenhle případ ho provede po pořádně tenkém ledě. A když se na místech zločinu začnou objevovat sněhuláci s děsivě prázdnými „oči“ z uhlí, příběh se promění v hororovou pohádku pro dospělé, která vás donutí jednou provždy přehodnotit svůj vztah ke stavění sněhuláků.

Nesbø mistrně buduje napětí. Každá kapitola je jako další vrstva ledu na povrchu zamrzlého jezera, pod kterou tušíte, že číhá něco temného, něco zlověstného. Atmosféra norské zimy je tu vykreslena tak dokonale, že při čtení máte pocit, že vám na kůži opravdu padá sníh a že vás při každém Harryho dalším odhalení přeběhne mráz po zádech. Tahle kniha umí navodit pocity, které by šly prodávat jako instantní chlad.

Postavy jsou zde skvostně prokreslené, a Harry Hole je hrdina, kterému nelze než fandit – ačkoli se řítí životem jako lavina. Jeho vztah k alkoholu je stejně pevný jako jeho odhodlání najít vraha a Nesbø nám představuje jeho charakter s takovou hloubkou, že si nedokážete pomoci a fandíte mu i v těch nejtemnějších momentech. A pokud jde o padoucha, no, můžu jen říct, že tento Sněhulák je jedna z nejděsivějších postav, které kdy spatřily světlo (nebo spíš šero) literárního světa. Tohle monstrum s ledovým srdcem vás bude strašit ještě dlouho poté, co knihu odložíte.

A pokud jde o styl, Nesbø vládne perem s bravurou zkušeného řezbáře, který z každé kapitoly vykouzlí takovou atmosféru, že se vám tají dech. Dialogy jsou trefné, svižné a každé slovo má svou váhu – žádné zbytečné řeči, jen čistý adrenalin a inteligentně propletená zápletka, která vás donutí přehodnotit každou teorii, kterou si o příběhu uděláte. A když si myslíte, že máte vše pod kontrolou, přichází zvrat, který vás zanechá s otevřenou pusou a strachem v očích.

Takže pokud chcete strávit pár nocí s knihou, která vám dokonale rozproudí krev v žilách a udělá z vás detektiva na plný úvazek, sáhněte po Sněhulákovi. Jo Nesbø vytvořil dílo, které vás zahřeje i zamrazí zároveň, a přitom vás provede norskou zimou i těmi nejtemnějšími zákoutími lidské duše. Na konci knihy budete mít chuť pořídit si domácího mazlíčka, který na vás bude celou noc bdít, zatímco si budete opakovat: „Sněhuláci se vážně stavět jen tak nemají.“

10 06.11.2024

Když George R. R. Martin napsal Hru o trůny, asi ani netušil, že tak zahýbe světem knih a televize. Tahle kniha je totiž jako perfektní koktejl: má všechno, co si můžete přát – napětí, intriky, zvraty, spoustu krevních konfliktů a nějaký ten drak navíc. Je to svět, kde „s láskou a úctou“ znáte každou postavu (zpočátku), ale stejně se s ní na konci rozloučíte dřív, než si stihnete zapamatovat její jméno.

Hned na začátku vám Martin dává jasně najevo, že nikdo není v bezpečí. Což je na jednu stranu hodně děsivé, ale na tu druhou... tak nějak vzrušující. Jeho zábava spočívá v tom, že si s vámi hraje jako kočka s myší. Postavy, které se zdají jako hrdinové, mohou být už za pár kapitol zrazené, zabité nebo (co je ještě horší!) zneuctěné takovým způsobem, že budete mít chuť je zachránit sami. A to je přesně to, co dělá Hru o trůny tak kouzelnou – to, jak vás Martin nutí přemýšlet: "Počkej, vždyť tohle by přece neměl dělat!" A pak to udělá. A vy ho milujete ještě víc.

A ty rodiny! Rodinné vztahy v tomto světě by mohly být studiem pro nějaký dramatický seminář. Lannisterové jsou pěkná banda, o tom žádná – trochu víc lstiví než by bylo zdrávo, a rozhodně mají několik tajemství na svědomí, která by měla zůstat v trezoru. Starkové, ti ztělesňují všechno, co je v fantasy světě ošemetné a krásné – čestnost, loajalita, odvaha. A hned vedle toho máme Targaryeny, kteří jsou prostě úplně jiná liga (a jejich draci? No, těch bych se radši nebál). Všechny tyto rodiny se navzájem drtí, kradou, bojují a hlavně neustále mění své plány podle toho, jak se zrovna otočí vítr – a to je naprosto fascinující.

Děj je totiž plný nečekaných zvratů. Martin si z vás utahuje, jakoby mu bylo jedno, jestli z toho budete mít noční můry, nebo budete skákat radostí, protože se něco "nečekaného" stalo. Když se na konci první knihy skutečně něco NEčekaného stane, možná si řeknete: „Ne! To není možné! To mi snad děláš srandu, George!“ A pak zjistíte, že zrovna tenhle zvrat byl jenom začátek. Pokud máte rádi příběhy, které vás nepustí a jsou schopné vás kousnout do zadku přesně v ten moment, kdy to čekáte nejméně, Hra o trůny je vaše droga.

A postavy! Počet hrdinů a záporáků je na první pohled přehledný – a po chvíli vám přijde, že jich je tak padesát a každý z nich si zaslouží vlastní televizní sérii. Každý má svou vlastní motivaci, slabiny a touhy. Od Jonáše Sněha, hrdinného, ale nekompromisního outsidera, až po Tyriona Lannistera, který je nejen jedním z nejchytřejších, ale i nejsarkastičtějších charakterů, jaké jste kdy potkali. A to, že je trpaslík, to jen zvyšuje šanci na zábavný dialog – protože kdo by se nechtěl stát jeho přítelkyní nebo nepřítelem? Skvělý vtip? Ano. Zrůdná pomsta? Určitě.

A co ta atmosféra? Pokud jste fanoušky zimy, mrazivých krajin a politiky, která vás může zabít, vítejte v Západozemí! Martin vdechuje svému světu život tak, že se budete chtít zabalit do kožešin, nosit pláště a křičet „Valar Morghulis“ každému, kdo vám zkříží cestu. Svět je tady temný, neúprosný, ale zároveň i zářivý v tom smyslu, že všechny postavy se navzájem nutí k růstu a vývoji. Nikdy to není černobílé.

Hra o trůny není jen kniha – je to zábavná, ale brutální verze reality show, ve které se nezastaví před ničím, co by na vaší duši nezanechalo nějakou jizvu. Pokud jste ještě nezačali, připravte se – tahle kniha vás pohltí, proklouzne vám pod kůži a těžko se vám bude z ní unikat. A když už se vám to povede, stejně budete přemýšlet, co všechno by se stalo, kdyby to někdo ve hře o trůny vyhrál.

Ať už chcete intriky, krvavé bitvy nebo prostě jen skvělý příběh, Hra o trůny má všechno. Jakmile se ponoříte do tohoto epického světa, bude pro vás těžké najít něco, co vás dostane víc. A pokud ano? No, buďte si jisti, že to bude právě George R. R. Martin, kdo na vás chystá další pecku.

9 06.11.2024

Oscar Wilde tu nevytvořil jen obyčejný příběh, ale rovnou vrcholný monument estetismu, umělecký útok na smysly a nervy! Tento příběh o krásném mladíkovi, jehož tvář zůstává mladá a nepoznamenaná hříchy, zatímco jeho portrét nasává všechno špinavé a zkažené, je jako tajemný lektvar – stačí ho jen ochutnat, a už vás pohltí úplně.

Dorian Gray, ten neodolatelný krasavec a zároveň morální had v ovocném sadu viktoriánských hodnot, se vám okamžitě vryje do paměti. Je to postava, kterou chcete nenávidět, ale zároveň ji chápete a trochu ji litujete. Wilde tu z něj udělal zosobnění krásy i zkázy, ztělesněný mix absolutního kouzla a neskutečné prázdnoty. Dorianova tvář je dokonalá jako socha, ale jak se časem zamilovává do své vlastní krásy, jeho duše začne praskat pod tíhou egoismu, závislostí a bezcitnosti. A Wilde? Ten ho vede s potměšilou radostí jako zlomyslný loutkař a užívá si, jak jeho hrdina propadá temnotě.

A pak je tu Lord Henry, postava, jejíž každá replika je tak brilantní, že máte chuť si ji přepsat a pověsit na zeď. Tenhle ďábelský filozof, vždy připravený na cynickou poznámku a absurdní teorii, je snad nejlepším přítelem i největším pokušením, které by Dorian mohl mít. Každá jeho věta je perla – Wilde tu prostě vytvořil chlapíka, co je víc citátová banka než skutečný člověk. "Jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je mu podlehnout," praví. No, kdo by se s ním přel?

A samotný obraz, ten tichý svědek Dorianova morálního rozkladu? To je vskutku umělecké dílo ve více smyslech. Wilde s tímto obrazem dokázal geniálně propojit svět krásy a ošklivosti, dobra a zla, přetvářky a pravdy. Jakmile obraz začne nést následky Dorianových rozhodnutí, jste svědky fascinující proměny, která je až děsivě konkrétní, přestože se odehrává jen na povrchu olejových barev. Je to ohromující metafora – obraz, jenž starne, zatímco Dorian zůstává nedotčený, je ostrou připomínkou toho, že v každém z nás dřímá skrytý Dorian, kterého nevidíme, ale přesto tam někde je.

Wildeův styl psaní je třešničkou na tomto zvráceném dortu. Každá věta je ladně vytesaná, zářící ironií, vtipem a ostrou elegancí. Wilde si tu s jazykem pohrává jako virtuos, bez slitování hraje na tóny temnoty, krásy a neřesti. Jeho věty jsou elegantní jed, který vám pomalu proniká pod kůži, a když dočtete, máte pocit, že jste byli svědky něčeho zakázaného, a přesto nádherného.

Obraz Doriana Graye je mistrovské dílo, které se nezastavuje jen u příběhu o krásném mladíkovi a jeho podivném obrazu. Je to kniha o lidské slabosti a touze, o lásce k povrchnímu a zároveň o strašlivém strachu z toho, co se skrývá uvnitř. Wilde nám nenásilně, ale brilantně ukazuje, jak může vypadat pravá tvář našeho "já," když ji necháme volně plavat v oceánu vlastních ambic a touhy po moci.

Zkrátka, Obraz Doriana Graye je kniha, která vás láká svou krásou, oslní svým intelektem a nakonec vás udeří na citlivé místo – až si možná sami položíte otázku: Kdybych měl vlastní portrét, co by asi o mně prozradil?

7 09.11.2024

Harry Potter a Kámen mudrců, kniha, která změnila svět! Stačí první věta o Zobí ulici a už tušíte, že nejde o obyčejnou pohádku na dobrou noc. Rowlingová nás vezme na kouzelný výlet z přítmí přísného domu Dursleyových až do Bradavic – školy, která vypadá jako mix středověkého hradu a lunaparku pro kouzelníky. A každý čtenář má okamžitě pocit, že do ní taky patří.

Seznamte se s Harrym – obyčejným klukem, co žije pod schody, nosí roztrhané oblečení a je šikanován bratrancem Dudleym. Ale hned první kapitola odhaluje, že Harryho životní příběh má mnohem větší rozměr než jen vztekání tety Petunie. Brzy se objeví záhadné dopisy z Bradavic, sovy, které se prohánějí v kuchyni, a nakonec se Harry ocitá tváří v tvář poloobru Hagridovi, který mu řekne větu, která mění vše: „Jsi čaroděj, Harry!“ A v ten moment se otevírá brána do světa, kde se obyčejné věci mění v neobyčejné, a kde se každý den může stát zázrak.

Kouzelný svět, který Rowlingová vytvořila, je neskutečně bohatý. Projdete se po Příčné ulici, nakoupíte si vše od kotlíku po sovu a připravíte se na svůj první školní rok. Když pak Harry nastoupí do Bradavic a usedne na třídicí klobouk, máte pocit, jako byste stáli vedle něj. Víte, že už není cesty zpátky – a víte taky, že jste se stali součástí příběhu.

Postavy v této knize jsou jedním slovem nezapomenutelné. Hermiona, která ví všechno o všem a s pýchou nosí titul nejlepší studentky, přičemž každého svou chytrostí spolehlivě vytáčí. Ron, věrný přítel s rodinným kouzlem a humorem, který vás rozesměje i uprostřed hrozící katastrofy. A pak tu máme nepřátelského Draca Malfoye, který je tak od pohledu slizký, že máte chuť ho proplesknout hned při jeho prvním slově. A nesmíme zapomenout na profesora Snapea, který vás dokáže proklít pohledem tak ostrým, že máte chuť skrýt se pod lavici.

A zápletka? Ach, je tak napínavá, že se ani neodvážíte zavřít knihu. Harry se brzy dozvídá o tajemném Kameni mudrců, magickém artefaktu, který může prodloužit život – což samozřejmě láká i temné síly. A když do hry vstoupí i sám Voldemort, čtenářům dojde, že tohle není jen kouzelná pohádka, ale pořádně napínavý souboj dobra a zla.

Rowlingová do každé stránky přimíchala hravý humor. Kouzelnické sladkosti, jako Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak, kde nikdy nevíte, zda dostanete příchuť jahody nebo prasečí masti; famfrpál – jediný sport, kde je létání na koštěti povinné; a duchové, kteří se procházejí Bradavicemi, jako by byli na procházce po parku. Každý detail je vymyšlený s takovým nadšením, že se chcete do Bradavic přestěhovat okamžitě. A při slavnostní večeři v hlavní síni, kdy se stoly prohýbají pod hromadami jídla, byste nejraději skočili rovnou na talíř vedle Harryho a Rona.

A přestože je kniha hravá a zábavná, má i svou hloubku. Harry se učí, co znamená přátelství, odvaha a víra v sebe sama. Překonává své strachy a nakonec i to, že ho celé roky nechali samotného. Každý v této knize prochází nějakým vlastním růstem a Rowlingová to podává tak, že si to čtenář uvědomí, aniž by měl pocit, že mu někdo něco vysvětluje.

Harry Potter a Kámen mudrců je kouzelný začátek jedné z nejlepších sérií všech dob. Je to kniha, která vás chytne za srdce a nepustí. Takže pokud jste ještě nečetli tento příběh o klukovi s jizvou ve tvaru blesku, připravte se na to, že svět mudlů se vám bude zdát po návratu z Bradavic až podezřele nudný. Protože svět Harryho Pottera je místo, kde magie ožívá na každé stránce, a kde zázraky čekají za každým rohem.

7 05.11.2024

Pokud jste se zatím nechali ukolébat představou, že svět Harryho Pottera je jen příjemná kouzelnická pohádka, Vězeň z Azkabanu vám ukáže, že se věci mohou velmi rychle změnit! Tento třetí díl slavné ságy je jakýsi přechodový rituál pro čtenáře i samotné hrdiny – příběh, kde se dětinská dobrodružství zabarvují do podivuhodné, napínavé a lehce temné atmosféry, která vás drží v šachu od první stránky do poslední.

Už úvod je drsnější než kdy dřív – Harry opět tráví prázdniny u Dursleyových, kde by se nudit mohl maximálně školní budík, ale tentokrát se pohár trpělivosti přelévá. Výbuch nálady, nafouknutá teta (která si to beztak zasloužila!) a úprk do noční Londýna na Záchranném autobusu – začátek jako vystřižený ze špionážního thrilleru. A to jsme teprve na začátku! Protože, jak se ukáže, na útěku z kouzelnického vězení je nebezpečný zločinec, Sirius Black. A tentokrát není úkol jen splnit domácí úkoly a porazit Voldemorta – Harry musí ochránit sebe, své přátele a odhalit pravdu, která by vyděsila i profesora Snapea.

Kniha zvedá laťku také ve světě kouzel. Ač jsme si mysleli, že jsme už v Bradavicích viděli vše, příchod hrůzu nahánějících mozkomorů, těchto ledových přízraků, kteří umí z člověka vysát radost jediným pohledem, nás rychle vyvede z omylu. Mozkomorové jsou symbolem temnoty, která číhá nejen v samotném Azkabanu, ale i v Harryho minulosti. Tahle nová temnota dává příběhu nečekaný rozměr – už to nejsou jen potyčky s profesory, ale střet s vlastním strachem a bolestí.

Ale není třeba se bát, že Rowlingová zapomněla na humor a kouzlo Bradavic. Právě naopak! Vězeň z Azkabanu je také plný nezapomenutelných okamžiků, od Prasinek, kde si můžete dát nejlepší máslový ležák (nebo aspoň sladký nápoj pro mladší čaroděje), až po famózní hodiny péče o kouzelné tvory, kde profesor Hagrid představí hipogryfy – majestátní a maličko namyšlené stvůry, které vás přinutí promlouvat k nim jako k anglické šlechtě.

A do toho přichází skvělé nové postavy. Profesor Remus Lupin, snad nejlepší učitel obrany proti černé magii, jakého kdy Bradavice měly, je v této knize postavou plnou tajemství i zvláštní laskavosti. Lupin si získává čtenáře okamžitě – a brzy poznáváme, že má s Harrym víc společného, než by se na první pohled mohlo zdát. Sirius Black, postava zlověstná, avšak záhadná, přináší do příběhu dynamiku a emoce, jaké jsme dosud neviděli. A Hermionin věrný společník, obraceč času, nás zavede do složitých časových zákrutů, které dají všem hlavolamům nový smysl.

S každou kapitolou Rowlingová přidává na napětí. Vyprávění je plné nečekaných zvratů, vzpomínek na minulost, temných tajemství a přátelství, která jsou silnější než samotná magie. Kniha je takovým literárním šperkem, kde se mísí dospívání, dobrodružství a první nádech toho, že svět kouzel může být krásný i hrozivý zároveň.

V neposlední řadě nesmíme zapomenout na konečné rozuzlení – jedno z nejnapínavějších a nejoriginálnějších ve světě fantasy literatury. Záhadná časová smyčka, kterou Harry a Hermiona prožívají, je lahůdka pro každého milovníka spletitých zápletek. A když dojde na pravdu o Siriusovi a Pettigrewovi, všechno, co jsme si dosud mysleli, je převráceno vzhůru nohama!

Harry Potter a vězeň z Azkabanu je kniha, která vás vtáhne do svého světa hlouběji než kdy dřív. Kromě dechberoucího příběhu vás čeká i srdceryvné dobrodružství, kde smích střídá strach, a na konci zůstává pocit, že jste byli svědky něčeho velkého. Pokud jste v Bradavicích ještě nebyli, teď je ten správný čas – protože tahle jízda se zdaleka neblíží ke konci, právě naopak, teprve začíná!

6 05.11.2024

"Hustej nářez" od Františka Kotlety je jako dostat ránu do žeber a ještě se u toho královsky bavit! Tato kniha je něco mezi akčním filmem, kde létají kulky a urážky rychlostí blesku, a hororovým thrillerem, kde na každém rohu číhá něco podivného, špinavého a přitom zatraceně cool. Kotleta nám servíruje postapo svět, kde se s každou další stránkou všechno ještě víc zvrhává – a nás to baví od začátku až do konce.

"Hustej nářez" vás vezme na divokou jízdu plnou drsných hrdinů, kteří mají místo jemnocitu ocelové pěsti a místo kravat rozepnuté kožené bundy. Tady se neřeší nějaká diplomacie nebo uhlazená pravidla – svět je v troskách, je třeba přežít, a kdo přežije, ten vyhrál. Kotletův styl je jako pořádně našlápnutá jízda na motorce skrz pustinu: přímočarý, syrový a zatraceně ostrý. Každá věta sviští a člověk jen valí oči, jak rychle se dá odříkat celá paleta sprosťáren, a přitom to celé působí tak přirozeně!

A co ty upíry a další příšery? Kotleta se nebojí vykopnout dveře do hororu a přivést na scénu postavy, které by se klidně mohly sejít na večírku s Drákulou – jen tady pijí krev podsvětí místo vína a pohrávají si s každým, kdo jim zkříží cestu. Jestli čekáte nějaký sentiment nebo snad malebné výhledy na západ slunce, tak si raději vezměte jinou knihu. Tohle je nářez v pravém slova smyslu: hrubý, vulgární, ale ohromně zábavný, a to tak, že se při každém akčním souboji musíte ušklíbnout a říct si – no tohle!

"Hustej nářez" není pro jemné dušičky, ale pokud máte chuť na příběh, který se s ničím a nikým nemaže, jste tu správně. Kotleta vám nabídne pořádnou dávku akce, humoru i nečekaných zvratů, a to všechno zabalené v nekompromisním stylu, který vás nenechá vydechnout. Připravte se na to, že tahle kniha vám probudí v krvi adrenalin a taky trochu chuť se v pátek večer plížit městem s vědomím, že svět může být možná temný a nebezpečný – ale díky Kotletovi taky zatraceně zábavný.

5 07.11.2024

Atomový výbuch v české literatuře – žhnoucí, syrový, a tak nebezpečně návykový, že se od něj prostě nemůžete odtrhnout! Představte si svět po jaderné válce, kde už nejsou žádná pravidla, žádný soucit a kde se o přežití bojuje s ocelovou vervou. Kotleta nás vrhá přímo do zamořené pustiny, kde smrt číhá na každém kroku, a přesto se u toho člověk smíchy popadá za břicho. Ano, tahle kniha je možná víc než kdejaká apokalypsa okořeněná humorem černým jako asfalt na rozpálené dálnici.

Kniha nás provádí světem, kde nikdo není v bezpečí, a Kotleta se nebojí ukázat, že i to nejmenší zaváhání vás může stát krk. Hrdinové "Spadu" nejsou žádní supermani, ale normální, drsní chlápci, kteří by si sice klidně dali pivo, ale když není zbytí, rádi vám proříznou hrdlo, pokud jim to zaručí další den života. Žádná klišé, žádná měkká srdíčka, jen ostré hrany a krutá realita.

Kotletův styl je břitký a přímočarý jako ruská mačeta, kterou vám někdo vrazí do ruky s radou: "Tady máš, kluku, a ať ti slouží." K tomu přidává hektolitry sarkasmu a rychlé dialogy, které sviští stejně jako kulky v závěru každé kapitoly. Čtenář ani nepostřehne, jak ho autor tahá hlouběji do světa, kde z přívětivých městských ulic zbyla jen troska a kde každý krok může být váš poslední.

Navíc, Kotleta se nezdráhá sáhnout po všech oblíbených postapo ingrediencích: mutanti? Máme! Bezcitné gangy? Samozřejmě! Plechovky fazolí a kalíšek poslední whisky v kapsách našich přeživších? Jak by ne! To vše v tempu, které vám ani nedovolí si uvědomit, že už je půlnoc, a vy jste tuhle knihu vlastně plánovali jen začít.

Pokud vám chybí dobrodružství, které se nebojí ušpinit a přitom neztrácí schopnost vás rozesmát, "Spad" je přesně ta kniha, kterou potřebujete. Je to pořádná jízda, která vás bude bavit od začátku do konce – a to i když vám u toho možná trošku naroste vous nebo získáte pocit, že byste si taky měli najít bezpečný bunkr.

5 07.11.2024

Stačí jedno vyslovení názvu a všichni se už vidíme pod balkonem, kde Julie šeptá tak krásně sladká slova, že by člověk uvěřil, že láska je ten nejmocnější lék proti životní trudomyslnosti. William Shakespeare zde servíruje příběh, který je prostý i geniální: dva mladí, krásní a lehce pošetilí zamilovaní proti celému světu. A není to jen další love story – tohle je legenda, která se zaryje pod kůži a zůstane tam jako nejsilnější tetování lásky, touhy a tragédie.

Shakespeare v této hře rozehrává drama s bravurou, která vám nedá vydechnout. Jazyk je košatý a barvitý jak podzimní les. To nejsou jen slova, to jsou hotové ohňostroje emocí, které vás buď rozesmějí, nebo vám vženou slzy do očí. Verše jsou tak ladné, že je skoro hřích číst je potichu – máte chuť je rovnou recitovat a nechat své vlastní srdce stát se tou krvácivou rekvizitou, kterou autor tak mistrovsky přeladil do literární hudby.

Romeo a Julie jako postavy jsou tak neskonale půvabní a zároveň tak pošetilí, že se jim prostě nedá nefandit. Romeo, mistrný básník vlastního utrpení, lásky a zápalu, by klidně zapálil celý svět, jen aby Julii jednou viděl pod hvězdami. A Julie, sladká Julie! Silná, odvážná a do svého citu ponořená tak, že i měsíc v její přítomnosti bledne závistí. Když se tihle dva potkají, je to jako srážka dvou meteorů – exploze lásky, která se neohlíží napravo ani nalevo, a o to více působí opravdově a nezapomenutelně.

A pak jsou tu vedlejší postavy! Představte si jejich kouzlo: Mercutio, který sype vtipy a poezii z rukávu, je ztělesněním té divoké životní energie, kterou si chcete připomínat, kdykoliv vás pohltí šedé dny. Nebo Tybalt, ostrý a vášnivý, který jako oheň vnáší napětí do každé scény. Shakespeare tu vykresluje každou postavu s takovou pozorností, že máte pocit, že je všechny znáte – že by klidně mohli sedět s vámi u stolu, v poháru vína jim plápolá zloba nebo radost a v očích tančí nezastavitelná životní síla.

A teď k tomu nejsladšímu a nejtrpčímu zároveň – k tragickému konci. Když dojde na tu nešťastnou situaci se dvěma sklenicemi jedu, víte, že tohle není běžné drama. Tady jsou slzy na místě, protože Shakespeare servíruje tragédii s takovým mistrovstvím, že i když to čtete po desáté, pořád vám srdce sevře v ocelových kleštích. Žádná zkratka, žádné šťastné náhody – jen bolest, čistá a syrová jako naostřený nůž.

Romeo a Julie je knihou, která se za staletí neztratila v prachu historie. Naopak, její lesk je pořád jasný jako tehdy, protože v sobě má sílu lidských emocí, syrovost lásky a vášeň mládí, která se nepoddá ničemu – ani smrti. Shakespeare nám tady dává lekci o tom, že láska je největší síla vesmíru. A tak pokud hledáte příběh, který vás provede od sladkých vzdechů k hořkému pláči, sáhněte po Romeovi a Julii. Připravte se na jízdu emocemi, která vás chytí za srdce a už nikdy nepustí.

5 06.11.2024

Karel Čapek a jeho Bílá nemoc! Tohle literární dílo není jen román, je to řádně ostrá pilulka pro každého, kdo si chce otestovat nervy a trochu provětrat svědomí. Kniha, která nám ukazuje svět čelící morové ráně – tentokrát ne černé, ale bílé, zasazuje rány, které pálí a bodají i po téměř stu letech. Není divu, že je Bílá nemoc považována za nesmrtelnou klasiku. Čapek v ní zkombinoval trpký humor, ostrou kritiku a věšteckou jasnozřivost, které se dnes jeví skoro až děsivě prorocké.

Vítejte ve světě, kde na povrch vyplouvají ty nejhorší stránky lidstva: panika, chamtivost, arogance – všechno to hezky balené do nemocnice plné nakažených lidí. V čele stojí geniální lékař Galén, který jako jediný našel lék na bílou nemoc, záhadnou a smrtící chorobu. Ale pozor! Galén není žádný klasický hrdina s bílým pláštěm a aurou svatosti. Tento člověk, co má v rukou moc zachránit životy, je totiž tvrdý pacifista a fanatický zastánce míru, který na sobě nenechá štípat dříví. Léčbu nabízí – ovšem jen těm, kteří odmítnou válku. A jak se říká, pravé drama přichází, když se morálka střetne s politickou mocí.

Čapek se tu skutečně vyznamenal jako mistr filozofického románu a sociální satiry, protože ve Bílé nemoci odhaluje lidskou pokryteckost tak ostře, že by se jeden při čtení klidně popálil. Příběh je plný ironie, která je vyladěná jako orchestrální partitura. Na jedné straně jsou mocní a bohatí, kteří jsou připraveni před Galénem skákat na hlavě, jen aby dostali svůj lék. Na straně druhé je dav, bezmocný a zmítaný mezi strachem a nevolí. Tak vzniká výtečné, až groteskní divadlo o tom, jak malicherné a přitom nebezpečné mohou být lidské ambice.

Styl psaní je brilantní. Čapek ovládá jazyk s elegancí a lehkostí, která dělá z jeho kritiky politických manipulací hotový literární koncert. Každá replika, každý dialog, je pečlivě vybroušený diamant, který září sarkasmem a hořkou ironií. Čapek vás nenechá ani na chvíli vydechnout, ať už pomocí mrazivě upřímných rozhovorů nebo postav, které jsou tak živé, že máte pocit, jako by vám dýchaly na krk. Postava doktora Galéna – morálního hrdiny, který se nehodlá smířit s nespravedlností – je symbolem, který nemůže nechat chladným nikoho, kdo má aspoň kapku smyslu pro spravedlnost.

A když dojde na vyvrcholení? Připravte se, protože poslední stránky jsou jako rána kladivem. Bez varování vám Čapek naservíruje pointu, která je tak mrazivá a drsná, že vám po zádech přeběhne mráz. Je to rána, která ještě dlouho doznívá v hlavě, a přitom je to jasné poselství o tom, jak lidstvo může skončit, když jeho hodnoty a činy nebudou sladěné.

Bílá nemoc je tedy něco víc než jen kniha. Je to apel, volání k rozumu, k morálce a k míru. Je to dílo, které zasáhne každého, kdo se nebojí přemýšlet o tom, jaké místo má v tomto světě a kam bychom mohli všichni směřovat, pokud podlehneme vlastní pýše a chamtivosti. Pokud chcete číst něco, co vám nejen rozproudí krev, ale i roztřese svědomí, sáhněte po Čapkovi. Po dočtení Bílé nemoci vám možná ledacos připomene, že časy se sice mění, ale lidská přirozenost zůstává pořád stejná.

5 06.11.2024

Když se řekne Šifra mistra Leonarda, pravděpodobně se vám vybaví spousta povyku, zmatek, a možná i lehké nutkání poškrábat se na hlavě a zamyslet se, co to vlastně všechno znamená. Dan Brown nás v této knize vezme na jízdu, která by mohla být popsána jako „akční jízda plná hádanek a historických tajemství, kterou byste rozhodně neměli zmeškat, pokud máte chuť na něco víc než jen obyčejný román.“

Příběh začíná ve Velké Británii, kde se v Louvre vraždí curator Jacques Saunière. A kdo jiný by měl přijít na scénu, než náš hrdina Robert Langdon – sympatičtější a intelektuálně zdatnější verze Bonda bez martini a se značně méně šarmantními kily navíc. Langdon, expert na symboliku, je povolán, aby rozluštil záhadné symboly a poskládal dohromady střípky Saunièrovy poslední zprávy. Jenže nic není tak jednoduché – zapomeňte na jasné stopy, máme tu spoustu mystických narážek, historických kliček a hromadu dalších tajemství, které by mohly rozproudit debaty na večírku po celá desetiletí.

Jak se Langdon snaží rozplést tento zamotaný klubko, potkává Sophie Neveu, francouzskou policistku a odbornici na kódy. Její snaha zachovat si chladnou hlavu při rychlém odhalování historických tajemství vás donutí smát se a zároveň obdivovat její pragmatismus. Spolu se pak vrhají do víru akcí, které zahrnují útěky, honby za pokladem a skryté zprávy, a to vše pod tlakem času, který ubíhá rychlostí, jakou by i Usain Bolt záviděl.

Příběh se odvíjí ve vynikajícím tempu a Brown mistrovsky skáče mezi akčními scénami a fascinujícími historickými fakty. Je pravda, že autor v některých momentech přehání, což by se dalo označit za „trochu moc informací najednou“ – jako kdybyste přišli na večeři a dostali místo jídla encyklopedii. Přesto je to právě ta kombinace napětí, záhad a vtipných poznámek, co dělá tuto knihu tak návykovou.

Nyní, pokud se dostaneme k závěrečnému „aha“ momentu, musíme být opatrní – nemůžeme prozradit, co se skutečně skrývá za Saunièrovou smrtí, ani za „šifrou“. Ale připravte se na odhalení, které může způsobit bušení srdce a touhu promluvit s prvním neznámým kolemjdoucím o tom, co právě jste přečetli.

Na druhou stranu, Šifra mistra Leonarda může být také brána jako lehká kritika za občasné klišé a přehnané dramatické zvraty. Langdon a Neveu se dostávají do situací, které se zdají být spíše z akčního filmu než z vážného thrilleru, a občas může být čtenář přetížen množstvím informací o historických událostech, které se zdají být spíš jako nepodstatné detaily než klíčové stopy.

Celkově vzato, Šifra mistra Leonarda je kniha, která vás zaujme, vytrhne z reality a vezme vás na jízdu, kterou byste rozhodně neměli propásnout. Je to příběh, který spojuje napětí, historii a trošku mystiky, přičemž si udržuje lehkost a vtip. Pokud máte rádi tajemství, hádanky a akční thrillery, pak se připravte na hodiny zábavy a vzrušení, které vám Šifra mistra Leonarda zaručí! A nezapomeňte si při čtení vzít popcorn – budete ho potřebovat, abyste se vypořádali se všemi těmi šokujícími zvraty!

5 05.11.2024

Tak, kde začít? Možná u toho, že Padesát odstínů šedi je kniha, kterou jednou přečtete, a máte chuť si zkontrolovat, jestli jste si nespálili mozkové závity. E. L. Jamesová se tu pokusila o „romantiku“ okořeněnou trochou „pikantnosti“, ale výsledek je spíš jakýsi nedopečený koláč, který je nahoře připálený a uvnitř syrový. Pokud by se příběh měl nějakým způsobem okomentovat jedním slovem, bylo by to pravděpodobně „meh“.

Setkáváme se tu s hlavní hrdinkou, která sice studuje literaturu, ale intelektuálně působí, jako by se ztratila někde mezi posledním dílem telenovely a omylem zapomenutou záložkou na internetu z dob devadesátých. A pak je tu samozřejmě pan Grey – úchvatný, bohatý, tajemný, a taky tak trochu vysoce toxický. Jakási směs prince na bílém koni a reklamního brožurkového modelu, co má ovšem víc peněz než emocí.

Pokud čekáte napětí nebo hlubší zápletku, pak vás musím varovat – kniha vás více než zvednutím obočí maximálně přinutí k úsměvu nad tím, kolik „intenzivních pohledů“ a „důmyslných smluv“ je možné nacpat na jednu stránku. E. L. Jamesová nás vede od jednoho klišé k druhému, zatímco se hlavní postavy plácají mezi nudnými dialogy a pokusy o filozofické monology, které však končí někde na úrovni střední školy, kde učitel literatury už dávno vzdává naději na pokrok.

Děj samotný připomíná telenovelu smíchanou s katalogem IKEA: všechno je sice pěkně naaranžované, ale je to prázdné, chladné a sterilní. Samotná „romantika“ je vlastně jen série klišé scének plných nadbytečných popisů typu „srdce se mi rozbušilo, když jsem se podívala do jeho šedých očí“, což by asi fungovalo, kdyby člověk už po deseti stránkách neměl pocit, že se dusí vatou.

A pak je tu ta „pikantnost“. Tady by jeden čekal nějakou jiskru nebo napětí, ale to, co dostaneme, jsou prázdné fráze a toporné scény, které se snaží o kontroverzi, ale působí spíš jako povinný domácí úkol v hodině slohu. Co říct k dialogům během těchto „scén“? Jen to, že kdyby to byl film, potřebovali byste k němu pořádnou dávku popkornu a dostatek trpělivosti – protože u knihy je těžké říct, jestli se víc smát, nebo zoufat nad tím, že se něco takového vůbec dostalo na trh.

Celkově Padesát odstínů šedi není ani vášnivá romance, ani smyslný thriller. Je to spíš jako kdyby se někdo rozhodl sepsat svůj nákupní seznam a doplnit ho občasnými záblesky romantiky, které bohužel už od začátku selhávají. Takže pokud hledáte knihu, která vám rozproudí krev nebo vás obohatí alespoň o kousíček literárního zážitku, raději sáhněte po něčem jiném.

5 05.11.2024