Eremites komentáře u knih

Výborná a velmi podrobná kniha o etologii - chování zvířat. Se stále platnými a obsáhlými informacemi. Čte se (i přes svou odbornost) velmi dobře. Skvělý materiál pro různé vysokoškolské práce a studium v oblasti zoologie, ekologie a etologie.

13 30.01.2016

Příjemné čtení, které nás na pár chvil zanese do jiných koutů naší krásné planety. Vzhledem k velikosti dokonalá "kabelková" záležitost čtená ve chvílích čekání (na cokoliv a kdekoliv) :-)

15 27.01.2016

Tak s touhle knihou jsem se vrátila o pěkných pár (desítek) let zpět. Jako dospívající jsem zbožňovala kovbojky a westerny, za rodokapsy jsem utrácela veškeré kapesné (a byla přesvědčená, že až "budu velká", budu kovbojem). Dodnes si vzpomínám, jak i samotné čtení mělo v sobě nádech dobrodružství - když jsem s baterkou, pod peřinou do pozdních nočních hodin hltala příběhy o drsných, odvážných a superrychlých hrdinech divokého západu. Občas jsem byla přistižena, předmět doličný (rodokaps) byl zabaven a musela jsem si vyslechnout kázání na téma, jak "braková literatura" zkazí můj charakter :-))) Myslím, že nezkazila...
Nicméně od nějakých dvaceti let jsem už četla jiné věci a k westernům se nevrátila (ani nevím proč, možná už jsem byla přesycená). Až s touto knihou se mi svět drsných mužů divokého západu znovu otevřel a musím říct, že to setkání bylo velmi příjemné a obohacující. Je to příběh krásný, mnohovrstevnatý, barvitý. Užila jsem si ho. Asi dám westernům zase šanci :) Jen tím kovbojem už asi nebudu...

23 26.01.2016

Gabrfielda zbožňuji a moje děti taktéž - některé jeho hlášky se staly naší tradicí :) Skvělý lék na chmury a smutky.

17 25.01.2016

Miluju Garfielda, miluju jídlo a miluju lenošení. Co víc dodat? :-))

16 25.01.2016

Četla jsem se svými syny a bylo to fajn. Příběh napínavý, postavy sympatické, kouzel přehršel. Jen, jak již bylo psáno v jiném komentáři, mi občas přišly některé dějové zvraty lehce nepochopitelné či málo propracované, ale na druhou stranu - tohle je série knih pro děti, takže co do toho, jako dospělák, mám co žvanit :-) Dětem se to líbilo moc, právě čteme druhý díl.

12 25.01.2016

No tak jo. Miluju Murakamiho a proto mu asi leccos odpustím. Být to jiný autor, dávám za tři, takto přihodím jednu hvězdičku z lehké protekce :-), Vcelku souhlasím s komentářem backwards - Samsa dokonalý, ještě Kino se mi hodně líbil, zbytek lehce plochý a občas (omlouvám se pane Murakami) až nudný. Občas jsem se přistihla při myšlence - fakt čtu Murakamiho?
Ale možná jsme se jen s touto knihou potkali ve špatný čas na špatném místě. Třeba se k ní jednoho dne vrátím a bude to ONO.

18 25.01.2016

Na čtení další knihy od Murakamiho jsem se moc těšila - tak, jako se člověk těší na setkání s hodně dobrým a blízkým přítelem. Těšila jsem se na nové hrdiny, prostředí a světy tohoto geniálního autora.
Nezklamal mě.... Dostal mě takovým způsobem, jako ještě nikdy. A to jsem byla přesvědčená, že u Murakamiho mě nemůže už nic překvapit. Je to pár dní, co jsem knihu dočetla a stále se mi z ní podlamují nohy a jen stěží hledám slova k popsání toho, co z knihy ve mně zůstalo - nebo co zůstalo ze mně v knize?
Již dříve jsem v komentáři k Murakamiho knize napsala, že "náhody neexistují". V tomto případě se musím několikrát opakovat - není možné, aby byla náhoda, že:
- jsem knihu začala číst na začátku října, tedy v období, kdy se odehrává děj knihy a celý svět se zbarvil do "zlatova" jako srst jednorožců....
- mě symbol jednorožce provází už od útlého mládí a nepřestává mne fascinovat (i kafe piju z hrnku s obrázkem jednorožce)...
- souběžně s touto knihou čtu pomalu Bratry Karamazovy od Dostojevského - na kterýžto román Murakami několikrát odkazuje...
- miluju Boba Dylana :)
- a v neposlední řadě jsem se zrovna po kapitole s "dívkou celou v růžovém oblečení" potkala s podobným typem ženy i v reálném životě a taky její role nebyla zrovna jednoduchá....

Knihu s tak neobvyklým názvem jsem začala číst na Olomouckém vlakovém nádraží při čekání na vlak - a už neodložila na příštích několik dní. Asi nikdy v životě nezapomenu, jak jsem pročítala druhou kapitolu (v uších s jemnou a něžnou klavírní melodií od Ludovica Enaudiho) s názvem Zlatí tvorové: "S příchodem podzimu se jim těla pokrývají dlouhou zlatou srstí. Barva je opravdu čistě zlatá, není v ní přimíšený žádný jiný odstín. Jako zlatá přichází na svět a jako zlatá v něm existuje. Jediný mezi celým nebem a zemí jsou právě oni zbarveni zlatem bez jakékoliv příměsi." - a za okny vlaku ubíhala krajina - celá ze zlata. Podzimní krajina zalitá nádherným podvečerním sluncem. Byla jsem si skoro jistá, že je tam venku vidím - zlaté jednorožce...
Murakami musel navštívit mou duši, protože takto určitě vypadá i svět mého podvědomí. Kolikrát jsem už přemítala nad skutečností, zda by nebylo člověku lépe bez emocí, ega, myslí (bez duše)...I když jak se tak znám, svůj stín (svou duši) bych neopustila docela - byla bych jednou z těch, co žijí v Lesích...
Fascinující byl ten urputný zápas o šanci vidět alespoň ještě naposledy denní světlo, zápas o vlastní duši, o své vlastní já, aby nakonec.....(kdo četl, ví).
Závěr knihy - prožívání posledních hodin na tomto světě - byl neskutečně hluboký.Po bouřlivém a adrenalinovém závodě s pokoutníky to byly emoce až na samou dřeň duše. Přes slzy jsem skoro neviděla na písmena, a to přesto, že souhlasím s Murakamiho:
"Některé smutky jsou takového druhu, že se nad nimi brečet nedá. Takového druhu, že je v životě nikomu nevysvětlíte, takového druhu, že je ani nikdo nepochopí. Jsou to smutky, které se nedají převést už v nic jiného a jen se lidem tiše hromadí v duších jako sníh za bezvětrné noci. Když jsem býval mladší, pokoušel jsem se občas takový smutek projevit a převést ve slova. Ať jsem však hledal sebevíc, stejně se mi můj smutek nepodařilo nikomu sdělit, dokonce ani sobě samému ne, a když jsem si to uvědomil, nadobro jsem těch pokusů nechal. Uzavřel jsem svoje slova, uzamkl jsem svoji duši. Ty opravdu nejhlubší smutky jsou totiž takové, že je nejde změnit ani na slzy."

Děkuji Vám, pane Murakami.

40 03.11.2015

Jo. Tohle můžu. Opětovné setkání s mým "starým známým" Murakamim. Otázky, nedokončené odpovědi, silné téma, "obyčejní" hrdinové, co vlastně vůbec obyčejní nejsou.
Mňam.

26 08.10.2015

Ač mi moc nesedl ani první díl, dala jsem šanci i druhému. A to ze dvou důvodů - dostala se mi do ruky rovnou dvojkniha (první a druhý díl dohromady) a ten volný víkend jsem doma nic jiného po ruce na čtení neměla. Takže jsem se hrdinně prokousala i pokračováním...
Ne, opravdu ne.
Hrdinové ještě méně sympatičtí než v prve, Emmička o něco hysteričtější, přišlo mi to jako vyloženě natahování k tomu vysněnému happyendu. Ten byl pro mne poslední kapkou. S autorem se loučím navždy.
Až se mi příště stane, že nebudu mít co číst, raději si stopětkrát za sebou přečtu návod k myčce nádobí. Od začátku do konce ve všech jazycích.

13 08.10.2015

S autorem jsme si nějak nesedli...
Kniha je psána celkem svižně, emailový styl komunikace mi nevadil. Nicméně s hrdinkou Emmi jsem měla docela velký vnitřní boj a přečasté zdrobňování jmen obou hrdinů (Emmička a Leošek) mě přivádělo k šílenství.
Umím si představit, že takovýto vztah vznikne, snad i umím pochopit proč, ale v reálném životě mě takoví lidé (naštěstí!) míjí. nenašla bych s nimi společnou řeč.
Tři hvězdičky za originalitu zpracování a výborné "popsání" emocí obou hrdinů.

18 08.10.2015

Tak nevím. H.Murakami je moje srdeční záležitost, nicméně pro mne je tenhle román asi zatím nejslabší Murakamiho počin. Tedy přesněji řečeno - není to špatně napsáno, jen jsme se tentokrát s autorem trochu minuli. Možná je to proto, že obecně o válce (jakékoliv) velmi nerada čtu. Možná jsem se v tom rozsahu stran a dějů až příliš ztrácela. Kdoví. Nicméně je to opět mistrně napsáno a své čtenáře si Ptáček jistě najde.

15 15.09.2015

Po nějaké době opětovné shledání s mým milovaným autorem. A bylo to shledání příjemné a naplňující. Už se ani nedivím, že jsem zrovna po této knize sáhla v období vlastního odkrývání minulosti, vlastního hledání v tmách duševních propastí. Náhody neexistují...nebo snad ano?
Cukuru Tazaki je vnitřní součástí mnohých z nás. Obvykle ukrytou hodně hluboko a "zakrytou poklicí zapomnění". Součástí, která v sobě nese mnoho nezodpovězených otázek, mnoho křivd a bolestí, mnoho nejasných a mlhavých událostí. Nevyřčených slov a nedořešených záležitostí. A která si tak moc přeje být znovu vynesena na světlo světa přítomnosti a "dořešena".
Stále žasnu, jak dokáže H.Murakami popsat nepopsatelné a pojmenovat neuchopitelné. Vystihl v pár řádcích něco, k čemu jsem roky marně hledala slova...

"Lidská srdce nepojí v jedno jen mír a harmonie. Spíš je mnohem hloub dokážou propojit jejich vzájemné rány. Vzájemné bolesti a vzájemná křehkost. Nemůže být ticha bez bolestných výkřiků, není odpuštění, pokud po zemi netekla červená krev, není smířlivého přijetí, pokud jsme předtím nezažili krutou ztrátu. Přesně tyhle věci totiž leží v kořenech každé opravdové harmonie a míru."

A popsal to, co jsem již zažila a procítila až na dřeň své duše....

"Neřekli už nikdo ani slovo. Slova tu ztratila veškerou sílu. Oba jen tiše objímali jeden druhého, ponoření do proudu času jako tanečníci zastavení v pohybu. Do času, v němž jako vy se promísila minulost s přítomností a možná i s trochou budoucnosti. Tiskli se těsně jeden na druhého a jemu na krk dopadal v pravidelných intervalech její horký dech. Cukuru zavřel oči, poddal se celý hudbě a pozorně se zaposlouchal do úderů Erina srdce."

32 15.09.2015

Ufff....
Po třech dílech 1Q84 už jsem sáhla po tomto autorovi zcela záměrně a jsem za to ráda. Tenhle autor je můj šálek kávy. Stejně jako je v jeho románech spousta tajemství a nedovysvětlených věcí, tak ani já nedokážu přesně definovat, proč tyto knihy tolik rezonují s mou duší a srdcem. Navíc jsem si všimla velmi zvláštní věci - tohle je jediný autor, jehož knihy čtu POMALU. Velice pomalu. Obvykle knihy hltám rychle, obzvlášť ty pro mne poutavé, a pomalu mně číst nikdy nebavilo. Ovšem Murakamiho si vychutnávám tak, jako třeba gurmáni nejvytříbenější pochoutku nebo angličtí džentlmeni sklenku staré skotské whisky (tedy alespoň tuším, že to tak bude - coby takřka abstinent :-)). Ne proto, že by se četl těžce, ne proto, že by nebavil. Prostě proto, že je to Murakami. jeho slova mne okouzlila, takřka cítím na jazyku jejich chuť, vůni a vnímám jejich barvu.
Kniha je nádhernou kombinací fantazie, temnoty duše a jejich hloubek, moudrosti, humoru a napětí. Luxusní je třeba přirovnání Boha k fotbalovému rozhodčímu v trenýrkách s píšťalkou :-)) Úžasný je Hošino, jeho myšlení a postupná přeměna. Někdy se (nejen) při čtení této knihy cítím právě jako Hošino - s naivním úžasem objevuji nové a nové věci a tak nějak zcela samozřejmě je přijímám do života.
A také poprvé mi ani nějak nevadí, ba naopak - vnímám to velmi pozitivně - že i po skončení knihy zůstává spousta věcí otevřená, nezodpovězená a tajemná....

50 07.05.2015

Po prvních dvou dílech, které mně neskutečným způsobem uchvátily, jsem samozřejmě nemohla třetí díl opomenout. Ráda jsem se vrátila k mým oblíbeným postavám a pomaličku rozplétala dějové linky a záhady. Přiznám se, že konec mně poněkud rozladil, asi jsem očekávala jiný, ale i tak je to zážitek, na který se nezapomíná.

15 29.04.2015

Moje druhé setkání s autorem. A musím říct, že velmi osudové. Tak, jako mě příliš neoslnila kniha Na jih od hranic, na západ od slunce, o to více mi učarovalo vyprávění o Aomame a Tengovi. Jen velmi stěží dokážu přesně popsat, čím přesně mě zrovna tento příběh, tento styl vyprávění tak vtáhl.
Snad ta tenká hranice mezi fikcí a realitou, kdy se člověk neubrání pocitu, co kdyby na "tom" něco bylo...Tak, jako v knižní knize "Kukly ze vzduchu" se pro "běžné" čtenáře popisuje "zdánlivá sci-fi", kterou ale Aomame s Tengem skutečně žijí, nabízí se vtíravá myšlenka, zda jako běžný čtenář nečtu něco, co se může v naší realitě dít...
Možná to bylo jen správným načasováním, snad hloubkou citu, který k sobě hlavní hrdinové knihy chovají, snad jejich osamělostí, kdo ví. V knize je mnoho myšlenek, ke kterým jsem se opakovaně vracela, je tam dost napětí a přitom vyprávění plyne lehce, tak nějak nenásilně a to i v případěch, kdy je popisována vražda.
Od knihy jsem se nemohla odtrhnout, dokonce se mi objevovala ve snech. Pro mne osobně velmi silná záležitost.

23 29.04.2015

Ke knihám pana Herriota se utíkám opakovaně v dobách, kdy mi není veselo, nebo když mě šílené tempo téhle doby příliš zahltí a unaví.
Je to nádherné čtení, o době a krajině, které jsou mi nesmírně blízké. Laskavý a vlídný venkovský veterinář mne svým úžasným vyprávěním vždy vtáhne do úplně jiného světa. Světa, ve kterém bych chtěla žít.
U těchto knih se nahlas zasměju, občas popláču a po zavření poslední stránky si většinou připadám jako po důkladné duševní očistě.

37 24.02.2015

Milé, úsměvné, nostalgické - z každého trošku.

15 24.02.2015

Moje první seznámení se s autorem. Hodně jsem o něm slyšela, hodně jsem se těšila.
Kniha se čte lehce, oceňuji hlubší zamýšlení nad otázkami smyslu naplnění života, odosobnění, nad přinášením obětí rodině a vztahům. Nicméně asi jsem čekala trochu více. Zápletka milostného trojůhelníku a volba všechno nebo nic je celkem klasická, tady - buďme upřímní - zpracovaná více do hloubky - a ničím novým nepřekvapuje. Je to velmi zdařilá řemeslná práce s hlubší podstatou, ale žádným převratným průběhem ani závěrem.
Zkusím ještě další knihy od tohoto autora a uvidím, zda mě chytí více.

19 24.01.2015

Moje první kniha od tohoto autora.
Co říci....napínavé to je hodně, autor umí děj "vyšponovat", čte se lehce. Ale asi tento žánr nebude úplně můj šálek kávy - hranice mezi fikcí, realitou a konspirační teorií je tenká a nějak nemám chuť utvářet si konečné a definitivní vlastní stanoviska - stejně nikdo neví, jak to vlastně všechno bylo :-). Přišlo mi to chvílemi dost manipulativní a křečovitě konstruované.
Pokud to budu ale brát čistě jako napínavý smyšlený příběh, tak je to fajn kniha.

16 24.01.2015